Pražský listopad 3. část

Eva Weberová podvědomě cítila, že se jejich vztah řítí do katastrofy. A vytušila, že pracovní problémy se jí přelévají do života. 

Organizace byla nepřítelem na život a na smrt. Když magický svět ve střední Evropě sjednotila pod svá křídla Instituce, našlo se mnoho nespokojených jedinců. Eva věděla, že vznik Instituce provázely metody, které se neděly v rukavičkách. Řada svobodomyslných ,jiných' odešla do opozice a právě tihle lidé s nadpřirozenými schopnostmi se stali základem Organizace svobodného magisteria. Padlí andělé, revolucionáři. Náleželi k nim například Theodor Herzl, zakladatel sionistického hnutí, nebo ruský soudruh Koba, později známý jako Stalin. Vypukla nelítostná válka, jaká jen mezi znesvářenými bratry může vzplanout, která se přelila i do světového konfliktu v některých světech v  letech 1914 - 1918. 

Nakonec v roce 1920 Institut a Organizace uzavřely gentlemanskou dohodu o rozdělení sfér vlivu. Jejím základem se stal status quo - co kdo v tu chvíli držel v rukou, bylo jeho. Třetí a pátý svět tak nadále ovládal Institut pro otázky magie, dvojka se stala otevřeným územím, čtyřku dobyla Organizace svobodného magisteria. A právě zde nastal problém. Praha byla neuralgickým bodem Evropy ve všech paralelních světech. A kdo měl hlavní město Bohemie, měl i eso v rukávu. A Organizace v roce 1948 Prahu ve čtyřce ztratila, když ji po puči vytlačili komunisté, kteří samozřejmě na žádné magii a duchovnu zájem neměli, Stalin se chtěl navíc svých bývalých spolubratří zbavit. 

Jejich problém, řeklo by se. Avšak chyba lávky. Od té doby se totiž agenti Organizace čas od času objevili v našem třetím světě a nejen monitorovali situaci, ale vyvolávali i drobné střety. Teď se tedy opětovně aktivizují nejen ve čtyřce, kde podle všeho od konce šedesátých let obsazují ztracené pozice, ale jdou do toho naplno i tady u nás. Jsme na prahu nové války. 

Několik dalších nocí prožil Ondřej Kreidl jako v horečkách, probouzel se uprostřed noci zpocený a vyděšený. Eva ho sledovala čím dál tím úzkostlivěji, jak vypozoroval. Ale nemluvili o tom. Vzdalovali se sobě navzájem i v tomhle.

Ondřejovo druhé já v cizím, okupovaném světě prožívalo vyhazov z práce, z krajského muzea na počátku společenské konsolidace sedmdesátých let a následný nástup do zapáchající papírny v pošumavské díře, kde doslova chcípl pes, ve Větřní. První vězení v polovině sedmdesátých let za protistátní činnost a nemožnost najít zaměstnání po propuštění z kriminálu. Sny měly svou vlastní dynamiku, čas byl relativní. K Ondřejovi, tedy vlastně Filipu Hellerovi, jak se jeho literární postava jmenovala, byl milosrdný. Nepříjemné chvíle, výslechy a vězení, jakoby prosvištěl. Jiné mu naopak dal prožít naplno, hlavně chvíle s Kristinou Novou. Stali se z nich milenci a jen její přítomnost dávala Filipu Hellerovi najít sílu naplnit vyměřený osud disidenta.

Žil teď vlastně v noci a přes den naopak jako by snil. Nežil, přežíval. Se Šmudlinou to Ondřej Kreidl vše skončil, což ji asi výrazně nepoznamenalo, protože si rychle našla náhradu. Před gymnáziem teď na ni čekával jakýsi svalovec v pěkném autíčku. Ondřej byl nad věcí. Těšil se na každou další noc a zároveň se jí děsil ... 

Kristina vykřikla a zhroutila se na něho. Mocně oddychovala, zatímco Ondřej v ní umdléval. Měl ji rád. Když se vrátila z koupelny a přitulila se k němu, zeptal se jí na to, co už dlouho chtěl vědět. 

"Ty jseš doma tady, nebo ses narodila v mém světě?"

"Rodinu mám ve tvém domovském světě, ale pocházím odjinud, z dvojky. Někdy ti o tom všem povím." 

Velikým učitelem byl Ondřejovi - Filipu Hellerovi šéf Organizace profesor Stanislav Mertl. S každým společným setkáním s ním přehodnocoval své černobílé vidění světa jako jednoduchý souboj "Dobro versus Zlo". 

"Emigrace začíná podporovat skupinku okolo básníka Pavla Daneše, vesměs vyloučené osmašedesátníky. Já na to jdu jinak, protože vím, co jsou tihle lidi zač. Právě oni nás v padesátých letech likvidovali, než je náhle cosi osvítilo a oni pochopili, že jsou vlastně reformisty," bylo z Mertlova hlasu cítit pohrdání. "Ne všichni kolegové v Organizaci se mnou souhlasí, přesto jsem přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska je správnější preferovat některé posrpnové normalizační komunisty a svazáky. Nejde jim většinou vůbec o ideologii, prostě jsou u moci. A  také se orientuji i na vybrané jedince z bezpečnostních složek."

"Profesore, víte co na vás nechápu?" kopl do sebe Ondřej -  vlastně Filip nabídnutou sklenku. Rozvazovala mu jazyk. "Jak zrovna vy s vaší minulostí židovského buržousta dokážete spolupracovat s takovou sebrankou. Se sudeťáky, s bývalými vlajkaři, s konzervativními komunisty?"

"Vím, že moje taktika se zdá mnoha lidem, i tady v Organizaci, nepochopitelnou. Ale má koncepce zní: vždycky se nejlépe dohodne jestřáb s jestřábem. Naopak mí protivníci, i tady v protikomunistickém disentu, prosazují sbližování nejméně rozdílných částí, konvergenci ve středu spektra. Já říkám: dohodnout se musí ty krajní póly. Kruh se pak uzavře." 

Stanislav Mertl mlčel, přemýšlel. A nakonec dodal: "Drahý příteli, vy se možná dožijete, jak mně historie dá v tomhle za pravdu! Třeba na Blízkém východě. Dojde k usmíření s Egyptem, časem i k míru v Palestině. Naši přátelé v Izraeli a přátele našich přátel na arabské straně se dohodnou."