1620 - domluvená změna režimu?

Pravidelně a se zájmem si pouštím Debatní klub ( https://debatniklub.webnode.cz/), kde lze zcela mimo sféru mainstreamových médií získat svobodně a bez cenzury mnoho podnětných informací a netradičních náhledů na všemožné otázky historie, politiky, mezinárodních vztahů či filozofie.

Debata publicisty Vladimíra Čermáka s historikem Jaroslavem Čechurou mě nejen nadzvedla ze židle, ale i donutila přemýšlet o jistých dějinných paralelách. Tak předně mě opětovně rozčílil Vladimír Čermák, člověk snad bytostně nenavádějící křesťanství, se svými vývody o „černé“ totalitě jezuitů po roce 1620 či o rozpadu české společnosti v pobělohorském období. Pan publicista, jinak pravidelný křikloun a komunistobijec na konferencích a seminářích ÚSTRu, si nevšiml barokního kulturního a jazykového vzmachu? Jaroslav Čechura mu oprávněně oponoval, že musíme brát v potaz barevnou každodennost drobného českého člověka, nejen germanizaci elit. Jenže pan Čermák dle vlastních slov nerad sedí a bádá v archivech, takže si o tom nic nemůže přečíst. Stěžuje si na ideologizaci historie, psaní na zakázku, ovlivňování autorů poskytovateli grantů. Ano, ale ideologem protikřesťanským a v národním obrození zamrzlým je především on sám. A jeho neustálé otírání se o historičku M. Koldinskou je už trapné. Ale, jak bylo řečeno na úvod disputace obou pánů, historiografii můžeme považovat za obor subjektivní a společně s Nietzschem ji odmítnout coby obraz reálné historie a jejím svědectvím. Takže si, pane Čermáku, spřádejte své teorie dál.

Na debatě obou pánů mě zaujala jiná věc – takové ty střípky na okraj, řekněme „novověký bulvár“. Pan Václav Vilém z Roupova je určitě kontroverzní postavou českých dějin, který měnil politické strany podle momentálního zájmu ( a zdaleka nebyl sám! ), pánové Čermák a Čechura se rozhovořili o jeho návratu z berlínského exilu a usmíření s císařem Ferdinandem II. prostřednictvím hlavy „španělské“ katolické strany v Čechách, Zdeňka Popela z Lobkovic. Vždycky šlo především o jednu jedinou věc – o majetky, o něž emigranti přišli, případně o zamáznutí dluhů.

Ale k těm slibovaným paralelám – dnes už víme, či si aspoň začínáme uvědomovat, že rok 1989 byl domluveným pimprlovým divadlem, kde šlo o co nejplynulejší předání moci a následný privatizační puč.

Stalo se to samé v roce 1620? Podobností je mnoho – především neudržitelný panovník neoblíbený lidem, který prakticky bez boje skládá moc a opouští Hrad tak rychle, že zde zanechává i podvazkový řád od svého anglického tchána, dokonce málem i svého maličkého synka a korunního prince Ruprechta! Jakýsi tajemný střet dvou stran, o němž vcelku nic nevíme, záhadou je i počet obětí. Jak dosvědčilo odkrytí hromadných hrobů padlých vojáků, nešlo o regulérní bitvu, spíše o srážku. Dále potom přítomnost vyjednavačů velmocí v Praze, což svádí k podezření – nešlo o řízené předání moci i v roce 1620? Domluvil se stavovský vojevůdce Kristián z Anhaltu ( podpořený anglickými emisary, pohybujícími se mezi tábory znesvářených stran ) s vůdcem Katolické ligy Maxmiliánem Bavorským, strýčkem Fridricha Falckého? Oba diskutéři, Čechura i Čermák, jsou přesvědčeni, že indicie k tomu existují, vždyť Anhalt se objevil roku 1624 ve Vídni, kde tento dřívější arcinepřítel chodil do Hofburgu k císařským na oběd! Nutno připomenout, že Anhalt ( někdejší věřitel Petra Voka z Rožmberka ) byl v tom samém roce 1624 omilostněn Ferdinandem II. a navrácen mu zkonfiskovaný majetek. Vladimír Čermák je přesvědčen, že slabošský Ferdinand II. byl figurou takovýchto lidí, tedy kariéristů bez skrupulí. Nevíme, ale politika asi nikdy nebyla čistá jako alabastr. A jelikož čeští emigranti byli jak Sasům ( okupace Prahy 1631 – 1632 ), tak i Švédům v roce 1648 v podstatě ukradení, snažili se tito Roupovcové a Anhaltové hrát vlastní hry. Tak jako Valdštejn na druhé straně barikády.

Ovšem Čermákovo tvrzení, že úloha jezuitů za protireformace spočívala mj. v čištění archívů od nepohodlných dokumentů – to vše na podporu legalizace privatizačního puče, tedy „ošetření“ přesunů majetků od poražených k vítězům, musíme brát s rezervou. Čermákova nenávist ke všemu katolickému a k jezuitům zejména je přímo fanatická.

Rád se dívám na věci z nových pohledů a perspektiv – tento Debatní klub mě tedy uspokojil nadmíru.