Postřehy odjinud 151
Případ český Monte Christo vrcholí: Dostane se Jiří Kajínek skutečně z vězení? Kdo na něj bude čekat venku? Zemanova facka justiční mafii. Je za tím něco víc? Další tah v riskantní partii. Co se stane pak?
Publikováno: 12. 5. 2017
Autor: Petr Hájek
Petr Hájek vítá signalizované osvobození nejznámějšího českého vězně, ale chce upozornit, že nic není tak, jak se jeví – zvláště jde-li o krvavý mocenský souboj.
Jiří Kajínek, po třiadvaceti letech věznění, by měl s největší pravděpodobností za pár dnů opět spatřit svět jinak než skrze mříže. Miloš Zeman signalizoval, že omilostnění nejznámějšího vězně podepíše po návratu z Číny. Média bojující proti prezidentovi, což jsou všechna včetně Babišových, to sice nemohla utajit, ale snaží se tuto bombu mírnit. Především jí dát specifickou interpretaci, která by prezidenta poškodila. Je to sice obtížné, protože většina veřejnosti sdílí minimálně podezření, že Jiří Kajínek sedí za vraždu, kterou nespáchal. Špinavý předvolební boj však velí politikům v médiích, ve vládě i v parlamentu držet proti prezidentovi basu. A propos basa: Nejen že není vůbec jisté, že ji Jiří Kajínek opustí, ale není také vyloučeno, že se do ní obratem vrátí. Od okamžiku, kdy si Miloš Zeman v dubnu otestoval reakce svou veřejnou úvahou o milosti, se na tom již na mnoha místech bez pochyby intenzivně pracuje. Motivem je strach.
Facka zkorumpované justici
Nejčastější interpretace je, že prezident potřeboval nějak „odklonit“ kobercové mediálně - politické nálety vedené v posledních dnech a týdnech proti Hradu. Právě tak uvažují řvoucí žabičky naší politické scény – a vypovídají tak ovšem pouze o sobě. Podle sebe soudím tebe, říká úsloví, jež v tomto případě vskutku sedí. Výběr chvíle pro toto „bezprecedentní propuštění dvojnásobného nájemného vraha“ ( jak sugerují veřejnosti mystifikátoři ) je samozřejmě součástí Zemanovy úvahy. Ale jen okrajově – tak říkajíc ve třetím plánu. Propuštění Jiřího Kajínka z doživotního žaláře má mnohem více pater. Jedno z hlavních se nyní pokoušejí už dopředu „čistit“ celé čety politických metařů. Je to přímo průzračně patrné například ze slov předsedy ústavního soudu Pavla Rychetského. Tento člověk byl v minulosti jedním ze tří ministrů spravedlnosti, kteří ( marně ) požadovali nové vyšetřování a nové soudní projednání tohoto „hrdelního“ případu. Dnes to relativizuje. Prý jen doufá, že prezidentská milost nebude polemikou s rozsudkem. Čím jiným by ale mohla být? Je-li „fackou“ zkorumpované justici, která ( v tomto případě na Plzeňsku ) musela J. Kajínka odklidit, pak to ale nedělala jen kvůli sobě. Spojení s policií a prokuraturou teprve dává celé kauze ten pravý mafiánský rozměr. Proto všechny další odvolací soudy potvrzovaly neuvěřitelně děravý důkazní materiál. Proto nechtěly ani slyšet o žádostech ministrů spravedlnosti na obnovení procesu – i když svědkové postupně měnili své výpovědi ve prospěch J. Kajínka.
Jen peripetie?
Proto je docela možné, že Jiří Kajínek vyjde na svobodu – a před branami věznice jej policejně - prokurátorská Cosa Nostra ( CN ) okamžitě opět zatkne. Za co? To je přece úplně vedlejší. Třeba se ukáže, že nedlouho před propuštěním znásilnil spoluvězně – a ten nečekaně právě teď promluvil. Může to být cokoli, pracují na tom právě celé týmy Cosa Nostra. A protože jde o vězně, který opakovaně „před spravedlností“ utíká, šoupne ho vzápětí CN soudce do vyšetřovací vazby. A vzhledem k tomu, že milost je podmíněna sedmi roky „sekání latiny“ – bude tam, kde byl. Není to tak dávno, co nám to CN v Brně předvedla na skandálním případu íránského podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha: Nechala ho složit 150 miliónů kauce – a šup, už byl opět tam, odkud ho právě propustili. Demonstrují nám to s totální ( a totalitní ) drzostí na dalších známých případech: Nečas, Rath, Nečesaný, Kramný. A nic na tom nemění, že se čas od času najde statečný soud či soudce, který JIM do toho na okamžik „hodí vidle“: Okamžitě následují protiopatření mafie – většinou za mohutné mediální podpory. Nespolupracující soudci jsou skandalizováni, případy jsou jim odebírány a předávány jiným – kteří už vědí, jak se mají zachovat, aby jejich kariéra nebyla ohrožena. Z tohoto důvodu počítejme s tím, že propuštění Jiřího Kajínka může být jen peripetií v této drsné tragikomické frašce.
Stovky jiných zůstávají
Na tomto místě jsem v podobných případech již několikrát připomínal, že tyto známé kauzy jsou jen vrcholkem ledovce. Že v minulých letech jsem se při své práci setkával se stovkami případů, které přímo „řvali“ o pomoc – ale pomoci jim nebylo. Desítky a stovky neznámých případů malých větších i velkých ve všech regionech naší země. Zjevná dohoda místních „celebrit“ ( policista, starosta, soudce, státní zástupce ), žen či dcer, které si pomocí „paní soudkyně“ ( vyšetřovatelky, státní zástupkyně ) řešily své malé velké msty na manželech či otcích. Ale také přímo „třídně“ motivované rozsudky na místních podnikatelích, likvidování konkurence přes uvěznění nepoddajného tvrdohlavého, jenž se vzepřel místní verzi „matrixu“. A pak jsou ještě případy, o nichž se raději vůbec nemluví. Za jeden z nejhorších dodnes pokládám neskutečně drakonické tresty skupině mladíků z kauzy „upálení“ malé Natálky ve Vítkově. Tam se k tomu přidal ještě cikánský kontext – a bylo vymalováno. Je přitom nade vší pochybnost, že při nejmenším v několika případech byli odsouzeni i ti, kdo se útoku nezúčastnili – a přesto budou sedět asi tak dlouho, jako Jiří Kajínek. Do téhle kauzy se nepustí ani filmaři, ani prezident. Holt – když se kácí les, jak opět říkají současní dědici „leninské spravedlnosti“, létají třísky. Osudy justičních zločinů.
Zemanova riskantní partie
Milostí pro J. Kajínka rozehrává prezident partii na další šachovnici. Nikoli v tom smyslu, jak říká, vysílá a píše znovu sjednocená kavárna na lince Kalousek – Sobotka – Bělobrádek. Ti tři mají stejný problém – ale hrají ho na jediné šachové předvolební desce: Hrozí jim ( každému z jiných důvodů ), že se pro ně ( a zástupy funkcí a snadných peněz lačných spolustraníků ) volby mohou stát konečnou. Ne, v tomto případě jde M. Zemanovi o víc, než jen o jednosměrný předvolební tah či „odvedení pozornosti“. Kdyby šlo jen o to, Jiří Kajínek by strávil v lochu možná ještě pár měsíců. Prezident nenávistnou pozornost kavárny naopak přitahovat chce – a jen opravdový diletant ( jsou jich ovšem v médiích nekonečné řady ) si může myslet, že ho její současné útoky naplňují obavami. Přešlapy ( jako nezvládnutá scénka se Sobotkou na Hradě ) mu naopak dávají „plasticitu“. Jednak zabraňují, aby svým voličům zevšedněl, jednak mají mobilizační náboj pro „tvrdé jádro“. V případě milosti pro J. Kajínka jde však o víc. Tady se pouští do souboje s významnou částí represívního aparátu – podobně jako když Václav Klaus vyhlásil amnestii. Je proto třeba vědět s kterou – a proč. A proč právě nyní.
S Bradáčovou proti T. Tuhému
Milost J. Kajínkovi je především signál. Miloš Zeman tím dává najevo, že stojí na straně CN státních zástupců proti CN policii. Především té se týká případ Jiří Kajínek. Nemá smysl jej teď tady rozebírat, je dostatečně známý: hlavní roli v něm hrají významní plzeňští policisté, kteří spolupracovali s galérkou. A šlo to tak vysoko, že je Cosa Nostra přikryla. Státní zástupci ( respektive jejich „celebrity“ reprezentované pražskou Lenkou Bradáčovou a prezidentovým jmenovcem P. Zemanem ) „patří“ Andreji Babišovi. Policie – vzpomeňme na nedávný souboj o policejního prezidenta T. Tuhého – zase ministru vnitra M. Chovancovi – a tedy ČSSD. Obě strany mají proti sobě rozehrané různé skandální kauzy. Jenže státní zástupci mohou do voleb brzdit ty, které se nehodí do krámu A. Babišovi. A Chovancova policie ( a tajné služby ) zase mohou nechat unikat do médií „peprné výtažky“ ze spisů a odposlechy, které skandalizují Andreje Babiše. Nezapomeňme také na „drobnou“ poznámku, kterou pan prezident učinil v televizi Barrandov, když amnestii s Kajínkem řízeně „propíchl“: Na otázku, jak se dívá na problematiku všudy přítomných odposlechů, použil znovu šílenou „figuru“, kterou se znemožnil jeden z předchozích policejních prezidentů. Prý kdo nemá co skrývat, nemusí se jich obávat. Odposlechy – rovná se Babišův Šlachta ( a tedy Bradáčová ). Jejich zcela neskutečné zneužívání je přitom dalším krokem do totality, v jejíž bažinách se už opět topíme. Ostatně je to jinak. Pokud se jich nebojí Miloš Zeman, jeho okolí by určitě mělo. Prezident tím ale především dává najevo, kde stojí. Je to pro něj tak důležité, že raději poruší i „slib“ z předvolební kampaně, jímž si ( nesmyslně a hloupě ) sám omezil možnost udílení milostí. Kvůli tomu zůstávají ve vězení desítky lidí, které by bylo nutné omilostnit. O motivu se můžeme jen dohadovat. Určitě jím není „pomoc Babišovi“ či „mocenský pakt“ mezi nimi – to může napadnout jen tragického premiéra B. Sobotku. Ale hledat je v obchodních aktivitách na lince J. Tvrdík – M. Nejedlý by už nemuselo být tak od věci.
Co udělá český Monte Christo?
Pokud nebudou stát před věznicí policisté s klepety a Jiří Kajínek vstoupí zpět do života, může se tedy dít mnohé. Za nejméně pravděpodobnou lze pokládat možnost, že by si to „šel vyřídit“ s falešnými svědky. Vlastně už jen jediným, který zůstal u tvrzení, že vraždil J. Kajínek. Jednak je inteligentní, jednak není žádný patologický násilník. Nezapomeňme, že ve skutečnosti nebyl „nájemným vrahem“, jak se o něm říká. Ani onen domnělý „zadavatel“ od něj prý dokonce ani nechtěl, aby vraždil. Nemluvě o tom, že sám dostal směšný trest, zatímco obvyklé je to naopak: větší pálku dostane ten, kdo objednával, než ten, kdo „exekuci“ provedl ( případ Srba ). Jiří Kajínek samozřejmě není žádná slečna z nedělní školy. Byl to zloděj ( bytař ). Ani údajný „útok na policii“, za nějž dostal svůj první velký trest, nebyl žádným teroristickým činem. Fakticky „jen“ odzbrojil policistu, který ho přišel zatknout, a ujel mu s jeho vozem ( chytili ho o pár ulic dál ). Hrozí však něco mnohem horšího: Český Monte Chriso se třeba bude chtít domoci spravedlnosti – jakkoli ví, že od ní nic dobrého očekávat nemůže. Ostatně předmětné vraždy jsou již promlčeny ( další ostudná záležitost – vražda by měla být nepromlčitelná ), takže za nové situace by přece jen někdo mohl najít motivaci promluvit. Dokud zůstával ve vězení, bylo to nemožné. Teď se stát může – vlastně cokoli. Což by mohlo otevřít cestu k pohledu do zapáchajících střev policejně – prokurátorské Cosa Nostra možná ne jen v jednom regionu.
Kostky jsou ( skoro ) vrženy
Jistě, ještě se může stát cokoli. Skoro bych panu prezidentovi doporučil, aby se vracel z Číny ( jako posledně ) raději soukromým letadlem některého z přítomných podnikatelů. Ony někdy bývají ty havárie prezidentských speciálů ( viz Kaczynského Smolensk ) zapeklité. A ministři za ČSSD ( až na jednoho benjamínka ) zůstali raději překvapivě doma. Přesto bych se skoro vsadil, že milost pro Jiřího Kajínka prezident už ve skutečnosti podepsal, a v jeho trezoru čeká pouze na doplnění data – po jehož doplnění vstupuje v platnost. To ale může udělat v případě nějaké „nehody“ kdokoli. Nepředpokládám, že by se pro takový případ prezident nepojistil. Milost pro Jiřího Kajínka je tedy pouze další dílek skládačky v mocenském boji. Jsou chvíle, že i tyto krvavé „zápasy v mokřinách“ mohou přinést něco dobrého. Za mořem se Donald Trump právě zbavil šéfa FBI – a bažiny šílejí. Miloš Zeman pustí na svobodu nevinně odsouzeného – a kavárna řve. Vlastně totiž nejde ani o to, jak to skutečně před více než dvěma dekádami v zatáčkách na Borech bylo. Justice, která by hledala spravedlnost, by musela použít jediného základního pravidla: V případech pochybností musí rozhodnout pro obžalovaného. A tady byl případ složený téměř výhradně z „pochybností“. Moc rád bych na závěr napsal: Vítejte na svobodě, pane Kajínku! Ale raději si to ještě nechám na později. Nemluvě o tom, že to, kam – možná – vstoupí, je prostor, v němž mluvit o svobodě je značně přehnané. Tak snad:
Kéž se alespoň zpoza těch mříží nakonec přece jen dostanete, podivuhodný hrabě!
O sanitárních kordonech
Publikováno: 13. 5. 2017
Autor: MARIAN KECHLIBAR
Emmanuel Macron vyhrál prezidentské volby ve Francii s výraznou převahou. Starý princip, že v případě potřeby hlasují všichni ve druhém kole proti kandidátovi Front National, však v posledních letech bere za své. Když se v roce 2002 dostal Jean - Marie Le Pen zcela nečekaně do druhého kola prezidentských voleb, vytvořila se proti němu takzvaná republikánská fronta. Všechny ostatní strany vyzvaly svoje voliče, aby šli hlasovat pro druhého kandidáta, Jacquese Chiraca, co by menší ze dvou zel. J. Chirac měl tou dobou na krku vyšetřování kvůli korupci; heslem pouličních demonstrací se tak stalo: Republikánská fronta byla jen jedním speciálním případem tzv. sanitárního kordonu, což je výraz, který u nás není příliš znám, i když taktika samotná se používá. Jednoduše řečeno, je to metoda „Všichni proti jednomu“, používaná trvale ( ne jen v jedněch volbách ) a obvykle zdůvodněná morálními námitkami. Sanitární kordon ( le cordon sanitaire ) je pojem francouzského původu. V době svého vzniku se používal hlavně ve zdravotnickém žargonu jako synonymum k místní karanténě. Vypukl-li ve vesnici mor, bylo nutno ji obehnat neprodyšnou bariérou, aby se z ní infekce dál nešířila. Do politiky vstoupil tento pojem až v roce 1919, kdy francouzský premiér G. Clemenceau vyzval nově nezávislé státy střední a východní Evropy ( tj. pás od Finska až po Jugoslávii ), aby vytvořily sanitární kordon proti vznikajícímu Sovětskému svazu. Takto to vypadalo na mapě. Asi není úplná náhoda, že totéž strategické smýšlení, které vytvořilo ve východní Evropě sanitární kordon, přišlo na západě se stavbou Maginotovy linie, značně drahého projektu, který později v roce 1940 útočící Němci jednoduše obešli. Duch doby v tehdejší Paříži byl na výsost defenzivní. ( Mělo to svůj důvod – v první světové válce padlo tolik mladých Francouzů, že na nějakou ofenzivu nebyly síly. ) Původní sanitární kordon nevydržel ani dvacet let. Jeho rozpad ukázal dvě slabiny celého konceptu. Za prvé vede k defenzivnímu až pasivnímu smýšlení a ponechává té druhé straně iniciativu. Ta ji samozřejmě nemusí nutně využít; dodnes je spousta stran či režimů, kterým je v izolaci v zásadě dobře a nijak se neženou prorazit z ní ven. Ale pokud se izolovaná strana rozhodne něco dělat, není pak omezena žádnými běžnými vazbami ( koaličními, smluvními či obchodními ), což znamená, že může nasadit spoustu netradičních prostředků a metod. Za druhé nefunguje sanitární kordon moc dobře proti šíření myšlenek. Minimum, co může obklíčená strana dělat, je produkovat propagandu. Moc to nestojí a nemůže jí to příliš uškodit. Ve 20. a 30. letech to bylo vidět dokonale: ačkoliv se Stalinem se nikdo oficiálně nebavil, podzemní i nadzemní komunistické organizace se ve zbytku Evropy šířily nečekaným tempem. Mělo to povícero důvodů, ale mj. i ten, že „zakázané ovoce nejlépe chutná“, a to nejen dělníkům, ale i intelektuálům. Pak přišla Velká krize, která značně narušila loajalitu chudší vrstvy ke státnímu zřízení. Zbytek známe z historie. Pojem sanitárního kordonu byl vzkříšen v 80. letech v Belgii, kde se všechny ostatní strany dohodly na tom, že budou postupovat v jednotné frontě proti vlámským nacionalistům ze strany Vlámský blok. Podobné bloky, i když ne takto oficiálně pojmenované, vznikly v dalších státech, např. právě ve Francii proti Front National, v Německu proti Alternative für Deutschland, ve Švédsku proti Sverigedemokraterna, tj. vesměs anti-imigračním a euroskeptickým stranám. Pozoruhodný případ nastal v únoru 2000 v Rakousku, když se po volbách dohodla zavedená lidová strana ÖVP s proti-imigračními FPÖ na vytvoření koaliční vlády. Evropská unie zahájila tvrdý diplomatický nátlak na Rakousko a na nejvyšší úrovni se začalo hovořit dokonce i o hospodářských sankcích. Velkým zastáncem potrestání Rakušanů byl tehdy právě Jacques Chirac, budoucí soupeř Jeana - Marie Le Pena v prezidentských volbách. Po několika měsících iniciativa vyšuměla, protože bylo patrné, že izolovat Rakousko není zrovna jednoduchý úkol; hospodářské vazby byly příliš silné, pro formální sankce neexistoval žádný právní podklad a stejně by se nejspíš obcházely. V září 2000 byly neformální diplomatické sankce v tichosti ukončeny. FPÖ se tehdy neukázala být příliš populární vládní stranou a v dalších volbách se počet jejích hlasů notně snížil. Celá epizoda však přispěla k nárůstu euroskepticismu v Rakousku, které bylo tou dobou členem EU teprve pár let a hned bylo k něčemu nuceno zvenčí. Důležitým důsledkem této vyšumělé krize je skutečnost, že zřizování sanitárního kordonu přestalo být považováno za samozřejmé, a to nejen v Rakousku, kde byla FPÖ akceptována jako zavedená strana do zemských koalic ( aktuálně spoluvládne v Korutanech, Burgenlandu a Horních Rakousích ). Podobná situace totiž panuje v Dánsku, Finsku či Norsku. Jediným skandinávským státem, který si svůj cordon sanitaire dosud udržuje, je Švédsko. V České republice jsme od roku 1993 měli dva sanitární kordony. Čtenáři ve věku nad 35 let si asi ještě vzpomínají na enfant terrible české politiky, doktora Miroslava Sládka. Jeho SPR - RSČ byla v izolaci po celou dobu své existence a působila dojmem, že jí to vlastně docela vyhovuje. Nevybavuji si žádný případ, že by se republikáni snažili stát součástí moci výkonné, ba ani na menších radnicích. Druhý sanitární kordon v české politice je namířen vůči KSČM a dost viditelně se drolí. Komunisté o přístup k moci stojí a za posledních 25 let se jim podařilo dostat z izolace na městské i krajské úrovni. Na nejvyšší úrovni zatím narážejí na bohumínské usnesení z roku 1995, kdy si sociální demokracie zakázala vládní koalice s KSČM. Toto usnesení však bývá dosti často napadáno, a to i významnými sociálními demokraty. Například sám premiér Bohuslav Sobotka označil v únoru 2017 toto usnesení za „vyhaslé“ a „přežitek“. Pokud volby na podzim letošního roku dopadnou pro komunisty lépe než pro ČSSD ( a to se klidně stát může ), bude s tímto sanitárním kordonem amen.
Zpátky k Francii. Front National byla v sanitárním kordonu francouzské politiky dlouhá desetiletí a rovněž působila dojmem, že jí to vlastně vyhovuje. Její vedení setrvávalo v podivné časové bublině ze začátku 40. let, kde Alžírsko bylo francouzské, antisemitismus byl běžnou součástí politické rozpravy a země volala po silném vůdci, nejlépe v uniformě. Takovou stranu není nutné držet v sanitárním kordonu s žádnou větší námahou, ta se tam udržuje sama. Sbírá si svých 10 - 15 procent hlasů, částečně z přesvědčení, částečně protestních, a větší ambice nemá.
V roce 2011 došlo ke „střídání stráží“ a předsedkyní strany se stala Marine Le Penová, která začala pracovat na takzvané dédiabolisation ( vtipný český překlad zní odčepování ), nebo-li snaze učinit FN stravitelnou pro širší vrstvy voličů: jinými slovy, rozbít sanitární kordon, který kolem strany fungoval celá desetiletí. Samozřejmě to znamenalo zbavit se nemalé části dědictví po jejím toxickém papá.
Jak tato strategie zabrala či ne, můžeme posoudit na příklad na množství hlasů, které FN obdržela v různých volbách od té doby. Bývá zvykem uvádět výsledky voleb v procentech, ale více vypovídající jsou podle mého názoru absolutní počty voličů. Aneb: kolik milionů lidí je ochotno hodit hlas té či oné straně, byť třeba s kolíčkem na nose? ( Ve dvoukolových volebních systémech je spotřeba kolíčků na nos vysoká. )
Nuže, graf vypadá takto. 2010, to jsou poslední volby, v nichž ještě straně předsedal starý pán Le Pen. Pohledem na tato čísla bych řekl, že sanitární kordon kolem FN je už téměř pryč. Nápadný je zejména rozdíl mezi prvním a druhým kolem letošních prezidentských voleb, který činí cca 3 miliony hlasů. To jsou voliči, kteří v prvním kole hlasovali pro jiného kandidáta ( většinou pro F. Fillona, viz analýza Financial Times zde ). Ještě při regionálních volbách roku 2015 činil tento rozdíl jen milion hlasů, a to bylo přitom krátce po teroristickém útoku v Bataclanu. Samozřejmě je otázka, kde má politika zvaná dédiabolisation svůj strop. Někde nepochybně ano. Už samotné příjmení „Le Pen“ působí zejména na starší voliče odpudivě. V odkazovaném článku z Financial Times najdete i graf podle věku: v kategorii nad 60 let byly výsledky FN tristní, daleko horší, než u mladých, a to i přesto, že v mladé věkové kategorii už je poměrně dost muslimů, pro které program FN není kdovíjak přitažlivý. ( Odkaz na loňskou studii institutu Ipsos, podle které se 25, 5 % mladých lidí ve Francii hlásí k islámu. ) Po porážce v druhé kole voleb ohlásilo vedení FN plány na zásadní rekonstrukci strany. Uvidíme, co tím myslí. Ve hře je nepochybně možnost změny jména. Nedá se ovšem vyloučit ani změna předsedy. Na příklad Florian Philippot, místopředseda strany, není zatížen tím, že by s sebou vláčel rodové stigma Le Penů a údajně je také lepší diskutér. Zásadní změny ovšem mohou přinést destabilizaci, ba i rozdělení celé strany. Nejpodstatnější vliv na budoucnost francouzské politiky však bude mít nový prezident E. Macron. Respektive to, zda se mu podaří nějak zvládnout bezpečnostní a ekonomické problémy země. Sám si spíš myslím, že tyto problémy narostly do neřešitelných dimenzí, ale nechť ukáže, co umí. Má na to pět let.
Zdroj: Stránky M. Kechlibara, https://kechlibar.net/wordpress/2017/05/13/o-sanitarnich-kordonech/
Generál Miroslav Vacek: Havel mi volal třikrát týdně, vždycky něco potřeboval. A když jsem viděl, jak ti Vondrové a Žantovští byli zlomení v pase ...
ROZHOVOR Parlamentních listů: Spojené státy jsou nejsilnější vojenská síla ve světě, která ani nemá zapotřebí nějakou pomoc. Ale potřebují, aby spojenců z NATO bylo co nejvíce a šli s nimi, protože jim jde o to, aby spojenci tvořili jakýsi přívěsek jejich vojenské síly. Armádní generál a první polistopadový ministr obrany Miroslav Vacek je také přesvědčen, že pro Českou republiku s výjimkou migrace neexistuje momentálně žádná vnější hrozba. Odmítá strašení Ruskem a připomíná, že velmoci se mohou o nás dohodnout jakkoli, čehož důkazem je rok 1938.
Co byste jako bývalý ministr obrany řekl k současné české profesionální armádě?
Dnes když někdo hovoří o vojácích profesionálech, tak stále musí zdůrazňovat, že jsou profesionálně připravení. Oni si snad myslí, že my jako vojáci z povolání jsme nebyli na solidní úrovni. Samozřejmě že byli, ale nevykřikovali jsme pořád o sobě, jací jsme profesionálové. No ale tak bychom mohli hledat další věci. Faktem je, že by si to měli pánové na ministerstvu rozebírat sami. Neberu takové věci, že dnes je na jednoho vojína tolik a tolik plukovníků. Proč? Ten vojín se jednou stane tím rotmistrem. No a, jestli je někdo nezaměstnaný a má trochu poměr k armádě, tak proč by nešel dělat řidiče obrněného transportéru. Tím plní jakýmsi způsobem i vlasteneckou povinnost. I když vlastenectví dnes ani neexistuje, ani k tomu nejsou vedeni. Ne vším jsou vinni ti, co slouží, ale Ministerstvo obrany, které tomu dává lajnu.
Je pro armádu větším problémem její personální složení, početní stav, nebo technická vybavenost?
Podívejte se, třeba gripeny nejsou špatná letadla. Ale podívejte se, jaké úkoly plní. Létají v pobaltských státech nebo na Islandu, cvičí se, ale kolik nám kdo hradí, se také člověk přesně nedozví. Nebo se jen řekne, že všechno máme uhrazeno a oni se cvičí. Ono to tak ale úplně není. Když někdo vstoupí do vojenského paktu, ať se jmenoval Varšavská smlouva nebo Severoatlantická aliance, bere na sebe závazky, že bude něco plnit, co po něm bude požadováno. Ale nesmí tohle být to hlavní. Jak je zabezpečena obrana této země? Vážím si těch, kteří tvoří aktivní zálohy, v každém kraji jich máme asi sto dvacet, snad se nepletu. Někde jich mají jenom osmdesát a nemůžou víc získat. Vylepšilo se to tím, že už jim dávají nějaké příspěvky. To považuji za správné, jestliže ten člověk něco obětuje ve dnech svého volna, ať ho platí, ať přispívají na ten jeho zájem. Bohužel, čímž neznevažuji všechny, mi někteří připadají, že milují tramping, dostanou uniformy, zastřílí si a jsou spokojeni. Tohle by také nebyla dobrá cesta. A přitom ty aktivní zálohy by mohly být vychovávány a vedeny jinak. K boji proti živelným katastrofám a podobně.
Někdy jsou slyšet názory, že o místo v armádě nebo u policie se uchází jen ten, kdo nemá buňky na to, aby se uplatnil jinde. Pokud to platí, jak si dokážete představit zatraktivnění armády, aby o ni byl ve veřejnosti větší zájem?
Bohužel, já bych potvrzoval myšlenku, že na základní nebo nízké funkce v armádě chodí lidé, kteří opravdu mají problémy se zaměstnáním, které by jim poskytovalo finanční zabezpečení, to je pravda. Co pro to zatraktivnění dělat? Jde strašně moc věcí. Nemusí jít jen o zvyšování platů. Kdo není vychovaný z domova, tak stejně ty prachy utratí, nebo je propije. Já jsem tyhle zkušenosti měl. Větší peníze by motivace byla pro ty, kteří kvůli nim jdou na vojnu. Ale je otázka, jestli takový člověk je ten nejžádanější pro službu v armádě. Jde také o vztah k armádě. Vzpomínám, že my jsme měli sedmnáct vojenských hudeb. Když ty hudby někde vystoupily, v Karlových Varech na kolonádě, v Praze a jinde, tak jsem vždy říkal, že za dopoledne udělaly pro armádu víc práce než štáb okruhu. Skutečně ten vztah k armádě se musí nějakým způsobem vytvářet. Samozřejmě v tom hrají roli sportovci, i když dnes je to ovlivněno tím, že každý ví, že to jsou milionáři.
Vidíte roli české armády v současnosti někde jinde než v zahraničních misích?
Samozřejmě účast na misích v zahraničí samozřejmě svým způsobem přispívá více než normální výcvik k tomu, že se z vojáka stane ještě kvalitnější voják. Ale pokud je to hlavní náplní, tak to je slabé, abychom jezdili do zahraničí a tam se předváděli. Spojené státy jsou nejsilnější vojenská síla ve světě a dlouho budou, protože jsou i ekonomicky nejsilnější. Ale musím říct, že nepotřebují vojenskou pomoc. Potřebují, aby spojenců z NATO bylo co nejvíce a šli s nimi. Nechci to nějak vulgarizovat, ale Spojeným státům jde o to, aby spojenci tvořili jakýsi přívěsek jejich vojenské síly, a tím se vlastně stanou naprosto demokraticky fungující armádou. Často vzpomínám na své setkání ve funkci ministra se španělským králem Juanem Carlosem. A ten, když jsme spolu mluvili, tak mě v jednu chvíli přerušil a řekl: „Pane ministře, nedopusťte hlavně jednu věc, aby všichni mluvili jen o demokracii v armádě. Armáda potřebuje mít své hranice ve smyslu výchovy, boje a připravenosti. Jestli to budete pořád tak dělat, tak tu vaši armádu zlikvidujete.“ A v tom něco bylo.
Spatřujete někde reálné vojenské hrozby pro Českou republiku, a co říkáte častému strašení Ruskem?
Momentálně žádná hrozba pro republiku neexistuje, pokud nebudeme zmiňovat migrační vlny a podobné věci, což je záležitost především policie, ale i armáda by se na tom měla v celé Evropě také podílet. Ale jsou věci, které by se měly připomínat. Co když dojde k takovým rozporům, že se dostanou do konfliktu Rusko a Spojené státy? K tomu není daleko, jestli to Trump zlepší, není vůbec jisté. Teď si představte to, co se stalo v osmatřicátém, Francie a Anglie se na nás vykašlaly. Proč? Protože jim šlo především o ně samotné. Kde máte napsané, jak to dopadne, když se velmoci střetnou o své zájmy? Poloha naší republiky je obecně známá, že má význam. A mít toto území propojené s dalším zázemím, které mohou využít, je výhodné pro ty, kteří by vyhráli ten politický souboj. A to může být i Rusko. Tak když se pořád straší Ruskem, tak by se mělo brát v úvahu všechno, že se velmoci nedohodnou a rozdělí si to teritorium tak, jak bude potřebné. A ustoupí ten, kdo bude mít slabší argumenty a sílu pro to, aby to prosazoval. To nemusí být vždy ten, kdo je momentálně slabší.
Nevěříte ani tomu, že Rusko představuje velké nebezpečí pro Pobaltí?
Američtí generálové mluví pravdu, když říkají: Kdyby Rusové chtěli, tak to Pobaltí za šestnáct hodin bude jejich. Což je pravda. A jsou to američtí generálové. Takže když se na to podíváte, oni tam dají čtyři tisíce vojáků a dvacet, nebo čtyřicet tanků. Co to je? Proti té síle, která by proti nim šla? Dnes, kdy probíhají předválečná tažení, když to budeme tak nazývat, než skutečná začne, tak se stejně musí dodržovat určité zásady. Podívejte se. My máme sedmnáct tisíc vojáků z povolání, profesionálů, kteří prošli různými konflikty v zahraničí. Našel se jenom jeden, plukovník doktor Marek Obrtel, který popsal, jak se dívá on na činnosti od Balkánu přes jiné země až po Afghánistán. A jako lékař sám viděl, co se děje. Požádal proto o odejmutí válečných vyznamenání. Čili je to trochu málo z těch 17 tisíc, že to jeden takhle řekne. Pochopitelně tam hrají roli takové věci, že se lidé cítí v armádě trochu materiálně zabezpečeni, v těch nízkých funkcích řidičů, střelců a tak dále. No, a když mu to ponechají a on jde na tři měsíce nebo na půl roku do zahraničí a má tam mnohonásobně vyšší plat, proč by tam nešel. Co může cítit k této zemi? Nic, pokud není vychován z domova tak, aby k ní něco cítil.
Co si myslíte o návrhu na povinnou vojnu, s nímž přišel senátor Jiří Čunek? Nebo alespoň nějaký povinný třeba tříměsíční výcvik? Bylo by to k něčemu?
S tím jsem se setkal ještě ve funkci ministra. Když jsem diskutoval s politickými odpůrci ve Výboru pro obranu a bezpečnost nebo kdekoli jinde, tak jsem vždy zastával názor: Dobře, zruší se základní vojenská služba, cesta k ní je snížit z 24 měsíců na 18, na 12, nějakou dobu ponechat a potom pokračovat dál. Až vybuduji profesionální sbor, tak budu stejně potřebovat někoho na ty základní činnosti. Konkrétně když vezmete bojové vozidlo pěchoty nebo transportér: velitel, řidič, střelec-operátor. Lidi, jejichž příprava stojí velké peníze. Vystřelíte jednu protitankovou řiditelnou střelu a ta stála osmdesát tisíc, musel jich nastřílet dost. Dnes je technika tak vyspělá, že to potřebuje z dvanáctičlenného družstva tři lidi profesionálně připravené a ostatní mohou být – jak se dříve říkalo bigoši – obyčejní vojáci: kulometčíci a tak dále. Měl jsem představu, že i když se bude zkracovat délka základní vojenské služby, tak bude pokračovat, dokud nebude vybudována profesionální armáda. A pak že by měla být vytvořena nějaká záloha, jako jsou třeba teď aktivní zálohy, které budou plnit jednoduché funkce. A jim stačí krátký výcvik, tři měsíce. Jednou za čtyři roky je na měsíc pozvat, protože technika se mění. Když to potom řešili Nečas se sociálními demokraty, tak to bylo předhánění se v tom, komu se podaří zrušit základní vojenskou službu, a tím pádem získat slušně řečeno voliče pro své strany ve smyslu „to my, ČSSD, nebo to my, ODS, jsme zařídily, abyste do té pakárny nemuseli chodit“. Čili to byly závody, které proběhly příliš rychle, a to se také svým způsobem projevilo na stavu v armádě.
Pro tu klasickou, po které volá pan senátor Jiří Čunek, byste asi už nebyl?
V minulosti byly popudem k existenci povinné vojenské služby tradice válek. Dřív také když kluk nešel na vojnu, tak si o něm holky vykládaly, že je divný. Pak přišlo období modrých knížek, no a teď už se do armády moc lidí nehrne. Ale nebylo by špatné umožnit základní vojenskou službu pro ty, kteří by ji chtěli podstoupit. Třeba tři měsíce pro začátek, naučit se střílet a tak dále. Mě zaujalo, že v Řecku to v posledních letech dělají tak: Chceš jít na vojnu? Ani moc ne. Nechoď. Až budeš potřebovat zdravotnické zabezpečení, přednostně na operaci nebo něco jiného, nepočítej s tím, že náš stát tě v tom podpoří. Ale když půjdeš na vojnu, tak protože jsi něco odvedl, budeš využívat výhody a my tě budeme podporovat. V Německu v osmdesátých letech platilo, že když někdo přišel na pracovní úřad a ucházel se o zaměstnání třeba hasiče, zdravotníka, tak první otázka byla: Kde jste sloužil v Bundeswehru? A když řekl, že nikde, tak mu řekli, mějte se pěkně a můžete jít. To si vezměte Řecko, Německo a všude se to jakýmsi způsobem kompenzuje. Uděláš něco pro stát, co by mělo být tvou povinností, nebo nedělej. Ale pak se to projeví i ve vztahu státu k tobě. Ale to, bohužel, u nás dlouho platit nebude.
Sledujete, jak si vedou vaši nástupci ve funkci ministra obrany?
Mě zvou na Hrad na slavnosti ke vstupu do NATO, kde mluví náčelník Generálního štábu i ministr obrany. Nemám za zlé nynějšímu ministru Martinu Stropnickému, že mě nezná. Potkal mě a říká, že jsem mu nějaký povědomý. No a já na to, že to je možné, ale že o nic nepřišel, že mě nezná. „Vy jste možná ten generál Václavík,“ tipnul si. A já na to, že se trochu spletl, ale že se jmenuji Vacek. „Ježišmarjá, já se omlouvám,“ reagoval okamžitě. „Pane ministře, za tu omluvu vám dám jedno povzbuzení. Přicházíte do funkce v době, kdy to vůbec není lehké. Nemyslete si, že přicházíte v lehkém období. Ale máte jednu velkou výhodu. Můžu říct jakou? Ti, co to dělali bezprostředně před vámi, byli tak ubozí, že to už hůř dělat nemůžete, i kdybyste chtěl.“ Vzpomínám na paní Vlastu Parkanovou, ona byla také z Táborska. Když jsem byl ve Federálním shromáždění v letech 1986 až 1990, tak mě občas zastavovala. Potom v devadesátém roce říkala: „Co to v té armádě děláte, že je pořád tolik hluku, a takových nesmyslů, a ti vojáci, to je hrůza. Já jí povídám: „Paní Parkanová, vymyslete něco jiného, možná se to bude lidem líbit.“ Když jsem byl pozvaný a několikrát jsem mezi všemi těmi ministry obrany seděl, tak vám řeknu, že to byste se bavil.
Jak vzpomínáte na ono hektické období, kdy jste byl ministrem národní obrany ČSSR, respektive ČSFR, od 3. prosince 1989 do 18. října 1990 ve vládách Ladislava Adamce a Mariána Čalfy?
Václav Havel mi volal asi tak dvakrát, třikrát týdně, vždycky něco potřeboval. A když jsem tam viděl, jak ti Vondrové a Žantovští byli zlomení v pase a jak pak vyrostli, tak ti jsou ubozí. Já jsem to viděl takhle, ale ať si žijí, jak chtějí. Založil jsem Vojenskou policii. Nechtějte vědět, kdo první jí velel. Současný náčelník Generálního štábu Bečvář. Já jsem to dělal v devadesátém roce, ale pak napsali, že vznikla v roce 1991. To je jedno, některým věcem se musíte až smát, co se odehrává, jak šaškují. V. Havel mě povýšil na armádního generála. A já mu povídám: „Kdybych to věděl, že to chystáte, tak jsem vám to rozmluvil. Tři generálské hodnosti mi dal Husák a čtvrtou teď vy. Jestli si myslíte, že jste tím získal lidi na svou stranu, nebojte se, oni vědí, jak to chodí.“ A když mi dával úkoly, tak jsem mu vždy říkal: „Pane prezidente, tohle dělat nebudu. A máte možnost, vyhoďte mě z té funkce. Já to dělat nemusím, najděte si někoho jiného“. On na to, že to neudělá. A řeknu vám, že on byl proti tomu, když mě odvolali z funkce ministra obrany. Ale já už jsem tam nepotřeboval být. Co jsem potřeboval, to jsem zařídil. A on mě akorát poprosil, jestli bych ještě nepřesluhoval. Tak jsem tam ještě byl.
Zdroj: Parlamentní Listy.cz, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/General-Vacek-Havel-mi-volal-trikrat-tydne-vzdycky-neco-potreboval-A-kdyz-jsem-videl-jak-ti-Vondrove-a-Zantovsti-byli-zlomeni-v-pase-486792
Václav Klaus: Moje čtvrtá cesta do Koreje
Vzdálenosti ve světě se opravdu zmenšují. Nikdo z generace mých rodičů by se do Koreje pravděpodobně nikdy nedostal ( a ani by o tom neuvažoval ), teď je to normální. Já tam jedu už počtvrté. Cesta – jak mi ukazuje obrazovka v letadle – je to dlouhá 8 246 kilometrů. Prvně jsem byl v Koreji v 90. letech jako předseda vlády, potom v minulé dekádě jako prezident a v roce 2009 potřetí v době našeho předsednictví EU, takže jsem tam vlastně jel za EU předsedat summitu EU - Jižní Korea. ( ... ) Korea je nesmírně hustě obydlená země ( napadá mě, že jsem totéž psal ve svých posledních Zápiscích z Malty ) – její rozloha je jen o 20 % větší než rozloha České republiky, ale žije tam 50 miliónů obyvatel, čili 5 krát více lidí. I její hlavní město je asi jako deset Prah, celá soulská aglomerace má 24 miliónů obyvatel. Z minulých návštěv mám vzpomínku obrovské přeplněnosti – Korea je navíc velmi hornatá, a proto jsou mnohá místa nepřístupná. Korea má dlouhou historii, charakterizovanou ve středověku boji s Japonci a s okupací Číňany ( Mandžusi ), krátkou éru korejského císařství v 19. století a od roku 1910 do 1945 okupací Japonska. Republika byla vyhlášena v roce 1948. V roce 1950 začala korejská válka, která skončila podepsáním příměří až v roce 1953. Zahynulo při ní 3, 5 miliónu vojáků i civilistů. Země je tragicky rozdělena dodnes. Severní Koreu neznám, ale ani Jižní Korea dlouho nebyla demokracií, vládla tam jedna generálská – nechci říci junta – snad „družina“ za druhou až do 80. či 90. let. V letadle jsem dostal anglicky psané noviny The Korea Times a zaujal mne článek před blížícími se korejskými mimořádnými prezidentskými volbami ( Korea je prezidentský systém se vším všudy, prezident jmenuje premiéra a vládu ) – minulá prezidentka byla v prosinci zbavena funkce a je ve vězení. Článek se jmenoval „Lessons from presidential failures“. ( Poučení ze selhání prezidentů ) a zcela jednoznačně říkal: „všichni korejští prezidenti selhali“, myšleno všichni od roku 1948. Z poměrně dlouhého článku vyplývá, že mnozí z nich skončili ve vězení! Dokonce i synové a přátelé korejského nositele Nobelovy ceny za mír prezidenta Kim Te-džunga ( cena za zlepšení vztahů se Severní Koreou ) skončili ve vězení. Když jsem byl v Koreji naposledy, vzpomínám si, že předcházející prezident v den mé návštěvy skočil ze skály. Je to příliš mladá ( a řekl bych až moc asijská ) země na demokracii. Přesto – jak přesně říká autor článku, šéfredaktor tohoto deníku – Korea dosáhla politickou demokracii i neuvěřitelný ekonomický vzestup. Ten je enormní, což ukazují nejen data, ale i vzhled hlavního města – jeho budovy, obchodní centra, infrastruktura, stovky mostů, nadjezdů a podjezdů, životní úroveň. V roce 1960 byla Jižní Korea na nižší ekonomické úrovni než země Latinské Ameriky a než řada afrických zemí. Dnes je na úrovni Japonska a před Českou republikou. Přesto je ekonomicky velmi nerovnoměrná ( podle statistik nejvíce ze všech zemí OECD ). Nechce se mi věřit, co píše Wikipedie, že „mnohé jihokorejské důchodkyně si musí přivydělávat prostitucí“. To by mělo nové Chovancovo ministerstvo pravdy ověřit! To bude určitě „fake news“.
V průběhu mé návštěvy – v úterý 9. května – probíhaly v zemi prezidentské volby. Překvapivé je, že bývalý premiér, od prosince 2016 „acting president“, nekandiduje. Nicméně ráno před prezidentskými volbami přišel pozdravit naši konferenci ( a vypadal naprosto v pohodě ). Je křesťan, baptista ( v Koreji se ke křesťanství hlásí 30 % obyvatel ). Dokonce poslouchal můj úvodní projev. Soul je obrovské město, veřejné dopravní prostředky jsou asi nejmodernější na světě. Je to město velmi staré – první zmínky o něm jsou již z doby před naším letopočtem. V 15. století mělo 100 000 obyvatel, před 100 lety 200 000, teď více než 10 miliónů. To je neuvěřitelný růst. Město nemá minulost, několik starších budov je „skanzen“, nikoli součást města jako u nás. Centrum je velmi moderní, jako podobná velká města jihovýchodní Asie.
Přijel jsem do Koreje na zasedání Montpelerinské společnosti, která – založená po 2. světové válce ve Švýcarsku pod horou Mont Pelerin Hayekem, Misesem, Friedmanem a dalšími – právě slaví 70. výročí své existence. Prvně se setkává v Koreji ( u nás měla svá setkání v letech 1991 a 2012 ). Tématem toho letošního je „Ekonomická svoboda jako cesta k prosperitě“, heslo, které bylo v základu naší postkomunistické transformace, heslo, ve které „montpelerinci“ plně věří. Věří v něj natolik, že ani moc nechtějí slyšet mé námitky, že vidím dnes kolem sebe větší hrozby než omezování ekonomické svobody. Zahajovací ceremoniál začíná koncertem dechového kvinteta Korejské filharmonie, které hrálo výlučně evropskou hudbu. Druhý večer byla na terase hotelu Hilton opět zcela západní hudba. Korea se důsledně snaží svou identitu potlačovat, chce být za každou cenu světovou, moderní, kosmopolitní. Návštěvník však nepřijel měřit vzdálenost dnešní Koreje od symbolů současného světa – nevím, New York, Dubaj či co. Návštěvník chce vidět odlišnost, specifičnost, historii a její evoluční překonávání ( nikoli bezohledné „revoluční“ negování ). V tomto smyslu cítím nevyhnutelné zklamání. Všude jinde Vám chtějí ukázat něco svého, specifického. Korejci ne. Na konferenci je řada celebrit. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomii, Američané – V. Smith ( 2002 ) a L. P. Hansen ( 2013 ), slavná jména ekonomie Deepak Lal, Jerry Jordan, Jacob Frenkel, John Taylor, prezident Heritage Foundation Ed Feulner, současný prezident MPS prof. P. Boettke a řada dalších. Se spoustou zde vyslovených názorů více než souhlasím, s některými bohužel nikoli. Hádám se o problematiku migrace – tato skupina klasických liberálů nechce žádné hranice, a proto je pro ně migrace normálností. Nechtějí mé odlišování individuální a masové migrace, nechtějí odlišit migraci za prací od migrace za bezpracnými sociálními dávkami. Můj dlouholetý přítel Pedro Schwartz ( ze Španělska ) dnešní evropskou realitu asi nevnímá – když mluvíme o migraci, máme mít před očima sochu Svobody! ( Migrace za prací do prázdné Ameriky byla přece něco úplně jiného než jít za štědrými sociálními dávkami do již dávno „obsazené“ Evropy. ) Švéd Karlson mluví opakovaně o imigraci a nechápe mou námitku, že nejsme v éře imigrace, ale migrace. Naše transformace byla atakem na socialismus ( či komunismus ). Že se mnohé věci z minulosti vrací, mne strašlivě zlobí, ale přesto postrádám debatu nových nebezpečí, které vidím ve zničujícím vývoji Evropy v posledních deseti letech, v nebezpečích vyvolaných kulturním marxismem Gramsciho a frankfurtské školy – všechny ty Prague Pride Parades, veškerý multikulturalismus a politická korektnost, feminismus přerostlý do genderismu popírající lidskou přirozenost, atd. Snažil jsem se žádat, aby to bylo jedním z velkých témat příštích setkání MPS – tradiční ekonomická témata ( jakkoli prohraná ) nejsou už dávno tím největším ohrožením lidské svobody.
Na této světové konferenci jsem měl velmi unikátní pozici – úvodní, „keynote speech“. Naše historická transformace a moje role v ní v tomto světě klasických liberálů není zapomenuta. Anglický text je na mé webové stránce ( www.klaus.cz/clanky/4099 ). Zdůrazňoval jsem v něm specifičnost současné masové migrace a úlohu Evropy, přesněji Evropské unie a jejích elit, kterou v tomto procesu hrají. Mnozí liberálové stále – bohužel – zdůrazňují úlohu, v mé terminologii, nabídkových faktorů ( špatná situace v zemích, odkud lidé odcházejí ) a pak už jim zbývá jenom svoboda. Vůbec nezmiňují velmi nedemokratické ideologie dnešního světa. Slovo multikulturalismus v Soulu nepadlo. Věnoval jsem se i dnešní „vzpouře davů“, vzpouře normálních lidí, proti arogantnímu politickému elitářskému establishmentu a odmítal jsem označit to za populismus. Ale svůj projev nebudu opakovat, eventuální zájemce si ho může přečíst. MPS se silně odkazuje k Hayekovi a Friedmanovi, a proto se nemalá část diskuse věnuje měnové politice a centrálnímu bankovnictví. Slavný ekonom John Taylor ( ekonomové znají Taylorovo pravidlo ) velmi konzistentně formuluje základní teze:
- pravidla ( rules ), nikoli proměnlivá měnová politika ( discretionary policy );
- mobilita kapitálu;
- flexibilita měnových kursů.
Nic takového v Evropě nevidím. Evropská centrální banka dělá velmi aktivistickou politiku a měnové kurzy byly v eurozóně zafixovány ( chtěl jsem napsat „zrušeny“, ale kursy implicitně existují a působí ). Mobilita kapitálu existuje, ale je velmi omezována tisíci regulacemi, zejména lákáním kapitálu prostřednictvím investičních pobídek. Taylorovi se to nemůže líbit. Konference je ve východní Asii. Podle vystoupení řady řečníků ( nejsilněji Jacob Frenkel ) se ve světě zcela jednoznačně prosadil jeden rozhodující megatrend – „centrum gravity“ se posunulo na východ, k Číně a Indii. Mám pocit, že to Západ stále nechce domýšlet. Pochopil jsem zde jednu – pro mne dosud neznámou – věc. Všichni u nás mluví o čínském exportu do Evropy a Ameriky, ale ukazuje se, že
- Čína je také největší importér světa;
- většina čínského exportu jde do Asie, nikoli do Evropy či Ameriky.
To mne přivádí ke Koreji. Jedno odpoledne bylo věnováno této zemi, ekonomicky velmi úspěšné, politicky daleko méně. Prezident korejského Center for Free Enterprise, Jin Kwon Hyun, ve svém vystoupení obhajoval tržní ekonomiku v Koreji a kritizoval její nepřetržité oslabování metodou tzv. „ekonomické demokratizace“, která provází celá desetiletí korejské politiky a která výrazně zesiluje v poslední době – já bych dodal, že nejen v Koreji. Ekonomická demokratizace ( nikoli demokracie ) žádá, aby byla selhání trhu – zejména nerovnost – řešena politikou. Pochopil jsem, že pojem „ekonomická demokratizace“ byl i hlavním tématem zdejších posledních prezidentských voleb. Vlastně to požaduje „odebrání ekonomického rozhodování od firem a jejich vlastníků a předání rozhodování zaměstnancům a spotřebitelům“. To se mi zdá být velmi „evropské“. Je to přesun od rovnosti příležitostí k rovnosti výsledků. Není náhodné, že „ekonomická demokratizace“ vede v Koreji k přehnané kriminalizaci veškerého rozhodování. Zákony přesouvají privátní rozhodování do veřejné sféry, každý proto může být snadno kriminalizován. Za fascinující, po naší Velké postkorupční revoluci v roce 2013 více než pochopitelné, je sdělení prof. Hyuna, že „v Koreji má každý čtvrtý člověk ‚criminal record‘“ ( zápis v trestním rejstříku ). Mám strach, že Evropa a zejména Česká republika jde stejným směrem. Je to evidentně cesta k záhubě a mně se zdá, že to bude cesta k zastavení mimořádného ekonomického ( a sociálního ) růstu a rozvoje asijských ekonomik. Vsuvka č. 2 – v průběhu konference proběhly prezidentské volby. Bylo 13 kandidátů a jenom v jednom kolem voleb – čili něco úplně jiného než u nás či ve Francii. Vyhrál kandidát sociálních demokratů Mun, za hlavní svůj cíl považuje boj s korupcí a sjednocení Koreje. ( Ale pochopil jsem tu, že si to moc Korejců nepřeje. Prý se obě části korejského poloostrova už totálně oddělily. A nerozumí si. A bylo by to příliš nákladné. Ale rodiče nového prezidenta v průběhu korejské války utekli ze severu Koreje, proto to dnešní prezident vidí jinak. ) V poslední den konference byla organizována návštěva v DMZ ( demilitarizované zóně ) – už jsem se potřeboval vrátit do Prahy a navíc jsem žádnou velkou motivaci nakukovat přes hranice neměl. O Severní Koreji nic specifického nevím, a co vím, určitě není nic dobrého, ale všem ze Západu jsem se snažil připomínat, že i oni si před koncem komunismu mysleli, že my stále ještě žijeme v době kamenné a že nic nevíme – pak byli překvapeni, že je to trochu jinak.
Ještě mne na konferenci zaujalo vystoupení ředitele Institutu Ayn Randové, který vypointoval základní teze své knihy „Equal is unfair“. Byl to zásadní příspěvek k tématu současné adorace slova rovnost v západním světě – resp. k debatě rovnost či svoboda. Autor přesvědčivě ukazuje, že politická rovnost – cíl lidského snažení už od osvícení – nutně přináší ekonomickou nerovnost – a že úsilí o ekonomickou rovnost nutně znamená politickou nerovnost. Znamená buď diskriminaci, nebo speciální privilegia. Zásadní jeho věta byla: „společnost si může vybrat jako svůj ideál politickou rovnost nebo ekonomickou rovnost, ale nemůže mít obojí“. Autor, Yaron Brook, říká, že v dnešní Americe je „an inequality crisis“, ale že nejde o ekonomickou, ale o politickou nerovnost. Politická rovnost nutně znamená
- že jsou lidé různí;
- že se liší okolnosti, ve kterých žijí a pracují;
- a že se každý jinak rozhoduje. Proto jsou ekonomické výsledky různé.
To je nepochybně triviální, ale je třeba to říkat takto jasně.
Korejci jsou nesmírně zdvořilí, stále se uklánějí, ale přesto mne jedna úklona oslnila. Při cestě na letiště mne doprovázelo blikající policejní auto a dvě motorky. Jeli vpředu a na křižovatkách zastavovali provoz. Když jsme projeli, policista se čekajícím autům uklonil. To je úžasné. A úplně poslední poznámka. Tyto zápisky dokončuji v letadle. Přišla korejská letuška, dlouho si mé psaní prohlížela a nakonec řekla: „to jsou krásné obrázky“. To je zajímavé, nám se jejich písmo také zdá jako obrázky.
Autor: Václav Klaus, 11. května 2017.
Zdroj: IVK, https://institutvk.cz/clanky/878.html