Radikální občanský svaz ( Střípky z historie 5. světa )
Radikální občanský svaz
Zdroj: Slovníček politických stran a hnutí před rokem 2017, vydavatelství politické strany Tradice a prosperita.
Politická strana v Česku, založená transformací strany Národní koalice ( vznikla z volebního bloku jménem Úsvit přímé demokracie ) roku 1991, v roce 1993 vyhrála parlamentní volby a sestavila pravicovou vládní koalici, která vydržela po celé volební období až do roku 1997. Premiérem za ROS se stal Viktor Kollmann[1], národohospodář a synovec několikanásobného ministerského předsedy Karla Kollmanna[2]. V letech 1997 – 2001 byla strana v opozici, vládla znovu v letech 2001 – 2003 a do vlády se znovu vrátila v roce 2007, volební vítězství potvrdila v roce 2011[3].
Označuje samu sebe za pravicovou, republikánskou[4], konzervativní, vlasteneckou stranu. V roce 1992 se nabízela co by třetí politický tábor proti dvěma hlavním politickým stranám, PSH[5] a LDS[6]. Ve svém programu dovedně míchá pravicový konzervatismus i levicový nacionalismus masarykovského[7] směru.
Ideové kořeny ROS můžeme hledat ve velko-českém vlasteneckém hnutí před rokem 1918 okolo krále Karla I., chtějícím sjednotit všechny země Koruny české nazpět pod hegemonii Prahy. Hlásí se ústy některých svých představitelů k odkazu diktátora M. R. Štefánika[8], jakož i poválečného zachránce země před komunismem a autoritativního premiéra gen. Josefa Šnejdárka[9].
Samotná ROS vznikla pod názvem Lidová unie národní a sociální záchrany ( LUNSZ ) před volbami v roce 1981, kdy ale získala pouze 3,67 % hlasů a 0 mandátů. V roce 1985 obdržela 4,36 % hlasů, do parlamentu se poprvé dostala až v roce 1989 jako součást národně-vlastenecké koalice Úsvit přímé demokracie. S LUNSZ i ÚPD koncem 80. let také úzce spolupracoval vůdce junty z roku 1967 generál Jan Šejna[10].
[1] Poté prezident ČR v letech 2005 – 2015, začal se orientovat na katolickou Církev a navazovat kontakty s monarchistickou emigrací okolo Karla II.
[2] Karel Kollmann ( 1907 – 1998 ) byl právník a politik. V roce 1935 se poprvé stal poslancem za Národní frontu, po válce se angažoval v lidové straně. Po smrti generála Josefa Šnejdárka převzal v roce 1956 úřad předsedy vlády a demokratizoval autoritativní režim v ČSK. Premiérem byl v letech 1956 – 1963, poté ještě v letech 1964 – 1965. Zároveň předsedal pravicové konzervativní Národní radikální straně. V roce 1968 odešel s králem Karlem II. do exilu, vrátil se na přání národa v roce 1974 a převzal předsednictví ve vládě národní shody. V roce 1977 vyhrál se svou Národní demokracií volby do parlamentu a v čele koaliční vlády stál až do roku 1980, kdy se stal prezidentem České republiky. Znovu zvolen byl v roce 1985 po dohodě s vládnoucím PSH, v roce 1990 odešel na odpočinek, i když jeho odchod byl požadován již v roce 1989 po pádu vlády Panslovanského sociálního hnutí, s nímž v tichém tandemu vládl.
[3] Ministerským předsedou a šéfem ROS byl tehdy P. Nerad, který stranu orientoval do konzervativně-křesťanských pozic v souladu s Kollmannovou politikou.
[4] Po roce 2007 republikanismus tolik nezdůrazňuje a po roce 2011 přímo vypouští.
[5] PSH, Panslovanské sociální hnutí – nacionalistická levo-středová strana, vládnoucí v letech 1981 – 1989. Po roce 1993 se marginalizovala a její bývalí členové působili jak v ROS, tak v LDS i v jiných stranách. Premiéru V. Kollmannovi mnozí v letech 1993 – 1997 vyčítali, že se obklopuje bývalými členy a funkcionáři PSH.
[6] LDS, Liberální demokratická strana – pravo-středová formace, která vznikla v roce 1984 sloučením Národní demokracie, Liberální strany, Strany venkova. Vládla v letech 1989 – 1993, 1997 – 2001, 2003 – 2007.
[7] T. G. Masaryk, premiér Českého království. Stál v čele liberálního tábora, za první světové války sestavil pro-dohodovou vzdorovládu. V čele vlád ČSK stál nepřetržitě v letech 1918 – 1935, kdy ze zdravotních důvodů abdikoval. Jeho syn Jan Masaryk byl předválečným velvyslancem v Londýně, poté ministrem zahraničí londýnské vlády i poválečných vlád. V roce 1950 se stal ministerským předsedou ČSK a byl jím až do své náhlé smrti 10. 3. 1953.
[8] Generál Milan Rastislav Štefánik se stal v roce 1917 ministrem zahraničních věcí Masarykovy pro-dohodové vlády, v roce 1919 převzal úřad ministra vojenství a národní obrany. Ministerský předseda TGM ho v roce 1935 označil za svého nástupce, generál Štefánik poté sestavil v prosinci 1935 vládu. V roce 1936 uskutečnil vojenský převrat za pomoci konzervativních pravicových kruhů. V roce 1938 odpověděl na německé požadavky své legendární „NE“, takže „Den NE“ se slaví každoročně 29. 9. 1938 v ozbrojených silách ČR dodneška. Po napadení ČSK Německem odešel s ustupující vládou a králem na Moravu a leteckým mostem poté do exilu, kde roku 1941 zemřel. Karel Čapek ho zkarikoval jako „Maršála“ ve své hře Bílá nemoc.
[9] Generál Josef Šnejdárek vedl vládní královské vojsko v občanské válce s komunisty v letech 1946 – 1949. V roce 1953 vyhrál se svou formací Česká národní jednota parlamentní volby. Zemřel roku 1956 a jeho nástupcem v čele kabinetu i ČNJ, přejmenované na Národní radikální stranu, se stal ministr vnitra dr. Karel Kollmann.
[10] Armádní generál Jan Šejna ( 1928 – 1998 ) byl v 60. letech tajemníkem ministra obrany gen. B. Lomského. V prosinci 1967 se postavil do čela vojenského převratu tzv. „Černých náměstků“, kterým junta uchopila moc v ČSK a zabránila vítězství levicové Lidové fronty v počínající vládní krizi. Skupinu tvořili kromě J. Šejny náměstci MNO gen. V. Janko ( stal se ministrem vnitra ), náčelník GŠ gen. O. Rytíř ( stal se ministrem obrany ), náměstek ministra vnitra plk. V. Šalgovič ( v nové vládě premiéra J. Šejny ministr národní bezpečnosti ), první náměstek MNO gen. M. Dzúr ( jmenován v roce 1968 regentem po útěku krále Karla II. do exilu ) a náměstek MNO gen. V. Prchlík ( ministr bez portfeje – předseda jediné povolené strany SvazArm, Svazu pro spolupráci s armádou ). Jan Šejna se v roce 1973 stal na rok prvním prezidentem republiky, v roce 1974 byl zatčen. Po několika letech věznění se v roce 1979 amnestií dostal na svobodu.