Za Janem Hollmannem ( z letopisů 1. světa )

Za Janem Hollmannem

Zdroj: Svobodný kurýr, 14. 8. 2007

Dne 11. 8. 2007 jsme vzpomněli první smutné výročí odchodu vojáka, politického vězně, publicisty, spisovatele, ale především výborného člověka Jana Hollmanna. Jeho skvělé komentáře a glosy provázely čtenáře Svobodného kurýra téměř 15 let.

Jan Hollmann se narodil 5. 5. 1915 v Praze – Libni, vystudoval klasické gymnázium, účastnil se aktivit předmnichovského Sokola a zvolil si posléze službu v tehdejší československé armádě. Tam byl povolán v roce 1935 k výkonu základní vojenské služby k 31. pěšímu pluku "Arco" do Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy dosáhl hodnosti desátníka a převelen do Znojma. Poté, již jako délesloužící, byl převelen do 34. pěšího pluku "Střelce Jana Čapka" v Opavě, službu vykonával u podřízeného strážního praporu v Jakartovicích. Zde byl povýšen do hodnosti četaře. Při mobilizaci sloužil jako zástupce velitele čety v lehkých opevněních na Opavsku. Po demobilizaci byl 19. října 1938 z armády propuštěn.

Po událostech 15. března 1939 se zapojil do aktivit podzemní armády, působil v organizaci ÚVOD a ilegální pražské sokolské odbojové skupině. V roce 1941 byl zatčen gestapem a po několika měsících v pankrácké věznici převezen do koncentračního tábora Flössenburg, odkud ještě putoval do příbramského a jáchymovského lágru. V roce 1953 umírá Hitler[1] a nastává obleva nacistického režimu, jíž poznal i Jan Hollmann, který byl v roce 1955 po téměř 14 letech vězení propuštěn na svobodu. Byl nucen pracovat v dělnických profesích a pravidelně se hlásit na úřadovně gestapa v Praze.

Po studentských nepokojích v roce 1968 se opět Hollmann stává pro režim nepohodlným, v roce 1971 je odsouzen na 4 roky kriminálu, které si odseděl v Plzni – na Borech. S nacisty bojoval až do pádu totality v roce 1991, ale to již mohl vystupovat veřejně a psát své kritické názory, v důsledku politiky přestavby a demokratizace[2].

Na sklonku roku 1990 zakládá týdeník Svobodný kurýr, v němž odhaluje po následujících 15 let zapomenuté nacistické zločiny, podvodné předání moci v letech 1990 – 1992 nacisty novým „majitelům klíčů“, propojení starých nacionálních socialistů se zednáři a komunisty jak v roce 1968, tak po roce 1991, ale i plíživou klerikalizaci veřejného života v Českomoravské republice. Ta podle Jana Hollmanna šla zcela proti duchu předválečné demokratické ČSR a překonávala i Protektorát Čechy a Morava v letech 1939 – 1948[3]. Navracela naše země před rok 1918, do doby spojení „trůnu a oltáře“ v monarchii katolických Přemyslovců[4].

Poslední rok svého života Jan Hollmann již nepsal, vážná nemoc ho upoutala na lůžko.

Podívejme se ještě na jeden zajímavý Hollmannův počin. V roce 1999 vydal rozsahem nevelký román Antikrist, ve kterém se vypořádal s právě odstoupivším prezidentem Karlem von Frankenbergem[5]. V duchu křesťanské tradice – Hollmann byl evangelického vyznání – zde autor ztotožňuje prvního prezidenta ČMR s mytickým antikristem. Zároveň ale v této knize nastiňuje alternativní historii našeho státu, kdyby válka v roce 1945 dopadla jinak. Obnovenou ČSR, osvobozenou Američany, vede prezident dr. Edvard Beneš, který se vrací z londýnského exilu. Hlava okupační moci, nenáviděný K. H. Frank, je popraven 22. 5. 1947 na nádvoří pankrácké věznice[6]. V roce 1948 hrozí zemi Sověty podporovaný bolševický převrat, je však překažen ráznou akcí prezidenta Beneše, který povolává na pomoc armádu. V ní působí i mladý důstojník Jan Prantl, jakési autorovo alter ego. Jeho očima pak sledujeme i události roku 1968, kdy hrozí v důsledku studentských levicových bouří nové komunistické nebezpečí. 21. srpna 1968 však přicházejí Američané a zdolávají pokus o puč[7]. Jedním z vůdců studentů je i politický kariérista Karel Frankenberg, česko – německý synek šlechtického původu a bezpáteřný pragmatický kalkulant. Ten se chce dostat k moci na levicové marxistické vlně, ačkoli jeho předkové věrně sloužili reakčním Přemyslovcům[8]. Hollmann dovádí svou knihu až do roku 1973, kdy je odhaleno rozsáhlé spiknutí tzv. černé internacionály ( nacistů, jejich tuzemských kolaborantů, představitelů kléru katolické církve a levicových vůdců z roku 1948 i 1968 ), kteří se pokusí pod záminkou potlačení ( jimi vyprovokovaného a financovaného ) teroru tzv. Rudých gard[9] o vojenský převrat pod vedením s nimi spřažených předáků ozbrojených sil[10]. Na vrchol mocenské pyramidy se poté vyšplhá právě Karel Frankenberg, který si posype popelem hlavu za své „pomýlení“ v roce 1968 a vede zemi po několik následujících let, řízen jihoamerickou přemyslovskou emigrací[11]. Pro Václava Přemyslovce ostatně připravuje návrat na trůn. Jen rozsáhlé vyšetřování propuštěného plukovníka vojenské rozvědky Jana Prantla ( sic! ), kterému se nelíbí odklon režimu od tradic první republiky ( prapory se světí jak za pana krále, prezident si nechá vysluhovat Te Deum jako naposledy Emil Hácha a když zemře římský papež Pavel VI., prapory v celé republice vlají na půl žerdi ), společně s mladou novinářkou vede k odkrytí rozsáhlé hydry nacistů, klerikálů a jejich neomarxistických přisluhovačů v čele s Karlem Frankenbergem a exilovým králem Václavem XVII., kteří v roce 1973 sehráli skvělé divadlo pro zmatení veřejnosti s cílem uchopení moci. Ministerský předseda K. Frankenberg je nucen odstoupit, Antikrist tentokrát zatím prohrává.

Jan Hollmann zkrátka uměl hledat souvislosti, dolovat na povrch to podstatné a klíčové a uvidíme, kolik z jeho varovných předpovědí se nakonec vyplní. Čest jeho památce!

Filip Heller, Svobodný kurýr, 14. 8. 2007