Witikobund aneb Svaz kamarádů po roce 1945

Druhou světovou válku přežilo pozoruhodně velké množství někdejších členů Svazu kamarádů ( KB ) a Kruhu "Průlom" ( AK ), kteří svého času "hýbali" děním v Sudetoněmecké straně a v letech 1938 ­- 1945 zastávali vesměs nikoli bezvýznamná místa v nacistickém apa­rátu včetně ozbrojených složek třetí říše. V západních okupačních zónách Německa se ocitla bez úhony většina funkcionářů a úředníků vedení NSDAP "sudetské župy"; bý­valí "kamarádi" i jejich rivalové se vraceli z armády, z jednotek SS, z okupačních aparátů Německem obsazených zemí. Walter Brand, po Mnichovu ještě důstojník SA a Göringův pověřenec pro čtyřletý plán v "sudetské župě", se jako naprostá výjimka vrátil z koncen­tračního tábora, ve kterém se však neocitl jako antifašista, nýbrž prá­vě jako rival "ortodoxních" nacistů.

S přeživšími "kamarády" přežil i duch a ideje KB. Tzv. sudeto­německá národní skupina byla sice zdecimována porážkou nacismu, přesídlena a roztříštěna, zbavena materiálního potenciálu, nicméně nadále představovala objekt zájmu, "pracovní pole" někdejších kon­ceptorů Henleinova masového hnutí. Zásadní změna podmínek existence sudetských Němců implikovala nutnost nejen narovnání vzta­hů mezi bývalými rivaly "völkisch" tábora, ale i podřízenost všech sudetoněmeckých politických proudů jednotným cílům; cílům, kte­ré zformulovali právě oni bývalí rivalové. Ovšem mezi nimi se ne­jednalo jen o pouhé smíření v duchu "co bylo, to bylo", nýbrž pod­statou bylo opětovné získání dominantních pozic bývalých přívrženců KB.

K prvnímu neformálnímu setkání "aktivních lidí nacionálního jádra ze staré vlasti " došlo 9. listopadu 1947 ve Waldkraiburgu. Lze si položit otázku, zda byla volba tohoto data náhodná: 9. listopadu 1923 došlo v Mnichově k neúspěšnému pokusu nacistů o puč a kaž­doročně pak byl tento den nacisty oslavován ( Hitler se svého času setkával toho dne se "starými bojovníky" ). A právě 9. listopadu 1938 proběhla v celém Německu - včetně "sudetské župy" - tzv. křišťálová noc, při které došlo k rozsáhlým proti-židovským pogromům.

"Bylo to 9. listopadu 1947, kdy se ve Waldkraiburgu ... poprvé sešli po katastrofě roku 1945 opět lidé, kteří byli spojeni dlouholetým přátelstvím a neúnavnou prací ve vlasti ",  napsal W. Brand. Tohoto prvního setkání se zúčastnili: na prvním místě samozřejmě W. Brand, podobně jako ve třicátých letech spiritus rector nově budované organizace; dále Walter Becher, svého času člen NSDAP ( č. 6588113 ) a za války propagandistický důstojník wehrmachtu; Ruppert Glaas, donedávna vedoucí jednoho z župních úřadů NSDAP v Liberci; Konstantin Höss, dříve šéf NSDAP v Praze, Jičíně a Hradci Králové; Karl Kraus, za války SS - Obersturmbannführer a velitel SD v Bělehradě; Hugo Liehm, svého času senátor za SdP, starosta Žlutic a člen NSDAP, a Emil Lode, "starý bojovník SdP" a pak člen NSDAP. Vesměs se jednalo o bývalé prominentní členy Svazu kamarádů. Na tomto svém listopadovém setkání, které je pokládáno za položení základu později pojmenovaného Witikobundu ( Svaz Witiko nebo také Witikův svaz – WB ) došli staří "kamarádi" snadno k rozhodnutí "znovu shromáždit a podchytit lidi, kteří spolu pracovali v Sudetech". Osloveni měli být nejen bývalí "kamarádi", ale i jejich někdejší rivalové z AK. ( Dodatečný důkaz toho, že bývalé rozpory byly nikoli zásadní! )

Setkání 9. listopadu 1947 tak odstartovalo proces "smiřování" obou táborů. Milníky tohoto procesu byla další rokování, proběhnuvší na jaře 1948, tentokrát již za účasti bývalých přívrženců hnutí AK. Ve dnech 30. dubna a 1. května 1948 jednali opět ve Waldkraiburgu W. Brand, W. Becher, K. Höss, K. Kraus, H. Liehm, E. Lode, a dále Hermann Hönig, svého času významný nacistický novinář, Heinz Wohak, bývalý SS - Hauptsturmbannführer, Josef Hubatschek, rovněž bývalý aktivní nacista, Karl Weiss, dříve SS - Sturmbannführer a příslušník SD, a bývalí nacisté Eckart Heidl, Erich Schuster a Dr. Klein.

K rozhodujícímu jednání zástupců obou táborů došlo v létě 1948 v Mnichově. Tentokrát byli přítomni kromě již známých osob ( Brand, Becher, Kraus, Honig, Weiss ) i Siegfried Zoglmann, svého času "vůdce" Hitlerjugend v protektorátu a důstojník SS, Walter Hergl, kdysi jedna z vůdčích postav KB a za války SS - Hauptsturmftihrer a funkcionář župního vedení NSDAP v Liberci, Wilhelm Sebekovsky, kdysi jeden z nejbližších spolupracovníků K. Henleina a za války vládní prezident v Karlových Varech, Albert Smagon, za války funkcionář NSDAP a vyslanecký rada na Slovensku, a Friedrich Ziffer, bývalý SS - Sturmbannführer a člen NSDAP. Výsledkem tohoto jednání byla shoda o nutnosti úzké spolupráce někdejších tzv. tradicionalistů a "ortodoxních" nacistů.

Následovala agilní, byť konspirativní činnost, sledující oslovení dalších bývalých vlivných členů SdP, resp. NSDAP, a jejich získání pro spolupráci. V prvním oběžníku, vydaném organizátory 10. prosince 1948, proto stálo: "Již po měsíce požadují mnozí naši kamarádi, aby byly obnoveny staré svazky přátelství a spojitosti a tak bylo přispěno alespoň dílem k překonání roztříštěnosti a osamělosti, do které jsme byli vehnáni vykázáním z naší vlasti ... Doufáme, že proto jednáme i v tvém zájmu, když také my chceme tímto způsobem obnovit společenství, které ve více nebo méně užší formě existovalo již od dob našeho mládí."  Apelování na společné "völkisch" kořeny se zde pojilo s jednoznačným záměrem přivést na svět organizaci, která by byla budována na principech bývalého KB. Slovy W. Branda "ten, kdo pozoruje roztříštění našeho národa a naší z vlasti vykázané národní skupiny v četných svazech, spolcích a stranách, musí uznat, že tomuto chaosu může čelit jen uzavřená vrstva lidí, usilujících na základě svého stejného původu o stejný cíl ".

Poté, co bývalí přední henleinovci dosáhli dohody o společných  cílech a o společném postupu, hledali adekvátní organizační platformu. Zatím nebylo možné založit vlastní samostatnou organizaci pro spolčovací aktivity bývalých nacistů, vysídlenecké aktivity byly okupačními úřady sledovány a politické organizace a spolky přesídlenců zatím nebyly povolovány. Dočasné útočiště poskytl budoucím "witikonům" nic neříkající, leč legálně působící "Svobodoněmecký kruh" ( Freideutscher Kreis ) a jeho "Zemská obec Wirttembersko - Bádensko". V rámci tohoto sdružení vystupovali bývalí henleinovci konspirativně jako "Pracovní kruh jihovýchod". Tento "kruh" vedli W. Brand, Friedrich Brehm, bývalý SS - Sturmbannmhrer a šéf hlavního oddělení rasového a osídlovacího úřadu SS ( ! ), Rudolf Staffen, dříve vysoký funkcionář župního vedení NSDAP a generální pověřenec pro papírenský průmysl v protektorátu, a Walter Zawadil, rovněž bývalý vysoký funkcionář NSDAP.

Ve dnech 24. - 25. září 1949 proběhlo ve Stuttgartu první větší shromáždění "Pracovního kruhu jihovýchod". Toto shromáždění bylo významné nejen z hlediska formulování programových zásad nově utvářené "elitní" organizace bývalých sudetoněmeckých nacistů, ale i zásad a cílů právě formovaného sudetoněmeckého landsmanšaftu. W. Brand později uvedl, že na tomto shromáždění" byly projednány všechny problémy, které se o něco později odrazily v Eichstättské adventní deklaraci".  W. Brand přednesl ve Stuttgartu referát nazvaný "Myšlenky k problému návratu naší národní skupiny do vlasti", přičemž mimo jiné uvedl: "Je historicky prokázáno ( husitské války, rok 1945 a koneckonců celá myšlenka panslavismu ), že Češi sami nemohou klást odpor útokům z Východu, pokud chybí německý pořádací element. Proto: sudetoněmecká otázka se týká nejen nás. Nesmí být viděna ani pouze jako celoněmecká otázka ... Naši otázku je třeba vidět jako celoevropskou otázku." Ohledně "návratu sudetoněmecké národní skupiny do vlasti" Walter Brand bez obalu prohlásil: "Dnes už nejde o jednoduchý ,návrat', nýbrž o nový průlom, o znovu získání naší vlasti cestou nového osídlení, které by bylo naprosto stejnorodé se starou kolonizací středověku, ovšem za realizace prostředky dnešní techniky.“

A. Smagon, hovořící na téma "Vnitropolitické otázky současnosti", konstatoval: "Můžeme byt dnes, právě se zřetelem ke složení našeho dnešního shromáždění, vděční osudu za to, že tak mnoho z nás přežilo katastrofu zhroucení třetí říše. S námi zůstala uchována pro sudetské němectví politická kapacita, jakou dnes nedisponuje žádná jiná národní skupina. "

Sociolog V. Houžvička v souvislosti s formováním programatiky Witikobundu napsal, že program této organizace se zejména zaměřil "na využití evropských integračních procesů; v duchu pojetí W. Branda je třeba soustředit se na ustupující význam národních států; nebude mít rozhodující význam, kdo žije na jaké straně hranice, ale rozhodující bude jeho příslušnost k určitému národnímu duchu/Volkstum, neboť národy vzdor ustupující roli hranic zůstanou reálnou entitou. Jinými slovy také W. Brand a spol. předjímali "vývoj, k němuž dojde po pádu komunistických režimů ve východní Evropě". ( Aktuálně, v roce 2005, citovaný autor dodal: "Dosud byl naplněn předpoklad pádu totalitních režimů, zbývá realizovat praktické důsledky Brandova odkazu.“ ).

Rok 1950 byl jak rokem etablování Sudetoněmeckého landsmanšaftu na celo-spolkové úrovni [ "Sudetoněmecký landsmanšaft  je námi uznán ( zvýraznil autor ) jako organizace národní skupiny" ], objevilo se v oběžníku Pracovního kruhu jihovýchod, tak také úplného organizačního osamostatnění "pracovního kruhu" a jeho přejmenování na Witikobund. Tento název navrhl údajně někdejší "kamarád" W. Becher, pozdější mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Witiko bylo jméno středověkého rytíře - hlavní postavy stejnojmenného románu německého "šumavského" spisovatele Adalberta Stiftera. W. Becher přišel s tímto zdůvodněním: "Witiko, rytíř bez bázně a hany, přijíždí na koni z Pasova do Čech 12. století. Je zároveň mužem z lidu i státníkem. Bez patosu a ideologie vidí svůj cíl v tom, aby ,činil to správné' a spatřuje toto správné ve vnitřním uspořádání a v organickém postavení Čech k říši. Bylo by možné hovořit o evropské myšlence v románu Witiko,  pokud by toto slovo neznělo poněkud frivolně vzhledem ke středověké uzavřenosti ... ( Witiko ) shromažďuje lidi kolem sebe a stává se přirozeným středobodem své obce. My všichni jsme byli vyhnáni do země, odkud Witiko přijel, a provázíme oblouk historického vývoje jako smysl a úkol doufejme možné budoucnosti. Nové získání naší vlasti nemůže být jen záležitostí resentimentu nebo žalostné romantiky, musí být spíše vybojováno pro¬středky reálné politiky a podobným osobním chováním, tak jak tomu bylo u epické postavy Adalberta Stiftera. "

Do čela Witikobundu byla zvolena trojice W. Brand, W. Zawadil a F. Brehm. O tři roky později předal W. Brand vedení spolku Franku Seibothovi ( rovněž jeho biografie byla z hlediska starých "kamarádů" bezvadná: Frank Seiboth byl svého času "vůdce" Hitlerjugend v sudetské župě a šéf župního úřadu NSDAP pro ideologické školení ). Přímo "hvězdné" složení měla celá špička Witikobundu: v jeho čele stál nadále F. Seiboth, ve vedení dále byli W. Brand, A. Smagon, A. Metzner, W. Becher, H. Honig, S. Zoglmann, Oskar Base ( bývalý funkcionář Hitlerjugend ), Franz Holler, svého času šéf propagandy na župním vedení NSDAP v Liberci, zvaný "Goebbels z Čech", a Rudolf Jahn, bývalý důstojník SS a Henleinův osobní tajemník.

Staří "kamarádi" využívali všech svých zkušeností a při ovládnutí Sudetoněmeckého landsmanšaftu aplikovali principy a postupy, které se jim před lety osvědčily při politickém ovládnutí většiny německého obyvatelstva v Československu, nyní bez rušivých zásahů rivalů z Aufuruchkreisu, kteří se podřídili taktovce Branda a spol. Jednoznačně a bez jakékoli pochybnosti lze přijmout konstatování, že vznik a vývoj Witikobundu - a koneckonců celého Sudetoněmeckého landsmanšaftu, vezmeme-li v úvahu jeho organizátory a funkcionáře - byl charakteristickým projevem toho, "jak bývalí vedoucí nacisté už krátce po skončení války vylézali z děr, shromaždovali se, spřádali plány na přizpůsobení se situaci, poskytovali si ,kamarádskou pomoc', vzájemně se podporovali při obsazování důležitých pozic ve státním aparátu, v politických stranách, v hospodářství nebo v masových médiích; a konečně, jak staří nacisté systematicky organizovali a školili mladé přívržence, kteří později přebírali funkce ve Witikobundu od těch, kteří zemřeli nebo odešli kvůli vysokému věku".

V roce 1956 byl do čela Witikobundu zvolen budoucí mluvčí landsmanšaftu W. Becher. Jako jeho zástupci figurovali i W. Brand, A. Smagon, H. Hanig, A. Metzner, O. Base, Rudolf Sandner, dříve člen hlavního vedení Sudetoněmecké strany, poté člen župního vedení NSDAP a jediný "sudetoněmecký" říšský řečník NSDAP, a Wolfgang Egerter, který tehdy reprezentoval nastupující mladší generaci ( později se stal W. Egerter jedním z hlavních stratégů landsmanšaftu ). O rok později došlo k zapsání Witikobundu do úředního registru spolků. Jeho centrála se definitivně ocitla v Mnichově a jako výkonný jednatel zde zahájil své dlouhodobé působení válečný zločinec Franz Karmasin, někdejší Henleinův "místodržící" na Slovensku.

Postupem času vytvořili "witikoni" také vnitřní, stále existující strukturu své organizace. V čele Witikobundu stojí předseda a místopředseda; ti vytvářejí se šesti přísedícími spolkové vedení. Druhým orgánem vedle spolkového vedení je senát, složený z osmnácti tzv. starých ( tedy zvláště zasloužilých ) a nových senátorů. Vedle celo-spolkové organizace existují zemské skupiny Witikobundu v Bavorsku, Hessensku, Bádensku - Württembersku a jako atypická regionální organizace existuje skupina Sever. Samostatně registrovaným spolkem je tzv. Kamarádská pomoc Witikobundu, která především shromažďuje finanční prostředky na podporu "witikonů", ocitnuvších se v nouzi. Počet členů Witikobundu se vždy pohyboval kolem jednoho tisíce, což odpovídá elitářskému charakteru této organizace. Každý zájemce o členství musí ( podobně jako kdysi při příjímání do KB ) mít doporučení dvou členů - ručitelů a jeho profil je pečlivě prověřován.

Zásady a metody vnitřní soudržnosti a infiltrace, vypracované Svazem kamarádů ve 20. a 30. letech minulého století a převzaté po válce Witikobundem, měly opět úspěch. Již v roce 1960 mohli "witikoni" s pýchou konstatovat: "Dnes máme ve svých řadách ministry, státní tajemníky, poslance, předsedy politických stran, členy spolkového vedení a spolkového shromáždění ( Sudetoněmeckého landsmanšaftu - pozn. aut. ), šéfredaktory, vydavatele, atd. atd. ... ". Hlavní objekt zájmu představoval pro Witikobund samozřejmě Sudetoněmecký landsmanšaft. "Witikoni" ovládli jak jeho vedoucí grémia, tak jeho nejdůležitější tzv. přidružené organizace. "Členy našeho svazu najdeme v Sudetoněmeckém landsmanšaftu ve všech jeho specializovaných oblastech a na všech organizačních stupních od místních organizací přes okresní, krajské a zemské skupiny až po špičku spolkového vedení," konstatoval W. Brand, sám po jistou dobu místopředseda spolkového vedení landsmanšaftu.

Z knihy Sudetoněmecké kapitoly, autor Emil Hruška, 2008, Praha, str. 238 - 250. 

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/proticesky-Witikobund-I-170129.htm

https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/proticesky-Witikobund-II-170129.htm

Witikobund v šedesátých a dalších letech do roku 2006

V roce 1969, kdy člen Witikobundu ( W. Becher ) už stál jako mluvčí v čele Sudetoněmeckého landsmanšaftu, Walter Brand prohlásil: "Práce Sudetoněmeckého landsmanšaftu je dnes v rozhodujících oblastech jeho organizace nesena našimi kamarády. Neznamená to nic jiného, než že naši lidé po léta ... aktivně pracovali v organizačních členěních Sudetoněmeckého landsmanšaftu na všech organizačních stupních a ve všech oblastech, a že si svým věcným výkonem získali důvěru krajanů."

Ovšem tak jako byl Svaz kamarádů ve 30. letech obviňován z rafinovaného zákulisního působení, infiltrací a "zednářství", stal se i Witikobund terčem obdobných výtek a podezření, takže W. Brand pokládal za nutné své "krajany" také chlácholit ( rovněž podobně jako kdysi ): "Fakt, který mnozí nechtějí pochopit částečně pro svou nechápavost, dílem ze zlé vůle: a sice jak se společně vypracované poznání přetváří ve skutečnost aktivitou jednotlivců, aniž by k tomu bylo zapotřebí, striktního rozkazu ' ... Protože toto není chápáno, objevují se potom absurdní myšlenky o ,tajné organizaci', ,uchopení moci' v té či oné organizaci. "

Witikobund ovládl vedení landsmanšaftu a stal se určujícím faktorem jeho ideologie i praktické politiky. Když v roce 1982 odešel W. Becher z funkce mluvčího a jeho nástupcem se stal Franz Neubauer, hlásící se ke katolické Ackermannově obci, nebylo to v žádném případě na úkor pozic Witikobundu. Franz Neubauer se krátce po svém zvolení mluvčím zúčastnil výročního shromáždění Witikobundu v Bad Mergentheimu, kde dal "witikonům" jasně najevo, že si je vědom toho, že za svoji funkci vděčí jim a že ví, jak se má v této funkci chovat.

"Děkuji vám ... za to, že jste mi dali důvěru a já se pokusím tuto důvěru obhájit, " prohlásil F. Neubauer. Na adresu Witikobundu pak uvedl: "Witikobund ... měl mimořádně konstruktivní přínos ke konsolidaci a vývoji národní skupiny po roce 1945 ... Vše, na čem se v minulých desetiletích usnesl a co zveřejnil, obstojí před historií našeho národa ... Není mi známo nic, co by jen v nejmenším zpochybňovalo svobodně demokratické založení Witikobundu. Politické a bezpečnostní poměry v SRN by vypadaly lépe, kdyby všechna zařízení a hnutí našeho státu usilovala o stejné demokratické založení."  A v samém závěru svého projevu Franz Neubauer poprosil: "Dovolte mi, abych u vás mohl zůstat jako přítel mezi přáteli, jako kamarád mezi kamarády. " Není nutné pochybovat o tom, že stejně vřelý vztah mají k Witikobundu rovněž Neubauerovi nástupci. V roce, kdy se F. Neubauer ujímal funkce mluvčího, zasedalo na padesát "witikonů" v 71 členném Spolkovém shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu a členové Witikobundu zastávali také většinu funkcí ve spolkovém vedení!

Ideologie, na které je Witikobund postaven a kterou od dob svého vzniku hájí, rozvíjí a prosazuje v rámci celého landsmanšaftu, má především tyto složky, resp. charakteristické rysy: Protičeský šovinismus a rasismus, antisemitismus, historický revizionismus orientovaný na výsledky druhé světové války a na bagatelizování nacistických zločinů. S mimořádnou slovní agresivitou prosazuje Witikobund znovu získání českých pohraničních území a navrácení majetku, konfiskovaného po druhé světové válce. " Walter Brand a Witiko-Bund se společně zasloužili o to, že v sudetoněmeckém kolektivním vzpomínání byla přeskočena léta 1938 - 1945 a že sudetoněmecký boj o uznání sudetoněmecké národnostní skupiny byl přenesen z předválečného Československa do poválečného Německa. Minulost, která neskončila, se objevuje dodnes v kontinuitě tradic před- a poválečného sudetoněmeckého politického života," uvedli Hahnovi. Pojetí historie propagované lidmi z Witikobundu je naplněno až odporným lhaním a překrucováním. Tak například vyhlazení Lidic bylo podle bývalého předsedy Witikobundu H. - R. Übelackera "ve válečných dobách při použití násilí proti vůdčímu zástupci jiného státu z mezinárodně právního hlediska běžná věc ". Tentýž "witikon" ve vztahu k roku 1945 formuloval myšlenku, že "nesmyslné ,povstání“ Čechů propuklo teprve tehdy, když Německá říše se nacházela ve stavu k sebe rozpuštění. Prvořadým cílem povstání bylo vyvraždění bezbranného německého civilního obyvatelstva ". Podle Witikobundu "šovinismus Čechů stál u zrodu světa nacismu", Edvard Beneš byl "demokraticky maskovaný starý nacista" a "Benešův režim pronásledoval sudetské Němce z rasistických důvodů ".

Pokud jde o způsob řešení "sudetoněmecké otázky", Witikobund zvažuje tyto varianty, které zdomácněly i v rámci celého Sudetoněmeckého landsmanšaftu a lze je tedy pokládat za běžný způsob uvažování mezi tzv. sudetskými Němci, jejichž politickou domovinou je landsmanšaft: 1) Návrat jednotlivců do Česka za ztráty současného státního občanství a při získání nového občanství českého ( to by mělo být za všech okolností odmítnuto ). 2)  Návrat národní skupiny, po případě za posílení jinými německy hovořícími osídlenci; to si lze představit v rámci statutu autonomie. Ta by byla možná za široké samosprávy pro Němce uvnitř státu. Znamenalo by to také, že v nouzovém případě by bylo, opět za použití práva na sebeurčení, usilováno o řešení formou vlastního státu."

Witikobund  "zásadně odmítá realizaci práva na vlast a sebeurčení jako vnitro-českou záležitost. Jako minimální řešení by mohlo být zřízeno kondominium, tedy společná správa, a to České republiky společně s ochrannými mocnostmi sudetoněmecké národní skupiny, tj. Rakouskem a Německem. Vstup do této problematiky by mohla ulehčit diskuse o autonomním řešení podle izraelsko - palestinského modelu ".  Ovšem vzhledem k sílícímu poznání předáků a ideologů landsmanšaftu, že mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou už neexistuje "otázka státních hranic", dochází v posledních letech ke změně strategie i praktické politiky landsmanšaftu; v konkurenci k tradičnímu územně - revizionistickému ( "revanšistickému" ) konceptu je rozvíjen mnohem schůdnější model etnické parcelace Evropy na základě vytvoření a realizace evropského "práva národních skupin" ( viz násl. ).

Známý "sudetoněmecký stratég" Rudolf Hilf prohlásil "jasnozřivě" už v roce 1991: "K normám budoucí sjednocené Evropy bude patřit právo národních skupin ve formě aktivní ochrany menšin ... Pokud jsou státní hranice nehnutelné, je potom zcela logické, že musí být nalezeno mírové řešení pro etnické skupiny, které se nehodí do konceptu existujících národních států ... V této věci jsme již dlouho činní na mezinárodní úrovni a vypracovali jsme návrh Charty evropských národních skupin. "

Změnu trendu od revizionistického konceptu ke konceptu "evropeizace", jenž byl dříve pokládán spíše za alternativu, potvrdil Witikobund v dubnu roku 2008 ve svém "Arnsberském prohlášení".  "Musíme se rozhodnout, zda se chopíme šance evropeizace a politizace našich oprávněných domovsko - politických záležitostí, nebo zda bude tato šance zmařena," stojí v tomto prohlášení, přičemž Witikobund dodává:  "Witikobund, jehož cíle se zcela kryjí s cíli landsmanšaftu, vystoupí proti každému pokusu vtlačit národní skupinu definitivně stranou do folkloristické činnosti."

Však ještě k poučné historii Witikobundu: ze svého výročního zasedání v roce 1997, na které došly pozdravné telegramy od tehdejšího bavorského zemského premiéra E. Stoibera, zástupce rakouské krajní pravice ( dnes už zesnulého ) Jörga Haidera a mluvčího landsmanšaftu Franze Neubauera, vyslal Witikobund tuto výzvu: ,,Radíme dobře státu Čechů ( v originále "Tschechenstaat" - pozn. aut. ), aby se bez ,když' a ,ale' přiznal k poválečným ohavným skutkům, vyslovil nad nimi politování a zavázal se k zadostiučinění. Pro sudetoněmecká území by bylo prvním krokem vytvoření autonomní zóny uvnitř České republiky, kde by bylo zaručeno komunální volební právo bývalým obyvatelům a jejich potomkům, a to i tehdy, pokud zde nebudou mít či ještě nebudou mít bydliště."

O rok později si Witikobund pochvaloval podobně jako v 60. letech: "K předním členům Witikobundu patří v politické oblasti ministři, státní tajemníci, poslanci Spolkového sněmu a zemských sněmů, jakož i komunální politikové a ve velkém počtu zástupci sudetoněmeckého kulturního a duchovního života."

Skutečnost, že Witikobund zcela ovládl vedení Sudetoněmeckého landsmanšaftu, se zcela jasně projevila na zasedání XII. Spolkového shromáždění v únoru 2000, kdy personální unie představovaná doposud Franzem Neubauerem, byla rozdělena mezi Bernda Posselta ( předseda SL ) a Johanna Böhma ( mluvčí SL ). Witikobund obsadil ve vedení landsmanšaftu všechny rozhodující funkce ( víme přece, že ani Kameradschaftsbund neusiloval nutně o vrcholnou reprezentaci !  ): prezident spolkového shromáždění ( H. Sehling ), všichni viceprezidenti ( W. Nowak, G. Zeihsel, A. Ardelt ); Posseltovými "náměstky" se stali "witikoni" R. Vogler ( bývalý předseda Witikobundu ), M. Sehling a H. Fleissner. V užším spolkovém vedení se dále ocitli také R. Übelacker a nestor SL S. Zoglmann.

Pravicově extremistické zaměření Witikobundu, které lze doložit jak jeho vlastní ideologií a činností, tak četnými úzkými vazbami na jiná krajně pravicová seskupení, je od počátku jeho existence mimo jakoukoli pochybnost. Koncem roku 2001 informoval německý časopis Antifaschistische Nachrichten ( Antifašistické zprávy ): "Poprvé po mnoha letech dívání se stranou a bagatelizování potvrzuje spolková vláda, zhuštění skutečných podkladů dokazujících pravicově extrémní snahy' Witikobundu. Konstatoval to Spolkový úřad pro ochranu ústavy, stojí v odpovědi spolkové vlády na dotaz poslankyně Spolkového sněmu za PDS Ully Jelpke. Jen tak mimochodem spolkový úřad připustil, že již deset let vyhodnocuje časopis Witikobundu – Witikobrief. Vláda potvrdila mimo jiné dohodnutou užší spolupráci Witikobundu s pravicově extrémním Mladým krajanstvem Východní Prusko, dále pak recenze knih pravicově extrémních vydavatelství s četnými antisemitskými citáty atd. Ovšem, jak prohlásila spolková vláda, Witikobund ,není organizačně ...  svázán' se Sudetoněmeckým landsmanšaftem ( sic! - pozn. aut. ). Chybějící organizační svázání nikdy nebránilo Witikobundu, který svůj tiskový orgán Witikobrief označuje jako ,věstník sudetoněmeckého názorového společenství', při masivním uplatňování vlivu na skutečnou politiku landsmanšaftu.“

K zatím poslední změně ve vedení Witikobundu došlo v listopadu roku 2006, kdy R. Übelackera vystřídal v předsednické funkci známý sudetoněmecký radikál dr. Hans Mirtes, patřící „k nejagresivnějším aktivistům Witikobundu.“ Rovněž tento "witikon" je ,v duchu prapůvodních metod a postupů Svazu kamarádů, činný na více místech. Je členem spolkového shromáždění Sudetoněmeckého landsmanšaftu, předsedou Pracovního společenství sudetoněmeckých učitelů a vychovatelů a předsedou tzv. Domovského okresu Stříbro - Plzeň. Dr. Hans Mirtes také patří k zakladatelům Sudetoněmecké iniciativy, která prosazuje a doporučuje uplatňování majetkových nároků sudetských Němců, a to v prvé řadě u mezinárodních orgánů.

V roce 2002, v souvislosti s usnesením české Poslanecké sněmovny týkajícím se tzv. Benešových dekretů, dr. H. Mirtes napsal: "Čeští politikové ... přesvědčili o tom, že je to jen otázka času, kdy bude jejich stát dán k dispozici ... V této souvislosti vyvolává zájem jinak nevýznamná novinová zpráva, že v česko - německém pohraničí ( rozuměj: v Sudetech ) se objevily nálepky s českým textem ,Sudety byly a znovu budou německé'. Západočeská policie událost vyšetřuje ... Když už tak bezvýznamné příhody otřásají českým loupežným systémem, jaké zemětřesení bychom zažili, kdyby se sudetští Němci rozžehnali se svými kávovými dýchánky a věnovali se opětovnému získání vlasti? Neměli by být podceňováni a jejich trpělivost by neměla být pokoušena. Výhybky jsou nastaveny správně. Chopme se toho, Bůh přeje vytrvalým !!! "

Z knihy Sudetoněmecké kapitoly, autor Emil Hruška, 2008, Praha, str. 238 – 250.

Zdroje: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/proticesky-Witikobund-III-170130.htm

https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/proticesky-Witikobund-IV-170130.htm