Země křídel zbavená, torzo 2. části, 2. pokračování

Země křídel zbavená, torzo 2. části, 2. pokračování

         Zvonek u dveří vytrhl Filipa Hellera z příjemného nicnedělání. Ten mladý muž, co vstoupil, byl Filipovi povědomý. Znal ho, určitě mu nebyl neznámý, ale nedokázal si ho zařadit. Mladík se choval drze, v zaprášených botách došel až do obýváku, nalil si zbytek frankovky ( do Filipovy vlastní použité sklenky! ), a pak se rozvalil do křesla.

         "Co si to dovolujete?" vyjel na něho Filip. Odjakživa se cítil bezbranný vůči sebejistým lidem, jako by jim nedosahoval ani po kolena. Ale mužova arogance ho rozpalovala. "Kdo vlastně jste? Neuznal jste dosud za vhodné představit se!"

         Mladík si ho přeměřil povýšeným zrakem, nesnesitelně dlouho mlčel, koutky úst se mu poškubávaly pobaveným úsměvem.

         "No no no. Nebuď tak útočný," bezostyšně mu tykal neznámý. "Ale dobře. Jmenuji se Ondřej Kreidl a jsem něco jako tvůj táta." Rozesmál se tou pointou, která ale evidentně rozveselila jen jeho samotného.

          „Mám ti vyřídit pozdrav od společné známé, možná bys ji rád viděl.“ Kreidl se očividně bavil Filipovým rozrušením. „Pozvu ji nahoru, jestli souhlasíš, čeká venku v autě.“ A aniž by čekal na schválení, do mobilního telefonu zašveholil: „Přijď nahoru, soudružko vedoucí.“

          Filip šel na pokyn ruky Ondřeje Kreidla otevřít – a ztuhla mu krev v žilách. Za dveřmi stála jeho první láska z Krumlova, Markéta Hradilová.

         Jan Brotan si rozhodně nežil špatně. Pár fungujících knihkupectví mu zajišťovalo slušný příjem, a když odečetl výživné na tři děti, které měsíčně posílal své ex-manželce Romaně, zbylo mu dost na pohodlný život. Přesto nebyl šťastný. Chyběli mu syn i obě dcery, které vídal jen dva víkendy v měsíci, chyběla mu i ta věčná „Itálie“ s Romčou, přestože od ní předloni s vydechnutím utíkal. Současná přítelkyně Helča byla nemastná, neslaná, sice odevzdaně milující, ale jinak až moc hodná a nudná. Vzpomínal na Romanu, na hádky, na její hysterii a nějak mu to všechno scházelo. Vyhýbal se stále více schůzkám s Helčou a trávil večery sám, nejraději na pivu či s dobrým vínkem u televize. Klopýtal teď ze svého oblíbeného baru „U Williho“, kam nechodil jen tak někdo, samá elita, a očima hledal taxíka. U staré podskalské celnice uslyšel za sebou rychlé kroky. Zpomaleně se otočil, těch panáků dnes bylo opravdu hodně, a rukou pokynul muži, který ho docházel. Jakže mu ho Avarovský, kolega ze zastupitelstva, představoval? Nemohl si vzpomenout, věděl jenom, že je to Rus žijící v Praze. A že učí na nějaké soukromé vysoké škole politologii, občas ho zahlédl i v televizi. Ale tyhlety žvanily nevnímal.

        "Nechcete se svézt se mnou, příteli?" oslovil ho příchozí svým silným východoslovanským přízvukem. "Mám tady auto i s řidičem."

        Přijal, a když usedli na zadní sedadla černého BMW, neodpustil si na Rusa poznámku: "Odkdy mají vysokoškolští kantoři bavoráky i s šoférem?"

        Starý muž se na něj pobaveně zadíval, ale současně jako by ho probodával pohledem, četl mu mozek. Pak pronesl: "Chtěl jste říct rusáčtí emigranti, že. Jen jestli to není spíš mafián než profesor."

        Jan Brotan pocítil obsah žaludku v ústech. Ten chlap mu snad čte myšlenky!

        "Ano, čtu ve vašem mozku. Jelikož si nepamatujete mé jméno, představím se vám ještě jednou: Petr Dolgin. A jsem rezidentem jedné organizace, s velkým O, v Praze."

        Jan Brotan toužil utéct, vyskočit z auta, potřeboval na vzduch, zalykal se.

        "Ale nebojte se, nebudu vás lákat ke spolupráci s naší rozvědkou, i když bych mohl. Potřebujeme vás jinde a jinak."

        V následujících minutách mlčenlivé jízdy prožil Jan Brotan opětovně události před jedenácti roky, kdy se po jakémsi ošklivém snu probudil vedle svojí ženy Romany. Nebo že by se to opravdu stalo? Že by opravdu prožil ten bizarní život pozpátku v realitě, kde dosud vládnou komunisté?

        "Ano, ten svět opravdu existuje. A je třeba s ním už konečně pohnout, doba konečně nazrála. Stal ses důležitým hybatelem tamtoho komunistického světa. Potřebujeme tě."

        "Pokud se mi to nezdálo, jak to, že jsem tu alternativu nezrušil svými činy? Vždyť se všechno změnilo, celá budoucnost."

        "Tvá budoucnost ano, ale tamten svět nezanikl. Počkej za chvilku, vysvětlí ti to odborník, povolanější na fyziku víc než já."

        A opravdu. Přednáška o teorii relativity, bifurkačních bodech a křižovatkách, kde se světy větví jako strom, byla vyčerpávající a Jan Brotan při ní málem zcela vystřízlivěl. Zavedli ho do jakéhosi baru u Karlova mostu, většina přítomných hovořila Dolginovou mateřštinou, tedy kromě školitele, chladného německého vědce von Walverta, technického ředitele pražské pobočky Organizace svobodného magisteria. V hlavě se mu rojila spousta otázek. Ale Dolgin a jeho německý protějšek ho zahrnuli množstvím faktů. Navíc právě získali nově příchozí posilu.

        "Náš svět, tak jak ho známe a prožíváme, je v ohrožení." Dolginův věcný tón vystřídal dramatický projev krásné ženy neurčitého věku, hraběnky Andrée de Saint Bris. Francouzka skvěle doplňovala tento, politologicky vzato, "velmocenský" trojúhelník. "Do naší reality vyslal kdosi teroristy. Zajisté čtete noviny a posloucháte zprávy."

        Ano, o přestřelkách a výbuších na Moravě a ve Slezsku mohl nevědět jen ignorant. Hlásila se k nim jakási Moravská zemská armáda, usilující o samostatnost Moravskoslezské země, v politické rovině pak byla za mluvčí separatistů považována Sjednocená fronta. Ale co to tady ta dáma vytváří za konstrukce?

        "Sjednocenou frontu tvoří kromě Moravskoslezského národního hnutí i neofašisté z Národního hnutí svazků, slezští sudeťáci a - to je důležité - i stalinisté z Komunistické mládeže Československa." Petr Dolgin nezapřel politologa. "Odkudpak jsou tedy asi napájeni?" Odmlčel se a pak tvrdě pronesl: "Ty hochy sem poslali ti zasraní bolševici ze svého světa!" Jan Brotan úplně pocítil nenávist, pohrdání tohoto bělegvardějského syna, který má vrytou zášť ke všemu rudému, vlitou do krve! Bylo na seriózním von Walvitzovi, aby vše uvedl do racionální roviny.

         "Bohužel známe případy, kdy jeden svět vykoná invazi do reality sousední, ve snaze ovlivnit jí, destruovat, sabotovat. Tak například v roce 1919 po atentátu na Lenina v jednom ze světů provedli bolševici z našeho světa výpad a pokusili se navrátit vykolejený svět - z jejich pohledu - na správnou cestu. Bohudíky - a teď pan profesor Dolgin bude jako Rus souhlasit - neúspěšně."

         "Kolikrát jsme si s chlapama ,U Williho' říkali," vzpomněl si Jan Brotan na dlouhé debaty s Avarovským, Sinkowitzem, Loučkou a Kraftem, svými kumpány a bez výjimky zasvěcenými muži v pozadí reflektorů politiky, "že kdyby si jich nikdo nevšímal a nechal je být, žádný problém s moravskými separatisty by nebyl. To jen ti blázni Hučín a Cibulka v tom viděli hrozbu a rozpoutali na Moravě hysterii. Jejich umírající KAN a K 231 našly nové oživující téma, nacionálně-bolševické nebezpečí. Ten blázen Hučín chce dokonce verbovat dobrovolníky proti Moravské zemské armádě!" 

         "Taktika rozděl a panuj," zasmál se hrdelně Dolgin. "V tom je mistrovství každé totality! Kdo myslíš, že Hučína a Cibulku financuje v jejich rozeštvávačské činnosti? Ti samí, Štěpánův režim v tamté druhé, komunistické realitě."

         "Už když Cibulka vydal ty seznamy agentů, říkal jsem si, že to musí být určitě akce StB, jak rozeštvat co nejvíc společnost. Jen kolik úspěšných a oblíbených politiků tam bylo!"

         "A jiní naopak ne," pokýval hlavou Brotan na fakt, který mu sdělil ,U Williho´ Kraft, povoláním tajemník prezidenta České republiky Viktora Kellnera. "Svou mámu, bývalou pracovnici vnitra, tam autor nedal."

         "Byla to zkrátka cílená diskreditačka, trefils hřebíček na hlavičku, jak vy Češi říkáte," přitakal Dolgin. A pak si jen tak pro sebe potichu řekl: "Nějak moc mi to, tahle celá moravská patálie, připomíná rukopis starého pána a jeho korunní princezny."

         "Kolik mu už musí být? Určitě přes sto," namítla Andrée de Saint - Bris.

         "Věk u některých jedinců nic neznamená," sjel profesor hraběnku posměšným pohledem, "to byste právě vy měla vědět nejlépe." 

         Brotan netušil, koho tím Rus a jeho přátelé myslí, jen zaregistroval, jak se hraběnka pohrdavě usmála. Ale jeho vlastní myšlenky nutily pokládat vlastní podněty a nezabývat se věcmi, které zřejmě vědí jen ti tři.

         "Trošku mi tam nesedí ten Mašek," Jan Brotan narážel na fakt, že známý hrdina protikomunistického odboje, syn generála popraveného nacisty, přijel z amerického exilu a nabídl cvičit domobranu proti moravským nacionalistům. Tento hrdina se v padesátých letech se svým bratrem prostřílel na Západ. "Má pověst čestného člověka a nešel by do takové konspirace." Bezděky si vzpomněl na přítele, jehož místo ,U Williho' bylo od loňska nenávratně opuštěné a se kterým se o těchto věcech často bavili i nejednou hádali - senátora Filipa Hellera. Ten se s kontroverzním bojovníkem Ctiradem Maškem důvěrně přátelil.

         "Užiteční idioti jsou třeba všude." Petr Dolgin ztvrdl v hlase.  "Aktivní naivka, chcete li blbec, je vždycky horší než nepřítel."

         "Právě proto je musíš pomoc zastavit." Francouzka na něj vrhla koketní pohled, který jako by říkal: „kdo jiný, když ne ty, hrdino!“

          Mlčeli, Brotan si neuroticky mnul prsty. Ti tři ale nevypadali, že by si dali svůj plán vymluvit.

         "A moje konkrétní role v celé věci?" odvážil se Jan Brotan zeptat na klíčovou věc.

         "Rozběhni pád Štěpána a jeho režimu." Mluvil Dolgin, ale ostatní dva předáci Organizace kývali hlavami, jako by hovořil i za ně. "Když se jim tam komunisté položí do konce roku, vyschne i tady u nás pomoc moravským nacionalistům." 

         "A jak to mám učinit?"

         "Nech to na nás, my tě už nasměrujeme," usmála se koketně hraběnka. "Byl jsi přece slušný novinář, tehdy tam v tom nepovedeném světě." Jan Brotan chvíli nevěděl, zda se mu nevysmívá, ale pak pochopil podle výrazu její tváře, že tomu tak není. Nepovedený svět - ano, má pravdu, ten, kde se to všechno tak divně zvrhlo, realita, kde revoluce v roce 1989 vyústila v mafiánskou dohodu vládnoucí oligarchie a disidentů a kde už dvacet let stále čekají na spasitele, který jim utne tipec. A který on tak nemilosrdně tepal.

        "Založíte nezávislé noviny. Budete psát proti režimu," Dolginův rozkazovačný tón hlasu nepřipouštěl odpor. "A zbytek nechte na nás. Notičky na pády režimů, kdekoli na světě, ty my máme, revoluce my dělat umíme."

        Janu Brotanovi bylo vše jasné. Měl tedy úkol. Bál se, ale neodvažoval se autoritativnímu profesoru Dolginovi a jeho kamarile, zvláště charismatické hraběnce de Saint - Bris, vzdorovat. A v hlavě mu také začala hlodat myšlenka: co když tam, v tom komunistickém světě, stále ještě žije s Romanou? Říkal si: co když jsem zrovna tam šťastnější?

        Zároveň si ale vybavil, jak loni četl úžasnou knížku svého srdečního autora Františka Novotného "Konečný den Valhaly", kde také pronikají do idylického světa Českého království pod vládou Schwarzenbergů teroristé z nacistické reality nekromantů a snaží se ho destruovat. Úplně ho zamrazilo - když tedy existují paralelní světy, může někdo vyloučit, že neexistuje i alternativa podobná, ne li identická s tou, kde nacisté vyhráli válku?!

        Dali mu pak napít výborné whisky s ledem, cítil se jako mátoha, poslední vzpomínka byla na červenou pohovku a překrásnou ruskou dívenku, spíš stále děvčátko než ženu, které mačkal stehno a ňadra ...