Kapitoly o fašismu: Italská sociální republika "Saló" a její socialistický charakter
Italská sociální republika Saló: Fašistický pokus obejít se bez kapitalismu
Autor: Miroslav Tejkl
Publikováno: 28. října 2012
Po proti-mussoliniovském převratu v Itálii v létě 1943 zahořkli zbývající Mussoliniho fašisté natolik vůči monarchii a kapitalismu, že se pokusili – v případě monarchie dočasně úspěšně – demontovat na území, které díky německé armádě ještě ovládali, jedno i druhé.
Mussoliniho přetvořená republikánsko - fašistická strana uspořádala svůj první sjezd 14. listopadu 1943 ve Veroně. Základem jednání byl osmibodový manifest, který sestavil sám bývalý socialista Benito Mussolini – zejména za pomocí dalšího bývalého socialisty, ale navíc i Leninova přítele a jednoho ze zakladatelů Italské komunistické strany Nicoly Bombacciho. Manifest měl být východiskem jednotného republikánsko - socialistického hnutí, kladl důraz na uspokojení dlouho potlačované sociální spravedlnosti – ale při zachování monopolu a vedoucí úlohy příslušné fašistické strany. V manifestu byl zmíněn boj za likvidaci kapitalismu, proti „světovým plutokraciím“, v zemědělství bylo sice zaručeno soukromé vlastnictví, ale současně zde bylo ohlášeno rozsáhlé vyvlastňování půdy v prospěch bezzemků a družstev na základě hesla „půda tomu, kdo jí obdělává“. Podniky veřejných služeb a zbrojní průmysl měly přejít pod kontrolu státních orgánů.
Průběh sjezdu byl však zmatený a nepřetržité radikální a kritické výkřiky dokonce překročily teze zmíněného manifestu, takže znechucený Benito Mussolini si po skončení veronského sjezdu povzdechl: „Byl to naprostý galimatyáš. Spousta planého žvanění, málo přesných a jasných myšlenek. Objevily se prapodivné tendence, mezi nimi dokonce i komunistické. Někdo požadoval okamžité zrušení soukromého vlastnictví! Člověk se o pravdu ptá, proč jsme proti komunistům dvacet lety bojovali.“
Nicméně po veronském sjezdu duce – nyní už nespoutaný žádnými ohledy na velkoburžoazii – se dokonce rozhodl socializovat hospodářství. 12. února 1944 vydala vláda Italské sociální republiky dekret, jehož cílem byla „vyšší sociální spravedlnost, rovnoměrnější rozdělení bohatství a práce v životě národa“. První opatřením mělo být zestátnění všech podniků s kapitálem vyšším než 1 milion lir nebo s více než 100 zaměstnanci. Provedením socializace byl pověřen ministr korporativního hospodářství Angelo Tarchi. Zestátnění mělo být tedy mnohem rozsáhlejší než v roce 1945 v Československu, kde se až do února 1948 týkalo jen podniků zaměstnávajících více než 500 zaměstnanců …
Italská sociální republika ale fungovala pod protektorátem Němců, jejichž armáda území této republiky okupovala. Nad italskými republikánskými orgány byl německý dozor a jeho hlavní představitel Rudolf Rahn znepokojeně telegrafoval podrobnosti týkající se rozhodnutí Italské sociální republiky o socializaci do Berlína. Adolf Hitler však reagoval naprosto nevzrušeně slovy: „Sociálně hospodářská opatření duceho se nás netýkají. O ještě větším sklouznutí doleva nemůže být ani řeči, protože už pokročilo natolik, že by se celá dnešní struktura zhroutila, kdyby naše vojska odtáhla.“
Třebaže zestátnění v severní Itálii bylo A. Hitlerovi nyní už zcela lhostejné, dekret o zestátnění přesto narazil na prudký odpor německých hospodářských i vojenských zplnomocněnců v republice Saló. Jeho realizace byla neustále odkládána také kvůli Švýcarům, kteří tvrdě vystupovali na ochranu svých kapitálových zájmů v severní Itálii. Proti-kapitalistický charakter veronského sjezdu a dekret o zestátnění tak zůstávají jenom historickým dokladem o vůli italských fašistů rozejít se s velkokapitálem a jeho ekonomickou a třídní základnou, která po celé období prvních dvaceti let po r. 1923 patřila k oporám diktatury, kdy fašisté naopak bránili zemi a kapitál před „komunistickým nebezpečím“…
Poznámka na závěr: Onen shora zmiňovaný bývalý spoluzakladatel komunistické strany v Itálii a Leninův přítel Nicola Bombacci byl 28. 4. 1945 zastřelen komunistickými partyzány a poté v Milaně, na náměstí Piazzale Loreto pověšen na ruinách čerpací stanice hlavou dolu spolu s ducem, duceho milenkou Clarou Pettaciovou, předsedou republikánsko - fašistické strany Alessandrem Pavolinim a dalšími prominenty té prapodivné „fašisticko – anti-buržoazní“ republiky Saló …
( Autorův zdroj: Robert Kvaček – Miloslav Svoboda, Konec diktátora, Magnet 1 / 68, Vydavatelství časopisů Ministerstva národní obrany, Praha 1968 )
V Chrudimi dne 23. 10. 2012
Zdroj: https://outsidermedia.cz/Italska-socialni-republika-Salo-Fasisticky-pokus-obejit-se-bez-kapitalismu/