Chvála Tobě, Kriste!
Proč ses vlastně rozhodl nechat se pokřtít? Proč chodíš do kostela? Proč jsi „vstoupil do Církve?“ ptají se mě někteří lidé. Náboženství je přece pro slabé lidi, kteří potřebují stále nějaké berličky, aby dokázali proplout světem. Vždyť ty vypadáš, že to máš v hlavě srovnané…
Ano, právě proto! Jsem slabý člověk, stejně jako je slabý každý lidský tvor, jen jsem si to dokázal na rozdíl od nich včas uvědomit. A troufám si říct, že díky tomu přiznání to mám v hlavě opravdu srovnané, více než kdykoli předtím.
Dnešní doba se totiž vyznačuje dvěma extrémy – na jedné straně kořistnickým materialismem a zákonem silnějšího, na straně druhé iracionálním duchovnem – všemi těmi horoskopy, taroty, televizními věštci, komerčními léčitely, pohanskou magií atd. Naproti tomu katolictví nabízí i v rámci rozděleného křesťanství unikátní, univerzální a nadčasové spojení hluboce duchovního každodenního života a naprosto racionální spiritualitu, tedy ono krásné spojení Srdce a Rozumu sv. Tomáše Akvinského. Kdo začne pronikat do věčné Pravdy katolictví, nemůže necítit, že ho srdce táhne správným směrem a rozum mu jasně říká: ano, vždyť je to logické, jinak to ani být nemůže! Tedy je nesmysl „vstoupit do Církve“, Pán si nás sám přitahuje k sobě a otevřená srdce pouze odpovídají tím, co již od početí mají v sobě hluboko vryta. Tak to cítím já.
A Kristovo objetí a bezpodmínečné přijetí naší osoby si nejvíce uvědomuji každý pátek při adoraci Nejsvětější Svátosti. Je to pro mě opravdu setkání s živým Kristem, s Bohem, který mne jako otec onoho marnotratného syna tiskne k sobě. V tu chvíli, kdy na obětním stole září Tělo Páně a okolní kostel v optickém klamu jakoby zmizí v oparu a rozpije se do nejasných tvarů, si uvědomuji, že i v životě je to stejné – všechno je klam a pozlátko, o všechno můžeme přijít a všechno nám může zmizet z očí, jen Jeden bude zářit stále a pokud před ním nezavřeme oči, neztratíme ho z dohledu nikdy…
Od té doby, co jsem poznal sílu Nejsvětější Svátosti, přijdou mi všechny ty taroty, horoskopy, kamínky pro štěstí a zdraví naprosto banální. A je to opět logické – stejně jako Měsíc pouze odráží sluneční svit a může proto zářit je omezeně a nedokonale, i my jako odraz Boha můžeme vyprodukovat jen velmi nedokonalé duchovno sami ze sebe. Obraťme se proto ke zdroji světla, k živému Bohu, který je přítomen v eucharistii. Vždyť on je naším jediným životadárným sluncem!
Oslava Kristova těla je to nejemotivnější, co jsem zatím v duchovním růstu poznal. Je zcela na místě poděkovat Bohu za své dva první duchovní vůdce – Otce Antonína, který mne nadchnul pro adoraci svým vyprávěním a za Otce Pavla, který mne na první adoraci pozval. Jen mne trošku zaráží a mrzí, jak málo lidí na adorace chodí. Kdyby každý člověk půlhodinku týdně pouze bezmyšlenkovitě proseděl před eucharistií, věřím, že by na světě bylo lépe a například lékaři by nemuseli předepisovat v této zmatené době tolik prášků na uklidnění.
Chvála Tobě, Kriste!