Recenze knihy Konec liberalismu v Čechách

Konec liberalismu v Česku. A co dál?

Ladislav Malý navrhuje alternativu: český stavovský spolkový stát 
Lukáš Beer 

( převzato z webu Náš směr )

Liberální systém zatím, zdá se, pevně sedí v sedle na hřbetu národů euroamerické civilizační oblasti. Zdání ovšem klame. Vnitřní systémová krize liberalismu je natolik hmatatelná, že symptomaticky svědčí o jeho blížícím se konci. Obecně se dnes – v roce 2015 – říká, že všechno skončí válkou, a to tou nejstrašnější, jakou kdy lidstvo zažilo. Může tak být. Může ale nastat i jiný konec liberalismu, který zatím nelze s určitostí predikovat či jinak definovat. Jednoho dne ale skončí, to je jisté.“ To jsou slova Ladislava Malého, praktikujícího konzervativního katolíka, kterým dějiny lidského pokolení určitě dají za pravdu. Co ale přijde potom?

Na to se snaží Ladislav Malý odpovědět ve své nové publikaci, která nese název Konec liberalismu v Česku. A co dál? Autor zde nabízí svůj pohled, možné řešení a alternativu stávajících poměrů. Na mnohé zde uvedené můžeme pohlížet s určitými rozpaky, na mnohém se určitě shodneme – ale právě od toho tady úvaha Ladislava Malého je – zamyslet se nad možnými příčinami krize a východisky z ní. Malý spatřuje politickou vizi pro český národ v systému „stavovské autoritativní demokracie“ a jako ideu stmelující národ vidí v „tradičních morálně duchovních hodnotách, jejichž výrazem je katolické pravověrné náboženství a Svatováclavská tradice“. Ve své úvaze – kterou předkládá jako možný podklad k politickému programu – dává těmto vizím ještě konkrétnější podobu a představuje čtenáři, jak by takový stát měl fungovat v praxi ve všech oblastech života. 

„Stavovskou společnost“ definuje Malý jako „moderní stát bez politických stran, který se řídí technokratickými a demokratickými prvky vládnutí s důrazem na autoritu zákonů“. Na všech úsecích řízení a správy státu se přitom nacházejí odborníci z řad veřejnosti a zastupující veřejnost. „Stavovská veřejnost není tedy pluralitní ve smyslu politickém, je ale pluralitní ve smyslu kulturních, sportovních či jiných dobrovolných a zájmových občanských spolků“, uvádí autor. Stavovský stát ruší systém plurality politických stran, zaniká politická opozice a tvoření různých politických koalic, a tím i „nechutné politikaření, končí lobbing i sponzoring politickým stranám“. Stavovská demokracie není ani systém vlády jedné strany, protože politické strany v ní zanikají. 

Úkolem „českých konzervativců“ by podle Malého měla být „náprava společenských, sociálních a ekonomických škod po komunistickém, ale zejména po liberálním politickém systému“. K tomu autor poskytuje poměrně rozsáhlý historicko-politický výklad. O Druhé světové válce Ladislav Malý praví, že z ní těžili „sionisté“: „Do jaké míry byla Židy zinscenována, nebo válečný konflikt byl využit sionistickými Židy k jejich záměru, je v dějinách otevřená hádanka. Zatím. Leč ve světě vznikl konflikt, jemuž se říká druhá světová válka, v níž mnozí sehráli úlohu ,užitečného idiota‘. Vítězové byli dva, a ti si svět rozdělili. Židé-sionisté ovládající Spojené státy, a sovětští bolševici. (...) To je začátek sionistické expanze za světovládou. Stát Izrael nemůže sám bez svých vlivných a ekonomicky mocných spojenců vydržet ani jeden den. Proto američtí sionisté, pevně svázáni rodovými pouty s izraelskými sionisty, na základě politické a ekonomické propojenosti ze států západní Evropy vytvořili pevnou spojeneckou síť, jejímž politickým základem je liberální demokracie.“

Současná liberální demokracie je podle autora „vysoce sofistikovaný pluralitní politický systém, identifikující se ,lidskými právy‘, s důrazem na svobodu jednotlivce. V ekonomice pak liberalismem je zbožštěním volného trhu, a to všechno má společného jmenovatele, tzv. holocaust, což je dogma sionistického náboženství. (...) Svoje pojetí liberální demokracie s tzv. lidskými právy, na bodácích vyvážejí Spojené státy spolu s jejich satelity do celého světa.“ 

Malý rezolutně odmítá členství Česka v NATO a v Evropské unii: „Česká politická reprezentace liberální demokracie, bez souhlasu většiny národa – tedy nelegitimně –, stát i národ zaprodala tzv. Evropské unii a vojensky nás podřídila agresivnímu paktu NATO. Česká státní reprezentace se vzdala vlastní suverenity ve prospěch cizí moci; sehrála roli kolaboranta, neboť národ ji k tomu mandát nedal!“, tvrdí. Zároveň ovšem varuje před tradičním českým „nekritickým rusofilstvím“. 

Autor poukazuje na neduhy stávajícího společenského systému zejména v oblasti sociální politiky a píše: „Ideologové a politikové liberální demokracie narážejí na neřešitelný problém: Když se pokusí o snesitelnější přerozdělení národního bohatství, aby odstranili křiklavé rozdíly, musejí tak provést na úkor svobody jednotlivce, jak říkají – alespoň doposud to tak bývalo. Neboť v liberalismu je jedinec přímo vybízen k obohacování se, a to – jak jinak – na úkor jiných, jemu blízkých spoluobčanů. Jedinec je přímo vybízen k bezohlednosti, a aby přežil, i k tvrdosti, protože systém je tak uzpůsoben. (...) V zemích postižených liberální demokracií se stále více a zřetelněji ukazuje, že tento typ ekonomicko-politického systému prožívá permanentní společenskou a politickou krizi, spočívající přímo v základní ideji systému liberalismu (...). Liberalismus vůbec nebere v potaz, že jsou lidé od přírody různí (...). V liberálním systému vládne hrstka nejmajetnějších (oligarchie), kteří mají rozhodující vliv na ekonomiku státu. To, co jsme si řekli o komunistickém socialismu (státním kapitalismu), platí plně i u systému liberální demokracie v jejím pokročilém stádiu rozkladu: Vládnoucí hrstka oligarchů, řídící ,kmotrovským‘ způsobem ekonomiku státu, nutně ústí do korupce, rozkrádání, úplatkářství, vyčerpání přírodních zdrojů, otevřeného banditismu, ekonomické a kulturní stagnace, prohnití a zhroucení.“

Občanské svobody v liberálních demokraciích označuje Ladislav Malý za „vývěsní štít liberalismu, jeho alfu a omegu“. Realitu autor ale charakterizuje neúprosně: „V pytli je ovšem skryté šídlo, které občan, pokud má spoustu jiných starostí s uhájením života, snadno přehlédne. (...) Občan má sice Ústavou zaručena politická práva, leč občanské svobody mají ve svém konečném výsledku nulový efekt. Jinak řečeno: Můžete si mluvit, co chcete, psát petice, jaké chcete, demonstrovat kde chcete a za co chcete, není vám to stejně nic platné, svého práva a spravedlnosti se nedočkáte! Politické strany, které vyhrály volby a mají – jak by se zdálo – moc ve státě v rukou, jsou pouhými vykonavateli moci skutečných vládců-majitelů národního bohatství v tom kterém konkrétním liberálním státě.“

Autor pranýřuje i současnou přistěhovaleckou politiku v Evropě, za kterou vidí cíl „naředit bílou rasu evropských národů, zlikvidovat zvyky a křesťanské tradice autochtonních Evropanů". 

Ve svém výkladu Ladislav Malý vedle liberální demokracie ovšem opakovaně kritizuje i „bolševický komunismus“ a nacionální socialismus. Domnívá se dokonce, že se „nad slunce jasněji ukázalo, že tři základní politické systémy XX. století – komunistický socialismus, nacionální socialismus a liberální demokracie – jsou ze stejného židovsko-zednářského myšlenkového kadlubu, jedním slovem z tzv. osvícenství“. 

V druhé polovině své publikace autor nastiňuje konkrétní podobu své vize budoucí české politiky. Jak už zde bylo zmíněno, uvádí, že po zahraničně-politické stránce by český stát měl usilovat o vystoupení z NATO a EU: „Češi by měli raději přemýšlet o vlastní středoevropské existenci a autenticitě, tedy spoléhat sami na sebe! Podobně jako my jsou na tom Slováci, Poláci či Maďaři, popřípadě Slovinci, ale i Rakušané. Tyto státy by měly tvořit zárodek budoucího společenství na základě ekonomické spolupráce, příkladné neutrality, ale možno i společné obrany, neboť je k tomu vede společná historická a kulturní zkušenost. Takový společný projekt by měl mít přednost před transatlantickým partnerstvím, ale rovněž i ochranou před snahou po hegemonii ruského politického a ekonomického vlivu ve střední Evropě.“ Na tomto hodnocení autora se částečně musela podepsat určitě specifická propaganda pěstovaná v českých médiích, která spekulují – na rozdíl dokonce i od mainstreamových médií v Německu (!) a Rakousku – o údajných plánech ruské hegemonie ve střední Evropě. 

Velmi zajímavý je náčrt budoucího uspořádání českého státu – České spolkové republiky – z pera Ladislava Malého, ve které by profesní stavovské kurie tvořily základ struktury politicko-sociálního zřízení stavovského státu společně se stavovským dvoukomorovým parlamentem, a také se spolkovým prezidentem, který by byl současně předsedou ústřední spolkové vlády. Samostatná podkapitola knihy je věnována ekonomickému uspořádání, kde by v první řadě mělo podle autora být uplatňováno pravidlo: „Odmítáme kapitál vznikající spekulacemi namísto tvořivé práce! Práce a nikoli kapitál je původcem a zdrojem všech hodnot v ekonomice.“ Autor míní, že liberální kapitalismus klade důraz na zisk z podniku či továrny, neboť zisk se zdá být přirozeným cílem podniku. „Katolická mravouka ovšem hlásá, že všechny majetky na tomto světě jsou pro člověka, pro život; mají univerzální charakter. To hlásá i přirozené právo: Život je důležitější než zisk. Zisk může být natolik cílem, nakolik slouží životu“, zní krédo Ladislava Malého. Problematicky se bude určitě jevit autorův návrh, který praví, že „prioritu v zaměstnání v českých podnicích a závodech musí mít český dělník před pracovníkem cizí národnosti“. Autochtonní obyvatelé České spolkové republiky jiné národnosti by pak zřejmě byli obyvateli druhé kategorie. 

Následuje podrobný výklad základních principů politiky stavovského státu v oblasti bankovního systému, zemědělství, kultury, školství, obranyschopnosti, popis postavení rodiny aj. Ladislav Malý si ovšem nedělá iluze, „že by se český stát stal státem religiosním – Česká spolková republika by byla státem sekulárním“, protože „Češi ve velké většině odmítají institucionální náboženství a nemá smysl národu cosi nutit proti jeho vůli.“ 

Na závěr své knihy autor apeluje na občanskou iniciativu: „Lidé, kteří po změnách touží, ale nic pro jejich příchod nedělají, jsou přesně těmi lidmi, které současné mocenské elity liberální lžidemokracie a jejich média vytvořily. Lidé si pohříchu nechali znechutit politiku přesně tak, jako v době tzv. bolševické husákovské normalizace, přičemž zapomínají, že jedině skrze ni se lze domoci změny.“

Určitě dílo v několika ohledech kontroverzní – ale je rozhodně hodné konfrontace s vlastními názory a kniha bezpochyby nabízí dobrý podnět k zamyšlení. Protože stále platí jistota, že i dny liberální demokracie budou na cestě mravního a duchovního dospívání lidského pokolení jednoho dne definitivně sečteny. 

Ladislav Malý: Konec liberalismu v Česku. A co dál? Vydavatel: Powerprint, Praha 2015. ISBN 978-80-87994-30-6