Exkurz do vizí „nové Evropy“ v tisku zemí jihovýchodní Evropy v letech 1941 - 1942
 

Autor: Lukáš Beer

Několik málo dní po ukončení zakládajícího kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni, jehož poselství, významu a konec konců i převádění jeho myšlenek do praxe se věnovalo několik předchozích kapitol, se taktéž ve Vídni ve dnech 26. a 27. září 1942 konala prezidiální schůze Unie národních novinářských svazů. Bylo čirou náhodou, že toto mezinárodní jednání zástupců tisku proběhlo jen krátce po mezinárodním setkání mládežnických organizací velkého počtu evropských národů, jež se rozhodly spolupracovat a utužovat vzájemné styky v duchu budování „nové Evropy“. Neexistovala zde žádná návaznost. Nicméně je pozoruhodné, že i na této půdě mezinárodního novinářského svazu zemí Osy a jejich spojenců zrály myšlenky a představy o novém uspořádání Evropy v případě jejich vítězství. Těžiště těchto úvah se ale tvořily ovšem pouze státy jihovýchodní Evropy. Unie národních novinářských svazů ( UNJ ) byla založena již 11. prosince 1941 taktéž ve Vídni. Není náhodou, že se právě toto město stalo sídlem nově založené organizace. Vídeň byla chápána jako kulturně - vědecká brána do států jihovýchodní Evropy. Vídeň byla díky své historické poloze snadno dostupná z jiných velkoměst Říše, ale i Itálie a hlavních měst států jihovýchodní Evropy. Právě tyto země měly mít největší zájem o „nové uspořádání tisku a jeho vědecké podložení“ v souladu s dějinným vývojem. Zakládacími členy UNJ byly delegace Říšského svazu Německého tisku ( Reichsverband der Deutschen Presse, RDP ), italského syndikátu novinářů stejně jako novinářské svazy Bulharska, Chorvatska, Rumunska, Slovenska a Maďarska. UNJ měla ovšem svého předchůdce – ještě v létě 1939, tedy před vypuknutím války, byl založen Mezinárodní tiskový svaz ( Internationaler Presseverband ), v jehož čele byl zmíněný RDP a italský Sindicato Nazionale dei Giornalisti. Úkolem tohoto původního svazu měl být „boj proti lžím mezinárodního tisku“. V tiskovém orgánu svazu se v roce 1939 psalo, že „čestní a slušní novináři světa“ spatřují svůj ušlechtilý úkol v tom, že se postaví proti „mezinárodním narušitelům míru na poli tisku“, aby pak „metody jistého světového tisku nevyústily ve světové nebezpečí, jež by mohlo Evropu vehnat do nové katastrofy“. Později se členy UNJ stalo také Španělsko a Norsko. Japonsko, které na konference také vysílalo své zástupce, bylo vedle toho považováno za „nezapsaného člena fronty nového tisku“. A v červnu 1943 vstoupila do UNJ Albánie. Prezidentem organizace byl zvolen Wilhelm Weiß, šéfredaktor stranického listu NSDAP Völkischer Beobachter, generálním tajemníkem Maximilan Freiherr du Prel. Organizační činnost UNJ byla zahájena v lednu 1942 a 1. května 1942 byl otevřen vlastní „Presseklub“. V dubnu 1942 bylo v Benátkách dohodnuto zřízení poboček „u národních novinářských svazů“, přičemž už v té době se pobočky nacházely v Berlíně, Římě, Budapešti a Bratislavě a plánovaly se další v Bukurešti, Záhřebu a v Sofii. Koncem roku 1944 těchto poboček bylo mezitím už osm. Do prosince 1944 se stihly uskutečnit tři mezinárodní kongresy, sedm prezidiálních porad, 21 přednáškových večerů a 51 „společenských akcí“. [ 1 ]
První kongres UNJ se uskutečnil v polovině dubna 1942 v Benátkách, kde za Protektorát Čechy a Morava se tohoto sjezdu zúčastnili ministr Emanuel Moravec a ředitel Centropressu Václav Fiala, jenž 13. dubna v úvodníku Benátská obžaloba, otištěném v Národní práci, předestřel představu obrozené žurnalistiky pracující v intencích budování „nové Evropy“. Zdůraznil především nutnost ideologické angažovanosti, v jejímž kontextu měla být novinářská profese prodchnuta „novou vírou“, „novým idealismem“ a „novým etosem“ nacionálně socialistických vizí. Požadoval rovněž uplatnění heroického, „kamarádsky bojového ducha“, který měl posilovat vůli „všech Evropanů“ k obraně evropské civilizace a identity „před bolševickým a liberalisticko - kapitalistickým barbarstvím“. Žurnalistika prezentující zásady budované „nové Evropy“ rovněž neměla ztrácet ze zřetele „revoluční ideály“ sociálního charakteru. V dalším svém příspěvku tohoto druhu, v úvodníku Dojmy českého účastníka ze 17. dubna 1942, opět uveřejněném v Národní práci, odsoudil V. Fiala instituci tisku v demokratických zemích. [ 2 ]  Tyto Fialovy názory odrážely v podstatě poselství prvního benátského kongresu. ( Pro účast na prvním kongresu Unie novinářů spolu s protektorátním ministrem E. Moravcem mu byla v roce 1946 mimochodem zakázána novinářská činnost i publikování knih. ) 
Říšský tisk po kongresu v Benátkách zdůrazňoval, že založení svazu se ne bezdůvodně obcházelo bez používání pojmu „internacionalismus“. Už samotná terminologie názvu „Unie národních novinářských svazů“ poukazovala prý na rozdíl vůči uplynulým dobám: „Zde se nestírají národní danosti. Naopak, z těchto daností se vychází, aby se dospělo k organickému základu pospolitosti, který není svévolný, vypiplaný. Jak je na jedné straně neupotřebitelný mechanický internacionalismus, tak o to více je schopný života na druhé straně je organicky rostlý nad-nacionalismus.“ ( Citát Neues Wiener Tagblatt. ) Druhý kongres UNJ se konal ve Vídni ve dnech 22. až 25. června 1943. Jeho vyvrcholením byl projev Alfreda Rosenberga na téma „Světový boj a světová revoluce naší doby“, ve kterém se hovořilo především o „úpadku lidstva v sovětském státě“ a o potřebě „velko-evropského znovu zrození“. Promluvil zde i říšský tiskový šéf Otto Dietrich. Třetí pracovní zasedání UNJ se konalo opět ve Vídni ve dnech 12. až 14. prosince 1944. Prezident unie Weiß ve svém projevu mluvil o tom, že „bolševismus odhodil svou masku“, a dále hovořil v souvislosti s vyloděním Spojenců o „invazi pro Evropu nepřátelských velmocí“.
Zvláštní dílčí roli při UNJ plnil Institut pro výzkum a podporu mezinárodního tisku ( Institut zur Erforschung und Förderung des internationalen Pressewesens ), založený už 12. prosince 1941 a přidružený k unii. Ve svém projevu tehdy říšský tiskový šéf Dietrich charakterizoval smysl existence tohoto institutu tím, že práce tisku je jednak důležitá pro vytváření vztahů mezi zeměmi. „A za druhé: protože jsem přesvědčený o tom, že výzkum mnoha, doposud neznámých skutečností z mezinárodního tisku, pokud tyto budou zpřístupněny světové veřejnosti, obzvláště v tak zvaných demokratických národech, povede k probuzení ,veřejného mínění‘ a ke zdravému vývoji v tisku, jak se již začal v četných zemích Evropy a jak se právě tento projevil před celým světem právě zde ve Vídni založením ,Unie národních novinářských svazů‘“. Institut se měl stát vyhodnocovacím místem všech archivů v Říši, zkoumající evropský tisk. [ 3 ]
Jak již bylo v předchozích kapitulách řečeno, konkrétní podoba nacionálně socialistických koncepcí uspořádání Evropy po válce vypracována nebyla. A i v průběhu války dochází k pozvolným změnám prezentace těchto myšlenek. Do té doby, co nacionálně socialistické vedení mohlo vycházet z toho, že válku lze ještě vyhrát, neměly koncepty evropského uspořádání, jež v nějaké formě usilovaly o „federativní“ sjednocení Evropy, žádnou šanci na realizaci. To se začalo měnit po porážce u Stalingradu roku 1943. Nyní i na nejvyšších místech zažíváme návrat k určitým tradičním plánům a představám uspořádání Evropy, které nyní zažívaly renesanci. Projevovalo se to i ve sdělovacích prostředcích a v rétorice některých politických představitelů. Druhou otázkou ovšem zůstává, jaké byly naděje na skutečné prosazení těchto konceptů, protože vedení v Berlíně využívalo těchto „evropských plánů“ v první řadě pro strategické účely, ačkoliv navenek byla demonstrována aktivita plánování společně s německými spojenci a byly nastíněny vyhlídky na uplatnění vlastních nadějí a představ spojenců, pokud budou podporovat „obranný evropský boj proti bolševismu“. Šlo zde tedy v první řadě o efektivní sloučení evropských sil v opravdovém smyslu slova a zároveň zavedení „evropské myšlenky“ v nacionálně socialistické rétorice nabízelo svým spojencům atraktivní alternativu vůči evropským plánům artikulovaným nepřítelem. V celku lze vycházet z toho, že propagandistické používání pojmu původem „konzervativního“ pojmu „Abendland“ nacionálními socialisty během posledních let války tento pojem Němcům opět oživil, přičemž integrativním elementem mezi národy zde byla „antikomunistická obranná fronta“. Současně v této době sklonku války pomalu ustupovala role pojmu „Říše“ do pozadí. [ 4 ] Nelze si ovšem vzhledem ke „krátkému“ dějinnému období několika málo let vytvořit jasný násilný obrázek. Válečné zápolení a s tím související každodenní koncentrace všech sil nedovolovalo vytváření detailních koncepcí. 

„Nová Evropa bude socialistická“

Vraťme se ale ještě do první poloviny válečných let a k prezidiální schůzi UNJ v září 1942 ve Vídni. Zmíněný Institut pro výzkum a podporu mezinárodního tisku průběžně nechával ve vídeňském vydání Völkischer Beobachter zveřejňovat podrobné zprávy o své činnosti ( což úzce souvisí se skutečností, že jedním významným spolupracovníkem institutu byl zároveň důležitý korespondent vídeňské redakce listu – o tomto člověku bude zmínka o několik řádků níže ). Díky nim si můžeme vytvořit určitý obrázek o základních rysech ideologických pokusů prezentace myšlenky „nové Evropy“ a více či méně konkrétních návrhů a představ o novém uspořádání kontinentu po skončení války v tisku zemí jako Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko a Rumunsko a jak na tyto názory pohlížel nacionální socialismus.
„Je přirozené, že početně zdaleka převažují ty články, které obsahují přiznání se ke společnému boji proti bolševismu, židovstvu, amerikanismu, zednářství se zvláštním zohledněním národních potřeb a výkonů jednotlivých národů“, charakterizoval hlavní rysy směřování tisku zemí jihovýchodní Evropy Völkischer Beobachter. V listu byly uváděny příklady dvou „mladých státních útvarů“, Slovenska a Chorvatska, a jejich vztahu k politickým principům nové Evropy, kterým vděčí za „své osvobození“. Je zde jednak uváděn úryvek z článku listu Hrvatski Narod ze 26. srpna 1942, kde se praví: „Chorvatsko vždy vykonávalo, a to také v nejtěžších hodinách, vůči versailleským politikům odpor. Proto čekalo na hodinu, kdy, svobodné a mocné, konečně bude moci ukázat, kdo jsou Chorvati ... Ačkoli ustašovské hnutí v první řadě vedlo boj za nezávislost Chorvatska, bylo zároveň součástí boje mladých evropských národů za dosažení lepšího, spravedlivějšího života. Proto myšlenka ustašovců nepatří pouze do rámce hranic nezávislého chorvatského státu, nýbrž také ke všem mladým evropským státům, ke kterým Chorvatsko vycházeje ze svých tisíciletých dějin, ze své upřímnosti a ze svých politických a kulturních tradic, patří.“
Slovenský kulturní činitel a ideolog, „šéf propagandy slovenské vlády“ ( cit. Völkischer Beobachter ) Tido J. Gašpar napsal pro list Slowakische Rundschau obsáhlejší článek na stejné téma, který vyšel 15. června 1942. Hovořil zde o novém duchu bez podmínečného boje a nasazení proti vládnoucímu duchu materialismu a kapitalismu. Ve znamení srážky velkých duchovních principů se podle něj zrodí nový svět: „To jsou ty dvě fronty. Zde se nejedná o to, jak si ten či onen představuje řešení židovské otázky; zde jde o to, na které frontě ten či onen stojí. Ten, kdo se postaví proti novému řádu, vzpírá se železnému zákonu nezadržitelného vývoje a musí počítat s tím, že bude oním vývojem smeten.“ Völkischer Beobachter to hodnotil slovy: „Názor Tido Gašpara si zasluhuje zvláštní pozornost proto, že v jasných formulacích vyjasňuje to, co u mnoha jiných autorů tisku jihovýchodní Evropy prosvítá mezi řádky. Povrchně vzato by mohl vznikat dojem, že se reálné potřeby nového politického uspořádání nadměrným zdůrazněním duchovního aspektu dostávají do pozadí. Ve skutečnosti se ale jedná o upřímné úsilí zahrnout celkovost denních událostí do velkého systému a stále nanovo hledat příčiny a zdroje mocného namáhání sil. Tedy není tu k dispozici nějaký intelektuální program, nýbrž snaha o duchovní zpracování skutečnosti. Nezávisle na národních, rasových, historických a kulturních odlišnostech národů jihovýchodní Evropy a také nezávisle na občasných vnitřních zdrojích rozmíšek, na starých a nových svárech, se slovenskému politikovi jeví duchovní jednota, stojící nade vším, jako závazný zákon pro všechny.“  Od těchto úvah byl už malý krok k rozborům, jež se zabývaly duchovní a politickou jednotou Evropy. Zde se názory tisku v zemích jihovýchodní Evropy už poněkud více odlišovaly. Na příklad v jednom článku maďarského listu Pester Lloyd ze 3. srpna 1941 byla zastávána teze, že integrace mezi národnostními skupinami a národy, mezi zeměmi a státy může vzniknout pouze za předpokladu pouze nějaké myšlenky a proti nějakému nebezpečí. To prý světové dějiny neustále opakovaně potvrzují. Vítězné mocnosti Osy a spojenecké země prý mají před sebou nový evropský řád, jehož základem bude svědomité hledání spravedlnosti, uctívání zákonů kultury a národních pospolitostí, ale nikoliv malicherná zahleděnost do sebe a hrubá síla. Tato jednota mezi evropskými národy podle novin nesměla být vytvořena ani násilím, ani na základě přehánění „národního já“.  S těmito požadavky se zařadily názory maďarského listu mezi celou řadu myšlenkových pochodů tisku všech států jihovýchodní Evropy, které se částečně vyskytovaly jako konkrétní návrhy, částečně jako podklady k diskusi. V podstatě se tyto názory dají sjednotit na tyto společné jmenovatele: organický vývoj, opatrné zvážení definitivních forem uspořádání Evropy, vyrovnání protikladů mezi velkými a malými národy, skutečná pospolitost, metodické využití spravedlivého rozvoje surovin v Evropě a v koloniích, zachování kulturních sil a svérázu různých skupin ( toto požadoval na příklad Alexander Gančev v Bulgarische Wochenschau z 31. března 1942 ). Nová Evropa nebude výtvorem jen jedné generace, nevznikne najednou a nikoliv během několika málo let a desetiletí, jde tu o mnohem větší problémy, týkající se světa, kterým se jednotlivý národ musí podřídit ( např. tak psal Bulhar Alexander Cankov ). Především ale bude nová Evropa socialistická, shodoval se tisk těchto zemí.  „Bylo by omylem domnívat se, že novou Evropu bude tvořit nějaký státní celek nebo jednotný stát, na příklad jako nějaký nadstát. Stejně tak mylné by bylo věřit tomu, že řád v rámci evropského společenství by byl udržován a zabezpečován nějakou nadstátní organizací nebo institucí. Něco takového by se podobalo zesnulé Společnosti národů“, charakterizoval závěry tisku jihovýchodní Evropy stranický list NSDAP. Příležitostně ústily tyto myšlenkové pochody o struktuře nového evropského společenství ve zdůraznění zásady, že pouze hájení potřeb vlastního národa vůči unitarismu a kolektivismu poskytuje záruku existence nového řádu. Tak na tuto problematiku nápadně často pohlížel zejména dobový maďarský tisk. Zabýval se na příklad otázkou, zda „nová Evropa bude znamenat zánik malých individualit“. 
Široký a špatně přehledný komplex myšlenek o podobě nové Evropy se v tisku věnoval oblasti evropské hospodářské jednoty a národohospodářským potřebám malých národů. V neposlední řadě hrálo v tisku těchto zemí velkou roli téma postavení myšlenky národní příslušnosti nad státní příslušností, vzhledem ke komplikovanému postavení národnostních skupin v této části Evropy. 
Resumé Institutu pro výzkum a podporu mezinárodního tisku, které otiskl v září 1942 i Völkischer Beobachter, znělo: „Pokud srovnáme duch, který hovoří dnes z tisku jihovýchodní Evropy, s oním duchem před půlkou desetiletí, pak si uvědomíme mocnou přeměnu, která se mezitím uskutečnila, v tisícinásobné ozvěně. Je tomu tak, jak to vyjádřil jeden bulharský novinář: že předsudky, které doposud od sebe státy oddělovaly a jež byly zdrojem vzájemného nepřátelství a nekonečných válek v jihovýchodní Evropě, nyní budou konečně v nové Evropě odstraněny a bude tak zahájena cesta ke spravedlivému a trvalému míru.“ [ 5 ]  Autorem této citované podrobné zprávy ve Völkischer Beobachter byl dr. Franz Ronneberger ( 1913 – 1999 ) – německý právník a sociolog, který před válkou udržoval úzké osobní kontakty s nacionálně socialistickým hnutím v rámci německých menšin v Rumunsku, na Slovensku a v Maďarsku. Od roku 1940 byl ve Vídni pověřen zpravodajskou činností s orientací na jihovýchodní Evropu, kde udržoval řadu osobních kontaktů. Vedl si vlastní kartotéku o osobách a institucích z těchto zemí a vytvářel pravidelně přehledy tamějšího tisku a zpracovával každý týden zprávy o náladách v těchto zemích. Těchto informací zpravodajského charakteru využívalo německé říšské ministerstvo zahraničí. [ 6 ] Dr. F. Ronneberger intenzivně spolupracoval se zmíněným Institutem pro výzkum a podporu mezinárodního tisku.  Mimochodem již v roce 1941 vypracoval plány na nové uspořádání jihovýchodní Evropy. Ve svém tajném návrhu z 11. prosince 1941 popisoval dr. F. Ronneberger oblast Dunaje a Balkánu jako „nezbytnou postranní pojistku [ německého ] postavení na východě“ a jako oblast se životně potřebnými surovinami, kterou je třeba hospodářsky zajistit ( na základě vztahů s těmito zeměmi ). Tím dr. F. Ronneberger chápal „odstranění národních napětí“, přičemž rozlišoval mezi tamními kooperativními národy a těmi národy, které se „vzpírají německému vedení“. Tamní národní Němci měli připravit půdu pro budoucí kooperaci s Německem. Dr. F. Ronneberger považoval za nevyhnutelné provést v této oblasti některé přesídlovací akce „ve větším měřítku“, například aby mohli být Srbové vytlačeni od Dunaje. [ 7 ] Dr. F. Ronneberger v roce 1943 tvrdil, že politické vedení jihoevropských států bylo „systematicky ... rozkládáno a dobyto“ Židy prostřednictvím kapitalismu a vítal, že mnohé z těchto států mezitím přikročily k „radikálními řešení židovské otázky“, jehož důsledkem bude „vyhubení židovsko - kapitalistického ducha“. [ 8 ]  Vedle toho Dr. F. Ronneberger pracoval jako novinář a kromě úvodníků pro vídeňské vydání listu Völkischer Beobachter publikoval v řadě jiných tiskovinách, včetně periodik německých menšin ve východní a jihovýchodní Evropě. Přispíval na příklad do deníku „Německé strany na Slovensku“. V roce 1942 se ve svých článcích vyslovoval na příklad pro „celkové vysídlení židovstva“. [ 9 ] 
Komplexita a neucelenost konceptu mírového uspořádání jihovýchodní Evropy po vítězství zemí Osy je z předešlého tedy zjevná.

Prameny:

[ 1 ] Fritz Hausjell: Franz Ronnebergers Wiener Jahre. Seine journalistische Tätigkeit und seine Mitarbeit am „Institut zur Erforschung und Förderung des Internationalen Pressewesens der Union Nationaler Journalistenverbände ( UNJ )“ in Wien 1941 - 45, s. 219 - 222

[ 2 ] Pavel Večeřa: „Hleďme si podle nových hodnot zařizovat život.“ ( Žurnalistická sebereflexe vlastní profese na stránkách vybraného protektorátního tisku ). In: Miroslav Kouba - Ivo Říha ( eds. ): Kontexty propagandy v interdisciplinární perspektivě. Vydavatelství Univerzity Pardubice, 2012, s. 236

[ 3 ] Fritz Hausjell: Franz Ronnebergers Wiener Jahre ..., s. 224 - 227

[ 4 ] Vanessa Conze: Das Europa der Deutschen. Ideen von Europa in Deutschland zwischen Reichstradition und Westorientierung ( 1920 – 1970 ). Institut für Zeitgeschichte. Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München  2005, s. 61 - 62

[ 5 ] Franz Ronneberger: Im Geiste des neuen Europa – Die Südostpresse als Wegbereiterin. In: Völkischer Beobachter ( Wiener Ausgabe ), 24. 9. 1942, s. 3

[ 6 ] Peer Heinelt: Portrait eines Schreibtischtäters. Franz Ronneberger ( 1913 – 1999 ). In: Wolfgang Duchkowitsch et. al. ( Hrsg. ): Die Spirale des Schweigens. Zum Umgang mit der nationalsozialistischen Zeitungswissenschaft. Lit - Verlag, Münster 2004, s. 197

[ 7 ] Peer Heinelt: „PR - Päpste“. Die kontinuierlichen Karrieren von Carl Hundhausen, Albert Oeckl und Franz Ronneberger. Karl Dietz, Berlin 2003 ( zugl. Marburg, Univ., Diss., 2002 ), s. 149

[ 8 ] Tamtéž, s. 152

[ 9 ] Peer Heinelt: Portrait eines Schreibtischtäters. Franz Ronneberger ( 1913 – 1999 ) ..., s. 204

Zdroj: Náš směr, https://nassmer.blogspot.cz/2014/12/nacionalni-socialismus-evropska.html

Od „Velko-germánské říše“ až po „Evropskou konfederaci“ – pestrost nacionálně socialistických konceptů v průběhu války
 

Autor: Lukáš Beer

České prostředí trpí žalostnou, ne-li katastrofální úrovní, pokud jde o publikování textů a studií, pojednávajících o evropských nacionálně socialistických konceptech. Což ani v podstatě není ničím překvapujícím, uvědomíme-li si, k jakému nevědeckému a otřesnému zkreslování dějin dochází do konce i na české akademické půdě, jak jsme zde před časem ilustrovali. Což potom nemá daleko ani od hrubě zkreslujících velmi odborně se tvářících textů o „Hitlerově cílech ovládnutí světa“, publikovaných v českém jazyce a odporujících poznatkům historické vědy. Bohužel ani některé alternativní pokusy ne-německé provenience, přístupné českému čtenáři a zabývající se touto tématikou ( jichž je po skrovnu ), se nevyhýbají některým standardním chybám. Např. v publikaci Dobrovolníci za Evropu se autor pokouší vykreslovat názory Adolfa Hitlera na koncepce uspořádání světa po „konečném vítězství“ citací z díla Hermanna Rauschninga, který ve své knize, vydané již během 2. světové války, předstíral, že své dílo o „rozmluvách s Hitlerem“ sepsal z paměti po mnohých osobních setkáních s ním. Přitom již v osmdesátých letech bylo prokázáno, že Rauschningovo dílo je z naprosté většiny smyšleným podvrhem a německá historická věda jeho smyšlené citáty A. Hitlera už třicet let nebere vážně. Na druhou stranu právě v německém jazykovém prostředí vycházela během přibližně posledních patnácti let celá řada velmi hodnotných, vědecky podložených, důkladně zpracovaných a nutno dodat, že i objektivních studií o evropských konceptech nacionálního socialismu a zdá se, že česká historiografie tento přínosný zdroj informací doposud řádně nezaznamenala a nezohlednila. Alespoň tento dojem může vznikat při zkoumání literatury, dostupné běžně širší veřejnosti. Chceme-li se pokusit českému čtenáři nabídnout přehled evropských konceptů politiky nacionálně socialistického Německa, nelze jinak než předeslat – a bylo to naznačeno již v předchozích kapitolách – že tyto pohledy na různých úrovních ( ať už z pohledu institucí nebo mocenského hierarchického uspořádání ) nabízejí komplexnější heterogenní obraz. V předchozích kapitolách byl nastíněn zásadní postoj Adolfa Hitlera a Josepha Goebbelse z roku 1942 k otázce tematizování „evropských koncepcí“ před veřejností a nahlédli jsme zejména blíže na iniciativy říšského vedení mládeže. Zásadní Hitlerův výnos z konce roku 1942 ovšem na první pohled překvapivě nebránil tomu, že i v následujících letech a na různých rovinách vznikaly na půdě Německa nejrůznější koncepty spolupráce evropských národů v rámci nově uspořádaného kontinentu, přičemž – jak si v následujících kapitolách názorně ukážeme – se zdaleka ne vždy jednalo pouze o takticky formulované bezcenné propagandistické pseudo-plány, mající v první řadě za cíl pouze navenek vytvářet obraz evropské sounáležitosti za účelem mobilizování všech sil pro obranu vojenských pozic Německa, tedy i velkého počtu spojeneckých a „kolaborujících“ ozbrojených složek. V neposlední řadě je nutné také podotknout, že vedle sebe v podstatě existovalo několik navzájem si konkurujících představ o budoucím uspořádání Evropy, jejichž podoba se navíc v průběhu války, zejména k jejímu konci, musela často improvizovat. Nicméně nesmí se pochopitelně opomínat, že všechny programy, koncepty a pamětní spisy, týkající se podoby, struktury a fungování „evropského společenství“, s celou svojí překvapující heterogenností, mohly být nakonec uskutečněny pouze pod vedením politické a vojenské elity Třetí říše. 
Adolf Hitler sám a jeho nejbližší spolupracovníci chtěli otázku „evropského společenství“ řešit až po konečném vítězství „osudového boje“, při čemž budoucí status evropského Středomoří pro nejvyšší představitele III. říše prokazatelně nehrál důležitou roli. 
Na druhou stranu elita NSDAP zastupovala jiné názory o budoucnosti našeho kontinentu, jak to lze doložit na diplomatické činnosti německého ministerstva zahraničí. Jeho vedoucí činitel – Joachim von Ribbentrop stál zpočátku spíše skepticky vůči „evropské myšlence“. Až do roku 1942 vyjadřoval svou nespokojenost nad tím, že se jemu podřízení diplomaté, ale i německé sdělovací prostředky ( včetně rozhlasu ), zabývaly celo-evropskými záležitostmi ( o nesouladu mezi říšským vedením mládeže a říšským ministerstvem zahraničí v otázce evropských kontaktů pojednávala jedna z předchozích kapitol ). V březnu roku 1943 ovšem J. von Ribbentrop prezentoval své vlastní koncepty „Evropského svazu národů“. Měly sem pod německým vedením patřit tyto země: Itálie, Francie, skandinávské země, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Srbsko, Řecko a Španělsko. Mělo se jednat o „defensivní společenství“ na obranu celého kontinentu jako celku před tzv. imperialistickými státy jako Anglií a USA. Ačkoliv A. Hitler tento návrh zavrhl, J. von Ribbentrop své plány „po-evropštění Třetí říše“ nevzdal. V dubnu 1943 vytvořil na ministerstvu zahraničí tzv. „Evropský výbor“ sestávající ze 14 delegátů jako expertů. Výbor se pustil do práce. Jeden z diplomatů – vyslanec dr. Hans Frohwein – poslal v polovině roku 1943 J. von Ribbentropovi pamětní spis s názvem „Základní myšlenky plánu nové Evropy“ ( Grundgedanken eines Plans für das neue Europa ). Podle něj mělo vzniknout „evropské společenství“, v rámci něhož měla být garantována „svoboda a nezávislost zúčastněných států“. Ve zmíněném Evropském výboru bylo v září 1943 zpracováno sedmnáct hlavních principů sjednocení Evropy jako „společenství suverénních států“ pod německým vedením. Stálo zde: „Evropské národy sjednocené ve spolku států budou tvořit společnou frontu proti bolševismu.“  Joachim von Ribbentrop se pamětními spisy vážně zabýval, ale říšské kancléřství o to nejevilo zájem. 
Evropskou otázkou se dále zabývaly politické kruhy elity SS a Gestapa v čele s Heinrichem Himmlerem, a sice především v letech 1943 - 1944. Pro tento okruh lidí znamenala budoucí sjednocená Evropa „rasové životní společenství“ nebo „germánské společenství“. H. Himmler spatřoval v nordické rase „jednotící a vůdcovský faktor“ a akceptoval „evropský svaz států“, do kterého by kromě Německa ( včetně Protektorátu ) patřily také skandinávské země, Nizozemí, Belgie a Švýcarsko. Mezi aktivisty v řadách SS byli také tací, kteří si představovali vytvoření „Evropské unie“ společně s Anglií, Francií, Španělskem a jinými zeměmi. 
Ve Třetí říši vznikaly také mnohé pamětní spisy o výstavbě hospodářských a sociálních základů budoucí Evropy ve formě „evropského hospodářského společenství“. [ 1 ]  Zatím co v „raném nacionálním socialismu“ byl kladen důraz na hospodářskou autarkii Německa, konstatoval v roce 1942 významný politik na ministerstvu zemědělství Herbert Backe: „Nikoliv autarkie jednotlivých evropských států je úkolem, který nám klade budoucnost, nýbrž autarkie velko-prostoru kontinentální Evropy.“ [ 2 ] Budoucí Evropa měla podle říšského ministra hospodářství být organizována tak, aby bylo zajištěno „Velkoněmeckému prostoru maximum hospodářské jistoty a německému národu maximum spotřeby zboží za účelem vzestupu národního hospodářství“. Četná německá vědecká centra zkoumala evropské hospodářské struktury v rámci „zkoumání území“. Politolog Werner Daitz psal ve svých dílech, které byly ve velkém počtu vydávány, o „evropském hospodářském velko-prostoru“ jako o „novém řádu z rasy a prostoru“. Pod vedením Německa měla Evropa tvořit strukturálně jednotný hospodářský organismus ( clo, suroviny apod. ), při čemž nebylo jednoznačně řečeno, jaký stupeň hospodářské samostatnosti jednotlivých národů a zemí by za takových okolností byl zachován. Je nápadné, že v takovýchto konceptech byla středomořská oblast Evropy zmapována pouze mlhavě a zjevně se zde vycházelo z politicko - ekonomické vedoucí role Itálie. [ 3 ] Ve svých četných spisech se W. Daitz vyslovoval pro vzájemný respekt „v rodině evropských národů“ a podmínkách trvalého míru v této „rodině“ ( o jeho konceptu pojedná podrobně jedna z příštích kapitol tohoto seriálu – Svobodný kurýr tyto úvahy již otiskl: https://cervenobily-korzar.webnode.cz/clanky/pokus-o-vytvoreni-evropy-narodu-1940-1945-2-cast-prispevek-wernera-deitze/  ). V pamětním spisu Společnosti pro evropský hospodářský výkon a hospodářství velko-prostoru nacházíme územně nejrozsáhlejší plán, kde se hovoří o prostoru mezi Gibraltarem a Uralem a od Severního mysu až po ostrov Kypr s jeho napojením na sibiřský prostor a Afriku. [ 4 ] Není bez zajímavosti, že koncepce hospodářského velko-prostoru považovala Rusko za evropský prostor a tím i zápas mezi Sovětským svazem a Říší nebyl chápán jako boj o ohraničení mezi dvěma velko-prostory, ale jako boj o určující roli v jednom velko-prostoru. Toto pojetí se změnilo po roce 1942.

Přechodné plány z let 1940 - 1941

V letech 1940 - 1941, kdy Německo prožívalo úspěchy na vojenském poli, debatovaly některé kruhy o začlenění Dánska, Norska, Nizozemí a Belgie do „Velko-germánské říše“. Jistá studie z června 1940 počítala na příklad s ponecháním si Belgie a určité části severní a východní Francie, přičemž menší státy jako Nizozemí, Dánsko a Norsko měly formálně zůstat nezávislé. H. Himmler přechodně zvažoval vytvoření „burgundského státu“. [ 5 ]  Po vítězné válce se Sovětským svazem mělo být obsazeno Švédsko. Francie se měla teritoriálně rozčlenit a Švýcarsko rozděleno mezi francouzské území a mezi Říši. Jihoevropské národy by měly žít v autonomiích. Ríšští komisaři v Norsku a Nizozemí měli být pouze dočasnou záležitostí, tamní obyvatelstvo mělo být nejprve získáno pro „nový řád“. 

Od roku 1942

Vojenské porážky navodily novou rétoriku „evropského chápání“ – od této doby se začíná hovořit o „pevnosti Evropa“, která musí být chráněna před „ruskými hordami z Asie“. Přibližně v této době definovat Alfred Rosenberg Evropu spíše metafyzicky: její charakter prý spočívá ve „velkých národních tvarech a osobnostech“ a pojem „Evropa“ podle něj „není žádným prázdným pojmem ... jak byl používán spekulanty z celého světa v tzv. Společnosti národů“. A. Rosenberg viděl v Evropě „nejpokrevnější skutečnost“, „pospojování všech těch na bitevních polích a v duchovním zápasu, kteří bojují proti ničící síle Yankee - gangsterů a [ sovětských ] GPU“. [ 6 ]
Protože se vojenská situace po roce 1942 výrazně zhoršila, hledala propaganda novou rétoriku. Armády poražené u Stalingradu byly nazývány „evropskou armádou“. Koncept „pevnosti Evropa“ vystřídal dosavadní velkoprostorové plány. Německo bylo prezentováno jako ochránce Abendlandu před bolševismem. V dubnu 1943 vypracovával evropský výbor ministerstva zahraničí plány evropské konfederace ze 13 zemí pod vedení mocností Osy. Tento pamětní spis vycházel z návrhu von Homeyera ( generálního komisaře "generálního kraje Taurien"na poloostrově Krym ) a nesl název „Válečné rozhodnutí – Myšlenka Evropy“ ( Die Kriegsentscheidung – Der Gedanke Europa. ). Německo si zde přitom mělo zachovat určitou vedoucí pozici. Explicitně byl z tohoto společenství vylučován Sovětský svaz. [ 7 ] Bylo v úmyslu toto společenství států oficiálně prezentovat při příležitosti obnovení „Antikominterny“, k čemuž ovšem již nedošlo. [ 8 ] Nehledě na to, že A. Hitler již v roce 1942 podobné plány zakázal. 

„Evropská charta“

Je překvapivé, jaký koncept, datovaný na leden 1945, vzniká na půdě SS. Prezentoval jej Alexander Dolezalek – muž, který byl i z hlediska české historiografie zajímavou osobností, neboť se zasazoval o to, aby do řad SS byli přijímáni i dobrovolníci z řad českého národa a tito si přitom nesměli měnit svou národnost na německou. A. Dolezalek byl jedním z nejvyprofilovanějších odborníků SS na otázky „národovství“ a byl vedoucím činitelem „evropského úseku“ úřadu SS na konci války. Tzv. „Evropská charta“, o které blíže pohovoříme v jednom z následujících dílů ( již v SK vyšlo: https://cervenobily-korzar.webnode.cz/clanky/pokus-o-vytvoreni-evropy-narodu-1940-1945/  ), obsahuje téměř na třiceti stranách úvahy o celo-evropském mírovém uspořádání v rámci „Evropské konfederace“. A. Dolezalek zde analyzoval – dle svého názoru – dosavadní chybný vývoj v Německu, především v oblasti německé válečné politiky. Autor zde opouští „nacionální německý aspekt“ a orientuje se ve velké míře na evropskou spolupráci. V konceptu se také uvádí, že na rozdíl, od velké části německého obyvatelstva v SS pochopili znamení doby vývoje směrem k multi-národní evropské formaci. 

Prameny:

[ 1 ] Peter Delvaux, Jan Papiór: Eurovisionen: Vorstellungen von Europa in Literatur und Philosophie. Rodopi Amsterdam 1996, s. 153 - 160

[ 2 ] Herbert Ba>https://nassmer.blogspot.cz/2014/12/nacionalni-socialismus-evropska_6.html

[ 3 ] Peter Delvaux, Jan Papiór: Eurovisionen: Vorstellungen von Europa in Literatur und Philosophie, s. 153 - 160

[ 4 ] Werner Röhr: Forschungsprobleme zur deutschen Okkupationspolitik im Spiegel der Reihe „Europa unterm Hakenkreuz“. In:  Werner Röhr ( Hrsg. ): Europa unterm Hakenkreuz. Die Okkupationspolitik des deutschen Faschismus. Band 8, Hüthig, Heidelberg 1996

[ 5 ] Lothar Gruchmann: Nationalsozialistische Großraumordnung. Die Konstruktion einer „deutschen Monroe - Doktrin“. In: Schriftenreihe der Viertelsjahreshefte für Zeitgeschichte 4. Deutsche Verlags - Anstalt, Stuttgart 1962

[ 6 ] Alfred Rosenberg: Der Weltkampf und die Weltrevolution unserer Zeit. Eher - Verlag München 1943, s. 14

[ 7 ] Ralph Giordano: Wenn Hitler den Krieg gewonnen hätte. Die Pläne der Nazis nach dem Endsieg. Rasch und Röhring, Hamburg 1989

[ 8 ] Jörg K. Hoensch: Nationalsozialistische Europapläne im Zweiten Weltkrieg. In: Plaschka, Richard Georg et al. ( Hrsg. ): Mitteleuropa - Konzeptionen in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Verlag der österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1995, s. 307 – 325

Zdroj: Náš směr, https://nassmer.blogspot.cz/2014/12/nacionalni-socialismus-evropska_6.html