Dokument své doby: Vasil Bilak ve svých pamětech o tzv. internacionální pomoci Varšavské smlouvy v srpnu 1968

Věděl jsem, že kdyby byli přítomni všichni členové ústředního výboru strany, že by se dalo dosáhnout, aby došlo ke změně usnesení předsednictva. Z celkového počtu členů ústředního výboru by hlasovalo pro vstup spojeneckých vojsk nejméně 55 až 60 procent. Taková byla v té době situace v ústředním výboru. Právě z toho měli strach pravičáci. Každou chvíli jednání přerušovali a nastolovali zase nějakou novou otázku. Stále opakovali falešné informace o tragédiích, jež se prý odehrávají v pražských ulicích a dokonce i v bytech.

Mezi nejagresivnější patřili přítomní členové městského výboru strany v Praze a zvláště pak dr. Bedřich Rattinger. Je zajímavé a stává se to téměř zákonitostí, že největší hříšníci chtějí vypadat jako světci. Tak se měnil i B. Rattinger. Nedávno byl ještě velkým přisluhovačem a právním poradcem A. Novotného a J. Hendrycha. Získával tituly a pocty. Nyní otočil a všude zdůvodňoval, a to více, než bylo potřebné, jejich chyby, jichž se ve vedení strany dopouštěli. Přiživoval se na chybách a omylech, které pomáhal teoreticky zdůvodňovat a které zavinily krizi ve straně a ve společnosti.

Nebyl sám. Stejný byl i tehdejší ministr zahraničních věcí J. Hájek i F. Kriegel - v dřívější době miláček A. Novotného. Patřil k nim také Vladimír Kadlec, tehdejší ministr školství, Jaroslav Kladiva, profesor University Karlovy, který byl častým hostem a důvěrníkem A. Novotného, i bývalý ministr národní obrany Bohumír Lomský, historik Josef Macek, František Vodsloň a další, kteří na chybách vytloukali kariéru, vyhřívali se na sluníčku Antonína Novotného.

V době „pražského jara“ svlékali jako hadi svoji kůži a aby se vykoupili a zalíbili nepřátelům socialismu, soptili na stranu a socialismus, na Sovětský svaz, prostě na všechno, co souviselo s pokrokem, oheň a síru. Tuto metodu zvolil i jejich „dvorní právník“  B. Rattinger. Martin Vaculík, jemuž A. Novotný nabídl dokonce hodnost „korunního prince,“ oznámil, že má zaručeně pravdivé zprávy," že se k hotelu Praha blíží sovětské tanky s cílem zatknout všechny přítomné, a proto je třeba rychle jednání ukončit a rozejít se. I v tak napjaté atmosféře, v nesourodé diskusi se podařilo vypracovat vcelku slušný návrh rezoluce.

V hotelu Praha byla přítomna jen část členů ÚV -  ústředního výboru / odhaduji, že to mohla být tak jedna třetina členů /, přesto jsme prohlásili, že zasedal ÚV KSČ. V rezoluci se konstatovalo, že ÚV KSČ posoudil vzniklou situaci po vstupu spojeneckých vojsk, vyslechl informaci o jednání předsednictva ÚV KSČ a byl seznámen s obsahem dopisu politického byra ÚV KSSS ze 17. srpna 1968, adresovaného předsednictvu ústředního výboru KSČ. Byl vysloven souhlas s tím, že s dopisem tak závažného charakteru mělo být seznámeno předsednictvo ÚV KSČ okamžitě a k jeho posouzení měl být svolán celý ústřední výbor strany. V rezoluci ústřední výbor KSČ vyzýval obyvatelstvo k zachování klidu, k pracovní a občanské kázni, k tomu, aby nepřipustilo žádné provokace proti spojeneckým vojskům.

Ústřední výbor strany se nedistancoval od prohlášení předsednictva, avšak ani je nepotvrdil. Vzhledem k tomu, že zasedání ÚV KSČ se nezúčastnili někteří členové předsednictva, se sdělovalo, že do jejich návratu bude ústřední výbor zasedat permanentně. Přítomní členové městského výboru strany v Praze oznámili, že mají spojení na rozhlasová studia a slíbili, že zabezpečí, aby rezoluce ústředního výboru byla odvysílána. Tento slib však nikdy nesplnili. Rezoluci někam zahodili a do rozhlasového vysílání dali lži a dezinformace, které zcela zkreslily smysl zasedání ÚV KSČ.

Protože jsme nevěděli, že to tak dopadne, měli jsme určitý pocit zadostiučinění, že chybu, které se dopustilo předsednictvo, jsme alespoň zčásti napravili. I když bylo vyhrožováno tím, že se blíží sovětské tanky a že všichni členové ústředního výboru mají být zatčeni, jak tvrdili pravičáci, přítomní účastníci zasedání nijak nespěchali a nechtěli se rozejít.

Ústřední výbor se dále usnesl, aby se další zasedání konalo 22. srpna v 15, 00 hodin v budově ÚV KSČ. Do té doby měli přítomní členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ připravit zprávu o situaci v republice a návrh opatření dalšího postupu.

Někdo oznámil, že do Prahy se živelně scházejí delegáti zvolení na mimořádný XIV. sjezd strany a domáhají se informací. Martin Vaculík navrhl, abych jim tuto informaci poskytl já. I když jsem ještě nevěděl, že to není žádný spontánní příjezd delegátů, ale naopak příjezd organizovaný kontrarevolučním štábem z městského výboru strany v Praze, nepovažoval jsem podobné shromáždění za účelné, naopak za velice nebezpečné. Proto jsem tento návrh odmítl a doporučil vyzvat delegáty, aby se rychle vrátili domů a na svá pracoviště.

Zákeřnost této akce se prokázala hned druhý den odpoledne. Pravičákům vůbec totiž nešlo o besedu s delegáty sjezdu, ale jejich záměrem bylo dostat členy předsednictva i mne na zahájení tzv. sjezdu. Potřebovali mít prvního tajemníka ÚV KSS na neprávoplatně svolaném „sjezdu.“ Všechno, co podnikali, bylo v rozporu se stanovami strany.

Zasedání v hotelu Praha skončilo krátce po půlnoci. Před jeho ukončením byl předložen a schválen ještě návrh, aby soudruzi D. Kolder, V. Biľak, A. Indra a Jozef Lenárt navštívili hlavního velitele spojeneckých vojsk generála Pavlovského a požádali ho o informaci, kde jsou členové předsednictva ÚV KSČ Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel a Špaček a aby byla vznesena žádost, aby jim bylo umožněno zúčastnit se jednání ÚV KSČ. Měli jsme generálu Pavlovskému naznačit, že když se sejde ústřední výbor v plném počtu, je naděje na zrušení chybného stanoviska předsednictva ÚV KSČ.

Situace skutečně vyžadovala mluvit s generálem Pavlovským. Ani ne tak o A. Dubčekovi a již vůbec ne o Krieglovi a o Smrkovském, ale o tom, jak ulehčit život Pražanům. Armáda totiž neměla s kým jednat, a proto nemohly být zabezpečeny ty nejnutnější potřeby. Stranické vedení se rozpadlo. Vláda přestala existovat, protože jednotliví členové vlády se převlékli do montérek a schovávali se v závodech. Část poslanců Národního shromáždění se na výzvu dostavila do Prahy, sešla se v jedné náhradní budově, kde měly hlavní slovo antisocialistické živly. Poctiví poslanci se do Prahy nedostavili. Političtí naivkové, zbabělci a hlupáci přikyvovali a přijímali nesmyslná a hanlivá prohlášení, která připravovali pravičáci. V Praze nic nejezdilo - pouze taxikáři a osobní automobily. Trolejová síť v Praze byla využívána jako pomocná televizní anténa. Bylo ochromeno zásobování. Zboží se nerozváželo, potraviny v obchodní síti rychle mizely. Chléb a mléko nebyly k dostání vůbec.

Taková situace byla v Praze 21. srpna 1968 ve večerních hodinách. To mohlo vyvolat nepředvídatelné komplikace, chaos, nepořádek. Nedostatek chleba, mléka a ostatních nejnutnějších potřeb nepomáhá stabilizovat situaci. Lidé pak neposuzují, zda bylo správné, že přišla spojenecká vojska. Posuzují danou situaci a zhoršení svého vlastního života.

Rozhodli jsme se, že misi jednat s generálem Pavlovským na sebe vezmeme a požádáme ho o pomoc v řešení pražské dopravy a zásobování. Vzali jsme s sebou ještě člena ÚV KSČ, ministra vnitřního obchodu Oldřicha Pavlovského a kandidáta ÚV KSČ, bývalého náčelníka generálního štábu ČSLA generála Otakara Rytíře. Jednání se protáhlo asi do půl čtvrté ráno. Vše, co se týkalo Prahy - dopravy, zásobování, možností rozvozu atd. - se dohodlo. Byli jsme přesvědčeni, že to značnou měrou napomůže k uklidnění situace v Praze. Ráno byly skutečně ulice Prahy volné.

Na tom však kontrarevoluce neměla zájem. Celou noc rozhlas vysílal hrůzostrašné historky, čísla aut, v nichž údajně jezdí příslušníci státní bezpečnosti a NKVD, zavírají se lidi. Všechno to bylo vymyšlené, avšak oni potřebovali napětí a nejistotu.

Dne 22. srpna v 10,15 hodin se v budově ÚV KSČ sešlo, jak bylo uloženo, předsednictvo ÚV KSČ. Ukázalo se, že v budově je snad více než 50 procent pracovníků aparátu ÚV KSČ. V téže budově je, jak je známo, i sídlo městského a krajského / Středočeský kraj / výboru strany. Některými chodbami se dalo volně procházet z městského a krajského výboru KSČ na ÚV KSČ. Pracovníci městského výboru strany se chovali arogantně, až nepřátelsky.

Společnému zasedání předsednictva a sekretariátu ústředního výboru předsedal D. Kolder. Podle stanov strany bylo předsednictvo i za této situace usnášení schopné. Z jedenácti členů předsednictva bylo přítomno šest. V případě, že by situace byla opačná a chyběli bychom tam my, F. Kriegel a Josef Smrkovský by se vůbec nerozmýšleli prohlásit předsednictvo za usnášení schopné. Protistranické a protisocialistické stanovisko se schválilo rozdílem dvou hlasů a bylo to považováno za platné. Vůbec nerespektovali, že čtyři členové předsednictva a mezi nimi i první tajemník ÚV KSS jsou proti. Z tajemníků ústředního výboru KSČ byli přítomní soudruzi J. Lenárt a Alois Indra, dále Š. Sádovský, Z. Mlynář, předseda kontrolní a revizní komise soudruh M. Jakeš a člen sekretariátu J. Voleník. Č. Císař byl někde schován. Rozhlas vysílal zprávu, že Č. Císaře zatkla Bezpečnost, ale nebyla to pravda. Ve skutečnosti byl schován někde na chatě.

V průběhu diskuse o tom, jak budeme plnit úkol, který nám uložil ústřední výbor, kdo bude referovat atd., přišlo sdělení, že kontrarevoluční štáb vyhlásil generální stávku a svolává dvousettisícovou demonstraci na Václavské náměstí. Bylo jasné, že je tomu třeba stůj co stůj zabránit.

Jako v hrůzostrašném hororu se hrnuly nové a nové „zaručené informace,“ že hoří dětská nemocnice a v ní i děti apod. Nikdo z nás si nemohl nic ověřit a zejména neměl možnost tuto lež vyvrátit. I rozumní lidé začali věřit některým nepravdivým, záměrně vymyšleným zprávám. A tak místo toho, aby se splnilo to, co bylo dohodnuto s generálem Pavlovským, bylo nutné opět zablokovat pražské mosty a zabránit tomu, aby se na Václavském náměstí shromáždily statisíce lidí a za této situace pak mohlo dojít k nepředstavitelným provokacím a nenahraditelným škodám.

Asi v 11, 00 hodin zvonil telefon, v němž neznámý informátor sděloval, že mimořádný XIV. sjezd KSČ právě zahájil jednání, že všechny dosavadní stranické orgány ztratily mandát, že sjezd se stal nejvyšším orgánem strany a všechny ostatní orgány jsou neplatné a samozvané. Bylo nám oznámeno, že jakékoli rozhodnutí, které přijme dosavadní předsednictvo a sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Československa bude v rozporu s usnesením sjezdu. Byla nám tlumočena nabídka, že pokud chceme, můžeme na sjezd přijít. Kde se sjezd koná, to nikdo neoznámil. Byli však ochotni nás na tento sjezd velmi tajnými cestami dopravit. Byli mezi námi takoví, kteří by se tohoto sjezdu rádi zúčastnili a později tak i učinili. Ale většina z nás to odmítla. Bylo jasné, že uvažované zasedání ústředního výboru svolané na 15, 00 hodin se konat nemůže.

Vše, co se odehrávalo, bylo v rozporu se stanovami strany, ale kdo se tehdy mohl odvolávat na stanovy? Mlynář a Sádovský hledali možnost, jak se vzdálit z budovy ústředního výboru KSČ. Na jednání předsednictva a sekretariátu byli přizváni i V. Šalgovič a O. Pavlovský. Mlynář navrhl, že by bylo dobré odejet na sovětské velvyslanectví a poprosit o možnost spojit se telefonicky s Moskvou. Tento návrh byl přijat. Zavolalo se na sovětské velvyslanectví a sovětský velvyslanec  Červoněnko souhlasil, že můžeme přijít na velvyslanectví.

Schůzka předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ skončila ve 12, 20 hodin. Vzhledem ke svolávané demonstraci na Václavském náměstí musely sovětské jednotky zablokovat mosty přes Vltavu, a tak jsme se nemohli dostat na velvyslanectví v jedné koloně. Bylo třeba jet několika směry, aby se nebudila pozornost a abychom situaci zvládli lépe.

Jedna skupina jela auty přes nynější Švermův most. Druhá skupina, v níž jsem byl já a D. Kolder, měla jet přes Hlávkův most, blízko budovy ústředního výboru. Na druhé straně mostu, u budovy Dopravních podniků, se soustředily početné skupinky dobromyslných zvědavců, ale i rozzlobených mladých lidí a provokatérů.

Část členů předsednictva a sekretariátu, která jela přes Švermův most, přejela hladce. Protože před budovou Dopravních podniků bylo shromážděno dosti značné množství lidí, nebylo možné se přes most dostat dostatečně rychle. Bylo jasné, že naše osobní automobily zde neprojedou. Na mostě stály dva tanky křížem krážem. Mezitím se uzavřel i most Jana Švermy, a tak jsme zůstali v budově ústředního výboru Komunistické strany Československa. Bylo oznámeno, že přijede obrněné vozidlo, které nás na sovětské velvyslanectví dopraví.

Tak se také stalo. Nasedli jsme do bojového vozidla a to vyrazilo k Hlávkovu mostu. V polovině mostu, tam, kde je zimní stadion, již bylo soustředěno několik tisíc lidí. Odmítali uvolnit cestu obrněnému vozidlu.

Z davu, zejména z jeho zadních řad, se ozývalo: „Zabijte je, shoďte je do Vltavy“ apod. I v tomto případě se ukázalo, jak je důležité, aby se našel rozhodný člověk, který neztratí hlavu, ani nervy. Často je to malá chvilka, ale může rozhodnout o dalším běhu událostí. Nadporučík, který nás vezl, se vztyčil a silným hlasem zakřičel: „Ustupte!“

Obrněné vozidlo se pohnulo a lidé se rozestoupili, vytvořila se ulička a my jsme touto uličkou projeli do Holešovic a přes Letnou na sovětské velvyslanectví v ulici Pod kaštany. Kdo ví, co by se stalo, kdyby nadporučík zaváhal.

Kapitola IX., díl II.

Tak jsme se všichni setkali na velvyslanectví. Když se objevil S. V. Červoněnko, začal Zdeněk Mlynář z ničeho nic, aniž by byl kýmkoli pověřen, tlumočit naše stanoviska. První bylo, že se prý chceme telefonicky spojit s L. I. Brežněvem a požádat ho, aby byli okamžitě vráceni do Československa Dubček, Smrkovský, Černík, Špaček a Kriegel, o nichž se již vědělo, že jsou v Moskvě. Velvyslanec byl poněkud překvapen, ale spojení s Moskvou jsme dostali.

Oznámili nám, že L. I. Brežněv je zaneprázdněn a rozhovor byl proto veden s N. Podgorným. Ten slíbil, že o této záležitosti bude informovat.

Mezitím Z. Mlynář požádal o rozhovor S. V. Červoněnka mezi čtyřma očima. Dlouho ho přesvědčoval o tom, že vzhledem k absenci vlády, neúplnosti předsednictva ÚV KSČ je podle československé ústavy povinností prezidenta republiky, aby se ujal moci. Doporučil, abychom se odebrali na Pražský hrad a dohodli se s prezidentem republiky, aby svolal vládu a zbytek předsednictva ÚV KSČ, a tyto orgány, aby přijaly příslušná opatření, a hlavně se dohodly s velitelem spojeneckých vojsk o dalším postupu. Z. Mlynář současně navrhl, že by bylo dobré vytvořit prozatímní dělnicko - rolnickou vládu. Jedním dechem odepsal všechno. O. Černíka i celou vládu. Chtěl a navrhoval vytvořit dělnicko - rolnickou vládu a byl ochoten přijmout jakoukoli funkci.

S. V. Červoněnko přišel mezi nás a sdělil nám, jaké návrhy přednesl Z. Mlynář. Jestliže s tím souhlasíme i my a myslíme si, že je to schůdná cesta, máme to domluvit s prezidentem republiky. Pak šel k telefonu, spojil se s Ludvíkem Svobodou a nechal nás odvézt na Pražský hrad. Celé jednání na velvyslanectví trvalo asi dvě hodiny. To znamená, že asi kolem 15, 00 hodin nebo možná o trochu později, čas tehdy nikdo nekontroloval, jsme přijeli na Pražský hrad. Přivítal nás prezident republiky. Byli jsme vyhladovělí. Prezident dal ohřát párky a pohostil nás. Bylo dohodnuto, že informaci o jednání na velvyslanectví podá prezidentu L. Svobodovi J. Piller. Je třeba přiznat, že J. Piller dosti věrně všechno vylíčil. Za vládu byl na této besedě přítomen ministr František Hamouz a ministryně Božena Machačová - Dostálová.

V průběhu jednání se dveře do místnosti, v níž s námi prezident republiky jednal, otevřely a začali přicházet další členové vlády. Vedoucí kanceláře prezidenta republiky L. Novák, o němž jsem se již zmínil a který již jednoznačně přešel na kontrarevoluční pozice, vyrozuměl vládu o jednání a svévolně její členy pozval. O vládě, jejíž členové byli poschováváni a mezitím se již zúčastnili i jednání „sjezdu,“ se šířily trapné a komické legendy. Mluvilo se o tom, jak na závodě, kde byli ukryti, se převlékali do nových montérek a chodili po závodě. Dělníci se jim smáli, že přijdou-li sovětské jednotky, že je velmi snadno v nových montérkách poznají. Docela vážně se tvrdilo, že mnozí ministři se otírali o špinavé vagony, lehali si mezi koleje, váleli se ve špíně a v prachu, aby si montérky umazali a alespoň trochu vypadali jako lidé, kteří je již delší dobu nosí. Kdyby to nebylo tragické, mohla by to být ohromná komedie. Ale i v tomto případě platí Marxovo, že mezi komedií a tragédií je někdy těžko najít hranici. Tato „dělnická vláda“ - už bez montérek - se objevila na Hradě.

Prezident republiky se velice rozzlobil a všechny členy vlády vyhnal z místnosti. Zmiňuji se o této příhodě proto, že později se po Praze i po republice říkalo, že prezident republiky vyhnal nás. Ne, s námi jednal a vládě řekl, ať čeká vedle a až přijde čas, že ji zavolá. Když vyslechl návrhy, které vymyslel Mlynář a tlumočil Piller, bylo zřejmé, že je již v podstatě předem informován o tom, co bylo dohodnuto na sovětském velvyslanectví a měl na to připravenou odpověď. Řekl nám, že na tento návrh nemůže přistoupit, protože bylo napácháno již tolik chyb a hloupostí, že nevidí jinou možnost, než vytvořit delegaci a odjet k přímému jednání do Moskvy.

Delegaci si představoval tak, aby reprezentovala Národní frontu. Tak také byla delegace složena. Pak teprve zavolal vládu a toto rozhodnutí jí oznámil. Operativně jako pravý voják prohlásil: „Rozhodl jsem se odejet do Moskvy. Za předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa půjdou V. Biľak a J. Piller, za vládu její místopředseda G. Husák a ministr národní obrany M. Dzúr, za Národní frontu předseda Československé strany socialistické B. Kučera.“ Pak přikázal, aby ho spojili se S. V. Červoněnkem a požádal ho, může-li přijet na Pražský hrad. Napadlo mně, co si asi v té chvíli soudruh Červoněnko myslí. Snad uvěřil, že jsme se dohodli a vytvořili prozatímní vládu, jak to navrhoval Zdeněk Mlynář.

Asi za půl hodiny se S. V. Červoněnko dostavil na Hrad. Prezident republiky mu oznámil, že úvahy, které mu byly předneseny, nejsou schůdné a že nevidí jiné východisko, než odletět do Moskvy a přímo jednat o vzniklé situaci. Tato situace byla skutečně paradoxní. Spojenecké vojsko přišlo, jak bylo dohodnuto v Bratislavě, pomoci zachránit socialismus v Československu. Předsednictvo ÚV KSČ však přijalo stanovisko, v němž se postavilo proti vstupu vojsk. ÚV KSČ jako celek by vstup vojsk schválil, ale nebyl usnášení schopný. V rozporu se stanovami KSČ schůzka části delegátů sjezdu byla vyhlášena za mimořádný XIV. sjezd strany a ten rychle zvolil nový ústřední výbor strany, který se přihlásil ke kontrarevoluci.

Vláda zalezla někam do podzemí / do ilegality /. Neúplné Národní shromáždění manipulované a znásilňované skupinou drzých pravičáků přijímalo prohlášení v rozporu s Ústavou ČSSR. Právoplatným orgánům v krajích a v okresech se zakazovalo stýkat se a jednat s představiteli spojeneckých vojsk. Ti, co měli vládnout, nevládli. Dobrovolně se toho vzdali. Kontrarevoluční síly vládnout chtěly, ale nemohly. Bránila jim v tom přítomnost spojeneckých vojsk.

Prodlužovat bezvládí bylo velmi nebezpečné. Život země musí mít svůj rytmus. Jinak dojde k chaosu, rozpadu politických a ekonomických struktur, začíná svévole a zločinnost. V takovém případě by odpovědnost za udržování pořádku musela chtě nechtě převzít armáda, tj. spojenecká vojska, a tím by se vytvořil vnitřní i mezinárodní dojem, že Československo je skutečně okupováno. Takovýto stav pravicovým oportunistům, když nemohli převzít moc, zatím docela vyhovoval.

To, že prezident republiky, hlava státu, byl ochoten letět do Moskvy, byl v tehdejší vyhrocené době skutečně odvážný a mimořádně moudrý krok. Bylo to jedno z jeho velkých, doslova historických rozhodnutí, které dějepisci ještě po zásluze ocení. Soudruh L. Svoboda jako by v té chvíli omládl, jako by se mu vrátila jeho nejlepší vojenská léta. Přímo z něj vyzařovalo, že je rád, že našel východisko. Několikrát opakoval: „Nečekat, nečekat, netelefonovat, je třeba jednat. Věřím, že se soudruhem Brežněvem se domluvím. Jsme staří frontoví přátelé. Brežněv měl Československo vždycky rád, má pro nás porozumění a i nyní dělá jenom to, co je nevyhnutelné.“

Prezident oznámil S. V. Červoněnkovi složení delegace a požádal ho, aby informoval L. I. Brežněva o jeho rozhodnutí a jeho jménem dohodl dobu, kdy můžeme přiletět do Moskvy. Byl ochoten letět třeba hned, i o půlnoci, jak řekl. Stěpan Vasiljevič Červoněnko, člověk neobyčejně moudrý a rozvážný, přijal rozhodnutí prezidenta republiky bez komentáře, jen slíbil, že to bude okamžitě tlumočit Moskvě a sdělí, kdy jsou připraveni československou delegaci přijmout. Také S. V. Červoněnko vycítil, že je to dobrý krok, ale zdržel se komentáře. Vedle v salónu čekala vláda. Po odchodu Červoněnka otevřel prezident dveře a zopakoval, že právě požádal Moskvu o přijetí československé delegace, kterou povede on sám.

Během doby, kdy se čekalo na odpověď, oznámil Z. Mlynář prezidentovi republiky, že se necítí vázán povinností tajemníka UV KSC a v žádné vládě že nechce být.

Štefan Sádovský mne potichu prosil, abych mu dal nějakou práci v Bratislavě, že v Praze již skončil a nechce zde mít žádné funkce.

Těsně před půlnocí S. V. Červoněnko oznámil, že z Moskvy dostal pokyn tlumočit prezidentovi L. Svobodovi pozvání ÚV KSSS, prezídia Nejvyššího sovětu SSSR a sovětské vlády k návštěvě Moskvy, a že zítra, tj. 23. srpna, je prezident ČSSR se členy doprovodu očekáván v Moskvě.

Když se o rozhodnutí prezidenta republiky, a o souhlasu z Moskvy, dozvěděla pravice, vypukla v jejích řadách nejistota až panika. Nebyli si jisti, co se stane. Ludvíku Svobodovi nikdy nevěřili. Byli přesvědčeni, že jednat by měli Dubček, Smrkovský, Černík a ne prezident republiky, který není ani členem předsednictva ústředního výboru. Proto pravice dělala všechno možné, aby cestu prezidenta republiky do Moskvy zmařila. Naštěstí pravičáci již neměli mnoho času. V pátek 23. srpna ráno jsme přišli na letiště, kde bylo přistaveno sovětské letadlo AN / Antonov /. Těsně před odletem přišla služba a oznámila, že prezident má naléhavou telefonickou výzvu. Soudruh L. Svoboda opustil letadlo a šel k telefonu, který byl umístěn v jeho osobním voze.

O nátlaku na prezidenta republiky, aby do Moskvy neletěl, jsme všichni věděli. V ten moment jsem měl strach, aby se něco nestalo, aby například nedošlo k nějaké provokaci, která by mohla zmařit prezidentovo rozhodnutí. Znemožnění této cesty by znamenalo rozhodnout se pro jinou variantu. Jiné východisko by už nebylo, jedině rychle vytvořit prozatímní vládu a začít obnovovat normální život republiky. Dveře do letadla byly otevřeny. Jak je známo, letadlo typu AN je poměrně nízké. Auto s telefonem stálo těsně u schůdků. Bylo vidět, jak prezident chvíli poslouchá a pak rezolutně prohlásil: „Rozhodl jsem se, že odletím jednat se soudruhem Brežněvem. Považuji to za správné a od tohoto rozhodnutí mě neodradí ani Národní shromáždění.“ Rozvážně položil sluchátko telefonu a vrátil se do letadla. V letadle nám řekl, že Národní shromáždění se usneslo nedoporučit, aby hlava státu opustila republiku. Nejen mně, ale většině se ulevilo, že L. Svoboda tomuto nátlaku nepodlehl. V tu chvíli jsme měli představu, že se ještě týž den vrátíme do Prahy.

Gustáv Husák nebyl v té době v Praze, a tak se letělo přes Bratislavu. Na bratislavském letišti byla přítomna většina členů předsednictva ÚV KSS. Část se se mnou soudružsky přivítala. Byli rádi, že letím do Moskvy. Někteří členové jako Zrak, Pavlenda a Sedláková by mě raději neviděli, ale hlavně vyslovovali nesouhlas s tím, že do Moskvy letím také já. Pro ně jsem už byl prokletým zrádcem.

Přestávka na bratislavském letišti byla krátká. Nakonec to M. Sedláková nevydržela a zeptala se mne přímo, abych čestně prohlásil, jestli jsem zradil a pozval spojenecká vojska. Odpověděl jsem otázkou: „Mohla bys mi objasnit, co to je zrada nejbližšího a nejvěrnějšího přítele a spojence? Měla by ses zamyslet nad tím, kdo skutečně zrazuje stranu a republiku.“ Během rozhovoru na bratislavském letišti nám nikdo nic ani nenaznačil, že by se v Bratislavě organizoval sjezd.

Po krátké přestávce letadlo odstartovalo. Gustáv Husák mne v letadle informoval, že se nevědělo, poletím-li do Moskvy také já, a tak ho předsednictvo ÚV KSS a SNR pověřily jednat jménem slovenských národních orgánů. Dostal mandát tlumočit v Moskvě stanovisko Slovenska, ale že se můžeme dohodnout a slovenské stanovisko mohu tlumočit já. Byl jsem přesvědčen, že průběh jednání bude jiný, než si představují slovenské národní orgány.

V průběhu letu neprobíhala žádná široká diskuse, jak tomu v takových případech bývá, když se letí někam na návštěvu. Každý se zamýšlel, kombinoval, jaký bude výsledek návštěvy. To společné, na co jsme mysleli jistě všichni, bylo, jak nás v Moskvě přijmou, jaký tón se nasadí, jak s námi budou jednat. Všechno, co se pokazit dalo, to se z československé strany skutečně pokazilo. Sliby a závazky se nedodržely, vedení strany se chovalo jako falešný hráč. Československo ztratilo tvář, jeho představitelé vážnost a úctu. Mohli nás sovětští soudruzi ještě brát vážně? Lidové pořekadlo říká, že trpělivost přináší růže. Sovětští lidé jsou trpěliví a uznalí. I když v Čierné nad Tisou jasně řekli, jestliže je ještě jednou zklameme, že to bude poslední vzájemné jednání. A přece byli ochotni zapomenout na neupřímnost a sednout si s československou delegací za jeden stůl. Rozdíl však byl v tom, že v čele delegace nebyl Dubček, ani Černík, ale prezident generál Ludvík Svoboda. V našem doprovodu byli dva, kteří nijak neskrývali svůj nesouhlas s cestou do Moskvy. Ironizovali, posměšně se vyjadřovali o všem. Zejména vedoucí odboru ministerstva zahraničních věcí M. Paris a vedoucí prezidentské kanceláře L. Novák. Jsem přesvědčen, že v koutku duše měli strach, zda se z Moskvy vůbec vrátí, ale letěli, protože je lákala vidina senzace mít možnost, vrátí-li se, referovat doma, „jak to v Moskvě bylo.“

Po přistání v Moskvě se nám naskytl nečekaný obrázek. Na letištní ploše stála čestná jednotka složená z několika druhů vojsk, včetně námořní pěchoty. Desetitisíce Moskvanů s československými a sovětskými vlaječkami a snad celé politbyro ÚV KSSS. Hrály se hymny a byly vypáleny 24 dělostřelecké salvy.

Ludvík Svoboda požíval v Sovětském svazu vždy vysokou úctu, a to i tehdy, když byl v Československu zbaven všech funkcí a dělal účetního v JZD. I tehdy ho sovětská vláda zvala do Sovětského svazu k odpočinku na dovolenou a vítala ho jako přítele. Sovětský lid nezapomíná a nezapomněl ani nyní. Ludvík Svoboda vlastně přiletěl do Sovětského svazu poprvé jako prezident republiky a bez ohledu na to, co se v Praze odehrávalo, vítali soudruha L. Svobodu jako hlavu státu a svého přítele. Bylo to krásné, dojemné a milé. Dávalo to naději, že jednání bude úspěšné. Po skončení ceremoniálu dlouhá kolona aut projížděla ulicemi Moskvy. Tam nás upřímně vítaly statisíce Moskvanů.

Ubytovali nás v Kremlu, v prostorách vyhrazených pro nejvzácnější návštěvy. Prezident L. Svoboda měl k dispozici nejméně čtyři salóny a velkou jídelnu. Neříkám to proto, že bych v tom viděl hlavní projev úcty. Člověku může být nabídnuta pouze malá skromná komůrka a bude to rovněž přátelské a upřímné. Tento detail uvádím jen proto, že v Praze se šířily zlomyslné lži o tom, že prezident republiky byl v Moskvě přijat špatně a musel prý dokonce spát na podlaze. Žel, i taková primitivní lež nacházela živnou půdu a existovali lidé, kteří tomu uvěřili.

Ale nejen prezident, každý člen delegace, měl v témže paláci, jen o poschodí výše, přiděleno samostatné apartmá se společnou jídelnou. Prezident L. Svoboda si přál, aby G. Husák, J. Piller a V. Biľak  s ním seděli u stolu.

Podle vžité praxe a tím spíše, že jako hlava ČSSR Ludvík Svoboda přijel na první návštěvu, byla první schůzka mezi soudruhy Svobodou a Brežněvem. Pak prezident ČSSR vykonal zdvořilostní návštěvu u předsedy Nejvyššího sovětu SSSR N. V. Podgorného.

Škoda, že mnohé poznámky z moskevského jednání jsem po návratu do Prahy z nezbytné opatrnosti zničil. Příčinu objasním na jiném místě. Z těchto důvodů již nemohu přesnou dobu zahájení jednání stanovit. Čas tu však nehraje hlavní roli. Smysl je v postupu a v obsahu jednání a ten, pokud to bude možné, vylíčím věrně. Přitom jistě každý, kdo zná povinnosti vedoucích funkcionářů strany a státu, pochopí a uzná, že ne vše je možné v takovýchto vzpomínkách napsat. Jsou příhody, a to velmi zajímavé, které si lidé vykonávající vysoké funkce musejí vzít tak říkajíc s sebou do hrobu. Takových událostí je dost i v mém životě. Zveřejnit některé události by si vyžádalo souhlasu i druhé strany a navíc, v zájmu státu a jeho bezpečnosti není možno všechno vynášet „na světlo boží.“

Jednání začalo kolem 19, 00 hodin moskevského času. Zasedání se uskutečnilo v místnosti, kde se již za Leninova života scházelo stranické a státní vedení. Jednání zahájil L. I. Brežněv. Po přivítání československé delegace, zejména Ludvíka Svobody, stručně zopakoval poslední události a vyjádřil přesvědčení, že vzájemné jednání bude plodné. Je to v zájmu ČSSR, socialismu, vzájemných vztahů i celého mezinárodního komunistického hnutí.

Připomněl, že funkce stranických a státních orgánů i organizací v Československu převzaly na mnohých místech nepřátelské síly, vzniká chaos, násilí a kontrarevoluční živly stupňují duševní i fyzický teror. L. I. Brežněv zdůraznil, že proti těmto činům je třeba rozhodně zasáhnout a že to musí udělat československé orgány. Mimořádný XIV. sjezd, který byl svolán bez vědomí právoplatného předsednictva strany a ústředního výboru strany, situaci značně zhoršil a zkomplikoval.

L. I. Brežněv upozornil, že budou-li muset spojenecké jednotky brát pod ochranu naše lidi, kontrarevoluční živly budou křičet, že sověti zavírají československé občany. Stůj co stůj je třeba navodit pořádek a situaci zvládnout. Po krátkém úvodu odevzdal slovo L. Svobodovi.

Musím připomenout, že jsme neměli předem nic domluveno. Ani postup, ani taktiku, ani obsah. Nevím, zda někdo jiný, ale já jsem vůbec nevěděl, na čem se máme v Moskvě dohodnout. V mých představách byla schůzka důležitá proto, že se začne se Sovětským svazem jednat. A budeme-li jednat my v Moskvě, bude se jednat i doma na úrovni vlády, krajů, okresů a obcí, stanoví se jednotný postup. Uspokojil jsem se právě tím, že když jsme v Moskvě, k nějaké dohodě se musí dospět.

Ludvík Svoboda poděkoval za srdečné přivítání. To mu prý dává naději, že nedorozumění, které vzniklo, se rychle překoná. Uznává, že Československo nesplnilo své závazky. Smysl naší návštěvy je hlavně v tom, aby zadržení členové předsednictva ÚV KSČ mohli rychle nastoupit na svá místa, aby se zúčastnili našeho společného jednáni. Prohlásil, že by byl rád, kdybychom se mohli ještě dnes nebo nejpozději zítra ráno všichni vrátit do Prahy. Každý, kdo soudruha Ludvíka Svobodu znal blíže, věděl, že je upřímně rád, že se v Moskvě může jednat, i to, co říkal, že hledáme východisko. To, že orodoval za některé členy předsednictva ÚV KSČ, to neříkal z vlastního přesvědčení. To mu bylo podsunuto a vnuceno okolím. Za těch několik dnů, po které musel rozhodovat, se přesvědčil, že mnozí členové předsednictva strany, vlády i parlamentu dovedli svými pravicovými pozicemi stranu i národ na pokraj propasti. Jediný požadavek, aby všichni zadržení členové předsednictva se zúčastnili jednání, překvapil i nás.

Brežněv se pousmál, jako by chápal, že byla odevzdána nutná daň, a zeptal se, zda se ještě někdo z československé delegace chce vyjádřit. Přihlásil se Gustáv Husák. Už jsem se zmínil, že ne vlastní vinou stál stranou mnohých důležitých rozhovorů a rozhodnutí a nemohl proto mít dost objektivních informací. S většinou členů sovětské delegace se setkal poprvé. Snad přesvědčen, že prezident tlumočí názor nás všech, že to bylo předem schváleno. Ztotožnil se se soudruhem L. Svobodou a dodal, že i on má mandát slovenských národních orgánů tlumočit totéž stanovisko jako prezident republiky.

Bylo jasné, že se dostáváme do slepé uličky. Ještě jsme nezačali ani pořádně jednat, neřekli jsme nic k tomu, co se v Československu stalo, neomluvili se za zradu na dohodě z Čierné a Bratislavy, ani to, že chápeme, proč Dubček, Černík, Kriegel, Smrkovský a Špaček museli být izolováni, ale přišli jsme orodovat za jejich uvolnění. Jako kdyby právě to byl ten nejdůležitější československý problém, hlavní smysl naší cesty do Moskvy. Nebylo těžké vycítit, jak se Brežněv a ostatní členové politického byra ÚV KSSS přemáhají. Pouze autorita Ludvíka Svobody napomohla tomu, že se atmosféra držela nad vodou. Se značným vypětím, ale zcela klidně nám Brežněv připomněl, co se v Československu děje, proč k tomu došlo a kdo na tom nese vinu. Otázka socialismu není věcí jenom naší, řekl, ale všech, jak to bylo podepsáno v Bratislavě. To by si měl každý uvědomit. I soudruh G. Husák například hovoří jménem slovenských národních orgánů, a přesto se v Bratislavě svolává sjezd KSS. Co bude tento sjezd řešit? První tajemník ÚV KSS je zde v Moskvě a tam se svolává sjezd. Je to normální?

Tato reagence nás zaskočila, nastala pauza, jako by se nevědělo, jak dál. Využil jsem této krátké odmlky a požádalo slovo. Měl jsem připravenu slušnou analýzu kontrarevoluční situace v Československu, ale v dané chvíli jsem ji ještě nechtěl přednést. Nyní bylo třeba poprosit, aby sovětští soudruzi nehodnotili situaci podle těch, kteří ovládli ulici, rozhlas a televizi. Říci, že skutečnou pravdou je, že většina lidí v Československu souhlasí s tím, že nám přišli pomoci, ale byli zaskočeni prohlášením předsednictva ústředního výboru strany, a tak se stáhli do pasivity. Měl jsem připraveny určité úvahy, jak překonávat vzniklou krizi. Situace se však vyvinula tak, že to nebylo v dané chvíli vhodné. Proto jsem to odsunul na pozdější dobu a chtěl jsem vysvětlit a upřesnit jen některé nejasnosti.

Vycítil jsem, že rozpaky a nevůle, kterou vyvolal svým vystoupením Ludvík Svoboda, se přesunou na Gustáva Husáka. Soudruhu L. Svobodovi by to odpustili. Bylo třeba rychle zasáhnout, aby se G. Husák nestal hromosvodem. Již také proto, že z minulosti bylo v Moskvě nemálo zkreslených informací právě o něm. Žádal jsem L. I. Brežněva, aby všechny informace, které přicházejí z Československa, nebral jako naprosto pravdivé. Mnohé, i velmi drastické a pravdivé, se nemusejí vůbec do Moskvy dostat a naopak jiné, nepodstatné, zbytečně zveličené se tam dostanou jako hrůzostrašné.

Když se to pak dostane do sovětských sdělovacích prostředků, když to publikuje Pravda, pak československá pravice toho využívá k vyvrácení i pravdivých zpráv. Řekl jsem, že jednou z podobných zpráv je, že soudruh O. Švestka byl prý mučen. Tato zpráva je nepravdivá. Dostal nervový šok a důstojník, který ho v redakci objevil, byl přesvědčen, že je to výsledek mučení. Podobně je to i s informací o Gustávu Husákovi, který není členem ÚV KSČ. Mnohé otázky před ním byly utajeny, takže neznal a nemohl znát přípravy kontrarevolučního převratu v Československu. Nemohl vědět ani o počínání některých členů vedení strany, kteří přešli na pozice kontrarevoluce.

Po této poznámce se mnozí sovětští soudruzi dívali, jako kdyby mě viděli poprvé. Brežněv chvíli přemýšlel a pak vyhlásil přestávku. První, co učinil, bylo, že přišel ke mně a řekl: „Co je s tebou, nejsi nemocný?“  Věděl jsem, co chtěl říci, co si myslí. Jak jsem měl reagovat? A tak jsem řekl: „Soudruhu Brežněve, situace v Československu je těžká, skutečně těžká. Zde nepomůže obvyklé řešení. Lidé neznají pravdu. Jeden se stal národním hrdinou, druhý národním zrádcem. Je třeba hledat třetího.“ I tu se potvrdilo, že Brežněv byl pohotový a moudrý politik. Nebylo mu třeba zeširoka vysvětlovat některé souvislosti. Usmál se, otočil, udělal několik kroků k soudruhu Husákovi a velmi příjemným tónem řekl: „Jsem rád, že vás poznávám. Možná, že jsem vám dosti dobře neporozuměl. Ale metodou, jakou naše jednání začalo, těžko najdeme pozitivní východiska.“ Gustáv Husák souhlasil. Diskutovalo se o hledání hlavního článku tohoto složitého řetězce. Meditovat o starých chybách není v dané situaci prioritní otázkou. Základní otázkou je posoudit situaci, která vznikla nelegálním, protistranickým zvolením ÚV KSČ a jeho předsednictva. Nejvyšší orgán strany byl vyhlášen kontrarevolučními silami. To nemůže většina členů KSČ přijmout. Z toho však také hrozí nebezpečí rozpadu strany i republiky. Do nového ústředního výboru jsou sice zvoleni i poctiví členové strany, ale hlavní slovo mají pravicově oportunistické síly.

Tento první rozhovor L. I. Brežněva s G. Husákem měl velmi pozitivní výsledky. Dá se dokonce říci, že to byl rozhovor historický. Soudruh G. Husák vykonal v Moskvě nesmírně záslužnou práci. Po krátké přestávce se pokračovalo v jednání. Brežněv jménem vedení KSSS a sovětské vlády sdělil, že když jsme se už sešli, je třeba problémy posoudit ze širšího hlediska. Proti požadavku, aby se jednání zúčastnili i Dubček a Černík, nebude mít sovětská strana námitky, budeme-li znát Dubčekovo a Černíkovo stanovisko k nelegálnosti tzv. vysočanského sjezdu. To vyžaduje rozhovor s nimi. Současně je třeba odložit konání slovenského sjezdu, který je, podle jejich informací, svolán na 24. srpna 1968.

To, že je svolán sjezd KSS, bylo překvapením pro mne i pro Husáka. Ještě ráno na letišti nikdo nic neříkal. I tento příklad svědčí o tom, že nikoli předsednictvo ÚV KSS určovalo běh událostí, stanovovalo, co se má dělat, ale tlak nepřátelských sil z Prahy a jejich pomocníků v Bratislavě.

Ubezpečoval jsem sovětské soudruhy, že sjezd KSS svolán nebyl, že může jít o nepřesnou informaci. Mohlo by se stát, že nemám dobrou informaci já, protože jsem v Bratislavě nebyl a letěl jsem z Prahy, ale soudruh Husák byl v Bratislavě a rovněž neví, že by byl svolán sjezd KSS. Poprosili jsme o možnost telefonického spojení s Bratislavou. L. I. Brežněv, doporučil nejdříve vyjasnit otázku sjezdu a stanovisek Dubčeka a Černíka, jednání přerušit a pokračovat až druhý den v 10, 00 hodin.

Hned, jak jsme se vrátili do paláce, kde jsme byli ubytováni, dostal jsem spojení s Bratislavou. U telefonu byl soudruh Ondrej Klokoč, tehdejší předseda SNR a člen předsednictva ÚV KSS. Potvrdil, že pod tlakem městského výboru strany v Bratislavě se organizuje svolání slovenského sjezdu. Vedoucím tajemníkem bratislavského městského výboru byl Jozef Zrak. Požádal jsem, aby přišel k telefonu. I on byl členem předsednictva ÚV KSS. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že svolání sjezdu je velmi nesprávný a škodlivý krok, že nám to značně ztěžuje situaci při moskevských jednáních. Prosil jsem Klokoče i Zraka, aby tlumočili vzkaz předsednictvu a svolání sjezdu odvolali. Jozef Zrak slíbil. Žertem poznamenal, abych přinesl z Moskvy láhev moskevské vodky a kaviár.

Nevěděl jsem, jak požadovanou vodku a kaviár seženu, když nemám ani kopejku. Navíc jsem neměl čas ani odejít do obchodu, ale přesto jsem slíbil, že je přinesu. Ještě večer jsem poprosil číšníka, který obsluhoval prezidenta, a ten mi velmi ochotně láhev vodky a dvě krabičky kaviáru dal. Přivezl jsem je také do Bratislavy, ale sníst kaviár a vypít vodku se Zrakem však už možné nebylo. J. Zrak slib nedodržel.

V závěru rozhovoru soudruzi Zrak i Klokoč požádali o možnost mluvit s Husákem. Gustáv Husák je podobně jako já požádal o přeložení sjezdu na pozdější dobu po našem návratu a uvedl další argumenty, proč je nutné sjezd odložit. To, co slíbili mně, slíbili i soudruhu Husákovi, ale sliby nesplnili. Balvan, který se již valil, neuměli zastavit. Buď nechtěli, nebo neměli sílu. Pravděpodobně obojí.

Sjezd KSS se sešel ilegálně v Závodě Jiřího Dimitrova. Když jsem později četl zápis ze zahájení, bylo mi do pláče. Jak se mohlo stát, že tolik moudrých a čestných lidí se dalo tak obalamutit, zmanipulovat a doslova zesměšnit. Zdá se, že v politické oblasti máme ještě slabě promyšlenou a propracovanou psychologii. Davová psychóza působí, i když jen dočasně, buď v pozitivním, ale hlavně v negativním směru, kde nabude strašidelných až obludných rozměrů.

Nemohu stanovit přesný čas, ale domnívám se, že tak kolem 21, 00 hodin přišli do Kremlu Dubček a Černík. Byli ubytováni ve vládní vile na Leninských horách. Dubček se choval arogantně, uraženě. Černík ustrašeně. Hned v úvodu prosil a doslova zapřísahal prezidenta Svobodu, aby slíbil, že bez nich se do Prahy nevrátí. Ludvík Svoboda Černíkovi tento slib dal.

Dubček a Černík neměli nejnovější informace z Prahy. Bylo jim řečeno, že se nelegálně sešel sjezd, zvolil nové orgány a my, jako vedení strany, bychom k tomu měli zaujmout stanovisko. Bylo jim sděleno, že dříve, než začne jednání se sovětským vedením, si budeme muset mezi sebou vyjasnit otázku neplatnosti sjezdu. A. Dubčeka nejvíce zajímalo, kdo je zvolen do nového ústředního výboru. Bylo dohodnuto, že se ráno sejdeme u L. Svobody a tam si otázky vyjasníme. Nepříliš vděčný úkol dostal soudruh G. Husák. Ještě večer si měl promluvit s Dubčekem a Černíkem a přesvědčit je o tom, že takzvaný vysočanský sjezd nemůže být uznán za platný už proto, že ze Slovenska se tohoto „sjezdu“ nikdo nezúčastnil.

Rozhovor mezi Husákem, Dubčekem a Černíkem se protáhl do pozdních nočních hodin. Po půlnoci Dubček řekl, že by se nerad vracel do vily na Leninských horách a chtěl by zůstat v Kremlu. Obrátil se s prosbou na mne, abych to zařídil. Myslel jsem si, že to nebude problém, tak jsem se toho ujal.

Za chvíli jsem zjistil, že to není tak jednoduché. Koho mám o to požádat, kdo má k tomu dát souhlas? Bylo pozdě po půlnoci a tajemník ÚV KSSS K. F. Katušev, jehož jsem ještě zastihl, mi řekl, že Dubček má kde spát a že není třeba dělat z Kremlu noclehárnu. A. Dubček se musel vrátit do vily. Druhý den už zvolil jinou taktiku - „hodil se marod“ a zůstal ležet v Dzúrově apartmá.

Po této neúspěšné intervenci jsem šel spát. Do Moskvy jsem přijel tak, jak jsem byl na předsednictvu ústředního výboru. V aktovce jsem měl jen pár poznámek. Neměl jsem pyžamo, ani náhradní košili a zubní kartáček. Prostě nic. Spal jsem jen tak, svlečený do půl těla. Když jsem se ráno probudil, na židli ležela vypraná a vyžehlená košile a v koupelně všechno, co je k ranní toaletě potřebné.

Při snídani jsem se od Gustáva Husáka dověděl o obsahu noční diskuse. Protože se nedospělo k pozitivnímu závěru, původní návrh na společné jednání se nemohl uskutečnit. Asi v 10, 00 hodin Dubček, Černík, Husák, Piller, Indra a já jsme se setkali u prezidenta L. Svobody, který nám sdělil, co od nás očekává, a šel na schůzku s N. V. Podgorným. Černík rychle pochopil, jaká je situace, a souhlasil, že není možné přiznat legalitu sjezdu. Dubček se vzpíral dále a trvalo ještě dlouho, než pochopil, že přiznat platnost sjezdu by rozbilo a rozštěpilo stranu a vyvolalo občanské nepokoje. V přesvědčování A. Dubčeka sehrál nejdůležitější roli Gustáv Husák. Tím, že Černík okamžitě souhlasil, zůstal Dubček osamocen a i to mělo svůj pozitivní vliv. O výsledku jsme informovali sovětské soudruhy.

Po obědě jsme čekali, kdy začne jednání. Ve velké místnosti, kde jsme seděli kolem dlouhého jídelního stolu, se najednou objevili Brežněv, Podgorný, Kosygin a Suslov. Soudruh L. Svoboda nebyl v té chvíli přítomen. Bylo to záměrné nebo se to stalo náhodou? Vyšlo to tak, že naproti mně seděl Dubček, za mými zády stál Brežněv a díval se přímo na Dubčeka. K Černíkovi se postavil Kosygin, poněkud stranou Suslov a Podgorný blízko A. Dubčeka.

Nemohu to pochopitelně reprodukovat slovo od slova, ale L. I. Brežněv řekl přibližně toto: „Vážení soudruzi, je třeba pokračovat v jednání. Naše dosavadní zkušenosti při jednání s československými soudruhy nejsou dobré. To, co slibujete, nejen že nesplníte, ale ještě i zatajíte, nebo zamlčíte. Proto navrhuji tento postup. Všechno, co dohodneme, musí být napsáno a podepsáno. Sedněte si a vypracujte návrh dokumentu, který bychom mohli podepsat. Aby to bylo ještě závaznější, navrhujeme, aby i ostatní členové předsednictva ÚV KSČ přijeli do Moskvy a společně posoudili a podepsali dokument. Prosíme, abyste se k našemu návrhu vyjádřili“.

Každý čekal, co řekne A. Dubček. Chvíli bylo ticho a potom Dubček tím, co řekl, zmrazil každého, kdo byl v místnosti. „Soudruhu Biľaku,“  řekl, „zeptej se jich, co vlastně chtějí?“ Dubček uměl rusky snad lépe než slovensky. Okamžik jsem váhal a potom jsem zopakoval v ruštině, co Dubček řekl a co chce. L. I. Brežněv klidným hlasem, velmi pomalu zopakoval doslova to, co řekl před chvílí. Já jsem se podíval na Dubčeka a řekl jsem: „Rozumíš, nebo ti to mám přeložit do slovenštiny?“ Dubček, aniž reagoval na moji poznámku, řekl, že souhlasí s návrhem soudruha Brežněva. Že ale nevidí důvod, proč by měli do Moskvy přiletět i ostatní členové předsednictva ÚV KSČ. Navíc, že to vyžaduje určitý čas a my chceme co nejdříve odletět domů. My ostatní jsme souhlasili, je-li to možné, aby ostatní členové předsednictva přiletěli, i když jsme nevěděli, jestli se to stihne. Bylo nám řečeno, že zítra ráno budou ostatní členové předsednictva v Moskvě. A. N. Kosygin se ještě zeptal, kolik času potřebujeme k vypracování návrhu dokumentu. A. Dubček slíbil, že ve 20.00 hodin večer bychom mohli začít jednat a dokument posoudit. Sovětští soudruzi s tímto návrhem souhlasili a opustili místnost. Nikdo se neujímal vedení, nikdo se neujal toho, aby vydal nějaké pokyny.

Prezident L. Svoboda, jak jsem se již zmínil, nebyl přítomen. Zavolal mne k sobě a požádal mě, abych s ním šel domluvit se sovětskými soudruhy, aby přišli do Kremlu i ostatní - Smrkovský, Špaček, Kriegel a Šimon. To jsem zařídil - až na Kriegla. Po příchodu Smrkovského se nedalo nic rozumně posoudit, ani diskutovat. Začal hystericky vykřikovat, že ví, jak se proti němu připravovalo spiknutí, že měl být vytvořen národní tribunál a on, Smrkovský, že měl být fyzicky zlikvidován. Prý ví, kdo měl být předsedou tohoto tribunálu a za to se bude někdo ještě odpovídat. Mohl si domyslet alespoň tolik, že kdyby někdo skutečně usiloval o jeho likvidaci, že to mohl učinit a on by teď neseděl v Kremlu. Když už nás obviňoval, že jsme vojska pozvali my a že plní naše příkazy, pak přece nebyl problém takový příkaz vydat.

Alexander Dubček se neporadil, jak bychom měli pokračovat v případě potřebného dokumentu. Dal pokyn Špačkovi, Šimonovi a Parisovi, již zmíněnému pracovníkovi ministerstva zahraničních věcí, aby pracovali na návrhu. Pak se chytil za srdce a předstíral záchvat. Ostatní členové delegace nebyli do práce zapojeni. Kolem 19.00 hodin bylo jasné, že to, co se tvoří, je nehoráznost. Škoda, že jsem kopii tohoto návrhu zničil. To nebyl návrh dohody, ale návrh na sovětskou kapitulaci. Bylo to něco takového, jako by Československo obsadilo Moskvu a my jsme přišli diktovat podmínky kapitulace.

Před 20.00 hodinou mě zavolali do jedné místnosti v mezaninu a tam se mne A. N .Kosygin a B. N. Ponomarjov zeptali, jak jsme daleko s prací a zda začne jednání ve 20.00 hodin, jak slíbil Dubček. Bylo mi trapné říkat, jak se věci mají. Byl jsem členem československé delegace, ale nechtěl jsem být neupřímný vůči sovětským soudruhům. Napadla mě myšlenka, že bych z toho mohl nějak vykličkovat. A tak jsem se dopustil určité lži s tím, že alespoň trochu zachráním naši čest. Tvářil jsem se překvapeně, že je teprve 18.00 hodin a oni se již dožadují dokumentu. Řekl jsem, že A. Dubček jistě myslel 20.00 hodin pražského času a ne moskevského. Nevím, zda jsem je přesvědčil, ale tento argument přijali.

Za dvě hodiny se v téže místnosti schůzka opakovala. Ukázal jsem jim čtyři strany připravovaného dokumentu s poznámkou, že ostatní stránky se překládají do ruštiny. Když si to přečetli, dost dlouho se na mne dívali a potom se soudruh Kosygin zeptal: „Co je to? Provokace?“

Stál jsem tam jako na rozžhaveném uhlí. Co k tomu říci? Obhajovat se to nedalo. Přiznat se k tomu, že to rovněž považuji za provokaci, by mohlo znamenat, že spálíme všechny mosty. Nepochopili by, že dovolíme zplodit něco takového i my, o nichž předpokládali, že nepatříme k pravicově oportunistickým silám.

„Za této situace nemá schůzka cenu,“ řekl Kosygin. „Jaké vidíte východisko, Vasile Michailoviči?“

„Vím,“ řekl jsem, „že na každé jednání se připravují návrhy z obou stran. Věřím, že i vy máte svůj návrh dohody. Dejte nám svůj návrh dohody a já slibuji, že jej odpovědně posoudíme.“

Věděl jsem, že návrh, který vypracovali Špaček, Šimon a Paris, neviděli soudruzi Svoboda, Indra, Husák, ani Dzúr a Kučera. A těžko by také chtěli o takovémto návrhu jednat.

Po krátké výměně názorů mezi Ponomarjovem a Kosyginem vytáhl soudruh Ponomarjov z aktovky návrh vypracovaný sovětskou stranou a podal mi jej s poznámkou, že věří, že nebude zneužit. Slíbil jsem, že ho nerozmnožíme a že se z Kremlu nevynese.

U naší delegace se po celou dobu zdržoval tehdejší československý velvyslanec Vladimír Koucký. Sedli jsme si s V. Kouckým a ještě s jedním pracovníkem velvyslanectví a rychle přeložili sovětský návrh do češtiny. Pamatuji si, že měl 14 bodů. Pak jsem požádal O. Černíka, aby svolal všechny členy delegace a tlumočil jim stanovisko soudruha A. N. Kosygina, že náš návrh nemohou klasifikovat jinak než jako provokaci a že se mi podařilo získat návrh sovětské strany. Ten bychom měli posoudit a říci, co přijímáme a co budeme žádat opravit, přeformulovat atd.

K mému překvapení všichni, včetně J. Smrkovského, s tímto návrhem souhlasili. Dokument jsme rozstříhali podle jednotlivých bodů, zařadili je asi do čtyř problémových okruhů, sestavili z členů delegace čtyři skupiny. Každá skupina měla posuzovat určitý okruh otázek a vypracovat k němu své stanovisko.

Plánovaná schůzka znovu odpadla. Pracovali jsme na novém dokumentu. Ráno byl dokument s návrhy na změny, připomínky a doplňky v podstatě hotov. Čekali jsme již jen na přílet ostatních členů předsednictva, jak bylo slíbeno. Stalo se tak v neděli 25. srpna asi v 10.00 hodin moskevského času. Mimo soudruha D. Koldera, o němž bylo rozhodnuto, že zůstane v Praze, protože bylo potřebné, aby někdo z vedení strany jako tajemník ústředního výboru KSČ byl v Praze. Nepřijel ani Antonín Kapek, který byl někde na Plzeňsku a nebylo možné se s ním tak rychle spojit. Dále Š. Sádovský, který mezitím už odjel do Bratislavy. Ostatní přijeli, včetně předsedy kontrolní a revizní komise strany Miloše Jakeše.

Přicestovali i tajemníci ÚV KSČ Jozef Lenárt a Zdeněk Mlynář. Z. Mlynář byl sice někde schován, ale pravičáci rozhodli, aby jel do Moskvy v zastoupení nově zvoleného tajemníka Věňka Šilhána a ve funkci jakéhosi posla a spojky mezi Prahou a prezidentem republiky.

Zdeněk Mlynář doručil do Moskvy tři dopisy, které nejsou nikde v archívu založeny. Jeden dopis pro prezidenta republiky, jeden pro A. Dubčeka a třetí pro O. Černíka. Černík doručení jakéhokoli dopisu nikdy nepřiznal. Ptal jsem se ho také proto, že pro historii strany může být obsah těchto dopisů zajímavý. Možná, že jejich obsah je totožný s dopisem, který byl doručen prezidentovi republiky. Ale je to těžké posoudit, mohu se jedině dohadovat.

Tu noc, kdy se tvořil návrh dokumentu, lépe řečeno, dopracovával sovětský návrh, jak jsem se již zmínil, A. Dubček předstíral záchvat, aby nemusel jít spát na Leninské hory, a tak ho odnesli do jednoho z pokojů Dzúrova apartmá, kde byla volná postel. Tam ho uložili a tam také zůstal ležet. Byla to zajímavá herecká role, kterou zvládl úspěšně a dokonce vykombinoval, jaký to může mít psychologický vliv na lidi v Praze a vůbec v Československu, když se to dovědí.

Ráno jsem ho navštívil. Ležel natažený na posteli; bez košile, na prsou kapesník a u něho byl vojenský lékař, který doprovázel prezidenta republiky. Zeptal jsem se ho, co mu je. Řekl, že je mu špatně, že v koupelně spadl a zranil se na čele. Na hlavě měl nalepenou leukoplast. Zeptal jsem se, potřebuje-li nějakou pomoc, že zavoláme sovětského lékaře. To však Dubček odmítl. Věděl, že přiletí zbytek předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ do Moskvy a potřeboval potvrdit legendu, která se po Praze šířila o jeho nemoci, dokonce o mučení a o záhadném ozařování.

Po příletu a přivítání se někteří členové předsednictva chtěli pozdravit s A. Dubčekem. Do paměti se mi vryl tragikomický obraz. Dubček ležel na posteli svlečený do půli těla a odkrytý. Na levé prsní bradavce měl do čtverečku složený kapesník, na čele přilepenou širokou leukoplast, zavřené oči a těžce dýchal. Každý, kdo ho viděl v tomto stavu a přitom neznal souvislosti, že je to jeho hra, byl schopen uvěřit, že to, co se šíří po Praze, asi bude pravda.

František Barbírek vkročil do pokoje jako první, doslova po špičkách. Klekl si vedle postele na jedno koleno a tichým hlasem šeptal: „Alexi, Alexi, soudruhu Dubčeku, co je s tebou?“

Alexander Dubček jenom trochu zvedl levou ruku a rezignovaně kývl. Mohlo to znamenat, že všechno je ztraceno, případně nechte mne na pokoji, nebo i to, že se se vším a se všemi loučí.

Po F. Barbírkovi přistoupil k posteli Z. Mlynář. Přišel jako emisar, který má odevzdat příkazy. Žádné city neprojevoval. Vylovil z náprsní kapsy obálku a strkal ji Dubčekovi pod deku. Něco mu přitom šeptal do ucha. Udajně to byl dopis od V. Šilhana, který byl „sjezdem“ pověřen vykonávat dočasnou funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Obsah tohoto dopisu neznám, ale nebylo by tak těžké si jej vydedukovat již ze samého hesla, které bylo tehdy tak populární: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Jistě A. Dubčeka informovali, jak celá „strana a národ“ stojí za jeho politikou, jaký je odpor proti „okupantům,“ že se mu věří, aby se nedal oklamat, zlomit, aby neustoupil, rychle se vrátil do Prahy, atd.

Po skončení tohoto melodramatu svolal O. Černík poradu, aby ty, kteří přijeli, informoval o současném stavu našeho jednání. Nemohl jsem se této porady zúčastnit, protože mne zavolal k sobě soudruh Ludvík Svoboda. Vidím ho jako dnes. Chodil po pokoji jen tak v košili. Bílé šle, levou ruku zaklesnutou za pasem kalhot a pravou dělal neurčité posunky. Přitom si stále něco opakoval. Pak se zastavil a řekl: „Potřebuji se s tebou poradit o jedné věci, než to řeknu ostatním. Chci navrhnout, abychom se domů vrátili s dohodnutou sestavou strany a vlády. Co nejdříve podepíšeme dohodu, a tak je třeba mít vyjasněny všechny otázky. Dubček se funkce vzdal, a tak jsme bez prvního tajemníka. To je třeba považovat za platné. Mohli bychom se dohodnout, že prvním tajemníkem bude Černík, předsedou vlády soudruh Husák, předsedou Národního shromáždění soudruh Indra nebo Lenárt. Co na to říkáš?“ Co jsem měl říct? Potřeboval jsem si rozmyslet, co to znamená. Dává-li to nějaké východisko z dané krize. Zda je to jeho nápad, anebo mu to někdo podstrčil. Bylo by dobré se poradit alespoň se soudruhy Lenártem, Jakešem a Indrou. Lenárt a Jakeš byli na poradě u Černíka, Indra ležel nemocen.

To, že Ludvík Svoboda se se mnou radil i o takovýchto otázkách, ať dnešního člověka nepřekvapuje. Ať to nepřekvapuje ani toho ze starší generace, kdo neznal všechny souvislosti. Náš vzájemný vztah byl blízký a důvěrný již dlouho. Své kořeny to mělo v tom, že soudruh Svoboda každoročně navštěvoval můj rodný kraj i mou rodnou obec, na kterou měl své bojové vzpomínky. Velmi miloval poddukelský lid, s nímž se dělil o poslední kůrku chleba. Všichni si ho vážili jako osvoboditele i jako člověka. Nevím již, co bylo pro mne pohnutkou, kde jsem vzal tolik odvahy a přesvědčení, že už v roce 1967 jsem soudruhu Svobodovi řekl, že do roka bude prezidentem ČSSR. Jistě by se našli lidé, kterým tuto příhodu sám Svoboda později vyprávěl. Často, jak před Moskvou, tak i v ní chtěl na některé otázky znát můj názor.

Z hlediska emocí, pod vlivem hněvu nad tím, co A. Dubček zavinil, by se tento návrh mohl zdát přijatelný. Šlo o to zbavit Dubčeka funkce prvního tajemníka. Z hlediska rozumu to však nebylo nejšťastnější řešení. To jsem také řekl soudruhu Svobodovi. Jestliže tento návrh uskutečníme, uděláme z Dubčeka mučedníka, hrdinu a to by nebylo dobré. Každý totiž uvěří, že se tak stalo pod vlivem Moskvy a ne, že jsme ho zbavili funkce za chyby, jichž se dopustil. Řekl jsem soudruhu Svobodovi, že u nás na východním Slovensku se proti štěňatům nebo koťatům, když se vyčůrají na místě, kde nemají, používala a dodnes používá osvědčená metoda - strčí se jim do loužičky čumáček. Je to nejlepší způsob, jak je to odnaučit. Myslím, že je to třeba udělat i s Dubčekem. I jemu je třeba vymáchat hubu v marasmu, ve špíně a v neštěstí, do něhož přivedl stranu a republiku. Myslím, že strana ho i tak nenechá dlouho ve funkci prvního tajemníka, ale ať se to stane teprve po poznání pravdy, ať si vypije kalich hořkosti, o němž je přesvědčen, že je to kalich slávy, až do dna. L. Svoboda chvíli přemýšlel, znovu se několikrát prošel po pokoji, pak odešel do vedlejšího salónu, oblékl sako a řekl: „Děkuji, asi máš pravdu. Musím jít za Podgorným.“

Nesnažil jsem se pátrat po tom, kdo byl původcem nápadu přijet bez Dubčeka jako prvního tajemníka, ale pravděpodobně to vymysleli společně Svoboda s Podgorným. Při odchodu se ještě zmínil o tom, že by bylo dobré, abych promluvil s Kosyginem ve věci F. Kriegla.

Ludvík Svoboda šel za Podgorným a já za Kosyginem. Pokud jde o Kriegla, vysvětlil jsem soudruhu Kosyginovi, že bychom neměli z Kriegla, zákeřného sionisty, syna stavitele ze západní části Ukrajiny a mezinárodního dobrodruha, udělat československého mučedníka a hrdinu. A. N. Kosygin to uznal, řekl, že Kriegel se do Československa vrátí, ale vstoupit na posvátnou půdu Kremlu mu nedovolí.

Když jsem se vrátil do jídelny, ještě se diskutovalo o návrhu dokumentu. Smrkovský si neodpustil poznámku, že by všichni členové měli být disciplinovaní, že někteří si chodí bůh ví kudy a nikdo neví, co a s kým vyjednávají za zády vedoucího delegace. Bylo jasné, že to říká na moji adresu. Řekl jsem, že na žádost soudruha L. Svobody jsem byl prosit za Kriegla, ale jestliže má námitky, že to rád odvolám.

Posléze se nějak dospělo k závěru, jak by měl vypadat návrh dokumentu. Vzal jsem jednu kopii a odnesl soudruhu Svobodovi. Přečetl si to a řekl, že to okamžitě podepíše a můžeme letět domů.

Z Prahy byl na prezidenta L. Svobodu vyvíjen obrovský tlak, aby se co nejdříve vrátil do hlavního města. V dopise, který mu doručil Mlynář, mimo jiné stálo: „Naše země a všechen náš lid očekávají s napětím a netrpělivostí, i v plné důvěře ve vás, výsledky vašich jednání v Moskvě.“ Pak soudruha Svobodu v dopise široce informovali - lépe řečeno dezinformovali. Opakovali se nejrůznější fámy, nepravdy a šířily se lži. Národní shromáždění a vláda ČSSR - psalo se - za těžkých podmínek nepřetržitě zasedají a jednomyslně vyjadřují požadavky a názory lidu. Oznamovalo se, že XIV. mimořádný sjezd KSČ zvolil podle všech zásad ústřední výbor a předsednictvo a přitom vyslovil Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi, Krieglovi, Špačkovi, Šimonovi a dalším plnou důvěru. Naprosto zkresleně se v dopise tvrdila lež, jak jsou blokovány rozhlas a televize, přičemž každý věděl, že vysílaly, co chtěly. Lživě tvrdili, že byl pokus o obsazení vysílače ministerstva zahraničních věcí jako jediného spojení s diplomatickými misemi. To vše se vydávalo za projevy okupace. To, že podobné nesmysly hlásali hloupí, podplacení a hlavně nepřátelští novináři, se ještě dalo pochopit, ale že hovořili o okupaci členové vlády a členové KSČ, hraničilo se stupiditou a politickým analfabetismem.

Vyskytl se již někde ve světě případ, že by armáda, která okupuje zemi, nechala reakci volné pole a nevynutila si přístup dokonce ani k vysílači ministerstva zahraničních věci?

V dopise se nepravdivě informovalo o velkých obětech na životech a o materiálních škodách. Mluvilo se o mrtvých a stovkách raněných. Na Slovensku, psalo se, jsou údajně ztráty ještě větší. Pisatelé dopisu se nezapomněli pochválit, že „okupantům“ se nepodařilo získat nejmenší podporu a spolupráci obyvatelstva. To prý zvyšuje jejich nervozitu. V dopise dále stálo, že Národní shromáždění a další orgány v zemi prý mají důkazy o zneužívání moci. Již jen tato jediná formulace – „zneužívání moci“ - je v rozporu s tvrzením, že se Československo stalo obětí okupace. Okupant si přece dělá, co chce, přebírá absolutní moc a sám rozhoduje. Zdůrazňuji, psali prezidentovi, že nepovažují za normální, že mezi nimi a jeho delegaci v Moskvě neexistuje kontakt. Přitom mu denně telefonovali do Kremlu. Velmi dramaticky líčili hospodářské těžkosti. Železniční doprava je prý narušena, neexistuje žádné letecké spojení, import a export jsou zastaveny. Zásoby uhlí klesají na minimum a podobně. To vše je důsledek „okupačního režimu“. Zapomněli dodat, že to oni sami organizují, že jsou to oni, kdo vyzývá ke stávkám a rozvrací dopravu. Oni dali pokyn k přerušení vývozu a dovozu.

S velkým uspokojením prezidentu republiky sdělovali, že při projednávání československé otázky v Radě bezpečnosti OSN zůstalo prý stanovisko Sovětského svazu zcela izolované. Nakonec se v závěru psalo: „Vážený soudruhu prezidente, uvědomujíce si, že žádné písemné informace nemohou popsat atmosféru měst a ducha lidí a zprávy TASS, kterými jsou sovětské státní orgány absolutně zkresleně a neobjektivně informovány, považujeme za nutný předpoklad Vašich dalších jednání, abyste byl přesněji a dokonaleji informován o pravém stavu záležitostí. Proto Vám doporučujeme k zamyšlení možnost, aby Vám tyto informace zprostředkovala zvláštní skupina poradců ze zástupců ÚV KSČ, Národního shromáždění a vlády / členové předsednictva a tajemníci ÚV KSČ či členové vlády byli méně kompetentní než „poradci“ pravičáků - pozn. autora V. B. /. Dále Vám dáváme v úvahu eventuální krátké přerušení jednání a návrat do Prahy spolu se soudruhy Dubčekem, Smrkovským a Černíkem. Tohoto krátkého přerušení byste mohl využít k přesnějšímu informování se o situaci a ke konzultacím s příslušnými orgány.“

Právě v tom bylo čertovo kopýtko. Chtěli dostat prezidenta republiky co nejdříve domů a izolovat ho. Více by ho již na jednání do Moskvy nepustili. Nevěřili členům předsednictva, kteří byli v Moskvě. Chtěli tam vyslat své konzultanty, pravicově oportunistické a revizionistické filozofy a celou skupinu, která živila v Československu kontrarevoluční psychózu.

Prezident republiky byl naštěstí člověk racionálního myšlení, střízlivý a uvážlivý. Nenechal se znervóznit a vyvést z míry takovýmito „poselstvími“.

Když bylo známo stanovisko k návrhu, šel jsem za soudruhem Svobodou a informoval ho, že i když on a většina členů delegace je ochotna návrh dokumentu podepsat, ze strany pravicových oportunistů jsou vážné výhrady.

Navíc bude třeba vyjasnit, a to velmi rychle, jak to bude s podpisem dokumentu. Dubček se přetvařuje, že je těžce nemocen a nezúčastňuje se jednání. Je důležité, aby se i on vyjádřil k dokumentu.

Prezident republiky chvíli uvažoval, pak si oblékl sako a šel o poschodí výše. Byl velmi rozčilen. Z toho vznikly později i určité překroucené legendy. Postavil se do čela stolu a řekl: „Vážení, doporučuji vám, abyste skončili tuto neplodnou diskusi. Já s návrhem dokumentu souhlasím. Nemám připomínky a podepíši jej. Podepíši jej, bude-li to potřebné, i sám. Strana a národ se dostaly do neštěstí. Mnozí z vás na tom nesete svůj velký podíl a chcete s osudem národa hazardovat dále. To nepřipustím! Já jsem v životě již prožil mnoho. Prožil jsem dvě světové války. O svůj život strach nemám. Mohu vzít pistoli a vpálit si kulku do hlavy. Já jsem svůj život prožil čestně. Ale vrátím se domů a řeknu, jak jste se tu zbaběle a nezodpovědně chovali.“ Obrátil se a odešel z místnosti.

Je třeba přiznat, že to zapůsobilo, že to zchladilo i ty nejrozpálenější hlavy. Ale i toho se využilo ve prospěch kontrarevoluce. Do Prahy se dostala falešná informace, že prezident Svoboda vyhrožoval Sovětům, nepropustí-li Dubčeka, Černíka a Smrkovského, že se prý zastřelí. Tak se manipulovalo veřejným míněním, tak se vyráběly lži.

Po této scéně se opět přikročilo k posuzování dokumentu. Soudruh Husák navrhl, aby se vyjádřil každý z nás, zda jej podepíše nebo ne. Kategoricky požadoval skončit neplodnou diskusi. Seděl blízko Černíka, který předsedal a první řekl: „Já to podepíši.“

Tuto chvíli chci popsat podrobněji již jen proto, že později, po návratu domů, se k tomu J. Smrkovský vyjadřoval zcela zkresleně. Tvrdil, že k podpisu dohody byl znásilněn a donucen.

Po vyjádření stručného stanoviska soudruha G. Husáka „podepíši“ každý z členů delegace tak, jak jsme seděli kolem stolu, se vyjádřil: podepíši, podepíši, podepíši.

Až po Z. Mlynáře. Mlynář řekl: „Je to kruté, nepodepíši.“

J. Smrkovský, který seděl vedle, prohlásil: „Kdybych neměl ženu a děti, tak bych nepodepsal, ale za této situace - podepíši.“

Poslední slovo měl O. Černík, který rovněž řekl: „Podepíši.“

Toto vše se odehrálo až pozdě v noci. O další jednání jsem již neměl zájem. Zdálo se mi, že jsme dosáhli významného úspěchu. Pak si vzal slovo ještě soudruh Husák. Obrátil se na Mlynáře a zvýšeným hlasem se ho zeptal, co vlastně chce - že nedovede pochopit jeho stanovisko. Řekl, že není tajemstvím, že Mlynář byl jedním z těch, kdo přilévali olej do ohně, že pomáhal přivést republiku do neštěstí, že takoví pubertální politici zavinili tolik škod a dnes si kladou podmínky a nemají snahu napravit chyby, které napáchali. Prohlásil, že počínání Mlynáře považuje za velkou nezodpovědnost. Z. Mlynář byl tak překvapen, že se nezmohl na obhajobu.

Tím porada skončila. Účastníci se rozešli do skupinek, kde se ještě pokračovalo v diskusi. Část soudruhů se vrátila na Leninské hory, kde byli ubytováni. My jsme zůstali na svých místech. Pozdě po půlnoci jsem šel spát. Dlouho jsem se díval z okna Kremlu a přemýšlel, co vše se odehrálo mezi jeho zdmi. Nyní i kus naší historie.

V neděli ráno, 26. srpna 1968, jsem byl záhy probuzen pracovníkem ÚV KSSS. Opět jsem se setkal s některými členy politického byra ústředního výboru v již zmíněné místnosti v mezaninu, kde se mne zeptali, jak skončila porada o dokumentu. Řekl jsem, že kromě Mlynáře jsou ochotni jej podepsat všichni. Je třeba ještě zjistit stanovisko Dubčeka, který na poradě nebyl.

Při snídani Mlynář oznámil, že do rána nespal, přemýšlel a dospěl k názoru, že i on dokument podepíše. Z toho vznikla jakási idea, že když dokument podepíší všichni, bylo by třeba promyslet, zda by neměl být informován i Kriegel, neměl-li by zájem i on se k dokumentu připojit. Byl k tomu dán souhlas.

Znovu jsem navštívil prezidenta L. Svobodu a požádal ho, aby promluvil s Dubčekem o jeho stanovisku k dokumentu. Výmluva, že je nemocen, nemůže obstát. Svoboda to učinil přes Černíka. Černík odešel do místnosti, kde ležel Dubček, odkud pak byl slyšet velmi vzrušený rozhovor.

Asi po deseti minutách / zlé jazyky tvrdily, že při tomto rozhovoru prý dal Černík Dubčekovi facku /  vyšel z pokoje A. Dubček bledý jako stěna. Pamatuji si, že byl oblečen v šedých šatech, měl károvanou kravatu a na čele již neměl leukoplast. Sedl si do čela stolu a řekl: „Posaďte se, musíme společně posoudit dokument.“ Znovu, tentokrát pod vedením A. Dubčeka, jsme probírali článek za článkem a celý dokument odsouhlasili. J. Smrkovskému a spol. chyběl pouze souhlas F. Kriegla a velmi jim záleželo na tom, aby se vrátil do Prahy. Bylo schváleno zavolat ho do Kremlu a projednat s ním, zda podepíše.

S Krieglem mluvil Dubček, Černík, Mlynář a Smrkovský. Ale Kriegel se cítil uražen, že nebyl přizván k celkovému jednání a i přes přesvědčování dokument odmítl. Mne jeho postoj nevzrušoval a věřím, že většina z nás si ani nepřála, aby dokument tak závažného charakteru podepisovala hlava československých kontrarevolučních sil. Přiznám se, že jsem byl dokonce rád.

Moje nálada se zlepšila i proto, že právě v době, kdy Dubček, Černík a další přesvědčovali Kriegla  / pravá příčina byla v tom, že byli přesvědčeni, že jen když dokument podepíše, vrátí se do Prahy /, bylo mi oznámeno, že moje dcera Naďa je v Moskvě. I když jsem neměl možnost se s ní setkat, ani ji alespoň z dálky vidět, již jen vědomí, že je v Moskvě a ne ve Velké Británii, bylo pro mne neobyčejně radostné a uklidňující.

Naše stanovisko, že jsme připraveni dokument podepsat, bylo oznámeno sovětskému vedení. Na 26. srpna v podvečer se dohodlo společné zasedání. Všichni jsme se sešli ve známé zasedací místnosti, tam kde jsme seděli i první den. Byli jsme přesvědčeni, že to půjde velmi rychle. Se soudruhy Ponomarjovem, Katuševem a ostatními byla dohodnuta některá vylepšení jednotlivých článků a sovětské vedení bylo ochotno je přijmout bez diskuse. Po zaujetí míst si vzal soudruh L. Svoboda slovo a bez úvodu řekl: „Dokument je hotov, jsme připraveni jej podepsat.“

Tak jako většina z nás i soudruh Svoboda si myslel, že hlavním smyslem společné schůzky není diskuse, ale hlavně podpis dokumentu. Sovětští soudruzi s návrhem souhlasili. Situace se však začala vyvíjet jinak.

Oldřich Černík zvedl ruku a poprosil o krátké slovo. Začal tím, že chce jménem svým i jménem A. Dubčeka, který se necítí dobře, tlumočit svůj i jeho názor. Asi ve čtvrt hodinovém vystoupení se pokusil prezentovat se jako významná osobnost, s níž Sověti musejí jednat. Hlavně se však pokusil ospravedlnit svoji a Dubčekovu politiku, co se stalo po vstupu vojsk a jaké je to nedorozumění. Ale i přes to všechno je rád, že jsme dospěli k vypracování dokumentu, který nám umožní vyjít z této složité situace.

Nebylo to nejlepší vystoupení, ale bralo se to s rezervou. Soudruh L. Svoboda nechtěl připustit diskusi a tak navrhl, aby se přistoupilo k podpisu dokumentu.

Když Černíka nikdo za jeho vystoupení nekritizoval, Dubček, i když Černík oznámil, že mluví také jeho jménem, rovněž požádal o slovo. Dostal jej a hovořil asi půl hodiny.

Každý, kdo A. Dubčeka znal, věděl, že jeho řeč byla málokdy souvislá. Když byl rozčilený, pak byla zcela zmatená. Pouze lidé, kteří ho znali velmi dobře, si uměli z toho, co řekl, vyluštit, co vlastně říci chtěl.

Začal omílat svou známou píseň, že v Československu se vlastně nic nestalo, že vývoj od ledna až do srpna byl dobrý a správný. Jako kdyby nevěděl, kde je, co se stalo a o čem se jedná. Stále opakoval, že všechno, co v Československu probíhalo, sloužilo k upevnění strany a socialismu, že v Československu nehrozilo žádné nebezpečí a neumí pochopit příčinu vstupu vojsk. To byl asi smysl jeho půlhodinové nesouvislé a zmatené řeči.

Všichni jsme byli zaskočeni. Přemýšleli jsme, dívali jsme se na sovětské soudruhy a čekali, co bude dál.

Prezident L. Svoboda vycítil, že je zle. Tvářil se, jako by Dubčeka nezaregistroval a pouze zopakoval: „Prosím vás, nediskutujme již a přistupme k podpisu dokumentu.“ 

Trvalo to možná jen malou chvíli, ale mně se zdálo, že uběhlo několik minut, než zareagoval L. I. Brežněv. Vstal, chvíli se díval, pak si zase sedl a prohlásil, že se nic podepisovat nebude, že je to horší, než to bylo na začátku jednání. Potom dlouho, snad půl druhé hodiny, velmi soustředěně a pravdivě líčil, jak se věci v Československu vyvíjely. Připomněl svou návštěvu v Praze a rozhovor s A. Novotným. Jejich stanovisko ke změnám ve vedení ÚV KSČ. Jak přijali A. Dubčeka a co sliboval. Poznamenal, že vedení ÚV KSSS bylo iniciátorem, aby na oslavách 20. výročí únorových událostí se zúčastnily spojenecké delegace na nejvyšší úrovni, a tak projevily demonstrativně svou podporu novému vedení KSČ. Uváděl a připomínal jednotlivá střetnutí, besedy mezi čtyřma očima. „Vzpomínáš si, jak jsme seděli v Sofii na pohovce a já jsem ti říkal: Sášenko, dbej o jednotu strany, nezapomeň, že nepřátelé socialismu budou usilovat o oslabení strany a státu, našeho přátelství.“ Soudruh Brežněv velmi logicky a přesvědčivě probíral jednotlivé události a příhody měsíc po měsíci, potom po týdnech a nakonec po dnech a hodinách, co a jak se vyvíjelo. Připomněl, jak a co Dubčekovi psal, telefonoval, radil, prosil. Dubček vždy slíbil; ale nic nedodržel.

Byla to veliká, těžká a přesvědčivá obžaloba. Většinu z toho, co soudruh Brežněv uváděl, jsem znal, ale také ne všechno. Když se to utřídilo do jednoho celku, byl z toho hrozivý obraz zrady, které se Dubček dopustil na československém lidu; na KSČ i mezinárodním dělnickém hnutí. Členové delegace, například Martin Dzúr a Bohuslav Kučera, ale i soudruh L. Svoboda byli jako v „Jiříkově vidění“. Poprvé se dozvěděli, jakou starostlivost projevovala KSSS, sovětský lid a osobně soudruh Brežněv, jak narůstala krize a Dubček to nechtěl vidět. Naopak svou lehkomyslností, opojením ze slávy tomu ještě napomáhal. Když soudruh Brežněv skončil tím, že z těchto důvodů nemůže nic podepsat, nastalo hrobové ticho.

Mě napadlo, že kdybych byl na Dubčekově místě, rozeběhl bych se k otevřenému oknu a vyskočil ven. Co jsme měli dělat, co říci, jak pokračovat?

Soudruh N. A. Kosygin okamžitě vycítil, že se vytvořila situace, kterou těžko překonáme a s níž si nevíme rady. Bylo třeba získat nějaký čas, abychom si alespoň uvědomili, co Dubček svým vystoupením zavinil. Že vlastně zase všechno pokazil. Ať již chtěl nebo ne, vrátil situaci někam na začátek jednání.

Když začal mluvit soudruh Kosygin, bylo to jako vysvobození, probuzení ze strašného snu. Jestliže Brežněv hovořil vzrušeně, se značnou dávkou emocí, pak Kosygin byl zcela klidný. Jako precizní účetní nám předkládal účet. Velmi plasticky líčil politickou a hospodářskou situaci, jaká panuje v Československu a zejména v Praze, kdo to všechno zavinil a jaký význam a důsledky to pro Československo a Evropu může mít.

Za to, co se dnes v Československu děje, zdůraznil Kosygin, nese vinu Dubček. Celkově pak má vinu celé vedení strany a státu, protože dopustily, aby kontrarevoluční síly ovládly situaci. Položil nám přímou otázku: Kdo vyvolal rozvrat? Pracující? Ne. Komu záleží na tom, aby pro poruchy v přísunu rudy vyhasly vysoké pece, zastavila se hutnická výroba? Kdo vyvolal chaos a nepořádek v tak citlivém mechanismu, jakým je železniční doprava, kdo sabotuje zásobování obyvatelstva, ochromuje státní moc a vyhrožuje poctivým komunistům? Na tom nemá a nemůže mít zájem dělnická třída, žádný československý vlastenec - to je dílo kontrarevoluce. Ona potřebuje takový stav, zdůraznil soudruh Kosygin. Závěr je z toho jen jeden, řekl. Kontrarevoluce usiluje o to, aby vytržením Československa z rodiny socialistických států změnila výsledky druhé světové války. Berte na vědomí, že to nedovolíme. Proto v boji proti fašismu, za svobodu národů nepadlo dvacet miliónů sovětských lidí, aby dnes v socialistickém Československu zvítězila kontrarevoluce. Když to nechápete dnes, tak to pochopíte později, ale taková je pravda. Rozvrat a chaos v Československu nepřipustíme, i kdybychom měli vzít na sebe veškerou odpovědnost. Nemyslete si, že pro nás bylo lehké rozhodnout se pro internacionální pomoc, pro vstup vojsk, ale jiné východisko pro záchranu Československa jsme neviděli. Jsme si vědomi, že ne všichni nás pochopí. Dokonce i někteří přátelé to nepochopí, ale i to jsme museli riskovat. Později i oni pochopí tuto nezbytnost.

N. A. Kosygin mluvil asi 20 až 30 minut. Obsah jeho vystoupení směřoval k tomu, abychom si uvědomili, že je třeba jednat, napravovat chyby, že dříve nebo později se pravda prosadí. Když skončil, nastala chvíle ticha. Všichni jsme čekali, co bude následovat.

Soudruh L. I. Brežněv vstal a pomalu přecházel očima po zasedací místnosti. Většina z nás byla přesvědčena o tom, že se nyní zeptá, jak máme dále pokračovat. Nevím, kdo by měl připravenu odpověď na tuto otázku, ale podvědomě jsme ji čekali. Ale žádná taková otázka položena nebyla. Brežněv rozvážně položil tužku do sklenice na stole a beze slova odcházel ze zasedací místnosti. Ostatní členové sovětského vedení vstali rovněž a opustili místnost. Nám nezbylo nic jiného, než učinit totéž. Sovětští soudruzi odešli dveřmi vlevo a my vpravo. Nehledám v tom ani dnes pochopitelně žádnou symboliku. Levými dveřmi se vycházelo do pracovních místností sovětských soudruhů a pravými do čekárny.

Nedovedli jsme odhadnout, co bude dále, co máme dělat, proto jsme postávali v čekárně. Všichni jsme byli zamlklí, tiší, dokonce ani Smrkovský se nezmohl na žádnou poznámku. Já jsem se stáhl do koutku místnosti a přemýšlel, co se teď může stát. Bude vůbec možné vrátit se domů? Viděl jsem, jak se radí soudruh Svoboda se soudruhem Husákem. Po určité chvíli přišel soudruh Svoboda ke mně a řekl, že dospěli k závěru, že je třeba nepřipustit, aby Dubček zmařil dosavadní výsledky, a navrhují požádat sovětské soudruhy o pokračování v jednání.

Soudruh Svoboda mi doslova řekl: „Vasile, prosím tě, jdi za soudruhem Brežněvem a řekni mu, že to, co řekl Dubček, nás nezavazuje. Nemluvil naším jménem, my jsme připraveni návrh protokolu podepsat tak, jak je.“

Netajím, že jsem velkou odvahu neměl, ale poslechl jsem a vzkaz soudruha Svobody jsem věrně tlumočil soudruhu Brežněvovi. Brežněv se ještě zeptal, je-li to názor většiny nebo jen soudruha Svobody. Nebylo by taktické jít si ověřovat tento názor, a tak jsem odpověděl, že je to stanovisko převážné většiny československých soudruhů. Soudruh Brežněv se krátce poradil a po chvíli oznámil, že za několik minut může jednání pokračovat.

Mlčky jsme se vrátili do zasedací místnosti a posadili za stůl. Do zasedací místnosti byli vpuštěni fotografové a začal podpis protokolu. Hodiny na pracovním stole ukazovaly 23, 00 hodin. Jako první podepsali protokol soudruzi Svoboda a Brežnev. Poté tak, jak jsme seděli kolem stolu, jsme postupně protokol podepsali všichni. I z přiložené fotografie je možné vyčíst, jaká to byla chvíle.

Vylepšení protokolu, které bylo dohodnuto, již nikdo nepřipomínal. A. Dubček i to svým vystoupením zmařil. Když byl protokol podepsán všemi členy, atmosféra v místnosti se uvolnila. Bylo navrženo, aby se pro veřejnost vydala oficiální zpráva o jednání a to, že byl přijat a podepsán protokol. Návrh komuniké, který byl předložen, se nám zdál být pro Československo v dané době, v atmosféře, již se podařilo pravicovým oportunistům a kontrarevolučním silám vytvořit, psán příliš strohým diplomatickým jazykem.

Rozhodlo se, že se udělá přestávka a skupina, vedená za československou stranu soudruhem J. Lenártem a za sovětskou stranu soudruhem K. Katuševem, podle připomínek komuniké upraví. V době přestávky probíhaly živé diskuse.

Radili jsme se, kdy odletíme a že by bylo dobré, kdyby letěl i Kriegel, že je potřebné znovu jednat o jeho uvolnění a podobně.

Najednou se mezi námi objevili soudruzi Brežněv, Podgorný a Kosygin. Brežněv položil Svobodovi otázku, jak to bude s těmi členy československé vlády, kteří opustili Československo a za hranicemi republiky organizují různé nepřátelské akce. Šlo o takové, jako byl například Šik, Hájek a zda může být za dané situace ministrem vnitra Pavel, který zavinil, že kontrarevoluční síly se mohly prosadit na všech důležitých úsecích.

Alexander Dubček, Oldřich Černík i Ludvík Svoboda ubezpečovali Brežněva, že Ota Šik nemůže být místopředsedou vlády a Josef Pavel ministrem vnitra. Na tom má ostatně zájem každý spřátelený stát, zejména v tak složité situaci, kdo v jeho sousedství je na důležitých politických postech.

Už nevím, kdo to navrhl, ale padlo jméno soudruha Miloše Jakeše. Zdůrazňovalo se, že byl náměstkem ministra vnitra, nyní je předsedou ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Soudruh Brežněv se poohlédl, aby viděl zblízka soudruha, který je navrhován za ministra vnitra ČSSR. Soudruh Svoboda a Černík představili soudruha Jakeše soudruhu Brežněvovi. Po nedlouhém rozhovoru řekl soudruh Brežněv, že navrhne-li se ústřednímu výboru, aby soudruh M. Jakeš byl ministrem vnitra ČSSR, budou rádi.

Využila se příznivá situace a znovu se nastolila otázka F. Kriegla, že by bylo dobré, kdyby se vrátil s celou delegací. Dubček, Černík a dokonce i Smrkovský slíbili, že Kriegel už nebude dále členem předsednictva ústředního výboru. Splní se to, co slíbili již v Čierné nad Tisou. Ubezpečili, že Kriegel už nebude moci vůbec nic organizovat, protože se odveze někam za Prahu, do nějaké pěkné chaty a bude tam do doby, než se situace v Československu uklidní. Sovětští soudruzi na to neřekli nic.

Mezitím se připravilo komuniké. Vrátili jsme se do zasedací místnosti, kde byl přečten návrh zprávy. Komuniké jsme jednomyslně schválili a moskevské jednání skončilo. Nevím přesně, ale mohlo být tak mezi 22. a 23. hodinou.

Část delegace, která bydlela v Kremlu, odešla do svých pokojů. Ostatní odjeli na Leninské hory. Soudruh A. Indra, jak jsem se již zmínil, se nezúčastnil závěrečného jednání, protože onemocněl. Všichni jsme si oddechli a byli jsme rádi, že druhý den ráno, jak bylo dohodnuto, v 5, 00 hodin odletíme do Prahy.

Soudruh L. Svoboda nás pozval k sobě do jídelny na večeři. U stolu byl soudruh Svoboda, dále Dubček, Černík, soudruh G. Husák a já. Dále byl přítomen vedoucí kanceláře prezidenta republiky L. Novák a vnutil se tam i Z. Mlynář. Při večeři bylo několik přípitků. Na zdraví soudruha Ludvíka Svobody a na jeho velkou práci, kterou v Moskvě vykonal, připil soudruh Husák. Podobný přípitek přednesl i Černík. Soudruh Svoboda poděkoval za mimořádně dobře vykonanou práci soudruhu Husákovi.

Pak si najednou vzal slovo Z. Mlynář, nechal nalít koňak a přednesl dlouhý přípitek na oslavu A. Dubčeka. Připomněl značně glorifikovaný kus historie svého života. Líčil, jak rostl, jak se chtěl stát komunistou, jak se jím stal a jak se ve svých představách zklamal. To ho přivedlo k rozhodnutí, že z KSČ vystoupí. / Je třeba dodat, že Zdeněk Mlynář nebyl nikdy pasivním členem. Projevoval mimořádnou aktivitu, chtěl být ve všech orgánech a komisích, které byly při ústředním výboru, jen aby si ho Novotného vedení všimlo. / Od tohoto osudného kroku ho zachránil A. Dubček. Svým reformním přístupem ke komunismu, tím, že vytyčil cíl vybudovat v Československu socialismus s lidskou tváří, dostal jeho život nový smysl, a proto připíjí na zdraví tohoto velkého reformátora a děkuje mu, že ho zachránil pro věc komunismu, pro marxisticko - leninské ideje.

Po tom, co se stalo, po jednání a podpisu protokolu, bylo všem trapné připíjet a pozvednout skleničku na takováto slova. Mnozí lidé, kteří mě dobře znají, vědí, že v podobných případech mám dost prchlivou povahu. Rychle reaguji, vybuchnu, někdy i netakticky a jak rychle vzplanu hněvem, tak rychle se zase uklidňuji a odpouštím.

Domnívám se, že by bylo lépe, kdybych tehdy vůbec neseděl za stolem, a když už jsem tam byl, měl jsem počítat alespoň do dvaceti a uklidnit se. Přípitek a farizejství Mlynářovo mě tak rozčílilo, že jsem si nalil do skleničky koňak, vstal a řekl, že i já bych chtěl připít na dobrou práci KSČ, na její dobré vedení a přál bych si, aby strana byla uchráněna takových lidí, takových prostitutů, jako je zde Mlynář. Vypil jsem koňak, aniž jsem se podíval, jestli mne někdo následuje a odešel jsem od stolu.

Odjezd z Kremlu byl stanoven asi na 5, 00 hodin ráno. Uvažoval jsem, vyplatí-li se ještě si lehnout a pospat nebo přemýšlet nad tím, co se vlastně děje a hlavně, jaký vývoj bude v Československu, jak to bude po našem návratu domů.

Přestávka, o níž jsem se zmínil, mezi podepsáním dokumentu a schválením závěrečné zprávy, pro mne znamenala velmi mnoho již také proto, že v této době mne zavolali k telefonu a dostal jsem spojení s rodinou. Hovořil jsem se ženou, se dcerou i se synem, kteří byli někde u Kyjeva. Již jen samotný fakt, že jsem věděl, že jsou v Sovětském svazu, že dcera se vrátila z Velké Británie a že žena s dětmi jsou v bezpečí, vnesl do mého života hodně klidu a jistoty. I to jsem si této noci připomínal, když jsem se díval z okna do Alexandrovského parku. Byl jsem nesmírně vděčný velkému sovětskému lidu, KSSS, všem, kteří i v těchto prostých, ale pro každého člověka tak důležitých otázkách, dovedli tolik udělat.

Ráno kolem 4. hodiny přišel do Kremlu soudruh M. Suslov, který byl pověřen vyprovodit soudruha Ludvíka Svobodu na letiště. Když jsme přišli na letiště, rozloučení bylo bez ceremoniálu, a tak jsme se rozloučili se soudruhem Suslovem a dalšími soudruhy, kteří nás doprovázeli. Snad nejbouřlivěji se loučil J. Smrkovský. Tiskl a objímal soudruha Suslova, jako by byl nejlepším přítelem Sovětského svazu. Tuto příhodu uvádím i proto, že se později šířila lživá fáma, že Josef Smrkovský se vrátil se zlomeným žebrem. Nebyla to pravda. Na jednom aktivu, kde mi tuto otázku položili, jsem odpověděl, že se to snad stalo tehdy, když tak bouřlivě objímal soudruha M. Suslova.

Když jsme nastoupili do letadla, František Kriegel už seděl schoulený na jednom sedadle. Všichni jsme byli unaveni, a tak většina na zpáteční cestě z Moskvy do Prahy spala.

Zdroje: Web SDS, https://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/vbi_0208.htm, https://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/vbi_0209.htm

Dodatek:

Biľakovy paměti poprvé vyšly už před dvaceti lety. Nebyly ale zdaleka celé. Novinkou je tak informace o tajné schůzce ze 14. srpna 1968, k níž došlo na maďarské straně Komárna a účastnil se jí V. Biľak na jedné straně a členové politbyra ÚV KSSS Michail Suslov a Pjotr Šelest na straně druhé. Sověti mu oznámili, že po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa hodlají odstranit šéfa KSČ Alexandera Dubčeka. Nahradit ho měl právě V. Biľak. „Byl to šok,“ napsal. Podle svých slov se na to necítil, ale ujistil sovětské komunisty, že pro stranu je připraven udělat vše. Plány Sovětů ale nevyšly tak, jak si představovali. V. Biľakovi a Aloisi Indrovi se nepodařilo novou revoluční dělnicko - rolnickou vládu vytvořit, a tak byli Dubčekovi reformátoři nahrazeni až následujícího roku lidmi kolem Gustáva Husáka a Lubomíra Štrougala. „Zcela pochopitelně si dnes musím klást otázku: Zasvětil jsem svůj život něčemu, co bylo zbytečné, života neschopné?“ klade si V. Biľak ve vzpomínkách otázku. A hned si sám odpovídá: „Nemyslím si to. Myšlenka socialismu prohrála jen zdánlivě, víra v komunismus je však asi ztracená,“ odpovídá.

Ke vstupu vojsk pak Vasil Biĺak uvádí:

„Internacionální pomoc nezbytná BYLA, pokud jsme chtěli uhájit socialismus. Změna poměrů v Československu by se v roce 1968 rovnala revizi výsledků druhé světové války," cituje deník Blesk Biľakova slova o srpnu 1968 s dodatkem, že toto tvrzení je lživé, neboť lidé tehdy nechtěli kapitalismus, nýbrž „socialismus s lidskou tváří". Komunistický pohlavár se rozepsal i o svém navržení do čela strany: „Byl to šok. Řekl jsem po pravdě, že se na to necítím, ale že jako komunista, který cítí zodpovědnost za stranu, a za svou zemi, udělám v krajním případě všechno, aby lidé u nás pochopili, že internacionální pomoc je v dané chvíli jediným východiskem." Překvapivá je zejména jeho obhajoba L. I. Brežněva. „Pokud se týká vlastního rozhodnutí o vstupu vojsk na naše území, přežívají mýty, že hlavním iniciátorem byl Leonid Iljič Brežněv. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tomu bylo právě naopak. Právě soudruh Brežněv do poslední chvíle hledal jiná řešení ... Dlouho odolával, nejvíc ze všech, ale byl pod velkým tlakem ( armády i radikálů v politbyru, poznámka SK. ). Nakonec musel souhlasit, i když to pro něho osobně bylo mnohem těžší, než historie mylně soudí," napsal bývalý komunista V. Bilak.

Zdroj: Parlamentní Listy.cz, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Vystridas-Dubceka-rekli-pry-Soveti-Bilakovi-Pise-to-ve-vzpominkach-ktere-odmital-vydat-za-zivota-314069

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zpoved-Vasila-Bil-aka-Unikly-prekvapive-novinky-o-roce-1968-313756