Historie česko - německých vztahů
Historie česko-německých vztahů
(Tento soubor textů zpracovala – tehdy ještě incipientní – badatelská sekce našeho spolku SKS v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v r. 2011.)
Češi jsou možná posledním evropským národem, který vnímá historiografii z romantismu vzešlým, nacionalistickým prismatem: dějepis je pro Čechy pokračováním politiky, případně diplomacie, a – co je důležitější – jejím ideovým zdůvodněním a ospravedlněním. Při výkladu určité historické události je požadavek věcné přesnosti a neutrality podružný: hlavní je národní zájem, jemuž je historik povinen sloužit. Proto má veskrze podřadný dějepisec Palacký v Praze své náměstí a na něm gigantickou sochu: ve svých pracích záměrně a vědomě lhal, avšak činil tak ve prospěch svého národa.
Národní dějepis je dávno mrtvým reliktem 19. století, většina Čechů se přesto domnívá, že právě tak je třeba dějiny vykládat, ba hůře, že odlišný výklad má stát právo postihovat a jiné než národu prospěšné názory trestat. Důsledky pro schopnost orientace průměrného Čecha v dějinách jeho vlastního národa jsou zničující: ti z nás, kteří absolvovali českou školu, mají kupř. vštípeno, že husitské války byly vedle náboženského též národním hnutím nebo že Dekret kutnohorský představoval první významné vítězství českého národa nad cizáky, rozuměj Němci. Další nesmysly se vykládají o bitvě na Bílé hoře, o baroku (době temna), o národním obrození a posléze o období samostatného státu a o 2. světové válce.
V tomto pojetí je dějepis permanentním zápasem, protože jedna a ta samá událost musí být logicky vykládána dějepisci různých národů jiným, navzájem neslučitelným způsobem, a nemůže existovat např. společný francouzsko-německý pohled na 1. světovou válku, protože tyto země bojovaly na různých stranách fronty.
Nevěříme v národnímu zájmu podřízenou historiografii a nehodláme se řídit tím, co je nám, v duchu těchto přežitků, vnucováno státními orgány, případně veřejným míněním. Naopak věříme ve svobodu myšlení a vědeckého bádání, a také ve svobodu své názory bez omezení ze strany státní moci šířit.
Historická sekce našeho sdružení shromáždila soubor textů, které se zabývají vztahy mezi Čechy a Němci a pokoušejí se uvádět nejčastěji traktované české mythy na pravou míru. Přirozeně, nikdo nemusí těmto textům věřit, každý má právo o nich pochybovat a polemisovat s nimi, ale je důležité, aby měl možnost se s nimi seznámit a směl je, uzná-li to za potřebné, i kritisovat anebo zcela odsoudit.
Historie česko-německých vztahů v českých zemích do roku 1918
Počátky německé kolonisace
Koncem 12. století a ve století 13. začali čeští panovníci ve velkém zvát obyvatelstvo ze západní Evropy do země, což souviselo s tamějším přelidněním. Vzhledem k zeměpisné blízkosti byli kolonisté především Germáni. Přinášeli s sebou řemeslnické dovednosti, znalosti hutnictví a stavby kamenných domů. Do Čech nepřicházeli pouze oni, nýbrž i Románi a Irové. Nově příchozí se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. Národnostní povědomí nebylo, existovala jen oddanost panovníkovi a zemi. Ti, kteří se přistěhovali do českých zemí, se za cizince nepokládali, ani za ně nebyli považováni.
Přistěhovalectví vyvolalo celou řadu změn, obzvláště v zemědělství. Místo volů se začali používat jako tažná zvířata koně, zavedly se čtyřkolý vůz s pohyblivou ojí, chomout, železné pluhy a brány, kolečko (trakař), kosa nahradila srp. Vznikla možnost obdělávat větší plochy, produkce obilí rapidně stoupla, s rostoucí potravinovou základnou se začal počet obyvatelstva zvyšovat. Klučily se lesy, odvodňovaly se bažiny, začalo se s těžbou nerostných surovin. Ve velké části Čech musel les v nížinách a ve středních polohách ustoupit orné půdě. V nehostinných pohraničních územích zakládaly řády cisterciáků a premonstrátů kláštery proslavené mýcením lesů, přiváděly s sebou osadníky z německých zemí. Germáni přicházeli i ze vzdálených oblastí, jako jsou Flandry a Porýní. Najímáni byli tzv. lokátory, jakýmisi kolonisačními podnikateli, kteří z pověření majitele území podnikali s vlastním kapitálem. Když území osídlili, dostali za odměnu většinou dědičný úřad rychtáře, výčepní právo, velký pozemek. To je například zaznamenáno v pověsti o krysaři z vestfálského Hamelnu, v níž lokátor-krysař zlákal na Východ podnikavé mladé hochy a děvčata.
Dalším důvodem přistěhovalectví byl spor mezi vládnoucími Přemyslovci a zemskou šlechtou o podíl na moci a současně přistěhovalci byli vydatným zdrojem financí pro královskou pokladnu. Městské systémy byly často do zemí importovány kompletně jako zboží, včetně obyvatel a městských práv. Města, která byla dána svým statutem a právním rámcem, nikoliv velikostí nebo počtem obyvatel, vystřídala slovanské hrady a sídliště předměstského typu. Zakládala se i poblíž starých slovanských sídlišť, která pak rychle ztrácela na významu, až postupně s germánskými městy splynula. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali pouze nově příchozím, což souviselo s povinností stávajícího obyvatelstva odvádět dávky, kterých se panovníci nechtěli vzdát. Tak se stalo, že všechna města v Česku, s velmi málo výjimkami z doby pozdější, byla založena Germány. Pár příkladů týkajících se Prahy: Na přelomu tisíciletí vzniká na místě Poříče (dnes v okolí ulice Na Poříčí) německé sídliště, ve 12. století zakládají němečtí mniši Strahovský klášter, ve 13. století vzniká německé Město svatého Havla (Stadt des Hl. Gallus), Přemysl Otakar II. povolává Němce k výstavbě Malé Strany. Města na území dnešní Prahy byla spravována hlavně podle norimberského, švábského a magdeburského městského práva a jejich kombinací. V roce 1847 byl na Malé Straně, Hradčanech, ve Starém a Novém Městě podíl německého obyvatelstva (kriterion obcovací řeč) 57 %, v celém teritoriu tehdejší Prahy už jen 40 %.
Husitské války a protireformace
V přístupu k Janu Husovi a husitství se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy, avšak Hus byl církevní reformátor. Český mythus z něj činí jakéhosi národně českého protikatholického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele, komunisté vytvořili mythus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, a proto neúspěšnou. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli většinou z německých zemí a výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl další český blud o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl presentován tvrzením o odvěkém boji s Němci Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí.
Do stejné kategorie bludů patří i tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté. O husitské éře se vyjádřil Josef Jungmann takto: Češi té doby byli postrachem všech národů, ale kvůli svým náboženským novotám se jevili tak odporní, že byli po dlouhý čas považováni za nejhorší národ na světě (citováno dle [Groulík]). Masaryk husitství glorifikoval, jeho heslo Tábor je náš program je známé – navzdory faktu, že běsnění husitských vojsk a bojůvek zlikvidovalo ve střední Evropě většinu kulturních statků budovaných pracně po několik století. Například v Chomutově táborité vyvraždili 2500 mužů a všechny ženy a děti upálili. Havlíčkův Brod úplně zničili, vše žijící zmasakrovali, v Prachaticích a v Ústí nad Labem taktéž nenechali nikoho naživu. Mnoho dalších měst zplundrovali a pak vypálili. Odhaduje se, že husité vybili asi třetinu obyvatelstva českých zemí (ztráty v bitvách byly zanedbatelné). Celkem jimi bylo v Čechách vypáleno přibližně 170 klášterů a několik stovek kostelů. K tomu se musejí přičíst i zvěrstva během jejich spanilých jízd do okolních států. Podle dnešní terminologie masový vrah Jan Žižka se stal národním hrdinou a je s podivem, že Masaryk, vyzdvihující při každé příležitosti humanismus, převzal nelidské husitství do svého národního programu. A co je nejhorší, nikdo s výjimkou historika Josefa Pekaře se nad tím dodnes nepozastavil.
Potlačené české stavovské povstání ukončené bitvou na Bílé hoře bylo první fasí prvního celoevropského válečného konfliktu, třicetileté války. V čele rebelujících českých stavů (pojato zemsky) byli jazykově Němci ve většině. V bitvě na Bílé hoře bojovali, uplatníme-li jazykové kriterium, Češi s Němci proti Čechům a Němcům, ale např. také Tataři proti kozákům a podobně. Byl to konflikt o moc, nábožensky v podstatě neutrální (protestanti bojovali na obou stranách, byť jedna válčící strana byla nábožensky tolerantnější), v žádném případě to nebyl konflikt národnostní. Čechy a Moravu pak opouštěli čeští bratři pro svou víru, které se nechtěli vzdát podle prosazované zásady cuius regio eius religio (čí zem, toho náboženství) bok po boku (jazykově) Češi i Němci v přibližně stejném počtu. Po třicetileté válce byla země zbídačená, počet obyvatel království klesl ze tří milionů na cca 800 tisíc, ze 150 tisíc selských usedlostí zelo 80 tisíc prázdnotou. Velké části měst, která byla mnohem více postižena než venkov, byly v sutinách nebo chyběli obyvatelé. Např. v Táboře bylo 81 % domů opuštěných, Hradci Králové 70 %, v Litoměřicích 70 % atd. [Dvořák]. Obyvatelstvo bylo třeba nahradit, a protože Češi v jazykovém smyslu mimo hranic království vyjma exulantů nesídlili, stěhovali se do země vzhledem ke geografické blízkosti především Germáni. Další vzestup přistěhovalectví do země nastal později za Marie Theresie, která začala podporovat podnikání. S Germány (z německých zemí a z dnešního Holandska) přicházeli Románi (z dnešní Francie a Itálie) a další.
Bod obratu v česko-německých vztazích v českých zemích hledejme už v roce 1740, kdy Prusko odtrhlo většinu Slezska, čímž byla narušena rovnováha mezi příslušníky obou hlavních zemských jazyků. Zemští Němci se stali menšinou a začali se pochopitelně obávat, že je početně silnější Češi, navíc s vyšší natalitou, pohltí. Proto se při každé příležitosti snažili o vytvoření umělé německé většiny. Stali se tím centralisty na rozdíl od federalisticky smýšlejících alpských Němců, kteří si po druhé světové válce začali říkat Rakušané, a Čechů. [Lorenz, 2002] Navíc nikdo z českých panovníků se nepokusil sjednotit oba hlavní zemské kmeny na základě nějakého vyššího ideálu. Češi a Němci žili v zemi vedle sebe, nepodařilo se z nich vytvořit jednotný politický (smluvní) národ.
Národní obrození
Dalším zlomem bylo české národní obrození. Texty „obrodičů“ zbudovaly velmi podrobnou charakterologii Slovanů, kterým připisovaly atributy, které nebyly získány zobecněním konkrétní zkušenosti. Jinými slovy si je autoři jednoduše vymysleli. Slovanská svobodomyslnost byla vytvořena transferem z mythologicko-etymologické konstrukce Kollára o slovanské bohyni Slobě, současně se vášnivě popírala etymologická souvislost mezi Slovanem a otrokem (Sklave, slaf, schiavo, esclave, slave, atd.). Jiným popřením téhož byla slovanská vlastnost pracovitost, která negativní charakteristiku zotročenosti přesunula do kladných hodnot. Herderův atribut pro Slovany měkcí a poddajní, který byl v textech českého obrození používaný ve výlučně kladné podobě jako holubičí trpěliví Slované, jemní Slované, koexistuje bez problému s Kollárovým atributem zmužilí či Hankovým chrabří, bojovní. V českých textech byla běžná praxe, že charakteristika statečný se nahrazovala termíny loupežný, divoký, vandalský nebo barbarský, pokud se jednalo o národ německý a maďarský. Proti tehdy běžné charakteristice Čechů jakooddávajících se neomezenému pití a choutkám pohlavního pudu staví Šafařík harm- und arglose Heiterkeit (bezstarostnou a bezelstnou veselost) a Kollár nevinnou veselost. Proti charakteristikám Slovanů a Čechů jako divokých namítá Šafařík: pocházejí-li Slované od Indóv, mohli-li býti divocí, případně se Slované rovnou označují za vzdělané. Atribut starobylý polemisuje implicitně s německým tvrzením asijský, v Evropě nepůvodní a atribut čistotní a Kollárova mythologie bílé barvy jako slovanské barvy národní byly namířeny proti výtkám o nedostačené hygieně Slovanů. Tyto národní mythy přežívají dodnes.
Jazyk byl všemi vyzdvihován jako jediná památka, jediné dědictví po předcích, veliký prostředek, kterým s námi praotcové rozmlouvají. Jazyk nebyl pouze nástrojem dorozumívání, nýbrž předmětem uctívání, něčím posvátným – odkazem předků. Vše se z něj rodilo: jazyk byl vlastí, národem, pokladnicí jeho hodnot. Mělo-li něco ve sféře české kultury nabýt na významu, muselo se to alespoň dotknout jazyka – odtud pochází ona dodnes zakořeněná obrovská prestiž české literatury a spisovatelského statutu. Po dlouhá desetiletí v 19. století spočíval význam vědy a literatury nikoli v rozvíjení poznání a ve vyslovení životní zkušenosti, ale především v kultivaci a ciselování jazyka jako kulturní svátosti. Podle Jungmanna je český jazyk citový, hudební, básnický, obrazotvorný a non-logický, podle Palackého nepřináleží k racionálním, podle Bergnera dosahuje mudrckého ideálu jazyků. Protiřečící si výroky se volně používaly podle toho, co s jimi chtělo dokazovat. Na krásu češtiny se pěly pajány: V libozvučnosti jazykům slovanským před germanským předek dávám. Slovanská řeč krásou a vyjádřením nad řeckou a latinskou jest. Předčí i samu heleninu (řečtinu) a latinu, stojí přede všemi europejskými jazyky. Jazyk český je libý a zvučný, zatímco němčina je jazyk chrochtavý a štěkavý. Je hudebnější než němčina. Řeč naše vysoko nad němčinou vznášeti se může. Dle formy náš jazyk k latinskému a řeckému podobnější než k germanickým. Sanskrt dokonalejší než řečtina a latina.
Posledními dvěma Jungmannovými výroky o zvláštní blízkosti češtiny, řečtiny a latiny a o dokonalosti sanskrtu se vytváří ze slovanského jazyka (češtiny) nejbližší dědic antické a praevropské (indoevropské) kultury. Z neslovanských jazyků se kladně hodnotila pouze italština jako dědička latiny, protichůdně angličtina a francouzština, záporně němčina a maďarština. Hodnocení jazyků nebylo stálé, řídilo se okamžitými potřebami. Výjimkou byl stálý vztah češtiny k němčině a maďarštině, protože tyto dva jazyky se křížily s potřebami obrození; byly nástrojem germanisace v českých zemích a maďarisace na Slovensku. Mythus českého jazyka se dnes přetransformoval do výroku, který přetrval do dnešních dnů – totiž že čeština je nejpřesnější jazyk na světě. To je nesmysl do nebes volající.
Modní tehdy byly, a jsou v jisté míře i dodnes, etymologické spekulace. Dokazovalo se slovanství ve staré kultuře římské, etymologicky se přivlastňoval svět řecký, keltský nebo dokonce germánský, což mělo potlačit prestiž Germánů danou historickým Tacitovým svědectvím. Největší podíl na pokusech prokázat slovanský původ keltských a germánských osídlení Germánie a Čech měl tehdy Karel Vinařický. Jelikož by dnes mystifikační hypothesy o příbuznosti česko-latinské a česko-řecké asi neuspěly, spekuluje se o příbuznosti česko-keltské.
Obrozence napadaly i jiné hlouposti. Například Jan Kollár tvrdil, že holubi u Slovanů jsou obzvláště oblíbeni jako symbol čisté lásky, a proto množství holubů v Benátkách mu bylo dokladem slovanských vlivů v této oblasti. Ve Slávy dceři učinil z holuba symbol slovanský, především symbol slovanské snášenlivosti a mírumilovnosti. Ústředním slovanským symbolem v několikrát přepisované Slávy dceři se stala lípa. S lípou souvisejí med a včely jako další symboly slovanství, jako u dubu jsou tožaludy a kanci coby symboly němectví. Med a žaludy stojí v protikladu sladký–hořký, včela a kanec symbolisují protiklad Slovana a Němce jako tvůrce a uživatele hodnot, tedy protiklad pracovitost–poživačnost. Pověz, nepadá-li z lípy med sladčeji než žalud do žaludka?, nebo: Žaludy k sobě vábí jen žravé, poživačné vepře, zatímco lípa přitahuje pilné, pracovité a obětavé včely. Proti mužskému dubu stojí v Kollárově básnické skladbě ženská lípa jako symbol české (slovanské) mírnosti, mírumilovnosti a holubičí povahy. S tvrdým dřevem německého stromu kontrastuje měkké, poddajné dřevo stromu slovanského. Z tohoto klání vycházela lípa vítězně; v symbolické rovině dokládala přednosti a ctnosti zakomplexovaného národa, vyváděla jej do idylického prostoru vůně, květů, poddajnosti, radostného rolničení, do světa pracovitých včel a arkadických úlů. Jiný výklad praví, že lípa se stala proto českým národním stromem, neboť kvete až na přelomu června a července, kdy již nehrozí mrazíky, a že tedy vlastnostmi českého národa odvozenými z lípy jsou opatrnictví a neochota riskovat. [Macura, 1995],[Rak]
Český svět stál v přímém protikladu ke kultuře, ne tedy jen ke kultuře německé, nýbrž ke kultuře vůbec. Představoval v dobovém povědomí spíše svět přírody. Českost byla synonymem dětinskosti, přírodnosti, nedotčenosti moderním světem; česká kultura byla vlastně contradictio in adiecto. V atmosféře, kdy se pravda přizpůsobovala momentálním potřebám, kdy převládaly lži, překrucování a podvrhy, se nedivme, že Václav Hanka v roce 1817 ve Dvoře Králové nachází objemný rukopisný zlomek z rozsáhlého kodexu staré české poezie, tzv. Rukopis královédvorský, hlásící se písmem zhruba do 13. století. V roce 1818 dostává nejvyšší purkrabí hrabě Kolowrat anonymně poštou Libušin soud, později označovaný jako Rukopis zelenohorský, podle písma z 9.–10. století. V roce 1819 nachází skriptor universitní knihovny Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava, mající dokázat, že původně německy psaná památka je dodatečným překladem z českého originálu připisovanému Václavovi I. V roce 1827 objevuje za Hankovy asistence lexikograf Graff české glosy v Mater verborum a o rok později sám Hankanachází meziřádkový překlad svatojanského evangelia. Ve stejnou dobu vznikají i padělky žalmu 109 a 145 v musejním glosovaném žaltáři.
Tyto podvrhy nebyly jediné. Když chtěl John Bowring v Londýně v třicátých letech 19. století vydat antologii české poezie, František Ladislav Čelakovský mu podvrhuje básnířku Žofii Jandovou, pod jejímž jménem zveřejnil několik svých básní. Věc Čelakovský utajoval i před svými přáteli, ale pak se jednomu z nich, Kamarýtovi, přiznal. Když později Bowring žádá o životopisy všech básníků, jejichž díla mají být uvedena v antologii, Čelakovský neváhá a potřebný, zcela vymyšlený životopis Jandové Bowringovi posílá. Čelakovský se v jednom dopise Kamarýtovi zmiňuje o probíhající akci sběru německých lidových písní a podotýká, že již k tomu účelu přeložil některé naše české a hodlá je vydávat za německé. Jako pilný mystifikátor vydával velmi často svoje vlastní básně za díla jiných autorů – zmnožoval tím počet českých básníků. I Havlíček se uchyluje k podobným praktikám – posílá do Květů odpověď na básně Ivana Čecha tak, aby to vypadalo, že to opravdu ženská napsala. Jan Kollár zařazuje podvrhy do své antologie písní slovenských, Čelakovský zase přidává do svých Slovanských písní básně umělé. Příjmení se počešťovala, vytvářela se křestní jména, jež byla projekcí osoby, která je přejala, do říše ideálů, do říše čistých nemateriálních hodnot, v níž dotyčná osoba existuje jen vztahem k obecným kategoriím jako jsou pravda (Prav/d/omil), krása (Krasoslav), dobro (Dobromil), slovanství (Slavomil, Slavoj), vlast (Vlastislav, Vlastimil), národ (Čechomil, Rodomil), zpěv (Zpěvomil), statečnost (Bojislav, Bořivoj, Vladivoj), mírnost (Mirovít, Myslimír) a podobně. [Macura, 1995], [Rak]
Češi proti Němcům
Pojem národa ve středověku byl dán příslušností k určitému zemskému či státnímu celku. Jazyk při tom nehrál roli. Obyvatelé Království českého (Slované i Germáni) mohli být libovolně označeni jako Bohemus (s poukazem na příslušnost ke království) nebo Germanus (s poukazem na příslušnost ke Svaté říši římské národa německého). Pro výslovné označení česky mluvícího ethnika v Čechách se tehdy používalo latinské Sclavi, později v 17. a 18. století pak Boëmo-slavicus. Na přelomu 18. a 19. století začalo ve střední Evropě krystalisovat jazykově ethnické pojetí národa, které se muselo střetnout s pojetím zemským, odsouvajícím jazykovou charakteristiku národa jako nepodstatnou. Pojem národ ztratil neutrální význam. V definicích začal být uváděn jazyk jako základní atribut národa, zatím vše v rámci mythu o velkém národě slovanském s mnoha nářečími. Onen mythus pomáhal v obraně proti jednoznačné kulturní převaze německého živlu v Čechách, ale časem se slovanství postupně měnilo z národnosti v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti. Namísto ideologického konstruktu slovanského velkonároda se postupně vtlačil, opět umělý, konstrukt národa malého – českého (ve smyslu jazykovém) – a místo svazků slovansko-indických a slovansko-antických nabyly vrchu vztahy k malým evropským národům. Ideologický přemet je dokumentován v Máchově Máji, kde autor učinil vědomě z postavy Cikána nositele tragedie národa, který pozbyl svou vlast, tragedie s výraznými rysy českými. Zobrazení české národní situace jako tragedie národa okradeného o stát vedlo ve svých důsledcích k tzv. ideálu malosti podle motta: co jest malounké, bývá hezounké. Vedlejším produktem onoho ideálu malosti je dnešní enormní výskyt zdrobnělin v českém jazyce. Atribut malosti národa rozvinuli naši předci v národní skromnost, národní mírnost (Tyl připodobňuje národ k tiché večerní písni), národní neokázalost, národní niternost, srdečnost národa, demokratičnost a lidovost národa.
Samozřejmě, že k těmto národním vlastnostem nedošli zobecněním konkrétní zkušenosti. Vymysleli si je. Tehdy ještě patrné dozvuky původního konceptu slovanského velkonároda se promítly do nabubřelých kategorií: velikost dějinného úkolu, věhlasu, velikost budoucnosti. Všechny uvedené mythy pak po generace formovaly sebereflexi Čechů jako národa a ovlivňují ji dodnes. Dalším českým mythem, jehož důsledky doznívají do dnešních dnů, je Herderův filosofický pojem středu. Je to šťastný střed, zlatý úděl prostřednosti, positivní hodnota vylučující všechny extremy a spojující v sobě všechny kladné kvality příslušné danému okruhu jevů. Podle Herdera je Země hvězda mezi hvězdami, připoutaná ke svému středu, ke Slunci; člověk je tvorem středu, v němž se sbíhá většina nejjemnějších paprsků z forem jemu podobných, a v němž bylo sloučenovše, co bylo možno sloučiti. V rámci lidstva pak existují národy krásné postavy obývající střední pásmo zemské.
Pomocí představy středu se začaly poměřovat evropské národy a jazyky ve prospěch jazyků slovanských. Středová poloha jazyka, národa, či jakéhokoli jevu se pojila automaticky s positivní hodnotou, postavení mimo střed s hodnocením nižším nebo záporným. Mohlo se jednat o jakýkoli střed – zeměpisný, o středovou artikulační polohu v dutině ústní, či o chápání Slovanů jako lidí středně vysokého vzrůstu. Idea středu proniká i do pojetí smyslu českých dějin zformulovaného Františkem Palackým. Podle něj situování Čech do středu a srdce Evropy učinilo český národ střetištěm, ve kterémž rozmanité prvky a zásady novo-europejského života bez zápasu stýkaly a jednotily se. I zlatá střední cesta jako politický program je produktem ideje středu: zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati (Kollár). Herderův střed byl takto zmanipulován pro potřeby rodícího se českého politického myšlení.
Václav Hanka se za svoje podvržené Rukopisy nakonec staldemonem, mystifikátorem, falsifikátorem české minulosti. Kde však zůstali ostatní lháři ve jménu národa? Z odsouzení Hanky implicitně vyplývá, že český národ nemiluje mythy, nepotřebuje klamem a podvodem krášlit svoji minulost, že vyrůstá z pravdy. Navzdory tomu byl dodnes platný obraz kněžny Libuše beze zbytku převzat – podvrh nepodvrh – z Rukopisu zelenohorského. Libuše pak už nebyla čarodějkou jako u Kosmase, bojovnou vůdkyní českých Amazonek jako u Hájka, vědmou jako u Herdera, fantaskní postavou u Johanna Musäuse a v Brentanově knižním dramatu Die Gründung Prags (Založení Prahy), nýbrž vladařkou, nejvyšší soudkyní svého lidu, svébytného a hrdého národa, skrz naskrz vrozeně demokratického a kulturního. Nic než mythus. Vraťme se ale k Hankovi. Jeho příběh sděluje, že on jako mravně narušený jedinec se pokusil podvrhnout národu falsifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti odvrhl. Opět mythus.
Tak vznikaly a tříbily se komplexní české mythy, zjednodušené konstrukce pravd, polopravd i smyšlenek, které měly ospravedlnit české počínání. Zde je jeden z hlavních: Původní stav rajské neporušenosti (Kollárova a Palackého praslovanská idyla) trval, dokud se neobjevili rušitelé, Němci-cizozemci, kteří jej infikovali hříchem feudálního autoritářství. Boj českého živlu s germánskou zpupností a panovačností, to byla ta stará sláva česká, jíž bylo třeba znovu vzpomenout a nezapomenout. Vyvrcholením tohoto zlatého věku měl být hrdinský čas husitský. Česká nesvornost to sice přivedla od Lipan k Bílé hoře, ale dočasné vítězství Zla však umožnilo zřetelněji zahlédnout jeho nositele: Němce, protireformační církev a germanisující Habsburky s jejich třistaletou porobou. Doba novější dá oživit sváru světla a temnot. Čechové jsou dítkami světla. Jejich boj si žádal a žádá trnové koruny i oběti jako byla kostnická hranice, staroměstské popraviště, Havlíčkovo vyhnanství a jako jsou desítky moderních hrdinů, jejichž postavy vyplňují český pantheon (odtud slavnostní vážnost českých politických pohřbů, těch dojemných requiem před oltářem Vlasti). Češi jsou národem vyvoleným, jsou šlechtou mezi ostatními národy. Přízeň Dějin (pokleslá odvozenina Boží milosti) je na jejich straně a působí takřka mechanicky, pokrokem. Ten je sice pojímán neurčitě, je však empiricky ověřitelný: feudalismus vskutku zaniká, křesťanství je sekularisováno, nižší vrstvy (lid) se vzmáhají a jejich životní úroveň i účast na vládě zvolna vzrůstá, vnějškově německý ráz mocnářství se zvolna vytrácí. Zkrátka pokrok přináší právě to, oč jde i Čechům. Jsou miláčky Dějin. [Podiven]
Jungmannovo tehdejší rozhodnutí pro českou kulturu jako zcela kompletní útvar se vším, co k tomu patří, tedy s českou fysikou, filosofií, esthetikou, biologií, chemií a dalšími vědami předbíhalo okamžitou potřebu. Vytvářela se odborná terminologie, odborné texty, exklusivní básnická díla i klasicistní tragedie, aniž existovali lidé, kteří by je potřebovali. Zcela záměrně se vytvářela iluse, že tu je kulturně vyspělá česká společnost, se silnou vrstvou vědecké veřejnosti, s vrstvou esthetů s vytříbeným vkusem, která tyto žánry pěstuje. Obrozenecká kultura tak předstírala před sebou a okolním světem samozřejmost své existence. Podvody, podvrhy, mystifikace a lži tedy byly důležitými pracovními nástroji ve vytváření české kultury a v dokazování její vyspělosti. [Macura, 1995]. Český národ se prodíral k životu pomocí berliček mnoha mythů, ilusí, lží a mystifikací, česká psychika z nich vychází a v různých okamžicích – a nemusejí to být pouze okamžiky krisové – se k nim Češi rádi uchylují i dnes.
Stěhování Českého ráje
Z české nacionalistické nesnášenlivosti existují též dva České ráje. Bohuslav Balbín píše ve třetí knize svých historických miscelaneí: Právem se litoměřická krajina nazývá rájem Čech, vše je zde neobyčejně úrodné, ať máš na mysli plodiny jakéhokoli druhu, utěšené zahrady, kopce porostlé osením a horské stráně ozdobené vinicemi. Litoměřicko nazývá rohem hojnosti celých Čech, terminus technicus ráj použil také pro okolí Doksan a jejich kláštera. Po století se s charakteristikou litoměřického kraje nic nedělo. Využívat termínu Český ráj (Paradies von Böhmen) v souvislosti s krajinnými krásami Litoměřicka začali domácí Němci. Název atraktivní oblasti byl návštěvníky a turisty šířen dál. Do Litoměřicka i okolních částí severních Čech jich směřovalo zejména ze Saska a severního Německa více než z Prahy a středních Čech. Paradies von Böhmen popularisovaly publikace věnované severočeským lokalitám i rozsáhlejší díla, např. Sommerův popis Království českého. V jeho prvním svazku z roku 1833 je Českým rájem nazýván litoměřický kraj s odvoláním na jeho úrodnost i malebnost. Někdy bylo v užším smyslu Českým rájem označováno okolí sevřeného labského údolí mezi Litoměřicemi směrem na Ústí nad Labem a Děčín a jako symbol oblasti vnímán hrad Střekov (Schreckenstein), nebo západní část Českého středohoří, symbolisovaná Milešovkou (Milleschauer Berg, Donnersberg). O věhlas této druhé lokality se zasloužil Alexander von Humboldt a hosté lázní v Teplicích.
Ve všech oblastech Českého ráje se mluvilo německy. To bylo pro české vlastence nesnesitelné a vznikla potřeba ráj přesunout do česky mluvící části země. V podstatě jedno kam, protože celá česká vlast byla v jejich představách, přibližně od 40. let 19. století, pozemským rájem. Viz J. K. Tyl: v sadu skví se jara květ, zemský ráj to na pohled nebo K. H. Mácha: šírá vlast, ta česká země – nejmilejší Tobě ráj. Vlastenci tak postavili na piedestal českou zemi jako celek, včetně její jazykově německé části. Katholický kněz Vojtěch Kramerius ve svých dopisech z let 1849 a 1850 nesl nelibě, že je vše v té rajské Litoměřicka krajině poněmčeno, a v souvislosti s obdobně nazývanou oblastí Teplicka píše o hnusných, jedovatých Němčourech ze všech stran nás kaceřujících.
Nicméně do 80. let 19. století se toho příliš nedělo. Autoři materiálů propagujících domácí turistiku stále častěji naznačovali, že celá česká země je složena z mnoha jistě krásných částí – každá z nich je tedy kouskem českého ráje. Ještě turistický průvodce po Čechách, vydaný
Františkem Řivnáčem v roce 1882 v obou zemských jazycích, spojuje termín Ráj český jednoznačně s okolím Litoměřic. Na jiných místech knihy je sice chváleno i okolí Turnova a Jičína, ale bez použití podobného epitheta. V roce 1879 publicista Jaromír Hrubý ve své reportáži konstatuje, že pyšný název dali Českému ráji nějaký Baedecker a po něm poslušní cestovatelé, a dodává: Co je nám Čechům do jejich ráje! Či snad tanul právě tento kousek české vlasti Tylovi na mysli, když psal zemský ráj to na pohled? Ne, rozhodně ne, ležíť celý za severní mezí národnosti české. Český ráj spojený s Českým středohořím umělecky zpochybnila Teréza Nováková v povídce Na zřícenině kostomlatské z roku 1883. Hrdinové tohoto díla rozprávějí na hradní věži o krásách Českého ráje ležícího pod nimi a s hořkostí si uvědomují, že tento Ráj český v jazykovém smyslu jím není: Ó toho ráje, v němž my tak chudi!… Jsme cizinci ve vlastním domě.
Přestěhování Českého ráje nebylo možné dál odkládat. Nejvíce se o jeho přesun zasloužil Václav Durych, otec Jaroslava Durycha. V roce 1886 se rozhodl vydat první podrobnější popis kraje mezi Turnovem, Semily, Jičínem, Libání, Sobotkou a Kněžmostem a pro tuto oblast programově použil název Český ráj. Na stránkách jím redigovaného časopisu Slovan lze krok za krokem sledovat Durychův záměr přestěhovat Český ráj. V noticce Český ráj z poloviny června 1886 uvádí, že tímto jménem se právem nazývá překrásná romantická krajina turnovská se svými půvabnými zámky, zříceninami, velebným horstvem, skalními městy a různými památkami české slávy a moci. Vzhledem k neexistenci českého tištěného průvodce však prý tento kraj nenavštěvují čeští, ale spíše němečtí turisté. V okolí maloskalského Pantheonu se prý, jak konstatuje jiný materiál, takoví hosté jen hemží, protože v těchto strmých a malebných skalách jest toho více ku shlédnutí než v některém prušáckém koutě. V polovině září ohlásil Durych brzké vydání nádherného ilustrovaného cestopisného díla Z českého ráje. První sešit byl distribuován brzy poté, další postupně následovaly. Durychův vydavatelský čin znamenal rozhodující krok pro novou lokalisaci Českého ráje. Severní okraj nového Českého ráje se sice nacházel nedaleko národnostního pomezí, ale stále ještě na česko-jazyčné půdě. Roli centra nového, národnostně správného Českého ráje převzal od německých Litoměřic či Teplic Turnov. Okolí Litoměřic už čeští autoři napříště označovali skromněji – jako Zahradu Čech. Němci z Čech se původního Paradies von Böhmen nevzdali. Jsou tedy dva České ráje. Po vyhnání Němců se na původní Český ráj začalo zapomínat
Hospodářský zázrak
Dodnes se tradují české mythy o tzv. českém hospodářském zázraku před vznikem ČSR. V polovině 19. století začíná v českých zemích tzv. gründerské období výrazně ovlivněné tím, že rozhodující část (82 %) obyvatel českých zemí žila v menších venkovských obcích (do dvou tisíc obyvatel) a živila se převážně zemědělstvím. Z nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu, měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa definovaného jazykově. Pro podporu svých snah vytvořili mythus o prostém vesnickém lidu jako o rozhodující složce českého národa. S ním souvisel i výrazný stereotyp o původu české vzdělanostní a politické elity z chudých vesnických chaloupek, což mělo za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko, byla druhořadá. Dalšími následky je dodnes přežívající rovnostářství a z něj vyplývající sžíravá závist. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě.
Je zcela symptomatické, že si čeština nevytvořila vlastní ekvivalent pro německý výraz Gründer. Češi tedy začali oproti domácím Němcům podnikat se značným zpožděním a vlivem vžitého národního mythu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. Roku 1901 byly v Obzoru národohospodářském publikovány propočty kapitálových posic obou zemských národů. Na české společnosti sice připadalo 41 % z kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze 2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky, ale na druhou stranu na jednu německou společnost v průmyslu připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou [Dudek]. Ve srovnání s domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích do 20 zaměstnanců. Vědomí malého, hospodářsky opožděného českého národa způsobilo, že Češi zpravidla nevraživě reagovali na větší podnikání, které bylo doménou českých, případně vídeňských Němců a nacionálně indiferentní šlechty. Proto také Češi více hodnotili zásluhy kulturní než hospodářské, což dosvědčují i náhrobky na vyšehradském Slavíně, kde z podnikatelů nacházíme pouze Františka Křižíka. Přezíravý přístup a nedostatek uznání vůči úspěšným podnikatelům přetrvává v české společnosti dodnes – podnikatel bývá dnes chápán mnohem více jako bezohledný dravý člověk, ba podvodník, než jako prospěšný tvůrce hodnot. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový [Dudek]. Kapitálová převaha Čechů ale existovala před první světovou válkou v zemědělství a v rozvíjejícím se peněžnictví, jehož česká složka se před v té době rozvíjela rychleji než průmysl v českých rukou.
Masaryk a jeho koncepce menšinových práv
Masarykovo pojetí historie, které se s Palackého představami u Čechů prosadilo, má značnou vadu: nebezpečně se blíží totalitním představám, neb podle Masaryka historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude. [Masaryk, 1901] Také já s mým vědomím a svědomím jsem historie. [Masaryk, 1947] Zde jsou asi kořeny jeho osobních cílů, pojetí politiky a jeho nezlomné vůle k uchopení moci. Mnohá z jeho tvrzení jsou nedoložená a sloužila vysloveně zlovolným politickým cílům, např. ve své knize Rusko a Evropa TGM píše, že příslušníci katholické církve lžou více než protestanté. Masaryk chtěl po platonsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filosofům-králům, tedy sobě, stát se císařem malého středoevropského imperia.
Před 1. světovou válkou odsuzoval revoluční taktiku jako zastaralou, odporující vývoji a pokroku a zcela ji zavrhoval, aby pak ve válce popřel sám sebe – stal se revolucionářem a válku nazval světovou revolucí (viz také titul jeho knihy). Před odjezdem do exilu byl přemlouván a zapřísahán českými nacionalisty, aby bojoval za českou říši ve smyslu státního práva, tj. v rámci historických hranic, nikoliv na ethnografickém principu (podél rozhraní národností). Do vypuknutí světové války Masaryk nikdy nevyslovil požadavek rozbití Rakouska-Uherska, tvrdil, že by to mělo za následek anexi českých zemí Německem. Během války opustil své dřívější tvrzení, že Německo a Rakousko-Uhersko jsou ústavní státy, nazval je theokraciemi, s nimiž prý demokracie vedou boj v zájmu obnovení práv malých národů. Pravda to nebyla.
V knize Světová revoluce popisuje Masaryk, jak si představuje součinnost domácích Němců: V demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní. Ba sama má k tomu povinnost. To je naprostá hloupost. Práva menšin v demokratickém státě nevyplývají z uznání nebo neuznání vládnoucí politické moci, nýbrž musejí být předem zaručena, například ústavou. Menšiny se nemají jen podílet na správě státu, nýbrž i na organisaci státu. Práva menšin musejí být dostatečným způsobem zaručena, protože v zastupitelské demokracii není národnostní menšina schopna se prosadit proti většině, právě kvůli tomu, že je menšinou. Emanuel Rádl píše: A není-li zaručeno právo národnostních minorit na organisaci státu, postrádá stát oprávnění své existence. [Rádl] To byl případ první republiky. Masaryk navíc uznával coby národ pouze národ kmenový, nikoliv smluvní. Národnost projevuje se prakticky jazykem… Jazyk slouží jako výrazový prostředek citům a myšlení člověka… má ohromnou důležitost sociální – umožňuje styk lidí… Národnostní princip se jeví jako… láska k mateřštině a celému bytu lidí, mluvících stejným nebo velmi příbuzným jazykem. [Klimek, 2003-2]
TGM v poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918 řekl: Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším… My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území… [Kovtun] O den později, 23. 12. 1918, pronesl v Německém zemském divadle v Praze (Stavovské) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Česka: Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti… I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát. [Kovtun] V jedné z obou svých řečí pronesených během dvou dnů zcela očividně lhal.
Masaryk po válce proti českému nacionalismu nevystoupil. Co toho bylo příčinou, není známo. Zřejmě touha být nejvyšším představitelem státu, jakýmsi monarchou (Masaryk na koni). Kdyby se českým šovinistům vzepřel, nemusel by býval být opět zvolen presidentem.
Vztahy mezi Čechy a sudetskými Němci v letech 1919–38
Edvard Beneš, praktický vykonavatel Masarykovy protiněmecké politiky
Beneš nebyl spokojen s představou, že se územní otázky budoucího Československa budou řešit na pařížské mírové konferenci, a zahájil prosazování vlastní a Masarykovy vůle pomocí faits accomplis(dokonaných skutků). Týkalo se to všech území, kde Češi nebyli nebo neměli většinu – německého pohraničí, kde Češi byli podle sčítání lidu z roku 1913 zastoupeni asi jen 5 % obyvatelstva, Těšínska, kde Němci a Poláci dohromady vůči česky hovořícím představovali většinu, a Slovenska. První kroky nevoleného parlamentu vedly k obstavení velkostatků (namířeno hlavně proti českým Němcům a šlechtě vůbec) a k zestátňování železnic. Protože soukromé železnice v pohraničí byly v rukou českých Němců, vyvolalo to z jejich strany protesty. 9. 1. 1919 byl vznesen návrh na zestátnění lázní (většinou v rukou českých Němců), minerálních zdrojů. 17. 7. 1919 oznámila vláda, že pracuje na znárodnění dolů a hutí za náhradu. Nakonec se nic z toho nedotáhlo zcela do konce, ale zvýhodněni byli legionáři zákony z 23. 5. a 24. 7. 1919, které je upřednostňovaly při přijímání do státních a polostátních podniků, k soudům, policii, finanční stráži. Čeští Němci protestovali, obávali se, že zvýhodnění půjdou na jejich úkor, a měli pravdu. [Klimek, 2002].
Beneš na mírových jednáních v Paříži tvrdil spojencům v nótě z 20. 5. 1919:Československá vláda má v úmyslu zorganisovat svůj stát tak, že za základ národnostních práv přijme zásady uplatněné v ústavě Švýcarské republiky. Tj. chce z Československé republiky učinit něco na způsob Švýcarska, přičemž samozřejmě vezme v úvahu specifické poměry v Čechách… V praxi bude němčina druhým zemským jazykem a bude se běžně používat ve správě, před soudy a v ústředním parlamentu na základě rovnosti. [Jaksch, 1970]Několikráte ujistil mírovou konferenci, že Němci budou v ČSR požívat menšinových práv a v memorandu č. 3 napsal: Němci budou mít v Čechách stejná práva jako Čechoslováci… Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce a soudní dvory… Němčina by měla být druhým zemským jazykem… Režim by byl podobný režimu švýcarskému. Tento režim bude nastolen v Čechách nejenom proto, že Češi jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii, právo a spravedlnost. Nepravdivě udal, že Němců je jen 900 tisíc (podle jiných zdrojů 800 tisíc nebo 1,5 milionu) a sídlí na území zvícím dohromady jen 8000 km2 ve čtyřech lokalitách, a že Rakousko - Uhersko zfalšovalo při předválečném sčítání lidu počet Němců v českých zemích o 800 tisíc až milion v jejich prospěch.
Spojencům na mírových jednáních tvrdil i takový nesmysl, že většina dělníků v sudetoněmeckém průmyslu jsou Češi, že v pohraničí českých zemí neexistují čistě německé okresy, ale pouze smíšené s podílem českého obyvatelstva v průměru mezi 30 až 35 %. Tyto Benešovy sliby učiněné oficiálně jménem československé vlády byly v ČSR utajovány až do 10. 10. 1937, kdy Beneš musel reagovat v deníku Prager Presse pod kryptonymem X. Y. na výtky SdP (Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecké strany), proč sliby učiněné na mírové konferenci nesplnil. Mírová konference po Benešově podání z 20. 5. 1919 s ulehčením uzavřela: Postavení Němců v Čechách jest přirozeně zcela jiné (než postavení Maďarů a Rusínů). Němci byli ještě před několika málo lety představiteli dominujícího vlivu ve státě. Tvoří vysoce rozvinutý, velice zdatný element a v minulosti byli kmenem velmi agresivním. Je zřejmé, že blahobyt a možná i sama existence nového státu bude záviset na tom, s jakým úspěchem stát začlení do svých řad Němce jakožto občany sobě nakloněné. Právě velikost tohoto úkolu z něj činí úkol od základu jiného charakteru, než jakým by byla pouhá ochrana jiných menšin, jíž se měla zabývat Komise. Je to úkol, který zasahuje hluboko do srdce všech institucí, takže jeho řešení bude pravděpodobně nejlépe přenechat Čechům samým. Komise obdržela… od dr. Beneše sdělení, v němž ji tento informuje, že je úmyslem současně vlády přistupovat k Němcům s maximální liberálností. Návrhy, jež činí, daleko přesahují cokoli, co se komise cítila být oprávněna sama navrhovat. Za daných okolností je tudíž přesvědčena, že by bylo moudřejší od zvláštních zmínek o Němcích upustit [Brügel, 1967]. Toto usnesení nebylo nikdy v ČSR zveřejněno.
Pozemková reforma
Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu Československé republiky byla pozemková reforma ze 16. 4. 1919, spěšně zahájená ještě před prvními parlamentními volbami, méně proto, aby se předešlo případné bolševické revoluci, ale hlavně proto, aby se vše odhlasovalo před tím, než budou do parlamentu zvoleni němečtí zástupci (a také maďarští, polští, rusínští, slovenští). V rámci reformy se konfiskoval bez jakékoli kompensace veškerý majetek císařské rodiny. Šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 (v některých případech 500) hektarů veškeré půdy a půda nad tyto limity se od nich vykupovala za jednu třetinu ceny – byla to skrytá konfiskace šlechty a zjevná snaha omezit její vliv. Morálním ospravedlněním reformy bylo odčinění Bílé hory, což byl důvod zcela nesmyslný, ale šovinismem zachváceným českým obyvatelstvem byl přijat bez námitek, ba s nadšením. V českých zemích bylo konfiskováno a vykoupeno za třetinovou hodnotu 2 358 209 ha, na Slovensku 1 661 965 ha, 34 % půdní rozlohy ČSR. To mělo zcela bolševický rozměr. Co se týká lesů, bylo jich v Čechách zkonfiskováno 60 %, na Moravě 70 % a 700 tisíc ha na Slovensku a Podkarpatské Rusi. [Groulík] President republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topoľčiankách.
Získaná půda se prodala více než půl milionu drobných vlastníků. Vytvořilo se na dva tisíce tzv. zbytkových statků o výměře cca 100 ha, jež byly podle půdní výměry prodány levněji než půda drobným zemědělcům. Kupci oněch zbytkových statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli oba jeho rodiče Češi atp. Složil-li potenciální kupec tuto zkoušku úspěšně, bylo mu vydáno vysvědčení opatřené razítkem Národní rady, dosvědčující, že jeho češství je zabezpečeno. [Rádl] Oficiálně čs. úřady spočetly, že v letech 1921 až 1930 vlivem pozemkové reformy zmizelo v českých zemích 3250 německých zemědělských usedlostí. [Zeman, 1998] S příslušnými námezdními silami, protože noví čeští vlastníci české Němce už nezaměstnali.
Během prvních šesti let reformy se vyvlastnilo 239 928 ha a z této rozlohy bylo přiděleno rolníkům německé národnosti nejvýše šest tisíc ha. [Zeman, 1998] Reforma probíhala v duchu odčinění doby temna, napravení křivdy spáchané na Češích po bitvě na Bílé hoře, a byla přijímána jako dovršení historické spravedlnosti po třech stoletích. Jejím účelem bylo zbavit cizáckou, především německou šlechtu majetku, který údajně měla nabýt na úkor odbojné šlechty české po bitvě na Bílé hoře. Že to byla nepravda, se ignorovalo.
Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou lekcí, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci. Většinou si to nebyli schopni vlivem zkreslených výkladů českých dějin uvědomit. Na rozdíl od nich si to měly uvědomit vůdčí osobnosti československého státu, především Masaryk. A ten mlčel.
Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy hovořícímu obyvatelstvu. Nejmilitantnější protiněmecký postoj zastávala Národně demokratická strana vedená Kramářem (národní demokracie), hned následována anti-německou a antisemitskou Národně socialistickou stranou (národními socialisty). Protiněmecká byla i katholická strana lidová a překvapivě také i sociální demokraté (oddělením komunistické strany v roce 1921 strana přišla o křídlo, které by mohlo její protiněmecký postoj mírnit). O spolupráci a dohodu s německy mluvícími občany usilovala, ale pouze zčásti, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana), taktéž někteří agrárníci na Slovensku se snažili domluvit s maďarskou menšinou (později se obě zemské agrární strany sloučily). [Zeman, 1998] Jeden z nejvyšších úředníků, předseda Pozemkového úřadu Karel Viškovský prohlásil, že tam, kde národnostní poměry rozhodují, vytvoří se místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a hospodářsky schopni odporu(rozuměj: proti německy hovořícím spoluobčanům). Po něm se stal předsedou Pozemkového úřadu Jan Voženílek a hned se nechal slyšet:Umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To je významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák, ani český kapitál nemohl zmocniti industrie cukerní. V resoluci zastupitelstva strany československých (národních) socialistů se praví: Pozemková reforma ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž provázena v plném souhlase s tamními elementy státotvornými, tj. s Čechy a Slováky proti Němcům a Maďarům. (citace podle [Rádl])
Nejhorší na tom bylo, že provedení pozemkové reformy bylo přenecháno k volnému uvážení Pozemkovému úřadu bez zákonné kontroly. Nikdo neměl žalovatelné právo na příděl půdy a proti rozhodnutí úřadu nebylo odvolání. V praxi se to dělalo tak, že se na prodej pozemků neoznámila lhůta, aby nemohla vyvstat veřejná konkurence a aby se ostatní zájemci o věci dověděli až tehdy, když už bylo o prodeji rozhodnuto. [Rádl] V roce 1924 poslanci čs. politické strany Bund der Landwirte Zierhut a Hanreich v interpelaci v Národním shromáždění uvedli jako odstrašující případ parcelování pozemků velkostatku knížete Liechtensteina a panství Vendôme-Hohenzollern, u nichž se před reformou živily stovky německých rodin – připadly vesměs Čechům a ony německé rodiny rázem přišly o živobytí. [Klimek, 2002]
Existovala však jedna výjimka vyplývající ze zákona o zabezpečení půdy pro dlouholeté pachtýře, která stanovovala, za jakých podmínek musí být tomuto pachtýři půda odevzdána. Z pozemků o rozloze 98 tisíc ha v českých zemích dostali dlouhodobí pachtýři mluvící německy asi 31 tisíc ha, což zhruba odpovídá jejich percentuálnímu podílu. [Zeman, 1998]O tomto přidělování však rozhodovaly soudy, nikoliv Pozemkový úřad.
Celková bilance pozemkové reformy: prodáno 700 000 ha, z toho československým občanům německého jazyka jen 61 000 ha; 219 000 ha tzv. zbytkových statků připadlo československým občanům jazyka československého, 1000 ha občanům jazyka německého. Kromě toho stát převedl německým obcím asi 6000 ha lesa. Asi 733 000 ha vyvlastněné půdy si Pozemkový úřad ponechal pro zvláštní účely. [Zeman, 1998] Přidělování zbytkových statků byl také oblíbený korupční prostředek, jak si zavázat politiky. Reforma měla i další, pro Čechy důležitý aspekt. Na parcelovaných velkostatcích byly zakládány osady s hospodářstvími, která se podle zákona nesměla již dělit, prodávat a pronajímat (tzv. zbytkové statky). Ty byly i v německy obydlených územích obsazovány prakticky výhradně Čechy se zjevným cílem posílit český nebo státotvorný živel v pohraničí, v dobovém žargonu počešťovat všemi prostředky zněmčená území.
Bylo vytvořeno 65 takových kolonisačních míst, vždy s 10–15 hospodářstvími. Pozemková reforma byla tedy jedním z nejúčinnějších opatření k rozrušení homogenity německého osídlení, a tím k ohrožení jeho vědomí vlasti a existence národnostní skupiny vůbec. [Seibt, 1967]Velkostatky a zemědělské zpracovatelské podniky, které byly v německých rukách a zaměstnávaly německý personál, vyměnily po převodu českým majitelům velkou část personálu za české zaměstnance. Zbytkové statky poskytovaly obživu pouze novým českým malorolníkům. Počet pracovních míst, jež byl pozemkovou reformou pro původní místní obyvatelstvo, tedy pro československé Němce, ztracen, je odhadován na sto tisíc.
Politické poměry v 1. československé republice
Je neoddiskutovatelným faktem. že ústavní listina byla schválena 29. 2. 1920 bez účasti domácích Němců, Rusínů, Maďarů, v podstatě bez Slováků a bez konsultace s nimi československým parlamentem, který byl vytvořen z delegací politických stran podle výsledků voleb do Říšské rady v roce 1911 s přibráním tzv. poslanců za Slovensko, kteří byli mnozí Češi, jako např. Edvard Beneš a Alice Masaryková. Čs. stát hned od počátku náležel jen jednomu privilegovanému národu v nesrovnatelně větší míře, než tomu bylo v Rakousko - Uhersku. Zákonodárci vyšli z představy, že tzv. menšiny jsou skupiny trpěných občanů, kteří svá práva přijímají jako dar od státního národa. Čeští politici se tehdy vyjadřovali, že jakákoliv účast Němců ve vládě by byla flagrantním porušením mírové smlouvy. Ministr financí Alois Rašín se v roce 1920 vyjádřil: Vybojovali jsme si československý stát a ten musí zůstat českým státem… Podle podmínek míru máme právo zařídit si naše záležitosti tak, jako by ostatní národnosti vůbec neexistovaly [Klimek, 2003-2]
Tzv. revoluční Národní shromáždění dělalo vše, aby oddálilo všeobecné volby (do dubna 1920), protože potřebovalo odhlasovat klíčové zákony, které by za účasti poslanců menšin neprošly, takže Československo bylo nakonec posledním státem Evropy, kde se po válce volby konaly.
Češi, Moravané a Slezané s mateřským jazykem německým a polským se za první republiky nepovažovali za Čechoslováky, protože československý národ nebyl vytvořen ve smyslu politickém, nýbrž na základě jazykovém a státotvorný národ Čechů (oficiálně československý) učinil snad vše, aby se v novém státě doma necítili. V preambuli čs. ústavy se pravilo: My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa… na rozdíl od americké ústavy, ze které československá ústava opisovala: My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu… To je obrovský významový rozdíl. Kde podle preambule čs. ústavy zůstaly národnostní menšiny? Předlitavsko, část rakousko-uherské monarchie, kam patřily i české země, pojem národnostní menšina neznalo a úřední (státní) jazyk až do svého rozpadu nezavedlo. Jazykoví Češi, před válkou autonomisté, se stali založením republiky vášnivými obhájci centralismu. ČSR byla národní stát založený na jazykovém pojetí národa a ve svém přístupu k menšinám se příčila demokratickým principům. Situace byla o to vážnější, že podle sčítání lidu v roce 1921 stálo 3,124 milionu německy hovořících obyvatel proti 6,57 milionům Čechů (bez Slováků). Češi neměli ve státě ani většinu. Německá menšina v československém státě byla vůbec největší národnostní menšinou v Evropě.
A co je horší: k přípravě ústavy nebyly menšiny připuštěny, ani ji s nimi nikdo nekonzultoval. Výše uvedené údaje ze sčítání lidu nejsou zcela spolehlivé, Čechů ve skutečnosti bylo ve státě méně, protože sčítací komisaři mohli národnost stanovovat proti vůli sčítaných a přiřazovat je ke státotvornému národu. Židé se před válkou hlásili hojně k německému obcovacímu jazyku a tak v preventivní snaze snížit počet Němců v československém státě se ustavila národnost židovská, což mělo za důsledek, že když se k ní Žid přihlásil, ztratil práva na výhody, platící pro domácí Němce … s úřady jednat německy v místech, kde byla alespoň 20% menšina – neboť již nepatřil k menšině německé, byť jiný jazyk než němčinu neznal.
Bojovný charakter čs. zákonodárství, upravujícího poměr Čechů k menšinám, hlavně k Němcům a Maďarům, je vidět i ze zákona o hranicích obcí. Zákon nebyl vytvořen pro zjednodušení administrativy, nýbrž proto, aby náležitým rozdělením německého obyvatelstva byl jeho vliv v obcích zeslaben. Vláda snížila dále moc němectví tím, že přeložila množství německých úředníků do českých krajů, kde byli nuceni posílat děti do českých škol, a do německých míst poslala české úředníky a státní zaměstnance s dětmi, pro které se pak tam zřizovaly školy české (tzv. menšinové). Aby se projevil český charakter země, byly názvy obcí, ulic a veřejných míst tam, kde byl v užívání jiný název než český, počeštěny a poslovenštěny. Německé a maďarské názvy se buďto vůbec nesměly užívat, anebo jen jako názvy vedlejší. Příslušný zákon byl stylisován tak, aby bylo z něho patrno, že Němci nemají žádné právo na veřejné označení míst ve vlastním státě; pouze ministerstvo vnitra jim mohlo podle svého volného uvážení dovolit, aby užívali německé označení jako vedlejší název. Musela se zrušit všechna označení, která české úřady pokládaly za nepřátelská Čechům; českých označení nepřátelských vůči menšinám se tento zákon netýkal.
Na žádost států Dohody s nimi ČSR (stejně jako další nástupnické státy) podepsala 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva čs. občanů náležejících k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Podobným závazkům nebyly vystaveny státy existující před válkou. Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly pak na denním pořádku, ale protože Beneš měl ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat se stolu. Nejpozději od roku 1922 se Československo ve věci porušování práv menšin ocitlo ve stejné linii s Polskem a Rumunskem, kde ochrana menšin byla ve stavu, jenž několikrát způsobil evropský skandál. [Peroutka]. To potvrzuje i resoluce Mezinárodního svazu pro Společnosti národů z roku 1922 přijatá proti Československu, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii. Žádala, aby byla rozšířena menšinová jazyková práva, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by stížnosti menšin zkoumaly a předkládaly Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti všechny případy, v nichž se nedodržují smlouvy na ochranu menšin. Československý delegát proti tomu vehementně protestoval.
Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády… Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu. [Jaksch, 1970]. V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu je ale tento výrok vypuštěn.
Německy mluvící obyvatelé českých zemí byli svým původem velmi různorodí. Většina z nich pocházela z jednoho ze čtyř germánských kmenů: slezského, hornosaského, francko-hornofalckého a bavorského. Sudety, jako jednotící termín, byl použit teprve v roce 1902, je název pro pohoří zhruba od Orlických až po Oderské hory (podle některých autorů již od Chebska [Klimek, 2002]), ve staré Ptolemaiově mapě označených jako Sudeta hyle (Kančí hory). Podle nejnovější práce určili vědci 94 evropských měst s přesností deset až dvacet kilometrů za pomocí korekcí, protože Ptolemaios střední Evropu od západu na východ zúžil, zatímco v severojižním směru ji protáhl – Sudeta hyle se nacházejí ve Frankenwaldu. Sami čeští Němci nejdříve používali název Sudety v ironickém smyslu. Čs. úřady za 1. republiky proti názvu Sudety (Sudetenland) administrativně i soudně zakročovaly. Použití termínu Sudeten - Deutschland (Sudetoněmecko) bylo posuzováno jako velezrada.
Navracející se čs. legionáři chtěli dohnat zmeškané válečné činy. Táhli německými oblastmi Čech jako ničitelé pomníků a památek. V Teplicích, v Chebu a v Aši zdemolovali pomníky Josefa II., v Podmoklech poškodili Schillerův, v Brně Grillparzerův. V Chebu se strhávání pomníku zúčastnila i místní vojenská posádka, došlo k přestřelkám a krvavým srážkám jako v Aši. V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská atp. a policie má hned zakročit, když hospodský se prohřeší. Primátor Prahy od roku 1919 Karel Baxa, známý to antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze mluvilo i německy.
Ačkoliv se státní převrat 28. 10. 1918 obešel bez obětí na životech, obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu 1918 si lidské životy vyžádalo. Při obsazování Mostu bylo zabito šest českých Němců, v Moravské Třebové čtyři německé ženy a chlapec. Podle různých zdrojů mělo být na straně českých Němců straně až 20 obětí, na straně české kolem deseti. Čeští Němci chtěli prosadit na základě zásady o sebeurčení připojení svých provincií v českých zemích k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského parlamentu, 4. 3. 1919, vyzvali ke generální stávce. Čs. vojenské oddíly zahájily do demonstrantů palbu v Kadani, Chebu, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v dalších lokalitách, celkem zahynulo 54 českých Němců. V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30 těžce zraněných).
23. 6. 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. Po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem zvláště v Chebu a Teplicích se národnostní potyčky přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo rozvášněnými českými nacionalisty obsazeno mj. Německé divadlo (Stavovské, dnes J. K. Tyla). Když v lednu 1921 řekl vyslanec Karel Krofta premiéru Janu Černému, že v Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i nacionalističtí fascisté, viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní bouře a přiznal: Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko. Nacionálně rozvášněnou atmosferu doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku. V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele byla atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky), a její zdravotní stav hrozí smrtí. Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu státu na mnohem šovinističtější linii. [Klimek, 1996]
V létě 1921 se začaly do pohraničí vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno. K násilí sáhlo Československo i v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilisovalo několik ročníků. I v čistě českých oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilisačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilisaci krev, bylo 12 mrtvých Němců a 10 zraněných a v kraslickém okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřujícího zraněné: jeho jako lékaře prodělavšího válku naplňuje to největším údivem,… že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění. [Klimek, 1996] Jinými slovy: čs. ozbrojené složky použily proti demonstrantům střely typu dum-dum. Mobilisace proběhla zcela neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35 %, v Brně 31 %, v Bratislavě 28 %, ale v Chomutově 62 % vojáků. Legionáři mezitím strhli sochu Marie Theresie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi zasahovaly ozbrojené složky státu v rámci stanného práva, incidenty byly krvavé, mrtví byli hlavně z řad slovenských Maďarů.
Jazykové zákonodárství nové republiky
V roce 1923 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl důstojnictva z řad čs. Němců. Všichni důstojníci, kteří neabsolvovali alespoň čtyři třídy českých škol, dostali rozkaz se podrobit přísné zkoušce z jazyka služebního, z českých dějin a literatury. Pro velení vojska byla zřejmě zcela zásadní znalost české literatury. Seznam otázek z literatury obsahoval i takové absurdity, jak že se jmenovali babiččini psi v Babičce Boženy Němcové. Z důstojníků německé národnosti trvale nevyhovělo 68,4 %, byť běžnou češtinu ovládali, protože jinak by nebyli do čs. armády z rakousko-uherské armády převzati, dále 16,6 % Čechů, 13,7 % Slováků a 13,3 % Rusů. Evidentně se jednalo o etnické čištění. [Fučík, 2009]
V poválečných letech stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí továrnám, a tak podporoval zcela zjevně Čechy proti Němcům; státní zakázky dostávali jen Češi. Dále stát nařizoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo nich zaměstnat české, podporoval hospodářský boj českých měst proti německým (např. Mělníka proti Ústí nad Labem), nedával Němcům zastoupení v různých organisacích, které ovládal, atd. atp. V roce 1925 se začalo s redukcívpočtu státních zaměstnanců v zajímavém poměru: propuštěno bylo 15 tisíc Čechů a Slováků a 18 tisíc Němců a Maďarů. Vláda tuto statistiku podle národností nezveřejnila. [Rádl] Atmosferu otravovaly i jiné přehmaty, německy mluvící účastníci první světové války byli povoláváni na vojenská cvičení, kde byli hromadně degradováni. [Seibt, 1998]
Za úřední řeč (státní jazyk) stanovil zákon v roce 1920 výhradně jazyk československý a reguloval užívání jazyků ve státní správě, zákonodárství, soudnictví a na veřejnosti. Úředníci státní správy v oblastech s více než 20 % menšinového obyvatelstva mohli jednat se stranami v jejich neúředním (pomocném) jazyce. Nejen od státních úředníků, nýbrž i od všech státních zaměstnanců zákon vyžadoval ovládání státního jazyka a předpisoval složení přísné zkoušky z jeho znalosti. Při projednávání jazykového zákona se vyskytl i jeden kritický hlas, a to přímo ministerského předsedy Tusara: Tento stát jsme vybojovali my… a tomuto státu budeme vtiskovat my, Češi, ráz svou prací, svým českým duchem. Ale, pánové, žádné paragrafy, žádné zákony, žádní policajti ani četníci nám nedovedou ten stát udržet, nedovedeme-li my tomu státu dát takovou vnitřní konstelaci, aby se udržel sám. Na mezinárodní konstelaci se nesmíme nijak spoléhat. Mezinárodní konstelace je něco měnivého. Ta je dnes taková a za deset, dvacet nebo třicet roků může být docela jiná. [Peroutka]
O šest let později vyšly prováděcí předpisy k jazykovému zákonu, které jeho uskutečňování konkretisovaly, zpřesňovaly a zpřísňovaly. Na jazykové vymoženosti byl kladen takový důraz, jako kdyby v nich ležela sama podstata československého státu. [Rádl] Poslanci v Národním shromáždění směli mluvit pouze ve státním nebo vlastním jazyce, tedy například maďarští poslanci nesměli pronášet své projevy, neznajíce slovensky, v němčině, navzdory tomu, že by jim všichni poslanci rozuměli. Vše se pracně překládalo.
Státním zaměstnancům bylo zapovězeno v práci mluvit jinak než ve státním jazyce – zde musel např. český Němec mluvit se zákazníkem nebo se svým spolupracovníkem, též českým Němcem, pod trestem jen česky, nebo železničář, čs. Němec, prodávající jízdenky nesměl ani v německých sídelních územích pod sankcí reagovat na požadavek či dotaz pronesený v němčině a musel odpovídat zásadně ve státním jazyce československém. Předpisy požadovaly znalost češtiny u všech státních zaměstnanců, tedy i u zaměstnanců pracujících v čistě německém prostředí. Všichni, i pomocní dělníci, se museli podrobit přísným zkouškám z češtiny, jejichž požadavky mnohdy daleko přesahovaly stupeň jejich vzdělání. [Slapnicka, 1975]
Zkuste si představit českého Němce byť hovořícího plynně česky, jak se, nenavštěvovav české školy, potýká v písemné části zkoušky s úskalími českého pravopisu, který dodnes dělá problémy většině rodilých Čechů. Podle prováděcího nařízení k jazykovému zákonu z roku 1926 se písemné a ústní zkoušky ze státního československého jazyka vztahovaly také na notáře, soudní tlumočníky, geometry, majitele inženýrských kanceláří, důlní inženýry, obvodní a obecní lékaře. Povinnost označovat českými nápisy všechny živnosti včetně restaurací vedla k tomu, že i v nejzapadlejší vesnici v německém sídelním území musely mít hospody jídelní lístek nejdříve v češtině a pak v němčině. Menšiny se mohly k obecním a státním úřadům obracet ve svém jazyce jen tehdy, měly-li v obci, okrese alespoň 20% podíl. Jinak s nimi musely jednat ve státním jazyce a nesměly mít v těchto místech nápisy v jiném než státním jazyce. Střed Prahy byl plný cizojazyčných nápisů v různých řečech jako Vacuum Oil Company, Au chat noir nebo Gelateria Italiana, ale německá označení viset nesměla. Nebyly povoleny žádné veřejné nápisy nebo oznámení v němčině s výjimkou upozornění pro turisty. Cizinci se nesměli ani v oblastech s alespoň 20% menšinou obracet na úřady v jazyce oné menšiny – to směli jen příslušníci menšiny trvale tam usedlí. [Rádl][Zeman, 1998] To dalece přesahovalo to, co ve starém Rakousku postihovalo Čechy.
Zavedením státního jazyka se nejednalo pouze o otázku národnostní prestiže, nýbrž o citelný zásah do sociálně ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl
počet zaměstnanců německé národnosti mezi roky 1921–1930 podle oborů o 38 až 48 % s výjimkou školství (pokles jen o 9 %). Nahrazováni byli českými. V důsledku nesložení zkoušky z úředního jazyka bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33 000 zaměstnanců německé národnosti. Údajně to bylo spojeno s reorganisací státních úřadů a podniků, v tomtéž údobí bylo ale přijato do služeb státních podniků 41 000 Čechů. Do roku 1930 se podíl německých státních zaměstnanců v českých zemích snížil na 12,7 % při jejich 30% podílu v celkovém počtu obyvatelstva. [Kučera, J., 1999], [Klimek, 2003]
Na podzim roku 1924 konstatoval německý poslanec v rozpočtovém výboru pražského parlamentu Taub, že bylo propuštěno sedm tisíc německých železničářů, kteří složili úspěšně jazykové zkoušky. Krátce poté se ministr Stříbrný chlubil, že zásluhou jeho strany bylo 40 000 německých poštovních úředníků a železničářů zbaveno míst a nahrazeno Čechy. [Jaksch, 1970], [Klimek, 2002]
Pro ilustraci článek v Českém slově z 28. 10. 1925: Pracovali jsme vytrvale pro práva a posice československého národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští socialisté (tehdy ještě bez adjektiva národní) zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošta, železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchané… Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který decentralisován, jsa v osmi ředitelstvích – všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tzv. zněmčeném území… A je tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního… Starali jsme se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí.
Emanuel Rádl k tomu podotýká: Odporné – národnostní nadšení je filosofií nízkých vrstev obyvatelstva!. [Rádl] Pro srovnání poměry v Maďarsku ze stejné doby. V nařízení z roku 1924 o jazykových znalostech úředníka v oblastech s menšinami (alespoň 20 % podíl menšiny) se praví, že ve veřejné službě smí být zaměstnán člověk, který dovede pouze jazyk dotyčné menšiny. [Trützschler]
Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. se zaměřoval hlavně proti komunistům a národnostním menšinám. Navržen byl nikoliv jako dočasný prostředek, nýbrž coby trvalá součást právního řádu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím zcela suspendována demokracie, neboť např. zřídil pro zvlášť těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho činitelů, porušovalo národní či náboženskou toleranci atd. Některá jeho ustanovení byla nejasná s možností volného výkladu. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka presidenta republiky se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že ČSR je vasalem Francie či že císař pán byl lepší než Masaryk. Onen zákon umožňoval pražským úřadům požadovat, aby sochy z doby mocnářství byly odstraněny z veřejných prostranství, jako např. znovu vztyčená socha Josefa II. v Chebu. [Boldt] Když komunistický poslanec Haken postavil v parlamentu před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou čs. vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se převrátila a rozbila, byl vydán k trestnímu stíhání pro hanobení státních symbolů. [Klimek, 2002]Od doby přijetí zákona na ochranu republiky do konce roku 1933 (za deset let) bylo vedeno 6244 politických procesů, za další dva roky 1931–32 jich bylo již 2728.
16. 10. 1925 byla ve švýcarském Locarnu parafována smlouva, nazývaná též Rýnský garanční pakt, ve které se Německo definitivně vzdalo nároku na Alsasko-Lotrinsko a zavázalo se k demilitarisaci obsazené oblasti na levé straně Rýna po odchodu spojeneckých vojsk. Výměnou dostalo Německo něco pro ně velice výhodného: britsko-italskou garanci německé západní hranice s Francií a Belgií. [Haffner] Týž den a tamtéž byla podepsána i vojenská dohoda mezi ČSR a Francií. S ČSR a Polskem uzavřelo pak Německo arbitrážní dohody zavazující smluvní strany neměnit násilně své společné hranice, avšak nezaručované mezinárodními garancemi jako u západní německé hranice s tím, že hraniční spory bude řešit mezinárodní arbitráž. Mělo se za to, že státy na východ Německa patří kvůli chybějícímu c. a k. mocnářství do německé sfery vlivu.
Ačkoli potenciální územní požadavky Německa na východě cílily vůči Polsku, mohla z toho vyznívat potenciální hrozba i pro Prahu. Když Německo odstupovalo od locarnského paktu (7. 3. 1936) a obsadilo demilitarisované Porýní, nezapomnělo zdůraznit, že obě arbitrážní smlouvy zůstávají i nadále v platnosti. ČSR žádnou jinou smlouvu s Německem o vzájemných hranicích se již nepokusila sjednat.
Československo v době velké hospodářské krise
Československý export poklesl z více než 21 miliard korun v roce 1928 na méně než 6 miliard v roce 1933. Obzvláště byla postižena průmyslová odvětví závislá na exportu a ta se nacházela hlavně v Sudetech. Českoslovenští státní příslušníci německého jazyka byli v době hospodářské krise mnohem více postiženi nezaměstnaností než Češi – v zimě 1933/34 tvořili v ČR dvě třetiny lidí bez práce. Jejich nezaměstnanost přetrvávala i v létech následujících, kdežto u Čechů rapidně klesala. [Gebel], [Zeman, 1998] V pohraničních oblastech bylo nejen mnohem více nezaměstnaných než ve vnitrozemí, ale také bankrotů podniků, konfiskací zadlužených usedlostí a živností, sebevražd a nemocí. České banky, podnikatelé a vláda se starali především o záchranu firem v českých rukách. [Zeman, 2002]
Příčinou postižení Sudet byl převážně spotřební průmysl (textil, sklo, keramika, dřevo), který je na výkyvy nabídky a poptávky za hospodářské krise zvláště citlivý, jeho vysoká závislost na exportu dodatečně zvýšená rozpadem Rakouska-Uherska, tj. radikálním omezením vnitřního trhu jen na Československo. Další příčinou krutého dopadu krise byly strukturní zásahy republikové politiky vůči německy osídleným oblastem, tedy vyloučení německých zaměstnanců a úředníků ze státní správy, ztráta desetitisíců pracovních příležitostí v důsledku pozemkové reformy, propouštění německých zaměstnanců politicky a hospodářsky vynuceným zaměstnáváním Čechů v německy osídlených oblastech. Na vrcholu krise byly z 27 okresů s více než 10 % nezaměstnaných 23 okresy převážně německé. V roce 1936, kdy jinak všude krise opadala, bylo mezi sudetskými Němci ještě 525 tisíc nezaměstnaných, více než v celé Francii, zatímco mezi českým obyvatelstvem (při dvojnásobném počtu obyvatel) 311 tisíc. [Seibt, 1998] A to v období mezi rokem 1934 a mnichovskou konferencí v roce 1938 přecházelo hranice, hlavně do Německa, odhadem 80 až 100 tisíc sudetských Němců za prací, kteří se tudíž v čs. statistikách nezaměstnaných nevyskytovali. [Gebel] Dokonce může vznikat dojem, že nezaměstnanost postihovala Němce selektivně, což napovídají následující údaje: ke konci roku 1935 činila nezaměstnanost v okresech s 80…100 % německého obyvatelstva 19,2 %, při 50–80 % Němců v okrese 17,2 %, při podílu Němců 20–50 % byla nezaměstnanost 10,8 % a při podílu pod 20 % už jen 9,2 %. [Kural, 2008]
Do července 1938 klesla nezaměstnanost v německých oblastech na 14,5 %, v ostatních činila už jen 5,6 %. To velmi kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byla snížena na minimum a kde byly také podstatně vyšší výdělky. Mezi českými Němci se šířilo přesvědčení, že československé vedení znevýhodňuje sudetoněmecké hospodářství záměrně nebo z nedbalosti a neschopnosti např. v zadávání státních zakázek českým firmám v německých oblastech, v neexistenci státního programu pro hospodářské posílení postižených oblastí, že sudetoněmecký průmysl je systematicky oslabován a hospodářství ječechisováno. [Zimmermann], [Bohmann], [Boyer, 1995], [Boyer, 1999]
Sudetoněmečtí politici naléhavě a neustále požadovali podporu pomocí státních investic v postižených oblastech, ale marně. Např. rozpočet ministerstva veřejných prací na rok 1937 přiděloval pouhých 7,7 % finančních prostředků německým oblastem. [Slapnicka, 1960] Na rozdíl od západních států byla v následnických státech podpora v nezaměstnanosti nedostatečná, ubohá, v ČSR měli nárok na podporu jen členové odborů (tzv. gentský systém). Ostatní nezaměstnané musely podporovat obce. A ty byly vbrzku s financemi u konce. V roce 1931 se nezaměstnanost v celém státě pohybovala okolo 20 %, v pohraničí osídleném Němci přesahoval podíl nezaměstnaných 50 %. O rok později odhadl Svaz průmyslníků, že 3,3 milionu německého obyvatelstva ČSR se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných 60 procenty. [Klimek, 2003] V roce 1934 byla ČSR v absolutním počtu nezaměstnaných (cca 0,7 mil.) čtvrtá na světě za USA (10,7 mil.), Německem (3,1 mil.) a Velkou Británií (2,2 mil.). V procentech nezaměstnaných patřilo ČSR ve světovém žebříčku místo páté, v evropském první. [Klimek, 2002]
Československo si zjevně nedovedlo s hospodářskou krisí poradit. Zatímco v roce 1936 už překročil průmysl Evropy stav z roku 1929 o 8,6 %, v ČSR za ním zaostával o osm procentních bodů. Hlavní příčinou toho bylo, že za krise se snížil zahraniční obchod ČSR o 70 % a tuto ztrátu se podařilo do roku 1936 zmenšit jen o 15 procentních bodů. V letech 1936–37 dosahoval obrat zahraničního obchodu 57 %, export 58 % a import 55 % před-krisové úrovně, zatímco národní důchod už dostihl 92 %. Roku 1937 dosáhl vývoz z ČSR dle hodnoty 40 % před-krisové výše. Podíl ČSR na světovém exportu klesl od konce 20. let z 1,9 na 1,6 %, obdobně i na průmyslové výrobě. [Klimek, 2002]
Třicátá léta, tzv. zlatá éra československé demokracie
V květnu 1933 se novelisoval jednací řád parlamentu, podle něhož zákony má v prvním čtení předkládat premier nebo příslušný ministr a vystoupit k nim má přední parlamentní reprezentant každé vládní strany, jednání poslanecké sněmovny má být přítomno nejméně 30 poslanců a své projevy nesmějí poslanci číst (často totiž předčítali censurou zabavené články, proti kterým, podchyceným ve sněmovním protokolu, censura již zasáhnout nesměla). Účast poslanců i poté zůstávala mizivá, a když už se obtěžovali ve svých lavicích sedět, lhostejně mlčeli. Novým jednacím řádem byla nastoupena cesta k degeneraci čs. parlamentu, urychlil se již stávající odklon od demokracie.
V červenci 1933 parlament přijal novelu zákona o mimořádných opatřeních z roku 1920, nový tiskový zákon, zákon na ochranu cti, přitvrdil předpisy o tisku ze zákona na ochranu republiky, schválil zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a nedobrovolném překládání soudců. Vláda a úřady nabyly práva vykonávat dozor nad činností spolků a zastavovat ji, rušit kolportáž a rozšiřování tiskovin, ba porušovat listovní tajemství. Když byl v červnu 1934 přijat další tiskový zákon, psalo se v zabavených článcích o opatřeních, kterými si vláda… zajišťuje absolutní diktátorskou moc a zabezpečuje se nejen před kontrolou parlamentu, ale i před kontrolou tisku a veřejnosti.
Zákonem č. 131/1936 Sb. o obraně státu se mělo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa. Jeho proti-sudetské zaměření však eskalovalo stávající národnostní konflikt a bylo jedním z důvodů, proč Velká Británie Československu odmítla v r. 1938 podporu a postavila se na stranu Hitlera (mise lorda Runcimana). Zákon o obraně státu totiž zavedl v § 19 odst. 9 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem: Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně nespolehlivými anebo s cizinou a p. Státně nespolehlivé osoby nesměly řídit podniky strategické důležitosti (jež byly stanoveny značně širokým výčtem) a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou, bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen. Významným ustanovením byl § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé, a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, protože v zákoně se uvádělo: Pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.
V praxi zákon umožňoval zabavovat v pohraničním pásmu (ve 157 politických okresech) nemovitosti včetně budov, vojsko rozhodovalo o stavbách, o užívání komunikací, veřejných objektů (i hájenek a loveckých chat), armáda rozhodovala i o udělování živnostenských licencí atd.[Klimek, 2003] Jakkoli nelze upřít oprávnění Československa zajistit v době ohrožení přiměřeně svou obranu, způsob, jakým to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, v praxi plošnou diskriminací a rekriminací osob dle libovůle čs. úřadů, které stát zbavit práva se bránit pravomocným rozhodnutím okresních policejních ředitelství o státní nespolehlivosti, prokázalo již potolikáté od založení republiky, že není právním a demokratickým státem.
Dlouhá cesta k Mnichovu
V parlamentních volbách v roce 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s Konradem Henleinem vůbec nejvíce hlasů (15,2 %, 1 249 530 hlasů) ze všech čs. politických stran (agrárníci 14,3 %, 1 116 593 hlasy, sociální demokracie 12,6 %, 1 034 774 hlasy). Leč pomocí přepočítávacích koeficientů (k získání jednoho poslaneckého mandátu např. v Praze byla zapotřebí jen cca polovina hlasů než v německých volebních krajích) získala o jeden mandát více strana agrární. Hrstka československých politiků v čele s M. Hodžou naléhala na účast SdP ve vládě, ale byla oslyšena. [Klimek, 2003]
Britský premiér N. Chamberlain se již 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je v dnešní podobě neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí. [Richter] V srpnu 1936 varuje Vojtěch Mastný, vyslanec v Berlíně, presidenta Beneše: Nepodaří-li se naší vládě v nejbližší době dospěti k uspokojivé dohodě se sudetskými Němci, a to především s henleinovci, nezbytně ztratíme hranice našeho státu. Zdůvodňoval to tím, že v Anglii, zejména ve vrstvách konservativních, rozmohla se these o útisku Němců v ČSR a o naší nesmířlivosti, a že these tato ujala se do značné míry i ve Francii. Beneš však doufal v rozpad SdP a odmítal s Henleinem jednat [Klimek, 2003].
Konrad Henlein, nebyv přizván k vytvoření nebo účasti na vládě, žádá 2. 3. 1937 poprvé otevřeně pro čs. Němce autonomii a právní subjektivitu. Poslanec agrární strany V. Stoupal zase požadoval, aby 90 % všech hospodářských podniků bylo vyhrazeno nároku státního národa. [Brügel, 1967] V témže březnu 1937 navrhuje ministerský předseda Milan Hodža federalisovat československý stát, vytvořit statut národnostních menšin vycházející ze stávajících legislativních ustanovení, ale naráží na rozhodný odpor politiků a ministerských úředníků, zejména však na odpor samotného Beneše. Beneš později existenci Hodžova návrhu zcela popíral [Kuklík-Němeček], [Trützschler] Již na podzim 1937 začal ve Velké Británii převažovat názor, že hlavním, ne-li jediným důvodem čs. těžkostí ve vztahu k Třetí říši je Benešova tvrdohlavost a malá myšlenková pružnost v řešení sudetoněmecké otázky. (The Times, 29. 11. 1937, citováno dle [Lukeš])
Ministerskému předsedovi Hodžovi se na přelomu března a dubna 1938 podařilo vynutit si na Benešovi slib účasti SdP ve vládě, ale až po komunálních volbách. Jaksch, předák německé sociální demokracie a velký přívrženec Československa, shrnul v listu Sozialdemokrat 29. 3. 1938, že stát bral existenci milionů neslovanských občanů na vědomí až tehdy, když to bylo absolutně nezbytné. Pavel Eisner se vyjádřil k témuž thematu takto: Česká kulturní germanofobie se stává pomalu evropským unikátem… Existují i výjimky, ty však nejsou rozhodující pro celkový stav, jenž je ve svém celku pathologický (obě citace dle [Brügel, 1967]).
V dubnu 1938 vláda předložila návrh tzv. národnostního statutu, o němž informovala svá vyslanectví v Paříži, Londýně a Berlíně, ne však československou veřejnost (!). Zamýšlí prý připravit zákon o zabraňování denacionalisaci, zamezit zneužívání (českých) minoritních škol, doplnit zákon jazykový, aby přestaly všechny šikany, zaručit menšinám proporcionální účast ve státním rozpočtu, upravit jmenování státních úředníků tak, aby menšiny v dohledné době docílily svou proporcionální kvótu početní, zajistit aby vždy v německých a menšinových krajích bylo značné procento úředníků jazyka německého a menšinového, připustit školskou samosprávu, učinit opatření proti politice píchání špendlíkem v četnictvu, policii, soudní, berní a správní službě, na železnicích a poštách a vůbec odstraňovat třenice jazykové a národnostní v úřadech. [Churaň]
Sudetoněmci vznesli 24. 4. 1938 tzv. karlovarské požadavky SdP: „Jako utiskovaní se budeme cítit potud, pokud my Němci nebudeme smět dělat totéž co Češi. Všechno, co je dovoleno Čechům, musí být dovoleno také nám. Jedním slovem: Chceme pouze žít jako svobodní mezi svobodnými. Pokud má v československém státě dojít ke klidnému vývoji, potom je třeba kromě již naznačeného provést v rámci budoucího státního a právního řádu trojí revisi – revisi historického mythu, revisi pojetí slovanské bašty a revisi zahraničně politického postavení:
- Obnovu plné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem
- Uznání německé národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě
- Uznání nedotknutelnosti německého sídelního území
- Vybudování samosprávy v německém sídelním území ve všech oblastech veřejného života, pokud jde o zájmy a záležitosti německé národní skupiny
- Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území svého národa
- Náprava veškerého bezpráví a nahrazení všech škod, které sudetským Němcům v důsledku tohoto bezpráví vznikly
- Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí úředníci a veřejní zaměstnanci
- Plná svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.“
[Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967]
Kromě druhé části požadavku ad 8 jsou ostatní z demokratického hlediska nenapadnutelné, byť body 2 a 4 vyžadují přestavbu státu na federativním základě. Protože před jednáním každá strana své požadavky maximalisuje, aby mohla v zájmu dohody z nich slevovat, dalo se téměř s jistotou očekávat, že by alespoň od požadavku vyznávat německý světonázor čeští Němci ustoupili. Jenže k jednání pro neústupnost české strany vůbec nedošlo.
7. 5. 1938 navštívili britský a francouzský vyslanec čs. ministra zahraničí Kroftu a doporučili čs. vládě, aby vyřešila německou otázku v zemi v mezích, které jsou slučitelné s integritou československého státu. [Moravec, E.]
V květnu 1938 proběhla tzv. první (květnová) mobilisace. Německo na ni nereagovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých vojsk při čs. hranici, které byly nepravdivé a možná šlo o řízenou provokací. Podle britského historika Zbyňka Zemana nelze ale vyloučit variantu, že Beneš těchto zpráv, které obdrželi i Britové, využil k vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilisace, aby při nadcházejících komunálních volbách zabránil pokusům vyhlásit tato území za německá. Od květnové krise (mobilisace) považovali francouzský premier Daladier a jeho ministr zahraničí Bonnet Beneše za hrozbu evropskému míru. Bylo jasné, že Beneš je ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému českému nacionalismu. [Zeman, 2002]
Pro přiblížení německých požadavků uveďme i kvintesenci druhého memoranda, které předložila SdP 9. 6. 1938 československé vládě. Pravilo se v něm, že demokracie vyžaduje rovnost práv a příležitostí pro rozvoj nejenom pro jednotlivce, nýbrž i pro národy a národnostní skupiny v rámci státu. Definoval se v něm suverénní lid jako sjednocené národnosti státu, z nichž každá je právnickou osobou s vlastními vládními orgány a s příslušným podílem ve vládě státu. Každá národnost musí mít své autonomní území s recipročními právy pro menšiny tam žijící. Zákonodárná moc se svěří parlamentu státu ve všech záležitostech nepatřících do národní autonomie. Parlament se měl skládat z národnostních skupin poslanců, z nichž každá měla tvořit zákonodárný sněm vlastní národnosti s pravomocí řídit vlastní finance a volit prezidenta autonomní vlády. Prezidenti autonomních vlád měli být ex officio členy ústřední vlády a nejvyšší obrany státu. V ministerstvech, která zůstanou pod pravomocí státu, s výjimkou ministerstev obrany, zahraničních věcí a financí, budou vytvořeny národní sekce. Národní sekce by měly být zřízeny i u soudů druhé instance a u nejvyššího soudu. Státní úředníci musejí ovládat jazyk svých podřízených, občanů, se kterými by mohli přijít do styku, a ostatních úředníků stejného postavení. Autonomní správa bude používat jazyk své národnosti. Zvláštní ustanovení pro Prahu zajistí, aby se v ní všechny národnosti cítily stejně doma. Autonomní správy by měly dostávat peníze ze státního rozpočtu. Nezbytnou reorganisaci státu musí stanovit zákon, který nebude moci být změněn hlasem většiny. Ve spojitosti s pozemkovou reformou, vyšším vzděláváním, menšinovými školami, dotacemi bankám a se zákony o legionářích bude nutné poskytnout německé národnostní skupině reparace za škody způsobené během trvání republiky. [Sládek, M.]
Z uvedeného je jasné, že všechny tyto požadavky byly slučitelné s demokratickým zřízením, ale tomuto pokusu o dosažení rovnoprávnosti mezi národnostmi se sluchu nedostalo. Vláda sice přijala memorandum SdP jako základ pro diskusi o řešení, vzbouřil se však český tisk v duchu českého šovinismu: Naší povinností je v žádném případě neustoupit těmto provokativním návrhům (České slovo). Rozdělení státu na autonomní jazykové oblasti se samostatnou vládou a zákonodárným sněmem… by narušilo stát a ochromilo jeho správu (Lidové noviny). Požaduje-li SdP reparace, budeme muset požadovat reparace za škody způsobené našemu národu za tři sta let (Hraničář – všechny citace z tisku dle [Sládek, M.]).
Menšinám ve státě, zejména Němcům, se od začátku čs. státu dávalo urážlivě najevo, že jsou ve státě neplnoprávní. Hlavními propagátory a nositeli těchto postojů byli národní socialisté, národní demokraté a národně demokratická mládež, která si říkala integrální nacionalisté, a všechny (národnostně) české politické strany s výjimkou KSČ. Čeští nacionalisté ještě uprostřed roku 1938 vyložili svou ideu československého státu takto: Posláním československé republiky jest býti národním státem, jenž by sloužil národním cílům státního a vládnoucího československého národa a v němž by národnostní zlomky byly v postavení národnostních menšin. Občané německé národnosti mohou být rovni členům národa československého před zákonem, nemohou však míti postavení politicky rovnocenné. [Národní myšlenka],[Churaň]
Francouzský ministr zahraničí George Bonnet předal 17. 7. dokument pro čs. vládu, která se podle něj musí zbavit ilusorních představ. V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní řešení otázky čs. Němců, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl čs. vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému otevřeně: Francie nepovede válku kvůli Sudetům. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje československá vláda… aby dosáhla čestného mírového řešení. V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie, stejně jako Anglie, do války nepůjde. [Klimek, 2002]
V srpnu 1938 byla zostřena už tak silná censura. Politici se rozhodli nepřipouštět, aby v tisku docházelo k projevům o aktuálních otázkách zahraniční a vnitřní politiky, které by mohly býti vykládány jako znesnadnění jednání o těchto problémech nebo jako zkreslování skutečné situace nebo vyvolávání nálady odlišné od objektivního zodpovědného klidného posuzování. Výsledkem bylo, že sdělovací prostředky zprávy zkreslovaly do růžova, ujišťovaly čtenáře, že demokratický a pokrokový svět stojí za ČSR, že se ČSR nemůže stát nic zlého, přání se vydávala za pravdy, takže Češi nebyli vůbec připraveni na nutnost ústupků národnostním menšinám ani na možnost prohry.
Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George vytáhl Benešovy sliby o švýcarském uspořádání Československa (do té doby v ČSR pečlivě utajované) na světlo světa ve svých dvoudílných vzpomínkách Pravda o mírových smlouvách, které vyšly v Anglii před mnichovskou krisí. Začaly je otiskovat přední britské deníky a způsobily naprostý odvrat britského veřejného mínění od Čechů. Jeho úsudek o Benešovi v jeho knižních vzpomínkách zněl: Mezi mnoha neštěstími, která dopadla na Rakousko ve dnech velké kalamity, jedním z nejhorších bylo, že Československo na mírové konferenci nezastupoval… Masaryk, nýbrž impulsivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet. Názor Lloyda George v předvečer mnichovské krise: Kdyby vládci Československa v pravý čas, bez čekání na hrozivý tlak Německa, splnili slib, že poskytnou různým rasám ve své republice lokální autonomii podle vzoru švýcarské konfederace, mohly být nynější komplikace vyloučeny. [Jaksch, 1970]
Teprve lord Walter Runciman donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (tzv. I., II. a III. plán) předložila čs. Němcům vážný usmiřovací plán, když zcela odmítl tzv. III. plán předložený čs. vládou během jeho mise v ČSR jako nedostatečný. Na konstruktivní návrhy nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelisace jazykového zákona a miliardová půjčka pro oblasti postižené krisí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi). 7. 9. 1938 byl odevzdán SdP. Ta však na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla. České veřejné mínění, ukolébáno optimistickým tiskem, netušíc téměř nic o vývoji věcí, bylo zcela zaskočeno vládními návrhy.
13. 9. dali Konrad Henlein a Karl Hermann Frank pražské vládě ultimátum, podle kterého měla stáhnout policii z převážně německých okresů a předat policejní moc starostům, protože československá policie zcela resignovala na udržení pořádku. Praha nereagovala a vláda to posoudila jako velezradu – rozpustila SdP, Henlein a jeho štáb uprchli do Německa, kde 15. 9. Henlein zakončil svůj projev poprvé osudovou větou:Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!). Tentýž den, 15. 9., se setkává Chamberlain s Hitlerem v Berchtesgadenu, je rozhodnut mu postoupit čs. území osídlená Němci podle zásady sebeurčení, protože ztratil, stejně jako celá Velká Británie, důvěru v Beneše a v čs. státní vedení vůbec.
Do věci se zapojil i Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d’Italiapožadoval pro české Němce vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. Duce řekl: Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat delikátní situace, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko – Německo – Polsko –Maďarsko - Rusínsko – Rumunsko - Slovenskem.
Požadavek postoupení území Německu byl předložen čs. vládě Francií a Velkou Británií 19. 9. a byl odmítnut. Ministerský předseda Hodža pak poprosil francouzského vyslance v Praze o písemné vyjádření jeho vlády, že se Francouzi kvůli českým Němcům nedají na pochod:Vedoucí muži Československa budou toto krytí potřebovat, aby mohli přijmout francouzsko-britský návrh. Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Vláda v 9 hodin ráno postoupení území Německu s více než 50 % německých obyvatel přijala a podnikla nutné kroky ke své demisi, aby další den demitovala [Tesař, 2000].
Chamberlain odcestoval hned 22. 9. k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krise je zažehnána a že bude s Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, tj. postoupení čs. území v jejich prospěch. To předtím nežádal. Dále navíc chtěl, aby v některých k Sudetům přilehlých okresech proběhl plebiscit o tom, zda obyvatelstvo chce zůstat v ČSR, nebo se připojit k Německu, a vznesl nárok na postoupení i německé enklávy Lanškroun – Moravská Třebová – Svitavy.
V podstatě byl Hitler mírovým řešením nemile překvapen. Byl už zcela zaměřen na připravované válečné rozdrcení celého Československa. Československá vláda 23. 9. a se svolením Francie a Velké Británie vyhlásila mobilisaci. Hitlerovi vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah. Byl odhodlán 28. 9. ve 14 hod. nařídit všeobecnou mobilisaci německých branných sil proti Československu. Diplomatické úsilí nejen Francie a Velké Británie, nýbrž i Mussoliniho, a Rooseveltův vzkaz, že USA budou v případě vojenského útoku proti Československu Velkou Británii a Francii podporovat, donutily Hitlera mobilisaci o den odložit [Beran].
V ČSR se ozvaly hlasy, že godesberské požadavky de facto anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda Syrového tento závazek převzala, o čemž Beneš 25. 9. zpravil Paříž. Západní spojenci měli za to, že godesberské memorandum je pouze variantou britsko-francouzského plánu, se kterým Praha již souhlasila. Nová vláda Syrového měla do mnichovské konference jedinou starost: jak podvést vojáky v poli, aby jim pod nosem vydali nepříteli co nejdříve hlavně chebský a ašský okres, které československé pořádkové jednotky po sudetoněmeckém povstání nebyly již s to opanovat. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo. Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva, kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu a v jakém pořadí, a která území by se možná dala různými manipulacemi zachránit. Mnichovská dohoda byla pro vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganisovala velkolepé vojenské cvičení, nazývané všeobecnou mobilisací československých branných sil. Mimochodem, mobilisace nebyla dokončena ani v době, kdy Československo po mnichovské dohodě do 10. 10. předalo území Německu [Tesař, 2000].
Mnichovská dohoda
Na Rooseveltův a britský popud Mussolini navrhl další jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula mnichovská konference čtyř mocností (29. 9. 1938), de facto arbitráž. Hitler k ní přistupoval velmi nerad a z donucení, její úspěch by pro něho znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na Sudety. Ještě během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako isolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to už bylo před konferencí vyřízenou záležitostí. Mnichovská dohoda je tedy založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého československou vládou již 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát do 10. 10. V dodatku je zakotven princip mezinárodní garance nových hranic Československa, ve druhém dodatku se konstatuje, že plánované pokračování konference není nutné, protože Polsko požadovaná území obsadilo ihned a maďarské požadavky měly být regulovány později, což se stalo vídeňskou arbitráží 2. 11. 1938. Hitler prohrál. Tvrzení o tom, že teprve mnichovská konference přijala postoupení Sudet ve prospěch Německa, je tedy uměle vytvořený mythus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o postoupení pohraničí rozhodla, sice pod spojeneckým nátlakem, ale sama československá vláda již před týdnem. Z textu preambule mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo, o odstoupení sudetoněmeckého území Německu… [Sládek, M.]
Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organisační rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Obdobně je tomu s českým mythem, že rozhodovali o nás bez nás. Nerozhodovali, pouze odvrátili bezprostřední vojenské rozdrcení celého Československa, když pohraniční území byla tak jako tak vysloveným souhlasem československé vlády ztracená. Přijetím podmínek mnichovské dohody se ČSR zavázala zrušit své vojenské smlouvy a předat Wehrmachtu své pohraniční pevnosti, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padlo do rukou pouze pár pevně namontovaných pevnostních kulometů – pokud je ovšem ČSR stačila do několika málo pevností nainstalovat. Německo získalo i několik muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v Němci osídleném pohraničí [Tesař, 2000].
d 20. 9. 1938 začali Poláci, na rozdíl od Němců, na čs. hranicích soustřeďovat svá vojska. 21. 9. předložili v Černínském paláci územní požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska. Týž den, kdy se konala mnichovská konference, 29. 9., předal polský vyslanec čs. vládě ultimátum o vrácení Těšínska, části Spiše, Oravy, železniční tratě Čadca-Zwardoń polskému státu do 1. 10. (Slovenské republice byla tato území vrácena Německem 17. 10. 1939.) V rámci mnichovské dohody připadla Německu i Petržalka s menšinou německých obyvatel a Devín. Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie, Joachim von Ribbentrop a Galeazzo Ciano, aby zčásti vyhověli maďarským požadavkům na postoupení území na úkor Slovenska. Přiřkli Maďarsku 10 390 km2, a tím okresy Senec, Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území nepatřící k Horní Zemi (Slovensku) uzmutá Československem po 1. světové válce Maďarsku.
Část čs. generality i politiků sice vyvinula koncem září 1938 na Beneše nátlak, aby se proti Německu vojensky vystoupilo, ale Beneš to odmítl a jeho protivníci se podvolili. Důvody k tomu byly asi tyto: Francie ve své nótě 21. 9. 1938 zdůraznila, že ČSR nepřijde vojensky na pomoc, nepostoupí-li oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Vojenský zásah Velké Británie a SSSR byl smluvně vázán na vojenské vystoupení Francie. Francie účinně vystoupit na obranu ČSR nemohla; když už nic jiného, bránil jí v tom silný německý obranný val (Siegfriedova linie) na západních hranicích s Francií a Belgií. Kdyby přes to vše Francie vojensky zasáhla, a tudíž SSSR by byl povinen přispěchat na pomoc, byla by jeho pomoc nicotná, protože Polsko odmítalo přesun Rudé armády přes své území a Rumunsko použití svých železnic. Zbýval by jen přesun letecký, kterým by se daly denně dopravit do ČSR teoreticky asi nejvýše dva tisíce vojáků s lehkou výzbrojí, těžkou výzbroj tehdy letadla nebyla v podstatě schopna přepravovat.
Generál Krejčí odhadl, že i kdyby Rudá armáda neprodleně přispěchala ČSR na pomoc, dostala by se na Moravu nejdříve až za zhruba šest týdnů. Kdyby ČSR francouzskou a britskou nótu z 21. 9. odmítla a došlo by k vojenskému střetu s Německem, byla by jednoznačně odsouzena jako původce válečného konfliktu a prezident Beneš jako hlavní viník. Francie by tedy ČSR na pomoc podle smlouvy nepřišla (klauzule o nevyprovokované agresi), Sovětský svaz a Velká Británie také ne. Společnost národů by ale jednoznačně označila za agresora ČSR. Mobilisovali Češi, nikoliv Němci a mobilisace se pokládá za casus belli. Pro zajímavost: sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij tvrdil, že Beneš chtěl vyprovokovat SSSR k válce proti celému světu, jen aby se vyhnul lokálnímu, isolovanému konfliktu mezi ČSR a Třetí říší.
Beneš si byl vědom, že v případě nevyhraného ozbrojeného střetu (za dané konstelace nemohl být pro ČSR vítězný) by byl tak nebo onak obviněn z chybné zahraniční i vnitrostátní politiky. Pod vlivem lidských ztrát z vojenského střetnutí s Německem, s Maďarskem a Polskem by bylo bývalo vypořádání se s viníkem, tedy s ním, mnohem intenzivnější a pomstychtivější než při řešení mírovém. Obvinění z rozpoutání války by mu také bylo bývalo znemožnilo se později opět etablovat jako vůdčí čs. státník.
Grundplanung O. A.
Dodnes se nenašel ani jeden dokument z doby před 12. 9. 1938 (Hitlerova řeč na stranickém sjezdu v Norimberku), který by plánoval připojení českých území k nacionálně socialistickému Německu. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie, prostě vedení SdP do doby Hitlerova norimberského projevu připojení k říši neplánovalo. Existuje i svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: Sám nevím, zda nám Hitler pomůže… dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí.[Gebel]
Kromě dopisu Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který by alespoň náznakem doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava Malíře přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimata 21. 9. 1938 československou vládou (odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu), že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k tomu zahájil teprve 22. 9.
Jediný, na první pohled vágní dokument, který se zdá potvrzovat přípravu SdP k odtržení Sudet, je tzv. Grundplanung O. A. Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Nedatované a nepodepsané strojopisné memorandum bylo po válce podle Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři [Gebel], podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemích a zlikvidovat český národ.
Velmi pozoruhodné je, že nikde neexistují zmínky o něm, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není. Po válce bylo předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s H. Krebsem a K. H. Frankem (základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka) a poprvé bylo, téměř celé, publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až na začátku 60. let [Král, 1972]. V Internetu lze nalézt fotokopie údajného německého originálu i jeho český překlad.
Podrobíme-li text a okolnosti jej doprovázející analyse, začnou se vynořovat nesrovnalosti zásadního rázu. Dokument byl nalezen v době, kdy se vše psané německy vyhazovalo vidlemi z oken a pálilo. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony? Zejména dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny. Proč byl nalezen v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců? Podezřelá je také okolnost, že memoranda nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní a že až do konce 20. století nebyl zveřejněn celý. Z věty Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši, je zřejmé, že text musel vzniknout až po anšlusu Rakouska v březnu 1938. V protikladu k předchozímu je věta: S Benešem bojovat prostřednictvím jeho vnitropolitických odpůrců, jako např. Kramář (tato věta nebyla Králem zveřejněna), neboť v té době byl Karel Kramář již delší dobu mrtev. Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly o několik málo měsíců později v ostrém rozporu s míněním vedení SdP (již začleněného do NSDAP), jako např. připojení moravskoslezských území ke Slezsku (bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celo-slezského svazku), doporučovaná manželství Čechů a Němců (sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit). Druhé diametrálně odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Henlein a vedení NSDAP.
Při bližším prozkoumání fotokopií údajného německého originálu jsou nápadné i další věci. Na první pohled je jasné, že dokument byl napsán buď na českém psacím stroji, ß psáno zásadně jako ss, protože se na klávesnici českého stroje nedostalo pro nedostatek kláves, nebo na německém psacím stroji, který měl i ß, aby písařka zcela nepochopitelně všude zaměňovala ß za ss. Nedovedu si představit Němce, který by ß nahrazoval ss, když tento znak má ve výbavě psacího stroje. A proč by měl být napsán na českém stroji? Čech je ale zvyklý přepisovat automaticky ß na ss.
Memorandum Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno. Nemá oporu v jiných dokumentech. Originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv MV ČR nepředložil originál, nýbrž pouze fotokopie pocházející z nedávné doby. [Gebel]. Vypovídací hodnota je tedy mizivá. Označovat jej za akční program SdP je zcela mylné. Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je s nejvyšší pravděpodobností český podvrh.
Se svědectvím přichází i Hubert Ripka (jeden z hlavních strůjců vyhnání), který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After, v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi [Ripka]. K sudetoněmeckému povstání, které mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. 9. 1938 napsal: Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympathisovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extremistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilisační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilisační rozkaz bez váhání. ([Ripka]citováno dle [Brügel, 1967], [Berton])
Ripkou zveřejněná fakta se nehodila české zahraniční propagandě už za války, natož domácí propagandě po válce. Protože Ripkova kniha byla vydána jako neprodejná, prohledávali muži Františka Moravce podle Stanislava Bertona, který cituje svědectví Karla Lochera, londýnské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. [Berton]. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla přeložena do češtiny, Československo před světem razilo mythus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrinou poválečné ČSR, lží, na níž je založen československý stát.
Migrace obyvatelstva ČSR v letech 1938–1939
První republika jako válka Čechů s Němci
V souvislosti s vyhnáním domácích Němců z ČSR po druhé světové válce se často uvádí, že s vysídlováním v tomto prostoru začali Němci po mnichovské konferenci v roce 1938, když z odstoupených území vyhnali obyvatelstvo československé národnosti. To neodpovídá pravdě. (Pokud není uvedeno jinak, používá se níže termín Sudety pro veškerá území odstoupená Československem Německu v roce 1938 bez Petržalky a území u Devína.)
Za feudálních dob byly oblasti jinojazyčného osídlení v českých zemích jasně ohraničené, vnitřně homogenní a kompaktní, vzdor mnohde spletitému průběhu svých hranic. Výjimku tvořilo několik měst se smíšeným, i když tehdy převážně německým obyvatelstvem, vesměs enkláv na česky osídleném venkově. Industrialisace čerpala potřebné pracovní síly zprvu převážně z nemajetného obyvatelstva z nejbližšího, potom blízkého okolí. Později, ke konci 19. a počátkem 20. století, když průmysl nabýval rozměrů, které přesahovaly lokální možnosti, přitahoval nemajetné obyvatelstvo ze vzdálenějších krajů. To znamená, že do německy osídlených oblastí v českých zemích ve stupňující se míře migrovalo obyvatelstvo česko-jazyčné. Tím se z krajů dříve téměř čistě německých stávaly oblasti národnostně smíšené.
Zvláště výrazný byl tento vývoj v severočeské hnědouhelné pánvi a podobné poměry bylo možno pozorovat i na Jablonecku. Jednalo se převážně o migraci ekonomickou, ale koncem 19. století se k ní družila také migrace podnícená nacionalisticky. Pod vlivem janičářských organisací, jejichž cílem bylo počeštění celé země až po politické hranice, osídlovali jednotlivci i skupiny německy osídlené oblasti a zasazovali se tak za vidinu jazykově českého pohraničí. Rozsah této migrace byl jen zlomkem migrace ekonomické, ale migrace za tímto účelem byla mnohem účinnější pro počeštění, též i pro vzbuzení německého odporu, protože postup byl cílevědomý, zaměřený na nápadná místa a citlivé místní poměry. Mnoho úřednických míst ve státní správě bylo v německy obydlených městech už tehdy obsazeno dvojjazyčnými Čechy. Roku 1918 žilo v německy osídlených oblastech kolem 150 000 Čechů [Glaser], tedy tvořili kolem pěti procent tamějšího obyvatelstva. Z velké části se jednalo o osoby ve významných úřadech a pracovních posicích, které naznačovaly, že začíná zamýšlená čechisace. To muselo být ještě před vznikem republiky pociťováno jako citelné narušování německé sídelní oblasti. Česká migrace do německých sídelních oblastí během první republiky značně zesílila, obcí s německou většinou v důsledku migrace a počešťovacích opatření ubývalo; roku 1921 jich bylo 3579, do roku 1930 klesl jejich počet na 3397 [Bohmann]. V sedmi soudních okresech se národnostní většina přesunula ve prospěch Čechů [Seibt, 1998].
Státní zaměstnanci, úředníci, policisté a četníci se rekrutují z místního obyvatelstva, mají být tedy téže národnosti jako prostředí, v němž působí. Tak tomu bylo i ve starém Rakousku, i když už tam pronikl do státní správy v německy osídlených oblastech nad proporcionální podíl Čechů ve srovnání s jejich podílem v počtu obyvatelstva. Tento proces byl už tehdy poháněn národoveckou ctižádostí ovládnout celou zemi a umožňován rozšířenou dvojjazyčností českých úředníků. Na počátku republiky byli v zájmu kontinuity správy němečtí zaměstnanci a úředníci v německy osídlených oblastech po složení slibu věrnosti ve státním aparátu převzati ze starého Rakouska. Brzy byli však pod různými záminkami nahrazováni pracovníky české národnosti. Nejrozšířenější záminkou pro propouštění byla nedostatečná znalost státního jazyka podle jazykového zákona.
Velká část podniků působících na území republiky měla dosud sídlo v metropolích starého mocnářství, především ve Vídni. Nostrifikace znamenala povinnost přenesení sídla akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným z ciziny na území republiky. Tento, pro nový suverénní stát nezbytný proces byl uzákoněn v prosinci 1919. Přenesení sídla bylo spojeno s významnými kapitálovými přesuny, změnami ve správních radách i v managementu nostrifikovaných firem. Celkem bylo v průmyslu, obchodu a dopravě nostrifikováno 235 středně velkých podniků s akciovým kapitálem 2 mld. Kč, což byla třetina akciového kapitálu v Československu [Lacina, 1996]. Nostrifikace sama o sobě ještě neposílila majetkový podíl českého kapitálu oproti dosavadní německé převaze. Pro tento záměr musely být uplatněny další opatření a aktivity. Jednou z nejdůležitějších byla repatriace kapitálu. Jednalo se o dlouhodobou systematickou aktivitu, umožněnou především měnovou reformou roku 1919 a dalším zhodnocováním koruny v letech 1923 a 1924. České banky (především Živnostenská banka, Česká průmyslová banka, Agrární banka a Česká eskomptní banka) tehdy odkoupily nebo organisovaly odkup množství prvotřídních akcií firem působících v Československu od rakouských a maďarských majitelů a většinou je rozprodaly svým českým klientům a koncernovým podnikům. Tím se opět významná část průmyslového kapitálu dostala do českých rukou [Lacina, 1997].
Další cestou k posílení českého podílu a vlivu bylo zvyšování akciového kapitálu firem dosud v převážně německo-rakouském vlastnictví, umožněné syndikátem českých bank s původními vídeňskými bankami. Nový podíl tak zůstal v rukou dotyčných českých bank, čímž citelně vzrůstal jejich vedoucí vliv v průmyslu, nebo byl dále zprostředkován českým kapitalistům.
Řada státních hospodářských aktivit nepřímo znevýhodňovala sudetoněmecké hospodářství tím, že podporovala v různé míře převážně české podnikání a oblasti českého osídlení; v některých odvětvích jen mírně, v jiných téměř výhradně. Jednalo se o státní podporu elektrifikace, o státní podporu zakládání podniků, které v republice chyběly. Hlavně v oblasti zbrojní výroby, výroby spojené s rozvojem elektrotechniky a telekomunikace, byla vytvořena státní podpora veřejných staveb a veřejných prací, fond pro rekonstrukci silnic (silniční fond). Státní a státně podporované zakázky byly i v německých oblastech soustavně zadávány českým firmám. Státní podniky podporovaly přednostně české hospodářství, jednak zadáváním zakázek, jednak národnostním (jazykovým) znevýhodňováním německé pracovní síly [Lacina, 1996]. Jak uvádí Emanuel Rádl, byli Němci v ČSR a jejich podniky více zdaňováni než Češi a české podniky, neboť výše daňové sazby závisela na vůli berních, tedy převážně českých úředníků [Rádl].
Nové státní firmy zaměstnávaly i v německy osídlených oblastech (především na vedoucích a preferovaných místech) české úředníky a zaměstnance; i mezi dělnickými zaměstnanci to byli hlavně přistěhovaní Češi, kteří zastávali místa dělnické aristokracie. To představovalo opět nepřirozené strukturní znevýhodnění obživy původního obyvatelstva a útok proti původní homogenitě německého osídlení. Pozdější zákon ale stanovil, že národnostní poměr zaměstnanců musí odpovídat poměru v místě sídla podniku. I pro firmy s továrnami v německy osídlené oblasti to znamenalo, že národnostní poměr zde musí odpovídat poměru v sídle firmy – ponejvíce pražskému. To opět přineslo ztrátu zaměstnání značnému počtu Němců. Nové národnostní poměry mezi vlastníky, ve správních radách a ve vedení podniků podporovaly a prosazovaly též vyšší podíl českých zaměstnanců na úkor dosavadních německých.
Finančně hospodářský sektor státu byl kontrolován a regulován kontrolní komisí ministerstva financí, obsazenou výhradně Čechy, obdobně jako Pozemkový úřad kontroloval sektor agrární. Tím měla česká správa přístup k veškerým informacím v německých firmách a bankách v Československu, což umožňovalo českému kapitálu (vlivem národně solidární podpory, hlavně informační) pronikání do těchto podniků a získávání vlivu v nich. Mnoho firem, dříve převážně německých, přešlo do české správy hlavně touto cestou (např. Breitfeld & Daněk, Škoda, Spojené pražské strojírenské závody, Ústecká rafinerie cukru aj.). Během několika málo let vybudovala Živnostenská banka mocný koncern, který ovládal nebo kontroloval těžbu uhlí, těžký průmysl a mnohá další hospodářská odvětví. Česká hospodářská politika vyvíjela nátlak, aby německé firmy přednostně zaměstnávaly Čechy, vynucovala si, aby je financovaly české banky, aby spolupracovaly s českými firmami. To vše souviselo se systematickým počešťováním nejen německého kapitálu, nýbrž též německy osídlených oblastí.
Rozšířeným způsobem zvyšování kvóty českých zaměstnanců v německých firmách bylo jím podmiňované udílení zakázek státními nebo jinými českými firmami. Aby firma obdržela zakázku a tím se hospodářsky udržela, propustila část německých zaměstnanců a přijala české.
Ve starém Rakousku ustanovovaly místní jednací jazyk obce a okresy; tato práva jim byla za republiky odňata a byla řízena jen centrálně. Moravské vyrovnání z roku 1905, nadějné zřízení rovnoprávného národnostního soužití (podle návrhu Karla Rennera a rakouské sociální demokracie) bylo zrušeno. Tisková svoboda byla v zájmu ochrany státu omezena (ve srovnání s dobou předválečnou, ne s bezprostředně předcházejícím válečným režimem). [Glaser], [Slapnicka, 1960],[Slapnicka, 1970] Počet statutárních měst, která disponovala parlamentním systémem a posílenou autonomií (z velké části se jednalo převážně o města tradičně německá) byl resolutně snížen (zákony č. 210/1920 Sb., 243/1922 Sb.). Finanční samostatnost obcí byla ve prospěch ústředního řízení silně omezena (č. 334/1921 Sb.). Policejní úkoly obcí byly ve velké míře přeneseny na státní policii (č. 165/1920 Sb.). Pravomoc obecních zdravotních úřadů byla omezena a přenesena na státní obecní a okresní lékaře (č. 76/1919 Sb. a 232/1920 Sb.). Obce byly slučovány a rozdělovány nadřízenými orgány i bez schválení jejich představenstev a obyvatel (č. 285/1920 Sb.). Stanovení názvů obcí bylo svěřeno ministrovi vnitra (č. 266/1920 Sb.). Jazykové právo samosprávných organisací bylo autonomnímu usnesení odňato a svěřeno centrálnímu zákonodárství. Řada drobných změn obecního volebního práva, volební právo vojska (velké české posádky v německých městech) a úředně prováděné změny hranic obcí a volebních krajů v neprospěch německého obyvatelstva měly cílevědomě za následek zvyšování podílu českých členů obecních a městských správ, tedy uměle přivozované snižování moci původního německého obyvatelstva. Potlačení samosprávy se dělo v rámci politiky vůči menšinám, zejména německé, která se kdysi v Rakousku na jejím budování podstatně podílela – mnoho samosprávných zařízení vzniklo z její iniciativy. Byla to vesměs opatření ke zmenšení politického vlivu lokálního obyvatelstva [Slapnicka, 1960], [Slapnicka, 1975]. Správní reforma z let 1927/28 jen dále oslabila kompetenci místní samosprávy.
Sudetoněmečtí politici spatřovali ztížené postavení školství své národnostní skupiny především v početní redukci německých tříd a škol, v soustavném krácení rozpočtu německého školství ve srovnání s českým (menšinové školy) a v řízení německého školství českou centralistickou správou. Z dřívějších dob zděděné, nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství bylo už v prvních letech republiky redukováno s údajným cílem omezit je přinejmenším na průměr historických zemí (číselné údaje v [Kárník]); ve skutečnosti se dosáhlo mírného podprůměru. K říjnu 1920 bylo zrušeno 894 německých tříd s 50 tisíci žáky, o něž se zbývající třídy zvětšily a jimž se v mnoha případech značně prodloužila cesta do školy. Průměrný počet žáků v německých třídách se zvýšil jen mírně, ale v mnohých případech přesahoval počet žáků jedné třídy únosné meze [Welisch]. V dalších letech byly rušeny další třídy a školy. Úbytek dětí byl na sudetoněmecké straně skutečně značně vyšší než na straně české (v důsledku silnějšího poklesu porodnosti, větších válečných ztrát, epidemií a podvýživy). Očistí-li se však absolutní údaje o rozdíl mezi německým a českým úbytkem počtů školních dětí a vezme-li se v úvahu větší hustota německého školství převzatého z předešlé epochy (převýšení německé hustoty se odečte), činí reálný úbytek německých škol 10–12 %. To je mnohem méně, než ukazuje prosté srovnání původních počtů, nicméně znamená takový úbytek citelný zásah pro národní školství, který lze sotva ospravedlnit [Kural, 2001], [DZBohemia].
Sudetoněmecká veřejnost byla též značně iritována nově zřizovanými menšinovými školami, jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích, co se týče plnění závazků vůči národnostním menšinám). Nesloužily totiž převážně národnostním menšinám republiky, nýbrž 90 % těchto nově a poměrně nákladně zařizovaných škol bylo určeno české menšině v německy osídlených územích. Navíc se často netýkaly už dříve (od industrialisace v druhé polovině 19. století) existujících českých menšin, které své české školy měly mnohdy už z dob Rakouska-Uherska, nýbrž menšin nově vznikajících v obcích do té doby téměř zcela německých. Ty byly tvořeny lidmi většinou čerstvě se tam přistěhovavšími vlivem rozmísťování státních úředníků a zaměstnanců, v důsledku přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům v německých územích a vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Němci na ně pohlíželi jako na nástroj české infiltrace do německých území.
Tyto menšinové školy byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. Už do roku 1920 jich bylo postaveno na 500, v roce 1930 jich bylo zhruba 1400 [Welisch]. Poměrně honosné menšinové školy byly také českým národnostním zásahem do původního osídlení. Daleko přesahovaly skutečné potřeby českých menšin v německých oblastech a snažily se přetahovat německé žáky. Mnoho českých žáků do nich dojíždělo z českých oblastí, zaměstnávaly množství českých učitelů a dávaly tím popud k zřizování dalších českých substruktur a tím k dalšímu přistěhovávání. V kontrastu s moderními menšinovými školami měly německé školy zaostávající vybavení a zařízení, i stavebně zůstávaly na stále stárnoucí rakouské úrovni. To bylo dalším pramenem německých stížností.
Už v dobách diskusí a zápasů ve starém Rakousku bylo jasné, že konkrétní úplně nebo převážně německy osídlená území znamenají pro Němce českých zemí jejich vlast. A právě tento vztah k jimi osídleným krajům jako k vlasti jim byl upírán ve smyslu převládajícího českého postoje:celá česká země se všemi právy patří nám! Především v důsledku industrialisace i vyšší české porodnosti vznikaly již dříve četné české menšiny v územích předtím téměř čistě německých. K tomu za první republiky, hned od jejího vzniku, sílil na základě řady politicky podmíněných procesů příliv českého obyvatelstva. To vše vyvolávalo pocit ohrožení toho, co sudetští Němci chápali pod pojmem vlast. V oblastech jimi dříve osídlených se už nemohli tak samozřejmě cítit jako ve své národnostně homogenní vlasti v užším smyslu slova. Další zcizování území jeho obyvatelstvu spočívalo ve všudypřítomných nápisech, jež musely být na prvním místě v češtině, v jazyku – podle cítění velké části obyvatelstva – cizích usurpátorů.
Ještě silněji působily excesy českých nacionalistů při ničení pomníků, které místní obyvatelstvo, obecní představenstva či spolky kdysi vlastním nákladem zřídily. Za vším vládlo české přesvědčení, že německá (dobový termín: zněmčená) území v Čechách jsou vývojovou chybou, která musí být napravena a české země v celém rozsahu počeštěny, znovudobyty. To stálo za vším, i za demokratickým zřízením, v mnohých jiných směrech vzorně konstruovaným. [Neuwirth], [Welisch] Dojem ohrožení silně stupňovaly obranné jednoty a proklamace jejich cílů, především jejich dobývání zněmčených oblastí. Obranné jednoty vznikaly postupně od 80. let 19. století. První byla Ústřední matice školská, následovaly Národní jednota severočeská, Národní jednota pošumavská, Národní jednota pro jihozápadní Moravu, dále pro východní Moravu, Národní jednota slezská, Česká národní rada a další. Zápasily komplexně už za Rakousko - Uherska o počeštění německy osídlených oblastí, za republiky pak především těmito prostředky:
- Zakládáním českých škol i v místech, kde je český podíl v obyvatelstvu tak nízký, že zákonný nárok na vlastní školu nemohl být uplatněn. Pro posílení českého živlu se zasazovaly o dosazování českého úřednictva i zaměstnanců v soukromém podnikání, výhodami a dary lákaly děti z německých a smíšených rodin k docházce do českých škol.
- Vyvíjely nátlak na Pozemkový úřad, v němž měly značný vliv, aby pozemky byly přidělovány a prodávány pouze českým zájemcům.
- Přes úřady vyvíjely nátlak na změnu povinného národnostního klíče pro soukromé firmy ve prospěch podílu českých zaměstnanců.
- Při sčítání obyvatelstva naléhaly jednoty na jednotlivce s jistou rozkolísaností, aby se nechali registrovat jako Češi.
- Při obecních volbách působily ve prospěch získání co nejvíce voličů českých kandidátů, aby bylo dosaženo české většiny v obecních zastupitelstvech.
- Vyvíjely nátlak na úřady a podniky, aby postupovaly striktně ve smyslu jazykového zákona a jazykových nařízení, aby tedy propouštěly co nejvíce německých úředníků a zaměstnanců.
- Upozorňovaly úřady na místa, kde je třeba ve prospěch počešťování dosadit české úředníky.
Ačkoliv to ve svých stanovách neměly, používaly při různých příležitostech a ve výročních zprávách militantně nacionalistické obraty:Šířit vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného nejen na již obranu, nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných…, aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných…, aby našemu národu byli navrácení i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků…, aby český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považované (citováno dle [Rádl]). Obranné jednoty bojovaly proti domácím Němcům jen na základě národnosti, nikoli kvůli konkrétnímu jednání či politickému názoru. Jejich vliv na úřady byl veliký, protože se proti jejich ideologii a methodám nikdo nepostavil. Byly efektivně zastoupeny v orgánech státní správy, úřadech, v legislativě, a to jak personálním obsazením, tak styky, přívrženci, vlivem, podporou. Pobíraly státní subvence. Pro Němce představovaly skrytou moc a hrozbu, kterou se nikdo neodvažoval kritisovat. Proklamovaným programem jednot byla sice obrana, ale skutečná činnost byla, jak z uvedeného plyne, útočná, expansivní. Jednoty tak v mnohých obcích a krajích, před rokem 1919 téměř úplně německých, dosáhly pozoruhodných úspěchů v počeštění.
Emanuel Rádl uvažuje v této souvislosti: A přece není možné, aby čtenář… neměl sympathií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národ a jazyk jsou věcí posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat! [Rádl] I Svaz českých turistů ve svých novinách vyzýval v roce 1925 členstvo k navštěvování německých sídelních oblastí, ve kterých jsou jejich obyvatelé k nám nepřátelští. Je proto naší povinností jít tam a ukázat, že tato část venkova nám také patří (citováno dle [Zeman, 1998]).
Při československém sčítání obyvatelstva (1920) udalo pod nátlakem sčítacích komisařů mnoho Němců českou (československou) národnost, nebo jim sčítací komisaři přiřadili československou národnost proti jejich vůli (komisaři měli pravomoc v tzv. nejasných případech rozhodnout za sčítaného) [Rádl]. Přesvědčivě to dokumentuje skutečnost, že německé strany pak volilo v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem [Seibt, 1998], např. v jedné vesnici poblíž Opavy, kde podle sčítání lidu žilo jen 7 Němců, bylo při volbách pro německé strany odevzdáno 114 hlasů [Gebel].
Vlivem jednot a působením nacionalisticky horlivých vyšších úředníků byly v mnoha případech manipulovány hranice obcí a obce slučovány tak, aby bylo v novém útvaru dosaženo české většiny, nebo alespoň aby byla německá většina citelně oslabena. V těchto intencích se ustavovaly i volební kraje. V národně socialistickém Českém slově se např. na podzim 1920 objevila úvaha vyhlašující, že jediné možné v tomto státě a to, co musí být prohlášeno za poslední požadavek českého národa, jest, že německá jazyková území musí zmizeti [Hoffmann]. To je neobyčejně silné a nezastřeně formulované radikální ohrožení národnostní skupiny, přímo vyhlášení vyhlazení, které je možno interpretovat jako přenárodnění, jako násilné rozptýlení po státě, nebo jako fysickou likvidaci.
Jako ukázku tehdejšího způsobu soužití Čechů se sudetskými Němci uveďme Cvikov, kde v roce 1929 činil podíl Čechů v obyvatelstvu města 2,3 % [Chromec]. Založil se Sokol s vedením: vrchní poštmistr, přednosta stanice, ředitel školy, úředník místního soudu, všechno lidé, kteří nahradili místní Němce vlivem jazykového zákona. Německému prostředí se bránili (dobový termín) různě, na zábavy, společenské a tělovýchovné akce byli zváni výlučně Češi, což se rovnalo nevyslovenému zákazu vstupu pro německy hovořící. Na akcích hrávaly pouze pozvané české kapely, vstupenky a pozvánky se tiskly česky výlučně ve vnitrozemí (u firmy Neckář v Brandýse nad Labem) navzdory tomu, že v bezprostředním okolí několik tiskáren bylo, čepovat pivo směli pouze čeští, pro tento účel přicestovavší hostinští, pivo bylo dovezené, též národnostně české, byť přímo v Cvikově byl pivovar a v okolí další. V době světové hospodářské krise, kdy ve městě a okolí panovala více než 50% nezaměstnanost, čekalo plné náměstí lidí na valník s brambory, což bylo tak vše, co si mohli za žebračenky pořídit. Dosazení čeští úředníci a zaměstnanci si za dobré platy přitom provokativně uspořádali na horním konci města zabíjačku [Historie sportu v Cvikově], [Walter].
Mnoho zlé krve v německých sídelních oblastech vyvolal způsob překonávání světové hospodářské krise, kdy československý stát pomáhal téměř výhradně Čechům a českým podnikům, což mělo za následek, že nezaměstnanost Němců několikanásobně převyšovala nezaměstnanost Čechů. S nezaměstnaností, tudíž bídou a hladem sudetských Němců kontrastoval relativní blahobyt jejich sousedů – Čechů, kteří byli do pohraničí nasazeni jako četníci, státní úředníci, železničáři a poštmistři a podobně a tudíž své zaměstnání neztratili. To, společně s pozemkovou reformou křiklavě zmanipulovanou ve prospěch Čechů, bylo největší příčinou toho, že sudetští Němci si přáli získat autonomii.
Systematická (i když ne oficiálně státně řízená) národnostní a jazyková desintegrace a heterogenisace území osídleného národnostní skupinou je pravděpodobně nejsilnější agresí proti národnostní menšině v oblasti mírových prostředků (bez fysického násilí) a musí vyvolávat pocity bezpráví a bezmoci a radikálního ohrožení toho, co je pokládáno za vlast. Z těchto zkušeností také vznikl svérázně působící pojem a požadavek sudetských Němců právo na vlast, kterému český nacionalistický tábor nerozuměl a svými deformujícími interpretacemi mu podkládal falešné záměry. Při všech těchto úvahách je třeba mít na vědomí poněkud odlišný rozsah pojmu vlast v obou jazycích. Zatímco v češtině se vztahuje na zemi či stát, zná němčina sice tento obsah taktéž, ale kromě toho, a stejně samozřejmě, označuje výraz vlast podle souvislosti také okres, krajinnou oblast, mnohdy rodné údolí (jak ukazují mnohé německé lidové písně), město, ves, ba i ulici.
Uměle vyvolaná desintegrace a heterogenisace sídelní oblasti je sotva akceptovatelná, vyvolává nezbytně touhy po nápravě, po zpětném pohybu. Wenzel Jaksch z čs. německé sociální demokracie v memorandu z 11. 8. 1938 vyjmenoval Walteru Runcimanovi spouštěcí momenty pro radikální, na iredentu orientovaný nacionalismus svojí národnostní skupiny – sudetských Němců. Prvním byla světová hospodářská krise, která sudetské Němce postihla i v evropském srovnání zvlášť tvrdě na základě nepříznivé struktury hospodářství v Sudetech. Druhým byla nacionálně socialistická propaganda, které se nepochybně podařilo naoktrojovat většině sudetských Němců veskrze nacionálně socialistický pohled na jejich sociální problematiku. Třetím důvodem byla československá národnostní politika, která tomu zavčas nečelila, a od které se bez mezinárodního tlaku ani v budoucnu nedá očekávat žádné zlepšení [Schaffranek], [Král, 1964].
Mythus vyhnání Čechů z pohraničí
Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebyla plánována a organisována ethnická čistka, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Čs. centrální úřady od 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům například ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance]. Obyvatelé, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechisujícími zásahy během první republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát (a pod nátlakem počeštěné firmy) nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří úředníci si to nepřipouštěli. Čs. stát evakuoval (dobový termín) své zaměstnance a úředníky sám, ne však všechny. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.
Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní české národnosti jako popud k opuštění bydliště skutečné potíže politické, hospodářské, kulturní (30,91 %), obavy před potížemi politickými, hospodářskými, kulturními (35,62 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (14,39 %), touhu žít v ČSR (8,43 %), zbytek (10,65 %) důvod neuvedl nebo uvedl nedostatečně. [Šíma] Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se v tabulce nevyskytuje. Velmi podrobný Šíma uvádí jako příklady konfliktů a pronásledování ze strany Němců pouze následující: 22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn. Vypovězen, byl jsem členem SOS. Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách. Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu. Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl. [Šíma] Zejména legionáři, činovníci Sokola a starostové utekli údajně z národních a kulturních důvodů [Heumos]. Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již čs. stát v německých sídelních územích chránit.
To poslední prozrazuje, že jejich (a čs. státu) předchozí chování nebylo v pořádku. Šíma to potvrzuje, když píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola a menšinářských organisací, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Byly to ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich následkem předchozího kolonisátorsko -nacionalistického chování, u dělníků též obava z politického pronásledování za členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží měli exponenti českého živlu. [Šíma]
I část německého obyvatelstva se cítila být nucena se ze Sudet přestěhovat a to ze zcela jiných důvodů – z obav před pronásledováním ze strany sudetoněmeckých nacistických spoluobčanů, tak nacistického režimu z Německa. Byli to především Židé, aktivní němečtí sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky v Republikánské obraně (Republikanische Wehr), a komunisté. V Opavě, Liberci či Karlových Varech je musely, po odstoupení území Německu, německá policie a zásahová komanda gestapa vzít preventivně do vazby, aby je ochránily proti násilí ze strany místních nacionálních socialistů[Zimmermann]. Tato část obyvatel v počtu několika tisíc začala s útěkem ze sudetských oblastí již ve dnech po vyhlášení první mobilisace 20. 5. 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu [Gebhart]. Po uklidnění během léta 1938 se napětí koncem srpna a v září opět stupňovalo, hlavně následkem doporučení Runcimanovy komise ve prospěch oddělení Sudet a počet vystěhovalců opět stoupal. K 27. 9. 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc lidí přestěhovaných do vnitrozemí, z nichž byl značný podíl německy mluvících. Během následujících týdnů stoupal počet přišedších všech národností rychleji, takže brzy přesáhl sto tisíc i s uprchlíky z polského záboru Těšínska, pak z maďarského záboru Slovenska, posléze z celého Slovenska a z Podkarpatské Rusi (přestěhovalci z území odstoupených Německu nejsou ve statistikách vyděleni).
Z území připadlých Německu se stěhovaly skupiny českého obyvatelstva, které tam byly dosazeny zásahy české správy a politiky, českých hospodářských opatření. Usedlé české obyvatelstvo s konvenční obživou, ať v českých obcích, které připadly v roce 1938 říši nebo roztroušené v německých oblastech, ve svých domovech v naprosté většině zůstalo. Německé úřady Čechy ze Sudet nevyháněly, jejich majetky nezabavovaly. Vyskytly se sice případy, kdy radikální síly SdP a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) Čechy zatýkaly a konfiskovaly majetek, ale to rychle zarazil Karl Hermann Frank svým nařízením, že takové věci jsou výhradně v kompetenci gestapa[Zimmermann].
Vyvstala nutnost zorganisovat základní péči o takové počty nově přibyvších obyvatel. 6. 10. 1938 vydalo ministerstvo vnitra příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly povinnou evidenci vystěhovaných z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, dočasných přistěhovalců z obsazeného území. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu, o jejich další budoucnost, tedy zapojení do hospodářského procesu nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Čs. úřady se dohodly, že za uprchlíka (byť termín byl určen pro zcela jinou kategorii osob) budou považovat jednak cizího státního občana, který bydlí nebo se přistěhuje do českých zemí z důvodu hospodářského ohrožení nebo politického útisku v domovském státě, tak toho, kdo po 20. 5. 1938 (květnová mobilisace) opustil nebo opustí území odstoupená Německu, Polsku nebo Maďarsku a měl 20. 5. 1938 čs. státní příslušnost s právem domovským do území postoupeného nebo nynějšího čs. území[Gebhart]. Jako přistěhovalci, uprchlíci, vystěhovalci, přestěhovalci (používaly se tehdy všechny čtyři termíny, Šíma však užívá výhradně termín přestěhovalci) nebyli evidováni aktivní zaměstnanci státní správy a státních podniků, kteří po přechodu do vnitrozemí i nadále pobírali od svého zaměstnavatele (ministerstva) svůj služební příjem (dobový termín: gáži) v nezměněné výši, tj. byli přeloženi. Důchodci, pensisté všeobecně, úředníci a státní zaměstnanci přesunutí do jiného zaměstnání, po stažení pensionovaní povinnému soupisu podléhali [Gebhart], [Šíma]. Není jasné, ale z povahy věci je pravděpodobné, že do seznamů přestěhovalců (uprchlíků) byly zapisovány výdělečně činné manželky přeložených úředníků, které odchodem ze Sudet ztratily zaměstnání nebo živnost, a to i s dětmi.
Dne 20. 11. 1938 byla s Německem uzavřena smlouva o státním občanství a opci, týkající se především obyvatel Československem odstoupených území, ale i Němců ve zbytkovém Československu (č. 300/1938 Sb.). Stanovovala, že říšskoněmeckým státním příslušníkem se stává bez ohledu na národnost a ztrácí čs. státní příslušnost ten, kdo měl 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodil před 1. 1. 1910, nebo ten, (b) který k 10. 1. 1920 pozbyl německou státní příslušnost. Odstavec b) se týkal obyvatel Hlučínska bez ohledu na národnost. Říšskoněmecké občanství získaly také manželky dotyčných, děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Pokud měli českou (československou) národnost (theoreticky jakoukoliv), zůstala jim zachována. Manželka říšské občanství nezískávala, pokud je nezískal její manžel. Osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto smlouvou říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Z toho plyne, že kdo se hlásil k německé nebo slezské národnosti, optovat pro československou státní příslušnost nesměl (slezská národnost se pokládala principiálně za německou). Hlučíňané též ne, protože jejich říšská státní příslušnost byla jen obnovena. Recipročně optovat pro německou státní příslušnost mohli do 29. 3. 1939 i českoslovenští státní občané německé národnosti v okleštěném Československu s výjimkou osob, které nabyly československého státního občanství po 30. 1. 1933 a až do té doby byly německými nebo rakouskými státními příslušníky. Ve smlouvě se dále pravilo, že německá vláda může do 31. 7. 1939 projevit přání, aby českoslovenští občané přistěhovavší se po 1. 1. 1910 do těchto území opustili do tří měsíců území Německé říše s tím, že je česko-slovenská vláda přijme na své území. Z tohoto ustanovení plyne, že optantům vystěhování z odstoupených území nehrozilo. Totéž přiznávala smlouva zcela analogicky se stejným termínem i ČSR pro osoby německé národnosti přistěhovavší se do ČSR. Osobám z obou států, které se stěhovaly, smlouva zaručovala, že si s sebou mohou vzít veškerý movitý majetek. Vývoz peněz, cenných papírů a sbírek velké historické a kulturní hodnoty mělo upravovat zvláštní ujednání [Smlouva]. Ale ani jedna smluvní strana (místo česko-slovenské posléze Protektorat Böhmen und Mähren) možnosti přesunu obyvatelstva nevyužila. Kdo z Čechů německou státní příslušnost podle výše uvedené smlouvy neobdržel a chtěl ji mít, musel změnit na vlastní žádost svou národnost z české na německou. Němcům v odstoupených územích tedy nelze předhazovat, že po záboru dobrovolně převzali říšské občanství nebo že neoptovali pro ČSR. Podle výše zmíněné smlouvy jim říšská státní příslušnost byla vnucena a optovat nesměli.
Uváděné počty násilností v české literatuře jsou většinou značně nadsazené. Údaje čs. ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých v roce 1938 do 31. 9. 1938, z toho 16 Čechů a 11 Němců [Jaksch, 1970], [Klimek, 2002], [Zimmermann]. Kromě toho bylo 26 čs. policistů za tzv. sudetoněmeckého povstání v září 1938 zavlečeno do Německa [Klimek, 2002].
Volker Zimmermann uvádí, že členové Dobrovolného sudetoněmeckého vojenského svazu (Sudetedeutsches Freikorps, SFK) a Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS) zatýkali členy KSČ (hlavně sudetské Němce, ale i Čechy), obou sociálně demokratických stran i čs. úředníky a přepravovali je přes hranice. Dne 25. 9. 1938 bylo na území říše, jak vyplývá ze zprávy německého ministerstva zahraničí, 1449 zajatců z ČSR bez rozlišení jejich národnosti[Zimmermann]. Československá armáda zase hojně zatýkala a internovala příslušníky SdP. Později, podle ustanovení mnichovské dohody, si ony politické vězně oba státy vzájemně vyměnily. SFK se chlubil 164 úspěšnými akcemi a následujícími zcela přehnanými počty: 110 zabitými Čechy, 2029 zajatými Čechy a 52 mrtvými vlastními příslušníky. Je zajímavé, a málo se v literatuře uvádí, že se všechny zářijové konflikty odbývaly v západočeském a severočeském pohraničí, v moravskoslezském pohraničí byl klid [Zimmermann].
Na realisaci mnichovské smlouvy dohlížela mezinárodní komise složená z britských, francouzských a italských důstojníků pod britským předsednictvím. Podle zpráv komise došlo k méně než deseti incidentům. Jednalo se většinou o přestřelky před příchodem Wehrmachtu, jichž se zúčastnily jednotky SS, SFK a československá armáda, a ve kterých byli i mrtví. Ojediněle to byly i sabotáže na dálkových sdělovacích kabelech, nebo střelba na německé vojáky, která se připisovala komunistům.
Nenávist zfanatisované části německého obyvatelstva po připojení Sudet k říši (většina sudetoněmeckého obyvatelstva se v tomto směru chovala neutrálně) vyústila hlavně do výtržností vůči osobám stejné národnosti, ale odlišného politického smýšlení. Odhaduje se, že odpůrců národně socialistické totality tehdy bylo z celkových cca 3,1 milionů osob německé národnosti v odstoupených územích 400 až 500 tisíc [Jaksch-Kolarz], [Wiskemann], [Gebel]. Výtržnosti a násilnosti probíhaly v době mezi odchodem československé armády a příchodem německé. Wehrmacht veškeré násilnosti, zejména z řad příslušníků FS, okamžitě zarazil [Gebel]. V mnoha městech došlo k výtržnostem zaměřeným proti německým odpůrcům připojení čs. území k říši, kterým bylo mimo jiné předhazováno, že Čechům sloužili jako špiclové a přisluhovači. V Liberci hnali ulicemi německé soudruhy ověšené cedulemi s hanlivým nápisemJsem zrádce národa. V Krnově a v Opavě byly na domech umístěny cedule s nápisem, že zde bydlí nepřátelé státu a bolševici. V Kolštejně, v okrese Šumperk, byli němečtí sociální demokraté zbiti příslušníky FS a v jedné obci u Chomutova byla předsedkyně německé sociálně demokratické sekce žen donucena za posměchu a nadávek po celý den zametat ulici. V Jirkově v severozápadních Čechách byli němečtí komunisté a sociální demokraté (i jejich ženy) zfackováni a výhrůžkami a nadávkami přinuceni čistit veřejné objekty (čistění kašny, zametání ulic), aby město bylo při slavnostním přivítání (Wehrmachtu) v plném i lesku[Gebel]. Pokud jde o authenticitu jednotlivých zpráv, je v zásadě na místě opatrnost, protože Sudety byly v prvních dnech po připojení tak plné fám, že ani gestapo v tom nemělo jasno [Gebel]. Příslušníci FS vytáhli z bytů určitý počet dřívějších (německých) sociálních demokratů, kteří špiclovali pro českou tajnou policii; většina z nich pak dostala pořádnou nakládačku. V mnoha (!) služebnách československé policie byly totiž zanechány písemné materiály, podle nichž se mohli nacisté dopátrat totožnosti svých odpůrců. Násilnostem proti sudetským Němcům odlišného politického zaměření, zejména proti německým sociálním demokratům, musel zabraňovat na několika místech i Wehrmacht[Zimmermann]. Sudetoněmecká sociální demokracie pak ve své zprávě shrnula: Chování vojska (Wehrmachtu) bylo bezchybné, zatímco se mezi henleinovci a jejich dřívějšími odpůrci (z řad sudetských Němců) odehrávaly strašlivé scény… Vojenské úřady (Wehrmachtu) se podle všeobecného posouzení chovaly korektně a bezohledně zakročovaly proto ordnerům z SdP [Gebel].
Násilnosti vůči Čechům jsou mnohem hůře doloženy, nevyskytovaly se v takové míře jako násilnosti mezi sudetskými Němci samými, byť podle vzpomínek některých pamětníků byl vztah Němců k Čechům po invasi takový, že se uvolňovaly dlouho zadržované pocity. Někde to také byly organisované nářezy Čechům [Zimmermann]. Zloba radikálů z SdP se soustřeďovala hlavně na členy a činovníky tělocvičné organisace Sokol, obranných jednot a na státní zaměstnance za jejich předchozí chování v německých sídelních oblastech. Není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, ani nařízení německých státních a správních úřadů vybízejících k vysídlení Čechů, nebo ho nařizující [Zimmermann]. Jedinými dvěma známými případy je 40 Čechů – železničářů (počet včetně rodinných příslušníků) z Nýřan u Plzně, kteří byli obviněni, že poškodili drážní telefonní kabel, a jednoho Čecha v čele komunální správy za podíl na česko-komunistických provokacích proti německému elementu. Ty německé úřady vyzvaly, aby se vystěhovali [Zimmermann]. V Žatci došlo k pokusu místního obyvatelstva vyhnat Čechy ze zemědělských statků přidělených jim v rámci pozemkové reformy. Německé úřady tomu zabránily. Postoj německých úřadů k vysídlování byl zdrženlivý – povolovaly demobilisovaným vojákům české národnosti vracet se do svých bydlišť v Sudetech [Zimmermann].
Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo nuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. Lze sice z výpovědi postižených vyvodit, že k vyhánění Čechů bez svolení německých úřadů někdy docházelo, ale z těchto sdělení nevyplývá žádná informace o rozsahu akcí [Zimmermann]. České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdě, která se Čechům stala odstoupením pohraničí, a to v takovém množství, že téměř resignovaly na svůj hlavní účel: zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by každá událost dokumentující příkoří, tedy i vynucené vystěhování Čechů ze Sudet nezapadla, byla by pohotově podána čtenářům a – zveličena.
Vojenské incidenty byly zaznamenány i po obsazení odstoupených území německou armádou. První, který byl zaznamenán 21. 10. 1938 na čs.-německé hranici u Litoměřic, byl vyprovokován čs. armádou. 1. 11. 1938 vpadli neuniformovaní příslušníci SdP u Moravské Chrastové přes hranici a zabrali jednu obec. Čs. armáda je z obce vytlačila za cenu několika mrtvých na obou stranách. 9. 1. 1939 proniklo devět sudetských Němců do jedné české obce v odstoupeném území v poličském okresu a obsadili tam devět domů obývaných Čechy. Pořádek zjednala říšská policie [Zimmermann].
Šíma [Šíma] udává, že z území odstoupených Německu odešla celkem 171 401 osoba, z toho 141 037 Čechů, 10 496 Němců, 18 673 Židů (všech národností), ostatní národnosti pro nevýznamné počty neuvádíme. Jan Rataj uvádí celkový počet 122 tisíc přestěhovaných Čechů, 15 tisíc Židů a 18 tisíc německých antinacistů [Rataj]. To představovalo necelou pětinu tam žijících Čechů v roce 1930 (přesněji řečeno osob národnosti československé). Erich Kulka uvádí, že z území odstoupených Německu odešlo do okleštěné ČSR na 70 tisíc českých vysídlenců, okolo 11 tisíc německých komunistů a sociálních demokratů a asi 17 tisíc židovských uprchlíků [Kulka]. Josef Bartoš došel k počtu 116–122 tisíc Čechoslováků, 12–13 tisíc Němců a 15–23 tisíc Židů[Bartoš]. Faktem je, že ze 27 073 Židů v Sudetech (všech národností v roce 1930) jich zbylo podle sčítání v květnu 1939 podle různých autorů mezi 1534 až 2649 [Heumos]. Peter Heumos také upozorňuje, že počet českých přestěhovalců v různých historických pracích silně kolísá. Počty přestěhovaných Čechů nemusejí být spolehlivé, protože někteří si to s přestěhováním do vnitrozemí rozmysleli a posléze se do území odstoupených Německu zase vraceli. Kolik se jich do odstoupených území vrátilo, není nikde podchyceno, ani k tomu neexistuje odhad. Některé okresní úřady se zpětnému přílivu Čechů bránily poukazem na jejich předchozí neoprávněný přechod hranic bez potřebných dokumentů. Za Křišťálové noci 9. 11. 1938 byly zaznamenány nejen protižidovské, nýbrž i protičeské výkřiky, například hinaus mit den Tschechen (ven s Čechy) a byl poškozován i český majetek [Gebel].
Čeští státní zaměstnanci (úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků a vojáci z povolání, tzv. gážisté, policisté, celníci, železničáři, pošťáci a podobně) byli ze Sudet evakuováni (dobový termín) a nepodléhali povinné registraci uprchlíků. Podle dostupných údajů [Gebhart] jich bylo ze Sudet staženo celkem 36 119. K tomu přistupují údaje ministerstva dopravy, které jsou pouze sumární pro všechna ztracená území, tedy i pro Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus; údaje ministerstva obrany chybějí zcela. Odhadem bylo všech stažených úředníků a státních zaměstnanců z území odstoupených Německu kolem 50 tisíc. Historik Martin Krsek ale uvádí na příkladu ústeckého kraje, že všichni státní zaměstnanci a úředníci, zejména na nižších postech, staženi nebyli a domnívali se, že je nová státní správa převezme. Německá správa je ale propustila – svou roli v tom určitě hrály vzpomínky na propouštění Němců ze služeb státu za první republiky následkem jazykového zákona. Byl to z německé strany krátkozraký krok, neboť na obsazení míst ve státní správě pak chyběl dostatek kvalifikovaných sudetských Němců a neobsazená místa museli zaplnit Němci z říše. Obzvlášť u pošty panoval po delší čas zmatek, neboť noví zaměstnanci nedovedli ani slovo česky a přesto museli doručovat a třídit zásilky s česky psanými adresami a místními názvy [Krsek]. Zemský úřad vydal hned 1. 10. 1938 vyhlášku, kterou šířila Československá tisková kancelář: Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů. A vraceni také – proti své vůli, alespoň zpočátku, byli [Brügel, 1967]. Nikde není vyčísleno, kolik státních zaměstnanců a úředníků bylo přemístěno a vzápětí pensionováno nebo propuštěno (v resortu zrušeného ministerstva obrany pozbyli v roce 1939 zaměstnání všichni) a v soupisu přestěhovalců se tak i s rodinnými příslušníky ocitlo. Těžko si však představit stát, který by měl k dispozici větší množství volných míst ve státní správě a státních podnicích, byť některá se uvolnila po státních zaměstnancích poslaných do pense (vlivem snížení pensijního věku) a po nuceném propuštění vdaných žen ze zaměstnání. Musí se předpokládat, že dost státních zaměstnanců a úředníků i s rodinnými příslušníky se do seznamů přesídlenců přece jen dostalo.
Uvědomíme-li si, že následkem pozemkové reformy odhadem 100 tisíc námezdně pracujících německých rodin ztratilo obživu a byly nahrazeny českými, a že do pohraničí byly dosazeny další statisíce zaměstnanců českých a státních podniků (nestátní podniky byly povinny obsazovat místa adekvátně podle národnostních poměrů v místě sídla podniku ve vnitrozemí), že čeští úředníci a státní zaměstnanci nahrazovali německé na základě jazykového zákona, tak je vlastně s velkým podivem, že se tak málo Čechů z území odstoupených Německu přestěhovalo do vnitrozemí, podle Šímy z území předaných Německu to bylo 19,4 % z jejich celkového počtu. [Šíma]. Byli místním českým obyvatelstvem přijímáni chladně, s necitelností, mnohdy s neskrývanou nevlídností, hrubostí, ba i nenávistí. Místní v nich spatřovali vetřelce, přítěž [Šíma],[Heumos].
Fritz-Peter Habel shromáždil 66 českých a německých prací zmiňujících počty osob odešlých z území odstoupených Německu. Pohybují se převážně v intervalu mezi 122 000 až 200 000, jedna česká práce z roku 1992 operuje s počtem 835 750 osob. Habel také upozorňuje, že u mnoha autorů se značně liší již údaje z oficiálních sčítání obyvatel v letech 1930 a 1939 [Habel]. Nejnovější výmysl české propagandy z prosince 2008 je ještě velkorysejší: V deseti dnech muselo své domovy v pohraničí opustit 1 200 000 Čechů [Gazdík]. Chtělo se touto formulací naznačit, že kdo to do deseti dnů nestihl, byl dne jedenáctého za ranního rozbřesku zastřelen? Ostatně, tolik Čechů v územích odstoupených Německu ani nežilo.
Jako první se uchýlila k velkolepé lži o počtu uprchlíků československá vláda v říjnu 1938, když požadovala od Velké Británie půjčku 30 milionů liber (přes 11 miliard tehdejších korun) na sanaci finančních, sociálních a ekonomických komplikací způsobených odstoupením území [Kuklík-Čechurová]. 12. 10. oznámilo Československo oficiálně britské vládě, že uprchlíků z odstoupených území, kteří se nacházeli v ČSR je téměř 800 tisíc (!), zatímco ve skutečnosti jich bylo v té době jen kolem 27 tisíc (k 15. 10. 1938 jich bylo 27 519; nejvyšší počet vůbec – 193 277 přestěhovalců ze všech koutů státu i z ciziny – byl evidován k 1. 9. 1939. [Šíma]). Britská vláda se nakonec uvolila k půjčce 10 milionů liber, z toho 4 mil. liber jako dar pro uprchlíky za podmínky, že se Praha zaručí, že se podpory z britských prostředků budou vyplácet uprchlíkům bez rozdílu rasy, národnosti, náboženského vyznání a politické příslušnosti a že Česko-Slovensko bude garantovat spravedlivé zacházení se svými menšinami, tedy že příslušníci menšin nebudou diskriminováni. Z formulace implicitně plyne, že čs. stranou diskriminováni byli. Obě smluvní strany pak precisovaly vymezení pojmu uprchlíků jako osob, které žily před 21. 5. 1938 (před první čs. mobilisací) na území, jež ČSR odstoupila Německu, a nemohly optovat pro čs. občanství, nebo osoby německé a rakouské národnosti, které se uchýlily do ČSR před 20. 9. 1938 a nacházely se na území pomnichovského Československa. Ani československá vláda nepovažovala osoby čs. národnosti přistěhovavší se ze Sudet za uprchlíky, nýbrž za přestěhovalce.
Těžké to měli političtí uprchlíci německé národnosti, kteří hledali asyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě, neboť pražská vláda je vydávala Hitlerovi – nakládali je do vlaků a posílali je pod policejní eskortou zpět přes hranici. Odhaduje se, že jich bylo do Německa vyhoštěno 20–25 tisíc [Gebhart], [Zimmermann], [Heumos]. Celkový počet sudetských Němců uprchlých do českého vnitrozemí se odhaduje na 35 tisíc [Jaksch, 1970], [Heumos]. Vláda a její předseda Syrový odmítli na naléhání vysokého komisaře pro uprchlíky tyto transporty do Německa zastavit se zdůvodněním, že byť se jedná o občany zcela loajální k ČSR, nemohou podstoupit risiko vzniku další německé menšiny na československém území. Přitom tatáž vláda několikrát ujišťovala, že sudetoněmecké uprchlíky, kteří musejí počítat na základě své politické činnosti s pronásledováním ze strany říšsko-německých a henleinovských organisací, nebude vyhošťovat [Heumos]. Židy kteří prchli z odstoupených území do ČSR pak čs. policie přes nejbližší přechod s Německem přepravovala zpět za hranici. Stížnost britské vlády z 27. 10. 1938 čs. vládě na tom nic nezměnila. Dopadení, z ČSR vyhoštění Židé, byli německou policií nahnáni zpět do země nikoho, do úzkého pásma mezi německým a československým územím. Tam tito nešťastníci, i starci, těhotné ženy a děti, po týdny bloudili v sychravém podzimním počasí bez přístřeší a stravy mezi poli. Pokud se jim podařilo proniknout alespoň na přechodnou dobu do Československa a nenalezli dobrý úkryt, tak se situace opakovala [Heumos], [Rataj], [Zimmermann].
Jak u sudetských Němců, tak u Židů Češi nejhrubším způsobem porušovali úmluvy o uprchlících, zejména zásadu, že nesmějí být vraceni do zemí, kde se mohou obávat pronásledování. V roce 1937 popisovala pražská policie židovské uprchlíky jako škodlivé hospodářské emigranty, kteří svou hospodářskou činností nemorálně působí na čs. státní občany, nesnaží se osvojit si státní jazyk a posílají děti do německých škol [Frankl]. Bleskurychlé uzavření hranice pro rumunské občany v lednu 1938 po nástupu tamní antisemitsky zaměřené vlády a v březnu pro rakouské občany po anšlusu bylo již jednoznačně vedeno snahou zabránit příchodu židovských uprchlíků. V noci z 11. na 12. 3. 1938 přijel do Břeclavi přeplněný rychlík z Vídně s pasažéry, kterým po připojení Rakouska k Německu bezprostředně hrozilo zatčení. Vlak byl nakonec vpuštěn do Československa, aby všichni byli obratem vráceni čs. úřady do rukou nacistů. Podobně se vedlo i tisícům ostatních uprchlíků, kteří z Rakouska přešli československou hranici [Frankl]. Zhruba šedesát židovských obyvatel Burgenlandu vyhnali rakouští příslušníci SA v polovině dubna 1938 v noci z jejich domovů, nahnali je do člunů a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu hranice poblíž Devína. Když je následující den československé úřady bez okolků poslaly zpět, pokusili se je Rakušané vyhnat do Maďarska – opět bezvýsledně. Nakonec museli vyhnanci žít v bažinaté zemi nikoho u břehu Dunaje. Protože žádný z okolních států uprchlíky, mezi nimiž byli staří lidé a malé děti, nebyl ochotný přijmout, našla židovská obec v Bratislavě východisko: ubytovala je v mezinárodních vodách, na vlečné lodi zakotvené u břehu Dunaje. Tam se pak uprchlíci tísnili v nelidských podmínkách čtyři měsíce, než se židovským organisacím podařilo zajistit jejich emigraci do Palestiny a do Spojených států [Frankl]. Československo ani Maďarsko je nebyly ochotny – byť jen dočasně – přijmout. Johann Wolfgang Brügel píše, že po určité období po mnichovské konferenci byli vydáváni pod policejní eskortou z okleštěné ČSR do říše Češi bydlištěm v odstoupených územích a na hranicích protokolárně předáváni německé policii [Brügel, 1967]. Konkrétní počty neuvádí.
Ochota přestěhovalců české národnosti emigrovat dál do světa byla ve srovnání s antinacistickými Němci a Židy uprchlými do vnitrozemí velmi malá. Z ankety Ústavu pro péči o uprchlíky vyplynulo, že jen 3,4 % ze skupiny tvořené z Čechů, Slováků a Rusínů zamýšlelo emigrovat[Šíma], [Heumos]. I když po vzniku protektorátu někteří Češi již prchali – zpravidla politici, novináři, vojáci – octlo se v exilu nad-proporcionálně více sudetských Němců a Židů než Čechů. Odhaduje se, že od září 1938 do března 1939 se z ČSR vystěhovalo na 7000 osob, z nichž více než polovinu tvořili Židé. Po 15. 3. 1939 byla emigrace možná v podstatě jen ilegální cestou, protože vlastníci platného visa museli mít navíc od gestapa povolení k vycestování. Utíkalo se tedy přes Polsko. Do května 1939 přijelo přes Polsko do Velké Británie 3300 osob z okupovaných území bývalého Československa, většina Židů. Dalších několik set osob, zvláště německých sociálních demokratů nalezlo své útočiště ve Francii, v Belgii, Nizozemí a ve Švédsku [Kulka].
Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání (buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení). Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu, pokud se ovšem nejednalo o arisovaný židovský majetek.
Nemovitým majetkem uváděným do soupisu ztrát byly ve většině případů zemědělské usedlosti přidělené pozemkovou reformou, z hlediska sudetských Němců, ale také z hlediska nestranného právního citu, bezprávně. Podle souhrnného soupisu z 1. 7. 1939 zanechalo na všech odstoupených a ztracených územích (tj. v Sudetech, Těšínsku, na Slovensku, v Podkarpatské Rusi) zhruba 20 500 rodin (z toho asi 16 tisíc českých) majetek. Kolik jich z nich bylo ze Sudet, není podchyceno. Postižení jej ocenili vcelku na 3 miliardy protektorátních korun, úřední komise odhadly jeho hodnotu na 1 miliardu 200 milionů. Protektorátní vláda převzala zákonnou povinnost tyto škody přesídlencům uhradit. V roce 1941 se přikročilo k vyplácení záloh, které prozatím – ve skutečnosti navždy – obdržely jen osoby sociálně slabé a pouze do maximální výše 20 000 korun [Gebhart]. Do konce roku 1943 bylo projednáno necelých 24 tisíc případů – tedy více, než byl počet postižených podle soupisu z roku 1939.
Poslední československé sčítání lidu proběhlo v roce 1930. Podle něho žilo v územích odstoupených později Německu (mimo slovenských oblastí: Petržalky a Devína) 3 562 232 českoslovenští státní příslušníci, dle národnosti 2 818 942 Němci, 738 164 Čechoslováci [Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku]. Údaje o složení obyvatelstva z pozdějších let, zejména ze září roku 1938, nejsou k dispozici. Dle německého sčítání obyvatel ze 17. 5. 1939 žilo v území Říšské župy Sudety (Sudety v užším smyslu jen jako severní a severozápadní odstoupená území, bez Hlučínska, jihozápadních a jižních území) 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640 417 Němců, 291 198 Čechů, kteří optovali, nebo jim německé občanství přiděleno nebylo, a 174 150 Čechů, kteří obdrželi podle výše uvedené smlouvy říšské občanství a neoptovali pro ČSR, celkem tedy 465 348 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojená k Bavorsku s 90 382 obyvateli, k Rakousku s 318 682 obyvateli a Hlučínska s 52 967 obyvateli ke Slezsku. V těchto územích žilo dalších cca 28 000 Čechů s protektorátním a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Zde je počet Čechů s protektorátním občanstvím jen odhadnut, protože odstoupená území Německu tvořila jen část stávajících žup a v původním území žup, zejména v rakouských, žili též Češi s pozdější protektorátní státní příslušností.
Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl podle sčítání lidu cca 513 tisíc [Bohmann], podle odhadu Josefa Bartoše kolem 600 tisíc [Bartoš]. Češi, kteří dostali podle mezistátní smlouvy říšské občanství a neoptovali, zůstali německými státními příslušníky české národnosti. Dohromady tvořili, podle různých odhadů, 10 až 15 % obyvatelstva v územích odstoupených Německu. Ralf Gebel uvádí, že počet Čechů s protektorátním občanstvím byl vyšší, než zjistilo německé sčítání lidu v roce 1939, v konkrétním případě ústeckého vládního kraje o cca 25 %, a odhaduje, že jich bylo jen v Říšské župě Sudety ne 291 198, nýbrž kolem 400 tisíc. Aby to bylo složitější, tak většina českých historiků a publicistů činí chybu, že z řad Čechů vylučuje ty, kteří neoptovali pro ČSR (např. [Bartoš-Borák]), byť kriteriem by měla být podle české praxe národnost a ne státní občanství. Dá se předpokládat, že se k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1939 přihlásili Němci s manželkami a dětmi, kteří se za první republiky z různých utilitaristických důvodů nebo machinacemi sčítacích komisařů stali Čechy. Také dost Čechů přijalo po odstoupení území dobrovolně německou národnost. Kolik jich bylo, nikdo nezjistil. Ernst Müller, odpovědný v Říšské župě Sudety za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů v župě, kteří se přihlásili k německé národnosti, na 100 tisíc [Zimmermann], [Gebel].
Pět až dvacet tisíc Němců (různí autoři udávají odlišné údaje, přesný počet se nedá zjistit) bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a část z nich zavlečena do říše, z toho 2500 sudetských Němců do KZ Dachau (zkratka z Konzentrationslager, koncentrační tábor). Kdo neoptoval a byl schopen vojenské služby, musel od roku 1942 navzdory své české národnosti narukovat do německých branných sil. Tak se stalo, že v německých branných silách sloužilo za války odhadem 35 až 40 tisíc Čechů (odhad učiněn z celkového počtu 193 793 osob české národnosti s německým občanstvím k 17. 5. 1939), tedy více než v čs. jednotkách na straně spojenců – bez branců odvedených do Svobodovy armády po obsazení Slovenska ke konci války. Do odhadu nejsou zahrnuty osoby slezské národnosti a Hlučíňané. První byli považováni za osoby německé národnosti (Volksdeutsche), druhým byla obnovena německá státní příslušnost; u obou skupin bez ohledu na skutečnost, zda dovedli německy. Boj Čechů v německých branných silách se dodnes pečlivě zamlčuje. František Emmert jako snad jediný český historik se tímto tématem zabývá. Ve své knize však zcela nepochopitelně dezinterpretuje Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. tvrzením, že jinak Češi zůstali jak v protektorátu, tak i v Sudetech pouze protektorátními občany bez říšské státní příslušnosti, což se naprosto příčí skutečnosti [Emmert].
V místech s alespoň 20 % českého obyvatelstva zůstaly zachovány obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem, byť ty měšťanské byly postupně zavírány. Většina veřejných českých knihoven byla zavřena, ale ne v opavském vládním kraji. České spolky a organisace, s výjimkou dobrovolného hasičstva, byly rozpuštěny. I zde existovaly výjimky: např. v ústeckém bylo nově připuštěno 32 a v opavském vládním kraji 63 českých spolků a sdružení, kdežto v zábřežském okrese s 55 % českého obyvatelstva ani jeden český spolek. Zda budou obce úřadovat dvojjazyčně, včetně veřejných česko-německých nápisů, bylo ponecháno na vůli obcím. V některých obcích s českou menšinou tomu tak bylo, v jiných nikoliv. Dokonce nádražní hlášení a nově vydané jízdní řády byly někde i v češtině. Rozpuštěny byly i spolky a organisace ryze sudetoněmecké, z celkem 81 tisíc českých i německých jich zbylo v Říšské župě Sudety jen 15 tisíc, tj. necelých 19 % [Gebel].
Ralf Gebel shromáždil dostupné záznamy o pozdějším vypovídání českého obyvatelstva z Říšské župy Sudety. V jednom dokumentu Úřadu říšského protektora v Praze z jara 1941 se praví, že počet vypovězení z hraničních oblastí značně přibylo a obnáší dodnes přibližně 400 vypovězení ze Sudet do protektorátu. Zpráva dále pokračuje, že vypovězeni byli též Češi s říšským občanstvím, jejichž vypovězení nemělo žádný právní základ. Není jasné, ke kterému časovému období se tato zpráva, onen nárůst vztahuje. Obdobně se zachovala zpráva, že mezi 20. 6. 1939 a 17. 10. 1939 byli z Liberce a okolí 132 Češi požádáni, aby opustili tamější území a odebrali se na území protektorátu. Zpráva dále uvádí, že u mnoha osob se nejednalo o státní příslušníky protektorátu, nýbrž Německé říše, pro které podle stávajících předpisů nepřicházelo vypovězení z říšského území v úvahu. A jako poslední je uveden záznam z porady landrátů u vládního prezidenta v Opavě 6. 5. 1941, kde prezident připustil vypovídání do protektorátu 3 až 4 Čechů měsíčně. Další snahy o vypovídání Čechů do protektorátu zarazili říšští protektoři [Gebel].
Každý Čech v odstoupených územích Německu s protektorátním občanstvím dostával stejný plat jako Němec ve stejném postavení a po zavedení přídělového systému stejné příděly jako Němci. Nemuseli odvádět příspěvky různým organisacím jako Němci a Češi s říšským občanstvím, takže byli tím znatelně finančně zvýhodněni [Gebel].
Sudetoněmecké činitele a politiky nejvíce zajímala náprava pozemkové reformy, která proběhla po první světové válce, a jíž byli Češi nehorázně zvýhodněni na úkor svých německých spoluobčanů (podrobněji o pozemkové reformě v [Rádl]). Do seznamu majetků z pozemkové reformy určených k vyvlastnění v Říšské župě Sudety zařadili 176 kolonisačních výměrů (čs. oficiální termín), tedy menších statků, a 462 zbytkové statky s celkovou rozlohou kolem 400 tisíc hektarů – tedy zdaleka ne všechnu půdu tam přidělenou Čechům v rámci pozemkové reformy. Jenže říšští politici nezamýšleli vracet půdu v rámci nápravy těm, kterým by podle správně provedené pozemkové reformy měla patřit, tedy sudetským Němcům, nýbrž ji chtěli využít pro nové konstituování německého rolnictva, tj. přidělit ji ethnickým Němcům z Polska a dalších oblastí a představy obyvatel Sudet zcela ignorovali.
Prvním krokem na přelomu let 1938/1939 bylo zavedení nucené správy zemědělských podniků přidělených pozemkovou reformou přestěhovalcům do vnitrozemí, kterým se pravidelně zasílaly výnosy z podniků a nemovitostí do protektorátu, a podniků po Židech, což se v Říšské župě Sudety týkalo asi 30 tisíc ha (tzv. nepřátelský majetek). Počítalo se s pozdějším zavedením nucené správy i na dalších asi 50 tisících ha. Dlouho se nic nedělo, až v únoru 1940 bylo zavedeno právo dědičného (nedělitelného) statku. Podle něj směl statek dědit jen ten, kdo měl německou státní příslušnost a současně i německou národnost, jinak jej musel do 12 měsíců prodat do německých rukou (nebo se sám přihlásit k německé národnosti). Výjimky z tohoto nařízení schvaloval landrát. Tímto způsobem by se dostaly české zemědělské majetky nabyté pozemkovou reformou během jedné generace zpět do německých rukou. Do října 1943 se převzalo v Říšské župě Sudety 65 tisíc ha z půdy přerozdělené pozemkovou reformou (asi 16 % původního vyvlastňovacího záměru) a 10 tisíc ha z pozemkového vlastnictví říši nepřátelského, tedy zemědělského majetku po Židech (třetina původního záměru) do nucené správy. Ke každému konkrétnímu vyvlastnění, vyjma arisace, byl vždy zapotřebí souhlas příslušných landrátů, kteří jej také relativně často odmítali udělit a svůj postoj dokázali zdůvodnit. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů, a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňovací praxi v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebyla obnovena [Zimmermann].
Zajímavé také je, že zatímco v roce 1939 bylo v Říšské župě Sudety podle sčítání lidu 291 198 Čechů s protektorátním občanstvím, tak do konce roku 1944 stoupl jejich počet podle Zimmermanna, odhadem na 400 až 600 tisíc. Gebel ale udává přírůstek českých zaměstnanců z protektorátu do Říšské župy Sudety takto: 45 tisíc v roce 1942, začátkem dubna 1944 84 351 a k tomu 18 tisíc pendlerů [Gebel]. Zimmermann uvádí, že přes 29 tisíc pendlerů překračovalo koncem roku 1944 denně hranice do sudetské župy za prací. Mezi nimi byli i ti, kteří Sudety po jejich odstoupení Německu opustili. Nahrazovali muže nasazené v branných silách. Vysoký podíl Čechů byl zaměstnán zejména u říšských drah, pošt, v silniční správě, čeští lékaři pracovali v sudetských nemocnicích. Sudetoněmečtí šéfové podniků a vedoucí pracovníci s nimi mnohdy mluvili česky [Zimmermann]. Již na podzim roku 1939 byl podíl českých horníků s protektorátním občanstvím v dolech ústeckého vládního kraje 41,7 %. Podíl českých zaměstnanců v sudetoněmeckých podnicích odhadl Henlein v prosinci 1940 na jednu čtvrtinu až jednu třetinu celkového osazenstva. V srpnu 1941 hlásil Zemský pracovní úřad v Říšské župě Sudety 122 tisíc neobsazených pracovních míst. Navzdory všeobecnému zákazu zaměstnávat ve veřejných službách a úřadech Čechy s protektorátním občanstvím (výjimkou byl post starosty), bylo jich v opavském vládním kraji začátkem roku 1944 zaměstnáno 1477 [Gebel].
Úřady a NSDAP se v Sudetech snažily omezit uzavírání národnostně smíšených manželství. Nedařilo se jim to. Zvláštností nebyly ani sňatky funkcionářů a členů NSDAP s Češkami a Čechy. I političtí vedoucí NSDAP se v některých případech chovali k Čechům vstřícně, popíjeli s nimi v hospodách a obcovali s českými ženami. Obavy živnostníků z poklesu prodeje vedly k tomu, že například v Mostě i členové NSDAP obsluhovali české zákazníky česky [Zimmermann]. Používání češtiny Němci bylo tak rozšířené, že v srpnu 1942 musel zástupce župního vedoucího Říšské župy Sudety pohrozit všem straníkům, kteří bez naléhavého důvodů používají češtinu, vyloučením z NSDAP [Gebel].
Někteří sudetští Němci i funkcionáři NSDAP se odvážně stavěli na odpor proti vyvlastňování zemědělské půdy Čechům – vypravili se například za opavským vládním prezidentem, aby mu to rozmluvili. Mezi německým obyvatelstvem se našel dostatek lidí, kteří udržovali s českými sousedy dobré vztahy a s jejich útlakem nesouhlasili [Zimmermann].
Na rozdíl od svých soukmenovců v protektorátu se Češi v Říšské župě Sudety, jak dokládá Zimmermann, vzájemně téměř neudávali[Zimmermann], což je velmi pozoruhodné. Vysvětlit tento jev se dosud nikdo nepokusil. Jaký kontrast ve srovnání s protektorátem, kde se udání od Čechů počítala na statisíce.
Dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši (Olza). V polském záboru Těšínska byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby, zrušeny české spolky a české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 se z tohoto území vystěhovalo. Vyhnání proběhlo mezi říjnem 1938 a lednem 1939. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, pozatýkání a úřední vypovídání s lhůtou 6, 24 nebo 48 hodin [Chocholatý-Gröger, 2007]. Generál Vicherek popisuje situaci takto: Poláci nemilosrdně pronásledovali český živel a terorisovali ho propouštěním z práce, vypovídáním z bytů a zabavováním majetku. Vše, co bylo české, bylo ničeno. Česká mluva i pozdravy byly zakázány (pozdrav Nazdar, pokuta 4 Zł., vznikl pozdrav 4 złoté), české nápisy na náhrobcích byly odstraňovány, pomník padlým v boji na Těšínsku byl v Orlové rozbit a zbytky pohozeny na veřejné smetiště… O ztlučených osobách má autor uchováno 150 popisů protokolů zaslaných z Ostravska na tehdejší ministerstvo zahraničí. Záminky ke tlučení byly všemožné: členství v Sokole, Matici školské, národně socialistické straně, sociálně demokratické straně či komunistické straně, vyhlašování mobilisačního rozkazu apod. [Vicherek]. Podle Šímy [Šíma] přišlo z těchto území 19 560 přestěhovalců, z toho 18 266 Čechů. V resortu ministerstva veřejných prací bylo staženo 13 zaměstnanců, ministerstva financí 372, spravedlnosti 76 zaměstnanců. Víc údajů není k dispozici. Jan Rataj tvrdí, že z polského záboru se přestěhovalo na 30 tisíc Čechů [Rataj].
Na Slovensku se za druhé republiky konaly stále častěji demonstrace pod heslem Preč s Čechmi!, Von s Čechmi a Židmi, Česi peši do Prahy!, Rež a rúbaj do krve, po tej českej kotrbe, nebude to poprvé, dokiaľ Slovák pánom na Slovensku nebude! A docházelo k protičeským pogromům. Censura zcela důsledně vyškrtávala veškeré zmínky o jejich pronásledování na Slovensku. Interpelace poslanců, aby vláda zakročila proti honu na Čechy ve slovenské části státu, vyzněly naprázdno [Rataj]. Čs. vláda se 12. 12. 1938 dohodla se slovenskou o tom, že devět tisíc českých zaměstnanců bude odsunuto i s rodinami zpět do Česka. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku ještě 77 488 Čechů a 128 347 Němců. Hned po rozpadu republiky se slovenská vláda 18. 3. 1939 rozhodla vyhnat všechny Čechy, kteří se rozdělením státu ocitli v postavení slovenských státních a veřejných zaměstnanců cizí státní příslušnosti. 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. evakuace četníků. Jejich odchod byl organisovaný, ale u ostatních Čechů s rodinami nebo bez nich byl odjezd individuální. Ty okrádali a nevybíravě šikanovali příslušníci Hlinkovy gardy [Chocholatý-Gröger, 2007]. Zde se dá spíše hovořit o vyhánění, ale čeští historici tak nečiní.
Ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi (včetně maďarského záboru jižního Slovenska, Šíma rozlišuje jen přestěhovalce ze Slovenska a z území připadlých Maďarsku) se přistěhovalo 19 853 lidí, z toho 17 711 české národnosti [Šíma]. Ministerstvo obrany povolalo ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi do protektorátu 5603 profesionálních vojáků a zaměstnanců armády, ministerstvo obchodu 8 zaměstnanců, ministerstvo školství 10 657 lidí, ministerstvo zemědělství 728 svých zaměstnanců, ministerstvo veřejných prací 39 475 zaměstnanců (!), ministerstvo financí 4285 lidí a ministerstvo spravedlnosti 473 justiční zaměstnance. Jan Rataj uvádí, že Slovensko opustilo celkem 130 tisíc Čechů a z Podkarpatské Rusi se bez jakéhokoliv nátlaku vystěhovalo celkem na 20 tisíc Čechů (zřejmě včetně státních zaměstnanců a úředníků) [Rataj]. Rozdíl mezi Ratajovými a Šímovými počty přestěhovalců ze Slovenska je způsoben též tím, že naprostou většinu odešlých Čechů tvořili úředníci a zaměstnanci státních podniků a jejich rodiny, kteří se do počtu přestěhovalců nezapočítávali.
Vyhnali nás z pohraničí!, Oni s vyháněním začali! To jsou nejfrekventovanější hesla, se kterými se ztotožňuje odhadem 95–98 % Čechů, přičemž republiku rozbila mnichovská arbitráž a Němci Čechy ze zabraných území nevyháněli. Vše to jsou české bludy, zato o vyhánění Čechů ze Slovenska a z Těšínska se cudně mlčí. Ani Maďaři Čechy z Podkarpatské Rusi nevyháněli. Za 1. republiky si Češi počínali jako kolonisátoři – obsadili vojensky území, kde menšiny měly většinu (Těšínsko, Slovensko, Podkarpatskou Rus, německá sídelní území), dosadili své úředníky, státní zaměstnance, četníky, vojsko. Další Češi přišli do těchto území jako do kolonií a také se podle toho chovali. Že tomu tak bylo, potvrzuje také zcela explicitně Ottův obchodní slovník, vydaný v roce 1924: Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří.
Téměř všechna svědectví a vypravování českých přesídlenců ze Sudet, však líčí tuto událost jako naprostou nespravedlivost a bezpráví. Nikdo si při tom neuvědomuje, že pracoval a pobýval (resp. hlava jeho rodiny pracovala) v jinojazyčně osídleném území jako nástroj, či výsledek cizovlády (kolonisace), jako element prosazující nebo uskutečňující nepřirozené národnostně sociální poměry proti vůli usedlého obyvatelstva. To platilo i pro ostatní jinojazyčná území, zejména pro Slovensko. Je přirozené, že po odloučení kolonií od mateřského státu se kolonisátoři z těchto území stahují, neb tam již pro ně není uplatnění. Část čtenářů v souladu s rozšířeným českým způsobem uvažování bude pravděpodobně mínit, že příslušníci českého národa měli na všechna vedoucí a vůbec všechna pracovní místa, na veškerou moc, stejně tak jako na veškerou zemědělskou půdu naprosté právo, protože se jednalo o jejich, českou zemi. Kdo takto smýšlí, musí si být vědom, že tím popírá občanskou rovnoprávnost. Ta neznamená pouze osobní formální rovná práva, nýbrž právě tak právo usedlého obyvatelstva na správu a zákonodárství, na pracovní a řídící místa v oblasti jím osídlené, na nevměšování jiných skupin do jeho lokálních a regionálních záležitostí a na jazykovou rovnoprávnost. Na příkladu Švýcarska je patrné, jak jsou tato práva skupin a lokalit nezbytná pro zdravé soužití ve společném státě. Kdyby se tam většinová německá jazyková skupina (80 % celkového obyvatelstva), která Švýcarsko založila, snažila ovládnout například menšinovou francouzsky mluvící část, kdyby tam byli policisté, správní úředníci, vedoucí pracovníci a zaměstnanci státních podniků dosazováni z německy mluvících oblastí, kdyby byla přerozdělovaná zemědělská půda přidělována téměř výhradně německým Švýcarům, kdyby se prosazovala jazyková nerovnoprávnost (veřejné nápisy a jídelní lístky by musely být na prvním místě v němčině a úřední řečí by byla i pro frankofonní obyvatele němčina), zdvihla by se ve francouzském Švýcarsku bouře protestů. A kdyby se nepodařilo tyto zlořády rychle odstranit, lze s jistotou tvrdit, že by se francouzsky mluvící část velmi brzy od německého Švýcarska odtrhla. Je zcela nepochopitelné, jak si mohli vládnoucí čeští politici představovat, že lze takovým absurdním způsobem vést mnohonárodní stát. A dodnes česká historiografie a publicistika eufemisticky nanejvýš připouští, že za první republiky nebyly ještě všechny národnostní problémy dokonale vyřešeny.
Protektorat Böhmen und Mähren
Po okupaci českých zemí nacionálně socialistickým Německem se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu, proti vlastním, českým fašistům. Národně obranná opatření zejména české protektorátní vlády byla eo ipso protidemokratická a totalisační. Do vytvořeného Národního souručenství, náhražky za zakázané politické strany, vstoupilo 99 % mužů (podle jiných zdrojů 97 nebo 98 %) s volebním právem, zajisté, že ne všichni dobrovolně, někteří pod silným společenským tlakem. Nacionální ráz stmelení a podřízení se zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, národ se stal zcela lhostejný k porušování demokracie.
Otázkou je, nakolik byla tehdejší netečnost českého obyvatelstva k porušování zásad demokracie způsobena přetrvávajícím zklamáním z bývalého prvorepublikového režimu, který nedovedl zajistit český stát, nebo tím, že mu demokratické chování nestačilo přejít do krve. Češi vyčítali politikům první republiky, že nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě bylo v jejich silách. Hlavní důvod rozpadu republiky – vypjatý český šovinismus – si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat. Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému, ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu domácího odboje až do konce války charakterisuje právě tento odpor proti stranickému uspořádání. Měl zřejmě i sobecký podtext: jednotlivé odbojové skupiny se bály ztráty svého vlivu po osvobození ve prospěch politických stran. Navrhovaly připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené.
Nikdo se nehodlal vrátit k politickému systému první republiky. Všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se bezprostředně po válce zle vymstilo. České obyvatelstvo po odstoupení území Německu pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealisaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká tendence opřít se v době německého ohrožení o slovanské Rusko. Komunistů si vážili, protože SSSR se nezúčastnil mnichovské konference (nebyl pozván) a také se nezapomnělo na jeho odmítavý postoj k německému vpádu. Hodně se psalo o slovenské zradě, ale příčiny, které vedly k odtržení Slovenska, se shledávaly (opět vlivem militantního českého nacionalismu) jen velmi ojediněle v chybné prvorepublikové politice vůči Slovákům. Dominovala představa o dobytí Slovenska – až spojenci porazí Němce, bez Čechů samozřejmě – budou Slováci do společného státu přivlečeni násilím a řádně (rozuměj nedobrovolně) převychováni.
Říšský protektor von Neurath se od počátku snažil odstranit panující sociální napětí mezi Čechy a využít to ve prospěch okupační moci. Nezaměstnanost snížil během krátké doby ze 108 tisíc lidí bez zaměstnání (stav k 25. 3. 1939, podle jiných zdrojů 90 975 ke konci března) na 16 912 v červnu, později na úplné minimum, vše v době, kdy se okleštěný stát ještě nevzpamatoval ze ztrát pracovních míst v odstoupených územích. Učinil tak nabídkou pracovních míst v říši. Nábor českých pracovníků usnadnil fakt, že v Německu byly platy až třikrát vyšší, z části i vlivem nadiktovaného směnného kursu. Vypravovaly se celé zvláštní vlaky zájemců o práci v Německu, několikrát týdně. V roce 1940 jich pracovalo v říši zcela dobrovolně kolem 120 tisíc. Proti české politice potlačování nezaměstnanosti za druhé republiky to byl ohromný rozdíl, ta se zmohla jen na nabídku prací v zemědělství za minimální mzdu. O rok později Němci v protektorátu zavedli všeobecnou zákonnou podporu v nezaměstnanosti. Postavení Čechů pracujících v říši bylo tehdy i později v době nuceného pracovního nasazení, což se zatajuje, totožné s podmínkami říšských Němců: stejná délka dovolené, stejné svobodné trávení volného času, možnost cestování, dostávali i stejné potravinové lístky a další příděly jako Němci. Takové podmínky neměl žádný jiný z okupovaných národů, ani germánského původu.
První měsíce okupace nic nezměnily na nenávisti české společnosti vůči Francii a Velké Británii. Sice se poněkud zmírnila v době Bitvy o Anglii, ale protizápadní osten nevymizel z českého vědomí ani do konce války. Polsko po mnichovské dohodě nenáviděli Češi ještě více než západní mocnosti, jejich pocity se jitřily zprávami o národnostním útisku Čechů v odstoupeném Těšínsku. Po začátku války se to změnilo, ale až poté, co Češi vzali s výhradami na milost západní mocnosti. K Sovětskému svazu se Češi doslova upnuli ve formě manifestovaného očekávání mocenského zákroku velkého slovanského bratra. Němci ven – Stalin sem, znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě, podobně v květnu v Brně. Čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenice dokonce vyhlíželi na místním nádraží 15. 7. 1939 s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka. Naděje v SSSR byla spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, která obyvatelstvu splývala s pocity nedůvěry vůči Západu a k jeho demokratickému systému.
Z druhé republiky je znám návrh generálů Rudolfa Medka a Bohuslava Ečera na vytvoření federace se SSSR, která by sloučila oba státy k politice zahraniční, tedy zajistila mezinárodně čs. stát, ale která by se však nedotkla uspořádání vnitřního. Po mnichovské konferenci se Češi považovali za radikální sílu protinacistického zápasu, důslednější než všichni spojenci. Byli přesvědčeni, že padli jen vinou jejich hanebné zrady. Kritika postupu spojenců přivedla Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla vést politiku po jejich boku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše.
Vládě druhé republiky bylo jasné, že situace není dlouhodobě udržitelná. Okleštěnému, vnitřně nestabilnímu státu (viz snahy Slováků o autonomii) byli nepřáteli všichni jeho sousedé, až na Rumunsko. Vláda jednala v duchu poznání, že rozhodnutí obcházející vliv Německa se dá vyložit jako rozhodnutí proti němu, že přátelství s Německem je tedy nejvýhodnější, protože je nejmocnějším sousedem a může být i nejmocnějším garantem existence ČSR. Nenávist k bývalým západním spojencům jí to usnadňovala. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference. Přispěly k tomu i přetrvávající styky amerických krajanů s bývalou vlastí a jejich hmotná pomoc. Analogie s první světovou válkou posilovala naději na zásah USA ve prospěch Čechů.
V českém myšlení tehdejší doby lze nalézt koexistenci svérázných, ba protikladných názorů, ilusí, mythů a bludů. Na jedné straně pohrouženost v sebe a pocit národní výlučnosti, na straně druhé následkem téhož mimořádná pozornost k evropskému a světovému dění, co se týká reakcí na dění v českých zemích, avšak s naprostou preferencí událostí domácích. Při řazení zpráv v novinách podle důležitosti předcházely domácí – i málo významné – před zahraničními. Trend je jasně patrný i dnes. Výsledkem bylo přesvědčení pocházející z odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)kompensace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval představou, že Čechy jsou pupkem světa. Toto přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nenechaly Čechy bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem čs. státu.
Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se pokoušet za nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. To bylo nesmírnou brzdou jakémukoliv českému odboji po celou dobu okupace. Představa, že jiní nám vybojují svobodu, byla v kontrastu se skutečnou posicí čs. věci na mezinárodním foru iluse značně drastická a byla spojena se snahou zajistit národu co největší výhody, někdy i velmi nemorální. Z představy o osvobození republiky jinými se vyvozovalo, že stojí za to usilovat o uchovávání co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa a šetřit síly pro budoucí převrat (jak se později ukázalo, tak pro nacionální socialismus a bolševismus) s představou, že kdyby spojenci znova zradili, ještě více by vynikl význam uvážlivého, neprovokujícího postupu pro zachování české autonomie v rámci protektorátu. Přiznání autonomie Čechům bylo pro Němce velmi výhodné, protože k jejímu uchování pod vlivem nepříznivých okolností se upnula nemalá část sil potenciálního českého odporu.
Na rozdíl od celé Evropy, která se snažila válce vyhnout, Češi se na ni těšili. Nebyla to válečná touha v pravém slova smyslu, nýbrž představa, že ke zkrušení Hitlera postačí pohrůžka ze strany USA nebo SSSR a Německo okamžitě kapituluje. V případě, že by vše přece jen vyústilo ve válku, samozřejmě odehrávající se bez účasti Čechů a mimo jejich území, očekávala se rychlá porážka Německa a neméně rychlé obnovení Československa v nových širších hranicích. Když válka vypukla, věřilo české obyvatelstvo v její konec každou chvíli, nejpozději do Vánoc každého roku. Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loyalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Válku si toužebně přál i Beneš, protože věřil, nakonec právem, že jen válečná porážka Německa může odčinit Mnichov.
Po německé okupaci nastal čas, aby k záchraně národa ožila ona vychvalovaná drahocenná národní schopnost vypěstovaná Bílou horou: přikrčit se, přizpůsobit se, uskrovnit se. Vývoj mezinárodní situace v tom Čechy jen utvrzoval. Dělení Polska a pohlcení baltských zemí bylo jen pokračováním všeobecného rozkladu pásma malých států. Protektorát se Čechům jevil jako mnohem menší zlo, než to, které postihlo ostatní. V tom měli naprostou pravdu. Češi se na počátku protektorátu domnívali, a protektorátní vláda s nimi, že zachránili kromě oněch hrdel a statků i dosti širokou autonomii, kterou jim Němci v rámci říše vymezili, což je při srovnání se situací po rakousko-uherském vyrovnání naplňovalo optimismem – měli svou vládu, autonomii a vlastního presidenta, což za c. a k. mocnářství neměli. Jak píše britský historik Zbyněk Zeman, požívali Češi za Hitlera větší autonomii, než se jim kdy dostalo od Habsburků. Nutno dodat, že oba hlavní účastníci odkojení Rakousko - Uherskem, Hitler a dr. Hácha, si to dobře uvědomovali. Ani na vojnu za říši Češi nemuseli, což byl také podstatný rozdíl oproti Rakousku - Uhersku. Hitler odmítl o čemkoliv takovém uvažovat pro proradnost Čechů, později se slovy, že nebude tímto způsobem dodávat čs. exilu lidi pro jejich parašutistické kursy. Němci z protektorátu a neoptovavší Češi ze Sudet však rukovat museli.
V prvních letech protektorátu vytvořili Češi další specialitu, vymkli se schematu třech vyhraněných skupin: kolaboranti – vyčkávající neangažovaní – odboj. Aktivisté, hlavně členové protektorátní vlády, např. Eliáš, Havelka, Nečas, Feierabend, Kalfus, Schmoranz, Klapka spolupracovali v prvních letech okupace s odbojem. (Později se kroky vládních činitelů a zahraničního odboje rozešly.) Podle Feierabenda chápal Eliáš převzetí předsednictví vlády jako osobní oběť, kterou musí národu přinést, protože odmítat veškerou spolupráci s nacisty by byla sebevražda. Vysvědčení jim poskytuje hlášení Sicherheitsdienstu (SD) z konce září 1939: Vláda hájí práva českého státu tvrdošíjně… Při vší formální zdvořilosti narážejí opatření německé správy v českých vládních kruzích na stálý odpor, jenž musí být neustále překonáván zásahy říšského protektora. Obzvlášť statečný byl ministr a přednosta Háchovy kanceláře, právník Jiří Havelka, kterého Eliáš nesnášel a K. H. Frank přímo nenáviděl. Statečný byl také ministr financí Josef Kalfus. Od července 1939, po svém návratu z USA do Londýna, udržoval Beneš s některými členy protektorátní vlády i s vedením Národního souručenství styky, což SD neuniklo.
Česká protektorátní vláda s poukazem na přežití národa vyzývala obyvatelstvo k práci pro národ, tedy i pro říši; česká státní správa fungovala bezvadně. Co si mohla okupační moc více přát? Kdyby dala přednost českým fašistům, měla by v mžiku proti sobě českou pasivní resistenci a obtíže vyplývající z výměny garnitur. Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství, kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. Kruhová obrana národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady. Organisovala se národní pomoc rodinám, jejichž živitelé odešli do zahraničí nebo byli Němci zatčeni, příspěvky se hledaly i mezi běžným obyvatelstvem.
Uveďme postřehy lidí žijících mimo protektorát – dvou Němců z říše, jednoho z Rakouska. Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organisací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství. Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru. Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají."
Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, podává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit. Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká Židů a Cikánů. Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má radio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů. Ano, Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě.
I v Londýně přišly občas na přetřes sociálně ekonomické poměry v protektorátu. O českých sedlácích pravil koncem roku 1944 v londýnské Státní radě ministr Juraj Slávik: Prichádzajú stále ponosy (stížnosti), že mnohí roľníci (zemědělci) využívajú situáciu a koristia z čierneho trhu. Poplatili si všetky dlhy a za peniaze už nič nechcú predávať. Ľudia z mesta sú odieraní o šaty, užitočné predmety, zlato, atď. Kňazi kážu v kostoloch proti hyenám, nepomáha to. Za zlaté hodinky se predáva 20 kg bravčovej masti (vepřového sádla). Múky nepredajú, leda zupákom a gestapákom, lebo sa ich boja. O dělnictvu zprávy z Čech říkaly, že prý jez padesáti procent vlažné, že má dvojnásobné příděly a dost peněz.Mnozí tvrdí, že se jim daří lépe než za republiky, oznamovala informace z domova předaná do Londýna v září 1943. Další zprávy z té doby buď tuto skutečnost potvrzovaly, nebo určitou měrou limitovaly, mluvíce mj. o politické nespokojenosti dělníků, jejichž převážná část prý sympathisuje s komunistickými názory.
Politikou německého nacistického státu nebylo fysické vyhlazení českého národa. Prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v Sudetech): přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi i R. Heydrichovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler.
Z memoranda K. H. Franka Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940. Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k disposici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k disposici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože vysoce civilisovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě. K tomu vypověděl K. H. Frank po válce před československým soudem: Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou, ale dobře fungující zpravodajskou službou. Prostřednictvím ní věděl, že bylo Gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále thematisovaly otázku vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysidlovacích plánech tedy chtěl Gestapo předstihnout tak, aby ze své strany neoznámilo české vysidlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Niederdonau se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most (Volkstumsbrücke) skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátě Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout německý element. Čeští a moravští Čechové… by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu, a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.
V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940 se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:
- Čechům sídlícím v protektorátu na souvislém území bude i budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým proti-říšským rejdům.
- Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí (Warthegau), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.
- Použití řady různých method ke germanisaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a proti-říšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta (!) let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“
V poněkud drastičtější formě nastínil theoretické budoucí možnosti zacházení s Čechy ve svém tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Podle něj existují různé skupiny: jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi, aby tuto část proslovu zakončil slovy: Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen theoreticky. Z rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence mládeže proti tuberkulose, vyplynulo, že Češi jsou v průměru nordičtější než sudetští Němci, východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů. Výsledky byly utajeny.
Rasové a šovinistické motivy nebyly vlastní jen českým fašistickým seskupením a nacistům, nýbrž také všem Čechům. Před pohřbem na Slavíně byly Máchovy ostatky přivezené z Litoměřic (Litoměřice přešly Německu), podrobeny anthropologickému zkoumání, aby výsledky vědecky doložily, že Karel Hynek Mácha patří svým typem našemu českému lidu, z něhož vyšel. Zapomenuto bylo, že tvořil zprvu jen německy, že byl původně zavrhován pro německou formu rýmu v česky napsaném Máji. Byl rozšířen i antisemitismus. Ve zprávě, kterou v roce 1943 zaslaly protektorátní odbojové organisace exilové vládě v Londýně, se praví: Antisemitismus bude pravděpodobně jediná věc, kterou si z nacistické ideologie částečně osvojíme… většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo vrátiti, byť i částečně, oč přišli při německém řádění. Něco podobného by znamenalo postup proti veřejnému mínění.
Německé bezpečnostní služby získávaly své spolupracovníky různě. Pokud odbojáři padli do rukou Němcům, byli přesvědčováni, aby pro ně pracovali na svobodě, tj. podávali zprávy o svých spoluodbojářích. Přistoupili-li na to, byli velmi nebezpeční. Konfidenti byli po válce převerbováni k NKVD, nebo se spasili vstupem do KSČ. Hodně udavačů nacisté také získali využíváním sociálního napětí mezi běžným českým obyvatelstvem, podněcováním chudých proti bohatým a podporováním závisti. Dospělo to do stadia, kdy švagr udával švagra, bratr bratra jen kvůli tomu, že si záviděli majetek, hezkou manželku a podobně. Pro udané bývalo následkem vězení, koncentrační tábor nebo smrt. Je známo vícero konstatování, že bez přehojného udávání Čechů mezi sebou by gestapo a SD zmohly jen málo.
17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka. SD to vyhodnotil takto: Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat presidenta Beneše. Demonstrace 28. 10. 1939 byla plánována jako masová akce. Protektorátní vláda podnikla opatření k podvázání její údernosti a omezila ji pouze na Prahu, protože v té době důrazně oponovala protektorovi a nechtěla okupační správu demonstracemi na více místech zbytečně dráždit. Shromážděné davy nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: Ať žije Beneš!, Pryč s Hitlerem!, Chceme Stalina! Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj, Hej, Slované, doložen je i zpěv Internacionály (tehdejší hymny SSSR). To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop - Molotov.
Německo-sovětská smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry a převezme protektorát. Šeptanda i letáky tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko. Do stejné kategorie patřily i zvěsti o brzkém návratu Beneše. Byl to projev komplexu národa, který si po jedno století navykl očekávat osvobození zvnějšku, od slovanského Ruska. Teprve později, od počátku roku 1940, kdy už nebylo možné přehlédnout přátelský vztah SSSR a Německé říše, nahradilo všeobecnou důvěru v SSSR úzkostné očekávání, jak se nakonec ona slovanská velmoc zachová. Nicméně v měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympathie k sovětskému Rusku jako atheistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konservativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou. Potvrzují to i depeše domácího odboje čs. exilu. Pplk. Josef Balabán píše 20. 10. 1940 Sergeji Ingrovi: Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, je většina. Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi sděluje: Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc… Všeobecně se věří, že dříve či později dojde ke konfliktu Ruska s Německem, při němž se nám podaří obnovit svou samostatnost… Svoje sympathie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě a vlastnící velké jmění; vyjadřujíce se slovy: raději bolševikem, než pod Němcem ztratit vlastní národ, ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci.
Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Sergeji Ingrovi:Situace se může za čas radikálně změnit, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.
Lásku Čechů k SSSR dokresluje i výpověď přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda je přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele… Víra v Sovětský svaz je mnohem větší, což nezůstává bez vlivu na politické smýšlení. Obyvatelstvo přijímá jako samozřejmost, že Rusko bude mít největší vliv na uspořádání střední Evropy. A to vše navzdory zveřejněným předválečným depeším čs. obchodních a diplomatických zastupitelství v sovětském Rusku realisticky popisujících tamější poměry, které byly po celou dobu první republiky utajovány, navzdory putovní výstavě Sovětský ráj v roce 1942, která dokumentovala bídu a teror v Rusku, navzdory hrůzným nálezům mrtvol polských důstojníků zavražděných u ruské Katyně nebo objevu dalšího jejich hromadného hrobu u ukrajinské Vinnyce.
U Čechů se už hned v roce 1939 vytvořil návyk konformismu, ale ne tak k vládnoucímu systému, jako spíš ke konformitě s míněním masy představované národem. Mínění národní většiny se pociťovalo automaticky cennějším a správnějším než mínění jednotlivcovo. Vžilo se tzv. napravování hlav na základě zdravého lidového cítění – jednotlivec se tedy učil autocensuře, když zvažoval, zda pravda poslouží národu jako celku nebo nikoliv. Češi se sami indoktrinovali a vymývali si vzájemně mozky, následky hrály po válce velmi neblahou roli. Preference národa nebo jiné velké sociální skupiny je vždy doprovázena potlačením individuální svobody. Přetrvávající nebo i částečně nově nalezený obrozenecký blud o opření se malého utiskovaného národa o mohutné slovanské dubisko na Východě měl za následek, že se méně špatným, ba žádoucím, shledávalo podřízení se komunistické, než německé národně socialistické totalitě. Tehdejší česká společnost si nechtěla uvědomit důsledky tohoto kroku. Ke své velké škodě zcela ignorovala zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.
V prvních letech protektorátu nebylo zjevných významnějších sabotážních nebo bojových činů proti nacistům. Odboj, pokud se vůbec dá tak nazvat, se v podstatě vždy omezoval na předávání zpravodajských informací exilu. Každý přece sloužil národu a bylo jasné, že resistence by měla za následek omezení autonomie, nebo že by Němci dosadili svou vlastní správu, což by, podle tehdejšího mínění, byla národní tragedie. Ani později sabotáže nepřekročily pro okupanty míru nepatrnou. Nemohly, protože dělníci byli po příchodu Heydricha i po jeho smrti doslova hýčkáni. Kdyby výrobu účinně sabotovali, přišli by o práci, o tučně placené přesčasy, o výhody jim poskytované a mohli by pak být nasazeni kdekoliv, i daleko od svých rodin. Sabotáže v jiných oblastech zase neměly žádoucí dopad. Heydrich nejdříve významně zvýšil příděly zejména tuků, kuřiva, alkoholu dělníkům v závodech pracujícím pro říši, pak příděly všem Čechům vyrovnal na úroveň německých, zavedl závodní rekreace, lázeňské pobyty, závodní jídelny (bez potřeby vydávat za jídlo lístky), značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu, Tento trend se dodržoval i po jeho smrti, takže na podzim 1944 bylo cca 340 tisíc úředníků Čechů a pouze devět tisíc Němců, ne všichni z nich byli čeští Němci, mnozí pocházeli ze staré říše. Heydrich tak nečinil z náklonnosti k Čechům, neboť ve své řeči k vybraným funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 v Černínském paláci řekl:Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě… Prosím, dbejte, aby český národ respektoval, že Němec je zde vůdčí silou. Poté se 17. 11. 1941 vyjádřil, že Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost. Pohyboval se proti předpisu všude bez ozbrojené ochrany (a sám většinou neozbrojen) se slovy, že jí netřeba, protože ho Češi milují, podle oficiální verze sdělené do Berlína, že by osobní stráž uškodila říšské věci v protektorátu.
Dokonce ani růst českého hospodářství nebyl v té době pro Čechy samoúčelný – spatřovali v něm dobro pro národní hnutí, pro posílení postavení národa. Skutečnost, že se tím významně podporovalo válečné úsilí říše, Češi ignorovali. Český průmysl, před válkou nepříliš schopný mezinárodní konkurence, se během války velmi zmodernisoval.
Mnichovské trauma a zážitek okupace uspíšily vyvrcholení tendence, která v českém politickém myšlení postupně sílila již jedno století: menšinový problém měl být po válce vyřešen odstraněním menšiny. Takové řešení vyžadovalo zapomenout na jakoukoli lidskost, demokracii a právo. Nastoupila pomsta, která přišla ke slovu bezprostředně po skončení války.
Podle statistik se nikdy v Čechách nevydalo tolik knih, nehrálo tolik divadelních představení a nenatočilo tolik filmů jako za protektorátu. Ze zahraničních her, včetně německých, byly uváděny nejčastěji ruské. Česká porodnost enormně vzrostla, v protektorátu významně stoupl počet českých obyvatel, což byla ve srovnání s ostatními evropskými státy naprostá rarita. Všeobecně panoval u Čechů tzv. protektorátní romantický vztah k realitě, projevující se zejména v citové argumentaci, ve sklonu k iracionalitě, k nacionalismu, k herderovskému kultu kmene, k národním mythům, k mysticismu, ke kultu baroka. Kromě posledních dvou sklonů byly ty ostatní v myslích Čechů přítomny již po celou dobu první republiky. Hlavním projevem romantického vztahu k realitě byla u Čechů ustavičná a zcela nereálná víra v brzký konec války, a to i v situacích zhola nemožných: po porážce Francie se kojili nadějí na brzkou porážku Německa; po přepadení a obklíčení Jugoslávie zesílila slovanská naděje v osvobození ze strany Ruska; při přepadení SSSR Češi ignorovali obrovskou převahu Německa. Konec války se očekával ještě v témže roce. Věřili v brzké vnitřní zhroucení Německé říše (dokonce v to věřil i Beneš), ačkoliv denně byli konfrontováni s opakem, s bezchybným fungováním nacistického řízeného hospodářství. To vyvolalo v myslích Čechů potřebné změny vedoucí k akceptaci poválečného řízeného hospodářství. Typický byl také kult domova – krajina a domov byly vedle jazyka nejčastějším předmětem zbožnění. Vědomě se vzkřísilo české lidové umění, které bylo ke konci první republiky již prakticky mrtvé. Zcela uměle se vytvořil český lidový kroj, říkalo se mu svéráz, stylisací z kyjovského. V takových krojích byly oblečeny o několik let později městské dívky vítající Beneše i Pattona.
Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry, symboly pro onu dobu obvyklé. Češi považovali domácí Němce po celou první republiku za hrozbu češství, chtěli je všemi prostředky počeštit. Od začátku protektorátu (!) se dívali už na všechny Němce s pohrdáním jako na méněcenné bytosti, zvláště přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a častá, rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl účinným heslem pro české nejprimitivnější vrstvy, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilisovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví.
Postupně, hned od počátku protektorátu, se vytvářela idea naprostého rozchodu a oddělení obou ethnik, a to fysickým vyhubením Němců. Moskva v letech 1939 a 1940 ukládá českým komunistům, aby bojovali proti tomuto projevu českého šovinismu, ale po napadení SSSR s tím přestává. V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: Jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy ... (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni. Proklamuje se ČSR jako národní stát slovanský. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili (zde už se prodírala do popředí presumpce viny). Odkaz T. G. M., jemuž věrni zůstaneme, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody. V roce 1944 v brožuře sepsané Jiřím Šimkem hodlali Češi, kromě poválečného rozšíření státu o pásy území za hraničními hřebeny, připojení celého Slezska a Vitorazska, vytvoření koridoru k Jugoslávii, naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku… Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní hodní Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty hodné Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito hodní – stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je – mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila… avšak na našem území zůstat nemohou. Češi začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty nebo henleinovce, nýbrž pouze jako Němce, a snovali představy o pomstě, jak s nimi, až spojenci Čechy osvobodí, zatočí.
Prameny: [Brandes, 1999], [Brod], [Brügel, 1974], [Bystrov], [Firt],[Frank], [Gebhart-Kuklík], [Huňáček], [Churaň], [Janišová], [Joza], [Král, 1964], [Kudrna, 2003], [Heydrich], [Šimek], [Tesař, 2006], [Willars], [Zeman, 1998], [Zeman, 2002]
Válečné oběti československého státu
Nejznámější počet 360 000 československých obětí nacistické okupace a válečných událostí od 15. 3. 1939 do 9. 5. 1945 zveřejnili Gustav Hajčík a Jaroslav Volejník v roce 1956. Rozlišili tři kategorie: v koncentračních táborech zahynulo 195 000 lidí, z toho 118 600 jako oběti rasového pronásledování, dalších 156 000 byly oběti nacistického teroru a padlí v bojích a nakonec 6342 osoby (proč najednou tak přesný počet?) zahynuly při náletech. V zapomnění upadly předchozí pokusy o vyčíslení počtu obětí. První údaj 244 836 doložených obětí a 5331 nezvěstných pochází z podzimu 1945 a sloužil jako podklad pro reparační konferenci v Paříži. Z toho 200 000 lidí ztratilo své životy v koncentračních táborech. Státní statistický úřad v roce 1946 vyčíslil počet obětí následovně. Vedle 74 000 nežidovských a 138 000 židovských přímých obětí nacismu 100 000 osob zemřelo vlivem vyšší úmrtnosti podmíněné válkou a okupací. U všech těchto pokusů o vyčíslení ztrát chybí jak vymezení předmětu výzkumu (které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne), tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Nejčastěji jsou zmiňovány údaje z roku 1956 zřejmě proto, že počet obětí byl nejvyšší.
Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o seriosnější odhad. Teritoriálně vymezili svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937) – v době skončení 2. světové války byla Podkarpatská Rus de iure ještě součástí ČSR. Pod jejich zkoumání spadali všichni obyvatelé ČSR v hranicích 1. republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost – Češi a Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, Rumuni, uprchlíci z Německa a Rakouska, osoby jiné státní příslušnosti nebo bez ní v ČSR usedlé. Ze zkoumání se vyloučili němečtí, rakouští a holandští Židé deportovaní do Terezína. Jako oběti se nedefinovali pouze lidé, kteří ztratili život vlivem německé okupace, nýbrž i v bojích za osvobození Československa i mimo ČSR (např. na frontách, ale na straně spojenců), při bombardování (i čeští Němci), vlivem rasového pronásledování na územích československého státu pod neněmeckou správou (Slovensko, slovenské části připadlé Maďarsku, Podkarpatská Rus), včetně těch, kteří zahynuli vlivem strádání ve válce a jeho následkem v prvních několika poválečných týdnech (například při následné epidemii tyfu v Terezíně). Zkoumání se vymezují datem mnichovské konference (29. 9. 1938) a koncem války ( 8. / 9. 5. 1945). Nezahrnuty zůstaly ztráty Němců z bývalé ČSR v německých ozbrojených silách; u bojujících na straně spojenců ztráty započteny jsou. V novější literatuře se udávají počty obětí rasového pronásledování mezi čs. Židy počtem mezi 233 000 a 277 000 obětí. Miroslav Kárný zkoumal jednotlivé hlavní kategorie obětí a došel k nejpravděpodobnějšímu rozdělení počtu židovských obětí podle zemí takto:
|
České země |
80 000 |
|
Slovenská republika |
70 000 |
|
Slovenská území obsazená Maďarskem |
42 000 |
|
Podkarpatská Rus |
80 000 |
|
Celkem |
272 000 |
Značně složité je to u vyčíslení počtu obětí nacistické okupace českých zemí, neboť hrozí několikanásobný zápočet obětí mezi kategorií rasově pronásledovaní (Židé a Cikáni) a kategorií jinak pronásledovaní (odboj, záškodnictví, politické a hospodářské delikty). Na Slovensku je to obdobné. Bylo objeveno 211 masových hrobů s 5306 oběťmi ze Slovenského národního povstání. Kolik z nich bylo Židů? Odhaduje se, že asi polovina. Kam je přičíst? K obětem SNP (Slovenského národního povstání) nebo k rasovému pronásledovaní? Jak zajistit, aby nebyly započteny dvakrát?
Pavel Škorpil se pustil do problematiky zatím nejdůkladněji. V prvním přiblížení mu vyšlo 373 000 obětí. Problémy měl s vyčleněním kategorií a zejména s vícenásobným započtením obětí. Nechal se vést fakty, až se mu následující kategorie vynořily samy od sebe:
- Přibližně 8500 čs. občanů bylo Němci popraveno.
- Přes 20 000 lidí zahynulo v koncentračních táborech nebo při výsleších (bez osob rasově pronásledovaných).
- Kolem 8000 osob přišlo o život při ozbrojených střetech v českých zemích, minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu. 15 až 19 tisíc obětí si vyžádalo Slovenské národní povstání.
- Přes 4000 lidí zahynulo při náletech (započteny oběti i v Sudetech).
- Více než 3000 osob zemřelo při pracovním nasazení.
- Na východní frontě padlo 5620 lidí, na západních frontách a v Africe je počet padlých odhadován na 1200.
- Asi 7000 Cikánů z českých zemí (z toho 900 ze Sudet) zahynulo v koncentračních táborech. Oběti z řad slovenských Cikánů přičteny k obětem SNP.
- Zavražděno bylo přibližně 265 000 Židů.
Celkem mezi 337 a 343 tisíci obětí. Potud Pavel Škorpil. Celkový počet obětí se nijak dramaticky od jiných odhadů neodlišuje, leč distribuce obětí je zásadně jiná. Pokud by se přičetly ztráty sudetských Němců v německých branných silách, zvýšil by se počet obětí o dalších cca 190 až 199 tisíc (odhad podle percentuálního podílu na celkovém obyvatelstvu a německých ztrát; podle Rozumět dějinám 207 tisíc). Že nejsou započteny, je hrubá methodologická chyba, protože v daném období zkoumání to byli čs. občané. Není jasné, zda ve výčtu jsou nebo nejsou zahrnuti padlí Češi z odstoupených území s říšskoněmeckým občanstvím, kteří museli sloužit v německých ozbrojených silách. Nejsou zřejmě též vzaty v úvahu osoby z řad civilního slovenského a rusínského obyvatelstva odvlečené do GULAGu a vojáci Slovenské republiky (téměř všichni slovenští vojáci skončili v GULAGu, Svobodovy jednotky je jako nepřátelské vojáky předávaly Rusům bez rozdílu) – Slováků bylo asi sto tisíc, o počtu Rusínů neexistuje ani přibližný odhad. Kolik jich zahynulo do 8./9. 5. 1945? Jsou nebo nejsou započteni padlí vojáci slovenské armády v bojích na ruské frontě po boku Wehrmachtu?
Prameny: [Bystrov], [Hajčík], [Hanzlík, 2001], [Hanzlík, 2006], [Chocholatý-Gröger, 2005], [Kárný], [Kučera J., 1994], [Rozumět dějinám], [Škorpil]
Poválečné vyhánění neslovanského obyvatelstva
Plány na vyhnání
Málokterý český výraz byl za protektorátu a po válce v souvislosti s československými Němci tak frekventovaný jako vyhnání. Čeští politici užívali i jiné obraty: konečné řešení německé otázky u nás, Endlösung (Beneš), připravit konec krvavý a nelítostný (Beneš), vylikvidovat (Beneš), vyčistit od proradné přítěže (Ivo Ducháček). Možností násilného vyřešení česko-německého problému se zabývali již čeští intelektuálové na sklonku minulého století. Jaroslav Vrchlický vydal v r. 1879 sbírku Mythy. Oslovuje Sv. Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!… Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země! Viktor Dyk v Pohádkách z naší vesnice vyslovil v roce 1908 heslo českých nacionalistů: Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit kout. Vím, úkol nás je Čechy počeštiti, anebo zahynout. Sociální demokrat Rudolf Bechyně na sklonku první světové války napsal: Já bych si tedy přál, aby co největší kraje (opravdu německé) z českého státu byly vyloučeny… Bude nám dobře i bez Němců – a bez nich lépe než s nimi. Další levicový politik, Jan Skála, navrhoval 29. 10 1918 vyměnit jisté ryze německé obce za české obce v Dolních Rakousích, v Kladsku, Pruském Slezsku. Proti tomu se zvedl křik české masy: Němci chtějí od nás pryč? Dobře, ať si sbalí uzlíčky a táhnou! Ale nedáme jim ani píď půdy, ta je a zůstane česká!
Česká propaganda tvrdila od založení ČSR, že menšinám jsou zaručena veškerá práva, která pro ně žádali spojenci, ale v r. 1928 vyslovil Emanuel Rádl v knížce Válka Čechů s Němci obavu před hmotným řešením německého problému. Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě varoval, že vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k ethnografické depuraci… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vyklidit. Cuius regio eius natio. 15. 5. 1936 jednalo vedení čs. strany národně socialistické o opatřeních vlády k upevnění pohraničí a vnitropolitických problémech, kde ministr Emil Franke mj. pravil: Očekává se zesílení hnutí revisionistického… a není tedy vyloučeno, že se Itálie přikloní jako stát silně revisionistický k Německu. Budeme se tomuto nebezpečí ovšem bránit a budeme usilovat, abychom kraje převážně německé nebo maďarské alespoň v poslední chvíli – počeštili nebo poslovenštili. V týdeníku Demokratický střed, jehož šéfredaktorem byl H. Ripka, se v článku V. Ostrého 24. 8. 1938 psalo, že přáním většiny Čechů by odpovídalo vystěhování celé německé menšiny.
Myšlenka vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR se objevuje v plánu (tzv. pátém) Edvarda Beneše z poloviny září 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže, aby zde zjistil pro něj podporu. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území – písemné instrukce Beneše Nečasovi hovořily o 4 až 6 tisících km2 – s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony čs. Němců. Podle Benešových představ se měla odstoupit města, oblasti kolem nich a území ležící za nimi ke stávající státní hranici: Opava, Krnov, Bruntál, Rýmařov, Frývaldov (Jeseník), Králíky, Broumov, Tanvald, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Ústí nad Labem, Kadaň, Doupovské hory, Vejprty, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Tachov, Kaplice, Nová Bystřice, Mikulov, na Slovensku ve prospěch Maďarska Košice, větší část levého břehu Dunaje u Bratislavy, území u Nových Zámků, na Podkarpatské Rusi Mukačevo a Užhorod. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se donutil k vystěhování z území neodstupovaných. Beneš si představoval, když s ním bude Francie souhlasit, že s Velkou Británií jeho plán Německu vnutí. Poté i přívrženci Čechů ve francouzské vládě usoudili, že se Beneš a československá vláda s odstoupením pohraničí smiřují.
Ve zprávě sociálně demokratického odboje z dubna 1939, po první vlně zatýkání sociálních demokratů po 15. 3. 1939, se o sudetských Němcích psalo: Důkladné snížení jejich počtu se zdá obecným požadavkem. Nikdy pochopitelně nebylo u nás takové nenávisti. Adolf Hoffmeister psal v květnu 1939 Hubertu Ripkovi: Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšet! Neodpouštět. Politické ústředí (PÚ) v listopadu 1939 v depeši do Londýna: Národ dnes žije nadějí jen na pomstu a tu si nedá vzít, své staré účty si musí vypořádat. J. W. Brügel zaznamenal, že uprchlíci z bývalého Československa, kteří přijeli do Velké Británie ke konci roku 1939, referovali o radikálně protiněmeckých postojích českého obyvatelstva. To se opájelo představou, že po zhroucení hitlerovského režimu bude možné všechny Němce vyhnat ze země. V té době ještě Beneš hodlal německé obyvatelstvo v republice po válce ponechat. Při příležitosti zahájení činnosti Státní rady 11. 12. 1940 prohlásil: Velmi slavnostně a důrazně podtrhuji, že se svých občanů žádné národnosti a strany ani ze zemí českých, ani ze Slovenska, ani z Podkarpatské Rusi nevzdáváme, že ke všem své státní povinnosti jsme rozhodnuti loyalně vykonávat.
Den po studentských demonstracích 16. 11. 1939 zaslalo Politické ústředí exilu tuto zprávu: V důsledku utlačování a německé panovačnosti je dnešní nálada mnohem radikálnější a podle toho bude vypadat i odplata. Po tom všem, jaké utrpení si musí náš národ v této době vystát, vás prosíme, abyste pochopili, že se hrozně pomstí, a kdo by se proti vypořádání stavěl a hovořil o humanitě, demokracii nebo zahraničněpolitických ohledech, toho rozezlený národ smete. Proto by emigranti měli řešení německé otázky přenechat nám doma. Teprve až se to stane, bude český národ podle této depeše ochoten začít novou výstavbu republiky. Nepřátelská nálada vůči Němcům jako národu se projevuje i v obou nekomunistických odbojových časopisech, které organisačně byly sice do značné míry samostatné, ale na jejich redakce měly rozhodující vliv velké národní odbojové organisace. Časopis V boj se stavěl proti jakémukoli rozlišování mezi Hitlerovým režimem na jedné straně a německým lidem na druhé straně a napsal: My ovšem víme dávno, že Němci jsou všichni stejní. Časopis Český kurýr hovořil o vysídlení Němců už 16. 12. 1939: Stěhování soukmenovců, započaté Adolfem Hitlerem, bude provedeno v plném rozsahu, ale v opačném směru, než jak Vůdce předepsal. Všichni naši důvěrníci jsou povinni míti v paměti stálou evidenci přistěhovalých Němců a usvědčených pomocníků nacistického režimu. O půl roku později však týž časopis napsal:Chceme zase společný stát Čechů a Slováků, ve kterém by místo menšin německé a maďarské byli soustředěni i naši krajané rozptýlení v cizině. Časopis V boj se tehdy domníval: Německá menšina padla už tehdy, když se sudetští němci (malé n!) prohlásili za občany říše. Jen tam je jejich místo, jen tam může být jejich lebensraum… Když nyní Hitler dokázal, že je možno přeháněti statisícové masy němců ze státu do státu jako stádo dobytka, není důvodu, proč by neměly být německé menšiny ze všech evropských zemí nuceně přesídleny zpět do říše. Tentýž časopis po porážce Francie: Němci musí z našeho území pryč.
Československý vojenský a letecký atašé v Londýně pplk. Josef Kalla v memorandu z ledna 1940 sice považoval za bláhovou naději, že Češi vyvraždí a vyženou Němce z ČSR dříve, nežli my se vrátíme do vlasti, za reálné pokládal snížení počtu Němců méně než o 10 %, ale navrhoval: A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: (a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, (b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce. Protože i poté nějací Němci podle Kally v českém prostoru zbudou, bude muset být poválečná kolonisace mnohem důslednější než za 1. republiky, pouhé rozmisťování českých listonošů, železničářů a finančních strážníků jako tehdy už nebude stačit.
Benešovy představy vyplývají z jeho depeše určené ÚVODu (Ústřednímu výboru odboje domácího) z 26. 11. 1940:To by mělo velikou důležitost také pro naši spolupráci a eventuelní federaci s Polskem; proto budou musit zmizet Němci ze severní a jižní Moravy (incl. Brno a Jihlava) a ze Slezska mezi Krnovem a Ostravou. Od Králického Sněžníku k Novému Světu musí zůstat historická hranice, od Nového Světa k Podmoklům musí býti nová ethnografická hranice, pro nás vojensky přijatelná, pak hranice historická až za Chomutov a Kadaň. Pak novou etnografickou hranici přes Doupovské hory k Tachovu. Zůstaly by pak mimo národnostně české území tři župy: krnovská, liberecká a karlovarská. Vnitřní Němci, incl. Praha, by se museli vystěhovat, nebo přijmout bezpodmínečně výlučně český režim jazykově i administrativně a bez minoritních práv uvnitř této nové ethnografické české hranice. Tři německé župy by byly ohraničeny tak, aby nás pro budoucnost naši Němci nemohli terorisovat, že když se odloučí, dojde zase k nemožným hranicím, vojensky neobhajitelným jako po Mnichovu. Jinak však bych trval na tom, aby i po tomto novém národnostním rozhraničení tyto župy zůstaly v rámci našeho státu i pro budoucnost… Nesmíme míti neuskutečnitelné naděje, že je možno zničit nebo vyhladit 3 miliony Němců, jak se někteří u nás naivně domnívají. Je však možno anebo je nutno počítati s odchodem nebo vyhnáním celých statisíců kompromitovaných nacistických Němců a s nuceným přesídlením dalších statisíců Němců z krajů výše naznačených do tří německých žup nebo do Rakouska a Německa. Ale přesídlení sotva bude moci o mnoho přesáhnouti celkový počet jednoho milionu. A to by byl už ohromný úspěch a veliké zajištění našeho státu a vývoje vnitřního našeho národního území. Znamená to tudíž, že chceme, aby Němci opět v republice byli.
Benešovy úvahy se u odbojových skupin v protektorátu setkaly s naprostým odmítnutím, ba s pobouřením. Člen Politického ústředí (PÚ) Antonín Bořek-Dohalský v radiogramu Benešovi z 3. 12. 1940 zcela explicitně uvedl, že politici by snad zřízení tří německých žup pochopili, ale český národ nikdy. Jeho odpověď kulminovala varováním Benešovi, že takový plán by mohl znemožnit Váš návrat. Člen PÚ Vladimír Krajina připojil jménem svým a Horovým, že vojáci smýšlejí stejně jako Dohalský, ba dokonce že hovoří o anexi Lužice. Krajina dále telegrafoval: V národě narůstá hrozná touha po odplatě, kterou regulovat bude velmi těžko, ne-li nemožné… Národ vidí svůj životní prostor v historických hranicích a považuje Němce za přivandrovalce, kteří musejí být vysídleni. Kdo se tomu postaví, i když se státnickou moudrostí, přichází o možnost obhajovat něco jiného dobrého. Prokop Drtina 4. 12. 1940 slíbil, že na základě těchto ostrých reakcí budou předložené námitky pečlivě zváženy. Jak však vyplývá z dalšího textu depeše, Benešův názor se ještě nezměnil, ale už se předpokládalo, že dojde ke krvavým represáliím vůči Němcům: Znáte tedy dnes důvody presidenta a skutečností je, že 3 miliony Němců nemůžeme ani přibrat do rodiny, ani je zabít. Velká většina Němců zůstane a s těmi se musí něco stát. Je nás jen 7 milionů proti 70 milionům Němců a ani oni nás nemohou zničit. To však neznamená, že náš národ se s nimi nemůže ve vhodný okamžik vypořádat. Je nám tady všem jasné, že se mu v tom nesmí bránit. I Navrátil (Beneš) to uznává. Ale potom musí přijít nějaké rozumné řešení. Bude však záviset na Vás, aby co nejvíc Němců bylo vyhnáno co nejdál. Zde se počítá s tím, že to bude záviset hlavně na událostech doma a že to bude krvavé a žádná procházka po Václavském jako v roce 18.
Náladu protektorátních odbojových organisací snad nejlépe odráží depeše podplukovníka Balabána z 13. 12. 1940: Těšíme se na oddělení pinslíků (dobová přezdívka Němců)… Budeme se snažit, aby ty tři župy, které jste si vymysleli a které jste načrtli, byly zřízeny někde u Berlína… Na shledanou v ČSR – bez žup. Program domácího odboje z jara 1941 uvádí, že každý národ má právo na stát, zahrnující jeho historické kmenové území, a definuje již kolektivní vinu Němců: národ jako celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku.
O necelé dva měsíce později, 4. 2. 1941, zpracoval Beneš koncepci s názvem Mírové cíle ČSR, kde jsou podchyceny jeho představy o poválečném uspořádání takto: Bude stanovena jednak jakási vnitřní, ethnografická hranice pro stát a československý životní prostor nezbytná, tj. jako hranice vojensky hajitelná a ekonomicky, komunikačně i kulturně dostatečná. Mezi ní a historickou hranicí ČSR vznikne pak území, jež bude možno definitivně pokládat… (za) území Čech a Moravy skutečně převážně německé. Na tomto území, jež bude z přirozených důvodů ekonomicky tíhnout k československému státu, bude pro německé obyvatelstvo zaveden určitý režim národní svobody (lokální autonomie, kantony, nějaký druh federalismu)… To znamená, že Němce v poválečné ČSR chceme a že Němci a Češi pak mohou v rámci republiky definitivně vyřídit své národnostní spory. Tato úprava a změna československé státnosti bude požadovat přemístění, tzv. vnitřní transfer obyvatelstva německého z českého vnitrozemí do pohraničních německých žup a českého z nich do vnitrozemí. Tím by pokud možno zmizely smíšené kraje a vznikla by národnostně homogenní území, v jejich rámci by prakticky zanikly jinonárodní menšiny a s nimi i menšinová (hlavně jazyková) práva – podobně jako tomu je i ve Švýcarsku.
Tímto svým plánem Beneš narazil na odpor svých stoupenců Ripky, Ingra, Feierabenda, Slávika a zejména na radikální odmítnutí ze strany čs. vojáků ve Velké Británii. ÚVOD v depeši z 18. 8. 1941 žádal obnovu ČSR v historických hranicích a bez Němců. Navrhoval, aby se vyhnání kvůli mezinárodním ohledům maskovalo jako potrestání viníků, náhrada škod, atd. Český kurýr 28. 8. 1941 napsal, že Němci budou v okamžiku překypění národního hněvu z naší země vymeteni. ÚVOD sděloval koncem srpna 1941 generálu Ingrovi: Názor na řešení sudetské otázky se obecně upevnil a zradikalisoval. Podle obecného přesvědčení lidu musí být ČSR obnovena v historických hranicích a Němci vyhnáni. Protektorátní odbojové skupiny považovaly poválečné vystěhování všech Němců za hotovou věc a sdělovaly do Londýna, že by Benešovo lpění na něčem jiném, třeba na plánu žup, mohlo znemožnit jeho návrat. Ten nakonec domácímu tlaku podlehl, i když i poté se realisace svého původního plánu, odstoupení území a sestěhování Němců z taktických důvodů nevzdal, protože si nebyl jist, zda USA a Velká Británie s vyhnáním všech Němců budou souhlasit. Zalíbilo se mu však na prezidentském stolci a chtěl na něj i po válce dosednout.
V lednu 1942 po poradě s členy exilového kabinetu v memorandu O otázce hranic ČSR Beneš uvedl, že kdyby byl přijat princip, že viníci války mají odejít v každém případě, což považoval za zcela spravedlivé, činil by počet osob, jež měly útěkem a vypuzením opustit státní území ČSR, odhadem od tří set do čtyř set tisíc. Hubert Ripka v záznamu svého rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii A. J. Bogomolovem dne 4. 6. 1942 píše: Vykládal jsem pak Bogolomovi… že se chceme zbavit, a to jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých Němců, které vždy byly nositelem pangermanismu od minulého století až po Hitlera, to znamená celá německá buržoasie, německá inteligence, značná část nacionalistických německých sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých dělníků musí ven. Překvapilo mě, že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na konec rozpravy o této věci řekl, že i v této věci můžeme si být úplně jisti porozuměním a podporou sovětské vlády, ale že o tom můžeme jednat později, až to bude aktuální. V memorandu 311. československé bombardovací perutě RAF z 27. 9. 1942 určeném čs. vládě v exilu se psalo: Nová republika musí být lepší a bude jen naše československá, to značí pánové, že v ní budou jen Češi, Slováci a Podkarpatští Rusíni. Však nikoliv Němci a Maďaři. Ta nová republika bude bez politických stran a straniček.
Beneš se v rozhovoru pro New York Times 19. 2. 1943 poprvé veřejně vyslovuje pro radikální opatření s využitím situace vzniklé v důsledku války: otázky menšin ve střední a východní Evropě by se měly tentokrát řešit drasticky a definitivně, totiž masovou výměnou menšin, aby se s tímto obtížným problémem navždy skoncovalo. Příslušníci menšiny, které vysídlení nepostihne, by měli mít všechna občanská práva, avšak žádná zvláštní práva národnostní, tak jak je tomu v Americe. Výměna menšin ale nepřipadala v úvahu, v německy mluvících zemích, pomineme-li Vídeň a Kladsko, v podstatě žádní Češi nežili. Myšlenka výměny sloužila jako zastírací manévr. Vojenská Studijní skupina zpracovala v červenci 1943 pro Beneše čtyři varianty poválečného vysídlení Němců, o kterých se diskutovalo 2. 8. za přítomnosti Sergeje Ingra a Edvarda Beneše. První varianta spočívala ve vysídlení dvou milionů Němců bez odškodnění za majetek a se souhlasem velmocí, druhá v odstoupení menších částí pohraničí a vysídlení 75 až 90 % Němců, třetí ve výměně Němců za Čechy žijící v zahraničí a Lužické Srby a v asimilaci asi jednoho milionu Němců, kteří by v ČSR zůstali. Varianta čtvrtá se měla použít, kdyby první tři nebyly proveditelné: obsadit co nejrychleji předmnichovské hranice a během asi jednoho týdne (!) vyhnat z republiky ne méně než 2 846 000 Němců, 649 000 Maďarů a 78 000 Poláků. Druhý týden by postihl stejný osud dalších 381 000 Němců ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi. Beneš se k těmto plánům vyjádřil následovně: Jde o to, abychom od samého počátku měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo. Při transferu chci, aby… byl také řešen z hlediska sociálního. Ponechali bychom si dělníky a rolníky, kdežto středního stavu, buržoasie a kapitalistů bychom se zbavili. Je třeba spojit národní revoluci s revolucí sociální. Doporučil dát za zůstavený majetek určitou náhradu. V prosinci 1943 vyhlásila čs. exilová reprezentace ideu národního státu Čechů a Slováků, z níž vyplývalo, že národnostní menšiny musí buď asimilovat, nebo opustit republiku. Převládla myšlenka plošného vyhnání čs. Němců, Maďarů a Poláků. Rusíni byli vzati na milost, protože neměli s Čechy třecí plochy, Slováci však měli být v každém případě nějakým způsobem za rozpad státu potrestáni.
Ne všichni čs. politici byli stoupenci vyhnání. Nejdůslednějšími protivníky byli sudetoněmečtí sociální demokraté v čele Wenzelem Jakschem. Ostatní, méně významné sudetoněmecké exilové skupiny přijaly koncepci národního státu Čechů a Slováků za předpokladu, že se vytvoří podmínky pro demokratické soužití většinové populace s čs. Němci. I v ryze českém táboře se nakrátko projevil nesouhlas s myšlenkou plošného vyhnání od národního socialisty Jaroslava Stránského a sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, v protektorátu měl jako jediný po určitý čas výhrady proti vyhnání ilegální časopis Český kurýr.
Do zimy 1943/1944 byli proti jakémukoli odsunu menšin z republiky i komunisté, i když již v roce 1943 začali pomalu měnit svá stanoviska vlivem obratu v sovětské politice od protinacistického pojetí války k protiněmeckému a současně panslavistickému. Gottwald a jeho soudruzi předložili Benešovi za jeho pobytu v Moskvě 13. 12. 1943 memorandum, ve kterém vládu vyzývali, aby vydala proklamaci k německé menšině. Měla obsahovat prohlášení, že vláda nebude kvůli henleinovským a frankovským zločincům pronásledovat všechny čs. Němce, nýbrž jen přímé viníky, a proto je v zájmu každého Němce, aby se aktivním jednáním a bojem proti říšskoněmeckým okupantům a jejich henleinovským přisluhovačům od nich včas oddělil. Stalin v prosinci 1943 v Moskvě tváří v tvář Benešovi plošné vyhnání Němců a Maďarů schválil s tím, že Slováci, i když si to Beneš přál, nesmějí být jako Slované potrestáni. V rozhlasovém projevu z Moskvy do protektorátu Beneš použil poprvé formulaci, že Československo se stane sjednoceným národním státem Čechů, Slováků a lidu karpatoruského. V roce 1944 čs. komunisté svá stanoviska k Němcům ostře změnili, protože pochopili, že ve vyhnání sudetských Němců mají v ruce nástroj, kterým by v očích Čechů mohli Benešovi iniciativu vytrhnout z rukou. Věděli, že Beneš je v bez-skrupulosnosti protiněmecké propagandy nepřekoná, a tak ve vysílání z Moskvy začali ze sebe dělat bojovníky za nekompromisní zúčtování se všemi Němci. Beneš, pokud s nimi chtěl držet krok, se musel uchylovat k čím dál ostřejším formulacím v německé otázce. Ponechání větších částí německého obyvatelstva v Polsku a v ČSR by ztížilo bolševické převzetí moci v těchto státech, neb bylo známo, že Němci ke komunismu příliš inklinovat nebudou.
V případě Československa hrála u komunistů roli ještě jedna úvaha: bude-li země násilně zbavena svého německého obyvatelstva, jež hrálo nejdůležitější roli v průmyslu a hospodářství celé země, dojde k jejímu ekonomicky významnému oslabení, což se projeví větší závislostí na pomoci Moskvy. Dále počítali s tím, že Němci z ČSR se budou chtít vrátit a že jedinou účinnou ochranu proti tomu poskytne Sovětský svaz. Byla to spekulace, jak čs. stát oslabit a v tomto stavu jej vydat na pospas SSSR.
Exiloví politici v Londýně sice o transferu často mluvili při osobních jednáních nebo psali v tisku, Beneš o principu vysídlení při řešení menšinových problémů promluvil veřejně poprvé v British Press Association 28. 4. 1942, ale první oficiální požadavek vznesla československá exilová vláda až 24. 8. 1944. Šlo o memorandum zaslané Evropské poradní komisi na její žádost, aby ČSR předložila své požadavky pro dohodu o příměří s Německem a Maďarskem. V memorandu se kromě jiného požadovalo, aby Německo a Maďarsko uznaly osoby německé a maďarské národnosti, které budou v Československu zbaveny státního občanství, za své občany a přijaly je na své území. Další podrobnosti k transferu mělo obsahovat zvláštní memorandum. Beneš i nadále počítal dle potřeby s odstoupením některých částí pohraničního území i s obyvatelstvem Německu a Rakousku z obavy, zda myšlenku transferu všeho německého obyvatelstva u západních spojenců vůbec prosadí. Např. jeho plán z roku 1942 předpokládal odstoupení území s 600 až 700 tisíci Němců s podmínkou, že Rakousko a Německo k nim navíc přijmou dvojnásobek čs. Němců již bez území. Nápadné na Benešových názorech týkajících se vysídlení Němců bylo, že se často měnily s ohledem na to, komu je tlumočil. Proti odtržení jakéhokoliv, byť sebemenšího území byly odbojové skupiny v protektorátu a naprostá většina londýnských exilových politiků. V memorandu exilové vlády třem velmocím z 23. 11. 1944 byly korektury hranic ve prospěch Německa a Rakouska zásadně odmítnuty. Beneš ani poté myšlenku odstoupení určitých území zcela neopustil a prakticky hned, ještě koncem roku 1944, zpracovalo na základě jeho pokynů Hlavní velitelství čs. ozbrojených sil návrh na odstoupení výběžků (Vejprtsko, šluknovský, broumovský a frýdlantský výběžek) a pás kolem hranic na Osoblažsku o ploše 1790 km2s cca 340 tisíci obyvateli za územní kompensace ze strany Německa a Rakouska. Na své úvahy upozornil Beneš vládu ještě těsně po válce, ale ta jeho koncept striktně odmítla se zdůvodněním, že předat byť jeden jediný čtvereční metr čs. území Německu nebo Rakousku nepřichází v úvahu.
Velká Británie a USA se k čs. projektům vyhánění obyvatelstva vyslovovaly neurčitě. V březnu 1944 se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je třeba, aby čs. vláda nehnala transfer do krajnosti. Ve výše zmíněném čs. memorandu z 23. 11. 1944 se předpokládalo, že Československo z celkových (údajně) 2,5 milionů Němců 1,5 milionu odsune, zbytek obdrží občanská, nikoliv však práva menšinová a postupně splyne s většinovým obyvatelstvem, tzv. se odnárodní. Dne 31. 1. 1945 na memorandum odpověděly Spojené státy s tím, že odsun čs. Němců je vázán na dohodu vítězných mocností. Stejným způsobem odpověděla 8. 3. 1945 i britská vláda. Beneš naléhal již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť chtěl vydat zákon o zbavení všech čs. Němců československého občanství a zákon o zřízení úřadu pro odsun. Britské ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby takové zákony nevydával. K otázce transferu mu sdělilo, aby jej presentoval jako svůj program, který předložil velmocím, od kterých dosud neobdržel souhlas.
Před svým odjezdem z Londýna prohovořil Beneš otázku transferu obyvatelstva s Churchillem a Edenem, aniž kdokoliv z nich přes výslovný požadavek Beneše vyslovil s odsunem souhlas. Hodlal získat oficiální schválení v Moskvě, což oznámil britskému ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945 Benešovi znovu potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby čs. vláda o tom s Brity jednala. Do konce války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily.
K překonání námitek anglo - americké veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty českých obětí nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil, že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých 61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday Times, že zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více než milion jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření nemožným. Beneš přeháněl stejně jako za první světové války. Podle oficiálních údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých koncentrácích celkem 135 tisíc československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro srovnání: milion a půl Francouzů a 816 tisíc Poláků.
Čs. politici se shodovali v nutnosti prosadit odsun a zároveň si uvědomovali, že jeho realisace je ze strany západních velmocí ohrožena. To jim nevadilo, aby opatření připravující vyhnání zahrnuli do vládního programu a mluvili o něm jako o věci, která jistě bude provedena. Ještě Košický vládní program z 5. 4. 1945 s vyhnáním nepočítal, předpokládal pouze, že osoby jiné než slovanské národnosti odsouzené řádným soudem budou po odpykání trestu vyhoštěny z republiky.
Tzv. divoký odsun
Ihned po válce se začalo s vyháněním do Německa a Rakouska. Beneš si cestou z Košic do Prahy neodpustil v Brně tento výrok: Vám i nám všem je jasné, že likvidace Němců bude stoprocentní (Čin, 11. 5. 1945), aby v Praze o dva dny později prohlásil:Naším volebním heslem bude, že musíme naši zemi očistit od všeho německého, kulturně, ekonomicky a politicky. (Čechoslovák, 15. 6. 1945). Beneš zřejmě tváří v tvář komunistům a šovinistům si nehodlal nechat vytrhnout iniciativu ve věci odsunu Němců z rukou, což vedlo k radikalisaci vyhnání.
Západ protestoval, britská tisková agentura Reuters tzv. divoký odsun také silně kritizovala, britská a americká vláda se chystaly protestovat přímo v Praze. Komuniké čs. vlády z 18. 6. 1945 k velmi kritické zprávě agentury Reuters obsahovalo vůli provést transfer do důsledků, ale organisovaně a lidsky. Vláda lhala. Presentovalo se to slovy, že vláda jest pevně rozhodnuta provést svůj program o odsunu Němců tak, jak jej vyhlásila. Nótou západním spojencům z 3. 7. 1945 se čs. vláda oficiálně uvolila odsouvat obyvatelstvo plánovitě a organisovaně. Vláda opět lhala, v textu chyběla jakákoliv zmínka o tom, že vysidlovací operace již delší dobu probíhají. Velká Británie a USA znovu čs. vládě odpověděly, že záležitost musí rozhodnout konference velmocí. Velká Británie zřejmě o československém počínání cosi věděla, protože britský velvyslanec Philip Nichols 14. 7. v rozhovoru s jedním úředníkem čs. ministerstva zahraničí položil otázku, co je pravdy na tom, že území republiky denně opouštějí vlaky s Němci. Beneš v polovině července 1945 poskytl agentuře Reuters interview, kde tvrdil, že jen nepatrný počet sudetských Němců již byl deportován. Jsou to však ojedinělé případy, ke kterým došlo v důsledku vzrušení, jenž se zmocnilo Čechů v sudetských okresech koncem války.Beneš tvrdil, podle časopisu Čas z 18. 7. 1945, že asi 200 tisíc Němců odešlo z vlastního rozhodnutí. Lhal.
Postoj Moskvy vyvolával u čs. vlády dojem, že k vyhnání může dojít i bez souhlasu západních mocností. Z jednání s vrchním velitelem Rudé armády v Německu, maršálem Žukovem vyplynulo (zpráva Clementise vládě 10. 7. 1945), že je ochoten přijmout milion, popřípadě též dva miliony Němců z Československa. Clementis z toho vyvodil, že je tedy transfer politicky připraven. Poté se konala postupimská konference (oficiální název byl Konference v Berlíně), kde se mimo jiné jednalo i o transferu německého obyvatelstva. V příloze 6 dokumentu z konference s názvem Protokol jednání konference, v položce XII se praví: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli transfer musí být prováděn spořádaně a humánně. Poněvadž příliv velkého počtu Němců do Německa by zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že by tento problém měla zkoumat především Kontrolní rada v Německu a přihlížet přitom zvláště k otázce spravedlivého rozdělení těchto Němců do jednotlivých okupačních pásem. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob již přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a s ohledem na nynější situaci v Německu podali odhad, v jaké době a jak rychle by měly probíhat další transfery. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhánění, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě. Příloha 7 s názvem Zpráva o konferenci tří mocností v Berlíně se v položce XIII Spořádaný transfer německého obyvatelstva píše: Konference dospěla k této dohodě o přesídlení Němců z Polska, Československa a Maďarska a následuje text shodný s textem uvedeným výše. Spojenci Československu tedy transfer nevnutili, protože zpráva ani protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“. Češi začali Němce vyhánět hned po válce bez jakéhokoli souhlasu spojenců a postupimská konference nevyplodila nic, co by se dalo označit jako mezinárodní smlouva s patřičnými důsledky. Čs. vláda obdržela zprávu a protokol z postupimské konference 2. 8. 1945, ve vyhánění ale pokračovala a přání mocností ignorovala.
Nebylo obtížné předvídat, že v českých zemích vyústí německá porážka ve výron šovinismu. V takových chvílích je základní povinností každé politické representace státu tlumit nacionální vášně a držet je v mezích lidskosti. To čs. političtí představitelé neučinili, naopak protiněmecké vášně rozněcovali a využívali je k organisovanému vyhánění pod rouškou lidové odplaty. Již 3. 2. 1944 prohlásil Beneš v londýnském vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm mohutného povstání, které musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný. Prokop Drtina v červenci 1944 tlumočil domů Benešův rozsáhlý vzkaz, bylo v něm mimo jiné: Nelze však dnes definitivně říci, že by celé více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen z části, snad maximálně asi dvou milionů… Je třeba, abychom si mnoho vyřídili sami hned v prvních dnech po osvobození… Vysvětlil pak, co se tím míní: Aby bylo v revoluci zabito co nejvíce těch, kdo se budou stejně jako nacisté bránit a klást odpor.
Drtinův text vyjadřoval nejistotu, co se vlastně podaří po válce uskutečnit. 3. 11. 1944 z BBC vyzýval obyvatelstvo obsazené ČSR ministr národní obrany generál Sergej Ingr: Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne…Výzva člena československé exilové vlády k zabíjení byla navýsost odporná a odsouzeníhodná, zejména když směřovala proti ženám, dětem a starým lidem – muži byli na frontě nebo v zajetí. Ministr spravedlnosti čs. londýnské vlády Jaroslav Stránský dne 28. 11. 1944 tvrdil v novinovém interview, že sudetoněmecké obyvatelstvo bude drasticky redukováno i bez oficiálního transferu. Předpokládal, že v zemi bude panovat hlad, že Češi budou mít přednostní přístup k potravinám a očekával velmi vysokou úmrtnost v Sudetech. Jeho slova prozrazují, že se pro německé obyvatelstvo již tehdy chystaly příděly a koncentrační tábory. Byla to dobře promyšlená metoda, protože se nedalo čekat, že v zemi bude po válce nedostatek potravin, Wehrmacht zřídil v protektorátu velké zásoby potravin a stav dobytka byl vyšší než v roce 1938. Po válce dostávalo Československo potravinovou pomoc od UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) pro 14 300 000 obyvatel, tedy přijímalo pomoc i pro čs. Němce.
Provolání čs. vlády ze 17. 4. 1945: Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti k německým katanům… Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Beneš v květnu 1945 v Československém rozhlasu vyzývá: Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete! H. Koželuhová (lidová strana) říká: máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi. Tisk národně socialistické strany píše: každý Němec, ať byl od nacistů zavřen nebo nikoliv, nebyl za první republiky ničím jiným než germanisátorem naší země. Prokop Drtina konstatuje: Vyčistit republiku celou a úplně od Němců! To je příkaz chvíle pro každého z nás, to je dějinný úkol naší generace. Čs. státníci a politici běžně používali následující obraty: zdolat, odstranit, odplatit, pobít, zdecimovat, vyřídit si to důkladně, spustit teroristické činy, způsobit krvavý a nelítostný konec, vylikvidovat, vyčistit, vyhnat.
Ihned po konci války začaly různé mocenské orgány a skupiny z vlastní iniciativy a libovůle, častěji ale na pokyn čs. armády nebo bezpečnostních složek, vyhánět Němce z jejich vlasti přes hranice převážně do sovětské okupační zóny. Bez jakýchkoliv právních norem jen prostřednictvím tištěných vyhlášek nebo ústně či telefonicky předávanými příkazy. Možnost odvolání neexistovala ani theoreticky, ani prakticky. Násilí, vraždy, loupení majetku byly na denním pořádku. Tuto fasi vyhánění nelze označovat za divokou, tj. za neorganisovanou, protože historici Tomáš Staněk a Adrian von Arburg dokázali, že byla řízena čs. ministerstvem vnitra a národní obrany tak, aby to navenek vypadalo jako projev hněvu českého lidu. Hlavně čs. armáda měla k tomu potřebné prostředky, a tuto skutečnost čs. vláda před cizinou zčásti zatajovala, zčásti legitimisovala. Ústní pokyny přicházely přímo od ministra národní obrany Ludvíka Svobody nebo od policejních složek ministerstva vnitra či ministra Noska samého.
Američané do postupimské konference přijímali jen Němce, kteří přišli za války do protektorátu z Německa, a to v maximálním počtu 2000 osob denně. Dále přijímali uprchlíky a osoby bez domova bez kvóty v počtu dva až čtyři tisíce osob denně – tedy zpočátku nikoliv sudetské Němce. Také nedovolili na jimi obsazeném československém území divoký odsun. Později povolili spořádaný odjezd sudetským Němcům z oblastí jimi spravovaných v odhadovaném počtu 100–140 tisíc (do poloviny prosince 1945).
Již 12. 5. 1945 informoval předseda vlády Zdeněk Fierlinger vládu, že došlo k týrání a lynčování Němců a oběťmi nebyly nacisté, ani osoby, které se provinily. Apeloval na vládu, že je její povinností vyzvat obyvatelstvo a bezpečnostní orgány, aby se od takového postupu upouštělo a aby se opatření proti Němcům prováděla podle daných pokynů vlády a bezpečnostních orgánů. Vláda ho odmítla, zejména ministři Nosek (KSČ – vnitro), Kopecký (KSČ – informace) a Stránský (národní socialista – spravedlnost). Tentýž Kopecký si pak 8. 6. 1945 stěžoval na zasedání vlády, že na Západě nás vylučují z řad kulturních národů. Vláda jen cudně doznala, že překypěné cítění lidu způsobilo vypuzení malé části Němců za podmínek mnohdy nekontrolovatelných. Clementis to 4. 6. 1947 vyjádřil lapidárně: Do Postupimi jsme to dělali ilegálně a dostávali jsme se do konfliktu s vojenskými veliteli všech zón. 12. 6. 1945 předaly Spojené státy Clementisovi nótu, kde se mj. zdůrazňovalo: State Department dále považuje za neobhajitelný každý pokus vysídlovat všechny příslušníky určité etnické skupiny jakožto subjekty, které mají být vyhnány na základě tvrzení, že nesou odpovědnost za válku.
Zemský národní výbor (ZNV) v Praze s působností pro celé Čechy zpracoval k 12. 6. 1945 pokyny, kdo se má nebo nemá zařazovat do odsunu. Tyto pokyny ale neobsahovaly žádnou výjimku vynětí z odsunu pro Židy německého jazyka a pro národnostně smíšené rodiny. V předchozí debatě rady ZNV, konané 7. 6. bylo však řečeno, že se Židy, pokud o nich nebylo spolehlivě zjištěno, že jsou antifašisty, se má zacházet jako s ostatními Němci. ZNV v Brně s pravomocí pro Moravu a Slezsko navrhl 2. 6. 1945, že vysídlení mají podléhat všichni Němci a Maďaři bez rozdílu a dokonce i Židé, kteří nebyli nacisty pro své smýšlení a chování pronásledováni. Pokud byli pronásledováni jen kvůli své rase, podléhali odsunu bez výjimky. Ve společně vydaných směrnicích ZNV v Brně a oblastního armádního velitelství z 25. 6. 1945 se navíc vůbec nedefinovaly osoby, které mají být, byť dočasně, z odsunu vyňaty. Němci ekonomicky potřební byli co do šance vyhnout se odsunu rozděleni do tří skupin. Přednost měly dostat bezdětné, svobodné a ovdovělé osoby obojího pohlaví, a to ženy nad pětatřicet let a muži nad čtyřicet let. Pak následovaly bezdětné manželské páry, pokud manželka byla starší pětatřiceti let. Nakonec se připouštěla i eventualita, že v zemi zůstanou německé rodiny s jedním nebo nanejvýš dvěma dětmi, jestliže manželce bylo více než pětatřicet let; to však bylo možné jedině tehdy, když Němci z obou prvních skupin početně nepostačovali k udržení nutného chodu podniků a podobně. Tvrdost stanovených podmínek ilustruje mimo jiné fakt, že podle znění opatření i směrnic nesměly ve svých dosavadních domovech – s výjimkou uznaných antifašistek, partnerek ze smíšených manželství a rakouských státních příslušnic – zůstat žádné německé ženy mladší pětatřiceti let. V pozadí stál zcela nepochybně záměr dosáhnout podstatného snížení natality zbylé německé populace, a tím i usnadnit její postupnou asimilaci.
To potvrzuje i výrok člena rady pražského zemského orgánu Otakara Machotky pronesený na společném zasedání představitelů českého a moravskoslezského ZNV v Praze 21. 6. 1945. Machotka, coby spoluautor směrnic řekl, že ZNV usiluje o to, aby při odsunu Němců z pohraničního území byl brán zřetel na lidi mladší, u mužů zejména do 40 let a u žen do 35 let, kteří by měli býti odesláni nejdříve, aby při eventuálním neuskutečnění vystěhování všeho německého obyvatelstva zde zůstaly jen osoby, u nichž lze předpokládat jen nepatrnou porodnost. Ve směrnicích pražského ZNV byl dále ve spojitosti se setrváním určitého počtu Němců jako pracovních sil objasňován výraz nutný chod hospodářství. O jeho dosti přísném vymezení v zemědělství svědčí, že ani případné ztráty při polních pracích neměly být důvodem k zastavení odsunu německých pracovníků.
Velmi zřídka reagoval československý tisk na vyhánění nezaujatě. Časopis Obzory koncem léta 1945 konstatoval, že dosud nikdy nebyla pověst Československa na Západě tak špatná, jako je dnes. Že vyhnáním Němců stát utrpí, bylo v roce 1945 zřejmé pouze velmi málo Čechům. J. Macek v říjnu 1945 v časopise Nová doba napsal: Ohled na jinonárodní vrstvy obyvatelstva mírnil československý nacionalismus, tlumil politické vášně, nabádal k politické rozumnosti. Národnostní problém byl neustálým mementem naší vnitřní politiky. Tohoto mementa teď budeme zproštěni.
Nepřicházelo v úvahu, aby Židé převzali zpět své podniky … jednak byly většinou spěšně znárodněny a na straně druhé, se Židům předhazovalo, že germanisovali zemi. Teprve později na nátlak židovských organisací ministr vnitra Václav Nosek oficiálně sdělil, že se pod germanisací rozumí navštěvování německých škol, mluvení německy, podpora německých kulturních zařízení apod. Češi jim majetek vrátit nehodlali.
Tzv. divoký odsun papírově zastavila postupimská konference do doby, než Spojenecká kontrolní rada schválí zásady spořádaného transferu. Ta tak učinila až 20. 11. 1945. Čs. vládu zastavit divoký odsun ani nenapadlo, navzdory tomu že deklarovala v komuniké z 18. 6. a v nótě z 3. 7. snahu odsouvat obyvatelstvo organisovaně a plánovitě. V divokém odsunu se dál pokračovalo. Čs. politici z Londýna, včetně Beneše, s takovou situací počítali, schvalovali ji a vítali ji. Beneš se několikrát zmiňoval: chceme vybít a vyhnat ty Němce, kteří se provinili. Podle tehdy panujícího názoru se provinili všichni, včetně dětí. Vláda vytvořila pro vyhánění předpoklady, zejména využitím čs. armády. Nevydala právní normu upravující odsun, protože Benešův pokus o legalisaci vyhnání ztroskotal na britském stanovisku. Jako hlasy na poušti se ozvaly ojedinělé výzvy některých národních výborů, že každý Němec není přece jen škůdce, vyzývaly k ukončení drancování německého majetku a podobně. Vláda nevydala ani směrnice, kdo má být zavřen nebo internován, protože to sama nevěděla. Ještě v srpnu 1945 diskutovala, kdo z Němců by měl být zajištěn. Fierlinger s Gottwaldem čelili ostatním členům vlády požadujícím, aby byli Němci zavíráni a odsuzováni bez rozdílu. 1. 6. 1945 souhlasila čs. vláda s vyhnáním asi 30 tisíc Němců z Brna směrem do Rakouska (tzv. brněnský pochod smrti). V Československu pokračoval divoký odsun do podzimu 1945, doložena jsou nedovolená vyhánění i v prosinci roku 1945. Ke konci roku k nim přibylo tzv. dobrovolné vystěhování sudetských Němců.
Kolik sudetských Němců vyhnali Češi během divokého odsunu za hranice (včetně těch, kteří utekli sami), není zcela jasné, většinou se uvádějí počty mezi 500 až 820 tisíci. Existují počty i vyšší, které pravděpodobně započítávají všechny vyhnané Němce, tedy i ty, kteří se na konci války v českých zemích zdržovali. Rusové oznámili, že z ČSR do svého okupačního pásma převzali do 12. 12. 1945 773 840 Němců. Vedoucí osidlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze, který musel být nejlépe informován, uvedl 6. 9. 1945, že nejméně již půl milionu tak řečených sudetských Němců je mimo naše hranice. To představuje průměrně kolem 130 tisíc vyhnaných měsíčně. Vládní zmocněnec pro odsun Němců Antonín Kučera odhadoval ve své zprávě Kanceláři presidenta republiky v březnu 1946, že v květnu 1945 bylo na celém čs. území 3 400 000 Němců a v srpnu téhož roku už jen 2 220 000, což představuje závratné tempo. Tomáš Staněk a Adrian von Arburg ve své studii odhadují počet vyhnaných čs. Němců z ČSR do konce října 1945 na 700 až 820 tisíc osob, z toho 80 % do sovětské okupační zóny v Německu.
V rychle zřízených československých koncentračních táborech (úředně nazývaných sběrné a internační) a věznicích panovaly příšerné poměry, a to i po divokém odsunu. Časopis Obzory o tom psal: Krátce jsme značnou částí soudného veřejného mínění osočováni z krutosti, nelidskosti a zvrácenosti, které vzbuzují nevoli vzdělaného světa a volají k jeho svědomí. Naprostá většina čs. veřejnosti však považovala nakládání s Němci za věc přirozenou a zůstávala lhostejná. Odpovědná politická místa, státní instituce, čs. vláda i prezident byli informováni o probíhajících zvěrstvech a… mlčeli. Beneš po nótě vlády velmocím z 3. 7. 1945 farisejsky nabádal ve svých projevech k dodržování lidskosti, ačkoliv mu muselo být známo, alespoň rámcově, k jakým hrozným ukrutnostem při vyhánění, v koncentrácích a ve věznicích dochází. Lidová demokracie přinesla 23. 7. 1945 článek, který poukazoval na americkou kritiku zacházení s Němci. Československá veřejnost se tak poprvé dozvěděla, že Američané v obsazených západních Čechách rozhořčeně prohlásili, že nešli do války proto, aby Češi mohli zřizovat nové Buchenwaldy. Pražský propagandistický aparát (jen v resortu ministerstva propagandy bylo zaměstnáno 11 tisíc lidí) věděl, jak má před konferencí v Postupimi kritické hlasy umlčet. Vypustil pověsti o werwolfech a 31. 7. došlo k záhadné explozi v Ústí-Krásném Březnu (s následným zabíjením Němců), která zřejmě měla doložit jejich záškodnickou činnost. Česká svědectví o ústeckých zvěrstvech čtenář nalezne v Intoleranci. Poté, co Daily Mail 6. 8. 1945 referoval o zvěrstvech při brněnském pochodu smrti, který si podle článku v onom listu vyžádal asi čtyři tisíce obětí z cca 25–30 tisíc, začali jeho britští přátelé Beneše hájit. V listu New Stateman zvláštní dopisovatel tvrdil, že do Německa bylo na práce odvlečeno 1 200 000 Čechů a Slováků, z nichž se vrátilo jen 700 tisíc. Půl milionu tedy zahynulo, což byla naprostá lež. V příspěvku se dále pravilo, že se Němci v Československu odmítli asimilovat.
Počátkem října 1945 zveřejnil britský Daily Herald článek o nelidských poměrech v československých koncentračních táborech pro Němce. Nebyl jediný, ale konkrétně o něm jednala čs. vláda, která se začala obávat, že by takové články mohly ovlivnit postoj britských míst k vyhánění a tím je zkomplikovat. Týdeník Obzory 10. 11. 1945 uvedl, že pověst Československa na Západě nebyla ještě nikdy tak špatná, a uvedl příklady vyhánění. Do této doby spadá i návštěva britského poslance Richarda R. Stokese v koncentračním táboře v Praze na Hagiboru. Varován, že se nemá nechat zmást potěmkinovskými vesnicemi, objevil se tam časně ráno ve chvíli předávání pracovních otroků různým soukromým zájemcům. Prohlédl si kuchyni tábora a shledal, že denní příděl potravy je 750 kal., tedy méně než byly příděly v německých koncentrácích. Zjistil, že takových táborů je v Čechách nejméně čtyřicet (ve skutečnosti jich bylo mnohem více).
Spojenecká kontrolní rada také zmařila starší české plány poslat mladší ročníky čs. Němců na nucené práce do SSSR. První zprávu o této dohodě mezi ČR a SSSR přinesl list Yorkshire Post již 16. 9. 1944. Později, 29. 6. 1945, City and East London Observer upřesnil, že se jedná o muže mezi 18 a 38 lety.
Zatímco předchozí dekrety presidenta obstavovaly čs. Němcům a Maďarům jejich majetek (dekret o národní správě německého majetku, o konfiskaci a rychlém rozdělení zemědělského majetku), přišli dekretem č. 33 z 2. 8. 1945 o čs. občanství a dekret č. 71 z 19. 9. 1945 jim ukládal povinné pracovní nasazení. Dekrety uplatňovaly proti čs. Němcům a Maďarům princip kolektivní viny. Pro uchování majetku a vyhnutí se vyhnání bylo klíčové znovunabytí čs. občanství. I zde házely úřady žadatelům o jeho vrácení klacky pod nohy. Němci žili v podmínkách blízkých stannému právu, obklopeni vzedmutými protiněmeckými emocemi obyvatelstva i úřadů, které již jednaly pouze ve státním jazyku československém. Navíc žádosti bylo možné podat jen v určených lhůtách, pro každou kategorii jinak. V roce 1945 tak směli žádat o zpětné přiznání občanství jen německé manželky Čechů, v roce 1947 v posledních měsících odsunu zase jen němečtí manželé českých manželek a teprve od roku 1949, kdy už bylo v ČSR jen nepatrné množství původního německého obyvatelstva, ostatní. Němcům byla okamžitě po skončení války zastavena výplata penzí a důchodů, německy mluvícím Židům, kteří se vrátili, nebyla jejich výplata obnovena. Např. Alfred Kohn, univerzitní profesor světového jména, který přežil útrapy Terezína, živořil po válce z balíčků potravin, které mu posílali jeho bývalí žáci z Anglie. Později se podařilo dosáhnout, aby státně spolehliví Němci dostávali své důchody. Vyplácení důchodů bývalým čs. státním zaměstnancům a pensí státním úředníkům se prosadit nezdařilo.
Velkou výjimku v otázce zpětného nabytí čs. občanství tvořilo Těšínsko a Hlučínsko. V Těšínsku šlo o početnou skupinu asi 110 tisíc tzv. volkslistářů, cca 60 % místního obyvatelstva, které německé úřady zapsaly do Volksliste (Deutsche Volksliste, DVL, niemiecka lista narodowa, volkslista), což byl národnostní soupis Němců a osob s německým původem na území Polska připadlém Německu. Deutsche Volksliste měla čtyři tzv. oddělení podle stupně němectví. Do oddělení I národnostního soupisu (DVL I neboli Deutsche Volksliste, Abteilung I) byli zapsáni Němci aktivně prosazující němectví v předválečném Polsku (včetně Československem odstoupeného těšínského území). Ti směli vstoupit do NSDAP ihned. Do DVL II (Deutsche Volksliste, Abteilung II) byli zapsáni Němci pasivní vůči prosazování němectví, ale kteří si prokazatelně zachovali němectví. Ti mohli vstoupit do NSDAP až po určité zkušební lhůtě. Do DVL III se zapsaly polonisované osoby německého původu zpravidla již německy nehovořící, ale neprotivící se němectví, osoby cizího původu, které uzavřely sňatek s Němcem, osoby hovořící slovanským jazykem, ale německého původu (deutschstämmig), tj. Kašubové, Mazurové a Slezané. Všichni za podmínky, že nebyli členy polských politických organisací. Obdrželi tzv. německou státní příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf), přičemž maximální lhůta pro odvolání německého občanství ze strany státu byla deset let. Do DVL IV připadly osoby německého původu, které podlehly polonisaci a aktivně podporovaly polskost členstvím v polských politických organisacích a samy na sebe nahlížely jako na Poláky, dále osoby neněmeckého původu, které podporovaly politiku Třetí říše. Obdrželi taktéž německou státní příslušnost na odvolání. Německá státní příslušnost na odvolání nebylo plnohodnotné státní občanství – osoby zapsané do Deutsche Volksliste, Abteilung III a IV nesměly vykonávat úřad. Kdo z Čechů se při posledním československém sčítání lidu nebo po polském záboru Těšínska přihlásil ke slezské národnosti, stal se německým státním příslušníkem bez možnosti opce. Muži zapsaní do DVL podléhali vojenské povinnosti. Mužům-volkslistářům z oddělení III a IV úřady nedůvěřovaly, takže rukovali k nebojovým a strážním útvarům. (Stejně se zacházelo s protektorátními Čechy, kteří si změnili národnost na německou.) Jenže strážní oddíly v koncentračních táborech patřily pod SS. Do bojových útvarů byli nasazováni teprve ke konci války, kdy většina nově vzniklých německých bojových útvarů byla tvořena téměř výhradně Poláky.
Československé úřady se po válce snažily záležitost volkslistářů velmi rychle vyřídit, protože většina z nich pracovala v kamenouhelných dolech a jejich nejistota ohledně hrozícího odsunu se odrážela v pracovní morálce nejen jejich, ale zprostředkovaně i celých havířských part. Nakonec většina volkslistářů obdržela čs. občanství zpět. Žádosti o čs. státní příslušnost se však nesmělo vyhovět, porušil-li žadatel povinnosti československého občana, což se velmi dotýkalo československých Poláků a jejich činnosti v roce 1938 a 1939.
Hlučíňané, většinou Moravci mluvící dialektem smíšeným z češtiny, polského a německého dialektu, se stali již na podzim roku 1938 německými státními občany bez možnosti opce, protože německou státní příslušnost nikdy nepozbyli. Hlučínsko bylo jako součást pruského Slezska připojeno k ČSR po 1. světové válce. Po 2. světové válce směli Hlučíňané nejdříve provisorně, pak trvale zůstat v ČSR.
Po různých peripetiích vyhánění skončilo v polovině roku 1947, kdy v Československu zůstalo 239 911 Němců. Vyhnáni byli i českoslovenští Židé přeživší šoa, pokud se hlásili při posledním sčítání lidu v ČSR (1930) k německému kulturnímu okruhu, k německé národnosti. Jsou zaznamenány případy vyvlastnění a vyhnání švýcarských státních příslušníků, rozhodující byl jazyk.
Ke konci roku 1947, a hlavně od března 1948 organisovaly úřady tzv. přesun a rozptyl nespolehlivého německého obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí. Nastalo další vyhánění, tentokrát v rámci státu. Týkalo se to téměř jednoho sta tisíc Němců a všech českých veřejných zaměstnanců, kteří měli německé manželky. Početné resoluce docházející čs. vládě žádaly okamžitě odsunout (všechna) smíšená manželství do vnitrozemí, suspendovat státní a veřejné zaměstnance, kteří mají za manželky Němky, důkladnou očistu od pozůstalých Němců, kolaborantů a zrádců, a konaly se na podporu toho demonstrace. Pražský osidlovací úřad například 24. 4. 1947 vydal národním výborům instrukci, aby byli odvoláni všichni národní správci, kteří se v porevoluční době stýkali s německými ženami.
Počet obětí vyhnání
Co se týká odhadu počtu obětí z řad sudetských Němců, používají němečtí historici v zásadě stejnou methodiku: počet sudetských Němců v odstoupených územích Německu podle sčítání lidu v roce 1939, plus počet českých Němců v protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše), plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad), minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad), minus jejich ztráty na frontě (odhad), minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, počet v NDR odhadnut), plus přirozený přírůstek mezi lety 1945–50 (odhad). Z toho jim vyšel nejnižší počet obětí 216 tisíc, nejvyšší 272 tisíc. Spolkový archiv v Koblenci udává 241 tisíc obětí. Novější odhady vycházejí z počtu kolem 270 tisíc i více. Ne všichni z tohoto počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 % sudetských Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo mimo ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou, na nemoci kvůli nedostatečné lékařské péči.
Jenže u této methodiky je několik podstatných úskalí. Sudetoněmecké rodiny, jimž sčítací komisaři při československých sčítáních lidu neoprávněně připsali čs. národnost, obdržely po odstoupení území Německu německou státní příslušnost, ale ti, kteří po válce na své německé národnosti netrvali, přešli bezprostředně po válce s poukazem na svou národnost podle posledního čs. sčítání lidu opět k Čechům. Nebylo jich zřejmě málo, kdo by chtěl do neblahých životních podmínek v poválečném Německu! Takto definovaná skupina jako celek čítala přes 300 tisíc osob, protože v prvních československých parlamentních volbách volilo sudetoněmecké strany o 220 tisíc voličů více, než bylo v českých zemích Němců.
Druhým úskalím jsou Češi, kteří žili v územích odstoupených Německu, ale nedostali německou státní příslušnost a chtěli ji mít. Za tím účelem se museli přihlásit k národnosti německé. Po válce se mohli, pokud je nikdo neudal, opět vydávat za Čechy. Kolik takových případů bylo, není nikde podchyceno. Ví se jen, že tato skupina čítala, použijeme-li výše uvedeného odhadu Ernsta Müllera, alespoň 100 tisíc osob. Jak dalece se první skupinou prolíná, není známo.
Třetím úskalím je, zda 194 tisíc Čechů, kteří dostali automaticky přiděleno říšské občanství po odstoupení českých území Německu a neoptovali pro ČSR, bylo nebo nebylo započteno do sudetoněmeckých ztrát. I tato skupina se může s první skupinou prolínat. Dá se také předpokládat, že Češi z této skupiny padlí v německých ozbrojených silách nejsou ze sudetoněmeckých ztrát vyděleni. Lidé z této skupiny byli po válce považováni za Čechy.
Je zřejmé, že pomocí těchto skupin se dá v podstatě libovolně manipulovat s počtem obětí vyhnání. Občas se vyskytující česká premisa, že do počtu obětí byli započteni i Židé hlásící se v čs. meziválečných sčítáních lidu k německé národnosti, kteří později se stali oběťmi šoa, je lživá. Při sčítání lidu v odstoupených územích v roce 1939 a při registraci Němců v protektorátu v roce 1940, což jsou výchozí údaje pro odhad počtu německých obětí, nebyli započítáváni k Němcům.
Společná česko-německá komise historiků tvrdila, že cca 91 tisíc sudetských Němců se prohlásil v roce 1946 za Čechy. Za Němce a Maďara pro účely dekretů se přitom považovala každá osoba, která se přihlásila k německé či maďarské národnosti při jakémkoliv sčítání lidu po roce 1929 a toto přihlášení se k národnosti přitom nemohla žádná osoba vzít v roce 1945 zpět, natož v roce 1946. Ale tento počet, pomineme-li nereálné datum přihlášení se k české národnosti, může odpovídat lidem z prvních dvou uvedených kategorií.
České odhady po roce 1989 vycházejí ze záznamů o úmrtí nepřirozenou smrtí, kterých bylo nalezeno po matrikách přes 15 tisíc. Relativně četné sebevraždy celých sudetoněmeckých rodin na čs. území i mimo něj padají na vrub násilného vysídlení – oficiální počet sebevražd z řad sudetských Němců za rok 1945 na československém území byl 5558 (podle Rozumět dějinám: 6667). Odhadovaný maximální počet obětí z řad čs. Němců zemřelých následkem odsunu ještě na území ČSR je 30–40 tisíc. Protože methodikou bylo vyhledávání úmrtí v matričních záznamech na území Československa, nebude odhad relevantní, neboť když například vaši sousedé tehdy povraždili v lese nebo za chalupou najednou několik Němců – Češi zabíjeli i jen tak z radosti, že si mohou zastřelit Němce – neběželi jste to zřejmě nejbližší matrice hlásit. Také bylo hojně rozšířeno falšování příčin úmrtí, zejména v českých koncentračních táborech a věznicích, což je údajně v oněch odhadech reflektováno. Úmrtí přirozenou smrtí následkem násilného vysídlení nad obvyklou mortalitu byla pominuta. Němečtí dějepisci ve Společné česko-německé komisi historiků, vidouce úpornou snahu svých českých kolegů snížit za každou cenu počet obětí vyhnání, zcela resignovali.
Dotyčná komise historiků dále uvedla, že v 50. letech minulého století se vycházelo z 3,7 milionu padlých německých vojáků, kdežto dnešní bádání prý naznačují, že počet padlých bude asi 5 milionů, což by se mělo promítnout také ve vyšším počtu padlých československých Němců (207 tisíc podle Rozumět dějinám, zatímco 190 až 199 tisíc podle Škorpila) a současně že německý odhad počtu čs. Němců v NDR v roce 1950 byl 914 tisíc, kdežto dnes již dostupná statistická data udávají jen 612 tisíc. Zahrneme-li i oněch 91 tisíc přenárodnělých osob podle Rozumět dějinám do odhadu ztrát německých historiků, zjistíme, že se počet obětí a nezvěstných z řad Sudetoněmců zvýší o dalších 203 tisíc, tedy na celkových, použijeme-li údaj Spolkového statistického archivu, na 444 tisíc. Jenže u tak vysokého počtu obětí vyvstává i otázka, kde hledat jejich ostatky, velká pohřebiště by se zachovala ve svědectvích alespoň několika mála svědků.
K dobrovolným odchodům do třetích zemí a ke změně identity, které dále zdůrazňují čeští historici, chybí jakýkoliv odhad. Proti nim hovoří fakt, že zajatí vojáci a Němci vyhnaní do americké okupační zóny byli Američany ihned identifikováni a místopřísežně vyslechnuti, což jim v podstatě pozdější změnu identity znemožnilo. Dalším argumentem proti takovému tvrzení byla rozšířená představa vyhnaných, že se později opět dostanou ke svému majetku v ČSR. A také, kdo by prchal do daleké ciziny bez rodiny nebo jen s její částí, aby se s blízkými pravděpodobně již nikdy neshledal? V knize Rozumět dějinám se také tvrdí, že nespecifikovaný počet sudetských utečenců se z praktických důvodů vydával za říšské, z východu vyhnané nebo uprchlé Němce. To je ale naprostý nesmysl, tímto postupem nemohli sudetští Němci nic získat. Pro odlišné německé pojetí vlasti jako malého území je nereálné předpokládat, že by se čs. Němec své vlasti vůbec někdy vzdal, třeba tím, že by ji zapřel. I jinak to nebylo proveditelné, protože původ každého Němce prozradí jeho dialekt, nebo, mluví-li zcela spisovně, oblastní akcent či spisovné výrazivo charakteristické pro danou oblast, jinde nepoužívané. Němci se v tom velmi dobře orientují. A ČSR byla jedním z největších semenišť německých dialektů v Evropě. Jedná se o hrubou neznalost českých historiků, nebo o zlovolnou lež oficiální české historiografie.
Zkoumejme i nevyřčenou hypothesu, že část československých Němců mohla být odvlečena do pracovních táborů v SSSR. V době obsazování českých zemí byl již nedostatek pracovních sil v GULAGu vzniklý zařazením vězňů do Rudé armády saturován odvlečeným maďarským, rusínským, slovenským civilním obyvatelstvem, Němci z Maďarska a z východních území říše. Nelze dost dobře předpokládat, že by Rusové na práce do SSSR odvlékali po válce sudetské Němce, převážně starce a ženy, když měli k disposici německé válečné zajatce. Počet civilních osob z řad Sudetoněmců zabitých následkem vojenských operací do konce války je vyčíslen společně s dalšími čs. občany ve válečných ztrátách ČSR, přičemž celkový počet takových osob je o dva řády nižší než jakýkoliv německý odhad.
Do výše uvedených počtů nejsou zahrnuti Němci, kteří se přistěhovali mezi roky 1938–1945 z oblastí mimo původní ČSR (asi 150 tisíc), a uprchlíci německé národnosti, kteří opustili své domovy na východě. Podle čs. údajů z roku 1953 bylo jen německých uprchlíků na území ČSR bezprostředně po konci války asi 600 tisíc. Jiné zdroje, například Rozumět dějinám, udávají počty vyšší, např. asi 1 000 000 uprchlíků ze Slezska a další statisíce z celé východní části Německé říše. Kolik jich bylo Čechy usmrceno, není známo, k tomu neexistuje ani přibližný odhad.
Češi taktéž mučili a zabíjeli zajaté německé vojáky před jejich předáním spojencům. Kolik jich pobili, známo není, neexistuje ani jediný odhad. Z tehdejších panujících protiněmeckých nálad a z toho, že vojáci byli zjevnými nositeli německé moci, plyne, že jich bylo zabito zřejmě hodně. Později jich přes 40 tisíc přidělila Rudá armáda Československu na práci. U této skupiny činily ztráty na životě v roce 1945 asi 20 %, v dalších letech 2 až 5 %.
Součástí úsilí o národní stát byla i likvidace maďarské menšiny, čítající přibližně půl milionu obyvatel převážně z jižního pohraničí Slovenska. Beneš a jeho politické okolí předpokládali, že vůči nim uplatní podobný postup jako vůči čs. Němcům. Sovětský souhlas Beneš měl již z prosince 1943 z návštěvy Moskvy. Beneš si chtěl usnadnit situaci také výměnou Maďarů ze Slovenska za Slováky z Maďarska. KSČ si vymohla na londýnské exilové vládě tři principy zacházení se slovenskými Maďary: (1) potrestání všech osob maďarské menšiny, které se provinily proti republice, (2) všichni antifašisté z maďarské menšiny, kteří bojovali proti hitlerismu, mají automaticky nárok na čs. státní občanství, (3) ostatní budou moci optovat pro ČSR, nebo se vystěhovat, přičemž o každém případu rozhodne vláda. Západní velmoci se k vyhánění maďarské menšiny postavily záporně. Rusové začali od 22. 12. 1944 hovořit o rodícím se novém demokratickém Maďarsku, což pro ČSR signalisovalo komplikace. Dne 12. 4. 1945 byli rozhodnutím předsednictva Slovenské národní rady (SNR) ze státních a veřejných služeb okamžitě propuštěni všichni zaměstnanci maďarské národnosti. Tento krátkozraký krok vyvolal obrovské obtíže státní správy v oblastech obývaných Maďary, nebylo, kdo by prosazoval zájmy státu. 18. 5. 1945 zakázala SNR členství Maďarů ve všech politických stranách včetně komunistické. Komunistům totiž vadili, protože Maďaři je zcela správně obviňovali z nacionalismu neslučitelného s komunistickou doktrínou. Českoslovenští Maďaři byli dekretem presidenta republiky z 2. 8. 1945 zbaveni čs. občanství.
V první etapě vyhnání měli ze Slovenska odejít všichni Maďaři, kteří se po listopadu 1938 na území odstoupené Maďarsku přistěhovali, a kteří se menší měrou provinili proti státu. V rámci tohoto odsunu bylo vypuzeno za hranice asi 32 tisíc lidí. V druhé etapě se mělo uskutečnit hromadné vystěhování maďarské menšiny ze Slovenska a repatriace Slováků z Maďarska. Zde se vyskytly komplikace, protože maďarská vláda začala okamžitě protestovat u vítězných mocností, odsoudila vyhánění a výměnu obyvatel jako opatření nelidská a nedemokratická. Početné skupiny Slováků v Maďarsku navíc odmítaly v četných memorandech repatriaci. Rozsáhlejší výměna obyvatel mohla být uskutečněna jedině v dohodě s Budapeští a schválit by ji musely velmoci. I v srpnu 1946 na pařížské mírové konferenci byli zástupci britské a americké vlády ostře proti vyhánění Maďarů ze Slovenska. Britové navrhovali výměnu obyvatelstva mezi oběma státy systémem kus za kus. Cesta k řešení na mezinárodním foru byla pro ČSR uzavřena. Vláda tedy nasadila lákadlo re-slovakisace, do níž se přihlásilo téměř 411 tisíc slovenských Maďarů, většinou ze strachu před odsunem a vyvlastněním. Ústřední reslovakizační komise uznala 200 tisíc žádostí za oprávněné. Re-slovakisací se Maďaři zbavili hrozby zabavení majetku. Většina čs. politiků a úředníků si uvědomovala, že jde vlastně o podvod.
Až v dubnu 1947 byla repatriována první skupina, na Slovensko přišlo 18 tisíc nemajetných Slováků z Maďarska. Později jich recipročně, výměnou za Maďary systémem kus za kus, přibylo celkem 73 273. Slováci z Maďarska odcházeli dobrovolně, Maďaři ze Slovenska byli vystěhováváni násilím, a tímto způsobem jich bylo vyhnáno o cca 15 tisíc více než repatriovaných Slováků. Většina Slováků raději v Maďarsku zůstala. Souvislost s vyháněním slovenských Maďarů má i odsun Podunajských Švábů z Maďarska, kteří byli vyhnáni z ekonomických důvodů, protože po válce se vracelo ze ztracených maďarských území na 300 tisíc Maďarů-uprchlíků a k tomu hrozil příchod dalších z ČSR. (Hned při obsazování maďarského území Rudou armádou byly sovětským velením expedovány do GULAGu osoby, jejichž příjmení bylo nebo připomínalo německé, bez ohledu na národnost.) Na základě křehkého politického konsensu vznikla mezi vládnoucími maďarskými politickými stranami dohoda o vystěhování asi 200–250 tisíc maďarských Němců, hlavně aktivních nacistů a jejich rodin. Sovětský zástupce ve spojenecké kontrolní komisi chtěl, aby Němci byli vystěhováni v dvojnásobném počtu, aby na jejich místo mohli přijít Maďaři ze Slovenska. Maďarská vláda byla přinucena lavírovat. Nakonec se jí zdařilo si ostatní maďarské Němce ponechat. Vystěhováno bylo přes 135 tisíc Podunajských Švábů do americké okupační zóny v Německu, 60 až 70 tisíc jich bylo odvlečeno do GULAGu z celkových asi 800 tisíc. Jejich ztotožnění s maďarským státem bylo takové, že odjíždějíce vlaky do Německa, pěli mnohdy na rozloučenou maďarskou státní hymnu.
Vnitřní vyhánění, přesídlení do českých zemí, zejména do pohraničí, začalo 25. 10. 1945 a to jen u mužů. Mnozí postižení utíkali, vzpírali se, čs. policie proto přepadávala a odvlékala muže v noci. Maďarsko opět bilo na poplach a žádalo demokratickou světovou veřejnost o pomoc. Čs. ministerstvo zahraničí si na ministerstvu vnitra vynutilo přerušení deportací, takže se do českých zemí touto cestou dostalo jen na 9600 maďarských mužů, z nichž dvě třetiny se ještě před koncem roku vrátily domů. Pak přišlo nařízení, že mají být napříště přesídlováni i s rodinami. Druhá fase přesidlovaní v rámci státu nastala v červenci 1946 a trvala až do února 1947. Přes mezinárodní protesty zaplnila ČSR svými Maďary pohraničí po Němcích. Dělo se tak podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti (č. 88/1945 Sb.), možnost odvolání proti rozhodnutí úřadů neexistovala. Oficiálně se to vydávalo pod tlakem zahraničního veřejného mínění za dobrovolné činy. V některých oblastech, jako v Ústí n. L., strčili Maďary rovnou do kárných táborů. Ušetřeny nebyly ani osoby, které se přihlásily k re-slovakisaci, a antifašisté. Transportovali je do nových bydlišť v dobytčích vagónech. Do jejich opuštěných slovenských bydlišť a statků se nastěhovali Slováci jako tzv. důvěrníci. Přesunuto do Čech bylo 44 129 osob, z nichž jen 2514 později prohlásilo, že odešlo ze Slovenska dobrovolně.
Útěky z českého pohraničí zpět domů na Slovensko se množily, výzvy slovenským úřadům k jejich navrácení byly neúspěšné kvůli nedostatečné slovenské organisaci. Dne 30. 9. 1948 vydala (již komunistická) čs. vláda nařízení, podle kterého budou osoby maďarské národnosti, které konaly pracovní povinnost v českých zemích, uvolněny z pracovního poměru k 1. 5. 1949. Na Slovensko se pak vrátilo 24 060 osob. V říjnu 1948 ČSR vrátila čs. občanství osobám maďarské národnosti, které byly čs. občany k 1. 11. 1938, v listopadu se vyňala maďarská půda z konfiskace. Půl milionu osob bylo tedy zcela zbytečně diskriminováno. Kolik čs. Maďarů následkem takového zacházení zahynulo, není známo.
Námitky, že Němci v okamžiku vyhánění již nebyli československými státními příslušníky, protože se v letech 1938 a 1939 v českých zemích stali bez vlastního přičinění německými občany, neobstojí. S Němci ze Slovenska, kteří se německými státními příslušníky nikdy nestali, se nezacházelo jinak. Následující úvahy se týkají i čs. Maďarů. Žádné opatření učiněné po Mnichovu, vídeňské arbitráže, včetně německo-československé smlouvy o otázkách státní příslušnosti apod., neuznal československý právní řád pro sebe za závazné – tedy všichni, kdo byli československými státními příslušníky 29. 9. 1938, byli jimi i se svými dětmi do 3. 8. 1945. Všechny poválečné akty proti Němcům a Maďarům do 3. 8. 1945 byly tedy prachsprostým porušením smlouvy o ochraně menšin a stále ještě platné ústavy z roku 1920. Na základě dekretu presidenta republiky bylo v ten den Němcům a Maďarům odňato čs. občanství; staly se z nich osoby bez státní příslušnosti. Přitom stále platný právní řád předválečné doby zákonodárné akty v podobě ústavních dekretů nebo dekretů presidenta republiky neznal.
Odnětí státního občanství na základě příslušnosti k určité národnosti je flagrantním porušením smlouvy o ochraně menšin. Jejich vysídlení je přímo zločin. Otázka, zda systém ochrany menšin vázaný na existenci Společnosti národů zanikl v důsledku jejího rozpuštění v dubnu 1946 anebo později, není v theorii ani praxi vyřešena. Neexistuje však důvod pochybovat o tom, že v hlavním období vyhánění Němců z ČSR ještě platil. Navíc v okamžiku, kdy nabyly platnosti stanovy Organisace spojených národů, tj. 24. 10. 1945, bylo Československo vázáno jejich ustanoveními, která bezpodmínečně zakazovala jakoukoli diskriminaci podle rasy a jazyka, a to jak státních příslušníků, tak těch, kteří jimi nebyli. I poté byla v Praze vydávána zákonná ustanovení, která byla s tímto zákazem v ostrém rozporu. Každý transfer Němců a Maďarů za hranice nebo později v rámci státu se tedy příčil stanovám OSN. ČSR (dnes ČR) se ani teoreticky nemůže dovolávat toho, že zákaz diskriminace ve stanovách na základě článku 107 nemusel být brán v potaz v případě, který připouští výjimečná ustanovení pro akce vztahující se k nepřátelskému státu. Němce a Maďary, které ČSR vysídlovala, v žádném případě nepovažovala za státní příslušníky nepřátelských států, když považovala za nutné je zbavit čs. občanství. Tím, že aktivní i pasivní volební právo v roce 1946 přiznala jen Čechům, Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, zcela diskriminovala čs. občany, kteří se při sčítání lidu roku 1930 přihlásili k židovské národnosti, vojáky německé národnosti z čs. vojenských složek ve Velké Británii, stejně jako anglické ženy českých vojáků, o čs. Němcích a Maďarech nemluvě.
Pokoušet se vylíčit vyhnání neslovanských menšin z ČSR jako akt slučitelný s mezinárodním právem tedy nelze. Že vyhnání bylo genocidou, je také nade vší pochybnost – české počínání se shoduje jak s definicí genocidy OSN z 9. 12. 1948, tak s definicí například ve francouzském trestním zákoníku: Genocida je realisace odsouhlaseného plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické, rasové, náboženské skupiny nebo skupiny stanovené podle nějakého jiného svévolného kriteria.
Dalšími skupinami, které byly v rámci státu nuceně přesídleny, byli jihomoravští Chorvati (též jihomoravští Charváti) a Cikáni z východního Slovenska. Chorvati za trest, že se za války většinou přihlásili k němectví, na severní a střední Moravu, Cikáni do Sudet kvůli tomu, že v pohraničí chyběly pracovní síly. První deportace Chorvatů proběhly v letech 1946–47. Byly jim zkonfiskovány statky a pobytem přikázáni do okresů Olomouc a Vyškov. Nevyhnaný zbytek byl sestěhován do tří vesnic v mikulovském okresu. V polovině roku 1948 přišla řada i na ně. Alespoň už měli možnost směny nemovitého majetku za majetek v místě přesídlení. Byli ale rozptýleni do 118 obcí. Zásah do jejich života to byl značný – ve svých původních domovech na jižní Moravě pěstovali kukuřici a vinnou révu, v novém bydlišti byli konfrontováni se zcela jinými, podstatně drsnějšími klimatickými podmínkami.
Hlučíňanům hrozilo až do začátku 50. let vysídlení do vnitrozemí. Starousedlíci z jihočeského Vitorazska (Nové Hrady, České Velenice), které historicky českým zemím nepatřilo a stalo se součástí státu až po první světové válce, dokonce sami začali resignovaně požadovat své vysídlení do nitra státu, k němuž došlo až v polovině 50. let.
Genocida českých Cikánů byla téměř dokonalá – přežilo ji jen několik desítek rodin, kolem pěti set lidí. Nedostatek pracovních sil podnítil úřady k nucenému přestěhovávání východoslovenských Cikánů do českého pohraničí (někteří byli získáni na základě dobrovolnosti). Sledovala se tím také jejich větší integrace do pracovního procesu a do společnosti. Dovedeno do důsledků: dnešní vysoký počet Cikánů v ČR je přímý následek vyhnání sudetských Němců.
Klíčovou osobou poválečného vyhánění byl Edvard Beneš. Jako president se snažil z utilitaristických důvodů plnit požadavky českého národa. Tím se vmanévroval do pozice zločince od psacího stolu (Schreibtischtäter) typu Adolfa Eichmanna, Slobodana Miloševiće a Radovana Karađžiće ( ??? – pozn. ČB korzára ). Osobně nikoho nezabil, ale svým jednáním zabíjení, mučení a nelidské zacházení umožnil a podpořil. Mohl se do věci vložit a rozsah násilí, zejména v době tzv. divokého odsunu, podstatně omezit. Neudělal to, ba dokonce svými veřejnými projevy vyhánění značně přiostřoval a svými podpisy (dekretů prezidenta republiky) legalisoval bezpráví. Učinit tak o půl století později, byl by postaven před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny, jako je onen v Haagu, včetně ministrů obrany, vnitra a vůdčích politiků všech tehdejších českých politických stran bez rozdílu. Česko mu ale, celému světu navzdory, staví pomníky.
Prameny: [Arburg], [Berton], [Berwid-Buquoy], [Brandes, 1999],[Brandes, 2003], [Brandes, 2005], [Brügel, 1974], [Courtois], [Chocholatý-Gröger, 2005], [Churaň], [Intolerance], [Jaksch-Kolarz], [Janusz], [Kalvoda],[Kaplan], [Klimek, 2003-2], [Král, 1964], [Král, 1972], [Křen], [Kučera J., 1994], [Kučera J., 2005], [Kudrna, 2010], [Kural, 2008], [Lendvai], [Neander],[Prečan], [Staněk], [Staněk-Arburg], [Stark], [Škorpil], [Turnwald], [Vondrová],[Wilhelm]
Prameny
[Arburg]
Arburg, Adrian von: Tak či onak. In: Soudobé dějiny č. 3/2003, Praha 2003
[Bartoš]
Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938–1945. Praha 1986
[Bartoš-Borák]
Bartoš, Josef, Borák, Mečislav: Češi v Říšské župě Sudety. In: Hořák, Martin, Jelínek, Tomáš (eds.): Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí. Studijní materiál pro učitele dějepisu, Galén, Praha 2006
[Beran]
Beran, Ladislav Josef: K demytizaci mnichovských událostí. In: Polygon 1/2002, Curych, Ottawa únor 2002
[Berton]
Berton, Stanislav: Beneš – Jaksch – Ripka – odsun. In: CS-magazín 11/2010, www.cs-magazin.com
[Berwid-Buquoy]
Berwid-Buquoy, Jan: Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR (1919–1920). BI-HI Verlag Berlin, Herbia, České Budějovice 2005
[Bílek]
Bílek, K.: Jak je starý název Český ráj. In: Zpravodaj Místopisné komise ČSAV 18/1977
[Bohmann]
Bohmann, Alfred: Menschen und Grenzen. Band 4: Bevölkerung und Nationalitäten in der Tschechoslowakei, Köln 1975
[Boldt]
Boldt, Frank: Cheb město evropských dějin. Esej o česko-německé koexistenci. Paseka, Praha-Litomyšl 2010
[Boyer, 1995]
Boyer, Christoph: Die Vergabe von Staatsaufträgen in der ČSR in den dreißiger Jahren – ein Vehikel zur Ruinierung der sudetendeutschen Wirtschaft? In: Hoensch, Jörg K. (ed.): Scheitern der Verständigung: Tschechen, Deutsche und Slowaken in der Ersten Republik. Klartext, Essen 1995
[Boyer, 1999]
Boyer, Christoph: Nationale Kontrahenten oder Partner? Studien zu den Beziehungen zwischen tschechischer und deutscher Wirtschaft der ČSR (1918–1938), Quellen und Darstellungen zur Zeitgeschichte, Band 42. Oldenbourg, München 1999
[Brandes, 1999]
Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I und II, R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999
[Brandes, 2003]
Brandes, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäische Alliierten 1939–1945. Die Regierungen Polens, der Tschechoslowakei und Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran. Collegium Carolinum, München 1988; česky: Exil v Londýně 1939–1943. Karolinum, Praha 2003
[Brandes, 2005]
Brandes, Detlef: Der Weg zur Vertreibung 1938–1945. Plän und Entscheidungen zum Transfer der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen. Oldenbourg Wissenschaftsverlag GmbH, Collegium Carolinum. München 2005
[Brod]
Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002
[Brügel, 1967]
Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1918–1938. Nymphenburger Verlagsbuchhandlung GmbH, München 1967; česky: Češi a Němci 1918–1938. Academia, Praha 2006
[Brügel, 1974]
Brügel, Johann Wolfgang: Tschechen und Deutsche 1939…1946. Nymphenburger Verlagshandlung GmbH, München 1974; česky: Češi a Němci 1939-1946. Academia, Praha 2008
[Bystrov]
Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb Překáželi. Bystrov a synové, Praha 1999
[Courtois]
Courtois, Stéphane: Die Verbrechen des Kommunismus. In: Courtois, Stéphane, Werth, Nicolas, Panné, Jean-Louis, Paczkowski, Andrzej, Bartošek Karel, Margolin, Jean-Louis: Das Schwarzbuch des Kommunismus. Unterdrückung, Verbrechen und Terror. Piper, München, Zürich 1998
[Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967]
Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967. München 1967
[Dudek]
Dudek, František: Iluze a mýty spojované s hospodářskou emancipací českého národa. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 7, Praha 2007
[Dvořák]
Dvořák, L. F.: Vnitřní hospodářská politika Československé republiky. In: Kapras, Jan, Němec, Bohumil, Soukup, František (eds.): Idea československého státu, Národní rada československá, Praha 1936
[DZBohemia]
Deutsche Zeitung Bohemia, 18. 10. 1925
[Emmert]
Emmert, František: Češi ve wehrmachtu. Zamlčené osudy. Vyšehrad, Praha 2005
[Firt]
Firt, Julius: Knihy a osudy. Köln 1972
[Frank]
Frank, Ernst: Mein Leben für Böhmen. Als Staatsminister im Protektorat, ARNDT-Verlag, Kiel 1994
[Frankl]
Frankl, Michal: Poslední vlaky ke svobodě. In: Respekt 12/2009, Praha 2009
[Fučík, 2009]
Fučík, Josef: Generál Podhajský. Paseka, Praha 2009
[Gazdík]
Gazdík, Jan: Konec státu. Od mnichovské smlouvy k protektorátu. In: Mladá fronta Dnes, Praha 13. 12. 2008
[Gebel]
Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938–1945. Oldenbourg, München 1999
[Gebhart]
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938–1939. In: Český časopis historický 96 (1998)
[Gebhart-Kuklík]
Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a, XV. b. Paseka, Praha 2006, 2007
[Glaser]
Glaser, Kurt: Die Tschecho-Slowakei. Politische Geschichte eines neuzeitlichen Nationalitätenstaates. Althenäum, Bonn 1964
[Groulík]
Groulík, Karel: Böhmens Irrweg durch das 20. Jahrhundert. České Budějovice 1994
[Habel]
Habel, Fritz-Peter: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet. 1938/39, Langen Müller, München 1996
[Haffner]
Haffner, Sebastian: Von Bismarck zu Hitler. Kindler Verlag GmbH, München 1987; česky: Od Biscmarcka k Hitlerovi. Pohled zpět. Votobia, Olomouc 1995
[Hajčík]
Hajčík, Gustav, Volejník, Jaroslav: Nezapomínáme. Fakta a data o památných dnech a událostech boje proti fašismu. Praha 1956
[Hanzlík, 2001]
Hanzlík, František: K osudům důstojníků a vojáků armády Slovenské republiky koncem roku 1944 a v průběhu roku 1945. In: Sborník příspěvků účastníků mezinárodní konference Válečný rok 1944 konané ve dnech 19.–20. 10. 1999 v Praze, Ministerstvo obrany – AVIS, Praha 2001
[Hanzlík, 2006]
Hanzlík, František: Případ kpt. Adolf Püchler. Svědectví agenta OBZ o nelegálním získávání financí zpravodajskou službou ministerstva vnitra 1946–1947. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2006
[Heumos]
Heumos, Peter: Die Emmigration aus der Tschechoslowakei nach Westeuropa und dem Nahen Osten 1938–1945. Collegium Karolinum, München 1989
[Heydrich]
The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i. e. Nazi Governor and Hitler's Representative in Czech Lands). Czernin Palace, Prague October 2, 1941. (legalized transciption of the original text incl. original errors),internetové stránky MZV ČR
[Historie sportu v Cvikově]
Historie sportu v Cvikově. In: Zpravodaj, Cvikov 09/2007, https://www.cvikov.cz/?show=zpravodaj
[Hoffmann]
Hoffmann, Roland J. (ed..): Odsun. Die Vertreibung der Sudetendeutschen. Vyhnání sudetských Němců. Dokumentace o příčinách, plánování a realizacietnické čistky ve středu Evropy 1848/49–1945/46, Sv. 1: 1848/49–1938/39. Sudetendeutsches Archiv, München 2000
[Huňáček]
Huňáček, Zdeněk a kol.: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka, Praha 1988
[Chocholatý-Gröger, 2005]
Chocholatý-Gröger, Franz: Šlonzáci a Volksliste. In: CS-magazín 7/2005, www.cs-magazin.com
[Chocholatý-Gröger, 2007]
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939. In: CS-magazín 8/2007, www.cs-magazin.com
[Chromec]
Chromec, Břetislav: Místopisný slovník Československé republiky. Československý kompas, Praha 1929
[Churaň]
Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006
[Intolerance]
Intolerance. Albis International, Ústí nad Labem 2004.
[Iuridictum]
Iuridictum, zákon o obraně státu (https://iuridictum.pecina.cz/w/Z%C3%A1kon_o_obran%C4%9B_st%C3%A1tu)
[Jaksch, 1970]
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Wissenschaft und Politik, Köln 1970; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné – z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři.)
[Jaksch-Kolarz]
Jaksch, Wenzel, Kolarz, Walter: Der Weg der letzten freien Deutschen. Dokumente und Berichte. London 1940
[Janišová]
Janišová, M.: Osud Židů v protektorátu 1939–1945. Trizonia, Praha 1991
[Janusz]
Janusz, Grzegorz: Německy mluvící menšiny po druhé světové válce Právní a politická situace v evropském srovnání. In: Jiří Pešek, Oldřich Tůma, Manfred Kittel, Horst Miller (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006
[Joza]
Joza, Petr: Rabštejnské údolí. Historie průmyslové výroby a koncentračních táborů u České Kamenice. Okresní muzeum Děčín, Děčín 2002
[Kalvoda]
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, díl 1 až 3, Toronto 1995, 1996, Dílo, 1998
[Kaplan]
Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice, národní politika. München 1985
[Kárník]
Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918–1938). Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Libri, Praha 2000
[Kárný]
Kárný, Miroslav: Die tschechoslowakischen Opfer der deutschen Okkupation. In: Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938–1945, Klartext Verlag, Essen 1994
[Klimek, 1996]
Klimek, Antonín: Boj o Hrad, díl I. a II. Panevropa, Praha 1996, 1998
[Klimek, 2002]
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002
[Klimek, 2003]
Klimek, Antonín: Vítejte v první republice. Havran, Praha 2003
[Klimek, 2003-2]
Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003
[Kovtun]
Kovtun, Jiří: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–35. Torst, Praha 2005
[Král, 1964]
Král, Václav: Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933–1947. Dokumentensammlung. ČSAV, Praha 1964
[Král, 1972]
Král, Václav: Proč je Mnichov neplatný, Horizont, Praha 1972
[Krsek]
Krsek, Martin: Všední den v ústí nad Labem ve stínu hákového kříže. In: Ústecký sborník historický 2005, Ústí n. L. 2005
[Křen]
Křen, Jan: V emigraci. Západní zahraniční odboj 1939–1940. Praha 1969
[Kučera J., 1994]
Kučera, Jaroslav: Statistische Berechnungen der Vetreibungsverluste – Schlußwort oder Sackgasse? In: Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938–1945, Klartext Verlag, Essen 1994
[Kučera J., 1999]
Kučera, Jaroslav: Minderheit im Nationalstaat: die Sprachenfrage in den deutsch-tschechischen Beziehungen 1918–1938. Quellen und Darstellungen zur Zeitgeschichte; Band 43. Oldenbourg, München 1999
[Kučera J., 2005]
Kučera, Jaroslav: Der Hai wird nie wieder so stark sein. Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; česky: Žralok nebude nikdy tak silný. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945–1948. Argo, Praha 2005
[Kudrna, 2003]
Kudrna, Ladislav: Když nelétali. Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Libri, Praha 2003
[Kudrna, 2010]
Kudrna, Ladislav: Odhodláni bojovat. Vlastenectví československých letců v průběhu druhé světové války na pozadí válečných a politických událostí. Naše vojsko, Praha 2010
[Kuklík-Čechurová]
Kuklík, Jan, Čechurová Jana: Czech Refugee Trust Fund a československá emigrace. In: Soudobé dějiny 1/2007, Praha 2007
[Kuklík-Němeček]
Kuklík, Jan, Němeček, Jan: Hodža versus Beneš. Praha 1999
[Kulka]
Kulka, Erich: Židé v československém vojsku na Západě. Naše vojsko, Praha 1992
[Kural, 2001]
Kural, Václav: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918–1938). Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001
[Kural, 2008]
Kural, Václav: Doslov. In: Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008
[Lacina, 1996]
Lacina, Vlastislav: Hospodářská politika československého státu a podnikání ve dvacátých letech 20. století. In: Moderní dějiny 4/1996
[Lacina, 1997]
Lacina, Vlastislav: Kapitalumschichtungen in der Tschechoslowakei im Laufe der Nostrifizierung. In: Teichová, Alice (ed.), Alois Mosser, Jaroslav Pátek (ed.): Der Markt in Mitteleuropa der Zwischenkriegszeit., Karolinum, Praha 1997
[Lendvai]
Lendvai, Paul: Die Ungarn. Ein Jahrtausend Sieger in Niederlagen. C. Bertelsmann, München 1999; česky: Tisíc let maďarského národa. Tisíc let vítezství v porážkách. Academia, Praha 2002
[Lorenz, 2002]
Lorenz, Willy: Liebe zu Böhmen. Amalthea Verlag, Wien – München 1988; česky: Dialog s českou zemí. Gemini 99, Praha 2002
[Lukeš]
Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London, New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999
[Macura, 1995]
Macura, Vladimír: Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ. H & H, Jinočany, 1995
[Macura, 1999]
Macura, Vladimír: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999
[Masaryk, 1901]
Masaryk, Tomáš G.: Rukověť sociologie: podstata a methody sociologie. In: Naše doba, 8/1901
[Masaryk, 1947]
Masaryk, Tomáš G.: Otázka sociální. Praha 1947
[Moravec, E.]
Moravec, Emanuel: V úloze mouřenína. Filip Trend Publishing, Pardubice 2004
[Národní myšlenka]
Národní myšlenka. Nezávislý měsíčník československého nacionalismu. Ročník XV, číslo 10, červen 1938
[Neander]
Neander, Joachim: Das Staatsangehörigkeitsrecht des Dritten Reiches und seine Auswirkungen auf das Verfolgungsschicksal deutscher Staatsangehöriger, https://aps.sulb.uni-saarland.de/theologie.geschichte/inhalt/2008/59.html
[Neuwirth]
Neuwirth, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht, Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, Band 12, Lerche, München 1962
[Peroutka]
Peroutka, Ferdinand: Budování státu I–IV. Lidové noviny, Praha 1991
[Podiven]
Podiven: Češi v dějinách nové doby (1848 –1939). Academia, Praha 2003
[Prečan]
Prečan, Vilém: Život a dílo J. W. B. In: Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1918–1938, Academia, Praha 2006
[Rádl]
Rádl, Emanuel: Válka Čechů s Němci. Melantrich, Praha 1993
[Rak]
Rak, Jiří: Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy. H & H, Praha, 1994
[Rataj]
Rataj, Jan: O autoritativní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938–1939. Karolinum, nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1997
[Richter]
Richter, Karel: Češi a Němci v zrcadle dějin. Díl I a II. Akcent, Třebíč 1999
[Ripka]
Ripka, Hubert: Munich: Before and After. Left Book Club, Victor Gollanz, London 1939
[Rogall]
Rogall, Joachim: Přemyslovci a německá kolonizace. In: Koschmal, Walter (ed.), Nekula, Marek (ed.), Rogall, Joachim (eds): Češi a Němci. Dějiny – kultura – politika, Paseka, Praha-Litomyšl 2001
[Rozumět dějinám]
Rozumět dějinám. Gallery, Praha 2002
[Seibt, 1967]
Seibt, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert, Lerche, München 1967
[Seibt, 1998]
Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Mitte Europas. Piper, München 1998
[Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku]
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. SÚS Praha 1939
[Schaffranek]
Schaffranek, Christof: Die politische Arbeiterbewegung in den böhmischen Ländern 1933–1938. Berlin 2003
[Sládek, M.]
Sládek, Milan: Němci v Čechách. Německá menšina v českých zemích a Československu 1848–1946. Pragma, Praha 2002
[Slapnicka, 1960]
Slapnicka, Helmut: Verfassungsnorm und Verfassungswirklichkeit in der Tschechoslowakei (1918–1938). In: Umbruch in Mitteleuropa, Schriftenreihe der Ackermann-Gemeinde, München 1960
[Slapnicka, 1970]
Slapnicka, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919–1945. In: Bosl, Karl (ed.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, Band 4, Anton Hiersemann, Stuttgart 1970
[Slapnicka, 1975]
Slapnicka, Helmut: Der neue Staat und die bürokratische Kontinuität: Die Entwicklung der Verwaltung 1918–1938. In: Bosl, Karl (ed.): Die demokratisch-parlamentarische Struktur der Ersten Tschechoslowakischen Republik, Vorträge des Collegium Carolinum in Bad Wiessee am Tegernsee vom 28. 11. bis 1. 12. 1974. Oldenbourg, München 1975
[Smlouva]
Deutsch-Tschecho-slowakischer Vertrag über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20. November 1938, Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb.
[Staněk]
Staněk, Tomáš: Poválečné excesy v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, Praha 2005
[Staněk-Arburg]
Staněk, Tomáš, Arburg, Adrian von: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění evakuace německého obyvatelstva (květen až září 1945). In: Soudobé dějiny, 3–4/2005, 1–2 a 3–4/2006, Praha 2005–06
[Stark]
Stark, Tamás: Bevezető. https://www.svabkitelepites.hu/index2.html
[Šíma]
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945
[Šimek]
Šimek, Jiří: Návrhy na výstavbu republiky. Hospodářská pomoc Praze, Praha 1944
[Škorpil]
Škorpil, Pavel: Probleme bei der Berechnung der Zahl der tschechoslowakischenn Todesopfer des nationalsozialistischen Deutschlands. In: Brandes, Detlef, Kural, Václav (eds): Der Weg in die Katastrophe. Deutsch-tschechoslowakische Beziehungen 1938–1945, Klartext Verlag, Essen 1994
[Tesař, 2000]
Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Prostor, Praha 2000
[Tesař, 2006]
Tesař, Jan: Traktát o záchraně národa. Triáda, Praha 2006
[Trützschler]
Trützschler, Eugenie von Falkenstein: Mittelosteuropa – Nationen, Staaten, Regionen. Schriften zum Staats- und Völkerrecht. Peter Lang, Frankfurt am Main 2005
[Turnwald]
Turnwald, Wilhelm (ed.): Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. Aufstieg-Verlag, München 1965
[Vicherek]
Vicherek, Alois: Zpráva o událostech v době od čs. mobilizace až do dnešního dne (do 4. 3. 1941). Rukopis. Výňatky in: Petřvaldské noviny 8/2003,https://tinyurl.com/yz2p6b4
[Vondrová]
Vondrová, J. (ed.): Češi a sudetoněmecká otázka. ÚMV Praha 1994
[Voříšek]
Voříšek, Jaroslav: Poznámky k českým reformačním dějinám. In: CS-magazín 12/2008, www.cs-magazin.com
[Walter]
Walter, Jiří – ústní sdělení
[Welisch]
Welisch, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918–1928. Verlag Robert Lerche, München 1980
[Wilhelm]
Wilhelm, Cornelia: Denacifikační politika spojenců v Německu jako model? In: Jiří Pešek, Oldřich Tůma, Manfred Kittel, Horst Möller (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006
[Willars]
Willars, Christian: Die böhmische Zitadelle. ČSR – Schicksal einer Staatsidee. Wien, München 1965
[Wiskemann]
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and Germans after Munich. Foreign Affairs 17/1939, London 1939
[Zeman, 1998]
Zeman, Zbyněk: The Making and Breaking of Communist Europe. Basil Blackwell, Oxford, Cambridge 1991; česky: Vzestup a pád komunistické Evropy. Mladá fronta, Praha 1998
[Zeman, 2002]
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá Fronta, Praha 2002
[Zimmermann]
Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001
[Zilynskyj]
Zilynskyj, Bohdan: Co je nám do jejich ráje aneb Stěhování Českého ráje od Litoměřic k Turnovu na konci 19. století. In: Dějiny a současnost 5/2005