Převraty v balkánských státech a Maďarsku roku 1944

Autor: Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Krize nacisticko - fašistického režimu v r. 1944 a její projevy v balkánských státech

Albánie

Albánská suverenita prošla několika modifikacemi ve svém státním vývoji. Vznikla na rozloze 28 700 km2 a měla 1 900 000 obyvatel. Byla dlouho součástí Turecka a vzhledem ke své náboženské orientaci hodně Albánců sloužilo v turecké armádě, v policejních složkách, jako výběrčí daní. Jejich obliba byla mizivá, zejména při působení mezi srbským, makedonským a bulharským lidem pod nadvládou Turecka. Při vzniku albánského státu v roce 1912 sehrál významnou úlohu velmocenský zájem, aby Srbsko nemělo přístup k moři. Ve státě se střídavě uplatňoval vliv Itálie, Německa, Rakousko - Uherska, také Francie a Velké Británie a po zjištění surovinového bohatství též USA. Albánie se stala monarchií s nestabilní vládou. Důstojník Zoga se vyhlásil za pomoci armády 1. září 1928 za krále. 7. dubna 1939 se v den porodu královny stala Albánie cílem útoku fašistické Itálie. V té době se Moskva zastala Albánie, i když neměla ani demokratický systém. Královská rodina uprchla do ciziny a samotná země byla v personální unii spravovaná italským králem. Albánci sloužili ve smíšených italsko - albánských praporech, kde se vedla proti-řecká a proti-srbská propaganda a albánští fašisté snili o tak zvané Velké Albánii, kde mělo být Kosovo, kus Makedonie a přilehlé řecké pohraničí.

Itálie se v roce 1943 vyvázala ze spojeneckého svazku s Německem. Značná část italské armády, odhadem asi 79 000 vojáků a důstojníků, byla nacisty odzbrojena. Tam, kde italští vojáci kladli odpor, byli postříleni. Nacisté poměrně snadno ovládli Albánii, prohlásili ji za „plně“ samostatnou a jednali s ní jako se samostatným vazalským státem, tak jako se Slovenskem a Chorvatskem. Také nacistická propaganda operovala s heslem Velké Albánie, jež zahrnovala i Kosovo, a snadno tak získávala body u albánské společnosti. Albánci dokonce vytvořili divizi SS. Nebyla ale využita na frontě. A. Hitler ovšem žádal, aby se zapojila do bojů proti partyzánům maršála Tita. Dostala za úkol vyčistit Kosovo od srbského obyvatelstva a osvobodit tak tamní Albánce. Ve skutečnosti šlo o etnickou čistku a vraždění srbského obyvatelstva. Část srbských rodin dokonce raději utekla na území pod německou správou, aby se zachránila. V důsledku rychlého postupu sovětské armády a také díky angažované aktivitě jugoslávských partyzánů musela německá vojska ustoupit i z Albánie, aby se nedostala do obklíčení. Kosovo tu však zůstalo jako tíživý problém. Zde je vhodné se podívat i na temné stíny negativní minulosti. 25. 3. 1941 přistoupila Jugoslávie pod vlivem své pravice k Paktu tří a stala se tak spojencem nacistického Německa. Proti tomu se vzbouřila armáda, zejména letci, často vycvičení v Anglii. Masově byli podpořeni komunisty a státní převrat se stal skutečností. Pochopitelně, že šéf komunistů Tito informoval J. V. Stalina. Byl si vědom toho, že kdo nyní pozvedne prapor boje za nezávislost Jugoslávie, bude mít předpoklady stát se budoucím hegemonem této společnosti. ( Poznámka SK – a tento kalkul se mu vyplatil, když ho i s AVNOJ podpořil i britský lídr W. S. Churchill ).

Tito také správně předpokládal další konflikt s nacistickým Německem a požádal J. V. Stalina o pomoc. Ten tomu nebyl příliš nakloněn, téměř to zakázal. A důvod? Obával se odvetného útoku Německa na SSSR, který ještě nebyl na válku připraven. Musíme brát v úvahu, že Adolf Hitler měl v roce 1941 pod kontrolou zbrojní kapacity bývalého Československa, evropské fašistické státy mu byly nakloněny, získal záhy i kontrolu nad Francii, Belgii a Holandskem, měl ve své moci agrární výrobu Polska, Dánska, Norska, Maďarska, Slovenska, Bulharska, Rumunska, a podporován z Portugalska i ze Španělska. Tak rychle výrobní kapacita sovětského státu nerostla. Kdo však neodmítl pomoc jugoslávským partyzánům, když vypukla německo - jugoslávská válka, byla Velká Británie. Nevadilo, že šlo o podporu komunistům, ve válečném stavu s Německem již byla od r. 1939, nic neriskovala a J. B. Tita plně podpořila. Tito sám zlobně na adresu Stalina poznamenal, když nemůže pomoci, ať mi to nezakazuje. ( Poznámka SK – zde můžeme hledat i kořeny pozdější sovětsko – jugoslávské roztržky … ). Během války působila na Tita realita války. Vybudoval silnou a početnou partyzánskou armádu, koncem války její počty dosahovaly téměř 300 000 mužů. A kdo ji živil? Bohatí sedláci, z kulackých rodin pocházela také značná část záložních důstojníků bývalé královské armády, kteří z vlasteneckých důvodů doplnili stavy důstojníků partyzánských jednotek. Tito nebyl nadšen tvrdým postojem Stalina ke kulakům, tajně, před Stalinem se to však neutajilo, prohlásil, že nesouhlasí s uvedeným příkrým stanoviskem. Kulaci byli za války jeho spojenci. Také si neošklivil pomoc z Británie. Koncem války přišel Tito s nápadem vybudovat v Evropě federaci socialistických států, které by se nebály soužití, specifických cest a místních podmínek. Také Jiří Dimitrov byl návrhu nakloněn, ale sebekriticky ustoupil, když viděl hněv J. V. Stalina. ( Poznámka SK – zaplatil za to Jiří Dimitrov svou nevyjasněnou smrtí roku 1949? ). J. B. Tito počítal, že členem federace se stane také Albánie a neměl tedy proto zájem na restituci majetku vyhnaných Srbů, dokonce se snažil rozpory tlumit. Srbům pohotově nabídl práci a byty tam, kde právě probíhal proces industrializace. Někteří Srbové se přece jen do Kosova vrátili. K trvalému albánsko - srbskému usmíření však nedošlo. ( Poznámka SK – odtud zase pramení neláska Srbů ke komunistům, kteří preferovali všechny ostatní národnosti kromě jejich státního národa. ). J. V. Stalin se plnou váhou své autority postavil za samostatnost Albánie a jeho kult v tomto státě dosáhl nad oblačných rozměrů. I v době kritiky kultu osobnosti albánští komunisté stáli za Stalinem. J. V. Stalin dokonce vyzval jugoslávské komunisty, aby se zbavili J. Broze Tita. Celá problematika se stala ještě složitější. Vyžadovala by napsat důkladnou monografii zmíněných vztahů. J. V. Stalin nechal také zkoumat, zda v některém lidově demokratickém státu nejsou nálady sympatické Titově Jugoslávii. Jinak je vhodné poznamenat, že napadení Řecka a Jugoslávie v roce 1941 je jednou z mnoha příčin porážky německé armády v SSSR. Němci na Balkáně ztratili několik měsíců a unikly jim příznivé letní měsíce roku 1941.

Dalekosáhlé důsledky měla krize fašistického systému také pro Maďarsko.

Maďarsko

Maďarsko se zapsalo do povědomí veřejnosti jako stát s právní návazností na Uhersko o ploše 93 000 km2 a s počtem 10 179 000 obyvatel a s poloúředním heslem Nem, nem soha. Ne, nikdy se nesmíříme se ztrátou Horních Uher, tedy Slovenska a Sedmihradska, po roce 1918 součástí Rumunska. Maďarská územní agresivita vyvolala k životu diplomatický a vojenský svazek Malou dohodu, složenou z Československa, Rumunska a Jugoslávie, která byla schopna sama postavit 90 divizí a územní ambice Maďarska, zejména poté, co si vytvořilo fašistický režim, zmařit. ( Poznámka SK – a nebyla Malá Dohoda podnícena spíše nenávistí Edvarda Beneše ke Karlu Habsburskému, potažmo proti celému královskému legitimnímu rodu? Svou roli zde nepochybně sehrála i velko-maďarská agitace bolševické Maďarské republiky rad. Ta na rozdíl od horthyovského režimu Velké Uhersko skutečně obnovovala … ).

Dva pokusy Karla Habsburského získat znovu maďarský trůn a korunu ztroskotaly právě pod společným zákrokem Malé dohody. Maďarsko zůstalo formálně monarchií, ale bez krále, stát vedl zemský správce M. Horthy od 1. března 1920. Skutečnou moc měla vrstva aristokracie, která si dělala i osobní nárok na majetek na území Československa, a nepokroková vrstva důstojníků s podporou velkostatkářů. Vláda nedovolila pozemkovou reformu a tak například rod Esterházyů vlastnil 80 000 ha půdy. Venkov žil v zaostalosti a parlament byl často pouhou kulisou. Komunistická strana byla zakázána, sociální demokracie systematicky monitorována policií, četnictvem i armádou. Malorolnická strana neměla autoritu a dost sil k prosazení pozitivních změn trvalejšího charakteru. Hospodářsky se Maďarsko přimklo k Itálii s fašistickým režimem a k nacistickému Německu. Náznaky demokratického vývoje tlumila armáda, sám Mikuláš Horthy a fašistická organizace „Šípové kříže“, kam záhy pronikli agenti nacistického režimu z Berlína. Šípové kříže vedl major Szalasi a němečtí politologové zařazovali Maďarsko mezi fašistické státy s příznaky vojenského militarismu. Maďarsko přistoupilo k Paktu tří 20. listopadu 1940 a nejenže se podílelo na rozbití ČSR, ale také vypovědělo válku SSSR. Maďarská armáda v síle 150 000 mužů utrpěla hrozivé ztráty zejména u Voroněže. Již v roce 1943 maďarský generální štáb upozorňoval na možnost válečné prohry. Pronacistické nadšení mizelo. Ministerský předseda hrabě Kálaly ( 1942 – 1944 ) se pokusil o záchranu uzavřením separátního míru se západními spojenci. Nesmělé kontakty byly zaměřeny i na Moskvu, a to v době Slovenského národního povstání. Nacisté však byli ostražití. 19. března 1944 vstoupila do Maďarska německá armáda. Byl to další konkrétní projev krize fašistického režimu v Evropě v roce 1944. Silný dojem také vyvolal rumunský státní převrat v srpnu 1944. 16. října 1944, na základě předchozího rozkazu samotného Horthyho, měla maďarská vojska na východní frontě přerušit boje. Situaci využili fašisté ze Šípových křížů, a zmocnili se vlády. Pod kontrolu dostali i Horthyho kliku. Stovky odpůrců fašismu, komunistů, sociálních demokratů a pacifistů bylo popraveno. Šípové kříže zůstaly u reálné moci až do dubna 1945. Zbytky maďarských jednotek se ocitly v českomoravském prostoru. V Maďarské armádě sloužili státní občané Maďarska i slovinského a slovenského původu, chovali se k našemu obyvatelstvu přijatelně. Maďarské jednotky kapitulovaly do sovětských rukou v květnu 1945. Horší osud potkal obyvatele židovského původu. Jejich život končil plynem v nacistických koncentračních táborech. Efektivní moc maďarských Šípovců skončila porážkou německé armády v Maďarsku. To již v Debrecíně vznikla nová prozatímní vláda, která organizovala pozemkovou reformu. Německý historik Friedemann Bedürflig uvedl ve svém díle Třetí říše a světová válka, že rasová persekuce v Maďarsku postihla 447 000 Židů. V dubnu 1945 bylo Maďarsko zbaveno fašistického režimu.

Rumunský převrat

V Rumunsku působilo několik tendencí, nebyly však souběžné. Na jedné straně bylo Rumunsko členem Malé dohody a ve svém generálním štábu mělo plány na válku proti Maďarsku, když přepadlo Československo a chtělo navrácení Sedmihradska. Stejně tak Jugoslávie by nepřihlížela, kdyby Budapešť žádala jeho území, do roku 1918 zařazené do Zalitavska, tedy do uherské části habsburského mocnářství. Společně s Československem mohla Malá dohoda postavit na frontu 90 divizí, což byla síla téměř velmocenská. Teprve po delším výcviku by maďarská armáda byla schopna konkurovat 12 divizemi. V případě, že by se Francie a Velká Británie postavily v době Mnichovské konference za Československo, byla značná část vládnoucích kruhů ochotna nejen pomoc, ale Rumunsko důvěrně sdělovalo, že by dovolilo průchod sovětské armády na Podkarpatskou Ukrajinu ( Rus ), aby šla na pomoc Praze. Pochopitelně, že by rumunská vláda přijala sovětský slib, že bude respektovat rumunské hranice. Rumunská rozvědka věděla, že tajně několik sovětských letadel přeletělo rumunské území a věděla to přesně, jedno ze sovětských letadel nouzově přistálo a nacistické Německo nemělo být informováno. Našlo se i několik dalších důkazů. V březnu 1939 rumunská vláda přijala na svém území jednotky čs. armády, když Maďaři se souhlasem A. Hitlera přepadli Podkarpatskou Rus. Známa je i zpravodajská spolupráce a dokonce i vyhlášená pohotovost, když Hitler nařídil přípravy na březnový vpád do Čech a na Moravu. Protikladnou tendencí ovšem bylo nacistické vydržování tzv. Železné gardy, obdobné organizaci německých SS, stojící v opozici proti oficiální vládě. Informované zpravodajské agentury věděly, že nacisté Železné gardě poskytují peníze a mají v jejich řadách své agenty. Navíc Německo bylo dobrým odběratelem rumunské nafty a dodavatelem průmyslového zboží. Když zklamala západoevropská pomoc ČSR a převládla v Paříži i Londýně politika usmiřování, pochopilo Rumunsko krutou politickou realitu. Když se nepodařilo v letech 1938 - 1939 vytvořit efektivně působící protifašistickou frontu, ve které by vedle Francie, Velké Británie a Sovětského svazu byly případně i další nacismem ohrožené státy, začalo se Rumunsko a záhy i Jugoslávie starat o vlastní bezpečnost. Nebyl zájem na protiněmecké angažovanosti. Důstojnická klika kolem generála I. Antoneska s podporou Železné gardy přinutila krále Carola II. k abdikaci. Konzervativní společnost se však nechtěla konzervativního principu vzdát a na trůn dosedl pod kontrolou militaristické kliky mladý král Michal ( 1940 – 1947 ). Jen Ian Antonesku potlačil konkurenční Železnou gardu, Rumunsko se připojilo k Paktu tří. Rumunsko však bylo poníženo, když Adolf Hitler dopomohl Maďarsku, aby s jeho souhlasem zabralo Sedmihradsko. Vznikly silně protimaďarské nálady. Hrály úlohu i při státním převratu v srpnu 1944. V Rumunsku do r. 1944 vládl tzv. monarchofašismus. Rumunsko se stalo i spojencem nacistického Německa ve válce proti SSSR a rumunská armáda byla nejpočetnější spojeneckou armádou Německa. Po státním převratu však přešla na protifašistické pozice a společně s Rudou armádou bojovala také za osvobození ČSR. A opět to byl spojenec s nejpočetnějším vojskem.

Západní politologové označují rumunskou realitu po státním převratu, kdy byl ještě král Michal u moci, za tzv. monarcho-socialismus. Králova přítomnost do roku 1947 vedle komunistů prokazuje, že J. V. Stalin neměl zdaleka dogmatické a schématické myšlení. ( Poznámka SK – stejně tak je E. Benešovi vyčítáno, že se nesnažil v únoru roku 1948 s J. V. Stalinem dohodnout sám, na místo ústupku československým komunistům. Stalin byl v této době totiž dosti politicky pružný a jistě by respektoval „finlandizaci“ ČSR bez otevřeně bolševického režimu. ). Dosti obdobný vývoj byl i v sousedním Bulharsku. Nijak to ovšem nesnižuje aktivity lidových vrstev, ale podíl státního aparátu také nelze pominout, vždyť generál Ian Antonesku byl zatčen v královském paláci. Stalo se to 23. srpna 1944. Výrazný prvek potvrzující krizový stav nacisticko - fašistického bloku, vedeného dosud Berlínem, je potvrzen skutečností, že „věrný Antonesku“ měl odvahu 22. srpna 1944, před svým zatčením,  prohlásit, že Rumunsko již nebude válčit po boku Německa a bude si svobodně samo hledat další cestu z katastrofy. Král Michal vystoupení ze spojeneckého svazku s Německem ohlásil v rozhlase 23. srpna 1944. Specifickým rysem se stala skutečnost, že vedle iniciativy rumunských komunistů se protinacistické povstání rychle rozšiřuje, když německá armáda bombarduje hlavní město, snaží se udržet naftové zdroje pod kontrolou, nasazuje maďarské jednotky na hranice Rumunska a při svém ústupu do Karpat Němci brání Sedmihradsko. Rumunsko přijalo i statut agresora, spojence Německa, a to se všemi důsledky. Slovensko, i když také stálo zásluhou své vlády po boku Německa a mělo pochopitelně pocítit negativní důsledky prohrané války, bylo na tom přece lépe, skrylo se pod křídla Československa, státu ctěného jako spojenec protinacistické a protifašistické koalice ( Poznámka SK – netrestat Slovensko za válečnou dobu byla politika prosazovaná KSČ, tzv. demokratické strany tak smířlivé nebyly. Všechno se změnilo a obrátilo po parlamentních volbách do ÚNS v květnu 1946, když na Slovensku zvítězila Demokratická strana oproti očekávanému vítězství KSS. Poté byli naopak komunisté pro přísné potrestání slovenských „válečných zločinců“, naopak národní socialisté a lidovci chtěli smířlivější postup a česko – slovenské usmíření. To se projevilo i v jednání o milosti pro slovenského prezidenta  Msgre. Jozefa Tisa na vládní úrovni v roce 1947. ). Rumunské vojsko bojovalo na Slovensku a probojovalo se až na Českomoravskou vrchovinu v organizačním začlenění do 1. a 4. rumunské armády v počtu 139 500 mužů. V boji za naše osvobození padlo 33 000 rumunských vojáků. Největší pietní pohřebiště Rumunů jsou v Kroměříži, Brně, Havlíčkově Brodě a Humpolci. Po pádu monarchie bylo Rumunsko vyhlášeno republikou 30. prosince 1947. Tím se naplnila další část pozitivního vývoje na Balkánu.

Převrat v Bulharsku

Státní převrat v Bulharsku se opět, tak jako v Rumunsku, realizoval nejen za účasti protifašistické elity, ale i za účasti lidu. Ani tady nelze tvrdit, že se Bulharsko osvobodilo samo. Nejprve musela být rozhodujícím způsobem poražena německá armáda, aby se něco takového, myslím převrat i za účasti části vlády, s podporou lidu, mohlo uskutečnit. Obdobně to platí o jednotlivých městech, koncentračních táborech, kde by se nikdy nic podobného neuskutečnilo, kdyby nacistický režim nebyl již otřesen. Bulharsko se vzbouřilo v době krize nacisticko - fašistického tábora, ve kterém vedle Německa bylo ještě Slovensko, Finsko, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, Albánie a v Asii také Japonsko. Specifickým rysem Bulharska je obdivuhodná realita. Adolf Hitler nepřinutil Bulharsko, aby vyhlásilo v roce 1941 válku Sovětskému svazu. ( Poznámka SK – jak vyplývá i z pamětí Otto Skorzenyho, prostřednictvím Bulharska probíhaly i jisté diplomatické kontakty mezi Německou říší a Sovětským svazem po 22. 6. 1941. ). Nebyla to skrývaná předtucha bulharského cara Borise, že Německo válku může také prohrát, ale masové povědomí bulharského veřejného mínění, že bulharská samostatnost, bulharský stát z roku 1878, vděčí za svůj vznik Rusku, sice carskému, ale přece jen státu, který ve válkách s Tureckem v roce 1877 - 1878 pomohl Bulharům k vlastnímu státu. Nacistický průzkum veřejného mínění prokázal neochotu Bulharů jít do války proti Rusům a hrozilo i reálné nebezpečí přeběhnutí bulharských vojáků na sovětskou stranu. To A. Hitler nechtěl riskovat, což kdyby to napodobili i vojáci jiných satelitních států. V této záležitosti se Adolf Hitler obával internacionálního cítění. V Bulharsku nežil jen proletariát, ale také bulharská buržoazie, chtivá ovládat i cizí území v Řecku a v Jugoslávii. Tyto společenské síly již ochotně vyhověly nacistickému Německu, byly jeho spojenci a Bulharsko se podílelo na válce proti Jugoslávii a Řecku. Car Boris III. ( 1918 - 1944 ) tomu nečelil. V roce 1934 sáhl po diktatuře, vznikl agrárně - fašistický režim opřený také o velkostatkáře a armádu. Ta sama vytváří další specifický rys. Důstojníci v zájmu své kariéry byli ochotni se podílet na každém vývoji, dokonce i převratu, pokud jim zaručoval další vzestup. Německo přisoudilo Bulharsku právo na jižní Dobrudžu. V r. 1940 se stává spojencem Německa a dá se nalákat na agresivní válku proti Řecku a Jugoslávii. Oficírský sbor je stále věrný režimu.

Po státním převratu v roce 1944 si řada důvodů vyžádala čistku mezi důstojnickým sborem. Před očistný výbor se bez ostychu dostávají důstojníci, kteří se angažovaně podíleli na státním převratu v r. 1923, kdy byla svržena agrární vláda Stambolijského s levicovou orientací, stejně jako se hlásili důstojníci státního převratu z roku 1934, který znamenal konec konstitučního režimu v Bulharsku. ( Poznámka SK – vždyť i vůdce Vlastenecké fronty a nový premiér Kimon Georgiev se kromě převratu v roce 1944 aktivně účastnil i puče v roce 1923 a v roce 1934 jakbysmet. ). Zahraniční výzvědné organizace poměrně značně snadno získávaly mezi důstojníky své informátory, ochotné sloužit nejen Německu, ale i Rumunsku, Velké Británii, Francii, Itálii a po podpisu bulharsko - turecké dohody v roce 1941 snad i samotnému Turecku. Také USA se chlubily dobrými informacemi z Balkánu, patrně z těchto zdrojů. O vojenské hodnotě Bulharska podaly své informace snad všechny špionážní organizace, pokud měly o Balkán zájem. Bulharsko za první světové války bylo spojencem Německa a Rakousko - Uherska. Po válce smělo mít jen malou armádu, teprve Soluňskou smlouvou z roku 1938 si mohlo armádu zvětšovat. Bulharská armáda byla vojskem okupačním v jugoslávské Makedonii, jeden armádní sbor ve spolupráci s Němci okupoval část Srbska a další armádní sbor okupoval část severního Řecka ( Poznámka SK - nutno uznat, že Bulharsko tak obsadilo jen území vzaté mu po tzv. Druhé balkánské válce roku 1913, tedy vesměs území se slovanským bulharofilním obyvatelstvem. ). Národně osvobozenecký boj národů Řecka a Jugoslávie přinutil Bulharsko, na nátlak A. Hitlera, k mobilizaci, která postihla 7 % obyvatelstva, přihlásilo se dokonce na 40 000 dobrovolníků s fašistickým myšlením. Po ukončení mobilizace měla bulharská armáda 16 divizí pěchoty, 1 divizi jezdectva, 2 jezdecké brigády, jednu tankovou brigádu a dvě brigády pohraniční stráže. Rumunsko muselo proti Sovětskému svazu poslat 13 divizí a 9 brigád. Adolf Hitler bulharské divize však nezískal. Ve špionážních kruzích se udržuje natrvalo pověst, že A. Hitler dal cara Borise III. otrávit, když se nepodřídil jeho pokynům k účasti na sovětské frontě. Bulharsko vypovědělo válku USA a Velké Británii, opět na nacistické naléhání, ale SSSR nikdy ne.

Dalším specifickým rysem ve vývoji Bulharska je skutečnost, že ve snaze pomoci USA a Velké Británii to byl sám Sovětský svaz, který s cílem zničit bulharský fašismus a ulehčit partyzánům v Řecku a Jugoslávii, vypověděl Bulharsku válku. 8. 11. 1944 Bulharsko kapituluje a doplňuje tak krizi nacisticko - fašistického bloku v roce 1944. Republikou se ale Bulharsko stane až 15. září 1946. Bulhaři vstupují do války s Německem silou 270 000 mužů a v rámci 3. ukrajinského frontu bojuje 9 pěších divizí, 1 jezdecká divize a 1 tanková brigáda. Anglo - americká výzvědná služba měla zájem na státním převratu v Bulharsku, ale za předpokladu, že tu bude obnoven kapitalistický systém. V boji s nacistickým Německem padlo a bylo zraněno 31 380 Bulharů. Ztratilo také 23 letadel. Těžké boje vydrželi Bulhaři na řece Drávě v březnu 1945 proti 2. německé tankové armádě.

Řecko

Krize nacisticko - fašistického systému v roce 1944 se dotkla také Řecka. Nejprve je však vhodné upozornit, že Adolf Hitler přece jen postřehl z vojenských učebnic určité poučení, zejména zásadu, že když chce útočit středem, například na Francii, musí se nejprve krýt pravé a také levé křídlo. Pravé, severní křídlo si kryl tím, že dříve než zaútočil na Paříž, obsadil Dánsko a Norsko, kde také obsazením Narviku získal kontrolu nad vývozem švédského železa a byl si jist, že ho tu už nemůže čekat nějaké překvapení. Intervence Británie, Francie, případně polských exilových jednotek ho příliš neohrožovala. O jižní křídlo se nemusel vůbec starat, na jihu byla spojenecká fašistická Itálie, spojenec Německa, která ke konci německo - francouzské války rovněž napadla Francii ( 1940 ). Při plánovaném tažení proti SSSR mu severní bok krylo spojenecké Finsko a na jihu Rumunsko, Maďarsko a dokonce i Slovensko, státy s fašistickými režimy. Bulharsko by se rozhodně v té době nepostavilo proti Německu. Jugoslávie byla nejistá, sice na krátkou dobu se stala spojencem Německa, ale po státním převratu byla předmětem německé agrese. Řecko v té době mělo sice fašistický režim, ale klonilo se k Velké Británii. Adolf Hitler nikdy neměl potíže přepadnout i stát s autoritativním režimem, učinil tak v roce 1938 s Rakouskem, později v roce 1944 s Maďarskem. Je pravda, že přišel o sympatie autoritativních vlád v Jižní Americe, ty sice s fašismem sympatizovaly, ale do spojeneckého svazku s A. Hitlerem nevstoupily. ( Poznámka SK – zde hrála jistě svou roli i závislost mnoha latinsko-amerických zemí na USA, např. Kuby atd. Naopak proti-americká Argentina držela basu s Německem téměř až do konce. ).

V Řecku pravicové síly domácího původu nakláněly vývoj směrem do prava. Generál I. Metaxas se dostal do čela fašistického proudu, krvavě potlačil řecké stávkové hnutí v roce 1936 za cenu 30 zabitých a 411 raněných. Král Jiří II. ho pověřil vládnoucími pravomocemi, řecký parlament byl rozpuštěn a občanské svobody minimalizovány. I. Metaxas v roce 1941 zemřel, a to v době nástupu fašistické vlny na Balkáně. S oporou Západu dokázalo Řecko 13. 4. 1941 odrazit italský útok vedený z Albánie. Německý útok v květnu 1941 ale již neodrazilo. Král a vláda uprchli. Německá okupace znamenala perzekuci pro 65 000 Řeků. Řecko však dokázalo v souvislosti s postupem sovětských armád na Balkáně německou armádu vyhnat, hrozilo jí totiž obklíčení. I to byl důsledek krize fašistického systému z roku 1944. V roce 1949 získaly antikomunistické síly převahu za pomoci Západu. ( Poznámka SK – myšlena řecká občanská válka západniků proti komunistům. ).

Je pravdou, že obsazením Jugoslávie a Řecka si Adolf Hitler kryl jižní křídlo v době bezprostředního útoku na SSSR, současně se však zdržel o dva měsíce, výhodné pro útok. Negativní vliv se projevil i ve skutečnosti, že SSSR v roce 1939 se vrátil do západního Běloruska a na západní Ukrajinu, což znamenalo pro německou armádu východiště k útoku o 300 km, v některých směrech až o 350 km na západ. ( Pozn. SK – v důsledku paktu Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939. ). Koncem druhé světové války se v Řecku vylodilo britské vojsko, pomohlo obnovit monarchii a posílilo řeckou pravici. Západ měl zájem na studené válce, která modifikovala v dalších letech světový vývoj.