Logoterapie a křesťanská terapie v psychologii

Logoterapie

Logoterapie se snad nejvíce ze všech psychoterapeutických směrů snaží přiblížit křesťanskému poselství. Ačkoli mnozí psychoterapeuti označují logoterapii jako syntézu, završující prvek či obohacení předchozích proudů ( což byla i myšlenka samotného zakladatele ), jiný názor zní, že je zcela autentickým novým směrem a tato tzv. "třetí vídeňská psychoterapeutická škola" je neustále rozvíjena a obohacována. Logoterapie sama sebe pojímá jako "psychoterapii, filozofii a antropologii zároveň. Navíc obsahuje mimořádně cenné pedagogické aspekty" ( Lucasová, 1997, s. 84 ). Termín "logos" zde musíme chápat nejen jako doslovný překlad slovo, ale také coby synonymum pro smysl, duchovnost. A to jednak jako smysl celého našeho života jako celku a jednak jako „prožívanou smysluplnost těch každodenních činů a zkušeností, které člověk vnímá jako hodnotné“ ( Vymětal, 2004, s. 257 ). Předmětem logoterapie tedy je uskutečňování našich hodnot v konkrétních životních situacích, čímž se naplní lidská touha po smyslu.

Zakladatelem tohoto směru byl rakouský lékař Viktor Frankl ( 1905 – 1997 ). V období mezi světovými válkami původně vycházel z učení Sigmunda Freuda, byl také ovlivněn existenciálními filozofy, ovšem s freudovskou školou se postupem doby rozešel. Jelikož pocházel ze židovské rodiny, čekal ho za války nelehký osud vězně několika nacistických koncentračních táborů. Prožité hraniční situace a vypořádávání se s nimi, jakož i neustálé hledání životního smyslu i v těch nejtěžších životních okamžicích popsal roku 1949 v knize Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager. Viktor Frankl působil po válce na univerzitě jako klinický neurolog a psychiatr, logoterapii šířil i prostřednictvím mnoha přednáškových turné po celém světě. Snažil se svým žákům a posluchačům podat tento směr přístupnou a přitažlivou, až popularizační formou. Je autorem mnoha knih. Nejznámější a nejčtenější Franklovou žačkou je pak rakouská klinická psycholožka Elisabeth Lucasová ( *1942 ), existenciální analýzu coby širší integrující pojetí rozvíjí psycholog a psychiatr Alfried Längle, který se však s Franklem názorově rozešel a jde více antropologickým směrem. Touhu po smyslu pokládá např. za pouhou čtvrtinu základní existenciální motivace – vedle 1. touhy moci být, 2. přát si žít a 3. smět být, jaký jsem. Z českých terapeutů jmenujme alespoň brněnského Vladimíra Smékala, o logoterapii se také zajímá Karel Balcar. Zajímavé je i využití logoterapie v moderní křesťanské psychologii a psychoterapii, kde jsou nejčtenějšími autory německý teolog Anselm Grün či polský jezuita Jozef Augustyn, kteří se však více zaměřují na význam termínu logos coby slovo a na práci s biblickými texty, zejména s poselstvím evangelia, či na srovnávání modelových situací pacientů s mýty a pohádkami. Z českých křesťanských autorů nelze nezmínit Jaro Křivohlavého.

Zatímco předchůdci a do jisté míry učitelé Viktora Frankla operovali s touhou po slasti ( Freud ) a touhou po moci (Alfred Adler, zakladatel školy individuální psychologie), logoterapie jako základní lidskou potřebu nabízí touhu po smyslu, tedy sebetranscendenci člověka. Nenaplněním touhy po smyslu, pochybováním o smyslu vlastního života či jeho úplnou ztrátou vzniká existenciální frustrace. Ta se může vyvinout až k patogenní formě a přivést pacienta k neurozám a depresím se sucidiálními tendencemi - tzv. noogenním ( existenciálním ) neurózám. Je typické, že existenciální frustrace se vyskytuje zejména v moderních konzumních společnostech, kde byla většinou uspokojena jak freudovská touha po slasti, tak mnohdy i adlerovská touha po moci. Ale častá je samozřejmě i tam, kde člověk ztratil své (třeba jen domnělé) jistoty: zaměstnání, životního partnera, zdraví či politické a společenské postavení. Existenciální vakuum se projevuje myšlenkami o prázdnotě a nesmyslnosti života. Existenciální frustrace pak vede až k sociopatologickým jevům – neovladatelné agresivitě, kriminalitě, dysfunkční sexualitě a různým závislostem na věcech, návykových látkách či k nezdravé připoutanosti k lidem, ať již v partnerských vztazích či v nepřiměřené závislosti na autoritách a ideologiích ( extremismus, náboženské sekty atd. ).

Viktor Frankl pojímá člověka ve třech dimenzích - tělesné, duševní a duchovní, která předchozí dvě propojuje a završuje v jeden celek. Tělesné bytí je nám dané narozením, naším fyzickým tvarem a složením, těžko ho tedy můžeme ovlivnit. Dimenze duševní je charakteristická prožíváním a je již mnohem subjektivnější, tím i snadněji ovlivnitelná než dimenze tělesná. Všechny činnosti tohoto bytí – ovládání, získávání převahy, učení, myšlení, motivace atd. jsou vedeny principem přizpůsobení. Prostřednictvím našeho chování zde směřujeme k uspokojení. Duchovní bytí je oproti předchozím vysoce individuální a vychází z vůle, vedoucí k naplnění smyslu. Dynamickým činitelem je neustálé napětí mezi tím, co je a co by mělo být. Duchovní dimenze je ze všech živých tvorů vlastní pouze člověku s jeho svobodnou vůlí, neustále vybírající z různých možností v souladu se svědomím. V. Frankl tyto 3 dimenze nestavěl v žádném případě do protikladu – naopak zdůrazňoval, že musí být v rovnováze, protože nerovnováha jedné ovlivňuje nerovnováhu ostatních dvou. Důležité při léčbě jsou podle V. Frankla primární důraz na přítomnost ( „tady a teď“ ) a citlivá individualizovaná pomoc. Často se také setkáváme s pojmem výchova k sebevýchově či probouzení smyslu pro smysl. Opravdovost v existenciální konfrontaci je pro V. Frankla mnohem důležitější než všechny terapeutické techniky a šablony.

Zdvojený název směru má také zdůvodnění – existenciální analýza nahlíží člověka zevnitř ( „naše vlastní smysl hledající existence“ ), zatímco logoterapie je spíše vnějškovým terapeutickým přístupem, uskutečňováním hodnot a tím pozitivním zhodnocováním pacientova života.

Logoterapie tedy chce pacientům pomoci najít vlastní osobní životní smysl nikoli podle direktivního vedení terapeuta, ale v souladu s jedinečnou, originální a neopakovatelnou osobnosti každého pacienta. Důležité je pro pacienty uskutečňování hodnot, jen tak lze najít pravý smysl života. Terapeut by především měl být průvodcem pacienta v jeho cestě najít a rozšířit obzor vlastních, specifických hodnot, přesahujících jedince, který již neuspokojuje jen svůj momentální chtíč a touhu po moci a své tělesné a duševní funkce dává do služby určitému úkolu, který jeho život a počínání činí smysluplnými. Pocit štěstí pak je přirozeným vedlejším produktem takto zaměřeného života a ne již primárním, ale stále unikajícím cílem. Jak říká i teologie: „Pro tento svět udělali nejvíce ti, kdo byli zahleděni ne do světa, ale do věčnosti“. Pacienti by se také neměli ptát "co mi ještě svět může nabídnout", ale naopak "co ještě může svět čekat ode mne". Viditelný smysl života a vědomí tohoto smyslu pak dává i v nejtěžších životních situacích sílu člověku problémy překonat. Uvědomění si odpovědnosti usnadňuje schopnost reagovat na životní požadavky a úkoly, byť mnohdy nelehké. Logoterapie  tak dokáže pacientovi pomáhat i v situaci, kdy noogenní onemocnění je až druhotnou příčinou somatického onemocnění, např. kdy pro člověka ztratí život smysl v důsledku nevyléčitelné nemoci, těžkého úrazu apod.

Viktor Frankl dělí hodnoty na tvůrčí ( práce, umění ), zážitkové ( četba, studium, láska, příroda ) a hodnoty postojové, důležité zejména pro těžce nemocné lidi, zbavené např. v důsledku nepohyblivosti možnosti tvůrčích a dokonce i zážitkových hodnot. Jsou to právě tyto postojové hodnoty, které vyjadřují naše přijímání utrpení, neboť nás nutí zaujímat postoj k událostem, které většinou nedokážeme změnit. Právě zde se V. Frankl přiblížil k transcendentnu nejvíce, neboť smysl utrpení a jeho proměnu z porážky ve vítězství je možné najít jen ve spojení s absolutními hodnotami, např. s Kristovým poselstvím. Náboženskému pojetí je blízký i jeho důraz na svobodu a s ní spojenou odpovědnost před vlastním svědomím. Člověk se totiž stále může a musí rozhodovat mezi různými cestami a možnostmi ve svém životě, což není možné bez pevných ( byť v čase proměnlivých ) hodnot, které nás samotné a náš pozemský život přesahují. Viktor Frankl tak zacílil na hodnotové ukotvení člověka v životě, zároveň však akcentoval uplatnění zvláštních duchovních schopností při léčbě neurotických či psychosomatických poruch, hlavně v hledání nových strategií, jak život zvládat a kvalitně prožívat. Hodnotové zakotvení je zcela autonomní na vnitřních i vnějších okolnostech, proto je důležité tyto základní hodnoty objevit a nezávisle na okolí, psychickém či fyzickém stavu prosazovat. Tyto hodnoty však nemohou být jakékoli se zrovna nabízejí, egocentrické – musí pro každého jedince obsahovat duchovní sebepřesah individuálního života, stejně tak jeho sebeodstup od momentálních problémů během léčby. Úkolem terapeuta není jen vést, ale v rámci vzájemného vztahu i povzbuzovat a provokovat pacienta v jeho sebehledání. Vztah terapeut – pacient je lidsky zcela rovnocenný a konečné slovo má vždy pacient, jen on sám se může svobodně rozhodnout přehodnotit a změnit svůj život. „Zatímco role odborné autority se terapeut může a má vzdávat tam, kde mu z věcných důvodů nepřísluší, role lidského partnera se ani v tom nejbeznadějnějším případě vzdát nesmí“ ( Vymětal 2004, s. 262 ). Terapeut provokuje a tím vede pacienta paradoxními protiklady: svým optimismem ve víře na pozitivní zvrat, ať již je situace pacienta jakákoli - a pesimismem ( či realismem ), kdykoli jde o objektivní příčiny pacientových problémů či předvídání možných selhání a problémů v léčbě. Stejně tak zároveň hledá příčiny v případě jejich změnitelnosti - a ignoruje je tam, kde změnitelné nejsou. Je kritický k pacientovi tam, kde ten je nepoctivý sám k sobě - a zároveň se jakékoli kritiky zdržuje ve vztahu k autentické osobnosti pacienta samého. Nevnucuje pacientovi své vlastní hodnoty - zároveň je ale terapeut před svým protějškem neskrývá a dokáže si za svými osobními postoji a názory stát, čímž působí pozitivním příkladem.

Logoterapeutická léčba je zahajována diagnostickým rozborem na základě klinického pozorování a rozhovoru ( např. s použitím Logo-testu E. Lucasové ), zaměřeného na pacientovy negativní postoje, které pak odhalí podíl somatických, psychických a sociálních činitelů na dané poruše a tím se zjistí i podíl existenciální frustrace, ať již jako prvotní příčiny pacientova stavu, nebo následku např. somatického onemocnění. Logoterapie je nejvhodnější a nejužívanější metodou léčby u fóbií, obsesí, kompulzí, sexuálních poruch i léčby závislostí. Je často užívanou podpůrnou léčbou u somatické, psychické a sociální patologie, provázených existenciální frustrací. Logoterapii lze využít vždy, když pacient nedokáže uplatnit své duchovní zdroje, či je uplatňuje nesprávným směrem. Je tedy strategií, jak napravit lidský život a zdraví a přestavět klientův postoj do realističtějšího sebepojetí, které umožní efektivnější sebeuplatnění v problémech života. Je vpravdě osvobozením člověka z otroctví překážek a „jejich iracionální duchovní, duševní a tělesné vlády nad člověkem“ ( Vymětal 2004, s. 264 ). Kromě rozhovoru může terapeut coby mobilizátor skrytého potenciálu s pacientem pracovat na cestě objevování hodnot a smyslu života metodou výtvarného projevu, tvůrčího psaní či psychodramatu apod. Logoterapie je školou experimentální, přičemž objevené hodnoty mají sloužit ke změně konkrétního jednání v konkrétních situacích. Terapeutova průvodcovská role spočívá v demonstraci, že každý člověk má za jakýchkoli okolností svobodu činit rozhodnutí a uskutečňovat svoji vůli a že míra svobody vždy závisí ve výsledku na víře a postoji pacienta, ať se nachází v jakémkoli postavení. Ovšem se svobodou jde ruku v ruce odpovědnost, čehož si klient musí vždy být vědom, ať již se zodpovídá svému svědomí, Bohu či někomu jinému. Důležitý je nakonec postoj uvědomění si vlastní užitečnosti pacienta pro svět a okolí, kterého nalezením svých zásadních hodnot a smyslu života dosáhne. Pacient sám by měl dospět k objektivnímu zjištění, že samotný život, ať již je jakýkoli, je tou největší hodnotou a nejvyšším smyslem sám o sobě. Pokud se pacient takto uzdraví ve své duchovní oblasti, často nastane uzdravení i ve dvou zbylých – tělesné a duševní. Což opět souzní s křesťanským poselstvím, známým již dva tisíce let, které nyní tak těžce znovu objevujeme.

Samotná terapie pak pokračuje několika strukturou vymezenými metodami, které však stále předpokládají terapeutovu osobitost a schopnost improvizovat a přizpůsobit se aktuální situaci. Postojová změna vychází, jak i sám název napovídá, z faktu, že největším klientovým problémem nejsou obtíže samotné, ale s jakým postojem k nim přistupuje. Je např. známo, že nádorová onemocnění snadněji překonají optimističtí pacienti než ti, kteří rezignují nebo jsou depresivní. Stejně je tomu v případě sebe-odmítání. Proto je cílem logoterapie přeměnit negativní postoje v postoje konstruktivní, v jejichž důsledku se pak pacient se svým onemocněním snadněji vyrovnává. Destruktivní postoje se snadno zjistí sledováním klientových negativních výroků. Terapeut ale musí počítat se setrvačností negativních postojů a s tím, že se jich klienti pevně drží a zpochybňují vše, co by jim je chtělo vzít. I pacientovu obranu lze ale obrátit v pozitivum, užitím tzv. sokratovského dialogu, kdy naoko přistoupíme na negativní výroky a ještě je přeháníme ad absurdum a tím protějšek donutíme, aby zaujal obrannou pozici, tím své původní postoje zlehčil a dospěl s naší pomocí k realističtějšímu pohledu na celou věc. I pocit viny pak může být bodem obratu v novém sebepojetí pacienta, pokud ji použije jako akcelerátor své vnitřní proměny. Minulost ani současné objektivní negativní skutečnosti tak nejsou vymazány, ale minimalizovány či dokonce přeměněny v tvůrčí podněty. I tady se blíží logoterapie ke křesťanskému uzdravení, jak ho pojímá Nový zákon a Ježíšova zvěst. Současný veliký křesťanský psycholog, terapeut a exorcista P.Elias Vella označuje tento postup jako „proměnu hříchů v charismata“ ( Vella 2006, s. 126 - 130 ), kdy samozřejmě nezměníme svůj celkový charakter, ale všechno negativní v nás snadno můžeme přeměnit v pozitivní na základě naší originality. Např. pýchu v dar vůdcovství, sexuální nevyrovnanost v charisma lásky, hněv a vzpouru v dar horlivě měnit věci okolo sebe k lepšímu a pomáhat druhým, závist a žárlivost v charisma rozlišování, citlivosti a vnímavosti. Ustrašenost pak také obrátit v citlivost a vnímavost, tvrdohlavost ve vytrvalost a schopnost dotahovat věci do konce.

V. Frankl i E. Lucasová používají dále dvě techniky, doporučované zejména u noogenních psychosomatóz ( např. poruch spánku, potence ), u fóbií a obsesí - paradoxní intenci, dovolující nám zaujmout sebeodstup od našich problémů tím, že si přejeme právě to, co nechceme, a tím vezmeme našemu strachu vítr z plachet. Nezbytnou součástí této techniky je humor a schopnost zasmát se sám sobě. E. Lucasová uvádí několik příkladů ze své praxe, mj. případ ženy, která se bála zůstat sama ve svém domě na samotě. Její stav dospěl k neuróze, způsobené přílišnou zahleděností do sebe ve chvílích samoty a nečinnosti. Terapeutka jí doporučila, aby si paradoxně přála příchod zlodějů, čímž vznikla absurdní situace zakončená tím, že žena ve chvíli největšího strachu a zoufalství vykřičela své pozvání pro zloděje z okna do noční krajiny. Poté se začala smát sama sobě a strach byl rázem pryč, během několika týdnů potom byla ze své neurotické úzkosti vyléčena ( Lucasová 1997, s. 30 – 32 ). Tato metoda je však nemožná u sebevražedných stavů či akutních psychóz, vyloučena je i u oprávněného strachu z nebezpečí nebo u sebe trýznících se pacientů.

Druhou technikou je dereflexe - odpoutání pozornosti od sebe sama a její zaměření jiným směrem, než je naše nezdravé sebepozorování ( časté u somatických onemocnění ), čímž dojde naopak k sebepřesahu – odklonění od našich problémů, nedostatků a selhání k tomu, co náš úděl přesahuje. Dereflexe je vhodná tam, kde pacienti příliš hovoří o sobě ( na místo převzetí odpovědnosti a jednání ) či usilují o pocit štěstí jako o výsledek, ne jako o přirozený vedlejší produkt naplněného života ( problém hlavně u neurotiků ). U dereflexe se však paradoxně může stát, že klienti začnou zvýšeně pozorovat, zda se zvýšeně nepozorují či např. u psychosomatického onemocnění žaludku v důsledku vnitřního tlaku na sebe začneme vyvíjet stejný vnitřní tlak, abychom se původního tlaku zbavili. Je proto mnohdy nutné, aby klient dereflexi vůbec nepostřehl a terapeut ho kreativně vedl sám, např. zkoušením různých alternativních řešení postupu, která si pacient sám sepíše a pak je zkouší aktivně uskutečnit.

A. Längle k těmto technikám dodal ještě svou metodu Osobní existenciální analýzy, která má čtyři stupně a je poněkud složitější. Odvíjí ze z poruch 4 základních kroků, kterými svobodný člověk uskutečňuje svůj vztah k sobě samému a ke světu okolo. Je to věcné přijímání skutečnosti ( při poruše objektivního přijímání skutečnosti vzniká úzkostlivost ), bezprostřední prožitkové hodnocení ( nesprávná reflexe vede k depresím ), zaujetí osobního postoje ( nesprávné vyhodnocení a následné rozhodnutí může vést k hysteriím ) a konečně přiměřené osobní jednání ( porucha vede k osobnostní dezintegraci až psychopatii ).

Pohled z úhlu křesťanské psychologie

Jako věřícímu člověku je mi blízká nejen E. Lucasová, ale např. právě český křesťanský psycholog J. Křivohlavý, pracující při hledání naplněného života s termínem „hledání moudrosti“. Moudrost je podle něho to, co vychází ze srdce – oproti tomu chytrost je výlučně věcí mozku. To říkal již starověký myslitel Aristoteles, který moudrost definoval jako „mysl přiloženou k srdci“ ( Křivohlavý 2009, s. 121 ). Moudrost nás vede k tomu, abychom žili a prožívali svůj život co nejlépe, v co nejvyšší hodnotě. Kvalita našich dílčích rozhodnutí je ovlivněna 3 základními body: paletou možností, tedy všemi alternativami řešení. Dále měřítky, kritérii umožňujícími posouzení hodnoty té které volby. A nakonec možností vidět důsledky, tedy náhledem konečného dopadu zvoleného cíle i zvolené cesty k němu. Např. klient, který se zamiluje do vdané ženy, má samozřejmě několik alternativ, jak se zachovat. Kritériem pro posouzení jeho volby může být např. biblické přikázání „nepožádáš manželky bližního svého“, potažmo „nesesmilníš“. Pokud je člověk věřící, nebo alespoň připouští existenci objektivního vyššího řádu, v tu chvíli by měl mít jasno, ovšem také to může být morální a hodnotový relativista, který dá sobecky průchod své egoistické touze. V tu chvíli by měl být schopen spatřit důsledek: např. jeho láska dá stejně nakonec přednost své rodině, v krajním případě rozbije rodinu a učiní své děti nešťastnými. Z toho lze vyvodit, že čím objektivnější měřítka užijeme a čím jsme ukotvenější v sebe přesahujících hodnotách, tím objektivně šťastnější život v dlouhodobé perspektivě my i naše okolí prožíváme. Proto bychom neměli objektivní morálku včetně imperativů ( Desatero atd. ) chápat jako direktivní a sankční sdělení, nýbrž jako vybídnutí k tomu, jak žít, abychom byli z dlouhodobého hlediska šťastni. Takový život nás má vést ke zdravé pokoře – což není nic jiného, než logoterapeuty a jejich pacienty hledané realistické sebepojetí. A i sobecký člověk zde může naleznout odpověď na otázku „co z toho budu mít?“ – lásku, radost a pokoj duše, vědomí hodnotného a nepromarněného života. A v neposlední řadě pravou svobodu – tedy ne chápanou v nesprávném smyslu dělat vše, co chci, ale pojatou ve smyslu dělat to, co je správné. V dnešním světě tak nepopulární …

Každý máme svou jedinečnou spirituální dimenzi a je pouze na nás, k jakému cíli ji využijeme. Člověk již ze své podstaty není jen pasivním příjemcem událostí, ale sám si staví cíle snažení a vytyčuje cesty k nim. Na vrcholku pyramidy našich snah pak stojí osobní plány, životní úkoly a celoživotní směřování ( Křivohlavý 2009, s. 100 ). Naše nejosobnější cíle jsou to nejdůležitější v nás, naše pravé já, podstata našeho charakteru. S tím souvisí 3 dimenze naší posvátnosti: bezhraničnost, přesah ( transcedence ) a vrchol ( ultimativnost ) – to, čeho si vážím v životě nejvíce. Právě ultimativnost určuje jedinečnost a autentičnost každého člověka, je tím hlavním, čím se od sebe lišíme. Snad nejvíce z křesťanských filozofů se hodnotami a nalezením smyslu života zabýval Dán S. Kiergegaard, zasahující do morální teologie a filozofie. Smysl života musíme podle něj nalézt v překonání přízemního tzv. estetického stadia, kdy nás ovládá rozmar, instinkt, okamžik, momentální touha a poživačnost, mravní relativismus. Nevýhoda je v tom, že duch tohoto světa je právě „estetický“ a snadno se jeho přijetím zařadíme do většinové společnosti – a pochopitelně i naopak. Vyšší formou ale je morální stadium, jakýsi sociální nadhled nad společností. Morálka a s ní spojená etika je dílem naší svobody, obecný mravní příkaz je univerzální vždy, pro všechny a za všech okolností. Nad lidskou morálkou pak vždy musí být ještě ono přesahující, co nám dává zpětně možnost hodnotit, zda naše etické a morální normy jsou správné – objektivní řád. Nad řádem je pak podle Kiergegaarda Absolutno, tedy Stvořitel.

Při hledání hodnot a smyslu života tedy křesťanská psychologie stejně jako logoterapie hledá přesah nad běžný sobecký život, což je nejlépe vidět v problematice hledání práce. Ta ba měla být pro kvalitní život a vnitřní uspokojení nejen zdrojem živobytí a výrazem naší společenské prestiže, ale především posláním, vycházejícím z judeo-křesťanského přesvědčení o základní dobrotě světa, kdy i boj s bídou či nemocemi má smysl, ač ho nikdy nemůžeme vyhrát. V terapii konkrétního pacienta pak křesťanství vede k dvojímu, naoko protichůdnému poznání: k realistickému sebepojetí vyjádřenému pokorou ( „návrat na správnou cestu života“ ), na straně druhé k střízlivému sebevědomí ( pozvednutím, nadějí a vírou ). Jaro Křivohlavý zmiňuje i stav, kdy klienti propadli konzumerismu, tedy hromadění zboží beze smyslu nebo coby zdroje společenské prestiže ( „když mají sousedi tohle, musíme to taky mít“ atd. ). Zde je třeba terapii směřovat k nadhledu nad falešnými předsudky, nadějemi a svody ( Křivohlavý 2009, s. 118 ), což klienta motivuje a vede k aktivitě tím, že před něj staví smysluplné a hodnotné cíle. Výsledkem je dobrý, smysluplný a moudrý život namísto povrchního živoření konzumní společnosti, tzv. „žití pod zorným úhlem věčnosti“ a v souladu s Božím povoláním. Ovšem protože je takto pojatý život vysoko nad životem konzumním, nestojí proti němu v nepřátelské opozici ( jak by tomu bylo v případě jejich rovnosti, tedy přijetím mravního relativismu ), má ho tedy pozvedat výše. A proto i křesťané mají povinnost angažovat se v nedokonalém světě a pomáhat mu, „žít ve světě, ale nebýt ze světa,“ jak pravil již Pán Ježíš.  Správný křesťan neodepisuje svět, ale snaží se mu pomoci, vždyť svět byl stvořený jako dobrý a naší povinností je svět co nejvíce tomuto prvotnímu obrazu navrátit, mj. uskutečňováním našeho poslání a povolání a tvořivou vzpourou proti nedokonalosti reálného stavu lidstva, vírou v jeho hodnotu.

Německý benediktinský mnich a psychoterapeut Anselm Grün se věnuje duchovnímu doprovázení „vyhořelých“ pastoračních pracovníků a řešení problémů zejména v mezilidských a rodinných vztazích ( Grün, Robbenová, 2010 ). Pomůckou v terapii je mu především četba Božího slova a hledání analogických příkladů v pohádkách a mýtech. Sebe nalezení a sebeosvobození pacienta zde tedy navrací termínu logos i jeho význam ve smyslu slovo, Grünovu metodu lze bez nadsázky nazvat jako „léčbu slovem“. V současných křesťanských společenstvích je četbě Svatého Písma po právu věnována značná pozornost a věřícím je i teology a duchovními vůdci doporučována jako nejpřirozenější cesta k hledání odpovědí na otázky života. Jde o tzv. čtvrtou rovinu čtení Bible, která nám má odhalit osobní poselství pro nás samotné a spojuje tak spirituální a hlubinně psychologickou stránku naší osobnosti. S trochou nadsázky můžeme říct, že evangelium je prvním terapeutickým textem a příručkou v historii.

Anselm Grün se zaměřuje na zranění způsobená rodiči dětem. Tedy i v takovém traumatu lze najít klíč pro budoucnost, smysl svého života a vlastní hodnotu ve specifickém poslání. Velice zajímavým postupem se např. zhostil „nalezení vlastní životní stopy“ ve vztahu otce a syna. Z Nového zákona vybírá příběh Ježíše, který vyléčil chlapce posedlého zlým duchem němosti, která dokonce přecházela v padoucnici. Nemoc je důsledkem nefungujícího vztahu ( a tím i nefungujícího konfliktu ) mezi otcem a synem, ti dva spolu nedokážou mluvit, nemají si co říct a skrývají před sebou své pocity. Otec má ze syna strach, proto v něm potlačuje ducha vzdoru a agresivity, ta se však v okamžiku nahromadění projevuje výbuchem záchvatu epilepsie. Vztek je tak u chlapce obrácen proti sobě, když nemůže být ventilován směrem k otci. Syn se svou němotou uzavírá do své ulity, ve které ho nemůže nic zranit, zároveň však ztrácí kontakt s realitou a je stále vnitřně vyprahlejší. Záchvaty zuřivosti jsou pak jediným projevem seberealizace a sebeuvědomění. V agresi je autentický a zároveň tak otci i ostatním lidem dává najevo svou touhu po lásce a blízkosti. Skřípění zubů pak ukazuje na neschopnost zdravé agresivity, ztuhlost těla na neustálou snahu za každou cenu ovládnout emoce. Otec zase svou agresivitu skrývá za maskou nepřirozeného klidu a mírnosti. Je proto nutné uzdravit otce i syna, oba si musí uvědomit příčiny zranění. Anamnéza je pak předpokladem diagnózy a terapie ( Grün, Robbenová, 2010, s. 129 ). Otec tak pojmenuje svůj strach a osvobozuje se od vnitřního tlaku, zablokované emoce se uvolní a začnou přirozeně proudit. Bylo by zbytečné vyléčit jen syna, pokud by se zároveň neuzdravil jeho vztah s otcem, vždyť smysl života můžeme vždy najít jen ke vztahu k druhým lidem. Předpokladem pro uzdravení je přestat projektovat svá zranění a problémy do druhých lidí, najít sebe sama a i druhé respektovat v jejich jedinečnosti, uvědomit si pozitivní podněty od nich a ne jenom samá negativa. Již v evangeliu pozorujeme logoterapeutický přístup paradoxního protikladu: je zde striktně oddělen „nečistý duch“, tedy nemocné chování, od osobnosti pacienta samotného. Jen tak totiž může pacient odhodit svůj nefunkční vzorec, distancovat se od své choroby a začít naplno, láskyplně a svobodně žít. V neposlední řadě je pak pro křesťanské pojetí terapie důležitá hluboká víra ( nezbytná u terapeuta, důležitá u pacienta ) a s ní neoddělitelně spojená modlitba, u pacienta pak schopnost odpouštět druhým i sobě. S tématem synova uměle vytvořeného krunýře pak souvisí i pohádka o nepřijatém chlapci v ježčí kůži, který se bodlinami tak uzavírá před okolním světem, že zraní všechny ty, kdo by se mu chtěli přiblížit a dát lásku. A. Grün doporučuje pohádky jako alternativní logoterapeutický text pro ty, kterým evangelium z různých důvodů nevyhovuje.

Závěr

Existenciální analýza, logoterapie a s ní úzce příbuzná křesťanská terapie jsou podle mého názoru těmi nejvíce humanistickými směry v současné psychoterapii. Vycházejí z tisícileté zkušenosti péče o lidskou duši, jak nám ji popisují již evangelisté. Zohledňují individualitu a odlišnost každého člověka. Logoterapie je tedy vysoce kreativním směrem, který se vymezil proti šablonovitým proudům, ze kterých ale v počátcích vycházel a mnoho dobrých věcí z nich použil. V logoterapii vidím obrovský potenciál a jednotící prvek všech humanistických, nedirektivních a na jedinečnost každého člověka zaměřených směrů.

Seznam použité literatury:

A. Grün, M. Robbenová: Jdi svou vlastní cestou. Jak čelit zranění z dětství. Paulínky, Praha 2010.

S. Kratochvíl: Základy psychoterapie. Portál, Praha 2006.

J. Křivohlavý: Psychologie moudrosti a dobrého života. Grada, Praha 2009.

E. Lucasová: I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. Cesta, Brno 2006.

E. Lucasová: Logoterapie ve výchově. Portál, Praha 1997.

E. Vella: Ježíš – lékař těla i duše. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006.

J. Vymětal: Úvod do psychoterapie. Grada, Praha 2003.

J. Vymětal a kol.: Obecná psychoterapie. Grada, Praha 2004.

Více zde: https://cervenobily-korzar.webnode.cz/clanky/logoterapie/