Jiří Weigl o Brexitu a po-brexitové EU

Jiří Weigl: Brexit a jeho souvislosti

Výsledky britského referenda a z něho plynoucí nadcházející vystoupení Velké Británie z EU nejsou jenom nějakým dílčím, možná vážným problémem pro Británii a jistou komplikací pro EU, jak by se mohlo zdát z chování evropských politiků v posledních dnech. Vystoupení Velké Británie z EU bude znamenat zásadní změnu celého paradigmatu evropského uspořádání, které začalo vznikat ve druhé polovině XX. století a zcela dominovat po pádu komunismu. Další pokus o vybudování univerzálního evropského impéria končí a Evropa se vrací k tradiční normalitě. Ale i to má svá rizika.

Chceme-li porozumět hybným silám evropského vývoje, je třeba se oprostit od prvoplánových propagandistických frází o smyslu a povaze evropské integrace, jimiž jsme v posledním čtvrtstoletí vytrvale zasypáváni médii i politiky. Evropská integrace byla motivována snahou bývalých evropských velmocí vyrovnat se hlavně se zásadním mocenským oslabením, které jim přinesla druhá světová válka. Německo bylo poražené, okupované a rozdělené, Francie a Velká Británie, které válku přežily pouze díky velkým spojencům z protihitlerovské koalice, zápasily s rozpadem svých koloniálních říší a v bipolárním světě sovětsko-americké konfrontace hrály druhořadou roli. V této konstelaci jejich tradiční mocenské soupeření ztratilo smysl. Proto původní dílčí kroky ke spolupráci, jako bylo v roce 1952 Evropské sdružení uhlí a oceli, zahájily nekončící éru trvalých integračních kroků, jejichž ideologií se stal postupně sílící evropeismus a snaha o dosažení politického sjednocení Evropy v režii tradičních evropských velmocí, se sílící ambicí zbavit USA i Rusko možnosti zasahovat do dění na kontinentě.

Základním faktorem úspěšného trvání tohoto procesu byla relativní politická slabost rozděleného Německa a jeho zdrženlivá mocenská politika v podání Adenauerově i jeho pozdějších nástupců, kteří přenechávali politické vedení Francii, žárlivě střežící svůj nárok na velmocenské postavení. V průběhu let v důsledku západoněmeckého hospodářského zázraku síla SRN trvale rostla, ale Francii se jí dařilo kompenzovat rozšiřováním Evropských společenství, jak se tehdy integrační celek nazýval.

Zásadní byl vstup Velké Británie v roce 1973. Tato klíčová tradiční evropská velmoc se po staletí soustřeďovala na zámořskou expanzi a na kontinentě vždy vytrvale a neústupně bránila pokusu jakékoliv jiné evropské mocnosti o dominanci. Anglie se stala velmocí poté, co porážkou velké španělské Armady – obrovského invazního loďstva – zabránila v roce 1588 okupaci své země a vytvoření univerzálního katolického impéria pod vládou Habsburků. Po další tři století byly smrtelným nepřítelem Angličanů mocenské ambice Francie, ať již královské, napoleonské nebo republikánské. Angličané neúnavně organizovali a platili protifrancouzské koalice ve všech velkých evropských válkách a v případě potřeby neváhali ani sami vytáhnout na kontinent, jak nám připomínají jména velkých vojevůdců Marlborougha a Wellingtona. Jinak uplatňovala tehdy první světová velmoc Velká Británie vůči kontinentu politiku „splendid Isolation“ a nenechala se zatahovat do věčných evropských šarvátek a konfliktů.

Od konce 19. století zaujalo místo hlavního britského soupeře Německo, které se postupně ukázalo jako všestranně silnější. Ani samotné spojenectví s Francií nepostačovalo pro Británii vyvážit německou převahu. Bez nejprve ruské a později i americké pomoci v obou světových válkách by Velká Británie vůči Německu neobstála. Starý model chování ztratil smysl. Navíc se rozpadlo koloniální impérium, země se po druhé světové válce zmítala v ekonomickém úpadku a ústup z mocenských pozic byl zcela evidentní. V této situaci přestala Velká Británie věřit ve svou schopnost pokračovat dále jako suverénní velmoc, opustila pozici lídra Evropského sdružení volného obchodu, které v roce 1960 vytvořila jako protiváhu německo-francouzského integračního bloku, a vstoupila do Evropských společenství.

Od té chvíle získala představa o vzniku evropského super-státu reálnou šanci na úspěch. Postupně byly připojeny další země jihu, středu a severu Evropy a po pádu komunismu přišlo na řadu velké rozšíření do střední a východní Evropy a na Balkán. Zdánlivě nezadržitelnému úspěchu evropské integrace nahrál rozpad Sovětského svazu a z něho plynoucí zatlačení Ruska daleko na východ, do jeho hranic ze 17. století. Maastrichtská smlouva nasměrovala evropskou integraci na cestu vytváření centralizovaného byrokraticky řízeného celku, který bez ohledu na demokratické mechanismy a názory občanů členských zemí uskutečňuje velký integrační projekt. Společná měna se stala dalším nástrojem, jak nuceně a urychleně docílit ekonomického a následně politického sjednocení. Skutečnost, že se slabší ekonomiky v rámci eurozóny dostaly do chronických problémů a krizí, proto není žádným nečekaným překvapením. Takto vzniklá krize pouze vytváří situaci dalšího nevyhnutelného hospodářského a politického sjednocování. Obdobnou úlohu dnes hraje migrační krize a všechna očekávání s ní spojená.

Jako vždy se však projevilo, že příliš velké a ambiciózní projekty vedou k nečekaným a nechtěným výsledkům. Ukázalo se, že sjednocení Německa před čtvrtstoletím spolu se zavedením eura o dekádu později, mělo ve své kombinaci zásadní důsledky. Německo se znovu stalo ekonomickým kolosem, který jako jeden z mála nesmírně profituje ze společné měny. Rozšíření EU o postkomunistické země obdařilo Německo pásmem satelitů uvnitř EU, které jsou na ně ekonomicky i politicky pevně navázány. Toto úspěšné, sebevědomé a znovu ne-bismarckovsky asertivní Německo nejsou jeho velmocenští partneři schopni vyvážit. Váha jižního křídla EU, o něž se vždy opírala Francie, se v důsledku krize eura dramaticky snížila. Francie sama zažívá období ekonomického, politického i společenského marasmu, spojeného s nezvládnutím velké orientální migrační vlny. Velká Británie, která díky thatcherovským reformám přestala být nemocným mužem Evropy, začala narážet na limity současného centralizačního směřování EU. Věčný boj o britské výjimky již nestačí. Evropskou integraci řídí radikální pokrokářští centralisté rozhodnutí uskutečnit svůj sociálně inženýrský projekt za každou cenu. Že to bude projekt primárně německý a že tomu nikdo není schopen zabránit, je stále evidentnější.

Tento vývoj se začal dostávat s tradičními britskými postoji i hodnotami stále více do rozporu. Výsledek referenda proto nemůže být překvapením. Bude však mít zásadní důsledky. Británie končí svůj historický experiment a pokus zajišťovat své zájmy zevnitř EU a jejím prostřednictvím a směřuje k návratu ke své tradiční roli suverénní velmoci. 

Přestává tím platiti představa, že EU je celoevropská entita jediná oprávněná rozhodovat o poměrech na kontinentě. EU bude pouze jedním z hráčů, nikoliv však jediným. Vedle něho zde budou tradiční mocnosti – Velká Británie a Rusko, které nepochybně mají a budou mít na kontinentě své zájmy, pokud nehovoříme o USA. EU bez Británie bude ještě daleko více než dnes německý projekt. Dnešní Francie žádnou protiváhou Německa být nemůže. Původní mocenská logika, na níž byla EU založena, je zničena. Čistě geopoliticky, aniž bychom chtěli činit jakékoliv politické paralely, dnes Evropa vypadá podobně jako v roce 1811 či v závěru roku 1940 – celý kontinent se nachází pod francouzskou či německou dominancí a na jeho okraji přežívá o život bojující, ale nezdolná a hrdě svobodomyslná Británie, zatímco na druhém konci stojí záhadné Rusko, s nímž je třeba počítat. Taková konstelace se vždy ukázala jako vysoce nestabilní a byla vyřešena zásadním střetnutím.

Můžeme si donekonečna vyprávět pohádky o EU, o míru a spolupráci a podobných věcech. Mocenská logika je jasná. Chceme-li zabránit opakování historie, EU v této podobě pokračovat nemůže. Postupně se stane nepřijatelnou pro Francii, která nebude chtít skončit jako německý protektorát, i pro další členy. Nakonec se stane neúnosnou zátěží i pro samotné Německo. Z představy otřesů a turbulencí, které to přinese, jde strach.

Snažme se proto o radikální změnu EU, dokud je čas. Opusťme ambici na všemu vládnoucí super-stát. Udělejme EU otevřenou, svobodnou, bez komisařů, europoslanců a glajchšaltování. Udělejme ji takovou, aby s námi v ní Britové znovu chtěli být.

Doc. Jiří Weigl, publikováno na server Echo24.cz dne 28. června 2016.

Zdroj: webové stránky IVK, https://www.institutvk.cz/ostatni-texty/jiri-weigl-brexit-jeho-souvislosti