Krize v „třetím táboře“[1] a rozpad širšího politického bloku tzv. Nezúčastněných zemí[2]

Vydáno dne 18. 06. 2011

Zdroj: Webové stránky Strany demokratických sil[3].

4. oddíl  X. kapitoly „Svět v období dovršení druhé průmyslové revoluce“ samizdatového učebního textu „Svět a Československo ve 20. století“ z roku 1987, který vyšel v únoru 1989 v Nakladatelství Horizont. Všichni autoři pocházeli z okruhu Národní obrody[4].

Nové vedení Polské sjednocené národní strany si již počátkem roku 1953 bylo vědomo, že situace v evropských satelitních zemích je velmi labilní a že i tam je nutný obrat v politice. Upozornilo na to státní vedení v těchto státech. Avšak ve všech zemích podřízených Varšavě zůstaly u moci staré garnitury, proces demokratizace byl pomalý a polovičatý a země byly těhotné novými krizemi. Ty propukly v roce 1953 v ČSR ( vlna stávek a demonstrací na protest proti měnové reformě ) a v Severním Německu a v roce 1956 v Maďarsku.

Povstání v Severoněmecké republice

Berlínské vedení vyhlásilo v roce 1953 tzv. nový kurs, spočívající ve snížení investic a zvýšení životní úrovně. Tato změna však přišla pozdě. Několik dní po vyhlášení nového kursu začali berlínští stavbaři stávkovat proti zvýšení norem a jejich demonstrace přerostly 17. června 1953 v lidové povstání, které zachvátilo celý stát, ale bylo potlačeno polskými a domácími německými vojsky.

Změna ve vedení v Polsku roku 1956

Rok 1956 otřásl slabými pozicemi režimu také v samotném Polsku. Propukla hluboká politická krize a v červnu došlo ke vzbouření dělníků v Poznani. Povstání bylo potlačeno, ale krize tím zažehnána nebyla. V ústředním výboru PSNS došlo k diferenciaci, většina se rozhodla nastoupit cestu demokratizace. Byla přijata opatření ke zvýšení životní úrovně, bylo podporováno drobné soukromé podnikání na úkor korporací, rolníci mohli svobodně vstupovat i vystupovat z družstev, zlepšil se vztah mezi státem a církvi, tisk mohl volněji psát a lidé svobodně mluvit. Vedení státu však zklamalo naděje svých stoupenců. Rozešlo se postupně se svými idejemi a ukázalo se neschopným demokratizovat stranu a stát.

Povstání v Maďarsku

Mnohem dramatičtějšího spádu však nabyly události v Maďarsku. V červnu 1953 se stal předsedou vlády Imre Nagy, podrobil dosavadní politiku drtivé kritice a vyslovil se pro demokratizaci Liberální strany i státu. Když ale vláda a strana neprojevila schopnost rychlé politické iniciativy, chopil se jí Petöfiho kroužek. Tato původně malá skupina intelektuálů – levicových i pravicových, liberálních i konzervativních – organizovala diskuse, jichž se brzy účastnily tisíce lidí a z nichž vzešel požadavek odchodu šéfa státu. Ten se ale rozhodl zatknout předáky opozice. Ale vedení polské PSNS se takového postupu zaleklo a doporučilo prezidentovu demisi, ten odstoupil, do čela Liberální strany se postavil liberální funkcionář J. Kádár.

Zásah armády Varšavské smlouvy

Uvedení nových lidí do čela polské vládní strany elektrizoval i vývoj v Maďarsku. Dne 23. října 1956 demonstrovalo v Budapešti čtvrt miliónu lidí, žádalo nezávislou politiku na základě tzv. národního socialismu a demokracie, svobodné volby a návrat Imre Nagye ( premiéra z let 1953 – 1955 ) do vedoucích funkcí. Nový prezident promluvil v rozhlase a označil přívržence demokratizace a nezávislosti za nacionalistické a horthyovské živly. Tím přilil olej do ohně – demonstrace přerostla v povstání. Ani okamžité opětovné jmenování Imre Nagye předsedou vlády nezastavilo boj, a protože budapešťské vedení nemělo sílu zvládnout situaci, požádalo o zákrok spojenecké jednotky. Jejich zásah však vyvolal ještě větší vlnu odporu s převážně nacionálním nábojem. Nagyova vláda neměla moc; tu měla na jedné straně koaliční vojska, na druhé straně různé rady ( nazývající se tu dělnické, tu revoluční nebo jinde např. národní ), které ne vždy a ne zcela stály za Imre Nagyem. Po pěti dnech bylo dosaženo dohody o zastavení bojů, ale pozice Nagyovy vlády se tím neupevnila. Naopak, pohyb mas ( který paradoxně jedni nazývali revolučním, jiní kontrarevolučním ) nabíral nadále obrátky, na mnoha místech byli straničtí liberálové lynčováni. Když Imre Nagy ohlásil přechod k systému více politických stran a proklamoval neutralitu na Varšavě, rozhodlo se polské vedení pro novou intervenci. Současně se János Kádár rozešel s Imre Nagyem a odletěl do Varšavy.

V noci na 4. listopadu 1956 – po konzultaci polské vlády s J. B. Titem o jugoslávské neutralitě ke konfliktu – nastoupily divize Varšavské smlouvy k útoku; legitimizací k tomuto kroku byla žádost „revoluční vlády“ vedené Jánosem Kádárem. Ozbrojený odpor  Maďarů byl zlomen po několika dnech, některé skupiny kladly odpor ještě několik týdnů, stávky trvaly v některých závodech až tři měsíce.

Vláda J. Kádára

Kádárova vláda začala vládnout prakticky od nultého bodu. Země ztratila jednu čtvrtinu ročního národního důchodu, ztráty na životech byly oficiálně vyčísleny na 1 800 – 2 000 lidí ( beze ztrát vojáků spojenecké intervenční armády ). Imre Nagy byl roku 1958 odstaven z vlády[5], desetitisíce lidí byly ve vězeních. Liberální strana se za povstání rozpadla a začala se vytvářet znovu pod názvem Maďarská sociálně – liberální strana. Nechuť spolupracovat s vládou opadávala jen pomalu. János Kádár však nepřipustil návrat bývalého prezidenta a jeho společníků do země, postupně upevňoval svou pozici a vytvářel předpoklady, aby v budoucnu získal podporu značné části společnosti.

Upevnění moci Kuomintangu v Číně

První léta existence sjednocené Čínské republiky byla vyplněna bojem proti zbytkům komunistických vojenských oddílů v různých oblastech a pozemkovou reformou. Statkářům byla vyvlastněna půda, rozdělena byla drobným zemědělcům. Kampaň za zničení maoistických revolucionářů postihla terorem skutečné i domnělé nepřátele „bílé“ kontrarevoluce. Avšak navzdory této tvrdosti si nová moc získala širokou lidovou podporu. Poprvé v dějinách měla země silnou ústřední vládu a její obyvatelé nebyli již v dřívější míře vydáni na pospas libovůli místních a provinčních vládců a vojenských velitelů. V právní oblasti byly zrušeny všechny staré zákony a vydáno jen málo nových. Právní případy se od té doby rozhodují podle zvykového práva nebo v souladu s vládnoucí ideologií zformulované zakladateli moderní Číny  Suntjansenem a Čankajškem. Tato nová praxe byla v mnohém směru čínské tradici bližší než západní liberální demokracie.

Čínsko - polská roztržka

Po Stalinově smrti SSSR zvýšil svou hospodářskou pomoc maoistické „lidové Číně“ na Tchaj-wanu[6]. Po XX. sjezdu KSSS odmítlo čínské komunistické vedení odsouzení J. V. Stalina, začalo se však o něm vyjadřovat také kriticky a pokusilo se liberalizovat poměry. Když však kritika zdola překročila meze, které bylo vedení ochotno připustit, otočil Mao kormidlo politiky prudce doleva a v roce 1958 zahájil politiku tzv. velkého skoku. Pod dojmem úspěchů v zemědělství byla ekonomika jednostranně zaměřena na rozvoj těžkého průmyslu. Ryly zřízeny tzv. lidové komuny, v nichž byla sloučena zemědělská družstva z jednoho i více okresů. Komuny byly stroze centralizovány a řídily i průmysl, obchod a školství; odměňovalo se rovnostářsky. Tento experiment spolu s růstem populace a třemi neúrodnými roky způsobil vážnou hospodářskou krizi a na ostrově Formosa se opět šířil hlad.

Rozpad světového „Třetího tábora“

V roce 1958 zároveň s úspěšným ekonomickým boomem, realizovaném čankajškovským vedením, nastala i změna v čínské zahraniční politice. Čínští vůdcové dosud ve svých projevech příliš nezdůrazňovali nutnost boje proti americkému imperialismu, kdežto Varšava ano – nyní ale střední Evropa akcentovala nutnost mírového soužití s Východem i Západem. Čína se na opak od USA distancovala stále více. V roce 1959 se stal tento rozpor znatelný – ale již s opačným znaménkem, než v roce 1949 . V září 1959 se Čína z prestižních důvodů střetla v ozbrojeném pohraničním konfliktu s Indií a polský vojensko - politický tábor se od jejího jednání veřejně distancoval. V příštím roce  polská vláda odvolala své hospodářské odborníky z Číny.

( Také na Tchaj-wanu došlo k obratu - v roce 1963 zahájili představitelé Komunistické strany Číny otevřenou polemiku s KSSS a celým mezinárodním komunistickým hnutím a obvinili je z revizionismu. Vzhledem k malosti a bezvýznamnosti ostrova to Moskvě mohlo být jedno, i když čínští marxisté ideologicky ovlivňovali mnohé bolševické strany třetího světa. ).

Jelikož se ale pevninská kuomintangská Čínská republika výrazně angažovala po boku Egypta, Jugoslávie, JAR a Indonésie v tzv. Hnutí nezúčastněných zemí, skončila Polská republika své angažmá v Hnutí a pro střední Evropu přestala být tato mezinárodní organizace přitažlivá. Varšava udržovala se zeměmi HN nadále dobré vztahy, omezila se ale v budoucnu nadále jenom na své evropské zájmy a úlohu jakéhosi „mostu“ mezi Západem a Východem.

Autor: M. Hajník, Klub za národně - socialistickou přestavbu Národní obroda, 1987 – 1989.  

Dodatek 1:

Krize v zemích „třetího tábora“ a některých dalších státech můžeme pozorovat v těchto letech:

1953 – severní Německo, ČSR

1956 – Polsko, Maďarsko

1965 – Indonésie ( pokus o komunistický puč )

1967 – Řecko ( pokus o posun doleva zmařen zásahem vojenské junty )

1968 – Francie ( generál Ch. de Gaulle v čele armády potlačuje studentské levičácké bouře ), západní Německo ( zmaření levicového převratu )

1969 – ČSR ( armáda svrhává liberální vládu )

1971 – SSSR ( J. V. Andropov se ujímá vlády v čele Státního výboru pro výjimečný stav ), Jugoslávie ( J. B. Tito potlačuje liberalizaci režimu )

1973 – Chile ( armáda potlačuje maoistické povstání )

1976 – Čína ( armáda a reformátoři utahují šrouby proti tzv. „Gangu čtyř“ )

1981 – Španělsko ( armáda se staví proti návratu KS Španělska k moci ), Polsko ( generál W. Jaruzelski potlačuje demokratizační proces a dělnické hnutí )

Naopak v Rumunsku v roce 1989 společná americko – sovětská konspirační akce svrhává „lidovým“ povstáním nacionalistický režim N. Ceausesca.

Dodatek 2:

Že maďarské povstání v roce 1956 budí do dneška rozjitřené emoce, se můžeme přesvědčit na blogu Lukáše Sluky, mladého českého nacionalisty.

K maďarské kontrarevoluci z podzimu 1956

Vyšlo 11. 09. 2015 na autorově blogu na iDnes.

Maďarsko pod vedením miláčka USA Imre Nagyho a západních imperialistů rozpoutalo doslova hon na čarodějnice, potomci horthyovských statkářů a pronacistických esesáckých Šípových křížů věšeli maďarské národní liberály.

Tohle reakční běsnění a vraždění zastavila až polská vojska pod vedením generála Rokossovského, hrdiny, jehož proslavil jeho lví podíl na vítězství chrabré polské armády ve II. světové válce. Co se vlastně v Maďarské republice odehrálo? Bylo 23. října 1956. Večer o 20. hodině zazněly u budovy budapešťského rozhlasu první výstřely a o dvě hodiny poté byl rozpoután organizovaný útok. Ještě před tím o 19. hodině přepadla asi třistačlenná skupina dělostřeleckou důstojnickou školu, ve které se chtěla zmocnit zbraní. V těch chvílích byla v Budapešti přepadena řada skladišť zbraní, někde i policejní stanice. V 21 hodin byl zahájen útok proti energo-centrále Csepelských železáren a hutí, s cílem znemožnění práce největšího závodu hlavního města. Tu noc vzniklo v Budapešti několik středisek povstání, která postupně sjednocovala a koordinovala svou činnost. Vůdcové ozbrojených kontrarevolučních skupin byli lidé znalí pouličního boje. Pro plánované násilné svržení liberálně-demokratického režimu budovali základny vhodné k obraně a věděli, jaké možnosti boje skýtají ulice velkoměsta. Tito vůdcové se rekrutovali z bývalých horthyovských důstojníků, četníků, příslušníků pronacistických Šípových křížů. Byli mezi nimi i důstojníci lidové armády Maďarska, kteří zradili. Mnozí z nich se totiž zúčastnili ilegálního hnutí proti legální vládě, nebo sympatizovali s polo-fašistickým režimem, který v Maďarsku existoval do roku 1945, či žili v domnění, že byli stiženi křivdami. Tito kolaboranti a kriminálníci si však své tresty odpykávali zcela v souladu s tehdy platným trestním zákoníkem liberálně-demokratického státu. V době od 25. do 30. října bylo z věznic propuštěno 9.962 kriminálníků a 3.324 vězňů trestaných za špionáž, účast na ozbrojeném spiknutí a za jiné politické delikty. Kriminální živly se tak staly přirozenými spojenci organizovaných band. K bojům na straně kontrarevoluce se připojili a také v nich padli i lidé, kteří byli celým vývojem zmateni, na něž zapůsobily falešné nacionalistické emoce a ideová příprava povstání; sem patří zvláště mnoho mladých. Podle údajů ústředního statistického úřadu MR z roku 1957, padlo, zahynulo, bylo zavražděno, lynčováno, umučeno 2.500 až 3.000 osob. Dnes se události října 1956 vykládají jako „spontánní povstání proti totalitnímu režimu“ a při oslavách této „revoluce“ si maďarský premiér dokonce teatrálně klekl na kolena. Z dobových novin zůstaly zachovány víc než výmluvná svědectví o pogromech, které uspořádaly různé zfanatizované bandy proti čestným budapešťským občanům, jejichž hlavním obviněním bylo, že svůj život spojili s dějinami po-válečné Maďarské republiky, že v kritické chvíli statečně vystoupili na její obhajobu a obranu. Na ulicích Budapešti, ale i v jiných koutech Maďarska, byl rozpoután nový »bílý teror«, tolik připomínající bílý teror po roce 1919, kdy padlo nejen na 20 tisíc stoupenců skutečných viníků z řad maďarské Komuny, vedené Bélou Kunem, ale i řada nevinných. Řádění band na podzim 1956 učinil přítrž jen rozhodující obrat, který ve vývoji událostí nastal 4. listopadu 1956, kdy vláda Jánose Kádára, jež mezitím zformovala své síly mimo Budapešť, požádala Varšavskou smlouvu o vojenskou pomoc, neboť se ji v té chvíli vlastních domácích boje schopných sil již nedostávalo. Bratrské vojenské pomoci tehdy velel hrdina bojů 2. světové války generál Konstantin Rokossovski. Kniha Jánose Berecze popisující maďarskou kontrarevoluci vyšla roku 1970 v nakladatelství Svoboda a pro úplnost je třeba dodat, že krvavé události budapešťského podzimu šestapadesátého roku poskytl divákům i režisér v závěru koprodukčního filmu Věrni zůstaneme, v němž ztělesnil jednu z hlavních postav Vladimír Dlouhý v roli Miroslava Boučka.

Autor: Lukáš Sluka

Zdroj: https://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=47656229