Postřehy odjinud 145
Naše obavy z Van der Bellena byly oprávněné
Stanovisko IVK ke dni 3. 5. 2017
V rakouských prezidentských volbách „kandiduje představitel Zelených, kteří mohou být jen těžko považováni za systémovou, demokratickou a ne-extremistickou stranu“, napsali jsme ve stanovisku IVK 28. 4. 2016, a když jsme v následujícím z našich stanovisek komentovali výsledek tamních prezidentských voleb, byli jsme přesvědčeni, že: „Hoferův program, který byl poražen, byl vším, čeho se dnešní Evropa děsí, ale současně vším, co stále viditelněji probublává v náladách běžných voličů i v ostatních zemích EU“. ( IVK, 24. 5. 2016 ). Nemýlili jsme se a na naše slova došlo. Před pár dny rakouský prezident Van der Bellen v odpovědi na otázku legitimity nošení muslimských šátků, odpověděl: „Pokud bude opravdová a bující islamofobie pokračovat, přijde den, ve kterém požádám všechny ženy, aby nosily šátek – všechny – ze solidarity k těm, co tak činí z náboženských důvodů“. Tímto názorem rakouským občanům bez ostyšně sdělil, jakého prezidenta si zvolili, kým skutečně je a jaký myšlenkový svět utváří jeho politiku. Rakušané si zvolili zeleného mutikulturalistu, politického extremistu, člověka názorově nekompatibilního s rakouským katolickým hodnotovým rámcem a vnímáním společenského uspořádání. Když ve volbách Van der Bellena opakovaně odmítnul rakouský „venkov“, správně cítil, proč to dělá. Tušil, že zelený evropský hodnotový liberál Bellen není nositelem toho, co stále víc postrádají: pevnější přikotvení k tradici, svým zvykům a svému patriotismu. Van der Bellenův požadavek povinného nošení šátků jako výrazu „solidarity“ je bezprecedentním obrácením logiky. Na místo rozhodné obhajoby faktu, že ti, kteří do Rakouska přicházejí, mají udělat vše, aby se s většinovou společností sžili, bude nutit své občany, aby se vzdali svých zvyklostí ve prospěch cizorodých obyčejů. Ale právě takové obhajoby Van der Bellen není ani schopen, ani ochoten. V rakouských prezidentských volbách jsme drželi palce Norbertu Hoferovi především proto, že jeho protikandidát Van der Bellen byl prototypem všeho, co dnešní Evropu ničí. Na naše slova rychle, a po „bellenovsku“ arogantně došlo.
Autor: Ivo Strejček
Zdroj: IVK, https://institutvk.cz/clanky/872.html
To je síla. Ivan Langer předvídá Zemanův postup, ze kterého se mnozí podělají
Ďábelský postup Miloše Zemana v nastalé vládní krizi předvídá exministr vnitra a nyní předseda správní rady Vysoké školy CEVRO Institut Ivan Langer. Co by dělal na místě M. Zemana? „Pověřil bych ( opět ) sestavením vlády ( opět ) svého člověka. Sestavil bych ( opět ) vládu s vědomím, že ( opět ) nezíská důvěru Parlamentu. Vybral bych si ministra vnitra, ministra financí, ministra spravedlnosti. Počítal bych s tím, že po řádných volbách přijdou předčasné volby. Věděl bych, že moje vláda bude vládnout nejméně rok, možná i víc. Připomenul bych to všem, kdo mi v prezidentských volbách chtějí konkurovat,“ uvedl Ivan Langer. Chtěl bych být znovu zvolen prezidentem. Hrál bych pak novou hru," řekl jasně ex-politik ODS.
Celý příspěvek Ivana Langera:
"Kdybych byl ..."
Byl jsem ve Strakově akademii, Kramářově vile, Lidovém domě, na Zbraslavi, průhonické Sokolovně, Bílém domě, Poslanecké sněmovně, paláci Charitas, na podání vysvětlení ... Něco pamatuji, něco si pamatuji ... A tak přemýšlím, co bych dělal ...
1. Kdybych byl Bohuslav Sobotka:
Věděl bych, že když nic neudělám, budu vysmíván.
Věděl bych, že když odvolám, budu zesměšněn.
Věděl bych, že když navrhnu, rozehraji hru:
- problém jednoho není problémem mým
- problém jednoho je problémem všech
- problém jednoho ukáže, kdo je kdo; dnes
- problém jednoho ukáže, kdo s kým je; dnes a zítra
A budu se dívat ...
A budu si mýt ruce ...
A budu hrát.
2. Kdybych byl Pavel Bělobrádek:
Chtěl bych být jazýčkem na vahách.
Přemýšlel bych, jak nebýt součástí problému.
Vymýšlel bych, jak být součástí řešení problému.
Chtěl bych být zvolen předsedou a hrát.
3. Kdybych byl Petr Fiala:
Přemýšlel bych, jak udělat dvouciferný volební výsledek.
Bojoval bych proti socialistickým experimentům.
Hodil bych všechny do jednoho pytle.
Chtěl bych být znovu předsedou a nebýt mimo hru.
4. Kdybych byl Miroslav Kalousek:
Řekl bych, že jsem to vždy říkal.
Odmítnul bych prezidentskou samovládu.
Burcoval bych proti oligarchismu.
Chtěl bych zůstat ve hře.
5. Kdybych byl Vojtěch Filip:
Opakoval bych, že my nic, to jen oni.
Tvářil bych se státotvorně a přitom kalkuloval.
Bojoval bych proti kapitalismu a o oligarchismu bych mlčel.
Chtěl bych mít herní opozičně toleranční potenciál.
6. Kdybych byl Tomio Okamura:
Tvrdil bych, že za všechno můžou imigranti.
Přesvědčoval bych, že referenda jsou řešením.
Hlásal bych, že politické strany jsou přežitkem.
Chtěl bych být užitečný spoluvládní hráč.
7. Kdybych byl Petr Robejšek:
Řekl bych, že se mně to netýká.
Deklaroval bych, že jsem pro realistické řešení.
Dělal bych vše, abych měl víc, než pět procent.
Chtěl bych být hráčem ( spolu ) vládnoucím s kýmkoliv.
8. Kdybych byl Andrej Babiš:
Loudil bych soucit davů.
Zajistil bych si podporu prokurátorů a regulátorů.
Sliboval bych silnou vládu, kterou zaručím, že bude líp.
Chtěl bych vládnout všemu, všem a hrát podle mých pravidel hry.
9. Kdybych byl Miloš Zeman:
Hrál bych hru.
Přijal bych demisi premiéra.
Pověřil bych ( opět ) sestavením vlády ( opět ) svého člověka.
Sestavil bych ( opět ) vládu s vědomím, že ( opět ) nezíská důvěru Parlamentu.
Vybral bych si ministra vnitra, ministra financí, ministra spravedlnosti.
Počítal bych s tím, že po řádných volbách, přijdou předčasné volby.
Věděl bych, že moje vláda bude vládnout nejméně rok, možná i víc.
Připomenul bych to všem, kdo mi v prezidentských volbách chtějí konkurovat.
Chtěl bych být znovu zvolen prezidentem.
Hrál bych pak novou hru.
10. Kdybych byl Voličem:
Přemýšlel bych, na čem mi záleží.
Viděl bych přes třísku les.
Chápal bych, že politika je hra.
Chtěl bych být jejím hybatelem.
Nechtěl bych být ovcí jdoucí na porážku.
Volil bych sebe a to, v co věřím.
Hrál bych svoji hru.
Zdroj: Parlamentní Listy.cz, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/To-je-sila-Ivan-Langer-predvida-Zemanuv-postup-ze-ktereho-se-mnozi-podelaji-486184
Miloš Zeman má plán. Brutální, vychutná si Kalouska i všechny. Představuje ho Vlastimil Tlustý
Demise vlády je podle bývalého vlivného politika ODS Vlastimila Tlustého v dané situaci nejlepší možné řešení ze všech špatných, které mohl premiér Bohuslav Sobotka vybrat. „Já premiérovi tuhle situaci, kterou si vytvořil sám, nezávidím, ale podat demisi mi prostě připadá jako docela dobrý nápad. To, kdyby dnes oznámil, že Andreje Babiše neodvolá, bych považoval za Sobotkův úplně definitivní konec, tahle varianta mu dává šanci na řešení do budoucna,“ je přesvědčen ex-ministr financí první Topolánkovy vlády Vlastimil Tlustý. V rozhovoru pro Parlamentní Listy.cz potvrdil, že teď je řešení na prezidentovi, ať se tedy ukáže.
Co říkáte na rozhodnutí premiéra podat demisi, protože odmítá nést spoluodpovědnost za ministra financí Andreje Babiše a jeho finanční problémy? Odvoláním z něj nechtěl udělat mučedníka. Předseda vlády a ČSSD zřejmě dospěl k názoru, že prezident by s odvoláním ministra financí otálel, protože mu Ústava nedává na odvolání ministra žádnou lhůtu.
Je to překvapivé rozhodnutí, ale na první pohled chytré řešení. Ale překvapilo i mne, protože všichni jsme se soustředili na úvahu, jestli premiér Andreje Babiše odvolá, nebo neodvolá. Tohle je krok jiným směrem a takové překvapivé kroky bývají většinou i ty nejlepší.
Ale neutíká tak Bohuslav Sobotka zbaběle od problému s Andrejem Babišem a neodevzdává tak jeho řešení do rukou prezidenta, jak říká předseda TOP 09 Miroslav Kalousek?
Myslím, že vhodný okamžik pro odvolání Andreje Babiše premiér Sobotka propásl. Nevím samozřejmě, co všechno o podnikání a finančních transakcích svého ministra financí ví, to je můj handicap, ale v ten okamžik, kdy předseda vlády o svém místopředsedovi vlády a ministru financí prohlásil, a já jeho citaci trochu upravím, že ošulil stát na daních, ho musel odvolat. Pokud je pravda, že ministr financí ošulil stát na daních, a říká to předseda vlády, pak musí následovat odvolání. Neudělal to, což je jeho hrubá a fatální chyba. Nebo měl mlčet.
Neměl premiér Andreje Babiše přece jen raději odvolat než vyvolat destabilizaci politické scény demisí celé vlády?
Když udělal takovou chybu, že A. Babiše neodvolal už v té době, kdy nabyl přesvědčení, že ošulil stát na daních, bylo v dnešní situaci těžké rozhodovat, která z variant, zda odvolat, nebo neodvolat, by byla lepší, protože to byl výběr ze dvou špatných variant. Bylo by to přiznání té chyby, o které mluvím, ale ona už se dnes napravit nedá. Takže tahle překvapivá, třetí varianta je podle mne ze všech těch možných variant nejméně špatná. Všechny varianty by mu byly vyčítány, dovedu si představit, že mu bude vyčítána i tato třetí.
Bylo ostatně vůbec možné, aby premiér zůstal po tom všem, co se v posledních týdnech a dnech stalo, ve vládě s Andrejem Babišem jako vicepremiérem a ministrem financí? Jaké by mělo důsledky, kdyby ho neodvolal a vláda pokračovala dál, jak si šéf ANO představoval, byť se o premiérovi a dalších členech vlády vyjadřuje s opovržením i veřejně a v soukromí i vulgárně, jak dokazují jeho výroky, které unikly do médií?
Nemá smysl dnes už mluvit o tom, co by bylo, kdyby bylo. Myslím, že to řešení, které zvolil překvapivě Bohuslav Sobotka, není špatné řešení. Nejhorší řešení by bylo, kdyby premiér oznámil, že Andreje Babiše neodvolá. Tím jsem si jistý. Tím by prokázal jen potvrzení své neakceschopnosti, neschopnosti něco rozhodnout, něco udělat. To, kdyby dnes oznámil, že Babiše neodvolá, bych považoval za Sobotkův úplně definitivní konec. To se odvažuji prohlásit za nejhorší variantu. Přemýšlím o tom, jestli bylo lepší odvolat ministra nebo podat demisi vlády. Ono se to v konečném důsledku zas až tak moc neliší. Já premiérovi tuhle situaci, kterou si vytvořil sám, nezávidím, ale podat demisi mi prostě připadá jako docela dobrý nápad.
Rozhodnutí premiéra předat karty prezidentovi označil předseda ODS Petr Fiala za alibistické. Zdá se, že pravice má obavy – po zkušenostech se jmenováním Zemanovy vlády – s předáním rozhodnutí do rukou prezidenta. Někdo říká, že jde jen o půl roku do sněmovních voleb, ale vzpomeňme, jak dlouho vládl Zemanův kabinet bez důvěry, protože prezident jmenoval koaliční vládu až po několika měsících po volbách. A do toho ještě vpadnou prezidentské volby. Přesto si myslíte, že to je nejlepší z možných řešení?
Ano, myslím, že předání karty prezidentovi je dobrý nápad. Když to řeknu jednoduše: ať se pan prezident předvede, jestli je Andrej Babiš jeho tak velký favorit, že z něj udělá ministra financí. Teď už každý bude vědět, že složení vlády bude v rukách Miloše Zemana. Podle mne to není pro prezidenta zrovna snadná situace, bude muset s těmi kartami hrát, bude muset něco udělat. A to je na té variantě podání demise lepší, než kdyby premiér jen odvolal A. Babiše. Právě proto, že se bude muset předvést prezident Miloš Zeman, a to činí tuto variantu lepší.
Myslíte z pohledu sociální demokracie a premiéra?
Ano, teď to hodnotím z pozice ČSSD a premiéra. Pro sociální demokracii to, že premiér a její předseda předává kartu prezidentovi, má svou hodnotu. A sociální demokracii to v každém případě pomůže.
Pražský hrad se zatím k demisi vlády nevyjádřil, zřejmě prezidenta rozhodnutí premiéra také překvapilo. Myslíte si, že je to pro Miloše Zemana určitá nevýhoda, že bude muset odkrýt karty dřív, než předpokládal?
Když to prezident udělá dobře z hlediska svých voličů, tak mu to pomůže. Ale v tom, že je nucen odkrýt karty, je určité riziko. Odkrýt karty v takové situaci, kdy se blíží prezidentské volby, je totiž vždycky potíž, protože někoho tím potěšíte, někoho zarmoutíte. Miloš Zeman to bude muset udělat tak, aby si naklonil ještě víc voličů. Je to sice příležitost, ale dost těžká situace.
Ale nemusel by stejně odkrýt karty ještě před prezidentskou volbou? Nebo myslíte, že by po sněmovních volbách až do zvolení prezidenta na počátku příštího roku nejmenoval premiéra nebo aspoň nepověřil nikoho sestavením vlády?
Z toho, že prezident Miloš Zeman určil termín konání parlamentních voleb až na nejzazší možný, jsem usuzoval, že to období mezi parlamentními a prezidentskými volbami bude využívat pouze na přípravná jednání a že do konání prezidentských voleb nikoho sestavením vlády nepověří. Řekl by, že provádí přípravná jednání a že pověří někoho sestavením vlády až po prezidentských volbách. To jsem předpokládal za pravděpodobný postup.
Takže jste předpokládal, že tohle mezidobí využije pro podporu své prezidentské volby?
Samozřejmě. Pro všechno, co bude teď Miloš Zeman dělat, bude rozhodující jediné kritérium – posilování jeho pozice před prezidentskými volbami. Kdyby vedl složitá jednání, dělal přípravné kroky, testoval různé varianty, pravděpodobně by na tom posiloval.
A jaké možnosti mají teď parlamentní strany? Premiér Bohuslav Sobotka prohlásil, že povede jednání v rámci vládní koalice o možné vládě postavené na současném půdorysu, ale bez Andreje Babiše, která by pokračovala do voleb.
Rozhodující je, že právo pověřit někoho sestavením vlády má prezident. Do voleb zbývá šest měsíců, takže okolnost, jestli se ve sněmovně najde většina, která by pověřeného předsedu vlády podpořila nebo nepodpořila, je vlastně nepodstatná, to už je vyzkoušené. Ta prezidentem jmenovaná vláda ten půl rok, nebo i tři čtvrtě rok přečká bez důvěry, tím pádem je úplně nepodstatné, jestli ve sněmovně bude taková nebo onaká většina.
Parlamentní strany jsou teď tedy vyšachovány ze hry, protože může vzniknout jakákoli vláda, a krátkou dobou do voleb se to dá jakkoli zdůvodnit.
Parlamentní strany teď s tím – koho prezident pověří a koho do vlády nanominuje, protože ten, koho pověří, s prezidentem celou vládu sestaví, to je třeba zdůraznit, že to bude kompletně vláda prezidenta – neudělají do voleb vůbec nic. A já bych skoro řekl, jak jsem uvedl před chvílí, že s tím neudělají nic až do prezidentských voleb.
Takže je pravda, že teď na nejméně šest měsíců, možná i deset, předal premiér moc do rukou prezidenta?
Je to pravda, ale snažil jsem se vžít do situace sociální demokracie a B. Sobotky zvláště. A čím déle o tom mluvíme, tím víc je mi jasné, že v bezvýchodné situaci, v jaké se ocitl, je to řešení dobré. Protože kdyby Sobotka Andreje Babiše neodvolal, skončil by definitivně v politice, a kdyby ho odvolal, řešení by se odehrálo mezi ním a prezidentem s nejistým koncem. Teď svým rozhodnutím konstatuje, že v tuto chvíli prohrál, nicméně našel variantu, která tu prohru sice potvrzuje, ale dává šanci na řešení do budoucna. To je na tom důležité.
Představitelé hnutí ANO byli zjevně překvapeni, někteří reagovali dost hystericky a obviňovali premiéra z vyřizování osobních účtů s Andrejem Babišem, i když ho k ráznému kroku, pokud ministr financí nevysvětli své finanční transakce, vyzvala i Poslanecká sněmovna. Nemůže tahle situace i tak Andreji Babišovi a jeho hnutí pomoci?
Těžko říci, protože nevíme, jestli ho prezident nepověří jako premiéra. Na to platí jednoduchá odpověď, skončí-li Andrej Babiš ve funkci ministra financí, tak mu to samozřejmě ublíží. Ale pokud ho prezident Miloš Zeman určí tímtéž, nebo dokonce jeho pozici ještě posílí, tak mu to pomůže. Ale to my teď nevíme. Záleží prostě na tom, co udělá prezident.
I lídři pravicových stran se ke kroku premiéra vyjadřují kriticky. Ale není pro jejich image vlastně dobré, že když minulé pravicové vlády – jedna dokonce i s vaším přispěním – většinou nedovládly do konce volebního období, ať už Klausova, Topolánkova, nebo Nečasova, že předčasně skončí i Sobotkova vláda s Andrejem Babišem? Není to pro ně určitá satisfakce, nepomůže jim to v politickém boji?
Když jsem řekl, že to spíš pomůže sociální demokracii, je v té myšlence obsaženo, že to nemůže pomoci pravici, protože pravice by se před volbami potřebovala vymezit vůči sociální demokracii. Takhle to bude mít s tím vymezováním horší. Dnes jsou ty pojmy zmatené, nechci se pouštět do analýz, jestli tady nějakou pravici máme. Ale kdyby tu nějaká pravice byla, tak je to pro ni komplikovaná situace, protože se nebude moci vymezovat vůči levicové straně. Ale dnes je všechno jinak díky tomu, že dominantní politickou silou je tady ANO, a to není ani politická strana, ani pravice, ani levice. Hlavní problém dnešní politiky je vyjasnění vztahu k ANO a k Andreji Babišovi zvláště.
Když říkáte, že v dané situaci je demise vlády nejlepším ze špatných řešení pro premiéra a sociální demokracii, ale je to dobré pro současnou politickou situaci a pro Českou republiku?
Jestli je situace s ministrem financí tak vážná, jak říká premiér, a mně nezbývá než mu věřit, tak to, že tahle bezvýchodná situace – kdy ministr financí na jedné straně mluví o co nejtvrdším výběru daní, na druhé straně prokazatelně své daně přinejmenším optimalizuje, nebo dokonce šulí stát na daních – nyní končí, je to samozřejmě dobře. A když se v nějaké dramatické situaci stane, že horší už to být nemůže ( i když je to jeden z nejčastějších omylů ), pak i jen v tom, že taková situace nebude pokračovat a že se to vyjasní, vidím přínos. I v tom, že všichni uvidíme, jak se zachová prezident Miloš Zeman, jestli pozici Andreje Babiše posílí, nebo dokonce oslabí.
Myslíte si, že existuje i taková možnost, že by prezident ještě před sněmovními volbami jmenoval premiérem Andreje Babiše?
To je teď úplně ta nejzávažnější otázka, co udělá prezident s Andrejem Babišem. Dá mu křeslo ve své prezidentské vládě? Pokud ano, jaké? Nebo ho dokonce pověří tím, aby vládu sestavil a byl premiérem? Nebo ho tam vůbec nedá? To je pro mne naprosto zásadní otázka. Ale neodvažuji se předvídat, co prezident udělá. Myslím si, že o tom teď bude hodně přemýšlet. Krokem premiéra jsme překvapeni všichni, ale nejvíc musí být překvapen pan prezident. A nechť se ukáže.
Zdroj: Parlamentní Listy.cz, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zeman-ma-plan-Brutalni-vychutna-si-Kalouska-i-vsechny-Predstavuje-ho-Vlastimil-Tlusty-486183
Politický aktivismus proti demokracii - Alexander Tomský
Naše vlády jsou často osočovány z legislativního aktivismu, protože jsou schopny vychrlit za pár let více zákonů, než potřebovalo staré Rakousko za celé 19. století. Jak se stalo, že liberální demokracie, jež se pyšní největší politickou svobodou lidstva v dějinách, svazuje svéprávného občana neproniknutelnou houští nařízení, směrnic a povinností, kdežto v dobách monarchie, kdy se většina na politice přímo nepodílela, se ani stát o ni nestaral, a pokud nevypukla válka, běžel život poklidně v dobře zajetých kolejích? Vysvětlení prosté. Moc a vláda už nepramení z boží milosti, ale z milosti občana a ten požaduje stálou péči a ochranu, ba dokonce i prevenci a ta nezná hranic. A ovšem i neustále vyšší životní úroveň, jinak běda, zvolíme si anti-systémové anti-politiky. Takový způsob života mezi lidovládou a občanstvem nutí politiky k ohromující aktivitě. Mají-li si udržet svou pozici, musí se vykázat, a nemají-li poslušnou stranu typu ”Ano, šéfe,” i před svými spolustraníky. Ještě štěstí, že mohou opravovat a vylepšovat zákony svých předchůdců. Jaké tedy překvapení, když poslanci řekli ne, nechte věci tak, jak jsou, a odmítli návrh vládního zákona zajišťující umělé, anonymní oplodnění ženám bez partnera. Sněmovna usoudila, že máme dost nešťastných matek samoživitelek, které nezodpovědní muži opustili. Těžko dnes mluvit o autoritě, ale o těžkém dětství a poznamenané budoucnosti bez otců mluví pediatři i psychologové často. Za přiměřený trest pro otce, kteří opustili svou rodinu, považoval ještě v polovině 19. století ideolog liberalismu J. S. Mill osm let galejí. Netušil, že jednou rovnostářství feminismu rozvrátí rodinu a nepřítomní otcové si vyléčí svědomí či pocit viny pouhými alimenty. Má tedy stát posilovat újmu otcovství? Má zvyšovat nemalý počet rozpadlých rodin? A musíme-li se dnes vyjadřovat mlhavým jazykem lidských práv, rozum utrpí, argumentace o hypotetickém právu na dítě se mění v protimluv a práva se množí. Nemají pak i děti jakési mlhavé právo na úplnou rodinu? A co svobodní muži, neměli by i oni mít právo na dítě, nájemné těhotenství by se jistě dalo zařídit? Demokracie sice může být založena na občanských právech, ale nikoli na nápravě křivd, neřkuli těch pomyslných. I pečovatelský stát má znát své hranice, ani on nemá povinnost a prostředky, aby napravoval všechny důsledky osobního selhání či smůly v partnerských vztazích, natož produkoval polo-sirotky. Parlamentní diskuse však vyjevila hlubší problém, když paní ministryně napadla jednu poslankyni za opovážlivou zmínku o neexistenci základního práva na dítě a vyjádřila uspokojení, že tahle „blázen” ženská už nebude kandidovat. Urážlivý útok ministryně mi připomněl dávné sekernice budovatelského režimu. I ony věřily, že mají na své straně objektivní pravdu „vědeckého” historicismu, i ony vedly zápas o osvobození Člověka a odmítaly o svém politickém náboženství diskutovat. Marxismus - leninismus nezemřel, získal pouze novou, neméně vědeckou formu v genderové ( pohlavní ) rovnosti. Jeho zastáncům tak jako kdysi nejde o pouhé vylepšování politického řádu dle přírody, jak si to představovali v antice, nýbrž o „neomezenou” vládu Člověka nad sebou. Opět budují nové lidstvo, tentokrát pluralitní, neomezované pohlavím, původem, geny, kulturou, či nedej bože osudem. Ideologický aktivismus nevychází z milosti občanů a neuznává svobodnou diskusi. Je proto neslučitelný s liberální demokracií.
Autor: Alexander Tomský
Zdroj: Novinky.cz, https://www.novinky.cz/komentare/436750-komentar-politicky-aktivismus-proti-demokracii-alexander-tomsky.html
A nyní něco z levého spektra, řeklo by se z „národně – socialistického tábora“:
Parazitovali na socialistickém zřízení, teď chtějí být považováni za bojovníky proti předchozímu režimu. Generál M. Vacek napsal knihu, která se některým jmenovaným nebude líbit
Nepovažuje se za spisovatele, ale za vykladače prožitého. Přesto armádní generál Miroslav Vacek napsal už desítku knih. Křest té jubilejní s názvem Celý život v jednom šiku se uskutečnil ve Středisku ruské vědy a kultury v Praze a jejími kmotry byli místopředseda KSČM Josef Skála a publicista Jan Campbell. První polistopadový ministr obrany píše i o těch, co ze socialismu brali, co se dalo, třeba i v diplomatických službách, ale dnes si hrají na velké trpitele z dob minulého režimu.
Křest knihy armádního generála Miroslava Vacka „Celý život v jednom šiku“, kterou vydalo Nakladatelství Victory Litvínov ve spolupráci s Klubem českých a slovenských absolventů MGIMO, přilákal do Střediska ruské vědy a kultury v Praze nejen politiky jako senátora Jaroslava Doubravu či místopředsedu ÚV KSČM Josefa Skálu nebo publicisty jako profesora Jana Campbella, ale třeba také hudebníka Felixe Slováčka. „Nepovažuji se za spisovatele, ale vykladače prožitého. Měl jsem to štěstí, že jsem koncem roku 1989 byl u toho. Názvem Celý život v jednom šiku jsem chtěl vyjádřit, že jsem měl jedny názory na život, což ale neznamená, že jsem i dříve neměl připomínky. Těžko však snáším lidi, kteří zastávali vysoké funkce, a to nejen v armádě, ale po roce 1989 je tvrdě změnili,“ vysvětlil na úvod slavnostní akce generál a ex-poslanec za KSČM Miroslav Vacek. „Mrzí mě, když dnes největšími kritiky minulého politického režimu jsou ti, kteří byli z pravidla buď velmi iniciativní až horliví, práce moc neodvedli, ale dovedli předstírat, jaký mají zájem na budování armády a podobně. No a po politickém převratu v roce 1989 se ukázali v celé své nahotě. Chápu, že proti socialismu měl a má výhrady ten, kdo třeba přišel o majetek, usedlost, továrnu, co jeho předkové vybudovali. Ale ti, kteří nic neutrpěli a dnes si hrají na velké trpitele, to jsou lidé, které nemám rád. A tak se v té knize o nich také občas zmiňuji,“ naznačil armádní generál, že pro někoho nemusí být jeho kniha právě příjemné počtení. „Mnozí doslova parazitovali na socialistickém zřízení, ale teď dělají vše pro to, aby byli považováni za bojovníky proti předchozímu režimu,“ dodal Miroslav Vacek.
Herci už nevysvětlují, proč ty komunistické blbečky hráli
Někdejší ministr národní obrany nejprve ve vládě Ladislava Adamce a posléze Mariána Čalfy se v knize pouští i do těch, kdo sloužili v diplomatických službách, jejich děti vystudovaly v zahraničí, sami měli všechno, co potřebovali, a teď vykládají, jak trpěli. „Nebo sportovci. Uznávám, že sportovat vrcholově je skutečně umění. Vážím si jich za jejich výkony. Ale ten, kdo vykládá, jak mu bylo křivděno, tak to také není ono. Chodilo se do pracovních záloh, kde hráli hokej, vypracovali se, v osmnácti letech už hráli hokejovou ligu, no a potom usilovali o to, aby se dostali do zahraničí a vydělali co možná nejvíce peněz. No a pokud takoví lidé do toho míchají své politické názory, tak jsou trapní,“ konstatoval armádní generál, jehož do této hodnosti jmenoval prezident ČSFR Václav Havel. Totéž se podle něj týká i herců. „Máme kvalitní herce, ale když začnou vykládat, jak museli hrát ty stupidní komunistické blbečky, tak se ptám: ´Proč jsi to hrál? Asi jsi za to měl nemalé peníze. A chceš hrát dál, tak budeš chválit ty, co ti ty peníze dávají dnes´. A ještě jedna věc. Nás bylo v roce devadesát v armádě sto šedesát generálů. Kdo z nich pak aktivně politicky alespoň trochu politicky pracoval? Samozřejmě využili svého vlivu a zabezpečili své děti tak, aby z nich byly úspěšní podnikatelé. A takhle bych to mohl rozebírat dál. Přitom si vážím řady lidí, těch vojáků z povolání v nižších hodnostech, kteří poctivě pracují i nyní. Mají svoje léta, nemohou dělat všechno, ale základní věci plní. V něčem jsou oporou těch, kteří takový přístup nemají a vojáky nevychovávají dostatečně,“ upozornil Miroslav Vacek.
Bývalý disident má hlavní slovo při protestech proti vojskům NATO
Prozradil také, že měl jinou představu o své vojenské kariéře, než postupně projít všemi těmi funkcemi od velitele čety až po ministra obrany. „Vždy jsem chtěl být tělovýchovným náčelníkem u pluku,“ přiznal armádní generál, což doplnil jeden z kmotrů knížky Josef Skála poznámkou, že ještě teď Miroslav Vacek jako bývalý atlet nezapomíná na svou oblíbenou disciplínu hod kladivem. „V knize také připomínám Jána Čarnogurského, s nímž jsem byl ve vládě národního porozumění Mariána Čalfy. On to byl disident, měli jsme úplně odlišné názory, ale on má dnes hlavní slovo na mítincích v Bratislavě, když se protestuje proti vstupu vojsk NATO na slovenské území,“ poukázal ex-ministr obrany ČSFR na to, jakým vývojem od listopadu 1989 prošel jeho bývalý kolega z vlády. „Vážím si generála Vacka za to, že statečně říká tak, jak to skutečně bylo,“ ocenil místopředseda ÚV KSČM Josef Skála. „Poznal jsem generála Vacka nejprve z jeho knížky ´Proč bych měl mlčet´ a z vyprávění jeho kolegů. Osobnost generála Vacka je velkým štěstím pro Českou republiku v době, kdy nevíme, jak s námi bude zacházeno v krizi, kdy se svět řítí do nezadržitelné katastrofy,“ přidal se druhý z kmotrů knížky, publicista profesor Jan Campbell. Když od jednoho z gratulantů zaznělo, že v Luxoru ani v jiném knihkupectví žádné jeho knížky už nemají, protože jsou vyprodány, zůstal Miroslav Vacek nohama pevně na zemi. „Nepřehánějme to. Zase tak vysoko jsem nevyrostl. Ne, že už jsou knížky vyprodány, spíš o ně nemají v knihkupectví zájem, protože se bojí,“ nabídl armádní generál M. Vacek pravděpodobnější vysvětlení.
Zdroj: Parlamentní Listy.cz, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Parazitovali-na-socialistickem-zrizeni-ted-chteji-byt-povazovani-za-bojovniky-proti-predchozimu-rezimu-General-Vacek-napsal-knihu-ktera-se-nekterym-jmenovanym-nebude-libit-486268