Pražský listopad 1. část

Ondřej Kreidl miloval Evu, samozřejmě. Seznámili se na jaře roku 1968 v jednom pražském knihkupectví, když si k němu přišla pro podpis do knížky. Ano, prožíval tehdy období slávy, po vydání Země křídel zbavené byl v kurzu. Vydal potom ještě pár krátkých povídek, ale už to nebylo ono. A poslední půlrok se dala nazvat jeho literární činnost jedním slovem: bída. Ale to je tou zpropadenou politikou a tím, jak to tady - a vlastně i jinde v Evropě - po tom předloňském opojném nadšení dopadlo. Teď je jaro roku 1970 a já stagnuji, trpce si pomyslel Ondřej a zaparkoval svého otlučeného fiata na malém parkovišti před Gymnáziem J. A. Komenského. Tady už rok a půl učil. Přestěhoval se do Prahy, chtěl být blíž nakladatelům, vždyť perspektiva úspěšného spisovatele se před ním otvírala jako nekonečnost vesmíru. Třeba napíšu pár dalších literárních pecek a psaní mě pohodlně uživí, myslel si tehdy Ondřej. Nikoli. 21. srpen roku 1969 učinil jeho vzletu přítrž a vydavatel mu brzo dal otevřeně najevo, že bude lepší v zájmu obou stran, když se pan spisovatel na nějaký čas odmlčí. Liberální, stejně jako levičácké autory odteď nevydáváme. Tečka.

Takže teď učí Ondřej Kreidl dějepis a literaturu na tomhle gymplu a může být rád, jak mu sdělil pan ředitel, že si ho tady drží. Důvodů k ukončení spolupráce by prý bylo vícero, kádrový profil z osmašedesátého má notně pošramocený, ale naštěstí je skvělý pedagog, což mu zachránilo kariéru. Vlastně profese kantora dospívajících studentů má taky své výhody. Třeba je na co se dívat a tyhle slečny dokážou své přednosti před relativně mladým učitelem využít.

Ondřej Kreidl zapsal do třídní knihy. Čtvrťáci. Takže dnes to budou nezáživní katoličtí autoři a ruralisté, tedy literatura nyní hodně akcentovaná. Je třeba zemi stabilizovat a návrat ke konzervativním hodnotám k tomu má přispět. Takže už ne tolik bratři Čapkové, ale Deml, Zahradníček, Křelina... Ondřej očima vyhledal hezkou slečnu v předposlední lavici u okna. Šmudlina. Jinak jí ve třídě nikdo neřekne, i když se jmenuje Petra Šmuclerová. To on jí říkal i jinak, hlavně když to spolu dělali.

Eva Weberová vstoupila svižným krokem do své kanceláře. Za půl hodiny začíná porada u ředitele. Jak paradoxní - šéfovou tady měla být ona, bylo to tak domluvené! Starý pán měl přejít na evropské ředitelství Institutu v Berlíně, Eva jako jeho náměstkyně byla připravena zaujmout ředitelský post v Praze a na pozici jejího zástupce přislíbili poslat perspektivního mladíka, který doposud působil v terénu.

Jenže teď je všechno na hlavu převrácené. Jedenadvacátého srpna 1969 vjely do ulic tanky a opakoval se scénář Athén roku 1967 či Paříže roku 1968. Armáda ovládaná konzervativními sílami utnula revoltu mládeže a liberalizaci společnosti. Evě Weberové následně nadřízení vysvětlili, že kvůli tomu incidentu z jara 1968 musí nejprve obnovit důvěru ve svou zdravou psychiku a že tedy bude lépe, když jí náročný post ředitelky svěřen nebude. No bože, tak jsem se skoro zhroutila - ale když potkáte vraha své vlastní sestry, a tím tehdy Ackermann nepochybně byl, také byste se nechovali jako světec. A je jedno, že sestra byla gauner a její smrt vlastně poprava. Ne, pravý důvod je jinde, a ti zbabělci to ani nejsou schopní přiznat! Za prvé jim vadí můj Ondřej, který se zapletl do politiky na špatné straně, a za druhé na post ředitele Institutu pro otázky magie v Praze přišel košický mág a inkvizitor Amedeo Világhi. Ultrakonzervativec. A osobní přítel hlavy nového nacionálně katolického režimu, premiéra Gustáva Husáka, toho chladného muže bez emocí, obdivovatele slovenských klerofašistů Hlinky a Tisa. Takže asi takhle se věci mají!

Eva vyhlédla z okna kanceláře na krásnou budovu těšnovského nádraží. Milovala tenhle kout Prahy, kde se idyla starých časů vpíjela do současnosti. Uvažuje se, že na tomhle místě bude stát magistrála, průjezd Prahou a přivaděč na dálnici D 1. Blbost. Nikdo nedovolí v tomhle světě zbourat těšnovské nádraží, magické místo s ohromnou energií, postavené na místě středověkého popraviště. Průchod mezi světy. No nic, je čas zanechat úvah a odebrat se na poradu k řediteli Világhimu.

Nápad sepsat neustále se opakující sen do románové podoby politické fikce vnukl Ondřejovi jeho kolega z Českých Budějovic, také dějepisář, takový ten typický učitel ještě ze staré školy.

"Chodníčky historie jsou spletité a nikde není psáno, že jsme měli odbočit nalevo či napravo, mohli jsme jít úplně jinou stezkou," říkával vždycky. „ Tak o té své stezce napiš.“

A Ondřej tedy sedl a psal. Nikdy by neuvěřil, jak rychle mu to půjde od ruky, tuhle knihu měl za pár dní hotovou. Vždyť psal příběh, který důvěrně znal. Příběh ze světa, který důvěrně znal. Příběh lidí, kteří mu vstupovali do snů tak realisticky, že po probuzení často netušil, co je sen a co již ne. Vždyť rodinu svého hlavního hrdiny Vládi znal skoro jako svoji. V reálném světě ale Vláďa nezahynul střelou ruského vojáka, vztáhl na sebe ruku, když ho opustila milovaná dívka. Snad i tenhle fakt kamarádovy nehrdinské smrti způsobil obraz přítelova heroického skonu ve snu a v knize. A Vláďova rodina, ta byla svými košatými osudy přímo ideálním nosným pilířem knihy o fiktivní historii Československa po druhé světové válce.

"Uvidíš, uleví se ti," poradil mu vypsat se ze snů i terapeut a kamarád Mirek.

"Jenže já mám pocit, Mirku, že v tom snu mám někam dojít, něco vykonat, nějak odčinit Vláďovu smrt!"

"Kdopak ví, třeba ano."

"Jenže já absolutně nevím, kde se nachází ten cíl," odvětil mu tehdy bezmocně. Teď už to věděl. Cílem je happy end historické etapy, která začala srpnovou tragédií.

Se Šmudlinou to všechno začalo už loni, když jí zabavil při hodině literatury nějaké psaníčko. Jak Ondřej s údivem zjistil, bylo určeno jemu. To jsou takové ty dívčí lásky, mávl nad tím rukou a zapomněl na celou věc. Jenže Šmudlina potom začala být stále vyzývavější - a odolejte krásce, když jste jen obyčejný chlap z masa a kostí a ona se snaží a snaží. Na školním výletě, kam jel jako druhý dozor, na konci června minulého roku podlehl. Částečně to způsobil alkohol, částečně Šmudlinina neoblomnost, ale co si bude nalhávat - chtěl ji taky. Vyspali se spolu, ráno potom nevěděli kam s očima, jen aby se jejich pohledy nesetkaly. Pak nastaly prázdniny, ale v září to vypuklo znovu a trvá to s přestávkami doteď. Kdyby se to provalilo, říkal si Ondřej, mám nejen po psaní, ale i po práci kantora. A po Evině lásce. A to už by bylo moc ran najednou.

Eva Weberová bývala zručná vědma, avšak posledních pár let je kancelářskou krysou. Jenže s tímhle vedením... zlatá někdejší praxe v terénu. Nebo bych mohla učit čarodějnický dorost, říkala si mnohokrát. Kdyby jí teď někdo dal nějakou dobrou nabídku z oboru, dala by téhle kancelářské ztuhlosti vale. Proč taky ne? Ondřej už stejně v Praze publikovat nemůže a její dcera, Gita, se sblížila se svým otcem a odešla studovat do porýnského Německa. No jo, prachy dokážou překonat i sebevětší antipatii, pomyslela si. Bylo by ostatně lepší, kdyby s Ondřejem z Prahy odešli, jeho noční můry se zhoršují a Eva jako žena instinktivně cítí, že se něco děje a že je mezi nimi kdosi třetí. Nikdy by nevěřila, že ji to v její zamilované Praze takhle naráz přestane bavit.

Ondřeje musím chránit. Ne před ženskými, nejsem přece dnešní. Musím ho chránit před jeho jinakostí, o které vůbec neví, vždyť má téměř určitě schopnosti alespoň načas cestovat mezi světy. Byl by z něj výborný mág, cítím to. Ale to já nechci. Výborní mágové přestávají být lidmi a žijí nebezpečný život. Ať je Ondřej jaký chce, je jenom můj, o tom jsem přesvědčena. A nikomu ho nedám. Tomuhle Institutu už vůbec ne.

"Prosím o klid. Zahajuji mimořádnou poradu," přerušil její myšlenky znělý hlas ředitelova náměstka doktora Tejce. "Události posledních dní vyžadují mimořádná opatření v naší práci. V Praze se objevili agenti Organizace. Příměří bylo porušeno."

( pokračování )