Rakouská národně – konzervativní strana FPÖ již v minulosti rozeznala rozdíl mezi EHS před rokem 1992 a EU vzniklou Maastrichtem, rozdíl mezi křesťanskou Evropou a sociálně – inženýrským projektem osvíceneckých elit jménem EU. Podívejme se na její postoje k Unii v proměnách času:

Vývoj postojů Svobodomyslné strany Rakouska k evropské integraci do roku 1995

50. – 70. léta: FPÖ jako hlavní obhájce účasti na evropské integraci

Evropská politika rakouské strany Svobodných prošla od doby jejího vzniku největší proměnou ze všech čtyř zkoumaných hlavních rakouských parlamentních stran. Z původně silně pro-evropské strany, která začala jako vůbec první rakouský parlamentní subjekt otevřeně prosazovat plné přistoupení země k EHS / ES, se paradoxně postupem času stal velký odpůrce vstupu do EU a kritik evropské integrace. Určující zlom přišel počátkem devadesátých let, kdy strana ( tehdy v čele s Jörgem Haiderem ) dokázala vycítit a velmi umně využít voličský potenciál, který skýtal kritický postoj k členství v Unii. Uvnitř strany se ale náhlý obrat kurzu nesetkal s jednoznačným souhlasem a byl mimo jiné i důvodem k odštěpení pro-evropského Liberálního fóra v roce 1993. Proti-evropská rétorika se ale nakonec stala neodmyslitelnou součástí programové identity FPÖ a je využívána jako nástroj k vymezení se vůči ostatním stranickým subjektům. FPÖ ( společně s BZÖ ) dnes patří k nej-euro-skeptičtějším rakouským parlamentním stranám. I přesto ale není vyloženě proti-evropská – její ideální představa o evropské spolupráci však nekoresponduje se současným modelem integrace a podobou EU jako takové. Pozitivní vztah k evropské integraci FPÖ v podstatě ,,převzala“ od svého přímého předchůdce, Svazu nezávislých ( VdU ). Ten se už ve svém programu z roku 1949 ( tedy ještě před zahájením evropského integračního procesu ) vyslovoval pro vytvoření Spojených států evropských, jako společenství rovnoprávných zemí, které by bylo zárukou udržení míru a hospodářského rozvoje ( Berchtold, ed. 1967: 485 ). V podobném duchu se nesl i jeho další program z roku 1954 ( tzv. Ausseer Programm ), v němž se VdU opět přihlásil ke sjednocené Evropě, jejímž základním stavebním prvkem měly být národně uvědomělé státy ( Berchtold, ed. 1967: 489 – 490 ). Je však potřeba zdůraznit, že skutečným důvodem, stojícím v pozadí euro-optimistického postoje strany, bylo přání řady jejích členů po opětovném anšlusu k Německu, k němuž by prostřednictvím zapojení do integračního spolku de facto došlo ( Kräh 1996: 160, cit. dle Minich 2003: 44 ). Když se v říjnu 1955 v Národní radě rozhodovalo o přijetí zákona o trvalé neutralitě, VdU hlasoval jako jediná strana proti. Neodmítal sice neutrální status jako takový, ale vadilo mu, že jeho přijetí znemožňuje Rakousku přímou účast na evropské integraci ( Piringer 1982: 117 ). Schválení takového zákona také podle strany znamenalo ztrátu suverenity ( Národní rada 1955: 3694 ). FPÖ, která byla založena jen několik týdnů po tomto parlamentním jednání, pokračovala v pro-evropské linii nastolené VdU. První programový dokument FPÖ ( Das Kurzprogramm der Freiheitlichen Partei Österreichs ) z roku 1955 byl velmi stručný a v souvislosti s evropskou politikou v něm byla pouze zmínka o tom, že strana požaduje vytvoření evropského svazu svobodných a rovnoprávných států ( Berchtold, ed. 1967: 493 ). Program schválený v roce 1957 ( Richtlinien freiheitlichen Politik in Österreich ) je už o něco obsažnější: FPÖ v něm vůbec poprvé otevřeně prezentovala své přání po brzkém vstupu do EHS ( Berchtold, ed. 1967: 504 ). Sjednocení evropských zemí prý bylo za tehdejší vyhrocené mezinárodně - politické situace jedinou možností, jak zajistit budoucnost Evropy a udržet důležitost jejího postavení ve světě. Integraci navíc strana považovala za natolik prioritní záležitost, že by jí všechny ostatní cíle měly být podřízeny ( Berchtold, ed. 1967: 496 ). FPÖ zároveň v tomto programu odmítla vstup do plánované zóny volného obchodu, neboť pouhým odstraněním cel prý nevznikne jednotný hospodářský prostor a společný trh ( Berchtold, ed. 1967: 504 ). V souladu s tímto vyjádřením také v roce 1960 FPÖ hlasovala v Národní radě proti ratifikaci smlouvy o přistoupení k ESVO, protože členství v ní prý hrozilo marginalizací Rakouska a bylo kontra-produktivní ( Gebhard 2005: 91 ). Podle poslanců strany také mělo ESVO přispět spíše k disintegraci a mít negativní dopad na rakouskou ekonomiku ( Národní rada 1960: 1183 ).

Během 60. let v Rakousku dominovaly debatě o evropské integraci zejména SPÖ a ÖVP, FPÖ do ní jako marginální subjekt téměř nezasahovala. Její pozice v této záležitosti však byla již tehdy na rozdíl od zmíněných dvou stran zcela jasná ( Schaller 1994: 38 ). V roce 1964 byl přijat další stranický program ( Salzburger Bekenntnis ), v němž se FPÖ opět hlásila ke sjednocení lidu a států Evropy, za nějž se prý bude vší silou zasazovat, a to nejen z ekonomických důvodů. Taktéž se za tímto účelem zavázala ke spolupráci s podobně smýšlejícími svobodomyslnými stranami v Evropě ( Berchtold, ed. 1967: 512 ). V dalším programovém dokumentu z roku 1968 ( Bad Ischler Programm ) se poprvé objevil požadavek členství v ES pod podmínkou zachování neutrality ( Frischenschlager 1989: 438, cit. dle Schaller 1994: 46 ). Účast v ES byla podle FPÖ nezbytná a vznik evropského spolkového státu měl být doprovázen i vytvořením společné hospodářské, sociální, měnové nebo výzkumné politiky ( Pollak a Slominski 2002: 180 ). Přestože FPÖ ostře kritizovala liknavou politiku vlády ve vztahu k evropské integraci, ratifikaci bilaterálních obchodních smluv, které vyjednala vláda pod vedením B. Kreiského, již v roce 1972 podpořila. Její tehdejší předseda Friedrich Peter tehdy řekl, že se jedná o rozhodující krok směrem k evropské integraci a že vláda má povinnost využít všechny dostupné možnosti, aby dosaženou spolupráci prohloubila ( Národní rada 1972: 3604 ). Kritizoval ale například skutečnost, že smlouvy nezahrnovaly oblast zemědělství ( Národní rada 1972: 3606 ).

80. léta: FPÖ ve vládě a nástup Jörga Haidera

Když FPÖ v roce 1983 vstoupila do společné vlády s SPÖ, její pro-evropský postoj se kvůli jejímu podřízenému postavení na koaliční politice příliš neprojevil. Již v roce 1983 se ale ministr obrany za FPÖ Friedhelm Frischenschlager zasazoval za maximální účast Rakouska na evropské integraci a za možnost plného členství ( Frischenschlager 1983: 74 - 75, cit. dle Schaller 1994: 50 ). Předseda strany a ministr obchodu Norbert Steger však tehdy zastával poněkud umírněnější stanovisko – bylo pro něj přednější spíše posílení role Rakouska v ESVO a také rozvoj vztahů mezi ESVO a ES na základě Lucemburské deklarace ( Schaller 1994: 50 ). V roce 1985 také došlo k přijetí nového programového dokumentu ( Salzburger Programm ). FPÖ v něm tvrdí, že bez ohledu na obtíže sjednocovacího procesu nemá jednotná Evropa žádnou rozumnou alternativu. Posledním krokem k jeho dokončení by mělo být vytvoření konfederace evropských států, které musí mít právo na sebeurčení ( FPÖ 1985: 2 ). Důležitým předpokladem pro existenci svobodné a samostatné Evropy má podle strany být překonání blokové politiky, která ji rozděluje na Východ a Západ. FPÖ v tomto programu odmítla ztotožňovat Evropu s ES ( protože členství v něm se tehdy stále omezovalo jen na země západní Evropy ), účast Rakouska na evropské integraci však opět podpořila. Členství země v ES považovala ( při zachování neutrality ) za možné a nutné, a to především z toho důvodu, aby se mohla přímo podílet na rozhodovacím procesu Společenství. Normy ES totiž podle názoru FPÖ již tehdy Rakousko zcela zásadně ovlivňovaly, i když ještě ani nebylo členem. To vše prý ve výsledku vedlo k omezení jeho suverenity ( FPÖ 1985: 7 ). Tzv. Evropský návrh ( Europa - Antrag ), jehož prostřednictvím se koncem roku 1985 ÖVP snažila podnítit mezi-stranickou debatu o evropské integraci, FPÖ překvapivě nepodpořila. Byla totiž tehdy součástí vládní koalice s SPÖ, která návrh odmítla a donutila k tomu i svého slabšího koaličního partnera ( Schaller 1994: 56 ). Poté, co v roce 1986 vystřídal Norberta Stegera na postu předsedy strany Jörg Haider, se stalo přibližování země k ES jejím hlavním politickým požadavkem. Rostoucí tlak na v tomto směru stále váhající vládu velké koalice byl vlastně i opoziční strategií FPÖ, která se tak vůči vládě Rakouska vymezovala ( Schaller 1994: 70 ). Již několik dní před nástupem vlády velké koalice se J. Haider nechal slyšet, že by vláda měla brzy začít jednat s ES o přistoupení ( Neue Freie Zeitung 1987, cit. dle Schaller 1994: 70 ). Stejného názoru byl tehdejší zahraničně - politický mluvčí strany Norbert Gugerbauer, jenž vládu vyzýval k zaujmutí jasné pozice v otázce členství a požadoval, aby ukončila mezinárodní izolaci Rakouska, a podnikla potřebné kroky k zahájení přístupových jednání ( Národní rada 1987 a: 1995 ). Poukazoval na úzké napojení rakouské ekonomiky na společný trh ES a výsledky nejrůznějších ekonomických a právních studií, které potvrzovaly ekonomickou prospěšnost členství, či jeho soulad s neutrálním statutem země ( Národní rada 1987 b: 4551 ). Rakousko také podle N. Gugerbauera mělo vstoupit do ES dříve, než se z něj stane i obranný spolek ( v té době se totiž v rámci ES začalo uvažovat i o integraci ve vojenské oblasti ), protože později by to už s ohledem na neutralitu nebylo možné. Pokud by se totiž Rakousko stalo členem, mohlo by se pokusit integraci ve vojenské oblasti zabránit ( Národní rada 1987 b: 4553 ). Rozhodnutí vlády o podání přihlášky do ES pak FPÖ pochopitelně velmi přivítala a při jejím schvalování v Národní radě její poslanci neopomněli poznamenat, že na tento okamžik čekali dlouhých třicet let. Požadovali však důsledné zachování neutrality a taktéž dodržení ekologických standardů a vyřešení otázky tranzitní dopravy ( Národní rada 1989: 12993 – 12994 ). Společně s vládní koalicí hlasovali ve prospěch podání žádosti a přáli si co nejrychlejší zahájení jednání.

Počátek 90. let: Haiderův proti-evropský obrat

Přibližně od počátku roku 1991 pak začal být z vyjádření Jörga Haidera patrný lehce kritický tón ve vztahu k evropské integraci a účasti Rakouska na ní. Tehdy se ještě nestavěl proti vstupu do ES, ale kritizoval například přílišnou byrokratičnost Společenství ( Reiter 1996: 93, cit. dle Minich 2003: 45 ). V průběhu téhož roku zaujala FPÖ odmítavé stanovisko i k připravovanému vstupu Rakouska do Evropského hospodářského prostoru ( EHR ). Členství v něm představovalo podle strany pro zemi ztrátu suverenity a podpis smlouvy podmínila tím, že EHR musí představovat významný krok směrem k společnému trhu ( Kurier 1991, cit. dle Schaller 1994: 192 – 193 ). Kladný postoj k ES začal v rámci FPÖ slábnout i poté, co EP v červenci 1991 vydal zprávu, v níž velmi ostře odsoudil Jörga Haidera za jeho kontroverzní výroky, které pronesl v korutanském zemském sněmu. J. Haider, jenž tehdy zastával post korutanského hejtmana, zde totiž ve svém projevu ocenil ,,řádnou zaměstnaneckou politiku Třetí říše“ ( Die Zeit 2008 ). EP jej ve zprávě obvinil ze sympatií k nacionálnímu socialismu a požadoval jeho odstoupení z postu zemského hejtmana. Zároveň vyjádřil i své politování nad tím, že má J. Haider navzdory tomu jakožto předseda strany stále značnou podporu ( Bailer Galanda a Neugebauer 1997: 195 – 196 ). Když nedlouho po tomto incidentu vydala EK své stanovisko k rakouské žádosti o vstup, chápal jej J. Haider jako potvrzení toho, že vláda při přípravě na vyjednávání neplnila dobře své úkoly ( a to i přesto, že vyznění stanoviska bylo vesměs pozitivní ). Výměnou za souhlas své strany se vstupem požadoval demokratizaci a federalizaci struktur ES a dále také posílení kompetencí rakouských spolkových zemí ( Salzburger Nachrichten 1991, cit. dle Schaller 1994: 184 ). Proti-evropský obrat FPÖ byl posléze definitivně potvrzen po přijetí Smlouvy o EU v roce 1992. Strana tuto smlouvu jednoznačně odmítla a označila ji za omyl, protože prý povede k vytvoření centralistického super-státu, který bude moci nepřímo omezovat téměř všechny kompetence národních států, a to s minimální demokratickou legitimitou. Smlouva o EU dle FPÖ narušila občanská práva, demokracii a principy dělby moci, neboť dala enormní moc do rukou byrokracie a několika ministrů ( Haider 1994: 275, cit. dle Minich 2003: 45 ). Kampaň FPÖ před konáním referenda o vstupu byla zaměřena především na prezentaci negativ členství v EU, jako například hrozbu rostoucí nezaměstnanosti, kriminality či oslabení šilinku ( Bohdálek 2005: 122 ). Jörg Haider také v této souvislosti kritizoval informační politiku vlády, která se prý soustředila pouze na představení výhod členství, a neumožnila skutečně širokou diskuzi. Velká koalice podle něj nevytvořila při vyjednávání potřebné předpoklady pro bezproblémový vstup země do EU, jenž je prý především v zájmu průmyslových kruhů a reprezentantů nad-národních koncernů. Odmítl rovněž argumenty, podle nichž měla EU plnit roli bezpečnostního garanta. Bezpečnost v Evropě podle J. Haidera EU prý zajistit nemůže, neboť nebezpečí nehrozí ze strany členských států EU, ale od států ležících mimo její hranice ( Národní rada 1994 a: 18873 – 18878 ). Dále poukazoval i na nebezpečí masivních zásahů do rakouského trhu, příliš vysoké příspěvky země do rozpočtu EU, nebo na problém nárůstu přistěhovalectví ( Gehler 2009: 300 ). Při hlasování o přijetí ústavního zákona o vstupu v květnu 1994 tak FPÖ společně se stranou Zelených hlasovala proti. Po kladném výsledku referenda pak strana zdůrazňovala, že SPÖ a ÖVP nesmí vstup do EU zneužít k posílení svých pozic a systému proporční demokracie. Zároveň jasně deklarovala své ,,ano“ Evropě, ale odmítla ji ztotožnit s EU, která byla podle ní ne-demokratická ( Národní rada 1994 b: 36 – 38 ).

Vývoj postojů strany k evropské integraci po vstupu do EU ( 1995 – dosud ).   FPÖ a EU do roku 2004

První rakouské volby do EP v roce 1996 dopadly pro FPÖ velmi příznivě: získala celých 27, 53 % hlasů a šest mandátů. Její podíl tedy za oběma vládními stranami zaostával jen o zhruba 2 %. Volební program strany se nesl převážně v duchu kritiky vlády a výsledků vyjednávání o vstupu do EU. Vláda velké koalice podle FPÖ zcela nekriticky přijala Smlouvu o EU, která však byla příčinou další ztráty suverenity země. Strana tak požadovala zachování jednomyslnosti při rozhodování, posílení pozice národních parlamentů, které by měly mít poslední slovo, a také federalizaci a dodržování principu subsidiarity. Dále se také zasazovala za snížení rakouského příspěvku do rozpočtu Unie, který je podle ní neúměrně vysoký. Pozornost strana ve svém programu věnuje i otázce připravované realizace měnové unie. Společná měna ale podle FPÖ měla být zavedena ve všech členských státech EU a nejen v těch, které splní konvergenční kritéria. Navrhla zavedení dalšího konvergenčního kritéria, kterým by měla být nezaměstnanost, a požadovala konání referenda o zavedení společné měny ( srov. FPÖ 1996 ). V roce 1997 také došlo po dvanácti letech k přijetí dalšího základního stranického programu FPÖ, který již plně reflektoval nový postoj strany v evropské politice. I přesto ale bylo i v tomto programu možné nalézt určité styčné body s původním programem z roku 1985 – například odmítnutí zaměňování pojmů Evropa a EU. Pojem Evropa by se totiž podle názoru strany měl vztahovat i na ne-členské státy Unie, které geograficky, historicky a kulturně náleží na evropský kontinent. FPÖ, jako strana kritická k Unii, tedy v souvislosti s evropskou politikou ve svém programu daleko častěji používá širší pojem Evropa. Evropa podle ní není jen geografickou entitou, ale i hodnotovým společenstvím, vycházejícím z křesťansko - západní tradice. Podle strany je třeba chránit její rozmanitost a rozvíjet její kulturní dědictví. Ideální podobou spolupráce má přitom být federalistické uspořádání na bázi historických evropských regionů, s rozhodující úlohou občanů jako tvůrců budoucího osudu Evropy. FPÖ zároveň odmítla, aby se existující struktury EU vyvinuly v evropský spolkový stát, a aby si Unie sama určovala své kompetence. Evropská spolupráce by měla podle strany respektovat úlohu státu a být postavena na principu subsidiarity ( FPÖ 1997: 8 – 9 ). FPÖ se v tomto programu rovněž přihlásila k podpoře společné evropské obranné a bezpečnostní politiky, protože Unie podle ní musí být schopna řešit případné konflikty na svých hranicích či bojovat proti mezinárodnímu terorismu. Zároveň vyjadřuje i své přání zachovat neutralitu země, která prý Rakousku umožní figurovat jako mírový zprostředkovatel ve vojenských konfliktech ( FPÖ 2005: 10 – 11 ). Ve druhých volbách do EP v roce 1999 se FPÖ umístila na třetím místě se ziskem 23, 4 % hlasů a 5 mandátů, což představovalo oproti minulým volbám mírnou ztrátu. Témata kampaně a programu strany byla podobná jako v předchozích volbách: opět se zaměřila na kritiku vládní politiky ve vztahu k Unii a jako jediná rakouská parlamentní strana se vyslovila proti východnímu rozšíření. Bylo by podle ní příliš uspěchané a nepřipravené. Vyjadřovala své obavy ze zahlcení rakouského trhu práce levnou pracovní sílou z nově přistoupivších zemí a z nepříznivých ekonomických dopadů tohoto kroku pro rakouské zemědělce. FPÖ rovněž kritizovala nehospodárné nakládání Unie s finančními prostředky a zasazovala se za snížení rakouského příspěvku do rozpočtu. Oponovala i zavedení společné evropské měny, neboť ta se podle ní zatím nemohla opírat o konsolidované ekonomiky participujících států ( srov. FPÖ 1999 ). V roce 2005 byl tento program inovován, obsahové změny ( alespoň v oblasti evropské a zahraniční politiky ) však byly minimální. Krátce poté, co EU koncem ledna 2000 uvalila EU na Rakousko bilaterální sankce kvůli vstupu FPÖ do vlády ( blíže viz kapitola 1.2.1.), opustil Jörg Haider post předsedy strany ve prospěch své stoupenkyně Sussane Riess - Passer. Ani tento krok však evropské autority neobměkčil natolik, aby sankce zrušily. Tehdejší portugalské předsednictví se nechalo slyšet, že problémem nebyla ani tak osobnost J. Haidera, jako spíše celková povaha jeho strany ( BBC News 2000 c ). Sám J. Haider sankce pochopitelně ostře odmítl jako nepřípustné vměšování do vnitro-politických záležitostí Rakouska. Obvinil členské státy EU z pokrytectví, neboť ony samy prý hostí například prezidenty Íránu či Ruska a dokonce navrhl v této souvislosti i vystoupení z Unie ( BBC News 2000 a ). Některé členské státy EU ( jako například Francie ) mají podle něj Unii za jakousi koloniální mocnost, která si může podřizovat ostatní státy ( BBC News 2000 b ). V zahraniční politice vlády se ale postoje FPÖ příliš neprojevily, neboť post ministra zahraničí zastával reprezentant ÖVP. Smlouvu z Nice, o níž se v Národní radě rozhodovalo v listopadu 2001, FPÖ stejně jako ostatní parlamentní strany podpořila. Strana tehdy uznala nutnost provedení institucionální reformy EU před přijetím nových států a také ocenila skutečnost, že smlouva zachovává důležitá práva členských zemí. S ohledem na zamítavé referendum v Irsku se poslanci FPÖ rovněž vyslovili pro zvolnění tempa reforem, aby si na ně veřejnost mohla vytvořit jasný názor ( Národní rada 2001: 123 ). Jak již bylo zmíněno výše, samotné východní rozšíření však FPÖ rozhodně nepodpořila. Z principu sice nebyla ( a ani dnes není ) proti přijímání nových států do Unie v případě, že kulturně i geograficky náleží do Evropy. Protože ale Rakousko s několika novými členskými státy sousedí, snažila se FPÖ v souladu se svým populistickým zaměřením využít obav rakouských občanů z masového přílivu migrantů z Východu, nezaměstnanosti či nárůstu kriminality a organizovaného zločinu. Nynější lídr strany Heinz - Christian Strache například požadoval konání referenda o přistoupení nových zemí a varoval před poklesem investic v Rakousku kvůli vyšším nákladům ( APA - OTS 2002 ). Přistoupení České republiky pak FPÖ také podmínila odstavením jaderné elektrárny Temelín a zrušením Benešových dekretů. Když byl spor ohledně Temelína po schůzce tehdejšího českého premiéra Miloše Zemana s jeho rakouským protějškem Wolfgangem Schüsselem koncem roku 2001 oficiálně urovnán, iniciovala FPÖ v Rakousku petiční akci s názvem ,,Veto proti Temelínu“ ( Veto gegen Temelin ). Jejím cílem bylo znemožnit vstup ČR. Haiderovo odstoupení ale ve skutečnosti nebylo motivováno snahou usnadnit fungování vlády FPÖ a ÖVP ( což bylo uváděno jako oficiální důvod jeho odchodu ). S největší pravděpodobností se jednalo o taktický krok, který měl zvýšit jeho šance stát se v budoucnu rakouským kancléřem. Pokud by vláda FPÖ a ÖVP fungovala dobře, posílilo by to i jeho pozici. V případě, kdy by spolupráce v této vládě nevyšla, by se od ní mohl distancovat ( BBC News 2000 c ). I přesto ale měl ve straně i nadále zcela zásadní vliv. Veto ČR do EU, pokud bude elektrárna zprovozněna. Tato akce se konala v období 14. - 21. ledna 2002 a podepsalo ji celkem 15, 38 % rakouských voličů. Reálný efekt iniciativy byl však minimální, neboť jejím důsledkem byla pouze povinnost parlamentu tuto záležitost projednat. Pro ČR samozřejmě neměl výsledek iniciativy žádnou relevanci. ÖVP ani ostatní parlamentní strany tuto petiční akci nepodpořily a ta navíc ve svém důsledku málem vedla i k rozpadu vládní koalice ( Poláčková 2004: 49 – 53 ).

FPÖ a postoj k EU od roku 2004 do současnosti

Třetí rakouské volby do EP v roce 2004 skončily pro FPÖ velkým debaklem. Se ziskem pouhých 6, 31 % a jednoho mandátu se umístila pátá. Oproti minulým volbám ztratila takřka 17 % hlasů a čtyři křesla. Důvodem propadu bylo její velmi nepopulární angažmá ve vládě s ÖVP, a také skutečnost, že velkou část hlasů protestních voličů ( kteří jindy tradičně volili FPÖ ) tentokrát posbírala nová strana Hanse Petera Martina ( Demokratiezentrum Wien 2012 ). Volební program FPÖ se opět držel tradičních témat strany, jedinou změnou byla ovšem absence ostré proti-vládní rétoriky. FPÖ se stavěla proti navyšování finančních příspěvků do EU, proti zavedení evropských daní a prosazovala přísnější kontrolu hospodaření Unie. Požadovala i zrušení privilegií představitelů EU a unijních úředníků a vyzývala k zákazu využívání jaderné energie ( srov. FPÖ 2004 ). V dubnu 2005 také došlo k vyvrcholení vnitro-stranických sporů mezi skupinami kolem Jörga Haidera a Heinze - Christiana Stracheho a založení nové strany BZÖ pod vedením Jörga Haidera. Evropská otázka ale v jejich názorových rozporech nehrála velkou roli a obě strany dodnes zastávají v této oblasti velmi podobné postoje. Smlouvu o Ústavě pro Evropu, o níž se v Národní radě rozhodovalo v květnu 2005, reprezentanti FPÖ s výjimkou poslankyně Barbary Rosenkranz podpořili. B. Rosenkranzová zdůvodnila svůj postoj nesouhlasem s evropským centralismem a také s možností nasazení rakouských vojáků v zahraničních misích ( Gehler 2009: 184 ). FPÖ považovala přijetí ústavní smlouvy za nezbytné k tomu, aby mohla EU s 25 členy bez problémů fungovat. Zcela nepochybně podle ní představovala zlepšení oproti stávající úpravě, byť strana deklarovala, že se jí původní návrh smlouvy zamlouval více. Oceňovala například kontrolu dodržování principu subsidiarity, zákaz libovolného uvalení sankcí na členský stát, zakotvení občanských práv či možnost vystoupení z Unie. Důležitým předpokladem jejího souhlasu byla i skutečnost, že členské státy i nadále zůstaly základním kamenem EU. I přes svůj kladný postoj ale měli poslanci ve vztahu k ústavní smlouvě několik výtek: nelíbilo se jim, že všechny členské země nebudou mít svého komisaře a rovněž se domnívali, že by smlouva měla být přijata i na základě referenda ( Národní rada 2005: 62 – 63 ). Po krachu referenda ve Francii a Nizozemí se ale názor strany na smlouvu radikálně obrátil. Předseda H. – Ch. Strache tehdy řekl, že je ústavní smlouva ,,mrtvá“ a že tento projekt už není realizovatelný. Odmítl její tehdejší podobu a zároveň poděkoval Francouzům za to, že svým rozhodnutím pomohli zachránit rakouskou neutralitu a Státní smlouvu. Zdůraznil ale, že unijní ústavu jako takovou neodmítají, musí být ovšem demokratická ( News.at 2005 b ). Lisabonskou smlouvu FPÖ již od počátku jednoznačně odmítla. Ztělesňuje podle ní snahy establishmentu EU o vytvoření centralistického spolkového státu a znamená konec neutrality a suverenity Rakouska. Umožňuje totiž EU přijímat za účelem naplnění jejích cílů opatření i v oblastech, kde k tomu není přímo zmocněna, a navíc prý z EU vytváří vojenský spolek, neboť zakládá povinnost rakouských vojáků účastnit se zahraničních misí. Straně dále vadila i absence referenda o smlouvě ( Die Presse 2010 ). Poté, co Lisabonská smlouva vstoupila v roce 2009 v platnost, na ni dokonce poslanci FPÖ podali stížnost k rakouskému Ústavnímu soudu, protože podle nich přinesla zásadní ústavní změny. Stížnost ale byla nakonec zamítnuta ( Lisboan.net 2011: 70 ). Ve volbách do EP v roce 2009 si FPÖ ve srovnání s předchozím výsledkem výrazně polepšila v podílu získaných hlasů. Skončila čtvrtá s 12, 71 % hlasů a 2 mandáty. Hlavními tématy kampaně byla finanční krize, ochrana domácí kultury a německého jazyka nebo vstup Turecka do EU. Co se týče aktuálního problému krize euro-zóny, FPÖ obhajuje jako jedno z řešení její zásadní reformu. V případě Řecka a ostatních zadlužených zemí by byl podle předsedy FPÖ H. – Ch. Stracheho vhodný jejich odchod z euro-zóny a návrat k původní měně. Taktéž řekl, že do měnové unie by měly být zapojeny jen rozpočtově zdravé a hospodářsky silné státy. Fiskální pakt Unie ale zcela razantně odmítl, protože byl vyjednán za ,,zavřenými dveřmi“, a požadoval konání referenda o jeho přijetí ( stejně jako v Irsku ). Pokud by prý Unie šla i nadále špatným směrem a prosazovala další podobně ne-demokratická opatření, stál by podle něj za zvážení i úplný odchod Rakouska z EU ( Blu - News 2012 ). V roce 2011 také FPÖ přijala nový základní program, jehož příslušná část o evropské politice bude analyzována v další kapitole.

Shrnutí hlavních faktorů formujících postoje strany v otázkách evropské integrace

Pro-evropská orientace FPÖ byla zprvu určena totožným zaměřením její předchůdkyně, strany VdU. Tento postoj měl však ve skutečnosti nejspíše maskovat úplně jiné úmysly: účastí Rakouska na evropské integraci se totiž mělo dosáhnout opětovného anšlusu, tedy napojení na Německo, což byl jeden z programových požadavků obou stran. Určitou roli při utváření kladného vztahu FPÖ k evropské spolupráci mohly hrát i mezinárodně - politické podmínky, neboť sjednocení Evropy bylo podle jejího názoru šancí k posílení postavení kontinentu a jeho schopnosti obstát ve světě rozděleném ideologickým konfliktem. Jednotná Evropa byla pro ni taktéž zárukou mírové existence evropských zemí a překážkou vypuknutí další války. Podpora integrace též mohla souviset i s ideovým profilem strany, protože vytvoření fungujícího tržního a liberálně - demokratického uskupení v západní Evropě bylo zcela v souladu s její liberální programovou koncepcí ( Schaller 1994: 64 ). Otázka neutrality zpočátku nehrála v argumentaci strany ve vztahu k integraci žádnou roli; členství v EHS / ES bylo podle ní s neutrálním statutem slučitelné, stejně jako například členství v OSN. Určitou známku pragmatismu v postoji FPÖ k evropské otázce můžeme nalézt ještě předtím, než došlo počátkem 90. let k zásadnímu obratu v jejích názorech. Stranický program z roku 1985 například odůvodňuje přání vstupu především skutečností, že je Rakousko ovlivňováno rozhodnutími ES, ale samo se na nich nemůže podílet ( Minich 2003: 44 ). Předseda FPÖ Jörg Haider zprvu členství Rakouska v ES bezvýhradně podporoval a vyvíjel značný tlak na vládní koalici, aby konečně vyjasnila svou pozici, a zahájila případná jednání. Do té doby, než vláda podala přihlášku, byla FPÖ jedinou stranou, která se kontinuálně zasazovala o rakouskou účast na evropské integraci, a využívala tohoto postoje k vymezení se vůči ostatním parlamentním subjektům. Průzkumy veřejného mínění navíc tehdy ukázaly, že voliči FPÖ patří mezi největší příznivce členství Rakouska v ES z voličů v parlamentu zastoupených stran ( v roce 1988 se celkem 63 % voličů FPÖ vyslovilo pro vstup do ES, 29 % bylo proti ) ( Schaller 1994: 171 ). Hlavním důvodem Haiderova obratu pak byl zejména pokles podpory členství v ES mezi rakouskou veřejností od počátku 90. let. Cílem jeho jednání bylo tedy maximalizovat počet hlasů pro stranu a sebrat vládní koalici hlasy v referendu ( srov. Kräh 1996; cit. dle Minich 2003: 46 ). FPÖ přitom vycházela z toho, že tehdejší podíl odpůrců vstupu zhruba odpovídal jejich aktuálním volebním ziskům. Referendum ale nakonec ukázalo, že podíl občanů odmítajících vstup do EU je ještě o něco vyšší ( 33, 42 % ). Tato skupina tedy představovala poměrně velký rezervoár potenciálních voličů, jejichž podporu se pak FPÖ snažila získat ( srov. Minich 2003: 46 ). Anton Pelinka také tvrdí, že stejně jako v případě strany Zelených lze obrat postoje FPÖ přisoudit proměně zájmů a priorit jejích voličů. V devadesátých letech se totiž FPÖ stala stranou spíše méně vzdělaných a mladších voličů, převážně mužů ( tzv. modernisation losers ). Její programatika a emocionálně laděná rétorika velmi dobře reflektuje obavy těchto skupin obyvatel z možných negativních dopadů členství (  Pelinka 2004: 216 ). Na stranu kritiků EU se pak definitivně postavila po přijetí Smlouvy o EU, která podle ní posílila centralistické tendence a omezila demokracii a svobody občanů Unie. Společně s nástupem Jörga Haidera podstatně zesílil i populismus FPÖ, který se projevuje i tím, že se strana pokouší využít ve svůj prospěch veškeré události, které jí mohou přinést nárůst volební podpory ( viz například protesty vůči české elektrárně Temelín nebo náhlé odmítnutí ústavní smlouvy, kterou předtím podporovali ). Své postoje formuluje a mění v závislosti na mínění svých voličů.

Současná programová pozice strany v otázkách evropské integrace a členství v EU

Aktuální programovou pozici FPÖ v oblasti evropské politiky budeme zjišťovat na základě analýzy dvou dokumentů: jejího základního programu, přijatého v roce 2011, a nejnovějšího vydání Příručky pro stranické funkcionáře FPÖ, která je dostupná na webových stránkách strany. Volební program FPÖ pro zatím poslední volby do EP nebyl využit z toho důvodu, že není příliš obsažný, a dle našeho názoru neposkytuje dostatečný přehled o její pozici v evropské problematice. Ač je FPÖ ve vztahu k evropské integraci velmi kritická, rozhodně není stranou zaměřenou proti-evropsky. Její představy o ideální evropské spolupráci se však diametrálně liší od její stávající podoby. Stranické dokumenty se v kapitolách věnovaných evropské politice zmiňují o evropské integraci spíše v obecném slova smyslu, nikoli pouze ve spojitosti s EU. Vystoupení z EU sice strana přímo nevyžaduje, nicméně jej nevylučuje v případě, že nebude zásadně reformována podle jejích představ. Spolupráce v rámci Evropy je dle FPÖ nutná i proto, aby svým postavením mohla konkurovat dalším světovým mocnostem jako USA, Čína, Rusko, nebo islámské země ( FPÖ 2011 a: 273 ). Evropská integrace by podle FPÖ měla být založena na spolupráci suverénních a svobodných národních států, které vychází z křesťanské a humanistické tradice Západu. Právě společná hodnotová a kulturní složka evropské identity má pro stranu zcela zásadní význam –   proto usiluje o její ochranu před cizími ( ne-evropskými ) vlivy, ale zároveň chce udržet původní kulturní rozmanitost v rámci Evropy ( ,,Evropa vlastí“ ). V této souvislosti odmítá i globalizaci a nucený multikulturalismus ( FPÖ 2011 b: 17 ). Zájmy Rakouska a ochrana jeho suverenity a kultury by měly podle strany být vždy na prvním místě ( základ 3 ). EU je prý v současné době centralistický a byrokratický moloch, který omezuje suverenitu svých členských států. Měla by prý tudíž projít zcela zásadní reformou, která by z ní utvořila co možná nejvíce federalizovanou a decentralizovanou entitu, postavenou na dobrovolném spojení rovnoprávných evropských států ( FPÖ 2011 a: 273 ). Za tímto účelem by měla být přijata unijní ústava, která by přesně vymezovala povinnosti a kompetence EU a členských zemí. Ústavy suverénních států by ale podle FPÖ měly mít před právem EU absolutní přednost ( FPÖ 2011 a: 275 ). V zájmu zvýšení efektivity vzájemné spolupráce mezi členy navrhuje strana vytvoření jakéhosi ,,jádra Evropy“ ( Kerneuropa Systém ), tedy skupiny vyspělých států se zdravou ekonomikou, které by měly společnou zahraniční a bezpečnostní, nebo měnovou politiku. Přijetí dalších států do tohoto systému by záleželo na jejich ekonomických ukazatelích ( FPÖ 2011 a: 278 ). FPÖ dále prosazuje demokratizaci Unie, dodržování principu subsidiarity a větší participaci občanů na rozhodovacím procesu, zvláště prostřednictvím referend. V oblasti bezpečnostní politiky se zasazuje za zachování neutrality a také deklaruje svou ochotu účastnit se spolupráce v rámci SZBP, kterou prý neutrální status nevylučuje. Strana ale odmítá účast rakouských vojsk ve válečných konfliktech ve světě a vojenskou spolupráci s ne-evropskými mocnostmi ( FPÖ 2011 b: 17 ). Přistěhovalecká politika by podle FPÖ měla být ponechána v kompetenci členských států. Strana je pro omezení přílivu přistěhovalců z islámských zemí do států EU, neboť s sebou prý nese velké bezpečnostní riziko v podobě možnosti importu islámského fundamentalismu a s ním spojeného terorismu ( FPÖ 2011 a: 279 ). Rozšiřování Unie o další státy, které se leží na evropském území a vychází z evropské kulturní a duchovní tradice, FPÖ v principu podporuje. Balkánským zemím by však podle ní měl být vstup umožněn až v dlouhodobé perspektivě, protože musí nejprve splnit potřebná kritéria ( FPÖ 2011 a: 279 ). Vstup Turecka do EU ale strana jednoznačně odmítá a požaduje okamžité zastavení přístupových jednání. Turecko prý do Evropy kulturně ani geograficky nepatří, neuznává evropské hodnoty a navíc ani neplní kodaňská kritéria, nehledě na porušování lidských práv. Namísto vstupu by podle FPÖ bylo vhodnější vytvoření partnerství mezi EU a Tureckem, které by se následně mohlo stát i modelem pro úpravu vztahu s ostatními zeměmi v této oblasti ( FPÖ 2011 a: 274 – 275 ). 

Zdroj: Diplomová práce, MU Brno, https://is.muni.cz/th/364828/fss_m_b1/DP_FINAL_Storkova.pdf