Pražský listopad 5. část
"Secvaklo mi to najednou v hlavě. V tu chvíli jsem to věděl najisto. Žiji totiž nejen v nějak pozměněném světě, ale navíc i pozpátku, zítřek předchází dnešek... ," rychle ze sebe vydrmolil Jan Brotan a jako by se mu najednou ulevilo. "Mělo to i svoje výhody. Třeba hned tu, že jsem v ten zmiňovaný sobotní večer 28. února ze sebe v posteli vydal maximum, takže ta nedělní Romanina pochvala byla ( tedy paradoxně vlastně bude! ) více než zasloužená."
Filipovi nebyla jasná jedna věc, a hodlal se na ni zeptat. Vrtalo mu totiž hlavou, že se k nim Jan Brotan nedostal žádným portálem a "snílkem" jako Ondřej Kreidl evidentně nebyl.
"Došlo ti to?" zeptala se Filipa Hellera jeho nadřízená Kristina, jakmile osaměli. "Ten chlápek není z nějakého jiného světa, ale z budoucnosti toho našeho, kde se cosi nepovedlo tak, jak plánujeme." Takže se ptát nemusel. I když otázek mu rázem v hlavě vířilo milion.
Kristina mu poté vyprávěla, jak se s Janem Brotanem dnešního rána setkala a jak jí sděloval budoucnost jejich vlastního světa, do něhož nějakým nevysvětlitelným způsobem "odbočil." Byl až příliš reálný a pravděpodobný, aby si ho jejich nový známý mohl vymyslet. Cestou domů si Filip přehrával Brotanovy postřehy a běhal mu mráz po zádech při představě, že se jeho "vzpomínky na budoucnost" opravdu stanou realitou.
"Dále jsem zašel do knihovny a prolistoval pár ročníků novin – to abych věděl, co mě čeká a v čem budu žít," vykládal jim před pár hodinami Brotan. "Žádné bulvární překvapení na první stránce, jen pravidelná výročí, sjezdy a konference. A spousta plků okolo. Ale i nejedno překvapení na mě vykouklo z těch zaprášených archiválií - tak třeba 20. prosinec 1996, státní pohřeb ministra kultury a informací Pavla Daneše. Musel jsem se smát při čtení článků o projevech komunistických pohlavárů nad rakví někdejšího chartisty, zakázaného spisovatele a předního disidenta. Který se v mém světě stal po sametové revoluci prezidentem a symbolem svobody a demokracie. On to tedy dal dohromady s bolševiky, kteří ho věznili! Jeden ze smutečních řečníků označil zesnulého za ,dynamickou osobnost perestrojkových změn, která byla vždy pro socialismus a svým dílem to neustále dokazovala´. Vy byste koukali, soudruzi, jak tam u nás prezident Daneš se socialismem zametl! Musel jsem se smát. Nikdy jsem nepřikládal důležitost všem těm konspiračním teoriím o domluveném předání moci v listopadu 1989, ale teď mi to začalo vrtat hlavou!"
To Filip Heller naopak Pavla Daneše znal osobně, takže si tohoto cynika co by slouhu bolševiků představit dovedl. Básníkovi nevalné úrovně, ale globálních ambicí by určitě nevadilo sloužit komukoli, jen kdyby všichni poslouchali jeho moralizující řeči plné falešné humanity, pravdy a lásky. Tento člověk se nesmí dostat na vrchol pyramidy moci, ať už se tento svět bude ubírat jakoukoli cestou, komunistickou nebo chartistickou!
Stane se ze mě Číňan? Ptal se Filip Heller ihned druhý den sám sebe. V Rudém právu si totiž ráno přečetl rozhovor s čínským ministrem zahraničí, pobývajícím v Praze, kde žlutý panáček řekl: "Evropa je historicky a kulturně významný poloostrov na okraji Asie." No, to je síla! A hned mu v mysli vytanuly Danešovy plány na sjednocený euroatlantický superstát, jak se občas v Chartě na bytových seminářích diskutovalo. Jak je vidět, Jan Brotan má pravdu, tihle lidé budou jednou hajlovat, pak mávat rudým praporem a časem se nabarví na žluto a zešikmí si oči, až přitáhnou hordy z Asie! A my budeme rudým skanzenem jako Severní Korea. Ne, tomu musí Organizace zabránit!
Setkání s Janem Brotanem zkrátka zcela změnilo jeho život a tok myšlenek, vybavoval si živě každé jeho včerejší slovo.
"Starý pan Pospíšil se objevil tak jako každý čtvrtek, když do mého knihkupectví chodily knižní novinky. Skoro osmdesátiletý pán opět omílal to, co jsem od něj slyšel už tolikrát: ,Já jsem národní socialista od pětačtyřicátého, už ve třetí generaci! Víte, pane, už můj dědeček byl klofáčovec před první světovou válkou.' Naklonil se blíž ke mně, aby ho neslyšeli další zákazníci. ,Až to jednou rupne, náš předseda Paroubek to vezme do ruky, na to vezměte jed. Už teď jezdí po světě, dělá si vlastní politiku a má kontakty na sociální demokraty v Rakousku, Německu, no zkrátka všude, kde na Západě vládnou.' ,Pane Pospíšil, nevěřte tomu, bolševici se udrží,' oponoval jsem mu. ,Vždyť dělají politiku cukru a biče, dovolili drobné podnikání, vzali si půjčky na Západě, v ekonomice povolili šrouby. Čínská cesta. A to lidem stačí, o nějakou svobodu jim nejde, jen o koryta. Vrátili legitimace mnohým, co po roce 1968 vyhodili ze strany, to ano. Ale to je tak všechno, co dovolí. Vždyť i Daneš a další disidenti drží hubu a krok za podíl na moci.' Pospíšil už už chtěl něco namítnout, ale nenechal jsem ho promluvit: ,Já si myslím, že jestli někdo má budoucnost, je to ministr financí Miloš Zeman. Taky jeden z těch vyhozených, kdo se vrátili do KSČ. Má vizi a je to pragmatik. Má okolo sebe plno svazáckých kádrů, třeba toho schopného náměstka Babiše ze Slovenska.' Prostě se starým Pospíšilem se dalo o politice mluvit hodiny."
Brotanovy exkurze do reálií zastydlého komunismu už najednou nepřipadaly Filipovi nudné či zdlouhavé. Tušil, že v nich je ukryto i řešení.
"Takže čas mi tady v téhle vaší budoucnosti plynul spokojeně, vcelku nic mě nemohlo rozházet a žil jsem si v bezpečí již jednou daných mantinelů. Jistota, ta krásná jistota danosti všech životních peripetií!
,Měl bys být aktivnější,' vyčetla mi jednou Romana. ,Málo se angažuješ, přitom bys mohl vystoupit z té tvojí bezpečné ulity. Co kdybys vstoupil do strany? Nebo aspoň k lidovcům!' A to mi říká zrovna Romana! Musel jsem se usmívat. V mém domovském světě bych totiž Romanu nazval bytostnou antikomunistkou, která čte Cibulkou vydávané noviny Rudé krávo, hledá v jeho údajně spolehlivých seznamech agenty a práskače, volí ukřičenou bábu Hromádkovou a věří všem těm konspiračním teoriím o světovém bolševickém spiknutí. No, Romanko, naše role se v těchto světech otočily!
Ale čím déle jsem tady byl s Romanou, den ode dne mladší a krásnější, tím více jsem ji miloval a tím více náš vztah připomínal zamilovanou pohádku. A tím více jsem se děsil okamžiku, kdy ji ztratím. Věděl jsem úplně přesně kdy. Že poslední den našeho vztahu nastane v úterý 21. května 1991, kdy ji pozvu na večeři a poprvé se pomilujeme. Budu se potom o ni dva měsíce snažit a obden jí telefonovat, naposledy ji pak uvidím ve středu 13. března, kdy se spolu seznámíme u mě v knihkupectví, kam si přijde pro knihu. Láska na první pohled. Alespoň pro mě, ale vlastně i pro ni, jen bude odolávat a žít ještě nějaký čas s tím buranským típkem, lopatou a fotbalistou bez mozku. A potom mě už čeká jen samota. Vzpomínky na skoro sedm krásných let. A jistota, ta strašlivá jistota danosti všech životních peripetií! A tohle všechno se opravdu stalo." V Brotanových očích se zaleskly slzy, Kristina mu rychle nalila pořádného panáka.
"Víte, stále jsem doufal, že v tomhle světě třeba Romanu znám déle a má minulost - budoucnost by mohla být jiná, ale zároveň jsem tomu nevěřil. Něco v podvědomí, v mém případě doslova vzpomínka na budoucnost, zasutá někde hluboko, mi to říkala. A zatím okolo mne události kvapem plynuly jako rozvodněná řeka. V létě roku 1991 je generální tajemník strany Rudolf Hegenbart během ozdravného pobytu na Orlíku izolován a v Praze se vlády ujímá Státní výbor pro výjimečný stav v čele s vedoucím tajemníkem MV KSČ v Praze Miroslavem Štěpánem a premiérem generálem Lorencem. Demonstrace potlačuje armáda a jednotky bezpečnosti, vojenští specialisté přebírají stávkující rozhlas a televizi, mimořádné zasedání ÚV volí na obklíčeném Pražském hradě do čela strany právě hlavu vnitrostranické opozice Štěpána, když Hegenbart urychleně ze zdravotních důvodů podává demisi. Je to logická volba, Štěpán byl už před sametem asi nejinteligentnější z bolševických hlavounů. Řídil po odstavení Biľaka zahraniční politiku KSČ a po rozpadu Varšavského paktu dojednal novou ,Malou dohodu' s dalšími zbylými komunistickými státy, Jugoslávií a Rumunskem. Vyjednal odchod sovětských vojsk z Československa, čímž získal obrovskou popularitu. Byl v tom kus osobní satisfakce, vždyť Sověti jasně dali - alespoň tam u nás, a určitě i tady - najevo, že když bude politbyro bránit změnám v roce 1989 silou, sovětská vojska zasáhnou ve prospěch Hegenbarta a Daneše. Štěpán prý tehdy chtěl zásah. Zahraniční centra nám v naší československé cestě k socialismu nezabrání! Přestavbu si zadusit nedáme! Hřímal tehdy. Kecy jako v osmašedesátém, ale jaksi naruby. Musel potom načas ustoupit a stáhnout se z ÚV do čela strany v Praze, v srpnu 1991 tedy jeho okamžik konečně nastal. A ministr kultury Pavel Daneš kupodivu v roce 1991 podporuje pučisty ze Státního výboru, vyzývá ke klidu a návratu občanů z ulic a náměstí do práce na demokratizaci a přestavbě společnosti. Ten sametový převrat 1989 fakt musel být podvod!"
( pokračování )