Postřehy odjinud 144
Perverzní hra o Babiše: Do hrdel a statků – za naše peníze. Gulliver mezi liliputy může mít potíže. Chovancova policie a Babišovi prokurátoři. Základní otázka socialismu - Jak je to možné? Vyhraje volby Okamura?
Autor: Petr Hájek
Petr Hájek ukazuje na podstatu zničující války Babiš versus političtí trpaslíci, v níž jako voliči nemáme dobré řešení – a přesto nám ji ještě měsíce budou ( jejich ) média vnucovat v podobě zábavy na ( našem ) hřbitově.
Drama na korejském poloostrově se stupňuje. Ve Francii vrcholí kampaň před druhým kolem prezidentských voleb a šéfové EU v Bruselu a v Berlíně zase nespí strachy, co když ta Marine přece jen ... Amerika zase „hodnotí“ ( za přispění mudrců z ČT ) prvních sto dní Donalda Trumpa v úřadu. A mediální mainstream s úžasem zjišťuje, že podle jedněch průzkumů je sice prý nejméně populárním prezidentem všech dob, ale kdyby se nyní konaly volby, zvítězil by přesto s ještě větším náskokem před Clintonovou, než se stalo. Záhada nad záhadu. My ovšem řešíme „korunové dluhopisy“ Andreje Babiše. A to pro to, že ČSSD je „na dně“ ( slovy L. Zaorálka na oslavách 1. máje v Ostravě ) a její předseda s „charismatem mokrého hadru“, se na svém pohřbu rozhodl vypadat jako superman. Aktuálně vyhlásil, že pokud je prý Andrej Babiš chlap ( jako by tušil, jak chlapi vypadají ), měl by odstoupit z funkce sám. Ministr financí a šéf ANO mu na dálku sdělil, že vůbec netuší, proč by to měl dělat. Což je také lež. Ví. Ale neudělá to, protože na rozdíl od B. Sobotky není sebevrah.
Kluci si jdou po krku
Slavnými Babišovými dluhopisy ( mají je mraky dalších podnikatelů – a nikoho to nevzrušuje ) se prý už zabývá i policie. Alespoň to ví týdeník Respekt, jemuž to prý potvrdil sám A. Babiš. Jinými slovy, z policie opět „unikají“ do Bakalova mediálního impéria informace, které by unikat neměly. Což je daleko skandálnější, než celá dluhopisová kauza, která fakticky žádnou kauzou není. Jsou tu jiné, daleko „šťavnatější“, ale to nikoho nezajímá. Minimálně prokurátory. Policii vládne ministr vnitra Milan Chovanec. Nelze se tedy divit, že Andrej Babiš policejní vyšetřování „potvrdil“ Bakalovu Respektu slovy: "Mě vyšetřuje Chovancova policie všude. Říkal jsem Chovancovi na vládě, nechť si otevře speciální oddělení na stíhání Andreje Babiše a jeho Generální inspekce bezpečnostních sborů to bude vděčně dozorovat." Milan Chovanec si v odpověď udělal ze svého hlavního politického soka poněkud křečovitou legraci: "Pokud pan Babiš vidí za kroky nezávislé policie politickou objednávku, pak to jen ilustruje, jakým způsobem uvažuje a řídí ministerstvo financí a Finanční správu," napsal na Twitteru. Je to ovšem žertování o provaze v domě oběšencově. Nezávislá policie – to je něco jako nezávislí státní zástupci, soudy či „veřejnoprávní“ média Pražské kavárny. Andrej Babiš ale nemá na žerty náladu. Prý už L. Zaorálkovi řekl, že pokud ho Sobotka z vlády skutečně odvolá, strhne se u nás malá korejská válka. Jeho média údajně spustí palbu na Kima z Lidového domu ze všech děl. A že je – proti údajnému Babišovu daňovému provinění – co „zveřejňovat“, není pochyb. Skandální privatizací OKD, za víc než jen asistence tehdejšího ministra financí Sobotky počínaje a konče ... ne, tohle odporné vzájemné udavačské divadlo konce nemá.
Jak je to možné?
Andreje Babiše dnes nahání prakticky celá politická scéna. Ukazuje tím, jak se jej šíleně bojí – a vlastně mu dává za pravdu, když tvrdí, že „tradiční strany“ ho potřebují vyštípat z politiky. Že je pro ně kunou v kurníku. Už ale nedodává, že ty slípky jsme pro něj my. A B. Sobotka tím hlasitěji křičí: Babiš je zločinec! Což je tím komičtější, že na to právě Bohuslav Sobotka a spol. nepřišli za více než tři roky hrůzostrašného spoluvládnutí. Až nyní, když je znovu před volbami a průzkumy ( bez ohledu na to, jak jsou cinknuté – podle toho, kdo si je zadává ) ukazují bez výjimky, že Andrej Babiš vyhraje a B. Sobotka skončí na politickém smetišti. Přesněji řečeno v Bruselu, kde mu prý již připravují sesličku s miliónovými doživotními příjmy, jako jeho předchůdci ( a současnému hlavnímu poradci ) V. Špidlovi. A novináři ze všech hlavních proti-babišovských médií ( což jsou všechna, kromě těch, jež mu patří ), si neustále dokola lámou hlavu, popisují tuny papíru a zahlcují vysílání televizí a rádií jedinou otázkou: Jak je to možné? Je to slavná otázka. Josef Škvorecký ji dokonce pasoval svého času na „základní otázku socialismu“. Tedy v dobách, kdy se socialismus pokládal za jedinou možnou alternativu našich životů – a hrdě se k tomu hlásil. Dnešní EU svůj mnohem bestiálnější socialismus pokrytecky schovává za kulisy „kapitalismu a demokracie“, ale ta otázka je stejně platná ( možná ještě víc ) a nezodpověditelná: Jak je to možné, že navzdory v minulosti jen málo kdy viděné kampani proti kolegovi politikovi, muži určenému k likvidaci, jeho volební preference nejen že neklesají, ale spíše rostou? Neměl by se Andrej B. nakonec přejmenovat na Kostěje nesmrtelného? To se ještě uvidí. Protože to, o co se ve skutečnosti hraje, je vlastně velmi prosté: O krev a statky, tedy o moc. Politika – ve smyslu reprezentace legitimních zájmů veřejnosti – v tom nemá ( a nikdy neměla ) vůbec žádnou roli. Hoši a děvčata „z horních pater“ jen bojují o své prebendy, jež pro ně představují život. Andreji Babišovi jde však o víc.
Oni to nechápou
Nebo se tak alespoň tváří. Andrej Babiš samozřejmě nevstoupil na politická kolbiště proto, aby u nás „napravoval poměry“. Jenže to jeho spoluhráči ( a dnes největší nepřátelé ) věděli od počátku. Dnes mu premiér B. Sobotka předkládá „dotazník“ ( vytvořený svými tupými špidlovskými poradci ), který se zabývá celou jeho pětadvacetiletou podnikatelskou kariérou. Je to sice posbíraná snůška citací z různých mediálních článků, ale tváří se velmi originálně. Naznačuje, že ke svým majetkům náš velký Andrej nepřišel zcela poctivě. To je tedy šok! Akorát, že to kromě nich každý ví. Tedy každý, kdo to vědět chtěl. Mezi ty Sobotka a jeho poradci nikdy nepatřili. Vysněná premiérská seslička byla důležitější. Pavel Šafr, stejně jako Sabina Slonková a další, které A. Babiš vyhodil z Mafry ( Mf Dnes, Lidové noviny atd. ) poté, co si ji koupil, se tomu věnují denně už několik let. Pavel Šafr dokonce provozuje speciální web „antibabiš“, který štědře financuje jeden z Kalouskových podnikatelů, kteří už sice šéfa TOP 09 odepsali – ale boj s A. Babišem chtějí vést dál, protože je ohrožuje. Na téma Andrej Babiš vyšla dokonce i kniha, která poměrně přesně rozkryla, jak se stal miliardářem. Doteď to ale B. Sobotkovi a spol. nevadilo, asi si ji nepřečetli. Možná ani neumějí číst, stejně jako do pěti počítat. A tak se potácejí směrem k propasti. Už sice tuší, že to nebyl dobrý Špidlův nápad, jít s Babišem do bitvy na život a na smrt ( protože v ní nemají šanci přežít ), ale teď už se nedá nic dělat. Jenže i Andrej Babiš tím pádem hraje o všechno. Ovšem s nekonečně lépe rozdanými kartami.
Jeho prokurátoři
Pokud si někdo ještě vzpomíná na žertovnou „hru o Šlachtu“, která velmi nedávno otřásala mediálním prostorem skoro stejně intenzivně, jako ta současná „hra o Babiše“, viděl ouverturu celého představení. Shrňme ji několika slovy, protože je stejně ubohá, jako ta současná: Andrej Babiš si „privatizoval“ onu část státních zastupitelství, která se nejvíce angažovala v předchozím pádu vlády Petra Nečase. Tedy tu ( Bradáčová, Ištvan a spol. ), která se stala dosud nejúspěšnější mocensko - politickou mafií za pomoci americké ambasády ( a tajných služeb ) – zvláště v době, kdy jí velel velvyslanec A. Schapiro. Psali jsme o tom ( jako téměř jediní, ale určitě první ) mnohokrát, nechci se opakovat. Tato prokurátorsko - policejní jednotka téměř dotáhla svůj mocenský puč k vítěznému cíli. Téměř: Připravila nový Zákon o státním zastupitelství ( takové věci běžného občana naprosto nezajímají ), po jehož přijetí by zcela ovládla politiku. Volby by se konaly už výhradně jako komedie, protože všichni politici by byli v rukou těchto „vybraných“ složek represívního státního aparátu – jen by už stát představovaly ONY ( ty složky ). Babišův ministr spravedlnosti ( těžko si představit ironičtější název ), arogantní floutek s chorobnou touhou po kariéře, Robert Pelikán, se postavil do jejich čela. Jenže když Milan Chovanec rozbil ÚOOZ plukovníka Šlachty a Schapiro po Trumpově vítězství kvapně opustil ambasádu, bylo jasné, že zákon už v tomto volebním období sněmovnou neprojde. Tehdy zvedl nad prokurátory ochrannou ruku velký Andrej. A R. Šlachtu si přesunul pod sebe k „celníkům“ – do přípravky na příštího ministra vnitra či dokonce policejního prezidenta.¨
Hlava nehlava
A v tomto stavu nyní jsme: Policie ( Chovancova ) vyšetřuje Babišovy maléry, kterých opravdu není málo, přičemž ty všude skloňované „korunové dluhopisy“, zavedené svého času M. Kalouskem, ve skutečnosti žádný problém nepředstavují. Prokurátoři ( Babišovi ) však toto vyšetřování brzdí. A jen na nich záleží, jestli se něco dostane na stůl soudů ( ovládaných Pelikánem ). Čili – nic takového se nestane. Andrej Babiš nesmí opustit místo ministra financí, protože jen tak si ohlídá svá „kladiva“ na B. Sobotku – a všechny ostatní. Ale i kdyby na krásně byl skutečně odvolán ( a prezident Miloš Zeman to B. Sobotkovi podepsal, což se nestane ), ANO z vlády neodejde. Musí tam totiž zůstat Robert Pelikán, aby podržel do voleb ochrannou ruku nad „americkými“ prokurátory. A tak se budou dál mydlit hlava nehlava ještě několik měsíců. Respekt a další Bakalova média ( spolu s Kalouskovými a dalšími médii „antibabiš“ ) budou vynášet z policejních spisů jednu věc za druhou. Andrej Babiš začne totéž dělat ve svých médiích ze spisů, které mají k dispozici prokurátoři ve vztahu k Sobotkovi, Chovancovi – a prakticky komukoli dalšímu na politické scéně. A toho jsou hory, Šlachta a spol. se v nekonečných odposlechových sítích činili s psychopatickou vášní. Příměří uzavřené kolem OKD, je minulostí. B. Sobotka před pár měsíci nejen že odvolal ministra Jana Mládka, ale navíc sebevražedně souhlasil, aby „záchranu“ OKD dostalo do rukou Babišovo Diamo – čímž se Andrej dostal ke zbytku dokumentů, jež tam existují proti Sobotkovi z časů skandální privatizace ve prospěch Z. Bakaly. Zato mu Andrej Babiš slíbil, že kauzu do voleb neotevře. To je teď ale mrtvá dohoda.
Nikoli Už, ale Až ...
A tak, koho to ještě bude bavit, se má nač těšit. B. Sobotka je v každém případě mrtvý muž. I když možná by mnozí takový pohřeb ( v útrobách Bruselu za astronomické peníze ) brali. Jeho ČSSD stejně sebevražedně souhlasila, že svému mimořádně hloupému a neschopnému předsedovi dá do voleb osud prastaré strany do rukou. Půjde do kytiček s ním – ovšem bez těch prebend. A dluh třech stovek miliónů, které arogantně odmítají vyplatit dědicům jistého podvedeného advokáta, bude náhle splatný ... Jak dopadne Andrej Babiš, ovšem také ještě není jisté. Dokud ho bude držet prezident M. Zeman ( jemuž to současně dává prakticky jistotu znovu zvolení ) a dokud bude mít v rukou prokurátory, není prakticky ohrozitelný. Jenže také on už jistě tuší, že „žádný plán nikdy nevyjde“. Že souboj s celým zbytkem politické scény ho nakonec může fatálně poškodit. Jsou to proti němu sice trpaslíci, ale vzpomeňme na „obra“ Gullivera mezi liliputy. Jisté to prostě nemá – a volby jsou v tomto případě nikoli už, ale AŽ na podzim. A my zbývající – těch asi deset miliónů? Nemáme dobré východisko. Ať nakonec zvolíme toho, nebo toho, zle na to doplatíme:
Hřbitovní zábava
Sobotka patří Angele Merkelové, a navzdory vcelku sympatickým chlapáckým postojům, gestům a výrokům ministra Milana Chovance kolem imigrantů či pokusů Bruselu o naše úplné odzbrojení, spadneme do ocelového německého klína. Andrej Babiš se tváří, že má k Bruselu a imigrantům odstup, ale jeho europoslanci v čele s P. Teličkou dělají pravý opak. Stejně tak jeho ministr obrany Martin Stropnický, který vítá, že naši vojáci budou nasazeni na ruské hranice v Pobaltí pod velením Bundeswehru. Prostě klasická hra ANO - NE, jak ji vede Andrej Babiš ve své anti-politice od počátku. Pokud A. Babiš v podzimních volbách přesto uspěje – a všechno k tomu směřuje – bude mít v rukou sice totální moc, ale sám bude „polomáčenou sušenkou“. Bradáčová, Šlachta a spol. hrají svou vlastní hru a budou mít Velkého Andreje pevně ve svých mafiánských prackách. Je to zábava jako na hřbitově. Že by Tomio Okamura vyhrál volby, je asi tak pravděpodobné, jako že je nyní vyhraje ve Francii Marine Le Penová, nebo že se Donald Trump že rozvzpomene na své předvolební sliby a vysuší washingtonské bažiny. Ale nějaká naděje tu přesto ještě je. Nelze totiž úplně vyloučit, že lidi tohle divadlo přestane bavit, a začnou se svému státu opravdu věnovat. Navzdory trpaslíkům i obrovi a jejich hrátkám o ( naši ) krev a ( veřejné ) statky. Navzdory České televizi a opětovně „zvolenému“ generálnímu řediteli Pražské kavárny. Navzdory Babišovým i Bakalovým mediálním impériím.
Nebo právě to je ta nejhloupější myšlenka tohoto textu? Pak se omlouvám.
A Bůh nám buď milostiv!
Autor: Petr Hájek
Čtyři desítky národních demokratů rokovaly 29. dubna v Teplicích na pracovním setkání, které se týkalo převážně příprav na podzimní sněmovní volby. Na jejich setkání zavítal také předseda Strany zdravého rozumu Petr Hannig, pod jehož hlavičkou ( Rozumní ) bude Národní demokracie kandidovat v podzimních sněmovních volbách spolu s dalšími vlasteneckými stranami, kterých je v tuto chvíli devět. „Národní demokracie nechce tříštit vlasteneckou a opoziční scénu a proto, jak slíbila, nebude stavět vlastní kandidátky. Naopak jsme se snažili vyjednávat s dalšími podobně zaměřenými stranami a výsledkem několika měsíčních jednání je tento společný projekt s názvem Rozumní. Ukazuje se, že ti rozumní, kterým nejde o stranické či osobní zájmy, ale o prospěch země a národa, se umějí dohodnout a najít společnou řeč. Proto: Rozumní,“ uvedl k tomu předseda Národní demokracie Adam B. Bartoš. Národní demokracie a Strana zdravého rozumu už sestavuje kandidátní listiny pro jednotlivé kraje. Na kandidátkách Rozumných se objeví i kandidáti dalších politických strany nebo hnutí: Úsvit – Národní koalice, Demokratická strana zelených, Slušní lidé Brno, Změna pro lidi, Konzervativní a sociální hnutí, národní socialisté či České hnutí za národní jednotu. „Více jsme pro sjednocení udělat nemohli – ty strany, které tam nejsou, zkrátka nechtěly nebo to ještě zvažují,“ dodal předseda ND. Po společném obědě se pak členové Národní demokracie přemístili do nedalekých Stadic, kde podél dálnice vysázeli lipovou Alej Národní demokracie – za každou místní organizaci Národní demokracie jeden strom, celkem tedy 19 stromků.
Zdroj: Webové stránky ND, https://narodnidemokracie.cz/pracovni-setkani-narodni-demokracie-v-teplicich-priprava-na-volby-sazeni-lip-a-navsteva-pamatneho-mista/
Macedónsky majdan ako budíček. Slovania, pred dvere nášho domu prišiel grizly s hadmi v labách. Sme schopní zjednotiť sa, aspoň keď ide o život?
Skopje / Tirana / Ochrid 29. apríla 2017 ( HSP / foto: printscreen / Informer / Andrea Mohoritová )
Médiá v albánskom hlavnom meste Tirana na titulných stránkach nadšene oznámili správu, že Talat Xhaferi ( čítaj Džaferi ) z Demokratickej únie za integráciu v Macedónsku „bol zvolený“ za predsedu macedónskeho parlamentu. Albánski novinári zdôrazňujú, že „došlo k historickej udalosti“: na čele parlamentov – podľa nich – troch štátov – sú Albánci. „Vidíte, že nadišiel čas, aby prišli Albánci. Pomaly a múdro,“ napísal novinár s nie celkom albánsky znejúcim menom Jadranko Keljmendi, informoval portál Lajmi. J. Keljmendi sa pustil do radostného vypočítavania: „Talat Xhaferi je predseda macedónskeho parlamentu, Kadri Veseli je predseda parlamentu Kosova a Ilir Meta je predseda albánskeho parlamentu.“ Albánci by si radi vykolíkovali väčšie územie. Asi nečítali, že kto druhému jamu kope …
Keljmendiho veselé vymenovávanie albánskych úspechov vyznieva pre slovanskú a kresťanskú civilizáciu hrozivo, a to napriek tomu, že v tejto chvíli možno čiastočne, alebo i úplne spochybniť všetky tri časti jeho triumfálneho výroku. Albánec Ilir Meta nie je predsedom albánskeho parlamentu, to však len preto, že ho práve stihli zvoliť za albánskeho prezidenta. Albánec s nie celkom albánskym menom Kadri Veseli síce stále je predsedom parlamentu juhosrbskej provincie Kosovo a Metochija, avšak v žiadnom prípade nie samostatnej Republiky Kosovo, ako by si to Jadranko Keljmendi želal.
Terorista Xhaferi: v pondelok chcel vraziť autom do davu slovanských Macedóncov, v štvrtok sa hral na predsedu snemu!
Pôvodne vysokého dôstojníka, neskôr dezertéra z macedónskej armády a v občianskej vojne v roku 2001 jedného z poľných veliteľov teroristickej armády macedónskych Albáncov UÇK ( skratka v albánčine nie náhodou zhodná so skratkou teroristickej armády kosovských Albáncov ) menom Talat Xhaferi síce v štvrtok večer 27. apríla 2017 Západom podporovaní pučisti na čele s šéfom sociálnych demokratov, Sorosovým favoritom Zoranom Zaevom „zvolili“ za predsedu macedónskeho parlamentu, no pri hrubom porušení zákonných procedúr, ako na to upozornili viacerí macedónski politici a právnici, ba i ruské ministerstvo zahraničia. Preto macedónski vlastenci, ctitelia zákona, ba aj oficiálna stránka internetová macedónskeho parlamentu stále považujú za jeho predsedu Trajka Veljanoského. Určite je pre macedónsku spoločnosť prijateľnejší, ako amnestovaný terorista a doterajší – aká hanba a zvrátenosť! – „minister obrany“ Xhaferi, ktorý sa len tri dni pred svojou „voľbou“ za šéfa parlamentu pokúšal vraziť do davu Slovanov demonštrujúcich za „jednotné Macedónsko“, aby ich tak potrestal za názor. Pokus o prevrat a nezákonná „voľba“ vlastizradcu, albánskeho teroristu ( hoci aj amnestovaného takzvanou Ochridskou dohodou z augusta 2001 nanútenou Macedónsku Západom ) Xhaferiho rozhorčili 50-tisícový dav pred parlamentom. Časť rozhnevaných demonštrantov prenikla až do rokovacej siene parlamentu, kde došlo k bitkám a tiekla aj krv.
Útok pod falošnou vlajkou?
Poslanec Ivan Stojilkovič, zástupca Srbov v macedónskom sneme, najnovšie pripomenul, že do macedónskeho parlamentu v onen dramatický večer prenikli nielen stúpenci hnutia „Za jednotné Macedónsko“ a doterajšej vládnej strany premiéra N. Gruevského, ale aj sympatizanti a členovia Zaevovho Sociálno - demokratického zväzu Macedónska, ktorý sa pokúša o štátny prevrat. Viacerí z účastníkov mali pri vpáde do parlamentu, pri ktorom boli zranení niektorí poslanci, na tvárach masky, a preto je dosť možné, že opäť došlo k provokácii, k „útoku pod falošnou vlajkou“, vyprovokovanému a uskutočnenému „treťou stranou“, ktorá si želá macedónsky majdan. Pripomeňme, že medzi zranenými poslancami bol aj Albánec Ziadin Sela. Nemožno vylúčiť, že bol “treťou stranou“ vybraný a aj atakovaný ako „sakrálna obeť“ a štartér novej vojny na Balkáne.
Vodca pokusu o prevrat Zoran Zaev dal v sneme príkaz strieľať!
Predstavitelia hnutia „Za jednotné Macedónsko“, ktoré v mnohých mestách štátu už vyše dvoch mesiacov žiadajú vypísať nové parlamentné voľby, trvajú na svojej požiadavke aj po štvrtkovom pokuse opozície o puč. Protestujú proti spomínanej „Tiranskej platforme“, ktorej autori žijú v Albánsku a na „demokratickom“ Západe. Tiranská platforma sa má stať základom programu novej, pučistickej vlády v Macedónsku. Zradca Z. Zaev sľúbil svojim novým koaličným partnerom urobiť z Albáncov podľa ústavy druhý štátotvorný národ Macedónska ( ! ), urobiť z albánčiny druhý oficiálny jazyk na území celého Macedónska ( už teraz sa albánčina oficiálne používa všade tam, kde žije aspoň 20 % Albáncov ) premenovať macedónsky štát, zmeniť jeho hymnu, vlajku, aj erb, vytvoriť etnické kantóny, a tak vlastne federalizovať Macedónsko, čo následne povedie k oddeleniu západu Macedónska a jeho pripojeniu k Veľkému Albánsku. To by bol naozajstný výstrel Macedónsku do hlavy. Zaevovci však nestrieľajú po Macedónsku a Macedónčanoch iba obrazne. Vodca puču Zoran Zaev sa v relácii Top Topik macedónskej televízie Telma otvorene pochválil, že v ten večer, keď bola v parlamente trma-vrma, na ktorej mali podiel aj jeho spolustraníci a sympatizanti, dal svojmu ochrankárovi v rokovacej sieni opakovane príkaz strieľať – hoci aj do vzduchu! Ochrankár príkaz vykonal. Práve táto skutočnosť podľa svedkov osobitne vystupňovala drámu v rokovacej sále. „Macedónsky Jaceňuk“ Zoran Zaev, vodca pučistov a favorit G. Sorosa a Západu, v macedónskej televízii Telma vysvetľuje, ako dal ochrankárovi v rokovacej sieni parlamentu príkaz strieľať! ( printscreen )
Poslanec za Srbov Stojilković: Bol to pokus o prevrat! Situáciu vyhrotila aj albánska hymna v parlamente
Vrátime sa ešte k novinárovi Jadrankovi Keljmendimu z Albánska, ktorý svojich čitateľov upozornil, že rozkvitnutiu historického albánskeho trojlístka na čele troch parlamentov na Balkáne, ktorý, samozrejme, značne zvyšuje nádej na naplnený sen o Veľkom Albánsku, sa snažia zabrániť zjednotení Macedónci a Srbi. Je to pravda.
Zobudila sa veľká časť Macedónska a to nielen Macedónci, ale aj ďalší Slovania, najmä Srbi. Predseda Demokratickej strany Srbov v Macedónsku a poslanec parlamentu Ivan Stojilković vyhlásil, že v štvrtok večer 27. apríla situáciu v macedónskom parlamente vyhrotila aj albánska hymna a že v parlamente došlo k pokusu o prevrat: „Nečudujem sa tomu, čo sa stalo, v parlamente sa v istej chvíli spievala macedónska, no potom aj albánska hymna. Kvôli spievaniu albánskej hymny nastala veľmi napätá situácia, ktorá musela eskalovať,“ povedal Stojilkovič. Zástupca Srbov v macedónskom parlamente tiež vyhlásil, že „Tiranská platforma musí padnúť za každú cenu. Ak sa to nestane, Srbov v Macedónsku čaká údel Srbov v Kosove a Metochiji,“ povedal poslanec Stojilković a dodal: „Postoj Srbov v Macedónsku je jasný, naším strategickým cieľom je pád „Tiranskej platformy, pretože jej uskutočnenie je ďalším krokom k vytvoreniu „Veľkého Albánska“. Predseda Demokratickej strany Srbov v Macedónsku Ivan Stojilković: „Tiranská platforma musí padnúť za každú cenu. Ak sa to nestane, Srbov v Macedónsku čaká údel Srbov v Kosove a Metochiji.“ ( Foto: Informer )
Donúti Slovanov aspoň boj o holú existenciu nehrať sa na vlastnom pieskovisku a držať spolu?
Srbi i Macedónci v súčasnosti najviac trpia aktivitami albánskych klanov, ktoré niekedy vystupujú aj pod pláštikom politických zoskupení. Bolo by len prirodzené, aby sa aspoň teraz, v čase rozširujúceho sa požiaru, snažili svoje sily spojiť nielen Macedónci a Srbi v Macedónsku, ale aj macedónsky a srbský štát a jeho obyvatelia. Sú to blízke a susediace slovanské národy, dokonca do polovice minulého storočia Srbi slovanských obyvateľov Macedónska označovali za južných Srbov, pričom zasa Bulhari ich označovali a mnohí dodnes označujú za Bulharov. V každom prípade ide o Slovanov a kresťanov, dokonca rovnakej, pravoslávnej viery. O to viac by mali – aj spolu s Bulharmi, ktorých zasa sužujú osmanské sny a obrovské problémy s inou neprispôsobivou populáciou – zabudnúť na staré malicherné spory a snažiť sa vytvoriť jednotu v obrane pred rozpínavou moslimsko - ateistickou, turecko – albánsko - západnou koalíciou.
Pred dvere nášho slovanského domu prišiel medveď s hadmi. Kde hľadať záchranu?
V roku 1999, v čase bombardovania srbsko - čiernohorskej Juhoslávie, Macedónčania na protest proti zločineckej agresii NATO podpálili veľvyslanectvo USA v Skopje. Srbi síce dosiaľ zazlievajú Macedónsku, že uznalo samostatnosť Kosova a že sa zobúdza až teraz, keď „aj pred dvere jeho domu prišiel medveď”, no slovansky zmýšľajúci Macedónčania ich presviedčajú, že je rozdiel medzi postojom vlády často ustupujúcej požiadavkám „domácich“ Albáncov, a medzi postojom väčšiny Macedónčanov. Tri rozdelené prúty nie sú len zrkadlom nejednotnosti Slovákov, ale aj všetkých Slovanov. Iba znovu zjednotení Slovania opierajúci sa o obetavú, živú vieru a o nadčasové učenie svätých Cyrila a Metoda, majú nádej prežiť v tomto svete, ktorý čoraz viac pohlcuje súmrak úpadkového Západu a divokého kalifátu.
Posvätný Ochrid – slovanský Jeruzalem: Učeníci svätých Cyrila a Metoda hľadia na nás
Macedónsko nám nie je blízke len preto, že Macedónci sú Slovania a aj kresťania. Potom, čo boli v 9. storočí, v roku 885, po zosnutí svätého Metoda,prívržencami západnej, wichingovskej „misie“ zo Slovenska vyhnaní jeho učeníci a učeníci svätého Cyrila, veľká časť z nich pokračovala vo veľkej cyrilometodskej kresťanskej misii na slovanskom juhu. Monastier svätého Nauma Ochridského, jedného z hlavných učeníkov svätých Cyrila a Metoda, v ktorom je hrob so zázračnými ostatkami tohto svätého. Pri hrobe svätého Nauma po modlitbách po stáročia nachádzajú uzdravenie a pomoc mnohí ľudia. Monastier leží pri južnom brehu malebného Ochridského jazera, niekoľko desiatok metrov od hranice s Albánskom. V 18. storočí ho za čias Osmanskej ríše chcel Nazif-paša, tak ako mnoho iných kostolov a kláštorov predtým, premeniť na mešitu, ale po zjavnom zázraku svätého Nauma povedal: „Toto je sväté miesto! Tu bol a bude monastier!“ ( Foto ve zdroji: Andrea Mohoritová ).
Dvaja z nich, svätý Naum Ochridský a svätý Kliment Ochridský, pôsobili aj v oblasti Ochridského jazera na území vtedajšej Bulharskej ríša a dnešnej Macedónskej republiky. Dodnes tam stoja dva hlavné im zasvätené pravoslávne chrámy – aj s ich svätými ostatkami, pri ktorých sa dosiaľ dejú premnohé zázraky. Chrám s ostatkami svätého Klimenta je v samotnom meste Ochrid, ktoré pre jeho krásu a duchovný význam mnohí volajú slovanský Jeruzalem. Chrám svätého Nauma Ochridského leží v monastieri zasvätenom tomuto nášmu svätému v južnej časti malebného Ochridského jazera, niekoľko desiatok metrov od hranice s Albánskom …
Všeličo naznačuje, že pre veľkú časť Slovanov prichádzajú časy, keď aj mnohí z tých, ktorí neboli vychovaní vo viere, povedia: „Bože, odpusť nám, zmiluj sa nad nami a pomôž nám!“ „Svätí Cyril a Metod i všetci svätí, proste Boha za nás!“ Lebo, ako hovorí stará skúsenosť, vo vojne niet ateistov. Aj my, na Slovensku, už sme vo vojne, aj keď teraz, na rozdiel od roku 1999, nepočujeme hukot bombardovacích lietadiel. Sme vo veľkej duchovnej a civilizačnej vojne. Vo vojne o náš dôstojný pozemský, ale najmä o večný život, o naše duše. Náš slovenský a slovanský prorok Ľudovít Štúr predpovedal, že príde čas, keď skazený Západ odhodí do prachu Kristov kríž, a potom bude úlohou Slovanov ten kríž niesť ďalej. Na Božiu slávu, na vlastnú záchranu i ako maják pre svet. Tie časy sú tu.
Autor: Vladimír Mohorita
Převzato ze serveru: Hlavne spravy.sk
Zdroj v češtině: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/macedonsky-majdan-ako-budicek-170501.htm
O jednostrannosti cirkevných predstaviteľov
Kolín, 28. apríla 2017 ( HSP / kath.net / HSP / Foto: TASR )
„Veľmi sa divím tomu, že najnovšie sa z katolíckej strany označujú politické strany ako voliteľné a nevoliteľné. Odhliadnuc od toho, že v súčasnosti v médiách a celom Nemecku sa iste dobre prijíma peniť proti strane Alternatívna pre Nemecko ( AfD ) ako zlej strane, divím sa skutočne jednostrannosti našich cirkevných predstaviteľov.“
Všímajú si síce negatívne stránky AfD, ale žiaľ vôbec si už nevšímajú ako sa celá ľavica v Nemecku nachádza na ceste brojenia proti pôvodným hodnotám Cirkvi, ba kresťanstva vôbec! ( Na archívnej snímke zakladateľ nemeckej anti-eurovej strany Alternatíva pre Nemecko Bernd Lucke ).
Hovorím o hodnotách ochrany života. Tým nemyslím iba ochranu rastlín a zvierat, čo je u ľavice a zelených vždy veľmi v kurze. Myslím tým – čuduj sa svete – ochranu ľudského života a síce od počatia až po prirodzenú smrť. To bolo Cirkvi vlastne vždy sväté. Preto sme my, katolíci, vďační, že sv. pápež Ján Pavol II., ako aj pápež Benedikt XVI. a prirodzene aj pápež František sa jednoznačne zasadzovali za ochranu života. Ale kto sa tu v Nemecku intenzívne a pokojne zasadzuje za ochranu života človeka, tomu zľava nadávajú a dokonca ho ( aj médiá ) hania ako pravicového radikála. Vlastne by sa mali od našich kardinálov ozvať protesty proti týmto urážkam. A kto z našich cirkevných predstaviteľov tomuto ponižovaniu ochrancov života ako faktu veriť nechce, tomu naliehavo odporúčam, aby sa dostavil na ďalší „Pochod za život“ 16. septembra 2017 v Berlíne. Tam by mohli ( ba museli ) všetci biskupi a všetci laici, ktorí burcujú proti AfD, aj konštatovať, že teraz treba nevyhnutne v nedeľných kázňach 17. septembra, týždeň pred voľbami do parlamentu, zvlášť varovať aj pred červenými a zelenými stranami. Pretože iba tak budú cirkevní predstavitelia vierohodní, ak budú – s hodnotami cirkvi na pamäti – varovať aj pred stranami, ktoré ochranu života človeka doslova šliapu nohami.
V Berlíne sa minulý rok s požehnaním primátora Müllera ( SPD ) vyzvalo, aby sa nevyhnutne demonštrovalo proti týmto pokojným ochrancom života! A to aj väčšinou poštvaní, veľmi mladí ľudia, jednoznačne ľavicovo založení, aj odpudzujúcim spôsobom realizovali.
Cirkvi by sa nemali prepožičiavať na to, aby u jednej strany konštatovali nemorálnosť a u druhej nemorálnosť úplne prehliadali. Ako bývalá občianka NDR som bola zdesená, ako rýchlo sa naša bývalá strana SED – teraz PDS – dokázala etablovať ako ľavica na západe – v bývalej NSR. Tu neboli nijaké protesty z cirkví, proti tomu, ako nepriateľsky voči cirkvám táto strana spravidla vystupuje. Ak sa niekto odvážil niečo proti tejto strane povedať, vždy ho odbavili, že bola „demokraticky zvolená“, čo dnes predsa platí aj pre stranu AfD.
Ako zvlášť „vtipné“ pociťujem mimochodom teraz na jednej strane výzvu „záchrancu SPD“ Martina Schulza, zvesiť kríže v Nemecku, ale súčasne sa rozhorčovať nad tým, že AfD vyzvala k vystúpeniu z cirkví. Máme teraz voliť SPD, alebo predsa len nie – čo nám k tomu povedia oficiálni predstavitelia cirkví?
Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/o-jednostrannosti-cirkevnych-predstavitelov-170430.htm
Ty druhé, méně sledované volby
Publikováno: 1. 5. 2017
Autor: MARIAN KECHLIBAR
Pozornost veřejnosti se soustřeďuje na francouzské prezidentské volby. Volit se však brzy bude i ve Velké Británii. Poslední volby ve Velké Británii proběhly 7. května 2015. Průzkumy veřejného mínění dlouho předvídaly buď vítězství labouristů, nebo „hung parliament“ ( situaci, kdy žádná strana nemá většinu – v Británii vzácné ). Průzkumy se nic méně lišily od toho, jak to skutečně dopadlo. Sice jen o málo, ale přece: v současném parlamentu mají konzervativci těsnou většinu 330 poslanců z 650. Mohli tedy vytvořit jednobarevnou vládu. Ve skutečnosti ta většina není zase tak těsná. V Dolní sněmovně totiž sedí také 8 poslanců za severoirskou unionistickou stranu DUP, která má ve zvyku konzervativní vlády podporovat. Navíc je v parlamentu několik prázdných křesel za nacionalistickou irskou stranu Sinn Féin, která sice v Ulsteru staví kandidáty a dokonce i vyhrává některé okrsky, ale pak činnost britského parlamentu ze zásady bojkotuje. Aktuálně má Sinn Féin v Londýně čtyři křesla. 330 vlastních poslanců je tedy pro torye bezproblémová vládní většina. Po celá staletí platilo, že ministerský předseda může vyhlásit další volby dle svého uvážení, pouze s tím omezením, že nesmí překročit maximální délku volebního období parlamentu ( 5 let ). Právo rozpustit parlament a vyhlásit volby byla tzv. royal prerogative, pravomoc koruny, přenesená v moderní době na ministerského předsedu. To samozřejmě dávalo vládní straně určitou výhodu – mohla si určit termín voleb na období, které považovala za výhodné. Tak se stalo na příklad v roce 1983, kdy Margaret Thatcherová vyhlásila volby již po čtyřech letech, protože vycítila, že po vyhrané falklandské válce bude veřejné mínění spíše na konzervativní straně. Labouristé jí v jejích plánech vyšli notně vstříc, když sepsali nejlevicovější volební manifest své historie. Součástí jejich představ bylo na příklad jednostranné jaderné odzbrojení. Konzervativci vyhráli volby rozdílem třídy ( 397 vs. 209 poslanců ) a tehdejšímu labouristickému volebnímu programu se od té doby říká „The longest suicide note in history„. ( Historická kuriozita: labouristé tehdy chtěli opustit Evropské hospodářské společenství, které vnímali jako příliš liberální a pravicové. Dnešní Británie má s EU spíše opačný problém, její přeregulovanost. ). V roce 2011, za koaliční vlády ( konzervativci + LibDem ), byla schválena velmi podstatná změna. Ministerský předseda přišel o svoji pravomoc vyhlásit předčasné volby. Nový zákon stanovil, že volby do Dolní sněmovny se konají v pevných pětiletých intervalech. Možné výjimky jsou jen dvě a obě leží v moci parlamentu: předčasné volby se vypisují, pokud vláda prohraje hlasování o důvěře ( motion of no konfidence ), nebo pokud se dvou-třetinová většina poslanců usnese, že předčasné volby chtějí. Oboje jsou vysoké laťky. Vyslovení nedůvěry vládě je vzácná záležitost: stalo se tak v roce 1979, předtím v roce 1924 a ještě předtím v roce 1895. A dát dohromady dvě třetiny poslanců, to obvykle vyžaduje souhlas vládní strany a opozice, nelze tedy vyhlásit volby proti vůli opozičních stran. Málo kdo tehdy čekal, že se podle nových pravidel nějakých předčasných voleb brzy dočkáme. Leč stalo se. Před několika dny ohlásila ministerská předsedkyně Theresa Mayová, že dosáhla souhlasu parlamentu k vypsání předčasných voleb ( snap election ). 19. dubna bylo konání voleb odhlasováno v Dolní sněmovně poměrem 522 : 13. Jako termín voleb byl stanoven osmý červen 2017. Souvisí to samozřejmě s Brexitem. V nejbližších dvou letech se povedou mimořádně obtížná vyjednávání o budoucích vztazích Velké Británie a EU. Německá kancléřka Angela Merkelová už dala zřetelně najevo, že Britům nebude vycházet nijak vstříc; jde zejména o britské příspěvky do společné bruselské kasy, které představují cca 13 miliard liber ročně a které EU chce dostávat do roku 2020, i když Británie přestane být členem už v březnu 2019 ( rozpočtové období EU je totiž šestileté, 2014 - 2020 ). V této situaci se může ukázat, že těsná většina v parlamentu nebude Therese Mayové stačit. Určitě by se jí více hodilo, kdyby na své straně měla výraznou většinu Dolní sněmovny. Volební preference jsou již delší dobu na straně konzervativců. To je velmi netypická situace, zejména uprostřed volebního období. Běžně se totiž v Británii stává, že uprostřed volebního období ( které je nutně provázeno nepopulárními politickými a rozpočtovými opatřeními ) vede v preferencích opozice, a teprve s blížícím se datem voleb se začínají voliči vážně rozmýšlet, jestli je lepší „vrabec v hrsti nebo holub na střeše“. V posledním úplném volebním období tomu bylo nejinak – mezi lety 2010 a 2015 vedla po většinu času Labour Party, chvílemi natolik výrazně, že už si začala zvykat na myšlenku návratu k moci. Nakonec jí to ovšem nevyšlo. Tentokrát ovšem vypadá situace jinak. V současné době si konzervativci udržují nad labouristy pohodlný náskok mezi 15 - 20 %, který v britském volebním systému first-past-the-post ( jednokolový většinový systém ) znamená vyhlídku na volební triumf neviděný zhruba sto let. Ve hře jsou dokonce i některé okrsky ve Walesu, jenž býval dlouho labouristickou baštou. Je možné, že konzervativci dosáhnou na nějakých 450 křesel. Z hlediska Theresy Mayové mají nadcházející volby samé výhody:
a) téměř jistě posílí svoji většinu v Dolní sněmovně, otázka je pouze „o kolik“,
b) bude mít dalších pět let na to, vyjednat Brexit a nasměrovat Británii někam po Brexitu,
c) znemožní svým kritikům používat oblíbený argument, že nevyhrála žádné volby ( to skutečně zatím nevyhrála. Volebním lídrem konzervativců v roce 2015 byl David Cameron, který odstoupil z funkce po prohraném brexitovém referendu ),
d) vypadá to, že by dokonce mohla poškodit pozice Skotské národní strany, která v minulých volbách získala 56 z 59 skotských poslaneckých křesel. Od té doby došlo k propadu cen ropy a zemního plynu – což značně ohrozilo skotské národní finance – a SNS už nemá ten „šmrnc novosti“, co dříve. Zato šéfka skotských konzervativců Ruth Davidson si poslední dobou získala určitou popularitu a nedá se vyloučit, že konzervativci v následujících volbách získají pár křesel i ve Skotsku.
Záhada je, proč s konáním předčasných voleb souhlasili labouristé. Ona se totiž v podstatě opakuje situace z roku 1983. Pod novým předsedou Jeremym Corbynem šla Labour Party hodně doleva a ztratila kontakt s „přelétavými voliči“ z řad nižší střední vrstvy. Ti by byli ochotni slyšet na středový program a volit středové politiky, ale Jeremy Corbyn a jeho spolupracovníci ze stínové vlády je děsí ( takové vzdání úcty zesnulému Chávezovi v Británii opravdu nepůsobí kladně; voličským repelentem je také např. Diane Abbott, stínová ministryně zdravotnictví, která se vyznamenala mj. několika otevřeně rasistickými poznámkami na adresu bělochů; ti přitom tvoří cca 90 % britské populace ). Je možné, že labourističtí poslanci, kteří většinou patří ke středovému křídlu strany, si od těžké porážky v nadcházejících volbách slibují možnost vyměnit stávající vedení strany za jiné, které bude pro nerozhodnuté voliče podstatně přitažlivější. Vzhledem k mechanismům voleb vedení v Labour Party to ale nebude jednoduché. Stranické primárky obecně podléhají riziku, že je ovládne dobře organizovaná politická klika, která ovšem nedokáže oslovit širší vrstvy obyvatelstva.
( Pozoruhodné je, že ten samý problém mají na druhé straně kanálu La Manche. Francouzská socialistická strana si zvolila v primárkách za prezidentského kandidáta Benoita Hamona, kterého protlačilo dopředu dobře organizované křídlo mladých zelených aktivistů. Pro běžného voliče byl ale B. Hamon na tolik nestravitelný, že v prvním kole prezidentských voleb skončil až pátý a získal jen něco přes 6 % hlasů. Porážka epických rozměrů, protože Parti socialiste bývala zvyklá nejhůře na druhé místo. ).
Therese Mayové hraje do karet rovněž pozvolný úpadek UKIP. V minulých volbách hrozila UKIP sebrat konzervativcům kritické množství hlasů. Proto ostatně David Cameron slíbil voličům referendum o Brexitu. Teď se však UKIP ocitla v bodě, kdy neví, co dále. Referendum se konalo, Leave zvítězilo. Současná ministerská předsedkyně vypadá jako kompetentní člověk, kterému lze vyjednávání svěřit. Now what? UKIP uskutečněním Brexitu ztratila hlavní pilíř své existence a navíc přišla o svoji zavedenou tvář, protože známý bouřlivák Nigel Farage rezignoval na vedení strany. Není divu, že preference strany padají. Přesto může ještě v nadcházejících volbách sehrát určitou roli, i když nepřímo: vedení UKIP přislíbilo, že tam, kde do parlamentu za konzervativce kandiduje příznivec Brexitu, nebudou proti němu stavět vlastního kandidáta. V britském volebním systému to může představovat rozhodujících pár procent.
Jednoznačnými zastánci Remain, setrvání v Evropské unii, jsou Liberální demokraté, kteří ještě v roce 2010 udělali docela solidní výsledek a následně 5 let spoluvládli v koaliční vládě s konzervativci. Je možné, že v některých okrscích, které byly silně pro-Remain ( např. ve Skotsku ), získají nová křesla. Jejich celkové preference kolem 10 % však neslibují příliš velký úspěch. Momentálně mají Lib-Dem devět poslanců. Domnívám se, že reálně mohou poskočit na 25. Každopádně to zatím vypadá, že po 8. červnu bude Theresa Mayová vládnout s nejsilnějším kabinetem ve všech velkých zemích západní Evropy. Částečně je to samozřejmě artefakt britského volebního systému, ale srovnání s kontinentálními zeměmi je stejně dost nápadné. Tak např. Španělé stavěli svoji menšinovou vládu celkem rok, během kterého se konaly hned dvoje volby. Favorit francouzských prezidentských voleb Emmanuel Macron nemá v Národním shromáždění zatím ani jednoho poslance ( jeho hnutí En Marche je nové a nezavedené ) a ani po parlamentních volbách v půlce června nemůže počítat s významným ziskem křesel. V Německu vládne velká koalice, přičemž po volbách to vypadá na další velkou koalici. V Nizozemsku se už druhým měsícem vedou obtížná jednání o budoucí koaliční vládě, protože jednající strany se nemohou shodnout na tak zásadních prvcích programu, jako je postoj k imigraci. A Itálie, ta je samozřejmě stejně nestabilní jako vždycky. ( Nedávno zemřela nejstarší Italka Emma Morano. Dožila se 117 let a přežila za tu dobu 90 různých italských vlád. )
Silnější vláda v Londýně bude mít nepochybně lepší pozici v po-brexitových jednáních. Jak ale skutečně dopadnou, to budeme v nejbližších dvou letech teprve pozorovat „naživo“.
Autor: Marián Kechlibar
Zdroj: Stránky Mariana Kechlibara, https://kechlibar.net/wordpress/2017/05/01/ty-druhe-mene-sledovane-volby/