Je v Polsku ohrožena svoboda a demokracie?

Málokdy se stane, že se shodne v otázkách zahraniční politiky česká liberální a konzervativní pravice. Vztah k EU, pohled na Rusko, mezinárodní politika USA, aktivity paktu NATO, Izrael versus arabský svět - dělítek napříč pravicí i jejími jednotlivými proudy máme více než dostatek. Ale v případě otázky "Je ohrožena demokracie a právní stát v Polsku?", kterou nedávno vznesl Institut Václava Klause, se kupodivu oslovené osobnosti shodly: Ne, NENÍ. 

A to odpovídali lidé opravdu rozdílní a z různých politických pozic vycházející. Trošku odbočím - když jsem nedávno četl komunistické Haló noviny, bili tam na poplach právě před počínající nesvobodou v Polsku v souvislosti s tamním mediálním zákonem. V ČR jsou  to paradoxně právě lidé okolo KSČM, kteří také hlasitě kritizují poměry v České televizi a nelíbí se jim "veřejnoprávnost" ( čili naprostá nezodpovědnost médií, ukradených jejich zaměstnanci, vůči žádné autoritě ) rozhlasu a televize. Stejně jako se nelíbilo veřejnoprávní postavení TV ani nové polské národně konzervativní vládě, tak ji zrušila a média zestátnila. Tady je tedy znovu vidět bolševické pokrytectví - když zkrátka nedělám dobrou věc já, komunista s čistým srdcem, je to špatně, neboť to neslouží mému revolučnímu cíli! 

IVK otázku položil bývalému velvyslanci ČR v Polsku Janu Sechterovi, novinářce z havlistického myšlenkového okruhu Petrušce Šustrové, nizozemskému politickému analytikovi Ronaldu Reuderinkovi, bývalému europoslanci za ODS Ivo Strejčkovi, právníku Tomáši Břicháčkovi, ústavnímu právníkovi Zdeňku Koudelkovi, polonistovi a publicistovi Jaromíru Piskořovi, a místopředsedovi Strany svobodných občanů Františku Matějkovi. 

Změnil se nástupem Práva a spravedlnosti režim v Polsku? Oslovení si myslí, že nikoli. PiS pouze realizuje program, který před volbami nijak nezakrývalo, zákony mění sice silou většiny, ale po předchozí diskuzi v parlamentu. Nespokojenci mohou demonstrovat v ulicích a je jen jejich vinou, že nechodí k volbám a levice tak nemá parlamentní zastoupení ( J. Sechter ). Petruška Šustrová správně podotýká, že volby vyhrála strana, jíž média příliš nefandí a od toho se vše ostatní odvíjí. V Polsku také některé pojmy znamenají něco jiného než ve zbytku Evropy, Poláci jsou díky své historii citliví na určité věci a proto tolik vzájemných neporozumění. Nová polská vláda je sice konzervativní a vlastenecká, to ale vůbec neznamená, že by byla protievropská. Jen požaduje pro Polsko roli hodnou jeho velikosti a významu. Nizozemec Ronald Reuderink upozorňuje, že Francie a Německo se snaží vnutit ostatním zemím svou vůli a například v otázce uprchlické vlny a přijímání imigrantů porušují tyto země ducha EU jako mezistátní organizace. Člen správní rady Institutu V. Klause Ivo Strejček se naopak domnívá, že demokracie a právní stát jsou ohroženy nejen v Polsku, ale ve všech zemích EU. Ale nikoli polskou či jinou pronárodní vládou, ale právě nevolenými institucemi Evropské unie, které moralizují a odsuzují všechny suverénní státy v duchu svých nejasných a kluzkých evropských pseudohodnot. Podle Ivo Strejčka je tak ohroženo celé západní pojetí svobody a demokracie odvozené od legitimity dané voleným zástupcům v parlamentech, ale nikoli počínáním konzervativní polské vlády, nýbrž bruselskou ideologií evropeismu. Jedná se o jeden z útoků postnacionální ideologie na demokracii evropských národních států. Právník a publicista Tomáš Břicháček pak dokládá snahu bruselské nevolené garnitury zasahovat do práv národních parlamentů ( soudnictví, média ) nad rámec práva EU, mimo jakékoli unijní smlouvy - za účelem vytvoření precedensu pro další rozšiřování jejich moci. Tzv. "společné hodnoty" komisařky Redingové chtějí pojmenovat a sankcionovat vše, co bruselským centralistům nevyhovuje a vměšovat se tak do vnitrostátní politiky členských států Unie, prosazovat tak politickou linii EU bez ohledu na hranice unijních kompetencí. Polonista Jaromír Piskoř zdůrazňuje odlišnou historii Polska a tím pádem jinou mentalitu Poláků. Polskou vládní většinu stále podporuje více než třetina voličů rozhodnutých volit a opozice v Polsku je rozdrobená. Ti neúspěšní nyní podle Piskoře chodí žalovat do Bruselu a pořádají ukřičené pouliční akce. František Matějka ze Svobodných si myslí, že "polské volby ukázaly v plné nahotě totalitní smýšlení řady politiků. Předseda Evropského parlamentu socialista Martin Schulz označil volby za obdobu státního převratu. Proti výsledkům by podle něj mělo zasáhnout vedení EU a přivést Poláky zase na správnou cestu." A přitom se stalo pouze to, že polský volič rozhodl tak, že vítězná strana dosáhla na ústavní většinu. "A to si dovolil občan dost," říká F. Matějka. Místo volby dosavadní, před Bruselem ohnuté vlády OP, podpořil konzervativní stranu Právo a spravedlnost. Unie s jejími novodobými budovatelskými pětiletkami, dvacetiletkami a Potěmkinovými vesnicemi v podobě prázdných evropských hodnost, cíleně gumujících celé státy a národy, dostala zase jednu za uši. Ne, v Polsku zcela jistě nedošlo k ohrožení demokracie a základů právního státu. Došlo k projevu svobodné vůle národa. Vůle, která je jen v rozporu s prázdným a dutým ,více Evropy´, což mělo za následek paniku v nejedné europeistické hlavě. Problém není Polsko. Problém je eurounijní socialismus, jehož představitelé šlapou po občanských svobodách a národních státech, které budovaly minulé generace a my je máme jen ve správě pro generace příští. Plošná presumpce viny se stala denním chlebem s cílem ovládnout celé národy, odosobnit je a vybudovat nového nadobčana". Zcela podle sovětského vzoru, útočí ale nyní skrze falešnou  ideu sdílené solidarity a odpovědnosti přímo na nejnižší pudy -  namísto použití zbraní, jako to činil Stalin, nastiňuje Matějka. 

U řízení polské televize zvolila vládní moc jeden z možných modelů a je na voličích, zda vyšlou po příštím volebním klání do Sejmu reprezentaci, která dokáže nynější systém, demokraticky změnit ( J. Sechter ). Změny na řídících postech v rozhlasu a v televizi probíhaly po každé změně politické reprezentace, například po vítězství Občanské platformy v roce 2007 musely nuceně či raději dobrovolně média opustit desítky novinářů a nikoho to tehdy příliš nevzrušovalo ( P. Šustrová ). R. Reuderink dodává, že polské sdělovací prostředky byly v postkomunistickém období ovládány ( kromě krátkého mezidobí první vlády Pis v letech 2005 - 2007 ) proevropskými silami a informovaly tudíž tendenčně proevropsky. Nebyl tedy důvod sledovat procesy a čistky uvnitř v nich. Ale když tato proevropská jednostrannost končí, najednou tolik zájmu o ně! J. Piskoř přisvědčuje s tím, že se tak moc odlišného v údajné politizaci televize nestalo: jenom většinově zvolení poslanci Sejmu dosadili místo bývalého poslance proevropské Unie svobody do čela veřejnoprávní televize bývalého poslance PiS.

Chaos v Ústavním soudu způsobila již vláda předchozí, protože jmenovala na volná místa více osob, než bylo volných židlí ( J. Sechter ). Zdeněk Koudelka přidává, že Ústavní soud neexistuje v mnoha zemích EU, takže ani jeho případné rozpuštění novou vládou v Polsku by nemělo elity EU vzrušovat. Tím méně našeho liberálně levicového europoslance Stanislava Polčáka ze STAN ( který v Bruselu mj. řeší přebalovací stoly na miminka na pánských WC! pozn. ČB korzár ). Podle Z. Koudelky je věcí Polska a nikoho jiného, jak své státní a ústavní orgány uspořádá. J. Piskoř si myslí, že určité změny v ÚS prezident Duda učinil proto, aby opozice neblokovala prostřednictvím Ústavního soudu třeba i zákon o hustotě protlaku. I nezvyklost rychlého projednání zákonů může někoho zarážet v čase nevyhraněných impotentních parlamentů v zemích EU, demokracie ale v Polsku ohrožena není. 

A my v Červenobílém korzáru dodáváme: Bože, ochraňuj Polsko! Jeszcze Polska nie zginęła!