Na cestě k založení „Evropského svazu mládeže“ 
 

Autor: Lukáš Beer 

Baldur von Schirach, který zastával ve Vídni funkci říšského místodržitele a župního vedoucího a byl říšským vedoucím Hitlerovy mládeže, nepatřil od počátku čtyřicátých let k užšímu kruhu vůdcovské nacionálně socialistické špičky. Ministr propagandy Joseph Goebbels a ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop mu do jisté míry nebyli nakloněni a také Martin Bormann měl údajně vliv na omezení von Schirachových komunikačních možností s centrem nacionálně socialistické moci. Byl to právě B. von Schirach, kdo přitom inicioval založení Evropského svazu mládeže. Z jeho pohledu představovalo založení takovéto organizace, skládající se s různých státních mládežnických organizací mnoha evropských národů, vyvrcholení logické geneze dosavadní linie zahraničně - politické práce Hitlerovy mládeže. Bilaterální vztahy s fašistickou Itálii a její mládežnickou organizací G. I. L. zde měly vytvářet osvědčený „recept“. Obě státní zřízení – německé i italské – obdivovala organizační úroveň mládežnické organizace svého partnera. Samotnému zakládajícímu kongresu ve Vídni na podzim roku 1942 předcházely četné společné aktivity.  Na letních sportovních hrách Hitlerovy mládeže v Breslau v srpnu 1941 se B. von Schirach přihlásil k myšlence evropské sounáležitosti: „Spojují nás společné ideály: ideál samosprávy mládeže, ideál sociální spravedlnosti a myšlenka osudového společenství mladé evropské generace. Jsme bratry a sestrami v boji o svobodu evropského ducha proti bolševickému teroru a proti moci peněz. Za tyto ideály pochodujeme a bojujeme. ( ... ) Zde v Breslau také chápeme, že hádky mezi vlastními národy Evropy budou jednou bezpředmětné před společenstvím, jednotou a spřízněností oné nadcházející Evropy, ke které se my v mládeži hlásíme již dnes.“ 

Baldur von Schirach považoval Osu Berlín - Řím za ústřední točnu nové Evropy. Ve svém projevu „mládeži Evropy“ k tomu ještě v Breslau uvedl: „Nám všem, jež se shromažďují v tomto duchu, se v hluboké vděčnosti otevírá zázrak obrody evropského ducha, když vzpomeneme na jméno muže, jenž dnes, společně s Benitem Mussolinim, v rukách nese meč a prapor Evropy.“ Již při této příležitosti zmínil B. von Schirach své představy o „pracovním společenství evropské mládeže“ a měl přitom na mysli „svaz mládeže“, ve kterém by měly „ze svobodné vůle a dle svého uvážení spolupracovat všechny mládežnické organizace Evropy“. Byla to myšlenka, kterou s vděčností přijal i italský zástupce Orfeo Sellani jako perspektivní. Stručné shrnutí historie vzniku Evropského svazu mládeže poskytuje zajímavý obrázek o pozadí koncepce a podobě „evropské myšlenky“, která byla silně propagovaná říšským vedením mládeže. Vídeňský kongres byl koneckonců logickým důsledkem předchozího několikaletého vývoje. 

V Evropě docházelo již ve třicátých letech k bilaterálním kontaktům mezi jednotlivými státními organizacemi mládeže. Poměrně brzy vznikaly na různých úrovních pravidelné kontakty. Tak ku příkladu organizovala španělská mládežnická organizace ( založená roku 1933 ) návštěvy ve fašistické Itálii a obzvláště pak s nacionálně socialistickým Německem, a naopak přijímala i zahraniční návštěvy. V rámci těchto kontaktů cestovalo v letech 1937 až 1939 mnoho zástupců španělské organizace ( od roku 1940 nazvané „Frente de Juventudes“, česky „Fronta mládeže“ ), především ale členky její ženské organizace, do Německa, o něco méně často pak funkcionáři Hitlerovy mládeže a funkcionářky Svazu německých dívek ( BDM; blíže o tom v seriálu NS o Juttě Rüdigerové ) do Španělska. Z pohledu Hitlerovy mládeže tvořily tyto výměnné návštěvy část takzvané „práce se zahraničím“, kterou německá organizace mládeže realizovala v druhé polovině třicátých let s několika zahraničními organizacemi mládeže. 
Myšlenka mezinárodní spolupráce Hitlerovy mládeže byla tedy uskutečňována již dlouho před vypuknutím války. Rok 1938 byl Baldurem von Schirachem prohlášen za „Rok porozumění“ se zahraniční mládeží. Na jaře 1938 pobývala vůdkyně španělských žen a dívek, Pilar Primo de Rivera, jako host ženské vůdkyně žen v Německu. A na podzim roku 1938 pozvala španělská funkcionářka do své země říšskou referentku BDM, Juttu Rüdigerovou. Té se pro změnu podařilo ve stejném roce přimět nejvyšší představitelku britského dívčího skautingu, Katharine Furse, k návštěvě sjezdu NSDAP v Norimberku. V květnu 1939 se delegace vůdkyň Svazu německých dívek v čele s J. Rüdigerovou vydala do Itálie. 
Skutečnou konjunkturu prodělal pojem „Evropa“ v nacionálně socialistické politice až za války. Zatímco do roku 1939 se kontakty mezi mládežnickými organizacemi omezovaly především na bilaterální aktivity, posunul se v důsledku změn v roce 1940 hlavní zájem říšského vedení mládeže postupně na „evropskou“ úroveň.  Rok 1940 stál nejprve ve znamení pokračující výstavby bilaterálních vztahů mezi Německem a Itálií. Při příležitosti konání 5. Zimních sportovních her Hitlerovy mládeže koncem února 1940 v Garmisch - Partenkirchenu se například uskutečnily první sportovní závody mezi oběma národy. Propagandisticky bylo toto setkání velmi využito. Rozšířením kdysi pouze národních zimních závodů Hitlerovy mládeže na akci zahrnující mezistátní utkání začala internacionalizace mládežnického sportu. Zatímco doposud vrcholila podobná mezistátní setkání nanejvýš ve společných pochodech a apelech ( a byla tedy spíše pouze reprezentativního charakteru ), byl repertoár nyní obohacen o prvky vzájemného porovnávání sil na půdě výkonnostního sportu. V srpnu 1940 zahraniční úřad Hitlerovy mládeže konstatoval: „Jsme svědky položení základního kamene k novému evropskému pojmu ( ... ). Pojem ,Nová Evropa‘, o kterém před několika lety ještě nemohla být řeč, se dnes stal v novinových článcích ve všech jazycích slovem, jež zde lze najít každý den.“ 
V říjnu 1940 sice v italském Padově pochodovali mladí funkcionáři organizací z Itálie, Německa, Španělska, Rumunska a Maďarska ještě pod italskou záštitou před Benitem Mussolinim, ale poté převzalo německé říšské vedení mládeže po několika měsících koncepčních příprav iniciativu a nastoupilo cestu, která o dva roky později přes různé etapy vyústila v založení Evropského svazu mládeže ve Vídni. Za italské spolupráce byla v následujících 18 měsících uspořádána tři setkání se zástupci fašistických, popř. autoritativních mládežnických evropských svazů. 
V květnu roku 1941 se vydal Artur Axmann ( od května 1940 byl zástupcem B. von Schiracha a od srpna stejného roku převzal jeho funkci ) do Říma, kde mu se všemi poctami byl propůjčen vysoký italský řád – „Velký kříž italské koruny“ – a byl přivítán významnými reprezentanty země, kteří s ním vedli rozhovory. Následovně se deset národních delegací ( včetně Itálie ) zúčastnilo „her německé mládeže“ ve Výmaru. 
V důsledku operace „Barbarossa“ došlo k ožití „evropské tématiky“ i z pohledu zahraniční propagandy jak ministerstva propagandy, tak i ministerstva zahraničí. Šlo o to, utvořit pro spojenecké a na Německu politicky závislé evropské státy kulturní hodnotový rámec, jakési společenství, které by participovalo na „evropském křížovém tažení“, resp. obraně proti bolševismu. V této chvíli se tato myšlenka stává ústředním pojícím prvkem, který měl zprostředkovat pocit sounáležitosti mezi příslušníky zúčastněných zemí, jak bylo naznačeno v předchozí kapitole. Podobně jako 5. Zimní závody Hitler - Jugend proběhly v srpnu 1941 i 5. Letní hry za mezinárodní účasti – příslušníci celkem 14 národů se dostavili do Breslau ( Itálie, Japonsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Finsko, Chorvatsko, Dánsko, Flandry, Valonsko, Holandsko, Norsko, Španělsko a Německo ), z nichž 12 národů se zúčastnilo sportovních utkání. Důležitou skutečností je, že čistě na propagandistické účely tohoto mezinárodního setkání Berlín investoval 150.000 říšských marek a označil záležitost za „důležitou pro Říši“ ( „reichswichtig“ ). Hitlerova mládež se v tomto ohledu ( a v této fázi ) těšila maximální podpoře rozhodujících říšských míst. HJ měla v tomto období války tímto způsobem – mezinárodními sportovními aktivitami – šířit ideologii evropské myšlenky. 
V průběhu roku 1942 dojednaly obě mocnosti Osy koordinovaný postup v oblasti mezinárodní spolupráce mládeže. Kulturní hry Hitlerovy mládeže, konající se v roce 1941 ve Výmaru ještě jako čistě německý podnik ( soutěžilo se zde ve všech oblastech kulturní tvorby ), byly o rok později proto rozšířeny na tzv. „Kulturní most“ mezi Výmarem a Florencii ( na příklad soutěžení ve filmové tvorbě se přemístilo do Itálie ). A zároveň se zde jednalo o poslední přípravnou etapu založení Evropského svazu mládeže. Pět červnových dní roku 1942 se mladí příslušníci 15 národů setkali nejprve ve Výmaru a poté se druhá polovina kulturních soutěží ( z oblasti rozhlasu, filmu, divadla, malířství a literatury ) uskutečnila ve Florencii. Byl zde také oficiálně ohlášen úmysl založit v krátké době nový evropský svaz. 
Výstavba bloku „evropské mládeže“ spojeneckých států tím uprostřed roku 1942 dosáhla svého dosavadního vrcholu. Zúčastněné národní mládežnické organizace ovšem nepojila pouze idea společného boje proti nebezpečí bolševismu. „Nový pořádek“, rozšířený na celý evropský kontinent, měl „zahodit starý svět“ a na jeho místo postavit do popředí ve výchově mládeže „věčně platné hodnoty“.
Úspěšná letní německá ofenzíva od června 1942 rozšířila mezitím oblast německého vlivu v Rusku až k Volze, resp. ke Kavkazu a v Africe až k egyptským hranicím. Německo se nacházelo na absolutním vrcholu rozvoje sféry svého vlivu a dle představ Josepha Goebbelse měla země proto před ostatním světem uplatňovat odpovídající suverénní postoj, což se tedy v neposlední řadě mělo odrážet i v „zahraniční politice“ Hitlerovy mládeže. 
Cílem našeho dalšího pojednání nebude vnější popis vlastního založení Evropského svazu mládeže ve Vídni v září 1942 – o čemž ostatně velmi podrobně pojednává kniha Hitlerovi Češi – nýbrž se zaměříme čistě na konkrétní pokusy vlastní legitimizace založení svazu prostřednictvím jednotícího konceptu „nového evropanství“. Při založení svazu pod nacionálně socialistickou záštitou použili jeho iniciátoři různých „odůvodňovacích vzorců“ evropské sounáležitosti, které musely obstát v úsilí interpretativně překonat jednotlivé dílčí národní nacionalismy, aniž by však tyto zároveň byly potlačeny či „poškozeny“. Christoph Kühberger ve své studii říká, že za tímto účelem zakladatelé svazu použili jako pojidel určitých ideových výpůjček jak z historie, tak i z aktuálního dění. A konec konců nezávisle na historii vzniku a dalšího osudu Evropského svazu mládeže, poskytuje zakládající kongres ve Vídni na podzim roku 1942 velmi zajímavý rezervoár nacionálně socialistických konceptů „evropské myšlenky“. Jedná se přitom o vzácný příklad toho, jak se Evropa jako společenství národů dostala – a sice také dosti intenzivně díky říšskému tisku – za nacionálního socialismu do veřejného diskursu.

Literatura: 

Beer, Lukáš: Hitlerovi Češi. guidemedia etc, Brno, 2014. 
Kühberger, Christoph: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History ( 15 ), 2 / 2009.

Zdroj: Náš směr, https://nassmer.blogspot.cz/2014/10/nacionalni-socialismus-evropska_8.html

19 evropských národů hledá v roce 1942 společné hodnoty 
 

Autor: Lukáš Beer

Ve dnech 13. až 19. září 1942 jednali ve Vídni zástupci 15 mládežnických organizací ze 13 evropských států ( Vlámsko a Valonsko, Bulharsko, Dánsko, Německo, Finsko, Itálie, Chorvatsko, Nizozemí, Norsko, Rumunsko, Slovensko, Španělsko a  Maďarsko ). Jejich národní organizace sdružovaly ( dle vlastních údajů ) celkem 44 miliónů mladých lidí Evropy. Kromě těchto národů se do Vídně dostavili jako pozorovatelé zástupci mládežnických organizací z Portugalska, Francie, Estonska, Litvy, z Protektorátu Čechy a Morava ( Kuratorium pro výchovu mládeže ) a z Japonska. S výjimkou finského skautského svazu ( Suomen Partiopoikajärjestö ), italské GIL a španělské Frente de Juventudes se ostatní členské organizace budoucího evropského svazu svou výstavbou a organizací ve větší míře orientovaly podle německé Hitlerovy mládeže. ( O založení Evropského svazu mládeže podrobně informuje kniha Hitlerovi Češi. ) Středem zájmu tohoto pojednání není vnější charakteristika konání Evropského kongresu mládeže, nýbrž se pokusíme zmapovat pokusy organizátorů vídeňského kongresu najít „společnou řeč“ mezi jednotlivými nacionalistickými evropskými organizacemi celkem devatenácti národů a definovat společně sdílené hodnoty a cíle na základě ideálu evropské vzájemnosti. Jednou z praktických možností vyzvednout "legitimizaci" založení vzniku Evropského svazu mládeže bylo odvolávání se na kulturně - historické výkony minulosti, jež vykazovaly nějaký jednotící evropský prvek. Bylo třeba posloužit si takovými historickými modely, se kterými se mohla identifikovat většina zúčastněných mládežnických organizací z různých států Evropy. V oficiální publikaci vydané ke konferenci ( nesoucí titul Evropa – Kontinent mládeže ), jež se konala při příležitosti založení svazu, je tento přístup nejvíce zřetelný. Méně pak již v samotném slavnostním projevu Baldura von Schiracha na zakládajícím kongresu. 
V první řadě to byla Římská říše, jež sloužila jako vzor úspěšné „velkoprostorové politiky na evropské půdě“. Skutečnost, že tato říše vlastnila také území v Africe a Asii, byla sice v roce 1942 zmíněna, ale marginalizována. O to více zde byly prezentovány historické státní organizační struktury, jež mohou být obsahově a strukturálně chápány jako určitá nápodoba a doporučení nacionálního socialismu. Jeden z autorů publikace vydané při příležitosti konference, Rudolf Egger, ku příkladu k tématice 3. století uvádí: „Bída a jen bída byla znakem této doby, východisko se hledalo mnohem obtížněji než jen u politické krize na konci demokracie. Hrdinný boj zahájil jen jeden jediný, plukovník gardy Diocletianus. Propůjčil říši její poslední podobu. [ ... ] Nouze měla být zkrocena vnějšími oběťmi, proto byla zavedena co největší organizace a co největší kontrola. Jednotlivec měl žit pouze v pospolitosti. To byly základní myšlenky. Krajané byli povinností vázáni na půdu, výdělečná povolání začleněna do povinných svazů, vlastníci se ručili za daně.“  Text pak neskrytě přechází do kontextu roku 1942: „Imperium Romanum nikdy nezaniklo, nýbrž nadále žije díky nikdy nevyhasínající touze národů Evropy po vyšší jednotě v paměti lidstva Abendlandu. Myšlenka římské říše vyzařuje ještě do středověku a dnes slaví ve znamení nového řádu našeho kontinentu a jeho jednotné fronty v boji proti smrtelnému nebezpečí na Východě ze síly mládeže své vzkříšení.“
Vyobrazení Římské říše z evropské perspektivy v roce 1942 bylo příkladným také pro jiné historické úvahy v publikaci, vydané při příležitosti založení Evropského svazu mládeže. Opakovaně je zde činěn pokus zdůrazňovat společné evropské hodnoty. Za tímto účelem jsou zde zmiňovány i turecké války a „tehdejší nebezpečí Osmanské říše pro celý svět“. Rakousko barokní doby je zde označeno za „nejdůležitější říšský výtvor od velkých plánů doby Štaufů“. A dále se zde uvádí, že v Josefu I. a v princi Evženu Savojském se sjednotil princip řádu císařské moci a teritoriálního území ovládaného Habsburky. Cestou působení z území Rakouska se měla vytvořit „celoněmecká konstrukce, jež sahala až na hranice východoslovanského světa“. A je zde činěn zajímavý závěr: „Pokud byly v nějaké epoše identické zájmy německé a zájmy evropského Abendlandu, pak právě v období prince Evžena Savojského“. 

Vídeňský list Volks - Zeitung přinesl 14. září 1942 na první stránce fotografie z přivítání některých hostů evropského kongresu ve Vídni: vlevo přivítání vůdce dánské mládeže Jensena na letišti Aspern. Uprostřed: norský vůdce mládeže Axel Stang po příjezdu do Vídně. Vpravo: vůdkyně španělských žen a dívek Pilar Primo de Rivera s říšskou referentkou BDM Juttou Rüdigerovou.

Společné a sjednocující prvky nebyly hledány pouze v kategorii politických dějin, nýbrž také v historii umění. Ku příkladu se hovořilo o raném středověku, kdy se projevovaly „charakterově příbuzné zásadní postoje“ v umělecké tvorbě, což se ku příkladu odráželo v „pra-evropsky - křesťanském“ výtvarném umění ze dřeva a kamene. Jako „základní pilíře celoevropské kultury“ byl identifikován „řecký starověk“ a „nordicky formované“, obzvláště „germánsky - středověké křesťanství“.
Jako jednotící prvek bylo ovšem za pomocí historických příkladů vyzdvihováno i to, co evropské národy v minulosti dělilo od okolního světa, aby tím byly podtrženy „euro-centristické“ pozice. Na příklad v pojednání Alfreda Orela o historii evropské hudby je popisován „první boj mezi Evropou a Asií“: „Přes jih na sebe tvrdě narážejí sever a východ. Neboť s orientálními rysy křesťanského ritu pronikala do dosavadního rozsahu působnosti z technického ohledu mnohem jednoduššího, bezprostředně z nordické národní duše vzešlého, v každém případě původního umění hudba, která byla nordickému vnímání hudby nesrozumitelná, přímo se mu příčící.“ To „evropské“ v umění je zde na jedné straně identifikováno jako něco společného, ale zároveň je nepřímo načrtnuto takřka jako schopnější ve srovnání s jinými kulturami. Jedním z evropských cílů by tedy mělo být zpětné uctivé uvědomování si např. „národního duchovního jazyka“, protože „internacionalismus“ v umění, liberalismus, individualismus a eklekticismus mohou vést k „rozkladu evropského společenství charakteru a stylu“. Je nápadné, že publikace vydaná při příležitosti založení svazu si tak intenzivně všímala historické dimenze „evropanství“, protože samotné projevy na kongresu ve Vídni a tiskové zprávy je v takové míře nezmiňovaly. Určitou výjimkou byla výstava uspořádaná v rámci slavnostního programu ve vídeňské Národní knihovně, nazvaná „Dokumenty evropských dějin“. Zde byla evropská minulost zmapována pomocí aktů a dokumentů uložených ve Vídni, jako např. prusko - rakouská státní smlouva o třetím dělení Polska v roce 1795, akta z Vídeňského kongresu v roce 1815, akty Berlínského kongresu v roce 1878 aj.. Při zahájení výstavy byla zdůrazňována role Vídně jako „bašty Evropy“ a poukazovalo se na aktuální obranu staré kultury. Z použití pojmu „bašta Evropy“ je zřejmé, že se organizátoři ve Vídni snažili vyhýbat úzce chápanému národnímu pathosu, ačkoliv v přecházejících odstavcích zmíněné úvahy vědců z vydané publikace po většinou privilegovaly spíše „německou perspektivu“ evropského chápání a prostřednictvím ní se pokoušeli vysvětlovat jednotící evropské rysy. Historik Christoph Kühberger ze Salcburku ovšem upozorňuje, že historická legitimace „evropské myšlenky“ byla sice nad míru zastoupená ve zmíněné publikaci, ovšem v rámci samotného diskursu a ve slavnostních projevech hrála spíše podřadnou roli. Mnohem více zdůrazňován byl ovšem „antický mýtus“. Ačkoliv je otázkou, do jaké míry má evropský prostor něco společného s řeckým mýtem "Evropa a Zeus", který zde vystupuje jako býk, aby ji unesl, existuje v kulturních dějinách Evropy dlouhá tradice se na tento mýtus odvolávat. Samotní organizátoři zakládajícího kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni v září 1942 si tímto symbolem posloužili. V „Župním domě“, což je budova předválečného a současného rakouského parlamentu, byla umístěna plastika nazvaná „Evropa na býku“, stejně tak byl tento symbol využit jako námět na zvláštní vzpomínkové medaili ( viz úvodní obrázek článku v NS ) a na dalších upomínkových předmětech kongresu. Günter Kaufmann, von Schirachův osobní šéf propagandy, prezentoval tento mýtus jako hledisko evropské kultury, jež přesahuje dějinnou existenci, a připisoval mu zvláštní postavení ve světě: „Neboť Bůh nás miluje jako kdysi v mýtu dávnověku, a pokud někdo Evropě navrátí právo a pořádek, tak to bude opět syn Evropy!“. Také Baldur von Schirach zabudoval tento mýtus, vnímaný jako klasický symbol společného evropského původu, do svého zahajovacího projevu ve Vídni, když říká: „Evropa je víc než kontinent. Evropa je svatým znamením lidstva.“ Ovšem vedle těchto odkazů na minulou a mýtickou dobu Evropy to byla především přítomnost, prostřednictvím které byly nabízeny identifikační vzory evropské vzájemnosti. 
Zapřísaháním „evropského osudového společenství“ ve světové válce se v hrubých obrysech definovala identita, jež byla silně propojena s nacionálně socialistickou ideologií ( antibolševismus, antiliberalismus, kritika Židovstva a antisemitismus, kritika parlamentarismu apod. ). Probíhající válka sloužila přitom jako ústřední pojítko mezi jednotlivými národy, které se ve 4. roce války založení evropského svazu zúčastnily.
Jedním ze zásadních jednotících hodnot – odmítání hrubě materialistického rysu liberálního kapitalismu – formuloval Baldur von Schirach na zakládajícím kongresu takto: „Tato mládež není koupená zlatem, aby zastupovala zájmy burzovních knížat, která jsou závislá na zisku. Přichází ze všech vrstev evropských národů. Její vůdci reprezentují organizace, ve kterých rovnoprávně spolupracují nejchudší děti národa stejně tak ty, jejichž rodiče žijí v blahobytu. Pokud někde na světě má význam slovo rovnoprávnost, pak tam, kde člověk není hodnocen podle původu, titulu či majetku, ale kde je zvažován jedině podle svého výkonu. Proto je nově založený Evropský svaz mládeže symbolem nového a lepšího pořádku, který chtěla Evropa nastolit mírovou cestou. Protože ale nyní naši nepřátelé ve svém špatném svědomí kvůli sociálním nesprávnostem ve svých vlastních zemích vyvolali tuto válku, která je konec konců válkou peněz proti tvůrčí síle ducha, má se Evropský svaz mládeže počínaje prvním dnem své existence stát novou zbraní na bojištích této války. Každý voják evropského boje za svobodu v nás má vidět spolubojovníky a kamarády v krvavém zápase o ideály, ke kterým vychováváme mládež a za které on venku nasazuje svůj život.“
Tento proces „kamarádské spolupráce“ evropských národů byl, jak bylo vylíčeno v předchozí kapitole, zahájen již dávno před vypuknutí války. Založení svazu ve Vídni mělo být logickou korunovací tohoto vývoje, jak B. von Schirach zdůraznil před hosty kongresu: „V tomto dni nachází dlouholetý vývoj svojí korunovaci. Smyslem tohoto uspořádání není obohatit svět o nějakou novou senzaci. Vy všichni, mí kamarádi a kamarádky, víte, že myšlenka sloučení námi vedených nacionálních společenství ve formě svazu mládeže organicky vzrostla z naší dlouholeté kamarádské spolupráce. Když jsem začínal přemýšlet o sdružení, které tu dnes zakládáme, měl jsem jasno v tom, že ještě bude muset proběhnout spousta let, dokud nebudou dány předpoklady pro pracovní společenství mládežnických organizací našeho starého kontinentu. Vzájemná výměna názorů a zkušeností, časté návštěvy vedoucích mládeže a jejich delegací mezi sebou, vytvářely postupně atmosféru vzájemné shody. Když si naše mládež při sportovních závodních hrách měřila síly a takto bojovala v rytířském duchu o vavříny vítězství, pokoušeli se vedoucí mládeže vzájemnými otázkami a odpověďmi zdůvodnit myšlenku a podstatu mládežnických svazů, se kterými jsme se setkávali. Takto se k sobě, od jednoho setkání k dalšímu, vůdci a vůdkyně evropské mládeže navzájem přibližovali. Pokaždé si bylo co nového sdělit a pokaždé jsme si stavěli nové otázky.“
Baldur von Schirach – použijeme-li částečně i slovníku dnešní doby – se vyslovil proti panevropské myšlence a jakémusi „multikulturalismu“ a vzájemnému promíchávání kultur, a to i kdyby mělo jít pouze o „mísení evropských kultur mezi sebou“. Naproti tomu postavil myšlenku svérázně rostlých jednotlivých národů pod jednou evropskou střechou.  „Evropa je zářícím svazkem národních sil a kdo Evropu zná, ten ví, že myšlenka proplétání a promíšení těchto nacionálních sil by vedla právě k takové kulturní sterilitě, kterou tak velmi opovrhujeme na americkém konglomerátu států. Tam propaguje Mister Roosevelt panamerické myšlenky. Ale souhrn peněz a nerostného bohatství a stejně tak hospodářství jednoho kusu Země pro naši starou Evropu, jejíž působení na svět bylo a zůstane duchovního charakteru, neznamená nějaký vyšší lidský skutek. [ ... ] Ve vypořádávání se s mocnostmi doby popírajícími kulturu – Anglií, Ruskem a Amerikou - , které každá na svůj způsob ztělesňuje materialistické chápání života, se naše mládež prokázala v četných bitvách a stejně tak četných vítězstvích jako nositelka vyšší kultury.“
Zároveň také nastínil velmi podstatnou myšlenku ideologického sladění jednotlivých evropských „nacionalismů“, když řekl: „Veškerá výchova musí být určována nacionálně. Neexistuje nějaký patent na vedení mládeže, který by se beze všeho dal použít na všech národech. Význam evropských svazů mládeže spočívá právě v tom, že vznikly jako vysloveně nacionální výchovná společenství uvnitř národů a že mohou pracovat právě pouze v jejich rámci. Rozdílnost těchto mládeží ale v žádném případě nepřitěžuje jejich vztahům navzájem mezi sebou, ba naopak. Právě tato samostatnost a vlastní národní ráz zde zastoupených organizací nám zaručuje, že nově vznikající Evropský svaz mládeže bude plnit svou politickou a výchovnou úlohu. Vstupuje do života s programem, ve kterém činí úctu svých jednotlivých členských organizací mezi sebou navzájem, která byla získána četnými vzájemnými setkáními, a tím upřímné kamarádství mládeže Evropy základním kamenem své činnosti. Úkolem Evropského svazu mládeže je upevnění a posílení uvědomění evropské sounáležitosti v mladé generaci našeho kontinentu. Jako vyjádření nového pořádku je Evropský svaz mládeže pracovním společenstvím nacionálně samostatných a národně uvědomělých mládežnických organizací. Tento charakter Evropského svazu mládeže vylučuje vměšování do vnitřních záležitostí mládežnické organizace dané země. Evropský svaz mládeže proto odmítá všechny panevropské snahy. Jako největší sdružení vedoucích a vychovatelů mládeže, které bylo doposud na světě založeno, vychází při plnění své úlohy z myšlenky, že národ, domácí rodný dům a národní společenství mládeže jsou rozhodujícími výchovnými zážitky mládeže. Kdo je věrný svému národu, plní svědomitě plní svou povinnost, vytváří tím předpoklad pro evropské společenství, které může vlastnit nějakou hodnotu pouze tehdy, pokud její jednotliví členi jsou národními reprezentanty svých národů.“
Vídeňské vydání listu Völkischer Beobachter  z 15. září 1942, tedy o den později, shrnulo zásadní myšlenku takto: „Budoucnost Evropy se rozhodne na bitevních polích této války. Vítězstvím mladých národů je zničení bolševismu, nepřátelského kultuře, a vystřídání epochy britského světového panství. Prvním závěrem Evropského svazu mládeže je, dát této vybojované budoucnosti našeho kontinentu obsah a život plný síly, podřídit tuto budoucnost zákonu jednoty.“ Aby se zdůraznila tato povinnost mládeže, poukazuje se na kongresu na prolitou „krev vojáků“. Uctívání padlých hrdinů na vídeňském Náměstí hrdinů mělo tuto argumentaci sugestivně podtrhnout. Aktuální válka nabízela taktéž příležitost zdůvodňovat ideologické vymezování Evropy vůči všemu „ne-evropskému“. To, co se v počátcích z pohledu nacionálních socialistů jevilo jako čistě „vnitro-německý problém“ – totiž boji proti „plutokracii“ a bolševismu – se v roce 1942 již přenášelo do pozice „evropského úkolu“.
Jako vyhraňující a zároveň jednotící prvek Evropanů mělo posloužit oddělení od židovského vlivu, který byl vnímán jako mimo-evropský element. Baldur von Schirach na zakládajícím kongresu svazu 14. září 1942 prohlásil: „Každý Žid, který působí v Evropě, je nebezpečím pro evropskou kulturu. Když mi chtěli vytýkat, že jsem z tohoto města, jež bylo kdysi evropskou metropolí Židovstva, odsunul desetitisíce a desetitisíce Židů do východního ghetta, tak musím odpovědět: Spatřuji v tom aktivní přínos k evropské kultuře“. Na jiném místě projevu k zástupcům mnoha evropských národů B. von Schirach prohlásil: „Nás právě určuje národní charakter. Žid je ale mezinárodní.“ Židovství je u B. von Schiracha spojováno s údajným negativním vlivem na mládež ( kino, sexuální morálka apod. ) O den později navázal na von Schiracha v listu Völkischer Beobachter Gustav Memminger ve svém úvodníku: „Žid je věčným nepřítelem mládeže. Aby se jeho vliv dočkal beze zbytku zničení, za to ručí spolupráce této mládeže, jež se v hluboké úctě hlásí k národním svérázům a národním zvykům své země. V ochraně vlastního národního života a v úctě náboženskému vyznání, které zůstává podřízeno nejvyšší zásadě jednoty a evropských kultur, se odkrývá svoboda nové Evropy.“
Zajímavé je porovnání tiskových zpráv a komentářů, jež v odezvě na konání Evropského kongresu mládeže ve Vídni posléze vycházely v ostatních zemích zúčastněných národů, včetně tisku českého a slovenského. Vyplývá z něj totiž, že kritika židovského vlivu, jež na kongresu zazněla z úst Baldura von Schiracha, nebyla zahraničním tiskem ( rozuměj tím spojeneckým nebo pod německým vlivem ) – až na několik málo výjimek – tematizována, nebo zmíněna. ( V některých českých novinách ale například vyšel překlad von Schirachova projevu, resp. jeho redakčně parafrázovaná verze ). Evropský svaz mládeže byl spíše interpretován jako naděje pro vlastní národ, aktivně se zařadit mezi ostatní národy vznikající „nové Evropy“ s vyhlídkou na s tím spojené výdobytky. „Antisemitská“ a antibolševická orientace se u vládnoucích vrstev zúčastněných států nesetkala s tak velkou odezvou jako zejména myšlenka „jednotné kamarádské evropské fronty“ a spolupráce, na venek propagovaná jako hlavní cíl existence nově založeného svazu.
 

Literatura: 

Beer, Lukáš: Hitlerovi Češi. guidemedia etc, Brno, 2014. 
Kühberger, Christoph: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History ( 15 ), 2 / 2009.

Zdroj: Náš směr, https://nassmer.blogspot.cz/2014/10/nacionalni-socialismus-evropska_18.html

 "Völkischer Beobachter" propaguje spolupráci evropské mládeže v předvečer kongresu 
 

Autor: Lukáš Beer

Ústřední stranický list NSDAP, Völkischer Beobachter vycházel od 16. března 1938 celkem ve čtyřech mutacích: k dosavadnímu berlínskému, severoněmeckému a jihoněmeckému vydání se několik dní po „anšlusu“ Rakouska přidává i vydání vídeňské. Logicky tedy v listu ve zvýšené míře nalézáme zprávy z říšské župy Niederdonau, pod kterou spadalo např. Znojmo a Mikulov, ale nezřídka i zprávy z politického dění v Brně, zvlášť pak hospodářské zpravodajství z Protektorátu Čechy a Morava. Poslední vydání vídeňské mutace vyšlo 5. dubna 1945, zatímco na neobsazených místech Třetí říše noviny bylo možno ještě číst více než o tři týdny déle. Stranické noviny věnovaly blížícímu se zakládajícímu kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni ve dnech 13. až 19. září 1942 velkou pozornost. Přibližně týden před zahájením kongresu vycházely na prvních stranách informace o uspořádání programu a byly ohlašovány mezinárodní osobnosti, které se do Vídně na zasedání dostaví. Na třetí straně velko-formátového deníku začal na pokračování vycházet seriál „Evropa – kontinent mládeže“, který každý den čtenáře seznamoval se všemi mládežnickými organizacemi Evropy, jež se do metropole „Východní marky“ dostaví oficiálně jako hlavní zakládající členové. Každá část seriálu pojednávala vždy o dvou mládežnických organizacích a představovala jejich vedoucí funkcionáře vedle zveřejněného portrétu. Redakce – jako by nějakým nepsaným pravidlem – „párovala“ představované národy vždy tak, že společně s reprezentací nějakého slovanského národa, který byl vždy uveden jako první, pojednávala o nějaké organizaci z germánské jazykové oblasti – v článku byla tedy společně s bulharskou mládežnickou organizací představována mládež Dánska, společně s Chorvaty byli prezentováni Holanďané, apod. Völkischer Beobachter  tak např. představuje různé vedoucí činitele mládežnických organizací z Evropy: Julian Huberty ( raněný vlámský voják, 27 let ), Milla Bonani ( Itálie ), Andre Derwal ( vedoucí valonské delegace, 26 let, účetní ), Jozef Bobek ( pobočník vůdce Hlinkovy mládeže, 22 let ),  Štefana Čechlarova ( Bulharsko, právnice ), Trygve Häkenstad  ( referent pro umění a kulturu v norské mládežnické organizaci, malíř ), Stephan Bezenecu ( rumunský univerzitní profesor, oblast výchova mládeže k povolání ), Georg Tomisz ( vedl předvojenskou přípravu v chorvatské Ustašově mládeži, 30 let ). Else Eibye ( 20 let, územní vůdkyně nacionálně socialistické mládeže Dánska ), Martin Sörens ( 20 let, Dánsko, malíř dekorací ), Dick Moojen ( 24 let, Nizozemí, student, aktivně se zúčastnil Olympijských her v Berlíně v roce 1936 ), Janos Pallagi ( 20 let, Maďarsko, výborný houslista ), Guillermo Merklin ( 24 let, pobočník vůdce španělské mládeže, advokát, jeho otec byl Němec ). Pro další představu o tom, na co se zaměřovaly jednotlivé texty, postačí ocitovat pojednání o slovenské Hlinkově mládeži a jejím hlavním představiteli, po němž následovala charakteristika státní mládežnické organizace Maďarska:

Cesta slovenské mládeže

Dějiny slovenského národa v prostoru mezi Dunajem a Tatrami jsou starší více než tisíc let. Nepřirozené bylo tedy jejich postavení v rámci versailleského státu Československa. V Andreji Hlinkovi daroval osud národu bojovníka za dějinný požadavek svobody. Následovala jej na jeho těžké cestě vášnivě mládež se svým citem pro právo a bezpráví. Neustále se pokoušeli oddělit Andreje Hlinku od jeho mládeže: Pouze ona zůstala jemu a svému národu věrna. Ale více než to, se svou dynamickou sílou byla úderným oddílem slovenského národa, milujícího svobodu. Tak, jako stála v boji pod jeho vedením, stojí i dnes v odkazu jeho jména při budování. Aby byla naléhavému aktivismu této mládeže propůjčena forma a organizace, vytvořila se Hlinkova mládež, ke které mají náležet chlapci a děvčata od 6. roku života. Nejmladší oddíly „vlků“ a „víl“ sdružují šestileté až desetileté. Obsahem výchovy jedenácti- až šestnáctiletých, „mladých orlů“ a „dcer Tater“, je národovecky – světo-názorové školení. Skupina nejstarších, sedmnácti- až dvacetiletých, již stojí s pevnými závazky v samotné službě národu. Se zvláštním důrazem se vedení soustředí na daleko sáhlou kulturní práci. Divadla mládeže, téměř až po poslední vesnice, rozšířen velký počet skupin herců, vytvořených ze samotných mladých sil, péče o loutková divadla, orchestry, literární soutěže, péče o dobré filmy, kulturní nasazení rozhlasu jsou jen některými momenty této práce. Kořeny kulturní práce Hlinkovy mládeže spočívají v lidovém umění tohoto národa. Tělesná výchova slovenské mládeže se má u chlapců nejsilněji projevovat v předvojenské přípravě. Ve víře ve svůj národ a díky odhodlanosti k obraně národního života nastoupilo Slovensko svou cestu do budoucnosti.
Alojz Macek
Hlinkova mládež je vedena Alojzem Mackem, mužem velkých schopností. Jeho jméno není v hnutí slovenské mládeže nové, známe jej už z doby boje za slovenskou svobodu. Alojz Macek se narodil 9. dubna 1909 v Borském Svätém Mikuláši, v rodišti prvního velkého slovenského básníka Jána Hollého. Pochází ze země tvrdého slovenského povědomí. Středoškolská studia ukončil s výborným prospěchem v Trnavě. Studoval právo na slovenské univerzitě v Bratislavě. Jako chlapec byl juniorským členem slovenské národní organizace „Orel“. Jako mladý student se zasazoval pro mládež svého rodiště. Se svým kamarádem Štefanem Bulkou založil kruh mládeže, nazvaný „Mládež Jána Hollého“, který se významně zasloužil o kulturní život v Borském Svätém Mikuláši. V roce 1928 se Alojz Macek připojil k národnímu hnutí, ke kterému dal podnět současný ministerský předseda dr. Vojtech Tuka. Hnutí bylo vedeno v duchu vůdce A. Hlinky.Členové nejprve zavedli dnešní národní pozdrav „Na stráž“. Výchova mládeže se dala novou cestou a zde Alojz Macek vedl nejprve malé skupiny této organizace. V prosinci roku 1938, začátkem slovenské svobody, se formovaly první skupiny Hlinkovy mládeže. Alojz Macek využil svých schopností a dlouholetých zkušeností pro hnutí svobodné slovenské mládeže. Vybudoval její činnost. Nejprve pracoval ve funkci zástupce sborového vůdce Hlinkovy mládeže. Cestoval, organizoval, vytvářel a pracoval neúnavně ve skupinách Hlinkovy mládeže. Ve dnech boje za svobodu, v březnu 1939, byl zrovna zatčen při organizaci Hlinkovy mládeže v Modrém Kameni a byl uvězněn. V květnu 1939 byl jmenován sborovým vůdcem Hlinkovy mládeže a v srpnu 1940, když se z Hlinkovy mládeže stala samostatná organizace, jej státní prezident dr. Jozef Tiso jmenoval prvním hlavním vůdcem Hlinkovy mládeže.

Šéfredaktor kulturní redakce Völkischer Beobachter, Wilhelm Antropp, napsal několik dní před zahájením Evropského kongresu mládeže pro list úvodník nazvaný „O mládež Evropy“, ve kterém přisuzoval formujícímu se svazu mladé generace evropských národů důležitou roli při probuzení skomírajícího evropského ducha. Naráží zde také na problematiku podoby evropského kontinentu v případě vítězného úspěchu Německa a jeho spojenců:
Když v těchto dnech vysílají všechny národy, jež jsou připraveny k novému evropskému řádu, vedoucí zástupce své mládeže do Vídně, aby tu stanovili formou otevřené výměny názorů základy budoucí evropské spolupráce, tak to znamená mnohem více, než pouze manifestaci vůle k mírovému budování uprostřed tohoto díla strašlivého ničení, v jehož podobě sem válka vtrhla v nesčetných detailech a životních formách. Znamená to první pokus připravit řešení z vnitřku, zatímco tradiční politika se naproti tomu octla u svého posledního krajního prostředku, u ultima ratio války a násilí. Oznámení, či lépe řečeno existence silné vůle ke spolupráci je přitom důležitější než otázka formy této spolupráce. Proti rozboru otázky, jak by sjednocená Evropa obecně a v detailech vypadala, lze právem namítat, že bezcitné řemeslo války musí být nejprve přivedeno ke konci a organismus národů musí nejprve na dobro projít železitou koupelí boje, dříve než se začne jednat o tom, co se má po válce stát – krátce řečeno, že je nadbytečné, dumat nad něčím, co se ve svůj čas do jisté míry dostaví jako by samo jako přirozený výsledek. Nezávisle na takovýchto úvahách musí být jako nejdůležitější jev této doby rozpoznána vůle k získání nové Evropy, stejně jako touha po formě života, jež bude lépe přizpůsobena díky technice, dopravě a přírůstku obyvatelstva zásadně změněným podmínkám existence, a přání těšit se také ovoci bezejmenné oběti, protože pouze od nich lze očekávat definitivní řešení evropské krize, jež se jasně projevila v obou světových válkách. Nebylo by dost možné hovořit o současné válce, aniž bychom neměli před očima evropskou krizi, jejíž počátky sahají daleko do minulého století. Všichni významní evropští myslitelé ji rozpoznali a neúnavně na ni poukazovali. O skutečnosti její existence si byli všichni zajedno, pouze prognózy o jejím průběhu a výsledku se velmi rozcházely a vyznívaly souhlasně pouze v tom, že na první pohled oslňovaly, ale již po několika málo letech byly vyvráceny vývojem – mimochodem to je jistým znakem toho, že byly zdůrazňovány spíše z duševních pohnutek než na základě věcného poznání. To pak vážnosti těchto úvah a jejich účinku uškodilo více, než si zasloužily, protože přeci jen otevřely podstatná poznání, rozpoznaly, vyjasnily a interpretovaly důležité symptomy. Protože se z jisté části prokázaly jako nesprávné, nebyly celkově akceptovány s přiměřenou vážností a nepohodlné Kasandřiny výkřiky nechaly zaniknout jejich hlasům.Díky až příliš lidském sklonu vyhýbat se osudným rozhodnutím, měli lidé čím dál více tendenci nebrat krizi opravdu vážně a této bylo v tom lepším případě přisuzováno místo, na kterém se „praktik“ domníval, že ji může zanedbávat: v evropském duchovním životě. Tak nějak nakonec život stejně vždycky pokračoval, ani se přes noc nenaplňovala slova o „zániku Abendlandu“, ani bolševismus nezrealizoval svoje výhrůžky a nepohltil civilizovaný svět. Hovořilo se zřejmě o nutnosti konfrontace, ale v podstatě lidé na něco takového nechtěli věřit a byli pak o to víc překvapeni, když se všeobecný světový požár vznítil bezmála kvůli nicotnosti. Otázka, zda tato válka byla skutečně nutná nebo zda se jí přece jen nedalo zabránit, prozrazuje hloupost a nevzdělanost. Hloupost proto, že víra, že by slepá náhoda rozhodovala o životě celých národů, si nezasluhuje žádné jiné označení, a nevzdělanost proto, že každý vzdělaný člověk by přeci o charakteru a rozměru evropské krize měl vědět dostatečně tolik, že pochopí a přeci vycítí nutnou souvislost mezi ní a oběma světovými válkami. Jakkoli záslužné by právě dnes, kdy bezprostředně prožíváme nejprudší přiostření této krize, bylo opět znázornění její skutečnosti ve formách jejího projevování a potvrdit to evidentními, dnes již historickými svědectvími, tak tomu zde ze snadno pochopitelných důvodů nemůže být. Pouze jeden symptom zde krátce zmíníme, protože ve spojitosti s událostí, o které je řeč, založením evropského svazu mládeže, nutí k zamyšlení.
„Nejvýmluvnějším znakem doby“, napsal Ortega y Gasset, „je dle mého názoru to, že pro celou Evropu zítřek neskrývá žádný příslib. Velké národy se nezotavují, protože v žádném z nich neexistuje jasná touha po lepší životní formě, jež by tanula na mysli přestavbě jako nějaký lákající vzor. A uvědomme si: to se v Evropě ještě nikdy nedělo. Dříve ještě stával nad nejprudšími a nejsmutnějšími krizemi obrys více žádoucí existence v podobě útěšné záře nové naděje. Dnes Evropan zavrhuje to, co je k dispozici; zařízení, ideje, mají pro něj vyčichlou příchuť. Ale po čem místo nich touží? V dnešní Evropě se netouží; kontinent nenese žádnou sklizeň tužby. Chybí mu povzbudivá anticipace lákavé budoucnosti, jež je tak podstatným orgánem v lidské biologii. Tužby, tento nejjemnější sekret zdravého ducha, vysychají jako první, když se život chýlí směrem ke konci. Proto nemá stařec žádné tužby, a na místě, které jimi bylo uvolněno, se ukládají vzpomínky.“ Tyto věty napsal španělský myslitel, jenž by se jinak měl přijímat s opatrností, v roce 1922. Ten, kdo je čte pořádně a důkladně se nad nimi zamyslí, okamžitě pozná, co je na nich ještě platného a co již ne, tedy co se od té doby změnilo; a bude muset po právu uznat, že se Evropa alespoň v podstatných oblastech opět naučila toužit, že se odvážila směřovat svůj zrak do budoucnosti a spatřila zde úkoly, pro které, pokud by tomu tak muselo být, by se vyplatilo i zemřít. A dále, že tyto tužby vytvořily skutečně nové životní formy – zda definitivní, to nechme pro zatím stranou – a tyto nové životní formy vytvořily tak nebo tak opět nová přání – krátce řečeno, vedle zjevně nepoddajné nadále existující letargické stařeckosti se započal silně diskutovaný omlazovací proces, jehož síla – i to musí být konstatováno – teprve umožnila nutnou, ve vzduchu ležící a všechno ochromující kontroverzi.

Vedoucí tisku a propagandy při Říšském vedení mládeže, Gustav Memminger, konstatoval pak ve svém úvodníku pro Völkischer Beobachter mimo jiné:
Budoucnost Evropy se rozhodne na bitevních polích této války. Vítězstvím mladých národů je zničení bolševismu, nepřátelského kultuře, a vystřídání epochy britského světového panství. Dát této vybojované budoucnosti našeho kontinentu obsah a život naplněný krví, podřídit jí zákonu jednoty, je prvním rozhodnutím Evropského svazu mládeže. S ním zanikne světový svaz skautů, tedy zřejmě nejpraktičtější maskování anglického imperialismu. Bojem proti šovinismu a etatismu se mládež Evropy hlásí k jednotě, jež krví vojáků doznala svého nejhlubšího závazku. Vůdcové mládeže, kteří slibují bezpodmínečnou oddanost společenství evropských národů, nejsou nástroji egoistické diplomacie demokratického ražení, nýbrž bojovníky za spravedlivou a sociální budoucnost mládeže.

Zdroj: Náš směr, https://nassmer.blogspot.cz/2014/11/nacionalni-socialismus-evropska.html

Proč po roce 1942 ztroskotala plánovaná spolupráce evropské mládeže 
 

Autor: Lukáš Beer 

Skutečnost, že se v půlce září roku 1942 do Vídně sjedou vedoucí představitelé patnácti evropských mládežnických organizací, nemohla německé veřejnosti uniknout. Informoval o tom ne jenom denní tisk, ale i některé ilustrované časopisy, které přinášely rozsáhlejší reportáže o činnosti mládežnických organizací jiných států Evropy. Kromě zahraničních hostů a vedoucích činitelů říšského vedení mládeže přijel zakládající kongres do Vídně pozdravit vedoucí činitel Německé pracovní fronty ( DAF ), von Schirachův přítel Robert Ley. Veřejnost tedy vnímala událost jako důležitý historický milník. I vídeňské vydání stranického listu Völkischer Beobachter věnovalo založení Evropského svazu mládeže velkou pozornost, jak již ukázala předchozí kapitola. „Mládež Evropy v jedné frontě“ a „Za nový sociální a nacionální řád Evropy“ zněly titulky listu, referujícího o „historickém aktu“ založení svazu: „Velké dílo míru a výstavby pro budoucnost, postavené uprostřed do velké ničící války současnosti, se stalo skutečnosti: V pondělí  [ 14. 9. 1942 ] odpoledne bylo za účasti vůdců státních mládeží a delegací vedoucích 14 národů Evropy v župním domě ve Vídni [ budova bývalého i dnešního rakouského parlamentu ] uskutečněno založení Evropského svazu mládeže formou jedinečného přihlášení se mládeže Evropy k osudovému společenství národů tohoto kontinentu ( ... ) Nad Vídní vlají v těchto dnech vlajky mladých národů Evropy, jejichž mládež se v tomto městě sjednotila, aby dala najevo svou silnou vůli k těsné a kamarádské spolupráci, jež nalezla svou viditelnou formu ve společném boji na společné frontě a nabyla nyní také svůj organizační ráz založením Evropského svazu mládeže.“ [ 1 ] V následujících dnech hovořil list o „jednomyslnosti a harmonii“ mezi účastníky a o tom, že se mládež rozhodla nastoupit cestu „duchovní jednoty tohoto kontinentu navzdory všem překážkám“. „Skutečnost, že ji přitom nemohou omezovat ani výhrůžky zastaralého světa demokraticko - bolševického ražení“, dokazovaly podle novin i projevy zúčastněných evropských vůdců mládeže, „kteří opakovaně zdůrazňovali, že mládež Evropy připraví evropské rodině národů cestu do lepší budoucnosti“. [ 2 ] 
Samostatné články listu přinášely zprávy o průběhu a výsledcích jednání jednotlivých tématických pracovních výborů. Jedním z nich bylo „pracovní společenství sport“, kterému předsedal říšský vedoucí sportu von Tschammer und Osten. Je zde na příklad citován jeho projev, ve kterém tento politický činitel hovoří nadšeně o „společné lásce evropské mládeže ke sportu“ a navrhuje vytvoření „Evropských her“, které ovšem neměly být chápány jako protiklad her olympijských. Von Tschammer und Osten se vyslovoval pro výměnu zkušeností mezi Evropany, formuloval požadavek vytvořit ze sportu „evropský vzdělávací faktor jedinečného charakteru“ a nastínil své úsilí organizovat v budoucnu sportovní „rytířské boje na bojových dráhách míru a porozumění“. [ 3 ] Völkischer Beobachter ocitoval také ve svých příspěvcích o reakcích evropského tisku na tuto událost z několika zahraničních a cizo-jazyčných deníků. Hned po citátech italského tisku přinesl výňatky z článků některých českých deníků a v úvodu napsal: „V českém tisku vyvolávají zprávy o založení Evropského svazu mládeže krajně silnou odezvu. Listy označují toto jednání za působivou politickou demonstraci mládeže Evropy proti dekadentnímu světu, který propadl úpadku.“ [ 4 ] 
Ale tento vnější, široké veřejnosti nabízený harmonický obraz evropské spolupráce měl i své překážky. Možná může vzbuzovat podiv, že ne každému významnému nacionálně socialistickému politikovi a funkcionáři se tento přístup prezentování „evropské myšlenky“, jaký zastával zcela zjevně i nejvýznamnější stranický tiskový orgán NSDAP, zamlouval. Poznámka německého říšského ministra zahraničí J. von Ribbentropa k otázce „propagace evropské myšlenky“ ze 6. září 1942 prozrazuje, proč veřejnosti přístupné konkretizování uspořádání poměrů mezi evropskými národy mělo být ponecháno až na období po ukončení války – týkalo se to samozřejmě i průběhu nastávajícího jednání Evropského kongresu mládeže ve Vídni, jenž bylo na pořadu dne o týden později po sdělení tohoto stanoviska: „Jakémukoliv konkretizování nového uspořádání a nového řádu Evropy se musí dle názoru pana říšského ministra zahraničí předběžně zabránit, protože by se tím neulehčoval náš boj o existenci, nýbrž by se komplikoval. Až teprve jakmile budou učiněna poslední vojenská rozhodnutí, a tím vytvořeny mocenské předpoklady pro Německo, a až už nebudeme muset brát žádný ohled na přátele a nepřátele, se smí otevřeně vystoupit s velkogermánskou myšlenkou. ( ... ) Při nové úpravě Evropy byla vždy za základ brána fundamentální myšlenka, dle které budoucí Německá říše má pokud možno co nejrychleji zaujímat silnou a semknutou pozici, zatím co ostatní státy našeho kontinentu mají být udržovány pokud možno v rozpolcenosti a slabé.“ [ 5 ] 
Toto stanovisko německé veřejnosti ale známo pochopitelně nebylo. Ale také na německém ministerstvu propagandy nenalézal patetický projev Baldura von Schiracha, o kterém pojednávala předchozí kapitola, příliš sympatií. Joseph Goebbels se domníval, že von Schirachovým slovům o kulturním společenství Evropanů, proneseným ve Vídni, světová veřejnost jen tak nebude ochotna uvěřit. J. Goebbels na jedné poradě říšských ministrů ostře polemizoval proti „tlachání o Nové Evropě“. Podle dochovaných dokumentů nepovažoval za správné, pokud se okolo tohoto tématu dělá takový humbuk: „Nikdo na světě nám nebude věřit, že bojujeme za nějakou novou Evropu, aniž bychom přitom neměli materiální zájmy. O Němcích obecně by ještě byli ochotni si myslet, že bojují jen za nějakou ideu, ale o nacistech se ví, že vedou boj o ropu a obilí a o materiální zvýhodnění svého národa a neběhají za nějakým fantomem.“ [ 6 ] V tomto smyslu se J. Goebbels vyjádřil na ministerské poradě, jak je patrno z dochovaného záznamu. Ale také politické nevraživosti mezi některými státy, jejichž národní reprezentace se zúčastnily zakládajícího sjezdu Evropského svazu mládeže, částečně komplikovaly efektivní činnost tohoto mezinárodního střešního mládežnického svazu. V knize Hitlerovi Češi, kde se o samotném průběhu kongresu a jeho stanovách pojednává, je vyjmenováno všech 16 jednotlivých pracovních společenství různých oblastí práce s mládeží ( sport, kultura, práce s dívčí mládeží, národní zvyky a tradice, sdělovací prostředky, etická výchova, právo, školní výchova, zdraví apod. ), jejichž předsednictví bylo rovnoměrně rozděleno mezi funkcionáře všech 15 zúčastněných mládežnických organizací ze 13 států. Jedním z nich bylo pracovní společenství „Předvojenská výchova“, za jehož předsedu byl určen Maďar Beldy. Když si tento funkcionář vyžádal od rumunského kolegy generála Iliescu informační materiál o předvojenské přípravě rumunské mládeže, zamítl mu to Rumun s tím, že se jedná o vojenské státní tajemství. Iliescu se obával, že by Maďaři, kteří v této oblasti výchovy mládeže byli podle jeho úsudku poněkud pozadu, mohli rumunský model použít pro své vlastní účely a možná i proti Rumunsku. Že takovéto konflikty mezi maďarskými a rumunskými zástupci příliš nenapomáhaly naplňovat atmosféru evropské spolupráce, proklamovanou na kongresu ve Vídni, není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat. [ 7 ] Srovnatelné potyčky se mezi Maďary a Rumuny zřejmě vyskytly ještě bezprostředně před konáním kongresu ve Vídní ve druhé půlce září 1942, protože vůdce maďarské mládeže Beldy požadoval před svým přicestováním na mezinárodní setkání, aby se během jednání zabránilo jakékoliv politické polemice. [ 8 ] Napětí podobného druhu panovalo i mezi bulharskou a rumunskou reprezentací. 
Ve Vídni se také dohodl další termín konání kongresu evropské mládeže, který se měl uskutečnit počínaje 14. říjnem 1943 v Itálii. ( Ostatně sám B. von Schirach ve Vídni ve svém projevu oznámil, že každá ze zúčastněných zemí se dočká možnosti uspořádání evropského kongresu ve své vlastní zemi, bylo tedy logické, že po Německu bude jako druhý pořadatel následovat Itálie. ) Během oněch dvanácti měsíců až do konání dalšího kongresu se měly sejít všechny jednotlivé pracovní výbory v té zemi, která výboru předsedala. Byl to ovšem z pohledu Berlína a Říma nepříznivý průběh války od podzimu 1942, který se odrazil na další práci pracovních výborů. Vedle tohoto rozhodujícího faktoru „vznešené“ plány evropské spolupráce mládeže narušovaly tedy již zmíněné neshody mezi říšským vedením mládeže na straně jedné a říšským ministerstvem zahraničí, říšským ministerstvem propagandy a úřady SS na straně druhé. Zatím co pracovní výbor „Tisk, film a rozhlas“ ( který měl italského předsedu ) se v říjnu 1942 mohl sejít k poradám v Římě a pracovní společenství „Rodina a mládež“ ( španělský předseda ) se v prořídlém stavu sešel v Madridu, nemohla se na příklad už uskutečnit setkání plánovaná na únor 1943 v hlavním městě Norska ( výbor „Služba na venkově“ ) a na jaro 1943 v Itálii ( Italové předsedali také výboru věnujícímu se „Výchově vůdců“ ). [ 9 ] Říšský mládežnický vůdce Artur Axmann k důvodům ve svých vzpomínkách po válce poznamenal: „Převálcovaly nás vojenské události.“  [ 10 ]  Ve Vídni se v září 1942 dohodlo také mnoho v oblasti evropské spolupráce na půdě sportu. V roce 1943 měly proběhnout zimní sportovní soutěže v Cortina d‘Ampezzo a letní soutěže v Breslau ( Vratislav ). Pro rok 1944 se ucházely Španělsko a Maďarsko jako pořadatelé mezinárodních sportovních her. Když se ale vojenská situace ve druhé zimě války se Sovětským svazem čím dál více přiostřovala, muselo se od pořádání dalších sportovních utkání evropské mládeže upustit. Nehledě na skutečnost, že Adolf Hitler již v listopadu 1942 vydal výnos, který jasně signalizoval, že německé ministerstvo zahraničí stejně jako ministerstvo propagandy nemají a neměly zvláštní zájem na provádění evropské mládežnické politiky, kterou vybudoval a zahájil Baldur von Schirach. [ 11 ]  V onom Hitlerově výnosu ze 4. listopadu 1942 se říká: „Politické, kulturní a odborné kontakty, které jsou pěstovány stranou, jejími organizacemi a přidruženými svazy se zahraničními vládními zástupci, organizacemi a jednotlivými osobnostmi, jsou součástí německé zahraniční politiky. Aby se zamezilo účinkům, jež by mohly narušovat nebo škodit zahraničně - politickým cílům Říše, je nutné jednotné řízení kontaktů říšským ministrem zahraničí, jenž za toto výlučně odpovídá.“ [ 12 ] Tento výnos dále stanovil, že se zakazuje „nasazení pověřenců nebo zástupců úřadoven NSDAP v zahraničí“ a že se již v zahraničí působící pověřenci a zástupci mají okamžitě vrátit a jejich úřady mají být zrušeny. Tímto opatřením byli v první řadě postiženi „pověřenci vůdce mládeže Německé říše“ v zahraničí, které okamžitě povolalo zpět německé ministerstvo zahraničí. [ 13 ]
Vztah nacionálně socialistické ideologie vůči ostatním evropským národům formuloval Adolf Hitler ve svém nařízení z listopadu 1942 takto: „Při péči o mezistátní vztahy stranickými místy se nesmí nikdy opomínat, že základy a poznatky nacionálně socialistického světového názoru vycházejí z charakteru německé krve a nemohou být přenášeny na cizí národy. Soužití národů vyžaduje oboustranné taktní ohleduplnost vůči jejich svérázům, daným přírodou. NSDAP a její organizace nemají tedy za úkol plnit žádnou misionářskou úlohu, vztahující se k Evropě nebo světu. Oblast zahraniční politiky není vhodná pro experimenty a osobní ambice.“ [ 14 ] 
Martin Bormann, vedoucí říšské kanceláře a Vůdcův tajemník, označil zakládající kongres Evropského svazu mládeže pohrdavě za „Baldurův dětský svátek“. [ 15 ] Ale také odpověď Adolfa Hitlera na pozdravný telegram čestných prezidentů svazu, B. von Schiracha a Ricciho, zveřejněná posléze v novinách Völkischer Beobachter, vyzněla poněkud rezervovaně: „Děkuji Vám a všem vůdcům evropské mládeže zastoupeným ve Vídni za pozdravy ze zakládajícího dne Evropského svazu mládeže, jež mi byly předány, a opětuji je mým nejlepším přáním, aby jednání mělo naprostý úspěch.“ Od B. Mussoliniho přišla mnohem nadšenější odpověď. To neušlo ani vedení Hitlerovy mládeže. Schirachův šéf propagandy v říšském vedení mládeže, Kaufmann, si nad Hitlerovým pozdravem kongresu posteskl, že takový telegram „na kongresu svých organizací stejným způsobem dostávají také evropští pěstitelé včel nebo sběratelé dopisních známek“. [ 16 ] S podobným despektem jako M. Bormann se o Evropském kongresu mládeže vyjádřil také Joseph Goebbels na ministerské poradě 18. září 1942, tedy v době, kdy už kongres právě probíhal. Srovnal sjezd s „mládežnickou poutí“ a krom toho podle něj bojující fronta a pracující vrstvy v Německu sotva „o takové věci mají zájem“. Dr. J. Goebbels se zřejmě nedokázal bez výhrad spřátelit ani s některými formulacemi „evropské myšlenky“ prezentované na vídeňském kongresu a dožadoval se, aby „z autoritativní strany bylo vytvořeno alespoň trochu jasno o otázkách souvisejících s novou Evropou“. Dnes si podle J. Goebbelse každý píše a vykládá o „nové Evropě“ co chce, a to podle něj Říši mimořádně škodilo. [ 17 ] 
V březnu roku 1943 se setkali němečtí a italští vůdci mládeže k prvním rozhovorům po vídeňském zakládajícím kongresu a radili se o budoucím uspořádání bilaterálních a mezinárodních kontaktů mládeže. Ovšem jak zde již bylo uvedeno, podle Hitlerova výnosu z listopadu 1942 nebylo pořádání evropských kongresů povoleno, ačkoliv se předtím vůdci mládeže dohodli už na dalším evropském sjezdu mládeže, a to na říjen roku 1943 v Itálii. Další evropský kongres mládeže musel být tedy odvolán a Evropský svaz mládeže přestal vyvíjet činnost. A další spolupráce mezi německou a italskou mládeží byla směrována na potřeby války. Tím byl osud evropského svazu mládeže zpečetěn. Nehledě na to se ale říšské vedení mládeže opakovaně u ministerstva zahraničí pokoušelo oživovat evropské aktivity mládeže. Ještě v červenci 1943 byly vyvíjeny pokusy propůjčit 7. letním sportovním soutěžím Hitlerovy mládeže v Breslau ( srpen 1943 ) mezinárodní charakter a přinejmenším pozvat na akci vůdce mládežnických organizací, které se rok předtím zúčastnily sjezdu ve Vídni. Od toho si říšské vedení německé mládeže slibovalo propagandistický účinek jak v Německu, tak i v zahraničí. Vzhledem ke katastrofální vojenské situaci v létě 1944 byly v červnu tohoto roku stanoveny nové direktivy mezi ministrem zahraničí J. von Ribbentropem a říšským vůdcem mládeže A. Axmannem o mezinárodní práci s mládeží. Od této doby měla být v této oblasti podporována pouze spolupráce germánských států. Evropský svaz mládeže sice formálně nadále existoval, ale jeho funkce spočívala už pouze ve sledování vztahů mezi jednotlivými mládežnickými organizacemi. Veřejně svaz už nevystupoval. [ 18 ] Na okraj ještě poznamenejme, že direktivy z léta 1944 o omezení spolupráce pouze na mládežnické organizace germánských států se nikterak netýkaly „kooperace“ Hitlerovy mládeže s českým Kuratoriem pro výchovu mládeže, která samozřejmě pokračovala nadále. Český národ a jeho mládež zaujímal v koncepcích nacionálně socialistické politiky zcela specifickou roli a „česká otázka“ nespadala pod zahraničně - politickou agendu Říše. Naopak tedy, budování Kuratoria bylo teprve v podstatě za vydatné podpory říšského vedení mládeže a dobrozdání nejvyšších míst SS tehdy zahájeno. Zatím co byly aktivity teprve založeného Evropského svazu mládeže za krátkou dobu umrtveny, mohlo české Kuratorium za spolu účasti říšského vedení německé mládeže prožívat ještě v létě roku 1944 vrchol své dosavadní činnosti, dříve než i v samotném Protektorátu Čechy a Morava musely být kvůli katastrofální válečné pozici Německa pozastaveny veškeré veřejné sportovní a kulturní akce a život byl soustředěn k „totálnímu nasazení“ v oblastech válečného hospodářství, jež nyní mělo absolutní prioritu. Není bez zajímavosti, že Karl Hermann Frank označil založení českého Kuratoria pro výchovu mládeže a zavedení „povinné služby mládeže“ pro Čechy za „výchovnou příležitost rovnající se evropské úrovni“ a za „akt zrovnoprávnění vůči ostatním národům“, ke kterému by prý „česká mládež bez pomoci Říše nebyla schopná“. [ 19 ] Patrně zde narážel na úplně jiný postoj Slováků, kteří se ještě před válkou sami začali věnovat výchově mládeže v „novém duchu“ a díky tomu byly mezi prvními národy, které byly mezi národy do Vídně v září 1942 na zakládající kongres Evropského svazu mládeže pozváni. Můžeme samozřejmě polemizovat o tom, zda K. H. Franka k této výpovědi vedly „altruistické“ motivy ve vztahu k českému národu, nicméně byl tento muž přesvědčen o tom, že založením Kuratoria se podaří českou mládež vyvést z morálního marastu a úpadku, protože tato byla doposud „bez nějakého vedení a zčásti se poflakující vystavena vlivům destruktivní části české inteligence“. Podchycení české mládeže českou napodobeninou Hitlerovy mládeže bylo podle K. H. Franka „jak v zájmu Říše, tak i českého národa“. [ 20 ] Je tedy velmi zajímavé si uvědomit – a příklad hledání koncepce uspořádání „nové Evropy“ či formy spolupráce evropských mládežnických organizací pod vedením nacionálně socialistického Německa a fašistické Itálie to jen dokazuje –, jaký heterogenní obraz německá zahraniční politika vytvářela dokonce i na vedoucí úrovni a jaký přeci jenom ne-jednolitý obraz „nacionálně socialistické skutečnosti“ zde byl, což jen barvitě ilustrují ideové neshody mezi říšským vedením mládeže a říšskými ministerstvy zahraničí a propagandy. V souvislosti se zahraniční politikou Hitlerova Německa se ovšem otázka navrhované politické koncepce uspořádání „nové Evropy“ jeví jako na nejvýš atraktivní. Vzhledem ke skutečnosti, že Berlín za války skutečně neformuloval nějakou jednoznačnou doktrínu k tomuto tématu, je zcela obvyklou praxí, že soudobá historiografie interpretuje německou politiku většinou povrchně jako v podstatě „proti-evropskou“, jako „rasistickou politiku“, jejímž cílem bylo vlastnímu národu na úkor národů jiných zajistit „životní prostor“. Nezávisle na další nezdařilé historii Evropského svazu mládeže, založeného v září 1942 ve Vídni a odkázaného v následujících letech na naplnění osudu vlastní bezvýznamnosti, poskytují okolnosti založení svazu rezervoár určitých nacionálně socialistických konceptů evropské spolupráce. A v neposlední řadě se jednalo o jeden ze vzácných případů, kdy se myšlenka Evropy jako společenství v podstatě zrovnoprávněných národů stala díky říšsko-německým sdělovacím prostředkům předmětem veřejného diskursu. 

Poznámky:

[ 1 ] Völkischer Beobachter ( Wiener Ausgabe ), 15. 9. 1942, s. 1 

[ 2 ] Die Jugendführer Europas einig in Ziel und Weg. In: Völkischer Beobachter ( Wiener Ausgabe ), 16. 9. 1942 
[ 3 ] Erste Sitzung der Arbeitsgemeinschaft Sport. In: Völkischer Beobachter ( Wiener Ausgabe ), 16. 9. 1942 

[ 4 ] Eine historische Tat. In: Völkischer Beobachter ( Wiener Ausgabe ), 16. 9. 1942, s. 2 
[ 5 ] Harald Oelrich: Sportgeltung, Weltgeltung: Sport im Spannungsfeld der deutsch - italienischen Außenpolitik von 1918 bis 1945. Münster 2003, s. 526 

[ 6 ] Tamtéž, s. 553 

[ 7 ] Tamtéž, s. 546 
[ 8 ] Tamtéž, s. 545 
[ 9 ] Toni Morant i Ariño: Evers la nova Europa ( i tornáda ). La col·laboració de la Sección Femenina i del Frente de Juventudes en les activitats ‚culturals‘ de les Joventuts Hitlerianes ( 1940 – 1943 ). ( Přednáška na VII Encuentro de Investigadores sobre el franquismo 2009  ) 
[ 10 ] Artur Axmann: Das kann doch nicht das Ende sein. Koblenz 1995, s. 303 a 310 
[ 11 ] Harald Oelrich: Sportgeltung, Weltgeltung ..., s. 561 
[ 12 ] Tamtéž, s. 526 
[ 13 ] Tamtéž, s. 548 
[ 14 ] AdR, RSTH Wien, Hauptbüro Schirach, Kt. 378 / Reichsverfügungsblätter. – NSDAP: Reichsver - fügungsblätter, Ausgabe A, Folge 45 / 42, 11. 11. 1942 – Verfügung V 19 / 42. Citováno podle: Christoph Kühberger: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History ( 15 ), 2 / 2009, s. 17 
[ 15 ] Harald Oelrich: Sportgeltung, Weltgeltung ..., s. 548 
[ 16 ] Tamtéž 
[ 17 ] Dr. J. Goebbels na ministerské poradě 18. 9. 1942. Citace podle: Christoph Kühberger: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. 
[ 18 ] Lukáš Beer: Hitlerovi Češi. Brno 2014 
[ 19 ] René Küpper: Karl Hermann Frank ( 1898 – 1946 ). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2010, s. 231 
[ 20 ] Tamtéž, s. 230

Zdroj: Náš směr, https://nassmer.blogspot.cz/2014/11/nacionalni-socialismus-evropska_22.html