Země křídel zbavená, torzo 2. části, 3. pokračování

         Otiskujeme již potřetí torzo 2. části úspěšného románu spisovatele Ondřeje Kreidla staršího ( narozen 1935 ) "Země křídel zbavená". Autor ve svém myšlenkovém světě nemilosrdně tepe liberální levičáctví a nešvary s ním spojené, tedy politický proud, pro který se vžil zkratkovitý název "pravdoláska". Setkáváme se zde i s mnoha postavami jiných autorů, které jako koření Kreidelův svět obohacují.
 

        "Co po mně vlastně chcete?" vyjel Jan Brotan vztekle na staříka.

        "Nic," usmál se přívětivě muž s knírkem. Pak ale jeho tvář zledovatěla: "Vím, Brotane, že nejste odsud! Patříte tam!"

         Podlomila se pod ním kolena. Zpanikařil, zpotil se jak v sauně. Pak se mu vrátil klid. Jak by to mohl ten zvědavej dědek vědět? Ale mohl, pravda že mohl! Legendárnímu majoru pražské kriminálky Janu Zemanovi přece nemohlo nic uniknout, pověst ho předcházela tam, i tady.

         "Víte, můj mladý příteli, měl jsem kamaráda, Mirka Stejskala, sloužili jsme spolu od padesátého roku, vyhodili ho ze Sboru po vstupu vojsk a já mu pak po létech dost pomohl, když měli jakési valutové podvody u Benziny a on tam pracoval u jedné pumpy. Vrátil se pak za Hegenbarta na vnitro, rehabilitovali ho, stal se dokonce náměstkem ministra. Navštívil jsem ho."

          Jan Zeman se ponořil do vzpomínek a Jan Brotan viděl, že jsou hořké. "Po listopadu 1989 po mně zase dost šli, podobně jako v osmašedesátém, pro změnu ze mě chtěli udělat agenta západní rozvědky, když to prasklo na plukovníka Žitného. To byl můj řídící orgán, první náměstek ministra vnitra Lorence. Zastřelil se v devadesátém, když ho obvinili ze spolupráce s francouzskou tajnou službou. A on, soudruh náměstek Stejskal, se mi vysmál! Že si prý nepamatuje na nějakou moji pomoc. Už podruhé v životě mě zradil. Ale pak jsem si to všechno nechal znovu projít hlavou. A já kupodivu tomu Mirkovi Stejskalovi uvěřil!"

         Jan Brotan se až lekl, jak se rázem upamatoval na podobnou vzpomínku z mládí. A na průser s jednou ženou ve svém domovském světě. S tou, kterou miloval jako žádnou jinou potom. Svou profesorkou ze střední školy, s Markétou Hradilovou.

         Smrt Vláďi Hradila vrazila mezi jeho sestru Markétu a Filipa klín. Nikdy to neřekla ani ona, ani její rodiče otevřeně, ale jako by mu kladli za vinu, že jejich syn zahynul. Vztah umíral, nakonec se na počátku roku 1969 rozpadl. Filip Heller se později musel smát – období vzletu jak v politice, tak v jeho milostném životě skončilo s dubnem 1969 a nastala šedivá normalizace, nuda a šeď.

         "Říká se tomu kolísání světů," suše vysvětloval von Walvitz. "Dvě reality, které probíhají společně, se v jednom bodě rozštěpí a jdou si každá svou cestou. Přesto ani v rámci té společné cesty není všechno stejné, identické. Dochází k drobným nepřesnostem, změnám, odlišnostem ... nevím, jak to nazvat, zkoumáme to již dlouho a zatím nemáme jasné závěry. Ale zkrátka - občas dojde k přesmyku, děje se v těchto dvou souběžných cestách vymění, jako kdybyste přejel na dálnici z jednoho pruhu do druhého."

         Jan Brotan přemýšlel, nevnímal okolí. A tak již nemohl slyšet, jak von Walvitz říká do mobilního telefonu: „Toho zvědavého dědka musíme vyřešit.“

          Do Strany národní prosperity, hlavního tahouna reforem devadesátých let, ho přivedl ve čtvrtém světě právě někdejší ministr a nynější senátor Filip Heller. Poznal tam i Petra Avarovského, mediálního poradce nynějšího premiéra Martina Borovičky, ale i další zajímavé lidi. Vlastně to bylo logické, Jan Brotan byl vždycky „kellnerovec“ a současného prezidenta vysoce uznával. Jak se jen hádal s Romanou o politice, exmanželka přemýšlela více srdcem a volila proto Stranu demokratické levice, což si on jako podnikatel a pragmatik nemohl dovolit. Filip Heller mu jednou na stranické akci představil nepřirozeně bodrého muže. Starostu Českého Krumlova Vratislava Chvátalíka.

         "Chceš říct blbej vtip?" naklonil se tehdy k Filipovi. "Víš, co se stane, když pečlivě vykoupeš modrýho kellnerovce? Vyleze čistej, rudej komunista." Aby trošku zmírnil drsnost výroku, dodal: "Tenhle člověk mi připomíná věčného svazáka."

         "Ani nevíš, Honzo, jakou máš pravdu." Filip Heller se vůbec nezlobil, naopak se rozesmál. "Vráťa Chvátalík musí vždycky stát na správné straně barikády. Koncem šedesátých let vedl v Krumlově okresní noviny a měl něco s dcerou vedoucího tajemníka Kruliše, říkalo se pak o něm, že je jeho zeť, a on to nevyvracel, ačkoli to byla lež. Bránit se začal až v roce 1968, kdy začaly útoky proti Krulišovi a jemu to najednou vadilo, být s ním spojován. Po srpnu vystoupil ze strany, ale myslím, že se neměl zle ani potom. V devětaosmdesátém zakládal v Českém Krumlově Občanské fórum a dotáhl to až na starostu. Vyřídil si tam prý staré účty s kdekým."

          "Lišky mění svou srst," ocitoval Jan Brotan své oblíbené literární dílo, "ale nikoli své způsoby."

          Zita Pavlovská patřila k jediné dámě, chodící na sedánky ,U Williho´. Někdejší redaktorka TV Star, pak mluvčí socialistického premiéra Martina Krále, byla odkvětající růží, přesto s ní krátce po rozvodu s Romanou prožil Jan Brotan vášnivý románek. Těšilo ho jako chlapa, že spí se ženou, k jejímž milencům patřil například exministr financí Borovičkovy vlády, známý parlamentní hulvát a kvartální alkoholik Lahousek. Nebo zrovna Miloň Synkowitz, jejich parťák od ,Williho´, předseda obskurní straničky Nová pravice, chtějící z Česka udělat jedenapadesátý stát USA.

         Když Jan Brotan zahlédl v televizi tvář penzionovaného policisty Jana Zemana, rázným gestem umlčel příval slov, kterým mu Romana líčila nějaký svůj konflikt s rodiči žáků ve škole. Nasupeně odešla do kuchyně, úplně četl v její tváři výtku: ,no když ti je televize přednější než já!‘, ale on zesílil zvuk. Federální kriminální ústředna informovala, že pohřešuje důchodce Jana Z., bytem v Praze Podolí, ročník 1925. Zamrazilo ho. Že by práce našich? Tedy Organizace?

          "Měli bychom zrychlit, aby nám reformní hoši ze Strakovky nevzali vítr z plachet," sdělila Andrée de Saint - Bris na další poradě v té příjemné ruské Pizzerii u Karlova mostu. "Můj důvěrný zdroj z Úřadu vlády mi sdělil, že nový pan premiér se nechal slyšet v tom smyslu: ,Brzo se přestěhujeme na druhý břeh Vltavy´."

          "Ten Plesl by nám fakticky mohl pořádně zatopit, má to v hlavě srovnané," připustil Petr Dolgin. "A ruská ambasáda mu vcelku fandí." Ano, Jiří Plesl, nadějný žák Oty Šika, ministr financí a od léta předseda federální vlády. Mladý, čtyřicetiletý reformátor. Ideální nástupce generálního tajemníka Štěpána, kterému už rychle ujíždí vlak. A jemuž v Moskvě odchází do penze jeden spojenec za druhým.

          "Pokud mám být odpovědný za mediální stránku věci," vstoupil do debaty Jan Brotan, "tak musím upozornit, že potřebujeme někoho, kdo dá revoluci tvář. Symbol, takového Pavla Daneše dneška. Hlavně, pokud má konkurovat populárnímu politikovi s přístupem do sdělovacích prostředků, tedy Pleslovi."

          "Budeme mít ideálního lídra." Andrée de Saint - Bris se vítězně usmála a nechala přítomné kolegy čekat, vychutnávala si jejich napětí. "Muže starého rodu, modré krve, nezkompromitovaného s politikou Československa posledních šedesáti let. Uchvátí veřejné mínění."

          "Koho?" očividně nepřekvapila pouze Brotana, ostatní pánové také neskrývali zvědavost.

          "Hraběte Filipa Frankenberga. Pochází z třetího světa, ale dostal se tam do velikých problémů. Zachránili jsme ho, když jsme nafingovali jeho smrt. Je nám velice zavázán, bude mi zobat z ruky."   

          "Víte, že vlastně využíváme zbraně marxistů?" zasmál se Dolgin. "Nesnáším Lenina, ale v tomhle měl pravdu. Dobře organizovaná, cílevědomá menšina vždy strhne většinu. Kouzlo všech převratů a revolucí."

         Vysvětlujte malému děcku, jak se dělá barevná revoluce! A že samet není vždycky sametový. Tohle běželo Janu Brotanovi hlavou. Kateřina přišla ze školy pěkně napučená, nemluvila s tatínkem a pak z ní vylezlo: "Děti se dnes smály Marcelce, že jsou její rodiče esenbáci, že je komunistka a byli na ni zlé!" Kačence se objevily na tváři slzičky, musel ji obejmout. "Pak křičely, že esenbáky pověsí na lucerny! To se nesmí, být takhle zlý na někoho!"

         Takže naše holčička asi nebude tak rozmazlenej fakan, má smysl pro spravedlnost, a já nad ní už málem lámal hůl, usmál se Jan Brotan pod vousy. Osušil dcerce líčka. "Ale Marcelka taky přece tehdy říkala, že studenti na Václaváku měli železné tyče a mlátili policajty," připomněl, "a víš, jak jsi se tuhle vztekala, že lže. A když nadávala s ostatníma děckama nám, co chceme věci změnit, že jsme jen ožralové a že bereme peníze z Ameriky."

         Kačka zalapala po dechu, tatínek měl pravdu, ale rychle našla odpověď: "Oni tomu nerozumí! Za to se ale nesmí trestat! A ty děti, co tehdy stály při ní, se jí dneska nejvíc pošklebovaly!"

         No vida, jak i desetiletá holka dokáže správně rozpoznat oportunismus a snahu většiny pohodlně plout s proudem. Ale neboj se, drndo moje, pětadevadesát procent z nás nestojí o to, aby se komunisti věšeli na kandelábrech.

           Modrá revoluce vítězila na všech frontách. A v Janu Brotanovi hlodal stále více červíček pochyb o správnosti ne změny samotné, ta byla pro společnost nezbytnou, ale o lidech v jejím pozadí.

           Vzpomněl si na jednu z diskuzí ,U Williho´, která se týkala revolucí na Ukrajině, v Gruzii a dalších zemích. Zrovna padla Borovičkova vláda a premiérův poradce Petr Avarovský nadnesl tezi, že se i v České republice jedná o stejnou změnu režimu, řízenou podivnými neziskovkami ze zahraničí.

            "No není divné, že vláda padne zrovna ve chvíli, kdy se Borovička dohodne se Sčerbakovem o výhodných dodávkách plynu a ropy z Ruska? Kdy předsedáme EU a zlepšíme rapidně vztahy s Ivany?" ptal se nás naléhavě Avarovský.

           "Jo, to znám," přitakala již notně přiopilá Zita Pavlovská, "mýho šéfa Krále tehdy sestřelili podobně, mobilizací ulice a mediálním tlakem, jen protože se nehodil do jejich scénáře vítězící pravdy a lásky."

            "Věčný boj temných sil chaosu proti řádu," talentovaný novinář, polyglot Petr Loučka, momentálně mluvčí prezidenta Kellnera, vnesl do debaty jemu tak vlastní transcendentální pohled. "První barevná revoluce vlastně byla již v nebi, když chtěl Lucifer sesadit samotného Boha."

             Tahle Loučkova slova, tak přesná a výstižná pro všechny revoluce světa, co jich kde bylo, nyní rezonovala Janu Brotanovi hlavou. Komu to jen proboha sloužím?

           Zajdu k ,Willimu´ tohoto světa, jen tam můžu nalézt odpověď na své pochybnosti, rozhodl se Jan Brotan.

          "Majore, proč vlastně vás a Žitného odstavili?" vzpomínal na rozhovor s vysloužilým policistou.

          "Víte, mladíku, Žitný nikdy nezastával politiku represe disentu za každou cenu. Říkal mi častokrát, i když jsem s ním tehdy ve svém třídním zápalu nesouhlasil, že tím z nich zbytečně vytvoříme mučedníky a upozorníme na ně svět, zpopularizujeme je. Rozcházel se s ministrem Obzinou v tomhle pohledu, ale nejvíc s Lorencem. Ti oba tvrdili, že po nich musíme čekisticky jít. Přitom Lorenc pak úplně změnil stanovisko a začal s lidmi okolo Daneše spolupracovat, i když nebylo v sedmdesátých letech na vnitru většího radikála, než pan generál. Překabátil se. A připravil posléze na plukovníka Žitného ten komplot, využil k tomu kontaktů mého přítele na dvě francouzské novinářky, agentky naší kontrarozvědky."  Jan Zeman se zamyslel. "Až později byla ta možnost setkat se s příslušnými dokumenty. Represe opozice byla jedním velkým krycím manévrem této skupiny v StB. Akce ,Golgota´ vlastně způsobila, že se z alkoholika a povaleče Pavla Daneše stal velký český básník a spisovatel. A posléze i ministr kultury Lorencovy reformistické vlády. Přitom psal - odpusťte mi ten výraz, kamaráde, sračky." Major Zeman uzavřel: "Chartu vlastně stvořila estébé. Žitný to věděl, stejně jako kdo vyrábí dehonestující nahrávky na Jakeše, viz slavný účelově sestříhaný projev z Červeného Hrádku, proto musel zemřít. Stejně jako Kapek, který z toho měl původně profitovat. Zastřelil se, když napsali, že dělal pro CIA. Teda narafičili to tak."

             „A co měli na vás, majore?“

             „V roce 1961 jsem měl jeden úkol v západním Berlíně. Prý mě tam naverbovali Britové ze SIS.“

             „Jako že jste měl být český parťák Jamese Bonda?“ rozesmál se Jan Brotan. „A byl jste?“

        „Ne, nebyl. Znal jsem ho ale, toho neohroženého bojovníka proti zločinecké nadnárodní zednářské korporaci. Měl jsem s ním i jeden případ v Praze, což mi potom také nepřipsali k dobru, chápete jistě.“

       „Zahynul v akci, že ano? Tuším, že v pětaosmdesátém?“

       „Ano. Zastřelila ho jedna francouzská hraběnka kdesi ve Skotsku.“

       A Jan Brotan rázem věděl, když uviděl reportáž Federální kriminální ústředny, kdo asi tak měl největší zájem starého kriminalistu zlikvidovat.

           Postupem doby poznával Jan Brotan blíže i své spolupracovníky. Hraběnka de Saint – Bris, v jejíchž čokoládových očích četl stáří daleko větší, než by mělo být, mu často vyprávěla o sobě. Měl pocit, že neříká všechno, ale zbytečně se neptal. Její současnou vlastí bylo Irsko, pracovala prý na vysoké pozici ve vládě a v jejím ,paranormálním‘ úřadě, jakémsi ,ministerstvu kouzel‘, jak mu sdělila, ale před dvěma lety musela odejít po konfliktu s britskou nadřízenou, šéfkou stínové vlády magického světa Grangerovou.

           Povídala ale i o Petru Dolginovi.

           „Proč vlastně žije v Praze a o Moskvě vůbec nemluví?“ ptal se Jan Brotan na hlavního rezidenta Organizace v Praze.

           „Pan profesor vsadil ve čtvrtém světě na špatnou kartu,“  rozhovořila se Andrée, jíž upité červené víno zdravě zbarvilo tváře. „Když se v prvních postsovětských volbách prezidenta v Rusku střetli západnici s narodniky, vsadil na ty druhé a nemají ho teď tam u nich rádi.“

           „Jako že je disident?“  Jan Brotan se podivil, přece jenom Rusko se dost změnilo a bylo považováno za demokratický, kapitalistický stát.

           „Ale, to byla ta operace Ikona,“  Francouzka mávla rukou. „Jak známo, volby vyhrál bývalý generál KGB Sčerbakov, miláček Západu.“

           „Ano, modří,“ vzpomněl si Jan Brotan na modré vlajky příznivců dlouholetého prezidenta. Ti druzí byli červení, nacionalisté, dle Západu nostalgici po Sovětském svazu. Vedl je starý generál sovětské armády Pavlovskij. Propaganda a štědrá finanční pomoc různých amerických nadací vykonala svoje a zvítězil Sčerbakov, který nyní Západu nedává spát pro svou neo-imperiální velkoruskou politiku. Mají, co si natropili! Vzpomněl si na své brouzdání po internetu, kde četl článek o setkání jakési malé české nacionalistické strany s tzv. ruskou demokratickou opozicí a vybavil si Dolginovu tvář.

           "Volby jsou svinstvo, pokud si předem nezajistíš vítězství," hořce glosovala Andrée. "Doplatil na ně náš milý Dolgin, anglosaský smysl pro demokracii zase přivedl do čela britské magie Grangerovou. Naše milá Hermiona totiž zvítězila v demokratické soutěži jako kandidátka Institutu, i když protikandidátka Organizace měla nesporně lepší kvality." Tón hlasu hraběnky a její samolibý výraz nedával Brotanovi důvod k pochybnostem, kdo že asi lídrem Organizace ve volebním klání byl. "Škoda, že mnoho ,jiných' vůbec k volbám nešlo. Podcenila jsem kampaň." Byla zahloubaná do myšlenek. Pak ale přelétl hraběnce po tváři náznak zadostiučinění.

           "Ne vždycky ale volby dopadnou ke škodě věci. Na Isle del Sol sluníčko zrudlo a nastává noc. Obchází tam strašidlo komunismu," zasmála se, až se rozkašlala. Jan Brotan nechápal, co je na tom legračního.

            "To vás těší, paní hraběnko? Já myslel, že proti bolševikovi bojujeme."

            "Milý Jene, až prožijete tolik, co já - což bych vám nepřála, veřte mi - pochopíte, že ne vždy to, co vypadá stejně, také stejné je. Mimochodem i ti naši komunisté už jsou komunisty jenom podle jména. Na Slunečním ostrově vyhrály volby síly odstavené při puči v sedmdesátých letech a začíná se vyšetřovat činnost vojenské junty, její zločiny. Demokracie triumfuje tam, stejně jako tady. Co na tom, jak k ní dojdeme, hlavně že ji pak ve vhodnou chvíli využijeme." Jan Brotan byl udiven relativismem těchto svých nových známých, jejich vírou v blahodárnost rozvratu a chaosu. Vždyť na Isle del Sol mimo jiné po pádu junty našli exil mnozí evropští, tedy i českoslovenští komunisté, stíhaní za srpnovou invazi v roce 1968 i za přehmaty v období normalizace - Lenárt, Jakeš, Štěpán, Hoffmann. Tedy ti ze světa, kde socialismus padl již v roce 1989.

            "Starý pán má problém. Není divu, generálům dost pomáhal jak k moci, tak k jejímu upevnění. A ta jeho děvka Kristina Nová jakbysmet."

            Jan Brotan pochopil, že řeč je o profesoru Mertlovi, někdejším hlavním rezidentu Organizace ve střední Evropě.

            "Prý se proto stěhuje nazpátek do Evropy?"

            "Ano, nedělá nám to radost. Jeho hry se vždy vyznačovaly sólovými party. Věrnost zachovával spíše svým lóžovým bratrům v zástěrách, než nám v Organizaci. Bylo by lépe, kdyby si ho eliminovali tam v Karibiku."

            Takže Mertl představuje pro tuhle partičku riziko. Hraběnka se ho bojí!