Maďarský ministerský předseda Viktor Orbán o migrační vlně

Dámy a pánové,

Dvacátá a třicátá léta jednadvacátého století budou věkem masové migrace. Nastává éra, na kterou jsme nebyli připraveni. Mysleli jsme si, že něco takového patří někam do hluboké minulosti a na stránky učebnic. Bohužel se však v následujících letech má dostavit více lidí, než kdy předtím. Nadešel čas, abychom čelili realitě. Nadešel čas oddělit, co je skutečné, od toho, co bychom si přáli, aby bylo skutečné. Nadešel čas odhodit iluze, sofistikované teorie, ideologické a utopické klapky na očích.

Realitou je, že po dlouhý čas se rozvíjel svět paralelních společností s nejistou funkčností, hluboko v nitru řady evropských zemí.

Realitou je, že přirozeným chodem věcí jsme ohroženi – a s námi i naše děti a budoucnost.

Realitou je, že ti, kteří sem přicházejí, nemají vůbec žádné úmysly přijmout náš způsob života, protože svůj vlastní vidí jako cennější, silnější a životaschopnější než náš. Proč by se ho vlastně měli vzdávat?

Realitou je, že oni rozhodně nebudou tvořit levnou pracovní sílu požadovanou západoevropským průmyslem. Fakta ukazují, že u pozdějších generací imigrantů je hodnota nezaměstnanosti vyšší, někdy i několikanásobně, než u těch, co se narodili mimo Evropu.

Realitou je, že Evropa nebyla schopná integrovat ani předchozí vlny z Asie a Afriky během několika posledních desetiletí. Jak by se jí to mělo podařit teď, ve větším počtu vyžadujícím rychlejší tempo?

Realitou je, že otázku stárnutí Evropanů nejsme schopni řešit pomocí imigrace z muslimského světa, aniž bychom ztráceli svou vlastní kulturu, svou vlastní bezpečnost a svou identitu.

Realita je taková, že pokud se neobhájíme, budeme čelit nezvládnutelné úrovni napětí mezi stárnoucí Evropou a mladým muslimským světem. Mezi Evropou bez víry a sekulární, a stále agresivněji se rozpínajícím muslimským světem. Mezi Evropou, která je neschopná zaměstnat své absolventy, a nekvalifikovaným muslimským světem. Toto se netýká odlehlé části světa, kterou si můžeme dovolit ignorovat, ale nás, v srdci Evropy.

Dámy a pánové,

stále není pozdě, aby evropské elity porozuměly slovům generála de Gaulla:„Politika musí být založena na skutečnosti. Politika je současně řemeslem a službou, nikoliv pokusnou laboratoří, je o prosazování ideálů skrze realitu.“

Realita odráží rozdíly historické, kulturní, demografické a geografické. Stále ještě není pozdě, abychom pochopili, že realistický přístup nelimituje svobodu. Lekce, kterou se nyní učíme, je naopak, že svoboda nemůže existovat v opozici vůči realitě; bez akceptování reality dosáhneme maximálně politického deliria a intoxikace. Můžeme stavět náš svět na touze po nejušlechtilejších cílech. Pokud ovšem není založena na realitě, zůstane to navždy jen touhou. Když je člověk oponentem reality, nepřináší ani individuální, ani celospolečenský pokrok; pouze selhání, zklamání, hořkost a nakonec cynismus a sebezničení. Možná proto vídám tolik sebestředných, nešťastných liberálních politiků nervózně přešlapujících po chodnících Bruselu.

Ať se nám to líbí nebo ne, vlny masové migrace nejsou nikdy ze své podstaty poklidné. Kdykoliv velká masa lidí hledala nový domov, vedlo to nevyhnutelně ke konfliktům, protože směřovali na místa, kde už lidé žili. Lidé, kteří chtěli chránit své domovy, svou kulturu a svůj způsob života.

Dámy a pánové,

historie vší silou kope do dveří: ty teď představuje hranice Evropy a bezpečnost evropských občanů. Ačkoliv naléhavá situace nevyvolává nuanci myšlení a rafinované pocity, těžko to jsou imigranti, na koho bychom měli být naštvaní. Většina z nich jsou také oběti. Oběti svých společností, nestálých politických režimů, oběti špatné mezinárodní politiky, oběti pašeráků lidí. Dělají to, co považují za nejlepší ve svém zájmu. Problém je, že Evropané nedělají, co je v jejich nejlepším zájmu. Není výstižnější slovo pro činnost Bruselu než „absurdní“. Připomíná kapitána na lodi, která se potápí, a on místo aby převzal kontrolu nad situací, rozhoduje, které záchranné čluny mají být nekuřácké. Jako kdyby místo snahy opravit poškozený trup se všichni dohadovali, kolik vody by mělo zaplavit jaké kajuty.

Přátelé,

masová migrace je rozhodně zastavitelná. Evropa má přes půl miliardy lidí. Je nás více než Rusů a Američanů dohromady. Díky svému technologickému, strategickému a ekonomickému rozvoji máme prostředky na obranu. Problém je, že Brusel není schopen obranu Evropy zajistit, a ještě hůř, nemá ani zájem tak učinit.

V Budapešti, Varšavě, Praze a Bratislavě nikdo nechápe, jak jsme vůbec dospěli do bodu, kdy ti, kdo sem přicházejí z jiných kontinentů a kultur, mohou být bez kontroly vpuštěni. Je těžké smířit se s oslabením základních a přirozených instinktů naší civilizace týkající se obrany své existence, svých rodin, svých domovů a svých zemí.

Ale, dámy a pánové, my máme za co bojovat. Za společenství svobodných, křesťanských a nezávislých národů, se společnými kořeny, společnými hodnotami, společnou historií, geografickou a geopolitickou provázaností, kde hájíme rovnost mužů se ženami, svobodu a odpovědnost, spravedlivou soutěž a solidaritu, hrdost a pokoru, spravedlnost a milosrdenství.

Toto jsme my: toto je Evropa. Evropa je Řecko, nikoliv Persie; je to Řím, nikoliv Kartágo; je to křesťanství, nikoliv chalífát.

Vyřčením tohoto nesdělujeme, že jsme lepší, ale že jsme odlišní. Naše poukazování na existenci nezávislého evropského civilizačního rámce neznamená, že se považujeme za lepší či horší; pouze to znamená, že my jsme takoví, a vy jste zase takoví. Ne tak dávno se zdálo, že tyto myšlenky jsou vlastní nám všem. Ne tak dávno se zdálo, že na tomto panuje všeobecná shoda. Ne tak dávno se zdálo, že věci měly řád: v srdcích a myslích evropských lídrů panoval soulad ohledně toho, co je správné. Jeden po druhém prohlašovali, že multikulturalismus selhal. Před pár lety jsme stále věřili, že si uvědomí, že větší množství imigrantů nikdy nemohou úspěšně integrovat ve svých zemích. Rok 2015 všechno změnil. Dřívější harmonie byla rozdrcena. Propadli jsme se do takové deziluze, ze které se úporně snažíme uniknout.

Jednoho dne, z ničeho nic, byla vyhlášena „Willkommenskultur“. Evropští lídři nám oznamovali, že musíme pomoci. Ti nejvýše postavení nás vyzývali, abychom projevili solidaritu a nabídli pomoc. To je přirozené. My nemáme kamenné srdce. Pravdou ale také je, že nemáme ani kamenné mozky. Máme na paměti nejdůležitější pravidlo poskytnutí pomoci: pokud jim pomůžeme tady, zůstanou tady; pokud jim pomůžeme tam, zůstanou tam. Namísto abychom se drželi tohoto pravidla, Brusel začal pobízet ty, kdo žijí v chudých a zaostalých oblastech světa, aby přišli do Evropy zařídit si lepší život.

Každé ráno se půlka světa, minimálně půlka Evropy, snaží pochopit, co se stalo a co se za tím ve skutečnosti skrývá. Brzy měl každý v Evropě své vlastní vysvětlení a ani já nechci zmeškat takovou příležitost. Já to vidím tak: bruselské a evropské špičky politických a intelektuálních elit sami sebe vidí jako světo-občany. Zatímco většina populace má silný smysl národní sounáležitosti. Domnívám se, že političtí lídři si jsou vědomi i tohoto faktu. A když se svými občany nebyli schopni nalézt společnou řeč, otočili se k nim zády. Jak se říká, „vědí co dělat, vědí jak a vědí proč“. To ale znamená, že skutečný problém neleží za hranicemi Evropy, ale uvnitř Evropy. Největší ohrožení pro budoucnost Evropy nejsou ti, kdo sem chtějí přijít, ale političtí, ekonomičtí a intelektuální lídři, kteří se snaží přetvořit Evropu dle své vize proti vůli Evropanů.

Plán na obsazení Evropy miliony imigrantů tak stvořil dohromady nejbizarnější koalici světových dějin: obchodníky s lidmi, lidskoprávní aktivisty a představitele EU.

Dámy a pánové,

do dnešního dne jsou ochotni přijímat bez prověření a selekce stovky tisíc lidí, ze zemí, se kterými jsme ve válce, ze zemí, kde jsou členské země Evropské unie zapojeny do vojenských operací. Nebyla šance efektivně třídit, kdo představuje nebezpečí. Ani dnes nemáme představu, kolik z nich jsou teroristé, kolik kriminálníci, kolik ekonomičtí migranti, a kdo opravdu utíká před smrtí.

Nenacházím výstižnější slovo než šílenství.

Dámy a pánové, pane prezidente, maďarští občané, jarní vítr přináší jarní zprávy, ale tentokrát i záplavy imigrantů. Následující týdny a měsíce budou těžké, únavné a nervydrásající. Tlak na jižní hranici se stále zvyšuje. Impotence Bruselu zvyšuje napětí. Balkánské země jsou chyceny v pasti. Z jihu propouští Řekové tisíce lidí, kteří následují v němčině pronesená slova ze severu. Musíme být připraveni na každou eventualitu. Poskytujeme personál – příslušníky pohraniční stráže, technické zařízení a vybavení do balkánských zemí, protože to ony jsou nyní obránci evropských hranic. A dokud budou vzdorovat, budeme i my schopni lépe střežit své hranice. To známe už od dob Hunyadiho („Turkobijec“ – hist. postava – pozn. překl. ).

Věříme, že uspějeme, ale to samo o sobě nestačí.

Musíme posílit naše vlastní obranné linie. Tato obranná opatření budou stát peníze. Doposud stály 85 milionů forintů, a to jsme odčerpali z našeho rozpočtu. Nechal jsem vyslat nové vojenské jednotky k hranicím, zřídil stálé vojenské posádky v regionech Csongrád a Bacs-Kiskun a nařídil jsem ministru obrany připravit plány na vybudování ochranné linie podél maďarsko-rumunské hranice. Policisté i vojáci si počínají nesmírně schopně – za to jim děkujeme.