Magické dějiny Čech, 1. kapitola: Posedlá

         Jauvajs, to byl ale rafanec! Radši si tu ránu hned vydezinfikuju, pomyslela si Martina Nová a polila krvácející prst zeleným roztokem. Štíplo to do celé dlaně.

         Tu holku přivezli večer, doktor jí píchnul něco na zklidnění, ale jakmile se zase dostala k sobě, chová se jak zdivočelá šelma. Ale jaképak ciráty s trhlou puberťačkou, takových už tady za ta léta bylo – feťáky v absťáku taky zvládla, hrubé a sprosté alkoholiky jakbysmet, takže s agresivní šestnáctkou si Martina hravě poradí. Jo, dělat vrchní sestru na psychiatrii asi nikdy nebude nuda!

         Manžel Standa na ni čekal v autě před nemocnicí, byl něco vyřizovat na úřadech ve městě. Alespoň mě sveze, na vlak se Martině belhat dneska vůbec nechtělo a v autobusu se jí obvykle houpal žaludek. Cestou toho Standa Nový jako obvykle moc nenamluvil. To je stejně děsivý, jak může z chlapa po čtyřicítce tak rychle odejít veškerá energie a vitalita! A to s ním vždycky byla taková legrace!  Teď jen mlčí, a když se náhodou večer doma setkáme, protože nemám noční službu, tak Standa vytuhne u televize unavený svou hospodou. Která mu mimochodem vůbec nesype, protože na pivu a kořalkách se moc vydělat nedá a jídlo můj lenoch Standa nevaří. V posteli je to pak tragédie největší, doslova a do písmene poušť bez kapky vláhy. Nějak brzo mám doma dědka. Jen můžu tiše závidět, když si  ženský v práci vykládají, jak si teď s těma svýma užívají, když děti odrostly. Tak třeba Vladěna a ten její Pavel. Hezkej mužskej plnej života. Hned bych ho brala. Jenže já mám svýho Standu. Můj první a nejspíš i poslední chlap. V devatenácti jsem otěhotněla a jsme svoji už skoro dvacet let.

         Během týdne se Martina Nová s tou holkou více seznámila. Tak tys chtěla, Maruško, skočit pod vlak. Nepovedlo se ti to. Celé jsi to naplánovala asi jako demonstraci, aby si tě někdo všimnul, aby ti někdo pomohl. Moc dobře znám tu pubertální bezmocnost, sama jsem ji zažila, když otčím po návratu z hospody obvykle nejprve vyhrožoval a pak pomočenej usnul na stole, zatímco matka nadávala a vylévala si zlost na dětech. Odešla od své rodiny, jak nejdříve to šlo, v patnácti. 

         Martina Nová sice ve zdravotnictví pracovala dlouhé roky, ale narozdíl od většiny kolegyň sestřiček i doktorů, otupělých po létech praxe, se snažila své svěřence pochopit. Jsem medicínská kacířka, uznávám. Když k nám přivezou schizofrenika zrovna takovýho, jako tahle bledule Maruška, neodsuzuju toho člověka jako blázna. Oni mu čistí mozek chemií, já jsem ochotná připustit, že by na jeho stavech mohlo mít podíl i něco jiného. A tenhle případ se mi zdá opravdu zajímavý.

          Martina se zadívala skrz okenní mříže na pučící stromy v zahradě. Můžeme snad porozumět všem tajům světa, když nechápeme ani zázrak věčného koloběhu přírody? Primář by mě hnal. Ale já si fakt myslím, že když schizofrenik slyší hlasy odjinud, není to vždycky jen nějaká porucha uvnitř mozku. Nejsme přece stroje. Třeba k tomu člověku opravdu někdo promlouvá.

         Maruška byla chytrá, vnímavá holčina a brzy ztratila prvotní ostych. Postupně se mezi nimi vyvinul blízký vztah, buď zašla Martina během služby za svou pacientkou, nebo navštívila nezdravě vypadající dívka Martinu Novou na sesterně. Je to vcelku milá holka, i když značně trhlá. Ale praštěné jsou moje dcerky taky, hlavně ta nejmladší –  černá barva, Iron Maiden, pentagramy –  prostě póza mladých, hledajících lidí, která je časem přejde. Jenže tahle slečna mě zajímá, u ní jde o něco hlubšího. Rozhodně není schizofrenička. Aspoň myslím. Maruška zřejmě nezvládla cosi, co neměla pokoušet a přesto pokusila. A teď v tom lítá. Moc zajímavý příběh. Pomoci jí lze jenom jediným způsobem –  zbavit mladé tělo nevinné dívenky toho démona, který se na ni nabalil. A já už tuším jak.

         Standa se vrátil z hospody okolo půl jedenácté večer, tradičně zasedl k televizi a po chvilce už chrápal. Ach jo, kolik dní jsme už neměli sex... skoro měsíc. To Vladěna s tím svým nádherným Pavlem to dělají určitě obden.  No, program v televizi je opět pitomej až hrůza, půjdu do vany. Stando, Stando, zahráváš si. Jestli se rychle nevzpamatuješ, uskutečním to, nad čím už pár dnů přemýšlím. Pomůžu nejen sobě, ale i jedné šestnáctileté holce, která provedla něco, co neměla. Vyvolala jakousi bytost, která je teď všude s ní. Vím jak to udělat.  Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Svědomí budu mít čisté. Chci žít tak jako předtím. Možná o hodně líp. Uvidíme. Martina rozkošnicky ponořila nahé tělo do nadýchané pěny a oddala se hodně, hodně moc příjemným myšlenkám.

         Já vím, holky, nestačíte se divit. Tatínek nám najednou ožil, je s ním legrace, doma i v hospodě maká s nadšením jako šroub, zaměstnal dokonce kuchaře a konečně jsme se začali coby rodina opět  pohybovat dopředu. A skoro každý večer – a někdy i ráno, jako dneska –  je určitě až do vašeho pokojíku slyšet ten lívr z ložnice! Milováním ještě rozpálená Martina připravovala sobotní snídani a nenápadně pozorovala své tři dcerky, pro něž byl taťka zase idolem a bohem, kterému oplácely jeho škádlení smíchem a předstíraným vztekem. Bohudíky, aspoň jsem tuhle rodinu vytáhla z bláta. Sice načas, ale přece. A pomohla jsem i jedné pacientce, která už zase žije téměř normálním životem mimo zdi psychárny. A bez té bytosti, která byla neustále s ní, ať se hnula kamkoli. Uvnitř ní. Kvůli které chtěla skočit pod vlak. Která přitom ale vůbec není zlá, když se to s ní umí…

         Vyvolávat duchy či podobné síly se nevyplácí. Člověk by neměl takové věci pokoušet, nikdy nevíte, co se může přihodit, kterou tajemnou bránu otevřete a kterou cizí entitu do našeho světa povoláte. I naoko nevinná dívčí magie se může zvrhnout v cosi vážného, ba děsivého. I mladé cácorky mohou přivolat bytost z jiné dimenze či reality, jedno jak tomu říkáte. Už jsi ho nedokázala vrátit nazpátek, Maruško, a on tě doprovázel coby rušitelku svého klidu až do chvíle, než našel jiné vhodné tělo, ve kterém se mohl ubytovat. To já jsem mu nový domov ukázala. Jenom se bojím, aby se mi to dříve či později nevrátilo jako bumerang. 

          Martina Nová se podívala na manžela, stejného jako předtím, a přece tak jiného. Standa svého ducha stejně dávno ztratil a  tomuhle tvorovi Standovo mohutné tělo sedí dokonale, vždyť i do budování bazénu se její muž konečně pustil! Martina si připadá po dlouhé době zase šťastná!

          Martina Nová nalila milovanému Standovi sklenici piva a posadila se vedle něho. Jenom jedno mi leží v hlavě, přemítala. On prý nemůže v tomhle světě žít v jedné tělesné schránce déle než pár měsíců. Ale to vyřešíme snadno! Martina Nová, žena, která v životě měla jen jeden jediný mimomanželský milostný úlet s tím hezkým sanitářem a žila dvacet let se svým prvním chlapem, se s úsměvem zasnila. Pořídím si nejspíš milence. Třeba toho vysokého údržbáře od nás z nemocnice. Anebo! Vladěnin manžel Pavel má moc krásný tělo, v tom se bude určitě tomuhle tvorovi s přímo nadpozemskou fantazií a obrovským elánem velice líbit!

          Ze slastných úvah vytrhl Martinu Novou zvonek u dveří. Vyšla před domek, u vrátek čekali dva muži. Jeden z nich vytáhl odznak a bez formalit pronesl: „Institut pro otázky magie. Paní Nová, potřebujeme s vámi a s vaším manželem neodkladně mluvit.“

          Martina rázem věděla, že je zle! V okýnku černého auta zaparkovaného před plotem totiž zahlédla tvář své nedávné pacientky, Marušky.