Pokud se vůbec podařilo „evropské myšlence“ ve Třetí říši stát se předmětem rozboru akademické veřejnosti, tak tomu pravděpodobně bylo v první řadě v souvislosti s Wernerem Daitzem. Ten patřil k prvním teoretikům, jež uvažovali o rozšíření nacionálního socialismu jaksi na úroveň „euro-socialismu“ ( neodpovídá to ovšem představě jakéhosi exportu německého nacionálního socialismu mezi jiné evropské národy, to by bylo nedorozumění ). V osobě předního nacionálně - socialistického ideologa Alfreda Rosenberga se W. Daitzovi podařilo nalézt nejdůležitějšího zastánce svých tezí.

Werner Daitz ( 15. 10. 1884 - 5. 5. 1945 ) byl německý chemik, podnikatel, ekonom NSDAP a poslanec Říšského sněmu ( 1936 ). Už během První světové války se projevily jeho schopnosti na poli chemického průmyslu a stavebnictví, vedl kupříkladu několik firem, popř. továren. Od roku 1915 začal psát spisy a články, ve kterých zastával pozice „národního socialismu“ ( „nationaler Sozialismus“, ne identické s pojmem „Nationalsozialismus“, tedy „nacionální socialismus“ ). Jeho podstatou nemělo být „ochromení“ soukromnictví a soukromé iniciativy, nýbrž státní socialismus by plnil svou úlohu především tím, že kapitál by soustředil v národním hospodářství a tento by byl na venek řízen jednotně. Když se roku 1933 dostávají v Německu k moci nacionální socialisté, byly Daitzovy spisy znovu vydávány a rozšiřovány na půdě I. G. Farben. W. Daitz kromě toho již od roku 1919 propagoval vztahy a kontakty německého průmyslu se sovětským Ruskem a USA. Díky tomu vycházelo mnoho jeho článků v hospodářsko - politických časopisech. Politicky se přiblížil k nacionálním socialistům a v únoru 1931 vstoupil do NSDAP. Ale už od roku 1929 se pravidelně účastnil setkání ekonomických kruhů NSDAP, kterých se například zúčastnil Gottfried Feder. V Zahraničně - politickém úřadu NSDAP brzy obsadil pozici vedoucího oddělení pro zahraniční obchod. 
Po rozpoutání Druhé světové války začal svým představám o „evropském hospodářském velkoprostoru“ pod nacionálně - socialistickým vedením postupně propůjčovat organizovanou formu a systém. Hned v září 1939 založil „Společnost pro evropské hospodářské plánování a velkoprostorové hospodářství“ ( Gesellschaft für europäische Wirtschaftsplanung und Großraumwirtschaft ), v jejímž vědeckém poradenském sboru se mj. nacházel i Carl Schmitt. V únoru 1941 založil Werner Daitz v Drážďanech ještě druhou organizaci ( Ústřední výzkumný ústav pro národní hospodářský řád a velkoprostorové hospodářství ).
Prostřednictvím těchto organizací rozvíjel W. Daitz propagaci svých myšlenek. Ty se zakládaly na představě, že se evropské národy organizují v podstatě podobně jako planetární systém, ve kterém vzniká volně pohyblivý systém nenuceného řádu, v rámci kterého každý národ zaujme postoj, jenž mu přísluší dle jeho „výkonnostní váhy“. V květnu 1940 zveřejnil Werner Daitz tuto myšlenku: „Pokud chceme hospodářsky vést evropský kontinent, jak je to bezpodmínečně nutné z důvodů hospodářského posílení evropského kontinentu jako jádrového prostoru bílé rasy, a jak k tomu také dojde, tak z pochopitelných důvodů nesmíme toto velkoprostorové hospodářství deklarovat jako německé. Musíme zásadně vždy hovořit pouze o Evropě, neboť německé vedení vyplyne samo sebou z politického, hospodářského, kulturního a technického těžiště Německa a z jeho geografické polohy. Stejně tak se pomocí našeho německého hospodářského systému, jak jej vytvořila nacionálně - socialistická revoluce, marka při šikovném obchodně - politickém vedení sama sebou prosadí jako standardní měna, podobně jako se prosadily libra, dolar a yen ve svých hospodářských oblastech jako standardní měny.“
Pod vlivem zhoršující se hospodářské situace zformuloval W. Daitz ve své „Evropské chartě“, zveřejněné v září 1944, své „zásady evropského socialismu“. Přitom se distancoval od jiných představ o socialismu a zdůraznil, že podstata „druhově vlastního socialismu“ spočívá v přirozených životních právech a v právu na sebe určení a vlastní prosazení. Přitom je podle W. Daitze potřeba, aby národy žily „spolu“, ale nikoliv „vedle sebe“, aby bylo zaručeno, že vznikne Evropa bez vykořisťování, jak směrem dovnitř, tak směrem ven. Postavení národů vůči sobě určoval W. Daitz podle tří kritérií: Respektování stejné národní cti a rozmanitosti jejich životních stylů; upřednostňování evropských národů vůči ostatním „rodinám národů“ v oblasti kultury, politiky a hospodářství; a do třetice: obrana tohoto „života ve velkoprostoru" před vnějšími mocnostmi. Pokud by tato tři kritéria byla splněna, pak by si „rodina evropských národů“ zjednala respekt a uznání ze strany „druhově a prostorově cizích mocností“. V tom případě by se „biologický mravní zákon“ povýšil na „strukturový zákon“. Werner Daitz své ekonomické zásady zde redukuje na samozásobování obyvatelstva v rámci vlastního velkoprostoru. Podílení se jednotlivých národů na W. Daitzem definované rodině národů vyplývá s významu toho či onoho národa ohledně jeho „výkonu“. Podobně jako v planetárním systému mají menší národy kroužit kolem většího národa. Z toho by pak vyplynul „celkový řád“. Tento řád mezi národy měl být dosažen prostřednictvím státních smluv. Evropský soudní dvůr ( „Rada rodiny národů“ ) měl mít nad dodržováním tohoto řádu dozor, přičemž Werner Daitz navrhoval jako jeho sídlo mírový palác v Den Haagu.
Z povinností, vyplývajících ze tří shora uvedených kritérií, na jejichž dodržování by dohlížel soudní dvůr, rezultují základní práva a povinnosti „evropského socialismu“. V první řadě to je „základní zákon evropské ústavy: evropské obecné blaho je nadřazeno šovinistické zištnosti, jež by mohla společenství poškodit nebo rozbít."  Dodržením tohoto principu by se podle W. Daitze do budoucna uzavřela epocha občanských válek mezi evropskými národy. 
Werner Daitz byl od roku 1944 spolupracovníkem pověřence NSDAP pro zahraničně - politické otázky v Postupimi. V květnu 1945 umírá, ale okolnosti jeho smrti nejsou bohužel vyjasněny. Není vyloučeno, že spáchal sebevraždu. Je autorem více než třiceti spisů a v následující kapitole budou ocitovány nejzajímavější pasáže „Evropské charty“, stejně jako jiných spisů a dokumentů z let 1943 - 1944, týkajících se představ o ideální podobě německo - francouzské spolupráce, poměru národů Ruska k „evropské rodině národů“ apod. Stejně tak budou dokumentovány postoje odpovídajících německých úřadů vůči Daitzovým názorům a hodnocení jeho teorií.

Rusko a Evropa 

Autor: Werner Daitz ( z dopisu adresovaného Alfredu Rosenbergovi, 30. 6. 1943 )

Vážený říšský vedoucí! Jak je Vám známo, celé roky jsem rozvíjel ideologii rodiny evropských národů a pokusil se z jejich životního zákona dovozovat zásady tvůrčího uspořádání Evropy v hospodářské oblasti ( velkoprostorové hospodářství ), na poli státu a práva ( právo velkoprostoru jako právo rodiny národů ) a na poli etickém ( evropský mravní zákon ). Tyto práce jsou zachyceny ve dvou mých knihách ,Der Weg zur völkischen Wirtschaft und zur europäischen Großraumwirtschaft‘ ( Cesta k hospodářství národa a k hospodářství evropského velkoprostoru ) a ,Lebensraum und gerechte Weltordnung‘ ( Životní prostor a spravedlivý světový řád ). Z těchto prací vyplynuly nejen hospodářské důsledky pro znovu-začlenění a budování prostoru Sovětského svazu v celkové Evropě, nýbrž také politické důsledky pro zacházení s národy tohoto prostoru jako více méně blízkými členy celkové rodiny evropských národů. Tyto důsledky lze shrnout následovně: že v ruském prostoru nelze zjednat mír proti jeho lidem, nýbrž pouze s nimi a stejně tak je třeba jej využívat k prospěchu a opět začlenit do celkové Evropy. Je tedy nutné zničit bolševismus, ale je nutné získat ruského člověka a toto je možné jen tehdy, když se tomuto prostoru nejen slíbí lepší život, než měl doposud za carismu a za bolševismu, ale také se to potvrdí skutkem.
Jak je Vám známo, byly na základě těchto tezí vyvinuty první letáky ve Vrchním velitelství Branné moci [ OKW ]  / oddělení propaganda Branné moci, v říjnu a listopadu 1942, a byly shazovány na nepřátelské straně východní fronty, stejně jako byly rozdávány v zajateckých táborech. Úspěch je Vám znám a také víte, že jsem poté ve spojení s OKW nejprve vyvinul další letáky a zásady Vlasovců, jež jste pak schválil a jež celkově znamenaly zřejmě obrat v rámci dosavadní východní politiky. – Je nyní nutné, aby stejná propaganda byla prováděna nejen v zajateckých táborech, ale také v pracovních táborech, pročež se OKW na mne obrátilo s prosbou, abych inicioval debatu mezi župním vedoucím Sauckelem, OKW a mnou. ( ... )  Mám také dále řadu plánů, jež OKW už odsouhlasilo a patří do této oblasti. Podobně další návrhy pro župního vedoucího Sauckela v jeho funkci pověřence Vůdce pro pracovní nasazení. Plány, které všechny vyplývají z totální vize rodiny evropských národů a z nutnosti sociálního chování evropských národů mezi sebou ( evropský socialismus ). 
Chtěl bych Vám, vážený říšský vedoucí, nyní navrhnout, abyste mne z Vaší dvojí funkce říšského vedoucího a říšského ministra s platností pro všechny Vaše úřady pověřil vedením určitého spojovacího úřadu ( Zvláštní úřad Východ ), který bude mít zvláštní poslání zpracovávat všechny záležitosti duchovní péče o východní národy, jež je třeba vyřizovat na jedné straně mezi Vašimi úřady a na druhé straně Vrchním velitelstvím Branné moci a pověřencem Vůdce pro pracovní nasazení, župním vedoucím F. Sauckelem, stejně jako Německou pracovní frontou.
 

Heil Hitler!

Werner Daitz

 ***

Dodatek: K tomuto dopisu Werner Daitz sám přiložil A. Rosenbergovi doslovný návrh, kterým by jej tento muž mohl pověřit správou „Zvláštního úřadu Východ“, jež by se zabýval onou „duchovní péčí o východní národy“ a pomáhal by vytvářet v této oblasti jednotný postup. Historikům (např. Gerd Simon) se bohužel doposud nepodařila objevit reakce Alfreda Rosenberga na tyto návrhy a ani v pozdější korespondenci již nenalézají žádnou zmínku o „Zvláštním úřadu Východ“, z čehož lze usuzovat, že A. Rosenberg na tento návrh nepřistoupil. 

Evropská charta ( 1. ) 

Autor: Werner Daitz

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.
Jsou [ ... ] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [ 1 ]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo. 
Jsou to tři pilíře opravdového socialismu. Pouze v jejich rámci je možné uskutečnit heslo, že mír vyživuje a nesvár pohlcuje. V kapitole o vývoji anglo - amerikanismu a jeho protějšku, bolševismu ( jež oba vznikly nesprávným tvořením velkoprostoru na Západě a na Východě ), jsme také vylíčili, jak byl přirozený socialismus, přirozená mravnost v dílčí rodině, v národní rodině ( národní pospolitosti ) a v rodině národů rozložen a nahrazen surogáty jako je marxismus, komunismus a liberalismus a jak si v první etapě evropské revoluce nyní v podobě nacionálního socialismu, fašismu, falangismu a ostatních obrodných nacionálních hnutí jako ve svém počátku opět prorazily cestu přirozené mravní řády, a sice v národní rodině, jež ve formě nacionálního, národního socialismu získala zpět svou náplň, vyplývající ze životního zákona. Ve druhé fázi evropské velkoprostorové revoluce, která se teď odvíjí, se nyní prostřednictvím revoluční obrody jednotlivých národů rekonstruuje také rodina národů jako forma jejich přirozeného řádu. Tím se vyjasňuje, proč národy, jež ještě neprošly svou národní resp. nacionální revolucí a obrodou, ještě nedokážou rozpoznat rodinu národů jako sociální řád evropských národů, vyplývající ze životních zákonů. Z toho důvodu také učenci v národech procházejících revolucí, jestliže se sami ještě nezúčastnili duchovní obrody, beze změny setrvávají v myšlenkových pochodech liberalistické právní, státní, kulturní a sociální filozofie. Tím, že národy Evropy si nyní opět uvědomí životní a mravní zákon evropské rodiny národů, se zároveň vytvoří předpoklad pro přirozený velkoprostorový socialismus, který bude evropské národy zavazovat a spojovat ve smyslu mravního a sociálního chování mezi sebou. A teprve toto vytvoří předpoklad pro trvalé zavedení míru v rámci evropské rodiny národů.
Evropský mravní zákon jako životní zákon evropské rodiny národů zavazuje evropské národy k sociálnímu chování mezi sebou. Konkrétně řečeno: za prvé zavazuje ke vzájemnému respektování své stejné národní cti a rozmanitosti svého životního stylu, za druhé zavazuje ke vzájemnému upřednostňování oproti národům z jiných rodin národů v politické, hospodářské, kulturní a sociální oblasti a za třetí ke vzájemné obraně svého životního velkoprostoru směrem navenek. Souhrnně tedy zavazuje k podřízení své národní popř. nacionální zištnosti vůči všeobecnému blahu své rodiny národů. – Tyto tři teze stejné národní a nacionální cti, vzájemného upřednostňování a společné obrany svého životního velkoprostoru jsou jedinými možnými základy vnitřního zavedení míru, podpory a růstu evropské rodiny národů. Tyto uvolní veškeré tvůrčí síly tří rostlých společenství, tj. dílčí rodiny, národní rodiny a rodiny národů, k užitku každého z těchto tří řádů a pro posílení celkového řádu. Neboť svoboda, bezpečí a samostatnost dílčí rodiny lze trvale uskutečnit pouze v rámci svobody, samostatnosti a bezpečí jejího přirozeného společenství, tj. národní rodiny. Jejíž svoboda, bezpečí a samostatnost je zase trvale zajištěna v rámci svobody, samostatnosti a bezpečí řádu, který jí zahrnuje, tj. její rodiny národů. Stejným způsobem je přirozený socialismus v rámci národní rodiny, tedy národní pospolitost, trvale možný pouze tehdy, když se národní pospolitosti opírají o sociální chování národů v rámci rodiny národů. Neboť sociální řád v rámci jednotlivých národních rodin nikdy nesmí znemožňovat sociální chování národů v rámci rodiny národů, stejně jako naopak sociální povinnosti, jež jsou národům kladeny ze strany rodiny národů, nesmějí omezovat nebo dokonce ničit sociální řád v rámci jednotlivých národních rodin. Teprve nové socialistické uspořádání Evropy zřízené podle těchto poznatků a jednota směrem dovnitř, která je jeho přirozeným výsledkem, umožňují energickou a mírumilovnou politiku směrem ven. [ ... ] Zde je vidět, o co větší smysl mají tyto tři základní závazky evropského socialismu ( základy každé možné Evropské charty ), jež nevznikly z nějakých intelektuálních konstrukcí, nýbrž jež vyvstávají z nekonečných hlubin života a jeho věčných zákonů, ve srovnání se čtyřmi vybledlými „svobodami“ Atlantické charty, které shrnul známý americký sociální a hospodářský politik Henry Taylor do – za prvé - svobody projevu, za druhé - svobody náboženství, za třetí - svobody od nouze a za čtvrté - svobody od bázně. [ 2 ]
Díky tomu, že se národy určité rodiny národů dle těchto zásad mezi sebou chovají sociálně, přijímají takovou míru vnitřního uspokojení a síly, že posléze získávají schopnost a tím také právo zjednat si prostřednictvím sebeurčení vůči mocnostem z cizího prostoru uznání míru rodiny národů, který byl získán sociálním chováním. Toto právo na sebeurčení a právo evropské rodiny národů, zakládající se na socialismu evropských národů, bude jinými rodinami národů dobrovolně uznáváno v té míře, v jaké se prosadí také v jejich vlastní životní oblasti skutečný socialismus národů a tím vstoupí biologický mravní zákon jako strukturní zákon také u nich do povědomí a bude uznáván jako zavazující pro vlastní životní prostor. V tomto spočívá velký význam biologického mravního zákona jako strukturního a ústavního zákona národa a rodiny národů nejen pro Evropu a její národy, nýbrž také pro zavedení míru v ostatním světě: Totiž v tom, že žádný národ a žádná rodina národů toto nemůže uplatňovat sama pro sebe, aniž by také přitom toto právo nepřiznávala ostatním národům a rodinám národů. Skutečné právo na sebeurčení může tedy vždy spočívat jen na základě skutečného sociálního chování v národě a v rodině národů. Sebeurčení je tedy přirozenou anti-tezí k imperialismu, který odmítá jakoukoliv mravní vazbu a omezení a jehož kritériem je bezuzdnost a svévolné vytváření práva a který se podrobí pouze přesile. Právo na sebeurčení a socialismus se ovšem navzájem podmiňují jako vnitřní a vnější úkaz tvůrčího biologického řádu. 
Je tedy zjevné, že dodržování námi uvedených základních zákonů skutečné biopolitiky [ ... ], tj. zákona autarkie a zákona změny druhu a degenerace, není pouze základem úspěšných anti-imperialistických životních řádů v politické, hospodářské a kulturní oblasti, nýbrž zároveň základem veškerého [ ... ] sociálního řádu. Proto je např. také pro Ameriku stejně jako pro Anglii realizace obou těchto základních biopolitických zákonů předpokladem skutečného amerického a skutečného anglického socialismu a sociálního řádu, který z něj vyplývá. [ ... ] Světonázor se stal imperialistickým, protože nerespektoval zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace. Ale on se opět stane anti-imperialistickým, protože se život nyní opět řídí podle zákona autarkie a vytváří tím nová hodnotová měřítka ve všech oblastech života: od imperialismu k myšlence životního prostoru. Z tohoto vyjasnění základních principů [ ... ] historického vývoje a vysvětlení ideologické destrukce sebevědomí rodiny evropských národů vyplývá, že toto sebevědomí lze opět získat pouze prostřednictvím revolučního zvratu jejich dosavadního vedení života: a sice právě prostřednictvím již zmíněného přehodnocení všech hodnot. Tedy odvrácení se od nesprávného vytváření velkoprostorů směrem na západ a na východ a vědomý návrat k zákonům skutečné politiky velkoprostoru, kterou jsme popsali. Žádný evropský národ se tedy trvale nemůže vyhýbat své revoluční obrodě, protože teprve z obnovených národů může vyrůst obroda rodiny národů. Adolf Hitler to vyjádřil tím způsobem, když řekl, že tuto válku nepřežije žádný buržoazní stát. Ale teprve nouze vyplývající z této války donutí zbývající evropské státy k jejich revoluční obrodě, stejně tak jako Německo, Itálie a Španělsko byly teprve díky nouzi po Versailles zlomeny a byly schopny přijímat myšlenkové osivo Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho a Caudilla. Nietzschem prorocky ohlášené přehodnocování všech hodnot se nyní naplňuje. [ ... ] 
Přetrhání rodiny evropských národů, která [ ... ] tvořila až do roku 1500 celek od východní po západní Evropu [ ... ], do podoby ne-evropské Západní Evropy a ne-evropské Východní Evropy musí být nyní odstraněno. Za tímto účelem je nutné, aby dosavadní státní suverenity, namnoze rozdělující evropskou celistvost, byly do velké míry uvolněny ve prospěch národních suverenit, jež je třeba obnovit, a sice na základě stejné národní cti a zvláštností životního stylu. Musí být tedy vyvinuta naprosto nová nauka státního práva a velkoprostoru. Nejen národy Západní Evropy, ale i národy Východní Evropy potřebují svou národní a nacionální revoluci, která jim zároveň poskytne nový evropský postoj. Zatímco národní revoluce již zastihly část západoevropských národů, jak to vidíme ve formě nacionálního socialismu, falangismu, fašismu a ostatních národních hnutí obrody, musí tato národní obroda ve východní Evropě teprve ještě nastat, jak jsme již popsali.
Národy Východní Evropy byly tedy bolševismem podvedeny o svou národní obrodu a o své opětovné začlenění do rodiny evropských národů, stejně jako národy Západní Evropy díky přechodnému vítězství anglo - amerického liberalismu, tak jak se opětovně dokumentoval ve formě Pařížské mírové konference. Neboť hluboký a nezničitelný smysl první stejně jako druhé etapy světové války spočívá v tom, aby národy Západní a Východní Evropy byly dovedeny zpět do svého přirozeného, mravně - propojeného společenství, tj. do rodiny národů. A Evropou bude tato její velkoprostorová revoluce otřásat tak dlouho, dokud nebudou zlomeny oba systémy, druhově a prostorově cizí systémy, které Evropě brání při vytváření vnitřního sociálního smíru a tím legálnímu vykonávání jejího práva na sebeurčení, a těmito systémy jsou židovsko - středoasijská despocie na východě a židovsko - kapitalistický systém na západě. 
Dnes pozorujeme ve východních územích, obsazených Evropou západní, jak pozvolna ale jistě začíná celoevropská revoluce a tím zároveň obroda tamních národů. [ ... ] Neboť národy Západní a Východní Evropy se sjednotí v evropském socialismu až teprve tehdy, když se Východní a Západní Evropa zbaví svých druhově a prostorově cizích životních forem. 

Z těchto, námi postavených základních morálních principů Evropské charty se nyní musí vyvinout nový právní řád – nové velkoprostorové právo směrem dovnitř a směrem na venek. Směrem dovnitř se bude jevit jako právo rodiny národů a směrem ven jako právo mezi velkoprostory. Také právní nauka musí být v tomto smyslu postavena na naprosto nových základech, pokud chce dostát úkolům, které jí klade evropská revoluce. Evropské právo rodiny národů se bude vyznačovat tím, že suverenity, které byly doposud vymyšleny jako nejvyšší a poslední právní jednotky, se budou muset vzdát části těchto své suverenity ve prospěch suverenity rodiny národů, tedy celé Evropy. Tato ztráta státní a tím i formální suverenity a formální diferenciace se ovšem více než dostatečně vyrovná přírůstkem národní suverenity, který, co se jí týče, nemá oddělující účinek, nýbrž navzdory veškeré skutečné, aktivní diferenciaci působí jako pojidlo v biologické celistvosti rodiny národů. Díky tomu se postaví živé právo se svou přirozenou diferenciací opět nad umělé, pouze formální právo a jeho nepřirozené přetržení živých společenství. Tomuto živému právu rodiny národů podléhají všichni členové rodiny národů stejným způsobem: v tom smyslu, že totiž blaho celku rodiny národů má přednost před zištností jednotlivých národů. 
Také příslušný vůdčí národ každé rodiny národů je, podobně jako každý další člen rodiny, vázán na imanentní životní a mravní zákon rodiny národů. Protože ale rodina národů je dynamickou, a nikoli organickou jednotkou, tj. skládá se ze samostatných jednotek a nikoli z nesamostatných prvků, nemůže být spravována centrálně, nýbrž může být pouze vedena ze svého celku. Neboť je to onen věčný rozdíl mezi správním a vůdcovským systémem, mezi statickým a dynamickým systémem, v tom smyslu, že správní systém má za předpoklad nesamostatné, funkčně vázané prvky, které samy o sobě nemohou existovat. Naproti tomu vůdcovský systém sestává z relativně samostatných, v rámci celku volně pohyblivých jednotek. Organismu je vždy vlastní hierarchická struktura, a proto je vázán na čas: zrodí se, žije a umírá, když nastane jeho čas. Je vždycky koncem. Dynamický vůdcovský systém se naproti tomu neustále sám obnovuje ze živých sil svých jednotek. Je původnímu životu bližší než organismus. Proto nemůže být rodina národů nikdy srovnávána s organismem, stejně jako jednotlivá rodina [ autor má na mysli běžnou lidskou rodinu jako základní jednotku – pozn. NS ]  či národní rodina. Není žádným organickým, nýbrž je biologickým útvarem, dynamickým celkem, společenstvím, které se neustále obnovuje ze sebe samého, které není žádným koncem. Pouze vůdcovský princip je přiměřený jejímu charakteru. Proto odpovídá, jak jsem již často vysvětloval, nejlépe přirovnání vůdcovské struktury rodiny národů planetárnímu systému. V planetárním systému neustále vládne dynamický stav rovnováhy. Nejen Slunce přitahuje planety, a nejen planety přitahují měsíce, nýbrž i obráceně přispívají měsíce a planety svou přitažlivostí vůči planetám a Slunci svou měrou ke stavu vyváženosti. Každé těleso, jedno zda velké či malé, má také svůj podíl na vedení odpovídajíc své přirozené váze. Určuje jej samo svým výkonem pro celek. Tak je tomu i ve vůdcovském systému rodiny národů. Výkon národa pro celou rodinu národů bude vždy odpovídat jeho skutečnému podílu na vedení. Přitom nerozhoduje počet příslušníků nějakého národa; malý národ dokáže často vykonat mnohem větší přínos pro celek než národ, který má mnohem větší počet příslušníků. V tom se právě liší systém přirozené demokracie, který opět vzniká ze životního zákona národů a rodin národů, od systému formální demokracie, umělých velkoprostorových útvarů – totiž v tom, že v jednom systému jsou hlasy váženy, ale v druhém jsou hlasy počítány. A tak nabízí dynamický řád vedení v planetárním systému nejlepší přirovnání a příklad znázornění vůdcovské struktury rodiny národů, a tím i pro Evropskou chartu.
Ale předpoklady této přirozené demokracie v rámci evropské rodiny národů, předpoklady evropského socialismu a anti-imperialistického vůdcovského systému ovšem tvoří stále ony tři, námi shora vyvinuté základní požadavky, jež rezultují ze životního zákona každé rodiny národů: za prvé uznání stejné národní cti a dít různorodosti životního stylu každého národa, za druhé vzájemné upřednostňování evropských národů mezi sebou ve všech oblastech jejich života, a za třetí společná obrana společného životního prostoru.
Zatím co jsme se zde nepokoušeli ukázat základy a strukturu nového evropského řádu pomocí nějakých právních konstrukcí nebo více či méně svévolného teritoriálního vyhraničování, nýbrž jsme tak činili vycházeje z jejich věčného životního zákona, a tím zároveň chtěli ukázat základ nového velkoprostorového práva jako práva rodiny národů, je třeba se ještě krátce věnovat vztahu jednotlivých rodin národů a jejich velkoprostorů mezi sebou. ( ... ) Jižní kontinenty musí z hlediska zásobení energií pomáhat zásobovat severní kontinenty. ( ... ) A tak se bude muset i Afrika, ačkoliv tomu dnes všechny skutečnosti a realita zdánlivě odporují, přeci za několik málo desetiletí spojit ve svém celku jako nutný tropický komplementář s Evropou ve Velko-Evropu, ve velko-evropskou sféru blahobytu. Druhově a prostorově cizí severoamerické síly, které dnes působí v Africe, budou muset působením přírodních sil prostřednictvím nadcházející americké revoluce, jejíž brzký nástup jsme vylíčili jako jev vyplývající z přírodního zákona ( také pan H. A. Wallace, současný vice-prezident USA, ji ve své knize z roku 1934 předpověděl již na rok 1944 ), nevyhnutelně Afriku opět vyklidit. 
Tento proces přičleňování předpokládá z donucení okolnostmi naprostou proměnu dosavadní tzv. koloniální politiky, která představovala pouze „výkvět“ liberalistické epochy. Evropa již nebude na příslušníky černé rodiny národů nahlížet jako na objekty vykořisťování, jak tomu doposavad bylo pod anglickým vedením, a nebude je, jak se tomu až po vypuknutí této války dělo, nutit v mase 280.000 lidí do diamantových a zlatých dolů jižní Afriky a vytrhávat je tak z jejich přirozených životních řádů a donucovat je vykonávat neplodnou práci, díky čemuž jsou biologicky a morálně naprosto ničeni. Naopak, budou využívání jako domorodí pěstitelé ke zužitkování své africké půdy pro ně samotné a pro Evropu. Rodina evropských národů poskytne vedle dozorčí správy protislužbu také formou své technické, organizační a vojenské tvůrčí a zabezpečovací síly, které se u příslušníků černé rodiny národů nedostává. Ale i Afrika se může dlouhodobě otevřít a zúrodnit se k užitku obou rodin národů pouze prostřednictvím domorodců. Osídlení Afriky – s výjimkou severní Afriky – národy bílé rasy by dlouhodobě vždy vedlo za několik generací k jejich degeneraci a ke změně jejich druhu, jak dokazuje problém zchudlých bělochů v jižní Africe, kteří klesli téměř na úroveň černého lumpen proletariátu. – ( ... ) Ještě před dvěma tisíci lety byla rozsáhlá území Sahary obyvatelná. Je patrné, jaké obrovské úkoly jsou také zde kladeny politice životního prostoru. Tyto úkoly nikdy nemohou být vyřešeny že soukromo-kapitalistického zorného úhlu. Jak jsme viděli, pomocí nich může být Afrika pouze vypleněna, ale nikdy znovu uspořádána. To stejné platí také pro budoucí spolupráci Severní a Jižní Ameriky. Takzvané „pokojné“ pronikání, které dolarový imperialismus dnes provádí v jižní Americe, není nic jiného než drancování a soukromo-kapitalistické vykořisťování Jižní Ameriky Amerikou Severní. Teprve přirozená politika životního prostoru, založená na oboustranném respektu z různorodosti severoamerické a jihoamerické biologické substance, bude vůbec schopná vést ke zdravé a nenucené spolupráci na sebe navzájem odkázaných životních prostorů. I toto bude možné pouze prostřednictvím nadcházející revoluce v Severní Americe, která opět zjedná platnost zákonům opravdové velkoprostorové politiky, a tím propůjčí Severní Americe anti-imperialistický postoj. Amerika to pravděpodobně bude mít nejtěžší na cestě k novému řádu a postoji, a proto bude zřejmě západní pilíř nového světového pořádku, Velko-Amerika, zřízena až jako poslední, což by vzhledem k biologickém mládí a nevyzrálosti severoamerického kontinentu také nijak zvlášť neudivovalo.
Takže vidíme, jak se svět v budoucnu rozčlení dle biologických zákonů skutečných životních velkoprostorů do tří velkých celků: Velko-Evropy, Velko-Asie a Velko-Ameriky, z nichž každý se zase bude tvořit ze životních prostorů dvou rodin národů. Tři velké celky, jež politicky, hospodářsky a kulturně do značné míry, více než každá z jejich součástí, spočívají v sobě a navenek budou a budou muset vykazovat anti-imperialistický postoj. Protože veškeré pomocné prostředky, které potřebují pro poklidný život ze svého vlastního prostoru a ze svých vlastních sil, naleznou u sebe doma. Nikdo už nebude mít zapotřebí tomu druhému odstřihávat cesty pro dovoz surovin nebo potravin nebo nebude nucen, násilně a ze stejného důvodu si k nim hledajíc cesty, pronikat do životních prostorů jiných rodin národů.
( ... )
Tím také poprvé zavádíme rodinu národů na základě její biologicky - politické reality ( jak byla také vysvětlena Vůdcem ) jako právní subjekt do právní nauky. Tím se v rámci rodiny národů zakládá mravní právo, jež opravňuje a zavazuje všechny členy. Dosavadní rozdílné právní řády a rozdíly v hodnocení práva v rámci evropské rodiny národů ( „jejichž udržení nastálo v tak ohraničeném domě jako je Evropa“ bylo taktéž Vůdcem označeno za „málo moudré“ ), spočívaly všechny konec konců v tom, že jednotlivé národy byly chápány jako izolované, autonomní jednotky, jež se pouze na základě mezinárodně-právních smluv dobrovolně vzdávaly části své absolutní svobody a které poněkud uznávaly určitou volnou vazbu na nanejvýš mlhavé mezinárodně-právní a mezistátní zásady ( jež se ale v kritickém případě ukázaly jako příliš slabé ). ( ... ) Zavedení rodiny národů jako nadřazeného právního subjektu nad dosavadními právními subjekty národ a stát znamená naprostou revoluci v dosavadní právní nauce a obzvláště v mezinárodním právu tím, že doposud neomezená mezinárodně-právní smluvní svoboda národa a státu bude v budoucnu rozhodující měrou omezena uznáním nadřazené právní svrchovanosti rodiny národů. Národ a stát se v budoucnu budou moci mezinárodně-právně vázat pouze v souhlasu s vůdčí mocí rodiny národů, která je ze své strany taktéž vázána na životní, a tím i morální zákon rodiny národů!

Poznámky:

[ 1 ] Originál: Um - und Entartungsgesetz

[ 2 ] Zde se zřejmě jedná o autora spisu „Why Hitler's economy fooled the world: ( an explanation of capital and the German economy )“, Boston 1941 – Atlantická charta byla dojednána 14. 8. 1941 mezi F. D. Rooseveltem a W. S. Churchillem.