Postřehy odjinud 143
Zvítězí nový Kaddáfí nad Západem?
Autoři: Alexandr Artamonov, Jurij Kondratěv
Evropský koordinátor Mezinárodního revolučního výboru Frank Pucharelli uvedl ve svém rozhovoru pro Pravdu.ru, že Sáif al-Islám Kaddáfí, syn a duchovní dědic Muammara Kaddáfího, byl vysvobozen ze zajetí a vystoupil před Nejvyšší radou libyjských kmenů. Ta jej uznala za hlavu Dočasné vlády, která se musí dostat k řízení Libye a začít vytlačovat okupanty NATO a OSN. Mezinárodní revoluční výbor byl vytvořen Muammarem Kaddáfím již v roce 1967 a byl výkonným orgánem zelené revoluce, která dovedla k vládě duchovního otce a vůdce Džamahírije. Podle F. Pucharelliho nyní výbor opět funguje a je připraven k povstání a navrácení zákonné vlády do Libye.
Od doby zelené revoluce má výbor právo předávat legální vládu. Má různé styky s nacionálními hnutími ve světě a ohromný počet příznivců v Evropě, Africe, Jižní Americe a v zemích Maghrebu. F. Pucharelli říká:
Připravili jsme konferenci 21. března, jíž se účastnili i představitelé republik Donbasu, které bojují za nezávislost. Na konferenci byla i nacionalistická hnutí Korsiky a dalších podobně bojujících zemí. Nejvýjimečnější účastník byl představitel Nejvyšší rady libyjských kmenů. Přirozeně zastupoval libyjský lid, který je pod jhem okupantů z NATO už od roku 2011. Konference měla poukázat na roli mezinárodní finanční oligarchie, která se za pomoci NATO, ozbrojených sil USA a zemí Evropy snaží udělat z Libyjců otroky. Předvedla, jak lze najít jiné řešení, jak se sjednotit a legálními způsoby se postavit snahám o okupaci touto mezinárodní oligarchií.
Před půl rokem jste řekl, že Libyjci nyní chápou, co ztratily smrtí Muammara Kaddáfího. Vládne u nich chaos. Kdy opět přijde k vládě Džamáhírije?
Návrat Džamáhírije je nevyhnutelný. Sešla se Nejvyšší rada Džamáhírije a připravila řešení ohledně dočasné vlády. V nejbližších měsících očekáváme začátek lidového povstání v Libyi k legalizaci národní vlády. Pro Džamáhíriji vystupuje přibližně 80 % kmenů. Ty jsou také věrni duchovnímu odkazu Muammara Kaddáfího.
Nyní pracují v utajení, ale my provádíme každý den konzultace mezi kmeny náležejícími do libyjského státu. Nedávno bylo rozhodnuto o jmenování Sáifa al-Isláma Kaddáfího do funkce hlavy Dočasné vlády. Aisha Kaddáfí bude komunikovat se zahraničím a Ali Kana, bývalý velitel jižního sektoru vojsk Džamáhírije, bude ministrem obrany. Lid Libye se organizuje. Od roku 2011 zasahují OSN i NATO do našich věcí. Vykrádají naše bohatství, ale budou se muset smířit s porážkou. Nedokázali se domoci legalizace své vlády. Dnes nejsou takfíristé schopni konsolidovat většinu libyjských kmenů a obnovit stabilní systém. Rada libyjských kmenů, která zastupuje většinu libyjských obyvatel, dosud funguje tajně. Od roku 2011 byl Sáid al-Islám Kaddáfí v zajetí ozbrojených skupin. A nejen to. Ti, kteří jej věznili, jej určili i za hlavu povstání. Pochopili, že dvě třetiny obyvatel stojí za ním a žádají si návrat Džamáhírije. Jen oni mohou usmířit Libyi a zavést mír v zemi. On symbolizuje jedinou zákonnou vládu schopnou stabilizovat Maghreb a vypořádat se s takfíristy, kteří dostávají peníze od NATO a kolonizovali severní Afriku. Problém Libye je dnes v tom, že tam operuje 1 200 banditských takfiristických formací a dalších mafiánských skupin.
Nyní je situace ve světě podobná situaci před druhou světovou válkou. Začala už?
Myslím, že začala už v roce 2011, od tak zvaného arabského, ve skutečnosti amerického jara. Nejsme na úsvitu třetí světové války, ale jsme v ní již 6 let. Světová oligarchie nejenže pracuje prostřednictvím vlád západních zemí, ale také aktivně využívá teroristy. Dnes tu sebranku bojovníků z celého světa vyhánějí ze Sýrie. Co budou dělat? Budou pokračovat v její destabilizaci a destabilizovat i Libyi a další země. V podstatě i Evropu. IS dnes táhne přes Sicílii do Evropy a velmi brzy bude destabilizovat její země.
Převzato ze serveru Pravda.ru
Publikováno: 20. dubna 2017
Převzato ze stránek Outsidermedia.cz
Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/zvitezi-novy-Kaddafi-nad-Zapadem-170424.htm
Rozpad systému. Konec politických stran?
Autor: Mirko Raduševič
Publikováno: 28. 4. 2017
Francouzský politolog Allan Popelard svůj článek o konci politických stran ( La fin des partis politiques? ) pro nejnovější číslo Le Monde Diplomatique napsal ještě bez znalosti výsledku prezidentských voleb. Z jeho závěrů je vidět, jak se západní svět nezadržitelně blíží rozpadu dosud existujícímu politickému systému, o kterém se dosud často mluví jako o jediném možném a nepřekonatelném.
Allan Popelard poukazuje na skutečnost, že již podle generála Ch. de Gaulla „partaje“ svým způsobem „vytvářely řadu protimluvů na impotentní scéně“ a zároveň je to ve Francii, kde musely strany zákonitě strpět zavedený prezidentský systém. Dále Francouzům připomíná další důkaz stranické neschopnosti, když M. Jean - Christophe Cambadélis, první tajemník socialistů a také Nicolas Sarkozy z pravicové Unie demokratů pro republiku, později strany Republikáni, slíbili, že do svých stran přivedou půl milionu nových členů. Dnes se ví, jak jejich slib dopadl. Konečně i některé naše zaběhnuté politické strany se setkaly s odlivem členstva. Allan Popelard navíc dodává, že bezvýchodnost současných tradičních politických stran ve Francii dokazuje také skutečnost, kdy kandidáti na prezidenta se buď vůbec nebo s nelibostí hlásí ke svým politickým stranám.
„Dnes jsou k mání všechny možné prostředky k překonání stranického systému: občanská hnutí, petice nebo otevřená účast v primárkách,“ doplňuje situaci ve Francii politolog. Dále jako příklad popisuje depresivní situaci socialistické strany před volbami: „Při distribuci letáků se v restauraci na nádraží v městě Metz sešli socialističtí aktivisté a netrpělivě čekali na výsledek stranických primárek. Oblastní stranický sekretář Joseph Ferraro aktivistům vysvětluje, že F. Hollande nebude kandidovat, přesto že dostal mandát. Stěžuje si dále, že ve straně chybí diskuze a disciplína. Nakonec to dopadlo tak, že Benoît Hamon vyhrává stranické primárky a přitom tvrdí, že se necítí být mužem strany a že se obejde bez stranického aparátu!“ Allan Popelard upozorňuje, že B. Hamon na rozdíl od svého britského kolegy z Labour party J. Corbyna za sebou nemá ani žádné stranické aktivistické zázemí, a proto se ani nedá očekávat, že by mohl vytvořit jakousi novou vlnu francouzské socialistické strany, která by přitáhla k sobě nové lidi.
Tvrzení o konci stran tu již bylo
Stačí se zadívat do historie a zjistíme, že nářky nad stranami a debat o jejich konci jsou „dávnověké“. Německý sociolog Michels Robert, který se zabývá stranickou oligarchií na počátku dvacátého století ( Political Parties: A Sociological Study of the Oligarchial Tendencies of Modern Democracy ) a studuje v té době německé socialisty, píše na jejich adresu: „Čím je větší organizace, tím méně je opravdových vůdců a tito vůdcové jsou tím více vzdáleni lidovým masám.“ Proto také M. Robert mluví o „poklesu revolučního potenciálu levicových stran.“
K předchozímu popisu francouzských politických poměrů je dobré z minula vytáhnout také k porovnání francouzskou filozofku Simone Weilovou ( 1909 – 1943 ), ostrou kritičku politických stran, pro kterou strany byly jen pouhé „stroje na výrobu kolektivních vášní“. S. Weilová má starost, jak mohou Francouzi vyjádřit své názory a aby přitom nepropukla kolektivní vášeň, která by se stala zhoubnou silou zla. Ve své kritice politických stran upozorňuje na filozofický fenomén, že „kolektivní myšlení není schopné se povznést nad oblast reality. Institucionalizace postupně zabíjí kritické myšlení a jedince ochuzuje o jeho rozlišovací schopnosti. Nelze prosazovat dobro a spravedlnost v nejjemnějších odstínech ve vztahu k veřejnému blahu, a přitom si zachovat postoj a loajalitu směrem k členům strany a jejím zájmům.“ Z těchto názorů vychází její pojetí zrušení politických stran, které dává na vědomí ve svém pojednání nalezeném jako další spisy po její smrti v Londýně „Traktát o zrušení politických stran“ ( On the Abolition of All Political Parties ). Možná, že se někdo podiví, jak může levicově orientovaná autorka napsat něco takového po vítězství levicové koalice ve Francii v roce 1936. Kdo však zná její život, nepodiví se.
Myšlenka pokračuje dále, ale transformuje se v cosi jiného. Zatím co u S. Weilové to bylo myšleno filozoficky a upřímně nebo M. Robertem jako možná úskalí, která sociolog vždy při byrokratizaci shledává, tak nověji přichází poslanec Evropského parlamentu za Zelené Daniel Cohn - Bendit, politik ještě z let šedesátých, známý jako Rudý Danny opět s „revolučním“ nápadem – s manifestem Europeans Now, ve kterém se mimo jiné praví: „Nadešel čas pro mezinárodní, mezi-genderové a ne-ideologické hnutí, což by evropskou integraci posunulo na další úroveň.“ Možná to připomíná Václava Havla a jeho koncept „nepolitické politiky“, což sebou nese politiku bez voličského mandátu lidu, a přitom si dotyční myslí, že jde o demokracii, ne-li její vrchol.
Jinou poznámku a trefnou k ekologickému hnutí Zelených mají dvě ženy. Vanessa Jéromeová si všímá politizace Zelených a také jejich spojení s vědou „ekolog jako hommo academicus“, což zavdává spojení aktivistů a vědců. Dále Nathalie Éthuinová, která na adresu ekologů a Zelených uvádí, že u ekologů působí jejich vědeckost v tom, že odmítají rigiditu stranických struktur vedoucích k demagogii organizace, kde se aktivisté stávají teoretiky ( Nathalie Éthuin, „Les évolutions du militantisme“ ).
Ještě poznámka k Danieli Cohn - Benditovi, který se projevil k překvapení ostatních tím, že místo, aby podpořil socialistu Benoît Hamona, se přiklonil na stranu centristy Emmanuela Macrona.
K čemu spějeme? Hnutí nikoliv, populismus ano?
Analýza současné společnosti ve většině případů mluví o neúspěchu neo-liberalismu. ( Z tohoto úhlu se zdá snaha TOP 09 měnit konzervativní politiku v neoliberální jako jimi opět chybně nastavená výhybka. ) Poslužme si závěry britského novináře a politologa Martina Jacquese z článku „The death of neoliberalism and the crisis in western politics“, který byl publikován před rokem: „Po desetiletí platilo, že vše, co vymyslel finanční sektor, bylo jedině správné a bylo dáváno za příklad moderní doby. Jeho představitelé byli představováni jako lidé s nejlepšími názory, jak vyřešit všechny problémy se vzděláváním, zdravotnictvím i v jiných sférách života. Ale jejich sláva je sestupu. To stejné platí pro politiky. Nejzávažnějším důsledkem finanční krize je ztráta víry lidí v kompetenci příslušníků politické elity. V tom byl postaven milník – začátek široké politické krize.“
Jak bylo toho dosaženo, je dnes jasné. Neoliberální vlády na obou stranách Atlantiku podporou globálního volného trhu a kapitálu, následně pak ochranářskou politikou vůči bankám napomohly vzniku krize v roce 2008. Dávání přednosti kapitálu před prací, favorizování globalizace dalo vznik vzrůstu obrovským ekonomickým rozdílům. Navíc problém rozvírajících se nůžek mezi bohatstvím a chudobou byl dlouho ignorován, až se z toho stal zdroj hlavní politické nespokojenosti. Jak popisuje myslitel Francis Fukuyama, dochází k revoltě mas na obou stranách Atlantického oceánu. Všímá si ale také, že tento jev je označován jako „populismus“. Uvádí: „Populismus je nálepka, kterou příslušníci politické elity označují ty politické směry, které se jim nelíbí a mají podporu občanů.“ K tomu dodává, že je pochopitelný důvod, když demokratičtí voliči jednají iracionálně, a to zvláště v dnešní době, kdy navíc globalizace činí volbu ještě složitější. „Ani elity nejednají pokaždé správně, a to obvykle když odmítají populismus jen proto, aby použily své rozhodnutí jako fíkový list zakrývající jejich nahotu,“ píše F. Fukuyama pro server Foreign Affairs.
Asi se shodneme na tom s Martinem Jacquesem, že „populismus je hnutím změny a začátkem něčeho nového.“ Stojí také za zamyšlení další jeho úvaha, se kterou můžeme a nemusíme souhlasit: „Pro teď je u pojmu populismus jednoduší určit proti čemu bojuje, než za co bojuje. Populismus je pokrokový, ale také zpátečnický. Nejčastěji je současně obojím.“ Současný populismus je jevem signalizující návrat tříd jako centrálního aktéra politického života. V tomto momentu se dostáváme k začátku úvah o konci politických stran. Strany představovaly prezentaci stratifikace společnosti. V určité době ale dochází k tomu, že naše příslušnost k určité třídě je potlačována novou identitou a jinými tématy: genderovými, rasovými, sexuální orientací, ochranou životního prostředí. Dnes však dochází k návratu spolu patřičnosti k určité společenské vrstvě a redefinici politického statusu. Z tohoto aspektu se nezdá, že dochází k úmrtí politických stran. Naopak rozpadání se současného politického systému je předzvěstí vzniku něčeho nového.
Volby a jejich výsledek
Stojí před námi podzimní volby a sociologové s politology budou opět spřádat úvahy, kdo a proč zvítězí. Napřed můžeme konstatovat, že ani tentokrát nebude ještě výsledek pro naše občany zajímavý. Mnohé naznačil Brexit, ale francouzské volby jasně daly najevo, abychom ještě nedoufaly ve změnu. Neoliberalismus dává najevo, aby se lid ještě neradoval. Příkladem je fenomén Emanuella Macrona a jeho hnutí En marche! Všimněme si, co o tom píše Allan Popelard ve zmíněném článku o konci politických stran. „Na rozdíl od jiných hnutí, v tom Macronově zabírají většinu kádrových pozic manažeři. Zato zde nejsou studenti politologie ani žádní vybraní veřejně známí lidé. Tato jednota umožní jednoduchý způsob řízení a možnost obejít se bez profese politika“. Dále autor článku cituje jednoho z předáků hnutí: „Podnikatelé jsou již tradičně nestraníci. Jako lidé volné profese jsou zvyklí svobodně se rozhodovat. Přináší do politiky své zkušenosti, cit pro organizování věcí a způsob řízení.“ Heslem tohoto předáka hnutí je ´Sebedůvěra a pokračuj vpřed!´“ Společná řeč, korporativní kultura, to jsou znaky, které členy hnutí spojuje a vytváří jejich vztah k politice. Dále autor popisuje přímo názory E. Macrona, pro kterého je internet garancí modernosti a transparentnosti. „Technologie dává možnost agilního a horizontálního fungování, čímž může k politice přitáhnout i ty, kteří se dosud o ni nezajímali,“ píše ve své rozboru hnutí En marche v Le Monde Diplomatique politolog Allan Popelard. Vše to dovršuje generální tajemník hnutí Richard Ferrand: „Dnes neexistuje dělení na levici a pravici, ale na konzervativce a progresivní.“
Ale posuďte toto vše sami. Ostatně jsme toho všeho svědky dnes i u nás, že dochází k určité pomalé transformaci, kdy tradiční politické strany se dostávají do problémů. Ovšem neznamená to zánik stran, spíše na opak. To, že přestává fungovat dělení levice a pravice, je rovněž na pováženou …
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/rozpad-systemu-konec-stran-170429.htm
Sorosovsko - albánska koalícia si za šéfa parlamentu zvolila teroristu z UCK,
ktorý sa pokúsil autom vraziť do davu Slovanov na mítingu „Za jednotné Macedónsko“
Skopje 28. apríla 2017 ( HSP / Foto: TASR / AP - Boris Grdanoski )
Polícii sa podarilo vytlačiť z budovy macedónskeho parlamentu občanov protestujúcich proti skutočnosti, že sa sorosovsko - albánska koalícia pokúsila uchopiť moc v štáte, aby ho zničila. Protestujúci občania niekoľko poslancov novej koalície podporovanej a za rúčku vedenej G. Sorosom, Albánskom, EÚ a USA zranili, pričom momentálne nie je jasné, či sa na útokoch protestujúcich zúčastnili aj provokatéri z opačnej strany, ako to obyčajne býva, s úmyslom zdiskreditovať protesty. Polícii sa podarilo vytlačiť z budovy macedónskeho parlamentu občanov protestujúcich proti skutočnosti, že sa sorosovsko - albánska koalícia pokúsila uchopiť moc v štáte, aby ho zničila.
Čo predchádzalo incidentu, ktorý môže vyústiť v ďalšie kolo občianskej vojny v Macedónsku? V macedónskych mestách už takmer dva mesiace slovanskí Macedónci združení v hnutí „za jednotné Macedónsko“ demonštrujú za vypísanie nových parlamentných volieb. Podporujú tak postoj macedónskeho prezidenta Georga Ivanova, ktorý odmieta poveriť zostavením vlády predsedu dosiaľ opozičnej Sociálno - demokratickej strany Macedónska Zorana Zaeva, ktorá skončila v decembrových voľbách na druhom mieste.
Líder Sociálno - demokratického zväzu Macedónska ( SDSM ) Zoran Zaev
Zoran Zaev je obľúbenec známeho finančného špekulanta Georgea Sorosa a je spriahnutý so všetkými hlavnými politickými stranami macedónskych Albáncov. Ak by sa Z. Zaev so svojou kamarilou dostali k moci, v Macedónsku by sa realizoval samovražedný projekt zvaný Tiranská platforma, ktorý do štátu prepašovali z Albánska, no jeho pôvod možno hľadať v zaoceánskych kruhoch, ktoré sa svojho času stali patrónmi Albáncov z Kosova a Metochije v Srbsku. Jeden z vodcov protestného hnutia „Za jednotné Macedónsko“ Bogdan Ilieski priamo vyzval „vzdať sa realizácie programov, ktoré vznikli v Tirane a v ďalších štátoch“. Po voľbách v Macedónsku albánsky premiér Edi Rama z Tirany zasa drzo odporučil stranám macedónskych Albáncov, aby si pre seba pri vytváraní koalície žiadali kreslo macedónskeho premiéra! V súčasnosti v Macedónsku žije okolo 25 % Albáncov a v mnohých oblastiach predstavujú Albánci drvivú väčšinu. Macedónski Albánci už dvakrát v štáte roznecovali občiansku vojnu.
Albánska menšina pod kuratelou a patronátom Západu nadobudla právo formovať administrácie v niekoľkých regiónoch a vytvárať vlastné monoetnické strany, ktorých vodcovia lobujú za albánske záujmy a vďaka nejednotnosti slovanských Macedóncov sa stávajú po voľbách jazýčkom na váhach a majú rozhodujúce slovo pri formovaní vládnych koalícií. Už z volebného programu Zorana Zaeva i z jeho dalšieho postupu vyplynulo, že sa chystá urobiť z albánčiny druhý úradný jazyk a rozdeliť Macedónsko na etnické kantóny, čim ho fakticky federalizuje a pripraví pôdu na oddelenie západného Macedónska od zvyšku štátu a jeho neskoršie začlenenie do Veľkého Albánska. Avšak, macedónsky prezident George Ivanov zaujal principiálny postoj, a napriek veľkému tlaku Západu a jeho mimovládok odmietol po voľbách vymenovať Z. Zaeva za premiéra, pričom priamo povedal, že nikdy nedovolí, aby politiku štátu určoval človek, ktorý podrýva suverenitu štátu.
Macedónsky prezident Gjorge Ivanov
Hlavný politický oponent Zorana Zaeva a jeho sociálnych demokratov, víťaz volieb - Vnútorná macedónska revolučná organizácia – Demokratická strana za macedónsku národnú jednotu ( VMRO – DPMNE ) vystúpila s vyhlásením, v ktorom obvinila Z. Zaeva s vracaním „pôžičiek albánskej mafii“. Macedónsky prezident G. Ivanov bol v svojom nedávnom vystúpení v maďarskej televízii ešte konkrétnejší a pomenoval sily, ktorá stoja za vyvolávaním chaosu v Macedónsku. Priamo obvinil organizácie podriadené Georgeovi Sorosovi, ktorý podľa neho „používa peniaze amerických daňových poplatníkov“, aby vyvolával nepokoje v Macedónsku a v iných štátoch: „Macedónsko sa v podstate stalo obeťou občianskej spoločnosti,“ zhrnul Georgi Ivanov.
Dosiaľ poslanci doterajšej vládnej koalície blokovali nástup sorosovsko - albánskej kamarily k moci, no 27. apríla sa „novej väčšine“ podarilo zvoliť si za svojho predsedu parlamentu macedónskeho Albánca Talata Xhaferiho, čo len prilialo olej do ohňa. T. Xhaferi, bývalý dôstojník Juhoslovanskej ľudovej armády a neskôr macedónskej armády počas občianskej vojny v Macedónsku, ktorú v roku 2001 vyprovokovali teroristi z miestnej i kosovskej UCK, ako armádny veliteľ dezertoval z radov macedónskej armády a prešiel na stranu teroristov! Krvavý konflikt medzi macedónskymi vládnymi silami a albánskymi teroristami sa však vďaka intervencii Západu napokon skončil takzvanou Ochridskou dohodou a nepotrestaním teroristov.
Talat Xhaferi sa tak namiesto väzenia, alebo trestu smrti dočkal v rokoch 2004 - 2006 kresla námestníka ministra obrany a od roku 2013 bol dokonca ministrom obrany Macedónska! O vzťahu nepotrestaného teroristu a ministra obrany, ktorého si podrývači jednoty Macedónska práve zvolili za šéfa štátneho parlamentu, svedčí aj incident, ktorý sa udial 24. apríla, pár dní pred nepokojmi v parlamente. Talat Xhaferi si svoje auto namieril priamo do davu slovanských Macedóncov z protestného hnutia „Za jednotné Macedónsko“ požadujúcich vypísanie nových parlamentných volieb! V poslednej chvíli mu polícia zabránila vraziť do zástupu ľudí. Dnes by Talat Xhaferi za potlesku Albánska, EÚ a USA rád vystupoval ako predseda macedónskeho parlamentu.
Dokedy budú Macedónci, ako aj mnohí iní Slovania, zotrvávať vo svojej nejednotnosti a tým dovoľovať rôznym kriminálnym živlom panovať nad sebou?
Autor: Vladimír Mohorita
Převzato ze serveru: hlavnespravy.sk
Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Sorosovsko-albanska-koalicia-170429.htm
Biskup v USA vyzývá ke svatému přijímání do úst a vkleče
Biskup Robert Morlino z diecéze Madison v americkém státě Wisconsin vyzval celou diecézi od letošního podzimu k přijímání Eucharistie vkleče do úst v zájmu zvýšení úcty k reálné přítomnosti Krista v Nejsvětější svátosti. Biskup tento požadavek vyslovil 11. dubna v kázání při misse christmatis, při níž se světí oleje užívané k udělování svátostí ve farnostech v celé diecézi. „Chci vás požádat, abychom společně směřovali k větší úctě při přijímání Eucharistie. Chci vás požádat, abyste povzbuzovali věřící ke svatému přijímání do úst a vkleče,“ prohlásil ke konci své promluvy biskup. „Přijímání do úst je beze sporu uctivější. Uvolněné chování se k tomu nehodí. Vyzývám vás k tomu, aby se od podzimu školní děti učily přijímat do úst.“ Až do 60. let 20. století katolíci všude na světě přijímali Eucharistii vkleče a do úst. Praxe podávání svatého přijímání na ruku vznikla z neposlušnosti původně v Holandsku. Kvůli rozšíření nedovoleného přijímání na ruku papež Pavel VI. k této praxi udělil indult listem Posvátné kongregace pro bohoslužbu z roku 1969. Tiskový mluvčí madisonské diecéze Brent King řekl portálu Life Site News, že přijímání Eucharistie tradičním způsobem, tedy vkleče a do úst, přispívá k větší úctě „vnějším postojem“ tělesného sklonění, jež je výrazem „vnitřní dispozice“ pokořit se před Bohem. Svatý Pavel v listě Filipanům napsal, že „při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno.“ Brent King uvedl: „Jestliže klečíme, dáváme tím najevo úctu k tomu, v co skutečně věříme, totiž že v Hostii je přítomno Kristovo Tělo, Krev, duše a božství.“ Rovněž řekl, že svaté přijímání nebude odepřeno nikomu, kdo se rozhodne nadále přijímat na ruku. Biskup R. Morlino ve svém kázání odkazoval na projev kardinála Roberta Saraha z 31. března, v němž prefekt Kongregace pro bohoslužbu hovořil o „vážné krizi víry“ v Církvi v důsledku zbídačené liturgie. Kardinál R. Sarah řekl, že krize, která se neprojevuje „jen na úrovni věřících, ale také a především mezi mnoha kněžími a biskupy, způsobuje, že už nejsme schopni chápat liturgii mše svaté jako oběť identickou s Obětí, kterou za nás všechny jednou provždy přinesl Ježíš Kristus, jako nekrvavé zpřítomnění Oběti kříže v Církvi napříč věky, místy i národy.“
„Existují časté svatokrádežné tendence redukovat mši svatou na společné jídlo, světskou oslavu, sebeoslavu společenství, či ještě hůře, na rozptýlení od těžkostí života, který již nemá smysl, nebo od strachu před setkáním s Bohem tváří v tvář, neboť Jeho pohled odhaluje ošklivost našeho vnitřního života a nutí nás na ni pravdivě a nekompromisně pohlédnout. Avšak mše svatá není rozptýlení. Je to živá oběť Ježíše Krista, který zemřel na kříži, aby nás osvobodil od hříchu a smrti, a má zjevovat lásku a slávu Boha Otce,“ dodal kardinál Robert Sarah. Biskup Robert Morlino uvedl, že Katolická církev sice exceluje v sociálních otázkách na všech úrovních, selhává však v předávání živé víry dalším generacím. Podle něj se to projevuje tím, že na mši nyní chodí méně než 25 % katolíků. Podle Sarahova vzoru si i Robert Morlino postěžoval na to, že do liturgie pronikla hyperaktivita, kdy mají všichni potřebu při mši „něco dělat“. Podotkl, že výzvy Druhého vatikánského koncilu k actuosa participatio věřících při liturgii má více co dělat s účastí „skutečnou“ než „aktivní“. Biskup řekl, že je důležitější, aby účastníci hluboce rozjímali o tom, co se při mši svaté děje, totiž o tom, že se zde zpřítomňuje Bůh – Tělo, Krev, duše a božství Ježíše Krista. To by mělo pohnout duši přítomných a naplnit je bázní a údivem, ale věřící jsou často tolik zaneprázdněni, že si toho ani nevšimnou, dodal biskup. P. John Zuhlsdorf, kněz madisonské diecéze, napsal na svém blogu Fr. Z’s Blog, že to, co biskup Robert Morlino dělá, je „přesně to pravé“. „Nastal čas, abychom se jako jednotlivci i jako společenství v Církvi, malá i velká, rodiny, farnosti, diecéze i národy začali stále více učit vážnému, proměňujícímu, posvátnému liturgickému klanění,“ uvedl. „Proto to, co udělal biskup Morlino, je přesně to pravé. Dal osobní příklad. Projevil schopnost vést. Moudře počítá s přiměřenou dobou na poučení a s dialogem s kněžími i s věřícími. To, jak věrně plní své těžké poslání, je pro Církev svatou velké požehnání. Kéž by jeho příkladu následovalo mnoho pastýřů duší,“ dodal kněz.
Když vloni kardinál Robert Sarah vyzval kněze, aby od počátku adventu začali celebrovat ad orientem – směrem k liturgickému Východu – byl R. Morlino jedním z prvních biskupů, kteří na tuto výzvu zareagovali. Již dříve ve stejném roce žádal, aby se ve všech kostelech jeho diecéze svatostánek vrátil dopředu a do středu.
Biskup R. Morlino přišel do diecéze Madison v roce 2003. V té době se o ní často mluvilo jako o baště politického i duchovního liberalismu. Na kněze se tam připravovalo pouhých šest mužů. Za R. Morlina se tento počet do roku 2015 zvýšil šestkrát.
Autor: Pete Baklinski
Překlad Lucie Cekotová
Původní zdroj: https://www.lifesitenews.com/news/u.s.-bishop-asks-diocese-to-begin-receiving-communion-on-tongue-while-kneel
Zdroj v češtině: Duše a hvězdy, https://www.duseahvezdy.cz/2017/04/28/biskup-v-usa-vyzyva-ke-svatemu-prijimani-do-ust-a-vklece/
Díky Bohu za tyto krásné zprávy!