Film o Pavlu VI.

Před několika léty jsem shlédl film „Papež v bouřlivých časech“ o životě G. B. Montiniho, který se v roce 1963 stal papežem Pavlem VI.

Silnými okamžiky snímku jsou například cesty Pavla VI. po světě, do té doby věc naprosto nevídaná! Někde jsem dokonce zaslechl přezdívku Pavla VI. „létající papež“. Když se ve filmu setká v Jeruzalémě poprvé po 910 letech vzájemné exkomunikace římský biskup s patriarchou ortodoxní církve a jako bratři se obejmou, srdce mi poskočilo. Dojemná je i protokol porušující cesta za stařičkým arabským křesťanem upoutaným na lůžko, nebo návštěva Betléma v tehdy již stovky let muslimské Palestině, v šedesátých letech součásti Jordánska.

Pavlu VI. náleží podle mého názoru také obrovský dík za to, že svým charismatem a autoritou dokázal ukočírovat svou centristickou pozicí bouře II. vatikánského koncilu, kde část kardinálů a koncilních otců vystupovala z velmi liberálních pozic, které mnohdy sváděly k podezření, že již nejednají v milosti Ducha Svatého. Co naplat, tehdy byla ještě papežská neomylnost věcí, o které se prostě nediskutuje! Pavel VI. také zaujal konzervativní postoj k základním etickým otázkám včetně antikoncepce, i přes odpor některých modernistických spolupracovníků povolil jen přirozené plánování rodičovství.

Udivilo mne proto, že arcibiskup a později i kardinál Montini byl sám některými církevními kruhy považovaný za liberála. Co je liberálního na tom, že prosazoval srdcem procítěnou sociální politiku Církve? Mimochodem, vždyť jediný sociálně spravedlivý stát v tehdejší Evropě zavedl katolický portugalský premiér Salazar, kterého ze sympatií k liberalismu nemůžeme podezřívat ani v nejmenším – ten dokonce neustoupil modernistům ani v době, kdy mnohem katoličtější Španělsko zavádělo regulérní kapitalismus amerického střihu, čehož caudillo Francisco Franco později trpce litoval. Pavel VI. také odmítl studentské revolty šedesátých let, ovlivněné marxismem a odsoudil vznikající „teologii osvobození“, což je politikou i jeho neméně velkých nástupců Jana Pavla II. a Benedikta XVI.

A je snad liberalismem novinka, kterou již coby papež Pavel VI. prosadil do liturgie, tedy přání si pokoje veřícími navzájem? Mimochodem je to podle mého názoru jedno z nejsilnějších míst Mše, v čemž mi utvrdila i scéna filmu, kdy tehdy ještě milánský arcibiskup Montini vyzývá k tomuto nevídanému kroku během vánoční bohoslužby a paničky v drahých kožiších jsou chtě nechtě nuceny podávat ruce nezaměstnaným, otrhaným chudákům z milánských dělnických kolonií…

Ale klíč k tomuto obvinění z liberalismu lze hledat u jeho šiřitelů – Italského sociálního hnutí, pohrobka fašistů, proti nimž Giovanni Batista Montini velkou část života za Mussoliniho režimu bojoval. Tehdejší italský klérus mnohdy považoval postfašisty za něco přijatelnějšího než komunismus, ale Pavel VI. věřil, že krajní pravice i krajní levice jsou jen různé údy téže chobotnice Zla. Jeho rozchod s papežem Piem XII., svým velikým ochráncem a učitelem, jehož apoštolát sám silně ovlivňoval coby blízký spolupracovník, počátkem padesátých let byl právě kvůli Montiniho negativnímu názoru na případnou koaliční spolupráci křesťanské demokracie s postfašisty, kterou konzervativní kardinálové chtěli jako hráz proti levici v Itálii.

S konzervativci měl Montini spor nejen kvůli jejich kompromisnictví s Mussolinim a poté s jeho pohrobky, ale i kvůli samotnému směru italské křesťanské politiky po druhé světové válce. Okolí papeže prosazovalo podporu širokému okruhu pravicových nesocialistických stran, což by bylo jistě na úkor křesťansko-sociálnímu programu Církve, kdežto Montini chtěl vytvoření jediné obrovské křesťanskodemokratické strany, navzdory tradičnímu postoji papežů Lva XIII. a sv. Pia X., že křesťanství nemá být přímou součástí politického boje. Tato koncepce nakonec zvítězila, i když na půl století zabetonovala italskou politickou scénu – to ovšem tehdy Montini vědět nemohl.  Mimochodem, podobnost ve sváru těchto dvou koncepcí s českou politickou scénou za 97 let naší samostatnosti není nikterak náhodná, i když limitovaná specifickou sekulárností české společnosti!

Pavel VI. bývá někdy obviňován z komunistických názorů, z četby komunistického tisku, z toho že se nikdy nemodlil a nebyl při modlitbě spatřen. Nevím, zdá se mi to přitažené za vlasy.

Velice silným okamžikem zmíněného filmu je i pak únos lídra křesťanské demokracie Alda Mora teroristickými Rudými brigádami. Ve chvíli, kdy politici i církevní představitelé radili Pavlu VI. s teroristy nevyjednávat a expremiéra de facto obětovat, papež se svého dlouholetého přítele a žáka zastal a v italské televizi nechal přečíst svůj dopis, kde apeloval na lidskost únosců. Levicový Aldo Moro byl zavražděn (paradoxně také levičáky), ale ve filmu toto poselství mírového papeže obrátilo mladého muže, který se sám chystal na teroristický čin, a ten v závěru přichází již vysílenému a umírajícímu Pavlu VI. Poděkovat.

Jistě, ve snímku je mnoho míst určitě upraveno, Pavel VI. Nebyl černobílou postavou a k jeho Nové mši můžeme mít tisíce výhrad, i já je jako spíše tradiční katolík mám. Je to jako se současným papežem Františkem. Uznávám ho jako hlavu Církve, je to můj Pontifex maximus, i když v řadě otázek s ním nesouhlasím. Ale tam, kde se můžeme přít s politikem a člověkem Bergogliem, potažmo s Janem Křtitelem Montinim, lidmi omylnými o dobově podmíněnými, měli bychom vidět Ducha Svatého v papežích Františku a Pavlu VI. jako představitelích stále  a současně nově se projevující Věčnosti.