PRVNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A OSVOBOZENÍ JERUZALÉMA

Autor: Dr. Pavel Zahradník

V roce 638 byl Jeruzalém obsazen vojskem Mohamedova druhého nástupce, chalífy Umara I., a celá Svatá země upadla do područí islámu. Pohled křesťanů na tuto smutnou událost asi nejlépe vystihují slova, jaká mnohem později napsal svatý Bernard z Clairvaux ve svém listě vybízejícím Čechy k účasti na druhé křížové výpravě: „Pohnula se a zatřásla země, protože Pán nebes začal ztrácet svou zemi, ve které ho bylo přes třicet let vidět žít jako člověka mezi lidmi, svou zemi, kterou poctil svým narozením, osvítil zázraky, posvětil krví, obohatil pohřbem.“ Týž svatý Bernard pak ve svém spise De laude novae militce dodává, že „ze všech svatých a žádoucích míst“, jež se ve Svaté zemi nacházejí, „zaujímá Hrob zajisté první místo“. Spolu s Božím hrobem a jinými svatými místy se však pod nadvládou mohamedánů ocitlo i místní obyvatelstvo, ve své naprosté většině křesťanské.

Vyznavači Mohamedovy víry vládli poté Jeruzalému takřka pět století; nejprve to byla dynastie Umajjovců, kterou vystřídali Abbásovci, po nichž zase následovali Fátimovci. Období, kdy byly pro křesťany poměry přijatelnější, se střídala s obdobími většího útlaku křesťanů – tak fátimovský chalífa al-Hákim ( 996–1021 ) vydal četná nařízení proti křesťanům a v roce 1009 se dokonce pokoušel zničit Boží hrob. Situace se výrazně zhoršila v sedmdesátých letech jedenáctého století, kdy město dvakrát dobyli Turci, jimž tehdy vládla seldžucká dynastie, která před třemi desetiletími vytvořila mocnou říši; po druhém dobytí města, jež následovalo po nezdařeném povstání, Turci pobili větší počet jeruzalémského obyvatelstva. Seldžučtí Turci také porazili roku 1071 v bitvě u Mantzikertu Byzantince a v důsledku tohoto vítězství obsadili značnou část Anatolie. Noví vládcové se ke křesťanům, a to jak k místnímu obyvatelstvu, tak k poutníkům putujícím do Svaté země, chovali s mimořádnou brutalitou, což konání poutí ne-li znemožnilo, tak přinejmenším značně znesnadnilo. Protože seldžučtí Turci zároveň představovali stálé nebezpečí pro byzantskou říši, rozhodl se roku 1095 císař Alexios I. požádat o pomoc křesťanský Západ.

Hlavou Církve byl tehdy blahoslavený Urban II. ( 1088 – 1099 ), Francouz, pocházející ze šlechtického rodu ze severofrancouzského kraje Champagne, benediktinský řeholník z kláštera v Cluny, kterého kdysi do Říma povolal svatý Řehoř VII. Poselství od Alexia I. obdržel papež na synodě v Piacenze, která se konala v prvních dnech března roku 1095. Urban II. nato svolal další synodu, tentokrát do Clermontu ( dnešní Clermont – Ferrand ) ve francouzském kraji Auvergne, jež proběhla ve dnech 18. – 27. listopadu 1095 za účasti 14 arcibiskupů, 225 biskupů a více než 400 opatů. V poslední den synody, jak píše soudobý kronikář, benediktin Robert Mnich, „se papež odebral na rozsáhlé a široké pole, protože zástupy lidí by se nemohly vejít do žádné budovy“, a pronesl tu řeč, jejíž doslovné znění neznáme, ale jejíž obsah nám zprostředkovává hned šest verzí. Podle Roberta Mnicha se papež ve své řeči v první řadě obrátil k Francouzům, kteří tvořili naprostou většinu shromážděných: „Francouzi! Národe zpoza hor, národe milovaný a vyvolený Bohem – jak je zřejmé z mnoha tvých činů –, jenž jsi byl oddělen ode všech národů jak polohou své země, tak i svou katolickou vírou a ctí, kterou přinášíš svaté Církvi. K vám se obracíme touto řečí a vám je určeno naše napomenutí.“ Poté papež seznámil posluchače se zprávami, které obdržel od císaře Alexia I.: „Z oblasti Jeruzaléma a z města Cařihradu došly a k našim uším opakovaně docházejí hrůzné zprávy, totiž že lid z perského království, cizí lid, úplně vzdálený od Boha, ‚národ, jenž nebyl ustálené mysli a jehož duch nebyl Bohu věren‘ [ Ž 77, 8 ], násilně vtrhl do křesťanských zemí a zpustošil je ohněm a pleněním“, načež pokračoval líčením děsivých skutků, které Turci na křesťanech páchali. Potom následuje vlastní výzva ke křížové výpravě: „Oživte činy svých předků a vzpomeňte na jejich velké úspěchy, na slávu a velikost krále Karla Velikého, jeho syna Ludvíka a vašich jiných králů, kteří vyvrátili pohanská království a rozšířili svatou Církev na jejich území. Nechť vás zvlášť vybízí svatý hrob našeho Pána a Spasitele, který je v rukou těchto nečistých národů, a svatá místa, jež jsou nyní tupena a zneuctívána jejich ohavnostmi. Ó, nejchrabřejší vojáci a potomci neporažených předků, vzpomeňte na odvahu svých předků a nezneuctěte je! Ale jestli že vám brání láska k dětem, rodičům a ženám, vzpomeňte na to, co řekl v evangeliu Pán: ‚Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden‘ [ Mt 10, 37 ]. ‚Každý, kdo opustí domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a za podíl bude mít život věčný‘ [ Mt 19, 29 ].“

Papež zapřísahal shromážděné rytíře, aby zanechali domácích válek a rozbrojů a vydali se osvobodit Svatou zemi: „Zbavte se nenávisti, zanechte svých sporů, upusťte od válek a utište všechny konflikty a spory. Vydejte se na cestu k Božímu hrobu, vyrvěte tu zemi ničemnému národu a sami si ji podrobte. Tu zemi, která – jak praví Písmo – ‚oplývá mlékem a strdím‘ [ Ex 3, 8; Dt 26, 9; Ez 20, 15 ] a kterou Bůh dal dětem Izraele. [ … ] Vykupitel lidského pokolení ji proslavil svým příchodem, zkrášlil svým pobytem, posvětil svým utrpením, vykoupil svou smrtí, oslavil svým pohřbem.“ Závěrem papež zvolal: „Podstupte tuto cestu, aby vám byly odpuštěny vaše hříchy, a buďte jisti, že vaše sláva nezapadne v království Božím.“

Shromáždění na tuto výzvu odpovědělo nadšeným voláním „Bůh to chce! Bůh to chce! ( Dieu le volt! )“, na což papež ( stále vycházíme ze zprávy Roberta Mnicha ) reagoval těmito slovy: „Říkám vám tedy, že Bůh vložil vaše výkřiky do vašich prsou a že Bůh je podnítil. Nechť jsou tato slova vaším válečným křikem, jelikož vám byla dána Bohem. Kdykoli zaútočíte ozbrojeni na nepřítele, nechť všichni vojáci Boží vzkřiknou: Bůh to chce! Bůh to chce!“ Nakonec papež připojil už jen praktické pokyny pro budoucí křižáky; mezi nimi byla i výzva, aby se všichni, kdo hodlají táhnout do Svaté země, označili znamením kříže.

Nikoli v této řeči, ale teprve o něco později stanovil Urban II. začátek křížové výpravy na 15. srpen 1096 a jejím duchovním vůdcem, papežským legátem, jmenoval Adhémara z Monteilu, biskupa z Puy-en-Velay, který již dříve vykonal pouť do Jeruzaléma a který byl také účastníkem clermontské synody, při níž na sebe vzal kříž. Podle některých podání biskup Adhémar složil ještě před odjezdem na křížovou výpravu antifonu Salve Regina, jež se tak měla stát jakousi válečnou písní křižáků; existují ovšem i jiné atribuce, připisující tuto antifonu jiným autorům, z nichž dnes převažuje její připsání blahoslavenému Heřmanovi z Reichenau. Někteří historici jsou názoru, že papež chtěl určit i vojenského vůdce křížové výpravy, jímž měl být Raymond IV. z Toulouse, zvaný také Raymond ze Saint - Gilles, jeden z nejmocnějších pánů Provence; ve skutečnosti však během celé výpravy vystupoval Raymond jen jako velitel jedné ze čtyř armád, rovnoprávný s ostatními veliteli.

Papežova výzva ke křížové výpravě měla neočekávaně značný ohlas nejen mezi rytíři, ale i mezi prostým lidem, zvláště francouzským a německým, který pod vlivem kázání výmluvných hlasatelů křížové výpravy ( nejznámějším z nich byl Petr z Amiensu, zvaný též Petr Poustevník ) v několika proudech vytáhl na výpravu ještě před rytíři, v první polovině roku 1096; tyto lidové výpravy nezkušených a dezorganizovaných zástupů ovšem nemohly dosáhnout žádného úspěchu a byly rozehnány buď ještě v Evropě, nebo nedaleko za Cařihradem. Teprve ve druhé polovině roku 1096 postupně vyráželi na výpravu rytíři, rozdělení podle svého původu do čtyř větších armád, jež se měly setkat v Cařihradě. Nejdříve, v srpnu 1096, vytáhla výprava Francouzů ze severní Francie, kterou vedl Hugo Veliký, hrabě z Vermandois, jenž byl bratrem francouzského krále Filipa I.; jemu po boku stáli normanský vévoda Robert Courteheuse, který byl zase bratrem anglického krále, a hrabě Robert z Flander. Tato výprava putovala Itálií až na jih poloostrova, kde se v přístavu Bari nalodila a hodlala doplout do Cařihradu. Podzimní bouře na Jaderském moři však způsobily, že cesta těchto křižáků byla složitější – některé jejich lodě se potopily, jiné byly zahnány na ilyrské pobřeží, odkud se poté jednotlivé křižácké oddíly svízelně dostávaly do Cařihradu. Rovněž v srpnu 1096 vyrazila výprava lotrinských křižáků, jimž velel dolno-lotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu se svými bratry Eustachem a Balduinem. Godefroy z Bouillonu, jenž se narodil kolem roku 1060 zřejmě v Boulogne-sur-Mer na severu dnešní Francie, byl druhorozeným synem Eustacha II., hraběte z Boulogne a Lensu, jenž se po bitvě u Hastingsu, které se zúčastnil, stal i mocným anglo-normanským šlechticem, a jeho druhé manželky blahoslavené Idy z Arden ( zvané též Ida z Boulogne či Ida Lotrinská ), proslulé svou zbožností, charitativní činností a zakládáním klášterů, jež pocházela z rodu odvozujícího svůj původ od Karla Velikého a jejímž duchovním rádcem byl církevní učitel a „první scholastik“ svatý Anselm z Canterbury ( dochovalo se několik listů, jež svatý Anselm blahoslavené Idě napsal ). Po svém strýci z matčiny strany Godefroy roku 1076 zdědil dolno-lotrinské vévodství, jež mu po delších sporech císař nakonec ( asi roku 1087 ) vskutku udělil v léno. Stejně jako jeho matka, i Godefroy byl zjevně ovlivněn benediktinským reformním clunyjským hnutím. Godefroy patřil mezi ty křižáky, kteří se rozhodli zůstat ve Svaté zemi navždy; většinu svého majetku proto prodal nebo zastavil. Jeho lotrinské vojsko putovalo do Cařihradu po souši přes Německo, Uhry a Balkán.

V říjnu 1096 vytáhla na křížovou výpravu třetí část křižáckého vojska, kterou tvořili Normani z jižní Itálie, v jejichž čele stál Bohemund z Tarentu, syn slavného Roberta Guiscarda, normanského dobyvatele Kalábrie a Apulie, muž „tak vysoký, že málem o loket převyšoval nejvyšší muže své doby“ ( takto jej popisuje byzantská princezna Anna Komnénovna ), jehož doprovázel mimo jiné i jeho synovec Tankred z Hauteville. Také Normané se, obdobně jako výprava Huga Velikého, přeplavili přes Jaderské moře do řeckého Epiru, odkud pokračovali po souši dále do Cařihradu.

Posléze rovněž v říjnu 1096 vyrazili na křížovou výpravu i Jihofrancouzi, které vedl již zmíněný Raymond de Saint - Gilles, nositel většího počtu titulů, z nichž nejčastěji užívanými byly tituly hraběte ze Saint - Gilles, hraběte z Toulouse, vévody z Narbonne a markýze z Provence. Raymond před křížovou výpravou udržoval dobré styky i s kastilskou šlechtou ( byl ženat s nelegitimní dcerou kastilského krále ) a po jejím boku se účastnil bojů proti Maurům na Pyrenejském poloostrově. Jeho výprava, k níž se připojil i biskup Adhémar, postupovala přes severní Itálii, Srbsko a Makedonii.

Ve výpravě tedy, jak vidíme, dominoval francouzský živel; je proto pochopitelné, že na Blízkém východě byli všichni křižáci označováni jménem Frankové. V lotrinské výpravě byli ovšem hojně zastoupeni i Němci a Vlámové, normanskou výpravu zase tvořili obyvatelé Sicílie a jižních oblastí Apeninského poloostrova. Nad to bylo možno se ve výpravě setkat i s jednotlivci či menšími skupinami z jiných evropských národů, jež pečlivě vyjmenovává kronikář a účastník výpravy Fulcher z Chartres, který na konec dodává: „A kdyby některý Bretonec nebo Němec se mne na něco zeptal, ani tomu, ani onomu bych nebyl uměl odpovědět. Ale ač jazyky jsme se různili, v lásce Boží a k bližnímu jsme se jevili jednomyslní jako bratři.“

Na přelomu roků 1096 a 1097 se všechny čtyři armády konečně setkaly v Cařihradu, kde je očekával císař Alexios, jenž byl zároveň tak velkým počtem západních rytířů poněkud znepokojen; mezi křižáky a Byzantinci nadto vznikaly četné konflikty. Aby si zajistil loajalitu křižáků, Alexios požadoval, aby mu složili lenní přísahu, což křižáčtí vůdcové nakonec po delším zdráhání učinili. Císař dal poté křižáky na svých lodích převézt přes Bospor do Anatolie.

Křižácké vojsko, jež tehdy tvořilo asi 4 500 jízdních bojovníků, 30 000 pěšáků a četní neozbrojení poutníci, poté táhlo k jihovýchodu, až 6. května 1097 jeho první oddíly, vedené Godefroyem z Bouillonu, dorazily před město Niceu ( Nikaiu ), kterou o dvacet let předtím dobyli na Byzantincích seldžučtí Turci, a začali je obléhat. Město tehdy náleželo seldžuckému sultánu Kiliči Arslanovi, který obléhanému městu přispěchal se svým vojskem na pomoc, ale v bitvě pod hradbami města byl křižáky poražen. Obléhání trvalo do 19. června 1097, kdy se město vzdalo, nikoli ovšem křižákům, nýbrž Byzantincům, jejichž nevelký oddíl křižáky doprovázel. Vydání města bylo dojednáno za zády křižáků, kteří se mezitím připravovali na útok; je přirozené, že nechuť k nespolehlivým Byzantincům poté mezi křižáky jen vzrostla. Křížová výprava poté táhla dále k jihovýchodu. Kvůli lepšímu zásobování bylo vojsko rozděleno na dvě skupiny, z nichž první tvořili Severo-francouzi a Normané, druhou pak Jiho-francouzi a Lotrinčané. Dne 1. července na první skupinu v údolí Dorylaeum ( Dorylaion ) znovu zaútočil Kilič Arslan. Křižáci však dokázali po šest hodin nepříteli vzdorovat, dokud jim nepřitáhla na pomoc druhá skupina, a když menší oddíl vedený biskupem Adhémarem vpadl Turkům do zad, muselo turecké vojsko prchnout.

Pochod neúrodnou Anatolií v době úmorného vedra byl nesmírně obtížný. Křižákům se nedostávalo obživy a trpěli i žízní, neboť Turci zasypali či otrávili studny. Ve vojsku řádily i četné nemoci; Raymond ze Saint - Gilles onemocněl tak těžce, že mu již bylo uděleno poslední pomazání. Zprávy o předešlých vítězstvích nad Turky však výpravu předcházely, takže než vojsko dorazilo k městu Iconium ( dnešní Konya ), obyvatelstvo města raději uprchlo do hor. Křižáci tak mohli město bez boje obsadit a patřičně se v něm zotavit. Poblíž Heracley ( dnešní Ereğli ) se křižáci střetli s další Kilič Arslanovou armádou, posílenou ještě o další spojence, ale i tentokrát boj skončil vítězstvím křižáků. Křižáci poté zdolali pohoří Antitaurus a konečně vkročili do Kilíkie, na arménské území ( šlo o tak zvanou Malou Arménii ), kde byli vítáni jako osvoboditelé z moci Turků. Stejně jako nyní, i v pozdějších křížových výpravách byli arménští křesťané ( spolu s libanonskými maronity ) vždy nejvěrnějšími spojenci křižáků, což později papež Řehoř XIII. v bule Romana Ecclesiaz roku 1584 zhodnotil těmito slovy: „Mezi dobrými skutky, které arménský lid vykonal vůči Církvi a křesťanskému světu, může být zejména zdůrazněno to, že v oněch časech, kdy křesťanská knížata a válečníci táhli získat zpět Svatou zemi, žádný jiný lid ani národ s takovým zanícením, nadšením a věrností nepřispěchal na pomoc, jako to učinili Arméni, kteří zásobili křižáky koňmi, potravinami a doprovodem. Arméni pomohli těmto válečníkům s rozhodností a věrností během svaté války.“

20. října 1097 konečně křižáci dorazili k městu Antiochii nad řekou Orontem, jež bývalo po Cařihradu největším městem východořímské říše. Vládce Antiochie Jaghisajan, jenž již byl informován o tom, že místní křesťané, osmělení pomocí ze Západu, se vrhají na seldžucké posádky, vyhnal před příchodem křižácké výpravy z města křesťanské obyvatelstvo. K přímému útoku na silně opevněné město, který prosazoval Raymond ze Saint - Gilles, se křižáci neodhodlali a přistoupili k obléhání města. Obléhání se protáhlo na osm měsíců, což znamenalo značné nároky na zásobování obléhatelů. I tentokrát přispěchali s pomocí Arméni z Kilíkie, kteří křižáckému vojsku posílali potřebné potraviny – arménský kronikář Matouš z Edessy píše, že „všichni věrní soupeřili v tomto ohledu v horlivosti“ a že křižáky „Prozřetelnost neopustila v tomto těžkém postavení; bděla nad nimi s otcovskou péčí jako kdysi nad dětmi Izraele v poušti“. Kromě Arménů ovšem křižáky zásobovali i další místní křesťané, jak Řekové, tak Syřané, a také řecký jeruzalémský patriarcha, který tehdy žil v exilu na Kypru. Ani tato pomoc však nedostačovala a křižáčtí kronikáři popisují strašný hlad, kterým v nastalé zimě křižáci trpěli – byli nuceni jíst nejen psy, ale i kůži či podrážky bot, zrní nalezené ve výkalech, a dokonce i cenné válečné koně, přičemž mezi prostými křižáky bylo možno se setkat i s projevy kanibalismu, k nimž docházelo na mrtvolách zabitých Saracénů.

Po Vánocích 1097 se i sami křižáci rozhodli poslat do okolí početnou zásobovací výpravu, jíž veleli Bohemund z Tarentu a Robert z Flander. Turci toho využili a zaútočili na obléhatele města, kteří však jejich útok odrazili. Rovněž zásobovací výprava neočekávaně narazila na turecké vojsko, které na pomoc obleženým poslal seldžucký emír Dukak z Damašku, ale křižákům se podařilo je porazit. V únoru 1098 pak k Antochii přitáhlo vojsko dalšího seldžuckého emíra, Ridvána z Aleppa, ale i tentokrát nad ním křižáci zvítězili; Godefroy z Bouillonu tehdy udivil křižáky svou silou, když jednoho tureckého jezdce ve zbroji přesekl vejpůl. Během obléhání Antiochie křižáky opustil malý byzantský pomocný sbor, který je dosud doprovázel; významnou pomoc zato představovaly nové posily – nejprve lodě z Janova, po nich lodě Edgara Aethelinga, příslušníka bývalého anglosaského královského rodu, kterého z Cařihradu, kde tehdy žil v exilu, poslal císař Alexios. Lodě přivezly četné potřebné zásoby, hlavně však obléhací stroje.

Mezitím dosáhli křižáci dalšího výrazného úspěchu. Balduin z Boulogne, bratr Godefroye z Bouillonu, se ještě u Heracley spolu s Tankredem z Hauteville oddělil od hlavní části křižáckého vojska a i se svými oddíly dále táhli přes pohoří Taurus. Oba se sice poté připojili k ostatním křižákům, ale Balduin je zakrátko znovu opustil a spolu se svými bojovníky a s Armény, kteří se s ním spojili, táhl na východ, kde se v březnu 1098 stal vládcem Edessy, města na horním toku Eufratu, obývaného Armény, jimž však dosud vládl pořečtěný Armén Thoros. Založil tak první z křižáckých států na Blízkém východě, hrabství edesské.

Antiochie byla zatím stále obléhána. K rozhodujícímu zlomu došlo v noci z 2. na 3. června 1098. Bohemundovi se posléze podařilo domluvit se s Arménem Fírúzem, který po dobytí města Turky ( k tomu došlo v roce 1085 ) přestoupil na islám a který byl nyní velitelem části hradeb, a ten vpustil křižáky do města, jež okamžitě obsadili, ovšem s výjimkou pevnosti, kde zůstala turecká posádka. Křižáci se ovšem z vítězství netěšili dlouho, neboť již 7. června byla Antiochie znovu obležena, tentokrát vojskem seldžuckého emíra Körbughy, které se na štěstí předtím několik týdnů zdrželo při marném pokusu dobýt Balduinovu Edessu. Na křižáky Körbughův příchod přirozeně zapůsobil značně depresívně, ale 15. června se jim podařilo ( na základě vidění, která měl jeden z prostých křižáků, Petr Bartoloměj ) objevit kopí, o kterém věřili, že jím byl na kříži proboden Kristův bok. Tato událost tu část křižáků, která věřila v pravost kopí ( nedůvěřivě se k nálezu stavěl nejen biskup Adhémar, ale také Normané ), opět povzbudila – Fulcher z Chartres o tom píše: „Jako dříve byli jsme sklíčeni a bázliví, poté jsme byli nejsmělejšími a nejčilejšími k bojování a druh druha jsme povzbuzovali.“ Dne 28. června byla před hradbami Antiochie svedena rozhodující bitva ( většina rytířů v ní musela bojovat pěšky, protože se jim už nedostávalo koní ), v níž bylo Körbughovo vojsko na hlavu poraženo; poté se Bohemundovi vzdala i posádka pevnosti.

 V Antiochii potkala křižáky velká ztráta – 1. srpna 1098 zemřel na blíže neznámou epidemii biskup Adhémar, papežský legát, jehož diplomatický takt byl výpravě velmi užitečný. Křižáci také vyslali Huga Velikého do Cařihradu, aby zde požádal o další pomoc od císaře Alexia; ten však již pomoc neposkytl. Křižáci zůstali v Antiochii až do konce roku 1098. Godefroy z Bouillonu, jenž nechtěl zůstat nečinným, zatím i se svými lotrinskými vojáky odjel za svým bratrem do Edessy, kde se zúčastnil bojů s místními seldžuckými vládci. Ostatní křižáci zatím dobývali okolní lokality, ale i debatovali o tom, jakým směrem na Jeruzalém táhnout; nebyli však s to se dohodnout. Zvláště v zimních měsících opět, stejně jako v minulé zimě, trpěli strašným hladem.

V listopadu Raymond ze Saint - Gilles vyrazil sám na jihovýchod a oblehl opevněné město Ma´arrat al-Númán ( antickou Arru ); po příchodu Bohemundovy posily bylo obležené město 12. prosince 1098 dobyto. Dne 13. ledna 1099 pak Raymond, bos a oděn jako poutník, konečně vyrazil se svými lidmi na jih, do Jeruzaléma; připojili se k němu zatím pouze normanský vévoda Robert Courteheuse a Tankred z Hauteville. Křižáci táhli podél Středozemního moře a nyní naráželi na nepatrný odpor – mnozí místní šíitští emírové, kteří nebyli spokojeni se sunnitskou seldžuckou nadvládou, jim dobrovolně holdovali a slibovali placení pravidelných tributů, ale i sunnitům byla křižácká nadvláda milejší než nadvláda šíitských Fátimovců, panujícících v Egyptě, kteří krátce předtím odebrali Seldžukům Jeruzalém. Křižákům se podařilo obsadit město Tortosu ( Tartús ) i hrad Markab, zatímco Raymond oblehl opevněné město Arku. Postupně, během února, se k Raymondovi přidali i další křižáčtí vůdcové, Godefroy z Bouillonu a Robert z Flander, a také Angličané z byzantských lodí, kteří připluli s Edgarem Aethelingem; pouze Bohemund zůstal v Antiochii, kde zřídil druhý křižácký stát, knížectví antiochijské, a také Balduin z Boulogne zůstal ve své Edesse. Zásobování vojska nyní obstarávaly pisánské lodě.

Po spojení všech oddílů křížová výprava, jejímž vůdcem se nyní stal Godefroy z Bouillonu, zanechala 16. března 1099 obléhání Arky a táhla na jih. 3. června křižáci obsadili opuštěnou Ramlu, kterou pokládali za biblickou Arimatii, a 6. června oddíl, jemuž veleli Tankred a Gaston z Béarnu, obsadil Betlém, opět – stejně jako na mnohých jiných místech – nadšeně vítán místními křesťany. Fulcher z Chartres o tom píše: „Když se křesťané, kteří tam prodlévali, Řekové totiž a Syřané, dozvěděli, že Frankové tam přibyli, zaradovali se velmi velikou radostí. Zprvu však nevěděli, jaký je to národ, a mysleli si, že jsou to Turci nebo Arabové. Leč když si je zblízka jasně prohlédli a nebylo pochybností, že jsou to Frankové, ihned se radostně chápali křížů a všívali si je na roucha a s pláčem i nábožným zpěvem jim vyšli v ústrety.“ 7. června křižácké vojsko poprvé spatřilo Jeruzalém. Po takřka třech letech od vytáhnutí z vlasti tedy křižáci, kteří měli za sebou obtížnou cestu do Cařihradu, vyčerpávající tažení vyprahlou Anatolií, obléhání Antiochie, dvě hrůzné antiochijské zimy a množství bitev s tureckými vojsky, konečně dosáhli svého cíle. Bylo jich ovšem mnohem méně než na počátku výpravy – asi 12 000 bojovníků ( z toho 1 200–1 300 rytířů ) a spolu s nimi i mnoho neozbrojených poutníků. Jeruzalém, před kterým stáli, už však nepatřil seldžuckým Turkům – egyptští Fátimovci využili potíží, do kterých se Seldžukové dostali v důsledku vpádu křižáků, a znovu se zmocnili vlády nad městem i nad velkou částí Svaté země. Již před tím fátimovští vyslanci jednali s postupujícími křižáky, jimž nabízeli takové rozdělení seldžuckých území, podle kterého by Sýrie připadla křižákům a Palestina Fátimovcům. Cílem křižáků ovšem nebylo spojenectví s Araby proti Turkům, se šíity proti sunnitům, s jedněmi nevěřícími proti druhým, nýbrž dobytí Božího hrobu a celé Svaté země. Fátimovský místodržící Jeruzaléma Iftichár al-Daula se na příchod křižáků dobře přichystal. Z města vyhnal všechny křesťany a v Jeruzalémě ponechal jen mohamedány a židy, ale i z těchto skupin obyvatelstva značná část také raději město opustila; z okolí města dal odehnat dobytek a zasypat či otrávit všechny studny. Křižáci po příchodu k Jeruzalému začali město okamžitě obléhat a 13. června na ně zaútočili; neměli však dostatek obléhacích strojů a byli odraženi. Začali proto stavět dvě obléhací věže, jednu pro Raymondův oddíl a jednu pro Godefroye ( ta měla na vrcholu kříž s podobou Ukřižovaného ). Brzy se však ukázalo, že obléhání bude pro obléhatele – stejně jako v Antiochii – značně obtížné. Zásoby musely být přiváženy z velké dálky, takže křižáci brzy začali trpět hladem, dřevo na obléhací stroje jim sice zpočátku přivezly janovské lodě, jež přistály v Jaffě, ale egyptské loďstvo brzy jaffský přístav uzavřelo. Když se koncem června mezi křižáky rozšířila zpráva, že obléhaným táhne na pomoc silné egyptské vojsko, bylo zřejmé, že k rozhodujícímu útoku na město musí dojít co nejdříve. 8. července obléhatelé uskutečnili kajícné procesí kolem města, jež bylo ukončeno bohoslužbami na Olivetské hoře, a večer 9. července se rozhodli, že obě obléhací věže mají být připraveny na rozhodující útok; protože však obléhaní po celou dobu stavby věží viděli, kde budou věže stát, a mohli se na ně připravit, přikázal nyní Godefroy, aby jeho věž byla přes noc rozebrána a postavena na jiném místě. To se také stalo a ráno 10. července začaly věže ostřelovat jeruzalémské hradby. Poslední křižácký útok na město byl zahájen 13. července a trval do pátku 15. července, kdy se Godefroyovi křižáci konečně dostali na severní hradby; prvním, kdo na ně pronikl, byl údajně rytíř jménem Lethold, hned za ním však následovali Godefroy s bratrem Eustachem, kteří k hradbám přirazili v nejvyšším patře své obléhací věže. Fulcher z Chartres vpád křižáků do města popisuje: „Brzy tedy Frankové velkolepě vstoupili do města, v hodinu polední, v den, který býval Venušiným, v který též Kristus na kříži svět vykoupil, za dutí rohů všichni křičíce, mužně se obořujíce a ‚Bůh pomoz‘ volajíce, a vztyčili korouhev na hřebeni hradeb, čímž pohané vůbec zděšeni, v ulicích všichni proměnili svou udatnost v rychlý útěk.“ Až poté pronikli do města i Raymondovi vojáci, bojující na jižním úseku; v popisu anonymního křižáckého kronikáře ( nazývajícího křižáky podle dobového zvyku poutníky ) o tom čteme: „Když už byli naši poutníci ve městě, pronásledovali až k chrámu Šalamounovu Saracény, kteří se u něho shromáždili, a zabíjeli je. Ti svedli s našimi lítý boj, který trval po celý den a v takové míře, že celý chrám byl ponořen do jejich krve.“ Zuřivý boj skončil pobitím značné části obránců a obyvatel města, jiná část byla zajata, zatím co posádka pevnosti ( s ní byl i sám Iftichár al-Daula ) si dojednala čestný odchod do nedalekého Askalonu.

Po osvobození města se křižáci vypravili k chrámu Božího hrobu, což Fulcher z Chartres líčí takto: „Potom se vypravili k Hrobu Páně a jeho slavnému chrámu, duchovní i laikové, a plesavým zvučným hlasem zpívajíce Hospodinu píseň novou, rozradostněni všichni navštívili svatosvatá místa, tak dlouho žádaná, aby tam s přepokornými modlitbami přinesli oběti.“ O samotném Godefroyovi kronikář Albert z Cách píše, že „svlékl svou zbroj, zahalil se do vlněného šatu a se vší pokorou šel bos za hradby, podél vnější zdi města, poté se vrátil branou, jež stojí proti Olivetské hoře, šel se představit před hrob Našeho Pána Ježíše Krista, syna živého Boha, prolévaje slzy, odříkávaje modlitby, zpívaje chvály Bohu a vzdávaje Mu díky za to, že byl shledán hodným toho, aby viděl to, co si vždycky tak vroucně přál vidět.“ Fulcher svůj popis končí těmito slovy: „A co týž Pán skrze tento svůj lid, tak jemu tuším milý a tak jím chovaný a tak mu důvěrný, k dílu tomu vyvolený, chtěl vykonat, to se bude jakožto památnost hlásat jazyky všech pokolení a potrvá až do konce věků.“

Křižáci na dobytém území hodlali zřídit další křižácký stát, království jeruzalémské. Královská vláda byla nabídnuta Godefroyovi z Bouillonu, který však královský titul odmítl, odůvodňuje to tím, že nechce nosit královskou korunu tam, kde Kristus nosil korunu trnovou, a 22. července přijal titul ochránce Božího hrobu ( advocatus Sancti Sepulchri ). Bylo však třeba svést ještě poslední, rozhodující bitvu – k Jeruzalému se konečně blížilo silné egyptské vojsko vezíra al-Afdala, kterého se křižáci obávali už během obléhání, a utábořilo se poblíž města Askalonu. Křižácké vojsko vytáhlo z Jeruzaléma, 12. srpna na Egypťany znenadání zaútočilo a zahnalo je na útěk. Teď už bylo možno říci, že první křížová výprava skončila triumfem křesťanského vojska – Jeruzalém byl osvobozen a zůstal v držení křesťanů po celých následujících 88 let. Godefroy v něm však vládl pouze jeden rok, neboť 18. července 1100 zemřel a byl pohřben v chrámu Božího hrobu ( jeho hrob byl zničen požárem baziliky Božího hrobu v roce 1808, ale v chrámu je nadále uchováván meč, který mu náležel ).

Blahoslavený Urban II. se o tomto vítězství výpravy, jejímž byl iniciátorem, nedověděl – zemřel totiž čtrnáct dní po osvobození Jeruzaléma, 29. července 1099, a zpráva o vítězství přirozeně nemohla do Říma, kde papež zemřel, do té doby dorazit. O znovu získání města, jež bylo kolébkou křesťanství, tak byl informován až Urbanův nástupce, papež Paschalis II. O jeho nesmírné radosti z tohoto triumfu křesťanstva svědčí jeho dochované listy. Tak v listě, který v roce 1100 napsal francouzským arcibiskupům a biskupům, papež děkuje Bohu za to, že „za našich časů ráčil vyrvat asijskou církev z rukou Turků a samo město Umučení a Hrobu Páně otevřít křesťanskému vojsku“. Skutečné nadšení pak tryská z dalšího listu, adresovaného všem příslušníkům „křesťanského vojska, triumfujícího v Asii“, který je datován 4. května 1100. Papež se v něm ( narážeje zjevně na Jozuovo dobytí Jericha ) raduje z toho, že „Pán obnovil starodávné divy“ a že „těmito zbraněmi Církve, polnicemi kněžských modliteb otvíral hradby nepřátelských měst“, nadšeně volá, že vidíme „nepřátele křesťanské víry a utlačovatele křesťanského lidu vaší rukou z Božího milosrdenství zčásti rozdrcené, zčásti vypuzené z oblastí, jež dlouho drželi“, a že jsme svědky toho, jak se východní církev „po dlouhých létech zajetí“ z velké části navrátila „ke slávě staré svobody“, a vybízí k modlitbě: „Říkejme tedy ústy, říkejme srdcem: ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.‘ Je třeba horlivě se věnovat modlitbám a bdění, aby to, co Bůh začal, naplnil, a aby vaše ruce, které posvětil krví svých nepřátel, zachoval neposkvrněné až do konce a oplývající pevnou zbožností.“

Paměť o osvobození Jeruzaléma se stala trvalou součástí křesťanské a evropské tradice. Z jednotlivých hrdinů první křížové výpravy největší úcta vždy patřila postavě Godefroye z Bouillonu. Již současník Robert Mnich o Godefroyovi psal, že se „zdál být spíše mnichem než rytířem“, a Vilém z Tyru, narozený v Jeruzalémě asi třicet let po Godefroyově smrti, ho líčil jako muže šlechetného, zbožného a bohabojného, jenž byl nejen udatný, ale i „horlivý v modlitbách a slitovných skutcích, proslulý štědrostí, velice laskavý, přívětivý a soucitný, činem příkladný všem a milý Bohu“; jako zajímavost je možno uvést, že ( rovněž podle Viléma z Tyru ) Godefroy k nevoli jiných rytířů vždy odmítal opouštět kostel, jejž navštívil, dokud se od kněží či jiných znalců nedozvěděl všechny podrobnosti o chrámových sochách a obrazech. S Godefroyem, ale i s dalšími bojovníky první křížové výpravy, se setkáváme ve středověkých chansons de geste a truvérských písních, ale i v Dantově Božské komedii ( Dante vidí Godefroye v ráji spolu s Jozuem, Judou Makabejským, Rolandem, Karlem Velikým a dalšími slavnými bojovníky ). Na počátku čtrnáctého století pak byl Godefroy zařazen mezi „devět chrabrých“ ( les Neuf Preux ), skupinu největších hrdinů lidského pokolení, jejímž nejstarším znázorněním jsou sochy v hanzovním sále radnice v Kolíně nad Rýnem a kterou tvořili tři hrdinové pohanští ( Hektor, Alexandr Veliký a Caesar ), tři starozákonní ( Jozue, král David a Juda Makabejský ) a tři křesťanští ( král Artuš, Karel Veliký a Godefroy z Bouillonu ). Nejslavnější básnickou skladbou, oslavující první křížovou výpravu, je ovšem Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa, jedna z největších epických skladeb západní kultury, jejíž autor „opěvá zbožnou zbroj i velitele, / jenž osvobodil Kristův hrob v zlém boji“.

První křížová výprava zahájila epopej křížových výprav, jednoho ze čtyř vrcholů náboženského života středověku, za jaké můžeme pokládat mnišství, jehož zakladatelem na Západě byl sv. Benedikt, žebravé řády, jejichž ideu můžeme vidět nejdokonaleji ztělesněnou v postavě sv. Františka z Assisi, scholastiku, která vyvrcholila dílem sv. Tomáše Akvinského, a křížové výpravy, jež nejlépe představuje vzor křesťanských panovníků sv. Ludvík. Papežství bylo mocnou oporou všech čtyř těchto iniciativ, pouze o křížových výpravách však můžeme říci, že vděčí papežství i za svůj vznik. Všechny dohromady pak tvoří tu velkolepou nádheru středověké Christianitas, kterou asi nejlépe vyjádřil člověk, od kterého bychom to spíše nečekali, totiž ruský slavjanofil Alexej Chomjakov, jenž ve své básni Mečta ( Sen ) z roku 1835 mluví o středověkém Západu jako o „zemi svatých zázraků“ ( strana svjatych čudes ) a říká: „A kak prekrasen byl tot Zapad veličavyj! / Kak dolgo celyj mir, koleni prekloniv / I čudno ozaren jego vysokoj slavoj, / Pred nim bezmolstvoval, smiren i molčaliv“ ( Jak překrásný, hle, byl ten Západ majestátní! / Jak dlouho celý svět, na kolena padnuv, / zázračně ozářen velikou jeho slávou, / v mlčení před ním dlel, tichý a pokorný ). Teprve postupný úpadek Západu, zahájený pohanskou renesancí a zvláště protestantskou revolucí šestnáctého století, způsobil postupný odklon od těchto klenotů středověku. Mnišstvím, žebravými řády i scholastikou se již od těchto počátků úpadku velká část evropských vzdělanců postupně naučila opovrhovat, ale přes posměšky a kritiku osvícenců i pozitivistický, agnostický či ateistický svět stále ještě s obdivem uznával krásu a velikost křížových výprav, znázorněnou například ve slavných Sálech křížových výprav ( Salles des Croisades ) ve versailleském zámku z roku 1843 ( u nás si připomeňme velkou mramorovou sochu Godefroye z Bouillonu od Emanuela Maxe v kapli zámku v Sychrově ) a velkolepě vylíčenou v Michaudových „Dějinách křížových výprav“ ( Histoire des Croisades ) z let 1812 – 1817, později skvěle ilustrovaných Gustavem Dorém. Ještě strohý pozitivista Václav Novotný, jeden z předních českých historiků své doby, ale naprosto vzdálený katolickému křesťanství, mluví roku 1900 o ideji křížových výprav jako o „krásné myšlénce“ či „velkolepé ideji, jež ve středověku se objevila“, o křížových výpravách pak jako o „imposantním hnutí, jemuž dáváno jméno křížových výprav“, a obdivuje „zbožné nadšení, jež zachvacovalo duši středověkého křesťana, a mohutný žár, jenž k boji vznítil srdce středověkého člověka“. Až ve druhé polovině dvacátého století, v době marxistických univerzitních profesorů, sexuální revoluce a II. vatikánského koncilu, se postupně stále ve větší míře setkáváme s čím dál tím ostřejší, ale také primitivnější kritikou křížových výprav. Současní ideologové multikulturalismu neúprosně vyžadují od historiků, aby na křížové výpravy nahlíželi jako na tažení západních barbarů proti obdivovanému islámu či jako na první projev evropského kolonialismu ( i evropský kolonialismus je totiž už pokládán za cosi negativního ); v tomto duchu se také usilovně snaží diváky vychovávat televize a film. Zvláště prostším konzumentům bývají určeny srdce ryvné pasáže, líčící každé vítězství křesťanských vojsk ( právě osvobození Jeruzaléma tu hraje svoji důležitou roli ) jako nikdy nevídané, hrůzné masakry nevinných pohanů; u laiků jde přitom mnohdy jen o neschopnost správně číst a interpretovat historické prameny, pro jejichž poznání tak mnoho poznatků přinesly novější práce o křižáckých vyprávěcích pramenech ( Kaspar Elm ), o křižáckém válečnictví ( Christopher J. Marshall, R. C. Smail ) či o dobových „válečných zákonech“ ( William G. Zajac, Maurice H. Keen ), u jiných historiků či ještě spíše popularizátorů jde však o vědomou snahu přizpůsobit se tomu, co od nich proti-křesťanská společnost vyžaduje. Je to ostatně přirozené – současný svět, jehož hrdinou je sodomita s duhovým praporem, jenž pod ochranou policie provádí obscénní gesta na ulicích evropských velkoměst, těžko může mít porozumění pro Godefroye z Bouillonu, vztyčujícího prapor s křížem na hradbách Jeruzaléma …

Zdroj: Te Deum 2012, https://www.tedeum.cz/4_2012/osvobozeni_jeruzalema_0412.htm

ČTVRTÁ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A DOBYTÍ CAŘIHRADU

Autor: Dr. Pavel Zahradník

První křížová výprava skončila roku 1099 triumfálním osvobozením Jeruzaléma a po celých následujících osmdesát osm let zůstal Jeruzalém v křesťanských rukou. Roku 1187 však bylo město po nedlouhém obležení nuceno kapitulovat před sultánem Saladinem; část jeruzalémských křesťanů se sice mohla vykoupit, část však byla prodána do otroctví. Ve zděšené Evropě byla neprodleně vyhlášena třetí křížová výprava, jež proběhla v letech 1189 – 1192; ani tato výprava však nedokázala město získat zpět, i když díky vojenským úspěchům anglického krále Richarda Lvího srdce Saladin souhlasil s jistými ústupky. Když byl tedy v únoru 1198 novým papežem zvolen Lotario dei Conti di Segni, jenž si zvolil jméno Inocenc III., vyhlásil ještě téhož roku čtvrtou křížovou výpravu se stejným cílem, jaký měla výprava předešlá, totiž osvobození Božího hrobu.

Zatím co západní rytíři v osmdesátých a devadesátých letech dvanáctého století bojovali ve Svaté zemi, odehrávaly se v Byzanci události, jež měly mít, aniž to tehdy někdo tušil, zásadní význam pro průběh právě vyhlášené čtvrté křížové výpravy. V roce 1185 skončila vláda dynastie Komnénovců, jejíž poslední panovník, Andronikos I., dal nejprve zardousit manželku svého předchůdce a poté zavraždit i jejího syna; v době jeho nástupu na trůn, v květnu 1182, došlo nad to v Cařihradu z Andronikova podnětu k masakru západních křesťanů, Latinů ( Latinoi ), jak se jim v Byzanci říkalo, jichž bylo velké množství povražděno, zatímco jiní byli prodáni Turkům do otroctví. Lůza, povzbuzovaná řeckými duchovními a mnichy ( ti dokonce za usmrcování Latinů vypláceli finanční odměny ), nešetřila ani nemocné ve špitále a s obzvláštní brutalitou vraždila latinské kněze, přičemž – jak píše kronikář Vilém z Tyru – „zajali ctihodného muže jménem Jan, podjáhna svaté římské církve, kterého tam pan papež poslal jednat v církevních záležitostech, sťali jej a jeho hlavu na potupu Církve přivázali k nečistému psímu ocasu“. Také Andronikova zahraniční politika byla namířena proti Západu, což se projevilo zvláště jeho dohodou se Saladinem, jež nepochybně přispěla k pozdější ztrátě Jeruzaléma. Po smrti tyrana Andronika ( při dalším povstání mu byla nejprve uťata ruka i noha a vyloupnuto oko, načež byl konečně popraven ) nastoupil na trůn Izák II. z nové dynastie Angelovců, jenž rovněž uzavřel se Saladinem tajné spojenectví proti křižákům; Izáka však v roce 1195 svrhl jeho bratr Alexios, který jej dal oslepit a uvěznit a prohlásil se sám císařem pod jménem Alexios III. Spolu s Izákem věznil Alexios III. i Izákova syna, nezletilého Alexia, jemuž se však v roce 1201 ( tehdy mu bylo osmnáct let ) s pomocí své sestry podařilo uprchnout do západní Evropy, na dvůr svého příbuzného, německého krále Filipa Švábského, v Hagenau nad Rýnem, kam dorazil asi v září téhož roku a začal usilovat o pomoc Západu.

Již tento krátký přehled ukazuje, že byzantská říše ( sami Byzantinci, pokládající se za dědice starého Říma, ji ovšem nadále nazývali římskou říší ) se tehdy nacházela v hlubokém úpadku; nápadné je zvláště spojení vysoké kulturní úrovně, nesmírného, až přejemnělého přepychu a mimořádně odpudivých metod používaných v boji o moc v nejvyšších patrech vládnoucí elity. Není divu, že západní rytíři pohlíželi na Byzanc se zvláštní směsí obdivu, pohrdání ( to se vztahovalo i na nedostatek bojových schopností Byzantinců ) a odporu, který zesilovalo ještě vědomí toho, že po celou dobu křížových výprav Byzanc zastávala nejednoznačná stanoviska – tu slibovala, občas i poskytovala křižákům podporu, tu zase zrazovala a uzavírala tajné dohody s nevěřícími. Sousloví fides Graeca („řecká víra“ ) se tak pro rytíře ze Západu stalo synonymem pro lstivost a prolhanost a není divu, že již během třetí křížové výpravy se na Západě uvažovalo o nutnosti útoku na Byzanc, aby tak bylo pro křižáky zajištěno bezpečné zázemí; již v roce 1185 ostatně proti Cařihradu neúspěšně vytáhl normanský král Vilém II. Sicilský. Zároveň si ovšem západní rytíři dobře uvědomovali, že i Byzantinci jsou křesťany, a stále ještě s nimi pociťovali jistou solidaritu; církevní rozkol z roku 1054 nebyl ještě mnohými pokládán za definitivní, ba zvláště prostí věřící si mnohdy jeho existenci ani dostatečně neuvědomovali.

Když Inocenc III. bulou z 15. srpna 1198, prvním důležitým dokumentem svého pontifikátu, vyhlašoval čtvrtou křížovou výpravu, stanovil její zahájení na březen 1199, ale brzy se stalo zřejmým, že tento termín se nepodaří dodržet. Inocenc III. také požádal Benátčany, aby pro výpravu dodali lodě, jež by křižáky dopravily na místo určení; dal tak přednost Benátkám před jejich rivaly Pisou a Janovem. Místem určení však tentokrát neměla být Svatá země. Vůdcové čtvrté kruciáty si vzali poučení z neúspěchu předešlé výpravy, jíž se někteří ze starších zúčastnili, a dospěli k názoru, že držení pobřežních palestinských či syrských měst není dostatečnou zárukou dobytí Jeruzaléma a že je třeba nejprve dobýt Egypt jako odrazový můstek pro dobytí Jeruzaléma; poprvé se tu tedy při plánování křížové výpravy setkáváme s jistým strategickým myšlením. Velmi brzy se také stalo zjevným, že na rozdíl od předcházející výpravy čtvrtá křížová výprava nebude výpravou panovníků, ale opět ( jako první křížová výprava ) výpravou baronů, tentokrát však v drtivé většině severo-francouzských. Teprve v dubnu 1201 uzavřeli křižáčtí vůdcové smlouvu s Benátkami, jež měla mít klíčový význam pro další osudy křížové výpravy. Křižáci ve smlouvě přislíbili, že dodají výpravě celkem 33 500 mužů, z toho 4 500 rytířů, 9 000 zbrojnošů a 20 000 pěších vojáků, Benátčané se pak zavázali, že toto množství dopraví svými loďmi do cíle, kterým byl zřejmě míněn ( asi na základě dřívější domluvy ) Egypt. Podstatné však je, že křižáci měli Benátčanům zaplatit za uvedený počet mužů, a to i tehdy, kdyby se ukázalo, že jich nakonec bude méně. Po podepsání smlouvy ji obě strany poslaly do Říma s prosbou o papežovo schválení; Inocenc III. ji poté vskutku potvrdil. Krátce na to, 24. května 1201, zemřel hrabě Theobald III. z Champagne, jenž byl mladším bratrem zemřelého jeruzalémského krále Jindřicha a jenž se mezi křižáky těšil velké autoritě a měl být zjevně vůdcem celé výpravy. Smrt tohoto muže, vynikajícího nad ostatní barony, byla nepochybně pro nastávající výpravu velkou ranou. Umírající Theobald ještě vyslovil přání, aby kruciáta vskutku vyrazila, a ze svého majetku zapsal svým přátelům mnoho darů s podmínkou, že jejich příjemci na sebe vezmou kříž ( tedy z látky ušité znamení kříže, které si křižák připnul na rameno na znamení toho, že složil slib vydat se na křížovou výpravu ).  Za nedlouho po Theobaldovi zemřel i Fulco z Neuilly, kazatel, kterého Inocenc III. pověřil hlásáním křížové výpravy; nadále ovšem výpravu hlásal kardinál Petr z Capuy, jmenovaný pro výpravu papežským legátem. V září 1201 se Theobaldovým nástupcem a vůdcem výpravy stal markrabě Bonifác z Montferratu, zkušený válečník a strýc zesnulého jeruzalémského krále Balduina V., jenž na rozdíl od většiny ostatních křižáků nebyl severo-francouzského původu ( markrabství Montferrat se nacházelo v Piemontu ). O několik dní později se zúčastnil generální kapituly cisterciáků v Cîteaux, což bylo znamením, že výpravu podporuje řád, který byl od doby sv. Bernarda předním hlasatelem myšlenky křížových výprav. Koncem roku 1201 Bonifác přijel do porýnského Hagenau, kde se setkal s mladým Alexiem, synem oslepeného císaře Izáka II., a od té doby probíhala intenzívní jednání křižáckých vůdců s tímto nápadníkem byzantského trůnu, který byl rovněž přijat papežem a žádal o podporu svých nároků. Posléze roku 1202 se křižáčtí vůdcové s Alexiem dohodli, že jej dosadí na byzantský trůn výměnou za to, že Alexios jim vyplatí 200 000 stříbrných marek, bude je s 10 000 vojáky doprovázet do Egypta, nápomocen jim bude i ve Svaté zemi a schizmatickou cařihradskou církev poddá papeži. Opatrný Inocenc III. ovšem nechtěl tuto dohodu schválit, i když mnozí příslušníci římské kurie byli jejími stoupenci. Až po uzavření této dohody na sebe vzali kříž i benátský dóže Enrico Dandolo a ostatní Benátčané; stalo se tak zřejmě 18. srpna či 8. září 1202.  Křižáků ovšem do Benátek dorazilo méně, než předpokládala smlouva mezi křižáky a Benátčany – zatím co počet rytířů zhruba odpovídal, jinak tomu bylo se zbrojnoši a pěšími vojáky. Křižáci tak nebyli s to splnit požadavky Benátčanů, neboť se jim nedostávalo 34 000 stříbrných marek. Tu Benátčané prohlásili, že souhlasí s odkladem zaplacení této částky, pokud jim křižáci pomohou dobýt dalmatské město Zadar, dřívější součást Benátské republiky, ale nyní náležející uherskému králi. Křižáčtí vůdcové s tímto řešením souhlasili, i když Inocenc III., jehož o celé věci uvědomil papežský legát Petr z Capuy, tuto dohodu přirozeně odmítl. Benátčané na to papežského legáta opovážlivě vyloučili z výpravy; Petr z Capuy, učený scholastik, jenž si zřejmě nebyl schopen vydobýt patřičnou autoritu, už pak s křižáckým vojskem netáhl, nýbrž sám odjel do Svaté země a do Cařihradu dorazil až po jeho dobytí.

Dne 13. listopadu 1202 výprava dorazila k Zadaru. Když se křižáci dozvěděli, že křížovou výpravu proti Saracénům mají zahájit útokem na katolické město, vyvolalo to v nich pochopitelně nesmírné pobouření. Cisterciácký opat Guy z Vaux-de-Cernay, jenž se nyní stal hlavní duchovní osobou ve výpravě, papežovým jménem útok na Zadar zakázal. Přesto však část křižáků příkaz svých vůdců uposlechla a v druhé polovině listopadu město padlo, bylo vypleněno a kořist rozdělena mezi křižáky a Benátčany. Na to přes 2 000 křižáků, kteří se útoku neúčastnili, výpravu opustilo a přeplulo na druhý břeh Jadranu, do italské Ancony; opat z Vaux-de-Cernay a další odpůrci útoku na Zadar zdůrazňovali, že útokem na majetek uherského krále, který již ( byť jen z politických důvodů ) na sebe vzal kříž, upadli účastníci útoku do exkomunikace. Byli proto vypraveni poslové, kteří měli o tom, co se zběhlo, informovat Inocence III. Teprve v půli prosince přibyl před Zadar Bonifác z Montferratu a až nyní se začalo jednat o definitivní podpoře mladého Alexia, se kterou již předtím souhlasili vůdcové výpravy, ale až nyní byli s tímto jejich rozhodnutím seznámeni ostatní křižáci. Většina křižáků byla znovu proti svým vůdcům, požadovala vyplutí do Svaté země a odmítala změnu směru výpravy a tažení na Cařihrad. Vůdcové odporu, jimiž byli opat z Vaux-de-Cernay a Šimon z Montfortu, pozdější hrdina křížové výpravy proti albigenským, poté opustili křižácký tábor a spolu s četnými rytíři se vydali na dvůr uherského krále; výprava tak přišla o další účastníky.

Na jaře 1203 konečně poslové přivezli listy Inocence III. Rozhořčený papež potvrdil exkomunikaci Benátčanů, zatímco křižáky, jež považoval spíše za oběti, které svedla na scestí věrolomnost Benátčanů ( perfidia Venetorum ), tohoto církevního trestu za útok na Zadar zprostil, ovšem s podmínkou, že vrátí ukořistěný majetek a že vůdcové výpravy napíší list, v němž se zaváží, že napraví křivdy a v budoucnu nebudou útočit na křesťanské země. Křižáci byli s tímto papežovým rozhodnutím, pokud se týkalo jich samých, seznámeni, ovšem exkomunikaci benátských spojenců před nimi Bonifác a ostatní vůdcové úmyslně zatajili; oprávněně se totiž obávali, že představa válečného spojenectví s exkomunikovanými by mohla způsobit naprostý rozpad křižáckého vojska, i když sám papež, který v několika listech adresovaných pouze francouzským křižákům o tomto spojenectví s exkomunikovanými rozvažoval, připouštěl jeho možnost v případě naléhavé nutnosti ( urgens necessitas ). Příchod poslů s papežskou absolucí tak paradoxně upevnil pozice vůdců.

V polovině dubna 1203 loďstvo začalo odplouvat od Zadaru, kam 25. dubna přijel i Alexios, na nějž tu čekali dóže i Bonifác. Během dvou týdnů se výprava přeplavila na ostrov Korfu, kde zůstala tři týdny. Mezi tím papež posílal výpravě stále nové listy, ve kterých se snažil odradit křižácké vůdce od výpravy na Cařihrad, jejich důvody k této změně cíle přísně odsuzoval jakožto nemoudré výmluvy a vybízel je: „Opusťte pošetilé záminky a předstírané potřeby a obraťte své síly na pomoc Svaté zemi, abyste pomohli zhanobenému kříži.“ Na Korfu došlo k dalšímu střetu mezi vůdci výpravy a řadovými křižáky, kteří sice o papežových výzvách nevěděli, ale sami byli také nespokojeni se změnou bezprostředního cíle výpravy. V dolině za hradbami města Korfu se sešla více než polovina křižáckého vojska a rozhodla se výpravu opustit. Vůdcové výpravy v čele s Bonifácem se o shromáždění dozvěděli, odjeli do doliny a zapřísahali shromážděné, aby změnili své rozhodnutí.  Projevy vůdců výpravy, plné velkých emocí, byly úspěšné, takže přesvědčily křižáky, že dosazení Alexia na byzantský trůn je nezbytné pro úspěch výpravy; také duchovní ( důležitou roli hrál Nivelon de Quierzy, biskup ze Soissons ) potvrdili, že pomoc udělená Alexiovi bude aktem křesťanského milosrdenství. Opozice tedy opět ustoupila, ale vůdcové se museli zavázat, že křižácké vojsko nezůstane v Cařihradě déle než do 29. září 1203.

Dne 24. června 1203 konečně křižácké vojsko přibylo pod Cařihrad. Křižáci se domnívali, že legitimnímu nástupci trůnu budou otevřeny brány, ale ke svému překvapení zjistili, že Alexios se setkává s otevřeným nepřátelstvím a musí čelit posměchu z městských hradeb. Křižácká výprava měla zásoby už jen na dva týdny, takže bylo třeba rychle se rozhodnout. Nejprve křižáci na radu dóžete začali obsazovat blízké ostrovy, ale brzy tuto akci, jež by měla za následek dlouhá vyjednávání, přerušili. Poté se již přikročilo k útokům na město, při nichž se statečností vyznamenali jak Frankové ( tak se na Východě říkalo všem křižákům, neboť jejich většina pocházela z Francie ), tak Benátčané, kterým se podařilo přervat mohutný řetěz, jenž bránil v přístupu k hradbám obklopujícím zátoku Zlatý roh, a převzít kontrolu nad hlavní rejdou přístavu. Velkou odvahu projevil dóže Enrico Dandolo, slepý ( o zrak přišel před lety v Byzanci ), více než devadesátiletý stařec, který jako první přeběhl z lodi na břeh s korouhví sv. Marka v ruce; po něm pak následovali ostatní Benátčané.  Po ne příliš dlouhé obraně města Alexios III. uprchl 17. července z města, načež palácoví hodnostáři uznali, že další boj je marný, a navrátili na trůn slepého Izáka II., jenž k sobě okamžitě pozval syna Alexia, přebývajícího v křižáckém táboře. Křižáčtí vůdcové si ovšem od Izáka dali potvrdit podmínky, jež mladý Alexios slíbil splnit. Izák tak učinil Zlatou bulou – křižácké požadavky se mu sice zdály nereálné, ale musel uznat, že křižáci pro něho a jeho syna udělali tolik, že ( jak píše křižácký kronikář Geoffroy de Villehardouin ) by si zasloužili dostat celé císařství.

Dne 1. srpna 1203 byl v chrámu Hagia Sofia korunován za spolu-císaře mladý Alexios, jenž se od té chvíle psal Alexios IV.; křížová výprava tedy dosáhla svého prvního cíle, který před ní stál od uzavření dohody s mladým Alexiem ( připomeňme, že křižáci ještě neuvažovali o ovládnutí Cařihradu, nýbrž jen o dosazení na trůn svého chráněnce, s nímž pak chtěli vytáhnout do Egypta ). Nový císař ( jenž fakticky vládl sám, neboť jeho slepý otec o vládu nejevil zájem ) se snažil učinit vše, aby podmínky splnil, a napsal také list Inocencovi III., v němž se zavazoval, že se podřídí Svatému stolci; kvůli splacení požadované sumy však musel sáhnout i do kostelních pokladen, což značně popudilo cařihradské obyvatelstvo. Ještě v srpnu 1203 Alexios IV. připravil další dohodu s křižáky, podle které je mohl ještě zadržet ve své službě, ale v březnu 1204 by již křižáci mohli vyrazit do Svaté země, a to spolu s byzantskými oddíly, kterým by eventuelně velel sám Alexios IV.. O této nabídce jednalo celé křižácké vojsko, v němž se znovu objevilo staré rozdělení – ti, kteří už na Korfu protestovali proti výpravě na Cařihrad, nyní chtěli, aby podle slibu ihned dostali lodě, které by je odvezly do Sýrie. Vůdcům výpravy se však opět podařilo křižáky přesvědčit, aby s odplutím počkali do jara.

Přebývání křižáků v táboře pod Cařihradem a jejich občasný pobyt ve městě však přinášely stále nové konflikty s cařihradským obyvatelstvem, jehož vztah k Latinům se od dob Andronikova masakru před dvěma desítkami let nijak nezměnil. Již několik dní po Alexiově korunovaci došlo ke vzbouření proti Latinům bydlícím v Cařihradě – mezi povražděnými byli Italové pocházející z přístavního města Amalfi, kteří tu žili po více generací, i Pisánci, kteří předtím pomáhali na hradbách v boji proti křižákům. Při další srážce dokonce Řekové proti Latinům postupovali společně s muslimy žijícími ve městě. Od prosince 1203 pak pouličních srážek mezi křižáky a Řeky stále přibývalo, přičemž pro nevelké skupiny křižáků končily tyto potyčky většinou neúspěšně. K největšímu incidentu došlo 1. ledna 1204, kdy se Byzantinci pokusili pomocí zapálených lodí zničit benátskou flotilu; zruční Benátčané sice tomuto skutku zabránili, ale křižáci si uvědomili, jaké nebezpečí by jim v případě zničení loďstva hrozilo. V lednu dokonce běsnící dav zničil slavnou Feidiovu sochu bohyně Athény, neboť se domníval, že socha svou vztaženou rukou volá křižáky do města!

Alexiovi IV. se mezi tím s pomocí Bonifácovou podařilo ovládnout celou Thrákii, a když se na počátku listopadu vrátil do Cařihradu, byl zde přivítán jako vítěz. To, co slíbil, však stále nebyl s to splnit, takže koncem listopadu mu vůdcové křižáků dali ultimatum – buď splní to, co přislíbil, anebo budou křižáci zproštěni svých slibů a ocitnou se ve válce s císařstvím. Vyplnění slibů však bylo pro Alexia tím obtížnější, že na jeho dvoře získával stále větší moc dvorní hodnostář Dukas, zvaný Murtzuflos, jenž byl hlavou proti-křižácké strany. Při jednáních v lednu 1204 Bonifác z Montferratu nabízel Alexiovi, že s oddílem křižáků vejde do města, aby císaře chránil, ale dav poštvaný Murtzuflem zaútočil na křižáckou delegaci odcházející z jednání, takže křižáci jen tak tak unikli smrti. Murtzuflos už nechtěl déle čekat na moc – 25. ledna Alexia svrhl, v noci na to jej zajal i s jeho otcem, několikrát se jej pokusil otrávit, a když tyto pokusy selhaly, dal Alexia udusit. Stejně tak byl z Murtzuflova příkazu popraven i Mikuláš Kanabos, kterého mezi tím část lidu zvolila císařem, zatím co starý císař Izák 28. ledna údajně sám vhodně zemřel. Dne 5. února 1204 se pak Murtzuflos dal korunovat jako nový císař pod jménem Alexios V.

Dóže sice s novým císařem již 7. února soukromě jednal, ale jednání nikam nevedlo – Murtzuflos byl přesvědčen, že mu jsou křižáci vydáni na milost a nemilost, takže si troufl dát křížové výpravě pouhý jeden týden na opuštění země. Nyní již bylo zjevné, že musí dojít k boji. Již na počátku února se jednotlivé křižácké oddíly střetávaly s oddíly Murtzuflovými, při čemž oddíl vedený Jindřichem z Hainautu získal ikonu Matky Boží, zvanou Nikopoia ( „přinášející vítězství“ ), která bývala nošena v bitvách před byzantskými císaři; nyní byla v procesí nesena křižáckým táborem a dána do péče biskupovi z Troyes ( jde zřejmě o obraz, jenž se dnes nachází v chrámu San Marco v Benátkách, kde je Madonna Nicopeia uctívána jako ochránkyně města ). Na to bylo svoláno shromáždění křižáků, zahnaných vývojem událostí do bezvýchodného postavení, na kterém bylo rozhodnuto vytáhnout proti Murtzuflovi a pomstít Alexiovu smrt; křižáčtí duchovní přitom prohlásili, že tato „válka je v souladu s právem a spravedlností“, a dodali: „A jestli máte v souhlase s právem úmysl dobýt tuto zemi a podřídit ji Římu, dostanete apoštolské rozhřešení, takové, jaké jste již dostali, pro ty, kteří se vyzpovídali a zahynuli by.“  Křižáci nyní byli silnější než ještě před několika měsíci – připojili se k nim vyděšení Latinové z Cařihradu i se svými ženami a dětmi, obávající se nových proti-latinských útoků ( podle Villehardouina jich mělo být 15 000, což je však zjevně přehnáno ), a navíc někteří z křižáků, kteří před tím sami odpluli z Cařihradu do Sýrie, kde však nenalezli žádné vhodné zaměstnání, se v zimě vrátili. V březnu křižáčtí vůdcové uzavřeli novou dohodu s dóžetem, v níž si rozdělili kořist, domluvili se o budoucí volbě nového císaře a patriarchy a také se dohodli, že křižácké vojsko nebude rozpuštěno po celý rok od 30. března, aby mohlo upevnit moc v dobytém městě. V pátek 9. dubna 1204 křižáci konečně započali útok na hradby; bojovalo se od rána až do podvečerních hodin, ale nakonec byl útok odražen. Na shromáždění ve večerních hodinách někteří navrhovali zaútočit od Marmarského moře, ale Benátčané byli proti tomuto návrhu, neboť se obávali, že mořský proud by je zanesl mimo město. V sobotu a v neděli se nebojovalo; v neděli 11. dubna křižáci přistoupili ke zpovědi a ke svatému přijímání a křižáčtí kněží ve svých kázáních zdůvodňovali oprávněnost nastávajícího boje, neboť Řekové jsou schizmatiky a nad to zavraždili svého panovníka, takže jsou „horší než židé“.

V pondělí 12. dubna křižáci opět podnikli útok na hradby, jenž byl tentokrát úspěšný. Severní vítr zahnal dvě z křižáckých lodí k jedné z věží městského opevnění a dva Benátčané a jeden Frank se jako první dostali z lodí na věž. Nakonec křižáci obsadili celou část hradeb ze strany moře poblíž Blachernského paláce, otevřeli brány dalším, a když se dala na útěk i elitní varjažská garda, která neobdržela požadovaný dodatečný žold, křižáci vnikli do města, v němž začala hořet nejbližší čtvrť; Murtzuflos se je snažil zahnat, ale křižáci zaútočili na jeho tábor za klášterem Krista Pantepoptésa a obsadili ho. Murtzuflos se sice snažil povzbudit Cařihradské k obraně, ale obyvatelé už bojovat nechtěli; Murtzuflos tedy opustil město, ale v chrámě Hagia Sofia byl zvolen nový císař, který spolu s patriarchou nadále vybízel k odporu. Ten už však byl marný, město bylo v rukou křižáků a jeho obyvatelé provolávali slávu Bonifácovi, kterého již nazývali svatým císařem ( hagios Basileos ). Dvoudenní boj ( se sobotní a nedělní přestávkou ) na hradbách a v záhradbí si podle kronikáře Gunthera z Pairisu vyžádal životy dvou tisíců obránců, ve skutečnosti jich ovšem bylo nepochybně mnohem méně. Křižáci sami byli překvapeni rychlým dobytím města – Villehardouin píše, že počítali s měsíčním obléháním, a i po dobytí se obávali protiakce ze strany Řeků, takže po celou noc z pondělí na úterý raději zůstávali v pohotovosti na vnitřní straně hradeb. Žádný řecký pokus o zahnání dobyvatelů se však už nekonal.

Dobyté město bylo poté vypleněno, ale během tří dní se vůdcům výpravy podařilo opanovat situaci, v čemž jim jistě přispěla i skutečnost, že se již blížily velikonoční svátky ( Květná neděle připadla toho roku na 18. duben ). Svědek událostí křižácký rytíř Robert de Clari píše, že „když bylo město dobyto, neděla se žádná křivda ani chudákům,  ani boháčům. Ti, kteří chtěli odejít, tedy opouštěli město a ti, kteří chtěli zůstat, zůstávali. Z města odešli nejbohatší.“ Není důvodu pochybovat o pravdivosti této zprávy, byť jistě poněkud idealizované. Zdá se, že dobytí města vskutku nezpůsobilo naprosté většině obyvatel Cařihradu žádnou větší újmu na majetku, snad nikomu pak újmu na životě, což je ostatně dosti pochopitelné – Řekové se již vůbec nebránili a v císařských palácích, v sídlech velkých boháčů a ve schizmatických chrámech a klášterech, jež byly zato vypleněny důkladně, bylo tolik nesmírného bohatství ( Villehardouin píše, že „co existuje svět, nebylo v jednom městě tolik kořisti“ ), že to stačilo plně křižáky uspokojit. Takový závěr, jak se zdá, vyplývá i z jediného více méně neutrálního pramene, jímž je příslušná pasáž ve staroruském Novgorodském letopise, jejíž autor byl zřejmě dobytí města rovněž přítomen. Líčení nejrůznějších násilností, k nimž mělo dojít při dobytí města, s nímž se občas v novější literatuře setkáváme, je z velké části jen obvyklým barvitým přeháněním rodem z orientálních bazarů, dodnes tak typickým pro východní schizmatiky, jež jen volně vychází z důležité kroniky, kterou sepsal Nikétas Chóniatés ( ten se ovšem ve svém dlouhém a velmi obšírném popise počínání dobyvatelů přirozeně vůbec nezmiňuje o žádném, novějšími autory vyfabulovaném zabíjení obyvatel města ), či z obzvlášť horrorovitého proti-latinského traktátu Aitiamata ( Stížnosti ), jehož autorem je Konstantin Stilbes. Umírněné chování dobyvatelů v této době, která přece nebyla tak vzdálena masakru z roku 1182, nás může překvapit; snad si je můžeme vysvětlit tím, že při tehdejším masakru byli povražděni takřka výhradně Italové z obchodních městských republik ( Janované, Pisánci, obyvatelé Amalfi, ale nikoli Benátčané, jelikož ti byli již dříve, roku 1171, z města vypovězeni ), takže pro dobyvatele z roku 1204, Benátčany a Severo-francouze, šlo o událost přece jen méně známou. Svoji roli ovšem zřejmě hrála i skutečnost, že obléhání města trvalo velmi krátkou dobu, a také dlouhé noční čekání na případný protiútok Řeků, během něhož z válečníků vyprchala bojová euforie.

Podle dohody uzavřené ještě před dobytím města si nikdo z dobyvatelů nesměl svévolně ponechat žádný ukořistěný majetek, nýbrž veškerá kořist byla snesena do tří cařihradských chrámů a tam byla mezi jednotlivé účastníky rozdělena, přičemž křižákům připadla jedna polovina kořisti a Benátčanům druhá polovina. Zvláště cennou kořistí bylo přitom množství ostatků, jež byly nyní z cařihradských chrámů převáženy do chrámů na Západě. Chudší vrstvy obyvatel Cařihradu zůstaly při těchto událostech zcela pasívní, neboť jak rozhořčeně píše Nikétas Chóniatés, útěk boháčů a aristokratů z města jim ( stejně jako okolnímu venkovskému obyvatelstvu ) způsobil radost a ihned po dobytí se daly do čilého obchodování s novými pány města.

Křižáčtí vůdcové po dobytí města obsadili přední budovy ve městě – tak Blachernský palác, tehdejší hlavní rezidenci císařů, zabral Jindřich z Hainautu, zatímco Bonifác z Montferratu obsadil jiný císařský palác Bukoleon. Rovněž podle dřívější dohody se poté konala volba nového císaře, jehož volilo dvanáct volitelů ( šest křižáků a šest Benátčanů ). Zvolen byl nikoli vůdce výpravy Bonifác z Montferratu, proti němuž měli výhrady Benátčané, nýbrž Balduin Flanderský, jenž byl korunován 16. května 1204 biskupem ze Soissons. Takto vzniklo Latinské císařství, jehož sídlem měl poté Cařihrad být až do roku 1261. Zvolen byl také nový cařihradský patriarcha, jímž se stal Benátčan Tommaso Morosini; k této volbě došlo proti vůli Inocence III., který několik měsíců otálel, než ustoupil a novému patriarchovi poslal palium. Křížová výprava byla dobytím Cařihradu ukončena, neboť do Egypta, ani do Jeruzaléma již křižáci netáhli; papežský legát Petr z Capuy je zprostil křižáckého slibu. Porážka od bulharského cara Kalojana, kterou křižácké vojsko utrpělo rok po dobytí Cařihradu, 14. dubna 1205, v bitvě u Adrianopole, v níž byl zajat i císař Balduin, pak jen toto rozhodnutí zpečetila – nyní by již na pokračování v křížové výpravě nebyl ani dostatek sil.

Pokusme se nyní čtvrtou křížovou výpravu zhodnotit. Předem je nutno zdůraznit, že ve srovnání s ostatními křížovými výpravami do Svaté země šlo o výpravu, jež probíhala zcela atypicky. Výprava se totiž od samého začátku úplně vymkla z rukou Inocencovi III., který ji vyhlásil, takže papežovi, jinak oprávněně pokládanému za nejmocnějšího papeže středověku, většinou nezbylo než bezmocně protestovat a se zpožděním reagovat na uskutečněné činy. Dvě smlouvy, které byly ještě před vyplutím výpravy uzavřeny, totiž smlouva křižáků s Benátčany a smlouva s mladým Alexiem, výpravu od počátku zákonitě odváděly od jejího oficiálního cíle a neúprosně ji – přes mnoho násobné papežovy protesty, ale také přes jednoznačný nesouhlas většiny samotných křižáků – hnaly nejdříve k Zadaru a poté k Cařihradu. Dobytí Zadaru bylo ovšem uskutečněno výhradně na nátlak Benátčanů, o dobytí Cařihradu však Benátčané, po dlouhou dobu vyjednávající s uzurpátorem Alexiem III., z počátku neusilovali, takže rozhodující roli zde hrála zmíněná dohoda křižáckých vůdců s mladým Alexiem. Až do poslední chvíle však stále existovala představa, že po dobytí Cařihradu bude výprava dále pokračovat do Egypta či do Svaté země; zproštění křižáků z křižáckého slibu, jež po dobytí města svévolně provedl Petr z Capuy, Inocenc III. v dopise legátovi ostře kritizoval.

Dobytí hlavního města východního rozkolu vzbudilo velké naděje na dosažení církevní unie Východu se Západem ( tyto naděje se sice nesplnily, ale to již nebylo vinou křižáckých bojovníků ).  Není tedy divu, že reakci Inocence III. na dobytí města nelze popsat jinak než jako nesmírné nadšení; papež také ve svém listě císaři Balduinovi, datovaném 7. listopadu 1204, vzal jeho zemi a lid pod ochranu sv. Petra. V listech, které tehdy psal západoevropským metropolitům, čteme na příklad takováto slova: „Pravice Hospodinova ukázala svou moc a vyvýšila křesťanské vojsko – ony [ tj. Byzantince ] zasáhla spravedlivým trestem a tomuto vojsku přidělila jejich zemi, bohatou na zlato, stříbro a zlaté kamení, překypující obilím, vínem a olivou, oplývající vším dobrem.“ A v listě, jejž papež v listopadu 1204 poslal duchovním doprovázejícím výpravu, píše, že „Ten, který spravuje královskou moc nad lidmi“, nyní „předal cařihradské císařství z rukou pyšných pokorným, z moci neposlušných poslušným, z rukou schizmatiků katolíkům“ ( stejná slova najdeme i v papežově listě císaři Balduinovi ), cituje 117. žalm: „Řízením Hospodinovým se to stalo a je to podivuhodné v našich očích“, naděje na návrat Byzance k církevní jednotě vyjadřuje slovy: „Izrael zničil své zlaté tele a zdá se, že se vrací k jednotě s Judou“, a posléze adresuje křižáckým duchovním tuto výzvu: „To vše, co jsem vám napsal, takto vykládejte křesťanskému vojsku.“ Takovéto papežovo hodnocení čtvrté křížové výpravy a jejích následků lze tedy nazvat hodnocením oficiálním a s ním měla být seznamována veřejnost. Nyní již byl Inocenc III. ochoten výsledky čtvrté křížové výpravy bránit – v pozdějším listě latinskému cařihradskému patriarchovi ze 7. prosince 1210 vypisuje některé zvlášť odpudivé zločiny, jichž se Řekové na Latinech dopustili, a prohlašuje, že v případě, že by Řekové město znovu dobyli, vyhlásil by proti němu novou křížovou výpravu. Teprve rok a čtvrt po dobytí města se Inocenc III., jenž již do té doby napsal takřka čtyři desítky listů týkajících se situace v Byzanci po 12. dubnu 1204, rozhodl vyslovit o dobytí Cařihradu kritická slova. V listě legátovi Petrovi z Capuy z 12. července 1205 a v dalších, ještě pozdějších listech Bonifácovi z Montferratu a dóžeti Enricu Dandolovi se setkáváme s velice ostrými odsudky počínání křižáků i Benátčanů. V listě legátu Petrovi papež mluvil o tom, že dobyvatelé Cařihradu „meče, jichž měli užít proti pohanům, poskvrnili krví křesťanů, nehledíce ani na náboženství, ani na věk, ani na pohlaví, před očima všech spáchali všemožné nestoudnosti, cizoložství a nemravnosti, přičemž dokonce matróny a panny zasvěcené Bohu vydaly v plen nečistému žoldáctvu“, a že neváhali sáhnout ani na „chrámové pokladnice, přičemž olupovali a ničili i stříbrné oltáře, znesvěcovali svatostánky a odnášeli z nich kříže a ostatky“, a povzdechl si: „Jak by se řecká církev, zmučená tak mnohým utrpením a pronásledováním, měla nyní vrátit k církevní jednotě a k lásce vůči Apoštolskému stolci?“ Ve velmi přísném listě dóžeti pak opět vyčítal výpravě odklon od původně zamýšleného cíle; vidíme tu, že osvobození Jeruzaléma znamenalo pro Inocence III. naprostou prioritu: „Jestli že totiž toto vojsko dokázalo dobýt Cařihrad a ovládnout Řecko, což by nebylo schopné – a to mnohem snadněji – osvobodit z rukou pohanů Alexandrii a Egypt a potom Svatou zemi? Je pravdou, že návrat Byzance k poslušnosti své matky, svaté římské církve, je pro nás cenný, ale ještě cennějším by bylo navrácení Jeruzaléma do rukou křesťanského lidu.“

Skutečnost, proč papež, velká politická osobnost své doby, po dlouhou dobu v mnoha listech určených veřejnosti dobytí Cařihradu oslavoval, načež po uplynutí více než roku napsal několik soukromých listů, určených jednotlivým bývalým vůdcům kruciáty, s takto ostrými, zjevně přehnanými výčitkami, není historikům dosud jasná. Michael Angold, autor jedné z nejnovějších monografií čtvrté křížové výpravy, se to snaží vysvětlit politickými důvody, platnými v době, kdy papež ztrácel kontrolu nad situací v Byzanci, což – jak víme – velmi těžce nesl: „Aby zachránil situaci, Inocenc musil vystoupit jako morální autorita. Nejjednodušší způsob spočíval v tom, že vůdce křížové výpravy obvinil z vyloupení Cařihradu. Dříve Inocenc dával přednost tomu, že tyto události ignoroval.“ Ani toto vysvětlení se však nezdá být zcela přesvědčivým, nevysvětluje totiž výběr adresátů těchto listů, neboť jde o osoby, které v této době již stály mimo hlavní proud politického i náboženského života v Latinském císařství; spíše se zdá, že se papež rozhodl přísnými slovy pokárat ty, jež pokládal ( zřejmě oprávněně ) za hlavní původce toho, že výprava skončila jinde a jinak, než si on sám přál. Nechtě pak papež jistě prokázal dobré služby současným ideologům, ať už jakéhokoli směru, kteří si z jeho zcela protikladných výroků mohou vybrat takové, které jim více vyhovují; zato ahistorické, zcela nesmyslné dodatečné omluvy za dobytí Cařihradu svědčí snad o hlouposti jejich autorů, snad o jejich farizejském pokrytectví, nejpravděpodobněji však o směsi obojího.

Na samotné dobytí Cařihradu, jež bylo jen logickým následkem toho, že se křižáci smlouvou s mladým Alexiem vmísili do obvyklých byzantských dynastických sporů, ovšem nelze s odstupem let pohlížet jinak než se satisfakcí – Byzanc byla oprávněně ztrestána za svoje již sto let trvající zrádné počínání v bojích o udržení Svaté země, za masakr Latinů z roku 1182 i za hojné ústrky, kterým museli křižáci i místní Latinové čelit v posledním roce, a nad to si křižáci pro další tažení do Svaté země zabezpečili týl. Obavy, které Inocenc III. vyslovil ohledně negativního vlivu, který by dobytí města mohlo mít na vztahy katolické církve a schizmatického Východu, se zjevně nenaplnily – nenávist, kterou tento Východ choval k Latinům a která se projevila nejen ve zmíněném masakru z roku 1182, ale i v mnoha jiných případech, se dobytím Cařihradu jistě nezmenšila, ale také nezvětšila. V zásadě přece nešlo o nic jiného než o stálý vzdor Cařihradu jakožto „nového Říma“ proti Římu starému, pro který se teprve dodatečně sháněla teologická či historická odůvodnění, z nichž asi nejznámějším je nesmyslný odpor proti Filioque, tedy proti učení, jež vycházelo z vyznání víry, připisovaného sv. Atanášovi, a jež se na Západě, počínajíc Španělskem, postupně prosazovalo již od konce čtvrtého století, při čemž proti němu po dlouhou dobu nebyly na Východě vznášeny žádné námitky. Dobytí Cařihradu na tom nemohlo nic změnit k horšímu, na opak soužití dobyvatelů, kteří v některých oblastech Byzance zůstali až do konce středověku, s řeckým obyvatelstvem, jež leckde ( na příklad v Achajském knížectví, zaujímajícím poloostrov Peloponés ) bylo zcela harmonické, nepochybně přispělo k dalšímu bližšímu poznání Řeků a Latinů, jež mělo za následek nové unijní pokusy – odtud vede cesta k lyonské unii z roku 1274 a florentské unii z roku 1439 a od ní opět k již lokálním uniím doby po-tridentské, jejichž výsledky jsou živé dodnes. Rozhodně je tedy nutno odmítnout rozšířenou kritiku dobytí Cařihradu, jejímž hlavním představitelem je smutná postava sira Stephena Runcimana ( syna lorda Waltera Runcimana, nám známého z jeho české mise v před-mnichovské době ), jinak zasloužilého byzantologa, ale také nesnášenlivého byzantofila, jenž s nesmiřitelnou nenávistí stíhal všechny obyvatele Západu, kteří se v minulosti ocitli v konfliktu s uctívanou Byzancí, a jenž stojí u počátků současného mainstreamového odsuzování nejen čtvrté křížové výpravy, ale i křížových výprav obecně.

Negativním výsledkem výpravy tak nepochybně není samotné dobytí Cařihradu, nýbrž spíše to, co mu předcházelo, a to, co po něm následovalo, resp. nenásledovalo. Předcházelo mu dobytí Zadaru, čin naprosto neomluvitelný, ničím nevyprovokovaný, který hned v začátku výpravy způsobil, že její účastníci byli stiženi církevními tresty. Za další závažnou skvrnu na čtvrté křížové výpravě je pak nutno pokládat samotný fakt, že křižáci, jejichž výprava svévolně odbočila ze své původně plánované trasy, tak nemohli splnit svůj křižácký slib, k čemuž se neodhodlali ani po dobytí města. Tyto činy lze vyčítat jak Benátčanům, tak i vůdcům křižáků ( ti ovšem měli pro výpravu s mladým Alexiem na Cařihrad racionální důvody ), nikoli však řadovým křižáckým bojovníkům, kteří – jak jsme viděli – se během celé výpravy vícekrát marně pokoušeli navrátit výpravu z nově nastoupené cesty; o jejich stále znovu a znovu projevovaném citlivém svědomí nelze hovořit jinak než s respektem. Při všem uznání pro dobyvatele Cařihradu a pokořitele byzantské říše je tedy skutečností, že studujeme-li historii dobytí Cařihradu, nemáme ten naléhavý dojem, že jsme svědky čehosi posvátného, biblického, dojem, jaký se nás intenzívně zmocňuje při četbě popisů osvobození Jeruzaléma, jímž roku 1099 vyvrcholila první křížová výprava. Čtvrtá křížová výprava se – proti vůli papeže i jejích řadových účastníků – ze svaté války přeměnila v obvyklou válku světskou, byť ovšem ( máme-li na mysli její cařihradské zakončení ) válku spravedlivou.

Zdroj: Te Deum 2012, https://www.tedeum.cz/6_12/dobyti_carihradu_0612.htm