Centralisté versus partikularisté

Povězme si něco o zásadním ideologickém sporu šestého světa:

Na jedné straně stáli unitaristé ( někde zvaní i federalisté ), na straně druhé regionalisté či partikularisté. První chtěli výkonnou vládu s centrálně řízenou policií a byrokracií, s centrálním bankovním systémem a daňovým systémem řízeným efektivní ústřední vládou. Partikularisté naopak v tomto centralizačním procesu viděli ohrožení svých tradičních svobod.

Někdy se nepřesně tyto dvě strany označovali jako liberální a konzervativní, což nemůžeme použít již z toho důvodu, že centralisté byli mnohdy politicky a nábožensky liberály i konzervativci, stejně tak do obou táborů patřili i stoupenci jim opozičního partikularismu.

Takto tomu bylo např. v Americe, kde konzervativní protestantští centralisté především z náboženských důvodů požadovali zrušení otroctví, zatímco spíše liberální ( ale i katoličtí ) partikularisté se stavěli proti porušování svobod svých států. A je zcela příznačné, že neoficiální hymnou amerických regionalistů se stala Marseillaisa, tedy píseň francouzských liberálních centralistů v jejich odporu proti konzervativním partikularistům za francouzské revoluce. Odtud tedy rozdíly v jednotlivých státech.

Ve Velké Británii si pak anglikánští centralisté říkali Imperialisté ( J. Bright, B. Disraeli ) a čelili straně Home Rules Party okolo lorda Palmerstona a W. Gladstonea. Přirozeně, že tito britští Imperialisté podporovali amerického centralistu Abrahama Lincolna a liberální a katoličtí britští regionalisté zase jižanské partikularisty v USA, respektive ve vítězné Konfederaci. Imperialistou byl po svém zběhnutí od Strany samosprávy i Winston S. Churchill, jeho političtí protivníci David Lloyd George či Ramsay McDonald a Clement Atlee vedli Home Rules Party, tedy britskou Stranu samosprávy.

I v Německu, které bylo založené na pruském konzervativním partikularismu ( tzv. konzervatismu kontinentálního typu ), nastal na začátku 20. století vzestup Německé centralizační strany ( ZPD ). Těmto centralistům zdatně sekundovala v několika vládních koalicích Německá protestantská strana ( PPD ) a Katolická strana centra. Opozicí jim byli pruští junkeři, císař i jeho výkonná byrokracie.

Ve Velké Británii pak došlo k proměně pólů tamní politiky: omlazená Home Rules Party se dostala pod vliv „liberálně – levicových“ ( jakkoli je toto dělení na liberály a konzervativce, ale i na pravici i levici v tomto světě sporné ) politiků typu J. Keynese, Cl. Atleeho atd. a absorbovala sociálně – reformní, tedy více centralizační ekonomické myšlenky. Pravicovější a ekonomicky liberálnější křídlo Strany samosprávy se trhlo a splynulo s Imperialistickou stranou do nového politického subjektu – Unionistické strany s ekonomicky liberálním programem, centralizačním programem ve státo-právních otázkách britské koruny, a v morálních otázkách zastávající protestantský konzervativismus. Imperialistická strana za B. Disraeliho oproti tomu bývala ekonomicky silně ochranářská a sociálně konzervativní, což jí zajišťovalo většinu dělnických hlasů ve volbách.

V USA zvítězil v roce 1936 lídr Centralizační strany F. D. Roosevelt, který zaváděl sociální reformy a posunul celé USA směrem „doleva“ v ekonomice. Tento dědic ekonomických liberálů a morálních konzervativců A. Lincolna a W. Wilsona se stal změnou své politiky Centralizační strany sám vzorem pro J. F. Kennedyho, který se stal prvním římským katolíkem v Bílém domě, když se svou Centralizační stranou porazil v roce 1960 drtivě ( i za podpory velké části Jižanů ) americkou Stranu samosprávy s jejím nevýrazným kandidátem.

Ve stejné době se na více než 20 let ujala vlády ve Velké Británii Strana samosprávy s „labouristickým“ programem, také podporovaná mnohými Iry, Skoty a katolíky. Dala autonomii Irsku, Skotsku a změnila tak Británii k nepoznání. A to vedlo k rozpadu ostrovního království na počátku 21. století, ale to již je úplně jiná kapitola.