Útěk do nikam, 1. část
Utíkám. Ještě pár kilometrů a budu za kopečky. „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ rezonuje mi v hlavě. Učili jsme se ve škole tuhle Dykovu vlasteneckou básničku a vyprávěli si o zrádných emigrantech, kteří zdrhali jako já, o kopečkářích.
Říkali jsme si tehdy Pionýři, jako hrdinní dobyvatelé Divokého západu, co tam přinášeli civilizaci a evangelium. Vázali nám rudé šátky na paměť krve zabitých křesťanů, a že to za těch skoro dva tisíce let pronásledování bylo nějakých mučednických hektolitrů! Měl jsem deníček mladého pionýra a tam čítával pod obrázkem červených věží Kremlu o velikém vůdci Nového Ruska Otci Rasputinovi, stejně jako jsem na protější stránce s vyobrazeným Pražským hradem hltal větu: „Zde pracoval první lidový, dělnický a křesťanský prezident naší země, Klement Maria Grindewald.“ To ale bylo před skoro třiceti lety, já nadšeně mával před tribunou na Svátek Josefa dělníka na 1. Máje a chtěl být četníkem nebo vojákem z povolání, sloužit milované vlasti. Teď je ze mě psanec. Zaparkoval jsem auto na lesní cestě, přehodil baťoh přes rameno a dál se vydal pěšky. Jen být co nejdál! Ale jakpak to říkal, tehdy za pionýrských časů, spolužák Tomáš? "Za hranicema nic neni, jen kolmá propast dolů a spousta létajících opic se zubama jak upíři, ty rozsápou každého, kdo chce utéct ..." Měl prý strejdu Vaška, který také emigroval, ale vrátil se po pár dnech domů v penálu. Tomášův tatínek ho viděl na prosektuře a rozsápaný byl jak od vlkodlaka! Dětské historky, nic víc ...
Sestry mě oslovily jednoho dne cestou od vlaku. „Mladý pane, pojďte si popovídat o Bohu,“ štěbetaly jedna přes druhou a já neměl tu sílu odbýt je nějakou ráznou odpovědí. „Přijďte mezi nás, máme modlitebnu dvě ulice odsud, třeba hned zítra,“ řekly mi po několika minutách rozhovoru ( spíše monologu těch tří apoštolek ) a do ruky mi vstrčily pár útlých pestrobarevných brožurek. Nevhodil jsem je do nejbližšího koše, nemávl jsem nad těmi fanatičkami rukou. Já se tam nazítří opravdu vypravil. A tohle setkání mě zavedlo až sem, do zběsilého útěku šumavskými lesy.
Samozřejmě jsem byl vychován jako zbožný křesťan. Před rokem 1989 nebylo po formální stránce nic jiného možné, pokud jste nebyl muslim nebo žid od narození, ale to vás zase odsoudilo k životu v uzavřeném ghettu. Zkrátka karty byly takto rozdány od roku 1945, kdy krutovládu německých neopohanů a jejich francouzských spojenců v naší okupované zemi ukončilo vítězství Svaté armády pod vedením carova ministra války, neporazitelného maršála Michaila Tuchačevského. S rodiči do kostela jsem chodit musel, ale nijak jsme to doma neprožívali. Ale jak jsem později pochopil, máma s tátou opravdově věřili v Boha a jeho řád.
„Musíme být připraveni,“ hřímal charismatický kazatel ze stupínku. „Ďábel neustále číhá na naši slabost a bezbožný věk v současnosti pro něj představuje žně!“
Ano, souhlasilo moje nitro, v tomhle má svatý muž pravdu. Absolvoval jsem desítky, ba stovky hádek s mými rodiči a nakonec jsem jim musel v duchu říct: souhlasím s vámi. Hedonistická smečka, která si říkala Charta 78 - podle roku úmrtí toho bezbožného zmetka Rousseaua, svého vzoru – zavedla tuhle zemi na scestí.
„Po satanské revoluci roku 1989 nastal morální úpadek, šíří se pornografie, prostituce! Potratů je více než porodů!“ Muž na pódiu celý zčervenal nehraným vzrušením. „A země Lucifera, Spojené státy, ten Velký Satan, se připravují na finální bitvu!“
Spisovatel Ferdinand Vaněk, mluvčí Charty 78, se stal v roce 1989 prezidentem. Opilec, který si vzal za manželku zpěvačku s pochybnou pověstí a který se obklopil amorální klikou svých obdivovatelů.
„Důvěřujme v Boha a jeho vedení, neboť Řím se stal novým Babylónem a slovům papeže již věřit nemůžeme. Jen vroucí modlitba a útěcha Písma svatého nás provede nastávajícím obdobím strastí!“ Kněz se odmlčel a celý sál, téměř k prasknutí zaplněný, jednohlasně odpověděl: „Amen.“
Jasně, vždyť ani já nevěřím tomu chlapíkovi v bílém, který by měl být hlavou římskokatolické církve, náměstkem Kristovým – ale jemuž se společenství rozpadá pod rukama. Jako kluci jsme mu říkali Mickey Mouse. A arcibiskup v Praze, důvěrník Ferdinanda Vaňka chodící v oranžové říze jako nějaký buddhistický mnich, muž s ďábelským pohledem jménem Tomáš Thaller, udělal z české církve poslušnou pomocnici hedonistů. Když nabral Vatikán v šedesátých letech po koncilu liberální kurz a čeští preláti – i četní ministři pražské klerikální vlády – se toho chytli, poslal v roce 1968 báťuška car do ČSR tanky. Moskva se zkrátka považovala za třetí Řím, obránkyni pravé víry – a skutečně jí byla. Vždyť právě Rusko převzalo po pádu Konstantinopole štafetu křesťanské bašty a díky němu jsme i my, Češi a Slováci, přežili. Věděl to car Alexej Nikolajevič, když v roce 1941 vyhlásil Svatou válku nepohanskému Německu i s jeho zednářskou děvkou Francií a věděl to samozřejmě i jeho syn Konstantin Alexejevič, když po předčasné smrti otce trpícího hemofilií nastoupil v roce 1953 na trůn. Proto udržel až do svého skonu v roce 1988 ve svých pevných otěžích celý blok Svaté aliance, tedy vojensko-ekonomický pakt podepsaný roku 1955 ve Varšavě. A proto poslal svá vojska v roce 1968 do Prahy a v roce 1981 do Krakova.
Podle mapy bych už měl být v Rakousku, tady mě snad nedostanou. Jaký paradox – původně jsem měl směřovat do Bavorského království a požádat jako pronásledovaný pravověrný křesťan o politický azyl. A teď budu vděčný za ateistickou Rakouskou republiku, kde mě snad lépe ochrání před těmi supy, co se na mě začínají slétat. Uvěřil jsem špatnému prorokovi, tomu falešnému mesiáši Jaroslavovi!
( Pokračování )