Giuseppe Siri - papež Řehoř XVII. ?

Kardinál Giuseppe Siri ( 1906 - 1989 ) byl konzervativním italským biskupem, velikým kritikem 2. vatikánského koncilu a jedním z koncilních Otců okolo kardinála Alfreda Ottavianiho, kteří hájili neměnný poklad Církve a katolickou tradici ( spolu s kardinálem Ruffinim, kardinálem Brownem, arcibiskupy Lefebvrem a Sigaudem, biskupy Carlim a Castro di Mayerem a mnohými dalšími církevními preláty většinou z románských zemí, tvořících tzv. Mezinárodní skupinu Otců, opoziční k liberální a rozkladné tzv. Rýnské skupině ). 

V roce 1944 se stal pomocným biskupem Janova a titulárním biskupem liviadským, v roce 1946 pak na plných 41 let arcibiskupem janovské diecéze. Ve svých 47 letech, v roce 1953, ho papež Pius XII. jmenoval jedním z nejmladších kardinálů historie vatikánské kurie. Právě první roky působení G. Siriho na arcibiskupském stolci v Janově provázela pozdější pomlouvačná kampaň italského tisku, která kardinála Siriho obvinila z vědomé pomoci několika válečným zločinům po roce 1945. Jisté dokumenty měly dokazovat, že nacističtí zločinci jako Adolf Eichmann, Josef Mengele, Klaus Barbie a Erich Priebke se po válce dostali do Argentiny právě přes Janov s padělanými dokumenty a zřejmě s pomocí třetích osob z církevního prostředí. Tato fakta se ovšem nikdy neprokázala a mají asi stejnou hodnotu jako fámy východních komunistických rozvědek o spolupráci papeže Pia XII. s nacisty za války. 

V roce 1958 patřil kardinál Giuseppe Siri mezi hlavní kandidáty na stolec Sv. Petra, uvolněný smrtí Svatého Otce Pia XII. Tisk zemí východního bloku dokonce hlavu vlivné laické Katolické akce považoval za favorita a předpokládalo se proto další vyostření vztahu režimů pod sovětskou nadvládou se Svatým stolcem. A zde přicházejí ke slovu mnohé konspirační teorie - byl Siri skutečně zvolen papežem a přijal jméno Řehoř XVII.? A musel se pod nátlakem vzdát svého úřadu? Bál se totiž Vatikán konfliktu s Moskvou? Nevíme, informace z konkláve jsou tajné pod hrozbou exkomunikace. Papežem se stal umírněnější Jan XXIII. a po něm liberální Pavel VI. Jisté je, že by zvolení kardinála Siriho známého jako ostrého kritika Moskvy vedlo k zostření represí proti katolické církvi ve střední a východní Evropě. Jan XXIII. a Pavel VI. naopak byli stoupenci tzv. politiky uvolňování, jakož i ekumenismu se státní pravoslavnou církví a čekisty prospikovaným Moskevským patriarchátem. 

V roce 1978 náhle zemřel po pouhých 33 dnech pontifikátu nadějný papež Jan Pavel I., jehož vnitro-vatikánská politika slibovala utnutí chapadel některých temných mocenských organizací uvnitř římské kurie ( Vatikánská banka, zednářská lóže "Propaganda 2" či Opus Dei ). Konkláve opětovně zasedlo a papežem byl zvolen méně známý Polák Karol Wojtyla, jenž přijal jméno Jan Pavel II. Ovšem temná vatikánská šeptanda mluvila jinak - papežem se v první volbě stal janovský arcibiskup G. Siri, tedy opět Řehoř XVII. ... Stal se konzervativní kardinál obětí zednářského spiknutí, které zničilo již Jana Pavla I.? Konspirační teorie tomu nasvědčují. Badatel Gary Giuffre se domnívá, že ihned po volbě donutil Řehoře XVII. zříci se tiáry kardinál Tisserant, označovaný za "agenta židovsko-zednářské lóže B´nai B´rith". Tisserant je vcelku temně vylíčen i ve filmu o Pavlu VI. jako jakýsi papežův hlídací pes a celkově temná postava nejvyšších pater katolické církve. 

Mírnější verze výkladu konkláve v roce 1978 uvádí, že Giuseppe Siri nikdy zvolen nebyl, a to díky médiím. V předvečer vstupu do konkláve poskytl totiž janovský arcibiskup Siri, favorit volby, otevřený rozhovor jistému redaktorovi. V něm se netajil tím, jakým způsobem hodlá neutralizovat neblahé dopady 2. vatikánského koncilu. Nepočítal ale s tím, že dotyčný novinář přes noc vytvoří zvláštní vydání listu pro kardinály, takže do konkláve vstupovali volitelé s čerstvými výtisky. A protože sbor kardinálů - volitelů tvořili většinou liberální koncilní Otcové, či jimi manipulovaný oportunistický střed, stal se Giuseppe Siri rázem nepřijatelným a nevolitelným. 

Guiseppe Siri se v roce 1987 vzdal z důvodu vysokého věku úřadu janovského arcibiskupa, zemřel o dva roky později a je pohřben v janovské katedrále. V Janově je po tomto významném muži historie pojmenované divadlo.