Kosovo je Srbsko!

 

Přeneseně přinášíme článek o misi evropských nacionalistů a patriotů na Kosovo a Metohiji v roce 2013.

 

 

Humanitární mise EFSK – Kosovo a Metohije 2013

 

 

Po více jak pěti měsících se čeští vlastenci, tentokrát v rámci nově vzniklé Evropské fronty solidarity pro Kosovo, vydali opět do tohoto překrásného kousku uloupené srbské země. Podzimní humanitární akce tentokrát nabyla mezinárodního charakteru, jelikož se akce zúčastnili i aktivisté z Itálie, Francie, Finska a dokonce i Brazílie. Celou akci organizovala Evropská fronta solidarity pro Kosovo společně s humanitární organizací SOL.ID. Češi shromáždili výraznou část humanitární pomoci pro Srby na Kosovu. Účast lidí z dalších zemí však byla velmi důležitá, neboť jim může ukázat cestu, jak pomáhat Srbům na Kosovu. Výzvu s prosbou o přispění jsme vyvěsili na různých internetových stránkách s dostatečným předstihem a potvrdilo se, že to byla dobrá volba.

Samotná Evropská fronta solidarity pro Kosovo byla založena již v červnu letošního roku. V srpnu byla oficiálně vyhlášena sbírka na podzimní humanitární pomoc a pomalu se rozjela její propagace. První naší velkou akcí byla návštěva delegace Srbské radikální strany v Praze, kterou tvořili vrcholní srbští politici. Delegace této strany, jež je hlavní politickou silou v Srbsku, která brání srbské Kosovo, pobývala v naší vlasti několik dní. Právě my jsme byli jejími hostiteli v Praze. Uspořádali jsme zde veřejnou přednášku, na níž členové této delegace vystoupili, viz ZDE. Přednášku můžete zhlédnout ZDE ( nebo také ZDE a ZDE ). I na této akci jsme vybírali prostředky na naši sbírku. Delegace Srbské radikální strany vystoupila také na manifestaci českých nacionalistů organizované k poctě sv. Václava a na přednášce Červenobílých v Brně, viz ZDE. Na obou těchto akcích se rovněž vybíraly finanční prostředky. Kromě finančních příspěvků se shromažďovala i materiální pomoc, především oblečení a hračky. Celá naše mise byla pečlivě plánována týdny dopředu. Na cestu jsme vyrazili v polovině října. Z České republiky se nakonec vypravují tři automobily plné humanitární pomoci a 17 odhodlaných dobrovolníků, kteří chtějí za každou cenu alespoň o trochu zlepšit situaci některých Srbů na Kosovu a Metohiji. Naše auta takřka praskají ve švech. Značnou část materiální pomoci jsme bohužel museli nechat doma, jelikož pro ní jednoduše nebylo místo. Do aut jsme tedy naložili ty nejpotřebnější a nejhezčí věci a vyrazili směr Bělehrad. Materiální pomoc, kterou se nám nepodařilo odvézt, přepravíme do Kosova během příští mise.

 

Bělehrad, setkání s předními srbskými politiky a naše první aktivity

 

V brzkých ranních hodinách přijíždíme do srbské metropole, kde na nás už čekají přátelé ze Srbské radikální strany ( informace o SRS ZDE, ZDE a ZDE ), kteří nám tentokrát s celou organizací mise značně pomáhají. Pro řidiče našich vozů je připraveno přespání v bytě jednoho z přátel a i zbytek posádky si může oddychnout v sídle strany. Po nutném odpočinku se postupně vydáváme poznávat krásy města na soutoku Dunaje a Sávy. Postupně se všichni setkáváme v jedné tradiční srbské hospůdce v centru, kde se dozvídáme detaily našeho večerního programu.

V podvečer se všichni, včetně našich kamarádů ze zahraničí, kteří mezitím také dorazili, scházíme ve stranickém sídle SRS v centru města. Odtud společně vyrážíme do již připraveného sálu bělehradské radnice, ve kterém se bude konat konference pořádaná mládeží SRS. Konference se koná pod názvem: „Evropští antiglobalisté za srbské Kosovo a Metohiji“. Aktivisté SRS v rámci propagace celé akce rozdávali několik dní letáky v centru Bělehradu i na tamních vysokých školách. Sál je stylově vyzdoben vlajkami všech zúčastněných zemí a pomalu se zaplňuje stovkami příchozích Srbů. Jakmile sál zaplní téměř 400 posluchačů, konference začíná. Nejprve na počest zahraničních hostů znějí české a italské lidové vlastenecké písně. Každý Čech jistě pocítil velikou hrdost, když slyšel v Bělehradě znít krásné vlastenecké písně svého lidu. Jednalo se o tradiční sokolské písně ( „Lví silou“ a „Spějme dál“ ). Poté následují srbské vlastenecké lidové písně a jejich sborový zpěv, včetně hymny SRS, což je také velmi působivý zážitek.

Po hudebním úvodu jsou všichni zúčastnění uvítáni příjemnou moderátorkou, která uvede prvního řečníka, jímž je český aktivista Patrik Vondrák. Patrikova řeč se nese v duchu zdůrazňování vzájemné propojenosti a přátelství českého a srbského národa napříč staletou historií. Taktéž dojde na tak ožehavá témata, jako je nebezpečí globalizace či případný vstup Srbska do EU, před kterým Patrik Vondrák důrazně varuje. Toto varování se nezakládá pouze na prázdných frázích, ale je doplněno mnoha příklady a statistikami samotné EU, která není nic jiného než jen ekonomický projekt nejmocnějších. Během projevu se českému nacionalistovi dostává hned několika násobného potlesku. Celý projev je zakončen výzvou v srbštině, při které není dle nás překladu třeba: „Dragi prijatelji, mi u EU ne živimo u demokratskom ni ti u slobodnom društvu. Branite svoju slobodu! Branite svoj suverenitet! Branite svoje vrednosti! Branite svoju teritoriju! Kosovo je Srbija!“ Závěr projevu byl odměněn bouřlivým aplausem. Celý projev si můžete přečíst ZDE.

Po českém řečníkovi přichází na řadu dvojice italských aktivistů Matteo Caponetti za EFSK a Guglielmo Casalini za organizaci SOL.ID. Oba dva projevy se nesly v duchu zachování jedinečnosti identity každého národa a nezpochybnitelném právu Srbska na svoji kulturní kolébku – Kosovo a Metohiji. Matteo mluvil v prvé řadě o Kosovu a svůj emotivní projev zakončil zvoláním, že chce zemřít za srbské Kosovo, což Srby nesmírně nadchlo a odměnili jej tudíž bouřlivým potleskem. Guglielmo mluvil, vedle Kosova, především o aktivitách SOL.IDu v dalších zemích, o podpoře Sýrie a Bašára Assada a o humanitární pomoci, kterou poskytují různým etnikům v Africe či Asii. Všechny cizojazyčné projevy byly v sále simultánně překládány do srbštiny.

Jako poslední se slova chopil zástupce předsedy SRS Nemanja Šarović. Ten vede stranu v době, kdy je její předseda Vojislav Šešelj již téměř 11 let protiprávně vězněn v Haagu, a to bez jediného rozsudku. Obviněn je přitom jen z tzv. „verbálního deliktu“. Nemanja Šarović nám v prvé řadě poděkoval za pomoc, kterou poskytujeme Srbům. Dále zdůraznil, že z Evropy přicházelo do Srbska dosud jen zlo, které ničilo Srby, ale že my jsme Srbům ukázali, že Evropa není jen špatná, a že obyčejní lidé nesouhlasí se zločiny svých vlád. Celou konferenci můžete zhlédnout ZDE. Krátká videa z konference pak můžete zhlédnout ZDE a ZDE. Fotogalerii z konference si můžete prohlédnout ZDE. Při této příležitosti jsme měli možnost seznámit se s řadou významných osobností. Krom již zmiňovaného Nemanji Šaroviće jsme se setkali také s místopředsedou SRS Zoranem Krasićem, jenž byl naším hostem v Praze a s Alexandrem Šešeljem, synem vězněného předsedy SRS Vojislava Šešelje. Vedle nich jsme se setkali s řadou dalších vysokých funkcionářů SRS.

Tato grandiózní akce mládeže SRS ohromila jak nás, tak i všechny zahraniční účastníky mise EFSK. Pořádání konferencí v obdobném měřítku zůstává zatím pro vlastence z evropských zemí bohužel jen hudbou budoucnosti. Po skončení konference, které se zúčastnilo odhadem na 400 lidí různých věkových kategorií je pro nás v sídle SRS přichystána večeře, na hostině nechybí řada srbských specialit. Srbové nám tak opět ukazují svou nám již známou pohostinnost. Není však mnoho času na zbytečné oslavy. Cíl naší cesty byl jiný! Proto už ve dvě hodiny ráno konvoj pěti automobilů vyráží směr Kosovská Mitrovice. K našim autům se totiž přidaly dva minibusy s celkem dvanácti Italy, dvěma Francouzi, jedním Finem, jedním Brazilcem a jedním srbským překladatelem. Naše výprava tak byla konečně kompletní.

 

Příjezd do Kosova

 

K hranicím tohoto pseudo-státu jsme dorazili časně ráno. Na hranicích nepotkáváme žádné Albánce, ale pouze Srby a příslušníky tzv. Eulexu, zde přesněji řečeno Němce, kteří kontrolují naše pasy. Vše se obchází bez jakýchkoli komplikací a kolem osmé hodiny ráno přijíždíme do Kosovské Mitrovice, kde na nás čekají přátelé ze SRS. Již z minulé cesty víme, že toto město je rozděleno řekou Ibar na albánskou a srbskou část. Na mostech jsou postaveny barikády a hlídkují zde vojáci KFOR. Srbská část je na první pohled daleko chudší. Nenajdete zde žádné velké obchody či naleštěné výlohy, tak jako v albánské části, kde byla dokonce rekonstruována mešita za přispění EU. Nenajdete zde ani obchody globálního rozměru, které se do albánské části již dostaly.

Po příjezdu nás uvítal a se vším nám pomáhal Dobroslav Dobrić. Ten je předsedou tamní krajské organizace SRS. Jedná se o jednoho z hlavních předáků kosovských Srbů. V letech 1997 - 2000 byl poslancem srbského parlamentu. V letech 2008 - 2012 byl předsedou okresního zastupitelstva v okresu Zvečane. V současnosti je zástupcem předsedy parlamentu kosovských Srbů, který tamní Srbové vyhlásili na svou obranu, před narko-státem Kosovo. Nejvíce se však náš hostitel vyznamenal před dvěma lety. Tehdy se Srbové na severu Kosova vzepřeli tlaku mezinárodních okupantů, kteří je chtěli integrovat do tzv. „nezávislého Kosova“. Na svou obranu postavili Srbové barikády a téměř tři čtvrtě roku hrdinsky odolávali útokům po zuby ozbrojených vojáků KFOR, přičemž na odpor se Srbové stavěli většinou pasivní rezistencí. V čele srbských barikádníků stál tehdy právě Dobroslav Dobrić.

V Kosovské Mitrovici na nás čeká i místní televize, která se o naší humanitární misi chystá natočit reportáž. Proběhnou tedy dva krátké rozhovory s Patrikem Vondrákem a Mattem Caponettim jakožto se zástupci EFSK. Rozhovor můžete zhlédnout ZDE. Následně je už čas na menší občerstvení, a tak nás srbští přátelé vedou do menší kavárny, kde většina z nás doplňuje potřebné síly srbskými specialitami. V kavárně se dozvídáme, že večer před naším příjezdem ve městě vybouchla další bomba, která tentokrát zničila několik výloh. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Jednalo se již o třetí bombu, která v daném týdnu ve městě explodovala. Právě v této době v Kosovu rostlo napětí. 3. listopadu se totiž mají konat kosovské komunální volby ( o jejich výsledku ZDE, pozn. Redakce ČB. ). Srbové na Kosovu až dosud volili svou okresní a obecní samosprávu v rámci srbských voleb a srbské instituce na Kosovu tak fungovaly v rámci srbských zákonů a odmítaly se podřídit nezávislému Kosovu. Na nátlak EU i pro-západní srbské vlády teď ovšem musejí kosovští Srbové volit své zastupitele v nadcházejících kosovských volbách. To ovšem znamená, že srbské enklávy na Kosovu se budou muset podřídit kosovsko - albánské vládě a srbské instituce na Kosovu zaniknou. Srbští vlastenci proto chtějí tyto volby bojkotovat. To je důvod, proč v poslední době v Kosovské Mitrovici tak často vybuchují bomby. Jedná se o způsob, jak zastrašit tamní Srby a přinutit je k poslušnosti. V souvislosti s tím došlo i k posílení západních okupačních sil v oblasti. Celé město je však vyzdobeno srbskými vlajkami a transparenty, které vyzývají, aby lidé bojkotovali blížící se kosovské volby. Dodáme, že jen pár dní po našem odjezdu, zahájila kosovská policie represe proti tamním Srbům, šikanovala je a řadu z nich zatkla s cílem zlomit jejich odpor. Ze stejného důvody zahájily v oblasti manévry jednotky KFOR.

V Kosovské Mitrovici končí první díl naší reportáže. Již brzy zveřejníme druhý díl a v něm se dozvíte informace o srbské enklávě Štrpce na jihu Kosova, v níž jsme pomáhali a především pak podrobnosti o základní škole a rodinách, kterým jsme díky vašim příspěvkům poskytli tolik potřebnou humanitární pomoc.

Při popisu naší humanitární mise jsme skončili v Kosovské Mitrovici, která je nejvýznamnějším městem severní části Kosova. Právě sever Kosova je poslední oblastí tohoto jiho-srbského regionu, kterou dodnes kompaktně obývají Srbové a nepodléhají zde dosud moci kosovské pseudo-vlády.

 

Kosovská Mitrovice a nákup humanitární pomoci

 

Kosovská Mitrovice je také učebnicovým příkladem tolerance Srbů a nesnášenlivosti Albánců. Zatímco v srbské části města bez problémů žije albánská menšina, z albánské části byli všichni Srbové i další ne-albánci vyhnáni a dokonce byly zničeny i jejich hřbitovy. Kolem jednoho takového zdemolovaného srbského hřbitova jsme později projížděli. Na barikádě, jež chrání srbskou část města před Albánci, jsme vyvěsili českou vlajku na znamení naší podpory bratrskému srbskému národu. Jedná se o již druhou českou vlajku, která zde hrdě vlaje vedle zástavy srbské a ruské. Po jídle se dělíme na menší skupinky, které mají za úkol ve městě nakoupit pomoc vytipovaným rodinám a škole. Zahraniční část výpravy vyráží nakoupit potraviny a drogerii do největšího obchodu ve městě. Mezitím se my staráme o balíčky se školními pomůckami pro 75 dětí z jedné zapadlé srbské školy nedaleko hranic s Makedonií. Druhá skupina Čechů vyráží hledat prodejnu s IT technikou a další skupina nakupuje sportovní potřeby. Později cestou ještě nakoupíme sladkosti pro děti ze základní školy.

 

Návštěva starobylých srbských svatostánků

 

Po docela hektických přípravách balíčků, nákupu potravin a nakonec i počítače a míčů se všichni shledáváme u svých automobilů. Nakládáme vše do aut a vyrážíme směr Pećka patrijaršija. Jedná se o středověké sídlo Srbské pravoslavné církve a jejího patriarchy. Tamní klášter byl vybudován ve 13. století a nachází se na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Po nutné kontrole dokladů od kosovských policistů, kteří zde střeží klášter před případnými útoky Albánců, vstupujeme do areálu kláštera. Uvnitř kostela můžeme obdivovat překrásné fresky světců a dokonce i prý zázračnou ikonu Bohorodičky a také trůn srbského patriarchy. S jeptiškami jsme zde vedli velmi zajímavý rozhovor, jehož hlavním tématem byly jejich vztahy s Albánci. Dozvěděli jsme se, že před válkou byly vztahy s Albánci nekonfliktní. Klášter často navštěvovalo velké množství Albánců, a to bez ohledu na to, že většina z nich jsou muslimové. I oni se zde modlili a chovali klášter ve velké úctě. Tento krásný harmonický vztah bohužel zničila válka vyvolaná Západem a následná okupace. Albánští extrémisté se poté dokonce opakovaně pokusili na klášter zaútočit, byli však pokaždé včas zastaveni vojáky KFOR.

Jeptišky nám s radostí vyprávěly o jedné velmi zajímavé a milé příhodě. Nedávno navštívila klášter exkurze několika desítek albánských žáků z místních škol. Jednalo se o první obdobnou albánskou návštěvu od začátku okupace. Srbské jeptišky přijaly albánské děti velmi vlídně a vyprávěly jim, že i jejich rodiče se zde kdysi chodili modlit. Jedna holčička se poté osmělila a na výzvu jeptišky se začala modlit k Bohorodičce a poté se k ní připojily i ostatní albánské děti a všechny se svým muslimským způsobem modlily v tomto křesťanském chrámu k Panně Marii. Doufejme, že podobných projevů porozumění a tolerance mezi Srby a Albánci bude v budoucnu více.

Jelikož je však pozdě, nasedáme do automobilů a spěcháme do dalšího kláštera, který nese název Visoki Dečani a pochází ze 14. století. Před vjezdem do kláštera jsou bunkry a zátarasy s ostnatým drátem, hlídané italskými vojáky KFOR. Ti jsou plně ozbrojení a mají na přístupové cestě ke klášteru dvě kontrolní stanoviště. Hlídají klášter před případnými útoky albánských extrémistů, jimž byl v minulosti tento skvost srbské kultury opakovaně vystaven. Přijíždíme už za šera, přesto nás vojáci KFOR i místní mniši pouštějí do toho překrásného chrámu, kde právě probíhá bohoslužba. Pro velkou část z nás bylo velkým zážitkem jen mlčky pozorovat svíčkami osvícené mnichy, kteří zpívají své modlitby. I Visoki Dečani jsou na seznamu památek UNESCO. Mnichům bylo líto, že jsme přijeli tak pozdě, měli totiž pro nás připravené pohoštění, ovšem my jsme dorazili právě v době, kdy se konala bohoslužba.

Šero se nám pomalu proměnilo v černo černou tmu a před námi je ještě několik stovek kilometrů neznámou cestou. Vyrážíme tedy směr Prizren, kterému Srbové říkají carské město. Ve středověku byl totiž sídlem srbského Cara a tedy hlavním městem Srbska. Dnes je město etnicky čistě albánské. V centru města i podél místní řeky vidíme řadu krásných kaváren i hotelů. V tomto zajímavém městě si všímáme jeho největší dominanty  – osvětleného hradu, který se tyčí nad městem. Škoda, že není více času na detailnější prohlídku.

 

Enkláva Štrpce na jihu Kosova a Metohije

 

Okolo půl desáté večer dorážíme konečně do místa našeho přenocování, srbského městečka Brezovica, kde máme dohodnutý nocleh v hotelu Ljuboten. Brezovica se nachází v okresu Štrpce, jenž je velkou srbskou enklávou ležící na jihu Metochije. Jedná se o nejjižněji položenou a tudíž také o nejvzdálenější srbskou enklávu.  Zde na nás už čekají další srbští přátelé v čele s tamním předákem kosovských Srbů Zvonkem Mihajlovićem, kteří nás okamžitě ochotně ubytovávají. Je zde možnost si i vybrat jídlo z tradičních balkánských pokrmů jako jsou například ćevapi či pljeskavica. Doplňujeme zde tedy síly a postupně všichni odcházíme spát. Přeci jenom nás zítra čeká velice náročný den a my toho za poslední dva dny moc nenaspali. Zde je potřeba v krátkosti představit také našeho hlavního hostitele a průvodce Zvonka Mihajloviće. Ten patří k nejvýznamnějším předákům kosovských Srbů. Je předsedou tamní krajské organizace Srbské radikální strany. Byl poslancem srbského parlamentu ve dvou volebních obdobích. Byl také předsedou srbské samosprávy okresu Štrpce a to rovněž ve dvou volebních obdobích. Zvonko Mihajlović je také válečným veteránem, během války v roce 1999 byl velitelem baterie raketového vojska. 

Na jaře letošního roku uzavřela srbská vláda na nátlak EU dohodu s vládou Kosova, jež fakticky znamená likvidaci srbských samospráv na Kosovu, které se nadále považovaly za součást Srbska. Na místo nich mají být vytvářeny nové samosprávy tamních srbských enkláv, které mají být podřízeny nelegitimní vládě v Prištině. Právě Zvonko Mihajlović se postavil do čela odporu proti této zradě a vedl kosovské Srby na demonstrace do Bělehradu. Srbská vláda se jej snažila všemožně zkorumpovat a přimět ke spolupráci nabídkami privilegií i výhružkami, že jej odvolá z funkce. Zvonko Mihajlović se však zachoval jako pravý vlastenec. Čest pro něj byla důležitější, než osobní prospěch, a tak nezradil a nepodřídil se příkazům kolaborantské vlády. Ta jej za trest odvolala z funkce předsedy okresní samosprávy. Zvonko Mihajlović však nadále zůstává nezdolný v odporu proti uloupení Kosova.

Ráno brzy vstáváme. Dole v restauraci je pro nás již přichystána snídaně. Po snídani nasedáme do našich automobilů a následujeme srbské přátelé ze SRS, kteří na nás čekají i na tomto odlehlém místě Srbska. Skvělým průvodce po této překrásné krajině je nám především již zmíněný zdejší předák SRS Zvonko Mihajlović.

 

Humanitární pomoc základní škole

 

Po pár minutách jízdy dorážíme do místní školy, kterou navštěvuje 72 žáků různých věkových kategorií. Jedná se o školu Šarski odred, jméno nese po tamním oddílu srbských partyzánů z doby 2. světové války. Tato škola se nachází ve vsi Vrbeštica. Před budovou školy, která mimochodem vypadá dosti podobně jako škola Sv. Sávy, kterou jsme navštívili na jaře, již čekají natěšení žáčci. Přivítáme se s místním učitelským sborem a panem ředitelem Slobodanem Pavletovićem, který nás zde srdečně vítá. I zde na nás čeká televizní štáb, který celou akci natáčí. Rovněž také natáčí rozhovory s představiteli EFSK. Jako uvítání a zároveň poděkování si pro nás děti připravily srbskou lidovou vlasteneckou píseň, která pojednává právě o Kosovu jakožto historické a kulturní kolébce srbského národa.

Konečně se většina z nás vrací k automobilům, kde začíná postupně vynášet humanitární pomoc pro místní děti a učitelský sbor. Pro každé dítě je připraven balíček se sešity, pravítky, tužkami, pastelkami a vlastně všemi možnými potřebami, které se ve škole rozhodně neztratí. Mezi děti je rozdáno i na 10 míčů na různé sporty, které vykouzlily na tvářích dětí asi největší úsměvy. Naše slečny ještě každého z přítomných obdarují nějakým tím plyšákem, který pro ty nejmenší znamená opravdu velikou radost. Jako poslední jsou řediteli školy předány dva počítače. Jeden zbrusu nový stolní počítač s LCD monitorem a veškerým nutným vybavením a druhý repasovaný laptop, který do sbírky daroval jeden z Vás. Pro každé dítě je ještě přidaná nějaká ta sladkost v podobě čokoládového vajíčka s hračkou. S několika dětmi jsou pořízeny ještě krátké rozhovory o jejich budoucnosti a životě na Kosovu. Pak už je čas na společné focení, ke kterému děti přistupují velmi zodpovědně a velmi rády se chopí našich praporů. Jen těžko se nám odcházelo od tak milých lidí a většina z nás ještě nějakou tu minutu vydržela a snažila se s dětmi prohodit nějaké to slovo. Dozvěděli jsme se například, že se zde učí jak angličtinu, tak i ruštinu. Proběhlo i nějaké to vyměnění kontaktů a ne jen dívkám z nejedněch šťastných dětských očí ukápla slza.

V dalším díle, který vyjde již za nedlouho, se dozvíte podrobnosti o humanitární pomoci, kterou jsme díky vašim příspěvkům poskytli dvěma chudým rodinám se spoustou malých dětí, a také válečnému invalidovi Duškovi Pejakovi.

 

V dalším díle naší reportáže se budeme věnovat především pomoci velmi chudým srbským rodinám v enklávě Štrpce, které mají velké množství malých dětí. Jedná se možná o nejzajímavější část celé naší cesty. V minulém díle jsme skončili u pomoci základní škole v téže enklávě ve vsi Vrbeštica. Odsud jsme již zamířili za chudými rodinami.

 

Humanitární pomoc rodině Stanojkovićů

 

Další zastávkou je vesnice Sušica, kam jedeme podpořit rodinu Radovana Stanojkoviće ( 54 let ). Jemu a jeho manželce Ljiljanje ( 39 let ) se narodilo celkem 14 dětí. Dvě ale bohužel onemocněly a zemřely ještě v dětství. Celkem tak mají manželé Stanojkovičovi 12 dětí, z toho 6 synů a 6 dcer. Náš průvodce Zvonko Mihajlović ocenil zásluhy Radovana Stanojkoviće takto: „Udělal toho pro Srbsko víc, než kdo jiný, protože dal své vlasti 6 budoucích vojáků a 6 budoucích matek“. Dle tradičních patriarchálních hodnot, které v Srbsku stále ještě přežívají, jsou totiž všichni chlapci budoucími vojáky a všechna děvčata budoucími matkami. Srbsko má velký problém s nízkou porodností a vymíráním národa, stejně jako v podstatě celá Evropa. Na Kosovu se však mezi Srby nadále udržují zdravé a patriarchální hodnoty, a tak mají tamní Srbové relativně vysokou porodnost, běžně mají tři nebo i čtyři děti, často však mají dětí více. Rodina Radovana Stanojkoviće pak patří k nejpočetnější srbským rodinám vůbec. Právě takovéto rodiny patří k nadějím Srbska, neboť alespoň trochu pomáhají zabrzdit smrtonosný pokles porodnosti a vymírání národa, a to i za cenu velké chudoby, ve které pak tyto rodiny žijí. Vysoká porodnost je pak pro Srby obzvlášť důležitá právě na Kosovu, aby se zde jejich počet v rámci možností zvyšoval. Rodina Stanojkovićů je však bohužel extrémně chudá a je zcela závislá na humanitární pomoci. Vesnice Sušica, v níž tato rodina žije, se nachází vysoko v horách. Radovan Stanojković je nezaměstnaný již od za začátku okupace v roce 1999. Za války sloužil v místní domobraně, která měla za úkol chránit vesnici Sušica.

Práce pro Srby v současném Kosovu téměř není, protože všechny tamní větší podniky získali Američané jako válečnou kořist a navíc Srbové téměř nemají možnost najít si práci mimo své enklávy v oblastech obývaných Albánci. Radovanova manželka Ljiljana je pochopitelně v domácnosti a pečuje o děti. Práci si bohužel zatím neúspěšně hledá také jejich nejstarší 18-ti letý syn Jovica. Jejich chudobu umocňuje také to, že nemají žádnou možnost živit se alespoň zemědělstvím či pastevectvím. Dvě nejstarší dcery jsou již vdané a žijí se svými manžely u jejich rodin. Podmínky, v nichž rodina žije, jsou pro nás opravdu nepředstavitelné. Manželé Stanojkovićovi žijí s deseti dětmi v malém dvoupokojovém domku. Celková rozloha jejich domu je pouhých 30 m2. Situace je o to horší, že jedna z Radovanových dcer má těžké astma a musí pravidelně jezdit na léčení do Kragujevace ve středním Srbsku, tedy téměř 400 km daleko! Tam se totiž nachází nejbližší nemocnice schopná poskytnout malé dcerce Stanojkovićů adekvátní péči. Do kosovsko - albánských nemocnic nemohou, protože jim nedůvěřují. Oproti tomu albánští pacienti se v srbských nemocnicích léčí zcela běžně a bez problémů. Také do nejbližších porodnic to mají Srbové z této enklávy stovky kilometrů daleko. Stát jim bohužel téměř nijak nepomáhá, dle srbských zákonů totiž mohou chudé rodiny dostávat dětské přídavky ( které jsou i tak velmi malé ) jen na čtyři děti, na další děti pak žádné přídavky nedostanou. Ani Vás tak jistě nepřekvapí, že rodina Stanojkovićů přežívá jen díky humanitární pomoci od dobrých lidí jak ze Srbska, tak i ze zahraničí. Ti chudou rodinu zásobují jídlem, oblečením i všemi dalšími základními potřebami.

Nejstarší z dětí Stanojkovićů je dcera Anica ( 22 let ), ta je již vdaná a žije u svého manžela a jeho rodiny, mají spolu dvě dcery. Vdaná je i Zorka ( 19 let ), ta rovněž žije u svého muže a jeho rodiny, mají spolu jednoho syna. S Radovanem Stanojkovićem a jeho ženou pak žijí tyto děti: syn Jovica ( 18 let ), Nenad ( 14 let ), Andrej ( 13 let ), Adriana ( 12 let ), Natalija ( 11 let ), Darko ( 8 let ), Jug Bogdan ( 7 let ), Andjelija ( 4 roky ), Katarina ( 1, 5 roku ). Nejmladším přírůstkem rodiny je pak dvouměsíční miminko Jovan.

V autech cestou do vsi Sušica trávíme jen slabou půl hodinu, která nám ale nabízí neopakovatelné pohledy na zasněžené velikány místních hor, které svým vzhledem připomínají Alpy. Při příjezdu do vesnice na nás na návsi čeká již skupinka malých dětí, které zvědavě okukují pro ně neznámé cizince. Většina z nás se hned s nejmenšími kamarádí. Dvojice klučinů se dokonce lámanou angličtinou ptá, jak se jmenujeme a odkud přijíždíme.

K domu rodiny je to ještě nějaký kus cesty. Proto nakládáme materiální pomoc do jedné prázdné dodávky bez lidí a zbytek vyráží s dětmi pěšky. U domu nás vítá otec rodiny Radovan Stanojković, který všem přítomným nabízí výbornou domácí rakiji. Kdo neochutnal, může jen litovat. Pouhým okem můžeme vidět, že tato dvanáctičlenná rodina byla pro naši pomoc vybrána více než výborně. Jak bylo řečeno, je zřetelné, že tito lidé žijí v daleko skromnějších podmínkách, než na jaké je většina z nás zvyklá, přesto jsou možná daleko spokojenější než my. Rodině je postupně předáno velké množství materiální pomoci, která skýtá různé druhy oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin ( především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd. ), drogerie a v neposlední řadě i hraček a sladkostí. Kolem domu rodiny se shromáždila i řada místních sousedů se svými nejmenšími. Ani na tyto prcky naše dívky nezapomněly a i na jejich tváři se nám podařilo vykouzlit úsměvy díky nějakému tomu darovanému plyšáku. Na tvářích rodiny je vidět, že pomoc jim opravdu učinila obrovskou radost. Milým překvapením pro nás je to, že zrovna v den návštěvy slavil jeden chlapeček z rodiny narozeniny. Jmenuje se Jug Bogdan, jméno dostal na počest srbského národního hrdiny, středověkého rytíře, který bojoval v bitvě na Kosově poli. Rytíř Jug Bogdan byl otcem devíti synů a všichni společně bok po boku padli v bitvě na Kosově poli. Radovan Stanojković tak dal na počest těchto hrdinů svému synu, jenž se narodil právě jako jeho deváté dítě, jméno Jug Bogdan.

Rodina pro příležitost narozenin malého Jug Bogdana přichystala pro všechny pohoštění v podobě dortu. Na závěr nemohlo chybět společné focení. Během našeho rozloučení bylo ještě hlavě rodiny Radovanovi Stanojkovićovi předáno na 200 euro v hotovosti jako součást naší pomoci. Bylo nám s ohromnou radostí sděleno, že si za tyto peníze rodina pořídí dlouho plánovaný sporák. Při rozhovoru jsme se rodiny ptali na jejich vztahy s místními Albánci, kteří žijí v sousední vesnici. Ty zde naštěstí nejsou problematické jako jinde v Kosovu. Obě komunity spolu de facto nekomunikují. Místní Albánci své srbské sousedy neutlačují, ovšem i zde se vztahy zhoršily s válkou a začátkem okupace. Před válkou zde byly vztahy mezi Srby a Albánci zcela bezproblémové.

Není ale času nazbyt a i když by někteří z nás jistě rádi zůstali, musíme jet dál. Sjíždíme pouze z kopce a opět míjíme ony úžasné obrazy zdejších hor a krajiny, kterým podzim dává překrásné barvy. Míjíme nově vybudovanou mešitu, která, jak se později dozvíme, byla postavena teprve nedávno pro místní Albánce. Zde je třeba zmínit také jeden zajímavý fakt. Všeobecně u nás panuje přesvědčení, že kosovští Albánci jsou převážně muslimové. To ovšem není pravda, řada kosovských Albánců je totiž katolického vyznání. Dokonce i hlavní vůdce proti-srbského separatismu kosovských Albánců, Ibrahim Rugova, byl katolík.

 

Humanitární pomoc rodině Kocinců

 

Poté již přijíždíme do vesničky Popovce za druhou rodinou, které dnes hodláme pomáhat. Před nově postaveným domkem nás čeká rodina, která má tentokrát sedm dětí. Otec rodiny Vlade Kocinac pracuje u místní kosovské policie ( u kosovské policie jsou vytvořeny povinné normy, dle kterých zde musí být zaměstnáno také určité množství Srbů, čímž se pak Albánci ohání před mezinárodním společenstvím ), a to je asi hlavní důvod, proč může žít v celku bez problému ve vesničce obývané téměř výhradně Albánci.

Novostavba je postavena jen díky hypotéce, kterou se daří splácet díky pomoci příbuzných, kteří žijí a pracují ve Švýcarsku. Rod Kocinců žije v této vesnici ( v minulosti se jednalo o čistě srbskou vesnici ) již 200 let a krom rodiny Vladeho, zde žije ještě několik málo jeho příbuzných s rodinami. Většina příslušníků rodu Kocinců žije ve Švýcarsku. Na vesnici svého rodu ale nezapomněli. Peníze vydělané ve Švýcarsku investují právě do své vsi Popovce, kde vykupují půdu i domy od místních Albánců a mají v plánu se do této vesnice vrátit. Chtějí tak dosáhnout toho, aby ves Popovce byla opět v rukou jejich rodu a byla opět srbská. Příklad rodu Kocinců nám také jasně ukazuje, že mezi Srby na Kosovu se do dnešní doby uchovaly zdravé patriarchální hodnoty a rodová sounáležitost. Situace, kdy vykupují Srbové majetek od Albánců, je zcela ojedinělá a výjimečná. Obvykle to jsou totiž Albánci, kteří vykupují půdu a domy od Srbů ( dnes to ve velkém dělají v jižním Srbsku ) a šíří se tak v původně srbském etnickém prostoru. V Popovcích však naštěstí dochází k opačnému procesu.

I mezi kosovskými Albánci totiž dnes již dominuje moderní západní styl života. Řada z nich nechce žít na venkově a raději se stěhuje do měst. To je důvod, proč Albánci v Popovcích prodávají svůj majetek tamním Srbům. Z měst v Kosovu Albánci vyhnali v podstatě všechny Srby, a tak jsou všechna větší města na Kosovu dnes již čistě albánská.

Vlade Kocinac a jeho manželka mají tyto děti: nejstarší je dcera Tamara ( 13 let ), Kristýna ( 12 let ), Nemanja ( 10 let ), Stefan ( 7 let ), Sava ( 4 roky ), nejmladším přírůstkem jsou pak dvojčátka, dva chlapečci, mají 1 rok a 10 měsíců. Ačkoliv Vlade Kocinac pracuje u policie, jeho malý plat nestačí na to, aby odpovídajícím způsobem uživil početnou rodinu. Jeho manželka je pak pochopitelně v domácnosti a tudíž nemá žádné příjmy. Proto i jeho rodina potřebuje humanitární pomoc. Vlade Kocinac je navíc válečným veteránem, za války na Kosovu bojoval jako příslušník srbské policie.

Právem si Vlade Kocinac stěžoval na srbskou vládu. Tím, že má 7 dětí, se totiž nesmírně zasloužil o vlast. Obzvlášť v době, kdy srbský národ vymírá, je to nesmírně záslužným počinem, a to navíc na Kosovu, kde je potřeba co nejvíce zvýšit srbskou populaci. Namísto podpory totiž jemu i dalším takto početným rodinám hází srbská vláda klacky pod nohy. Dle zákona totiž mohou dostávat dětské přídavky jen na čtyři děti, na další děti již žádné přídavky nedostanou. Tento fakt situaci rodiny ještě více zhoršuje. Není však divu, že srbská vláda vede takovouto proti-rodinnou politiku, jedná se totiž o vládu pro-západní, které vůbec neleží na srdci národní zájmy.

Z těchto důvodů i rodina Kocinců nutně potřebuje humanitární pomoc, aby mohla uživit svých 7 dětí. I jí jsme předali velké množství materiální pomoci, spoustu oblečení, hygienických potřeb, dek, potravin ( především mouku, cukr, rýži, zavařeniny atd. ), drogerie a v neposlední řadě i hraček a sladkostí. Hlavě rodiny Vladovi Kocincovi jsme předali v hotovosti také 100 euro. Ty pro rodinu znamenají opravdu hodně a pomůžou jí především se splácením hypotéky. Splácejí totiž 130 euro měsíčně, což jsou pro Srby na Kosovu opravdu hodně velké peníze.

V dalším a již posledním díle naší reportáže se dozvíte závěrečné shrnutí celé naší akce, včetně toho, kolik přesně jsme díky Vám v rámci této sbírky vybrali finančních i materiálních prostředků. Dále Vám ještě přineseme informace z návštěvy u veterána a válečného invalidy Duško Pejaka, kterému jsme rovněž poskytli pomoc. Nebudou chybět ani různé zajímavosti a důležité postřehy ze současného života Kosova a Metohije a tamních reálií. Proto se již teď jistě můžete těšit na závěrečný díl naší reportáže.

 

Návštěva srbských svatostánků

 

Po rozloučení s rodinou Kocinců se celá naše výprava odebírá do místa nocování, kde je pro nás připraven jako poděkování pozdní oběd od našich báječných hostitelů. Není ale mnoho času a vzápětí všichni nasedáme do vyprázdněných automobilů a vydáváme se do dalšího srbského kláštera nedaleko Prištiny – do Gračanice. Bohužel opět dorážíme až za šera, a tak stíháme jen rychlou prohlídku a prohození pár slov s místními řádovými sestrami. Gračanica patří k nejvýznamnějším srbským památkám, je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V době naší návštěvy se zde konala večerní mše. Na zdi kolem kláštera se nachází ostnatý drát jako ochrana před případnými útoky albánských extrémistů. Protože se však klášter nachází uprostřed srbské enklávy, není důvod, aby jej chránili vojáci či policisté, tak jako jiné srbské památky. Čas nám je však v patách a my ještě dnes chceme navštívit památník Gazimestan. Jedná se o památník slavné kosovské bitvy z roku 1389, nejvýznamnější bitvy srbské historie. I tento monument je chráněn ostnatými dráty a hlídkou kosovské policie. Protože už byla tma, byl památník uzavřen. Policisté, kteří jej hlídali, byli Srbové. Když jsme jim vyprávěli, že jsme na Kosovu věnovali humanitární pomoc tamním Srbům, rozhodli se, že nás mimořádně pustí k památníku. S jedním z policistů jsme vedli zajímavý rozhovor o tom, jak se žije Srbům na Kosovu. Ačkoliv diskriminace Srbů pokračuje, nedochází dnes již naštěstí v jeho kraji k vraždám. Ovšem ještě před několika lety páchali Albánci běžně teror proti tamním Srbům. Policistův bratr byl Albánci zavražděn při práci na poli na počátku okupace. Byl veteránem, jako dobrovolník bojoval ve válce proti Chorvatsku. V době, kdy jej teroristé z UČK zavraždili, byl ovšem civilistou. Policista přitom přesně ví, kteří Albánci jeho bratra zavraždili, žijí jen nedaleko místa, kde pracuje a on je běžně potkává. V Kosovu se ovšem žádné spravedlnosti bohužel nedočká a vrazi jeho bratra zůstanou patrně nepotrestáni. Všechny zločiny páchané na Srbech jsou totiž v Kosovu beztrestné.

 

Rozloučení se srbskými přáteli na Kosovu

 

Večer se všichni scházíme v jednom malém hotelu v městečku Zvečane nedaleko Kosovské Mitrovice, kde nás čeká závěrečná noc na naší pouti v této úžasné části Srbska. Během večera se většina z nás ještě více seznamuje se zahraničními kolegy, někteří si i vyměňují kontakty a pomalu plánují další akci tohoto typu. Navíc měl jeden z italských členů humanitární výpravy narozeniny, ty jsme společně vesele oslavili.

Druhý den ráno jsme se loučili s Dobroslavem Dobrićem, naším zdejším hostitelem a jedním z předních předáků kosovských Srbů. Ten nám na památku i jako poděkování věnoval řadu darů. Předákům a hlavním organizátorům naší mise věnoval několik knih, alba se srbskými vlasteneckými lidovými písněmi a tradičními epickými písněmi o srbských hrdinech ( tzv. guslarske pesme ), dále nám daroval vlajku Srbské radikální strany a místní prvotřídní víno. Všem členům naší výpravy věnoval propisky a několik malých ikon s pravoslavnými světci. My jsme Dobroslavu Dobrićovi darovali na oplátku několik českých piv.

Ráno opět brzy vstáváme a překvapením na závěr je kapela, kterou pozval náš hostitel Dobroslav Dobrić, aby nám ráno po snídani hrála na rozloučenou. Jednalo se o lidovou dechovou kapelu, která nám hrála srbské vlastenecké a lidové písně. Když jsme odjížděli, hráli nám Marš na Drinu, nejslavnější srbský vojenský pochod. Jednalo se o krásný zážitek, při němž jsme mohli poznat tamní kulturu. Navíc se pro nás jednalo o ohromnou poctu, neboť v srbské kultuře je pozvání muziky, aby hrála pro hosty, považováno za neobyčejnou čest. Poté již vyrážíme do Kraljeva, kde už na nás čeká válečný veterán Duško. Menší část českých účastníků naší mise navštěvuje pravoslavnou mši a poté pokračuje do Bělehradu, kde se setkává se srbskými vlastenci.

 

Pomoc pro válečného invalidu Duško Pejaka

 

Hranici mezi Kosovem a centrálním Srbskem přejíždíme bez problému. Poté přijíždíme do města Kraljevo, které leží ve středním Srbsku. Zde navštěvujeme Duško Pejaka a jeho maminku. Duško Pejak je válečným invalidou. Jako dobrovolník bojoval v letech 1992 - 1995 ve válce v Bosně. Byl těžce zraněn a již 18 let je na vozíku, navíc neustále trpí bolestmi a dvakrát denně jej navštěvují zdravotní sestřičky, aby mu daly injekci proti bolestem. Pečuje o něj pouze jeho nemocná maminka, která má 75 let. Duško Pejak je nejen válečným hrdinou, ale udělal na nás velký dojem také svojí lidskostí a dobrotou. Podrobnosti o něm i jeho životním příběhu se můžete dočíst v následujícím článku: ZDE. Duškovi jsme věnovali jednak dárkový balíček, ke kterému jsme připojili i dvě česká piva a pak 220 euro jako finanční pomoc. Ty jsou pro něj velmi potřebné, neboť z těchto peněz bude moci zaplatit drahé léky, které nutně potřebuje. Duško i jeho maminka měli z naší návštěvy ohromnou radost, šťastní byli už jen díky tomu, že jsme si na ně vzpomněli a navštívili je. I přesto, že žijí velmi skromně, připravili pro nás nejlepší pohoštění, jaké si mohli dovolit a věnovali nám jako pozornost rakiji, med a chléb, vše domácí a velmi dobré. Duškovi a jeho mamince jsme vyřídili pozdravy od čtenářů našeho webu a i oni všechny vřele pozdravují a velmi děkují za pomoc. Neměli jsme ale mnoho času a brzy jsme museli pokračovat v cestě. Naší další zastávkou byl Bělehrad, kde jsme ještě jednou na chvíli navštívili naše kamarády ze Srbské radikální strany v jejich sídle. Rozloučili jsme se ještě se zahraničními členy naší mise a pokračovali v cestě domů. Do České republiky jsme dorazili v brzkých ranních hodinách.

 

Dojmy z Kosova

 

Srbové na nás udělali neobyčejně dobrý dojem. Všude byla cítit skutečná atmosféra slovanského přátelství. Opakovaně nám ukazovali svou nesmírnou pohostinnost všude tam, kde jsme byli. Dokonce i nesmírně chudé rodiny Stanojkovićů a Kocinců nám připravily v rámci svých skromných možností pohoštění. Zajímavým postřehem z Kosova je skutečnost, že se mezi Srby na Kosovu dodnes udržují prastaré tradice a patriarchát. Ve zbytku Srbska se tradiční hodnoty sice nadále do jisté míry udržují, avšak stále více ustupují pod tlakem Západu a globalizace.

 

Srbská společnost na Kosovu je ovšem nadále silně konzervativní a patriarchální a je stále věrná starým evropským tradicím, které ostatní evropské národy již opustily. To jde vidět např. při jednání se Srby na Kosovu. Kdykoliv jsme se s nimi setkali, komunikovali s námi vždy jen muži, zatímco ženy zůstávaly v pozadí a většinou s námi, dle obyčeje, buď nekomunikovaly vůbec, nebo jen minimálně. To bylo vidět jak při návštěvě školy, tak i při návštěvě rodin a vůbec všude na Kosovu. Pochopitelně ve velkém městě, jakým je např. Kosovská Mitrovice, nejsou tyto obyčeje tak výrazně patrné. Srbové jsou rovněž silně věřící a oddaní své pravoslavné víře.

Jak je známo, obchod s drogami v Evropě kontroluje albánská narkomafie. Na Kosovu jsme se dozvěděli, že hlavním organizátorem tohoto obchodu je vláda USA. Americká armáda převáží z Afghánistánu opium na Kosovo do své základny Camp Bondsteel. Na Kosovu se pak opium zpracovává a drogy po té albánská narkomafie distribuuje do celé Evropy. Nejen pro Albánce, ale i pro americkou vládu, se tak jedná o ohromný zdroj příjmů. Navíc existují domněnky, že šíření drog v evropských zemích vyhovuje západním elitám i z politicko - společenských důvodů.

 

O co na Kosovu jde?

 

Někteří se možná ptají, proč vůbec došlo ke kosovskému konfliktu a proč Západ toto území Srbům vyrval a vyhlásil zde svůj loutkový kvazi stát. Příčin je několik. Pro USA je kontrola Kosova zcela zásadní z geopolitických a strategických důvodů. Proto také Američané Kosovo obsadili a vytvořili z něj „nezávislý stát“. Kosovo je americkým satelitem, který je na Washingtonu závislý po všech stránkách. To je vidět v Kosovu na každém kroku. Všude jsou vyvěšeny americké vlajky a nápisy jako „Thank you NATO“. V hlavním městě Prištině dokonce stojí socha Billa Clintona v nadživotní velikosti a hlavní ulice jsou pojmenovány po předních západních politicích, např. Georgi Bushovi či Madeleine Albrihtové a dalších. V Kosovu se ostatně také nachází největší americká vojenská základna na světě mimo území USA, jedná se o již zmiňovaný Camp Bondsteel. Proč je právě Kosovo pro Washington tak důležité? Jednak se díky němu podařilo Američanům porazit nepoddajné Srby a ovládnout tak Balkán. Ten má přitom zásadní strategickou pozici, neboť spojuje Evropu s Asií. Dalším důvodem je pak oslabení ruského vlivu v regionu, neboť Srbsko je tradičně proruské a v neposlední řadě k důvodům patří také ohromné surovinové bohatství, které Kosovo skýtá.

 

Zajímavé postřehy z Kosova

 

Naším cílem je pochopitelně pomáhat všem lidem, kteří jsou na Kosovu ohroženi okupačním režimem a samozvanou vládou narkomafie a válečných zločinců z UČK. Proto podporujeme všechna ne-albáncká etnika na Kosovu. Je třeba si totiž uvědomit, že oběťmi zločinů albánských teroristů nebyli jen Srbové, nýbrž všichni ne-albánci. V programu naší cesty bylo navštívit také Gorance. Jedná se o Srby muslimského vyznání, kteří jsou samozřejmě plně loajální Srbsku. I oni byli opakovaně obětí teroru albánských teroristů a dodnes jsou na Kosovu utlačováni. Proto jsme je chtěli také navštívit, ale nedostatek času nám to neumožnil.

Je třeba rovněž podotknout, že v kosovském konfliktu nejde v žádném případě o náboženství. Někteří lidé u nás vidí v tamním konfliktu jakýsi náboženský střet, jedná se však o zásadní omyl. Tamní konflikt je ryze etnický a rozhodně nelze tvrdit, že by v něm mělo zásadní roli náboženství, ať už islám či křesťanství. Albáncům totiž nejde o náboženství. Navíc, jak již bylo řečeno, zdaleka ne všichni kosovští Albánci jsou muslimové. Je mezi nimi i řada katolíků, dokonce i hlavní předák jejich boje za nezávislé Kosovo, Ibrahim Rugova, byl římský katolík. Albánci žijící v samotné Albánii jsou pak téměř ze 40 % křesťany, ať už katolického či pravoslavného vyznání. Na Kosovu jsou ne-albánská muslimská etnika, jež byla a jsou zcela pro-srbská. Cílem albánského teroru na Kosovu nebyli jen Srbové, ale také ne-albánci muslimského vyznání. Co se týče ničení srbských křesťanských chrámů a klášterů na Kosovu, ani k tomu nedocházelo z náboženských důvodů. Památky byly ničeny jako srbské národní symboly. Dnes se ostatně místo ničení snaží tyto stavby přivlastnit a lživě argumentují tvrzením, že se ve skutečnosti jedná o svatostánky či památky albánské.

 

Shrnutí naší nesmírně úspěšné sbírky

 

Na závěr by se slušelo vše trochu shrnout. Začneme podle nás tím největším úspěchem. Během sbírky, která trvala něco málo přes dva měsíce a byla propagovaná výhradně za pomoci internetu, se podařilo na české poměry vybrat dosud rekordní sumu, která činila 52 000,- Kč. Veliký dík patří i fanouškům brněnské Zbrojovky, kteří společně s boxerským klubem Brennen Boxing Club vybrali na 11 400,- Kč. Mimo jiné jste také přispěli jedním laptopem a ohromným množstvím dětských hraček a oblečení všeho druhu a velikostí. ( Pro srovnání v první sbírce, která se konala, na jaře se podařilo vybrat 12 500,- Kč ). Naše sbírka tak byla díky Vašim příspěvkům nesmírně úspěšná. Veliké množství vybraných finančních i materiálních příspěvků překonalo naše očekávání.

Italští aktivisté přispěli na humanitární pomoc částkou přesahujících 20 000,- Kč. Cifru, která mírně překročila 10 000,- Kč, věnoval na pomoc finský dobrovolník. Celkem se tedy vybralo okolo 82 000,- Kč ( respektive 3 300 euro ). Jak již bylo zmíněno výše, přivezlo se několik desítek kilogramů materiální pomoci, která byla rozdělena mezi navštívené rodiny. Materiální pomoci bylo tentokrát tolik, že jsme nebyli bohužel schopni všechny věci do Kosova přivést. Co nešlo naložit, dovezeme příště spolu s další humanitární pomocí dodávkami.

Humanitární pomoc byla rozdělena následovně. Za 1 780 euro jsme nakoupili humanitární pomoc pro základní školu, konkrétně počítač, sportovní potřeby a velké množství školních pomůcek i knih pro žáky. Nezapomněli jsme ani na sladkosti pro děti. Dále každý žák od nás dostal alespoň jednu hračku. Pro dvanáctičlennou rodinu Radovana Stanojkoviće jsme nakoupili materiální pomoc za 600 euro a 200 euro jsme jí věnovali v hotovosti, devítičlenné rodině Vladeho Kocince jsme nakoupili materiální pomoc v hodnotě 400 eur a věnovali jsme jí 100 euro v hotovosti. Oběma rodinám jsme pak věnovali veliké množství materiální pomoci, kterou jsme shromáždili v ČR, jednalo se krom hraček především o velké množství oblečení. Podrobnosti o tom, jakou pomoc jsme rodinám nakoupili, se dozvíte ZDE a o škole pak ZDE. Válečný invalida Duško Pejak pak od nás dostal 220 euro.

Všem, kteří se na této akci jakýmkoli způsobem podíleli, patří ohromný dík a uznání. Věřte, že zorganizovat akci pro 34 evropských dobrovolníků a nakoupit a distribuovat pomoc, která přesahovala hodnotu 80 000,- Kč, nebylo rozhodně snadné. Přesto jsme to dokázali, ale bez Vás všech, kteří přiložili ruku k dílu a kteří věnovali finanční či materiální pomoc do sbírky, by to jistě nešlo. Ještě jednou mnohokrát děkujeme všem, kteří tuto misi finančně nebo materiálně podpořili. Bylo Vás tentokrát opravdu mnoho.

 

Závěr

 

Z posvátného srbského území Kosova a Metochije Vám všem máme vyřídit nespočet díků a pozdravů od lidí, se kterými jsme měli možnost mluvit či jim bezprostředně pomáhat. Pro ně samotné je obrovskou vzpruhou už jen to, že za nimi někdo váží tak velký kus cesty a zajímá se o jejich těžkou životní situaci. Humanitární pomoc je však pro ně také nesmírně důležitá, aby jim umožnila přežít v těžkých podmínkách, jimž jsou vystaveni na Kosovu.

I ti z nás, kteří již byli na humanitární misi v Kosovu podruhé, by mohli s klidným srdcem říci, že se máme od našich srbských bratrů stále čemu přiučit. Je to především ohromná nezlomnost a vůle neustále se vzpírat a bojovat s nepřízní osudu a zvůlí globalistů, kteří si usmysleli, že tento hrdý národ ve středu Evropy zlomí. Právě proběhlé volby v samozvaném státu Kosovo však ukázaly, že Srbové se rozhodně nevzdali a rozhodně nejsou zlomení! A to přesto, že je vlastní vláda v Bělehradě den co den zrazuje. Srbové ale dobře vědí, že vláda vždy neznamená lid! Tak jako to ví i o českém lidu, který je z velké části proti tomuto zločinu, který byl na Srbech spáchán!

Přátelé, můžeme Vám slíbit, že s pomoci Srbů na Kosovu a Metochiji rozhodně nepřestaneme! V příštím roce opět chystáme další sbírku a další mise, které budou pomáhat potřebným! Pevně věříme, že v další sbírce současnou vybranou sumu hravě překonáme!

 

Kosovo i Metochije je SRBSKO!

 

Zdroj: Studentské vlastenecké hnutí Červenobílí, https://cervenobili.cz/12896/humanitarni-mise-efsk-kosovo-a-metohije-2013-1-dil/, https://cervenobili.cz/13000/humanitarni-mise-efsk-kosovo-a-metohije-2013-2-dil/, https://cervenobili.cz/13061/humanitarni-mise-efsk-kosovo-a-metohije-2013-3-dil-tezky-zivot-srbu-na-kosovu/, https://cervenobili.cz/13233/humanitarni-mise-efsk-kosovo-a-metohije-2013-4-dil-navsteva-svatostanku-a-pomoc-pro-veterana/, https://cervenobili.cz/14143/humanitarni-mise-efsk-kosovo-metohije-2013-5-dil-zaverecne-shrnuti-velmi-uspesne-mise/

 

Kosovo je Srbsko! Voláme i my …