Verbování do divize SS Galizien

Divize SS Galizien se vůbec nezrodila v podobě jakési mytické armády, která měla povstat jako legendární bohatýr z hlubokého podzemí a vítězně troubit na polnice. Ale jako opravdová divize s opravdovou pěchotou, opravdovými kulometnými četami, opravdovými protitankovými kanóny, opravdovými dělostřeleckými pluky, ženisty, spojaři, štáby, připravená ničit bolševiky. Skutečná divize SS se vším, co k ní patřilo. I s malými kordy houpajícími se důstojníkům po boku s vyrytým Meine Ehre heisst Treue - Má čest je věrnost. Dokonalý výplod bestiálního nordického nesmyslu.

Hlavní verbovací středisko otevřeli ve Lvově. Vedl ho starý generál, kdysi vysoký hodnostář haličské armády Kurmanowicz, jmenovaný současně čestným předsedou vojenské rady divize.

Na celém území Haliče urychleně svolávali veřejná shromáždění. Hlasitě oznamovali významnou novinu. Verbířům rozkázali držet se ve svých vystoupeních přísně ducha a litery tezí sestavených samotným gen. Wachterem: „Ve vystoupeních se vyhnout jakýmkoliv narážkám na bratření Němců a Ukrajinců. Také nevytvářet dojem, že pomoc Ukrajinců je nevyhnutelná. Ukrajince nepovažovat za spojence. Pouze říkat, že s Ukrajinci se bude zacházet jako s německými vojáky. Nepřipomínat jakékoliv otázky v souvislosti se „samostatností“. V krajním případě na otázky tohoto druhu odpovídat, že se politická přání nacionalistů vezmou na vědomí. O Polácích zdůrazňovat, že nepochopili svoji evropskou zodpovědnost v boji proti bolševismu, a tak se dvořit ukrajinským ambicím.“

Hlásili se první dobrovolníci. Staří zarytí reakcionáři, bývalí členové kontrarevolučních armád a ozbrojených band, kteří bojovali proti bolševikům. S nimi zfašizovaní fanatici, náboženští vizionáři, synové statkářů, řecko-katolických farářů, nezanedbatelný počet inteligence a - jak to v takových případech bývá - kriminální a deklasované živly.

Obyvatelstvo se však zachovalo vlažně. Mládež chladně. Proto kromě úředních verbířů zatáhli do kampaně kněze, učitele, profesory, ředitele škol, rektory univerzit, aby působili na mladé. Ti pod tlakem, ale leckteří také ochotně, z přesvědčení, nutili studenty a starší žáky, aby se zapisovali jako dobrovolníci, jiné lákali sliby, že dostanou absolventské vysvědčení bez zkoušek. Boje schopné muže shromažďovali v městských a vesnických odvodních střediscích, aby naplnili stanovené počty.

Výsledky však byly chabé. Velitelství SS pochopilo, že je nerealistické doufat, že divizi budou tvořit pouze dobrovolníci. A tak už za půl roku vydalo tajný rozkaz povolat všechny mladé muže od osmnácti let. Verbíři necouvli před ničím. Shromáždění se konala v takové drakonické atmosféře nátlaku, že nebylo z čeho vybírat: buď podepíšeš, nebo budeš potrestán. Ty, kteří se nedostavili, předvedla ukrajinská a německá policie. Mnozí zběhli do lesů, nebo vstoupili do Ukrajinské povstalecké armády ( UPA ).

Přes všechny těžkosti hlásili organizátoři, že je jednotka složená z dobrovolníků. Její název 14. dobrovolnická pěší divize SS Galizien je tedy zcela oprávněný. Mužstvo, dobrovolníci, nebo nedobrovolníci, muselo vyplnit prohlášení, že do ní vstoupilo z vlastní svobodné vůle. Jenomže do plánovaného počtu scházela zhruba třetina. Nebylo možné naverbovat dost dobrovolníků, ani násilím či podvodem přinutit rekruty k odvodu.

V červnu bylo mužstvo odeslané do škol a výcvikových táborů. Odehrávalo se to za rachotu bubnů, s bombastickou pompou a plnou parádou. Spektakulámí ceremoniál měl demonstrovat oduševnělost Haličanů bít se za novou Evropu a tisíciletou říši. V městech, kde se slavnosti konaly, vlály hákové kříže, zástavy SS a zástavy s divizním emblémem - lvem se třemi korunkami, vypůjčeným z erbu města Lvova.

Jednotky v německých stejnokrojích pochodovaly před nacistickými hodnostáři. Vpředu praporečníci, vlajky nad hlavou, za nimi mužstvo, ruce předpažené k nacistickému pozdravu, nohy sekaly parádešrit, až to dunělo.

Jen co však rekruti dorazili do škol a táborů, nepřipomínalo se nic, co by souviselo s Ukrajinou. Němečtí velitelé dodržovali do písmene Himmlerův zákaz označovat jednotky za ukrajinské formace nebo za ukrajinskou divizi. Jakákoliv zmínka o Ukrajině byla zakázaná pod hrozbou trestu. Povolen byl pouze oficiální název.

Z mužstva nejdříve vybrali syny z rodin bohatých sedláků a kolaborantů a poslali je rovnou k esesáckým strážním jednotkám v zajateckých a koncentračních táborech.

Několik stovek dalších vybrali z těch, kteří již Němcům prokázali služby, nebo dokázali svou loajalitu. Pro ně měli připravené zvláštní školy a kursy diverzní činnosti, výsadky do sovětského týlu, nebo sabotáže na územích, odkud měli brzo ustoupit.

Ostatní odveleli k ověřenému výcviku příslušníků SS, kteří se nezastavili před ničím, ani před vraždou. K tomuto účelu je zformovali do skupin po padesáti, sto padesáti a třech stech mužích a posílali je do výcvikových středisek. Pěšáky do Lauenbergu, Treskau, Mnichova, dělostřelce do Benešova u Prahy, spojaře do Met ve Francii, zpravodajce - šest dopisovatelů, dva fotoreportéry, filmového reportéra a další - do berlínského kriegsberichterabteilungu.

Velkou skupinu cvičili společně s policejními jednotkami v Alsasku. Později tvořila 5. pluk divize, nejčastěji nasazovaný při trestních výpravách a proti-partyzánských operacích. V táborech panovalo ovzduší psychologického a fyzického teroru. Bezduchý dril, tupé Schritt und Maul halten, nesmyslné tresty, popravy zběhů, to vše vyvolávalo nejistotu, strach, co se s kým stane, dnes, za hodinu. Zraňování lidské důstojnosti, posměch, neskrývané pohrdání nižší rasou měly zase mužstvu vštípit zvířecí instinkty, krvelačnost, rozdmýchávat v nich nenávist vůči jiným národnostem, připravovat je na loupeže, drancování, vraždy, mechanické vykonávání nejkrutějších zločinů.

Nakolik se temné dílo dařilo, dosvědčovaly první dvě trestné výpravy již během výcviku. Po dohodě s místními veliteli SS a policie používali mužstvo při pacifikaci oblastí sousedících s tábory, dokonce i při popravách. Nacionalisté páchali mimořádné krutosti v rodné Haliči vůči židovskému a polskému obyvatelstvu. Tři sta esesáků z výcvikového tábora v Jaslu postřílelo v listopadu 1943 v lese u Dobrucowa pět set starců, žen a dětí z koncentračního tábora Szebnie u Krosna. Jiný masakr spáchali koncem listopadu esesáci z výcvikového tábora Debica. Vypálili dvě vesnice, více než šest set vesničanů nahnali doprostřed obce a povraždili je. Jen v průběhu listopadu ubili příslušníci divize na dva tisíce civilistů a vyhladili dvacet vesnic. Do akcí nastupovaly formace až o tisíci mužích.

Nadešla chvíle zvláště významná. 22. února 1944 rekruti SS přísahali. Podle Himmlerova rozkazu neobsahoval text jedinou zmínku o Ukrajině, ale doživotní slib být poslušný vůdci Adolfu Hitlerovi a konat podle jeho vůle a rozkazů. Divize SS Galicien zakončila výcvik ostrými střelbami. Mužstvo dopravili do místa soustředění v Neuhammeru.

Autor: Bohuš Chňoupek, převzato z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 195 – 197.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Verbovani-do-Galizien-170521.htm

Rozdrcení divize SS Galizien

Hlavní útvary SS - divize Galizien ( divize ukrajinských nacistů sloužících A. Hitlerovi ), jedenáct tisíc důstojníků a vojáků, poslali na frontu začátkem července. Jejich předvoj, zvláštní průzkumná setnina, která v tomto prostoru operovala od začátku června, zavraždila do jejich příchodu více než tisíc pět set civilních obyvatel. Další tisíce pomáhala deportovat na práci do Německa. Osadu Obešlo vypálila do základů, jejích dvě stě osmdesát sedm obyvatel usmrtila. V zajateckém táboře Zoločev se zúčastnila vraždy dvou tisíc sovětských zajatců. Během trestních akcí postupovala podle schématu vypracovaného a nacvičeného již ve výcvikových táborech: obyvatele vesnice nahnali do jednoho místa, žádali, aby vydali Židy, komunisty a partyzány, zastřelili nebo oběsili několik desítek náhodně vybraných osob a nakonec zbylé oběti pozavírali do stodol a domků a upálili je. Nešetřili ani děti, ženy a starce. Měli po ruce pojízdnou plynovou komoru.

Divize přesunutá do tohoto zpacifikovaného prostoru se stala součástí armádní skupiny Severní Ukrajina, jejího 13. sboru 4. tankové armády. Do bojů ji nasadili hned druhý den poté, co sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu zahájily 13. července ofenzívu proti této armádní skupině. Kryla ústup 13. sboru. Svůj úkol nesplnila a ocitla se v obklíčení u města Brody společně s dalšími osmi nacistickými divizemi. Parní válec Rudé armády ji doslova rozdrtil. Černé dny katastrofální porážky v brodském kotli skončily 22. července.

Neslýchaný výprask měl nedozírné následky. V průběhu jediného týdne ztratila zdecimovaná divize tři čtvrtiny důstojníků a vojáků, mrtvých a zajatých. Panickým útěkem se zachránily jen rozprášené skupinky a jednotlivci. A ti se museli probíjet z nových a nových obklíčení. V hlubokém šoku a depresi se vystrašení skrývali a zoufale shledávali v karpatských lesích nedaleko bývalých československých hranic, a když se jakžtakž dali dohromady, přesouvali je přes Lupków, Medzilaborce, Humenné, Trebišov na Zakarpatsko. Do sběrných středisek v Šeredném a Lincích mezi Užhorodem a Mukačevem se doplazila v šedivých odřených uniformách z rozprášených pluků asi desetina. Tisíc pět set mužů. Vytřeštěné oči, zuřivá bezmoc, žhavá nenávist k bolševikům, to byl obraz těch, kteří si zachránili život. Ti, kteří se nestačili zachránit útěkem, přešli v Karpatech k Ukrajinské povstalecké armádě ( UPA ). A UPA je přijala, i když už při verbování dokonce hrozila smrtí těm, kteří do divize SS Galizien vstoupí. Kromě jiného proto, že se tím omezovaly možnosti získat členy do vlastních řad. Časem se však se skutečností smířila, protože divize jí vlastně bez práce vytvořila vynikající školicí základnu. Nyní se její kádry vracely. Mužstvo i důstojníci. Pozdější velitel praporu Jahoda, pozdější velitelé oddílů Horn, Lysowyk, Burevyj a mnozí další, zejména ale Bej, zástupce R. Szuchewicze, byli bývalými důstojníky této divize. Problémy přizpůsobit se neměli. Pokud jde o pochodové písně, které si do nedávna prozpěvovali, vyjadřovaly jejich politické vyznání, potom mezi nimi opravdu nebyl rozdíl.

Esesáci z Galizien totiž zpívali:

... Smrť, smrť Lachom.

Smrť židom, Moskalom.

Do boja nás vede OUeN.

Komunistov, Lachov dobijem!

A banderovci si notovali:

... My ukrajinskí povstalci,

kozákov slávni dědiči,

pre slobodu národov

bijeme komunistov a Lachov.

Třetí říše dodýchávala. Potřebovala každého žoldnéře, každou pušku. Ubohý zbytek rozbité divize převezli nacisté opět do Neuhammeru, aby ji doplnili. Využili především náhradní pluk, který nebyl nasazen na frontu, osm tisíc chlapů, přidali tři tisíce těch, které dodatečně posbírali po katastrofě u Brodů, a současně začali s novým verbováním.

Novým v pravém smyslu slova. Jestliže před rokem byli rekruty Ukrajinci pouze z Haliče, nyní přijímali všechny temné živly, které byly po ruce. Policajty, starosty, kolaboranty, vedoucí pracovníky úřadů, podsvětí z území celé Ukrajiny, odkud utekli před postupující Rudou armádou. Lákali a nutili i dělníky z východních a pohraničních oblastí, nahnané do Německa, dokonce i válečné zajatce. Bezohlednými způsoby se podařilo doplnit a zformovat divizi v síle šestnácti tisíc důstojníků a mužů. Zástupce velitele záložního pluku Eugen Pobiguščij - Ren si zapsal do válečného deníku: „Opět scházejí naši důstojníci. Rozumím, že generál Freitag chce obsadit setniny německými důstojníky včetně čet, ale i německého personálu je nedostatek. K divizi se vrátilo dvě stě absolventů z důstojnických a poddůstojnických škol. Všichni je zakončili úspěšně, ale kursy byly ve skutečnosti teoretické, ne praktické. Zkušenosti měli získat až v bojích. Nastala změna v záložním pluku. Přišel nový velitel plukovník Marx. Mne jmenovali jeho zástupcem se zvláštními výcvikovými úkoly. Spolupráce s ním je velmi přátelská. V důsledku zhoršené vojenské situace německé vrchní velení nakonec souhlasilo, aby se divize přece jenom jmenovala ukrajinská a dokonce kupodivu souhlasilo, aby se ukrajinská národní zástava vyvěšovala vedle německé. Když však měl začít víceméně běžný vojenský výcvik nově zformované divize, na Slovensku vypuklo nečekaně povstání. Štáb naší divize dostal rozkaz vyslat tam hned bojovou skupinu a potom tam přemístit celou divizi k dalšímu výcviku.“

Autor: Bohuš Chňoupek, převzato z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 199 – 201.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Rozdrceni-divize-Galizien-170525.htm

SS divize Galizien na Slovensku

Po vypuknutí národně - osvobozeneckého povstání na Slovensku rozhodl 22. 9. 1944 tzv. Hlavní velitelský úřad SS, Berlín - Wilmersdorf okamžitě vyslat na Slovensko část sil divize SS Galizien, nově formované z banderovců a dalších ukrajinských nacistů. Jednalo se o prapor granátníků, posílený četou lehkých pěchotních děl a četou protitankových děl. Bojovou skupinu tvořilo 900 vojáků, kteří se hlásili dobrovolně. Zejména ti, kteří slyšeli, že na Slovensku zajali bolševičtí partyzáni hodně rodin ukrajinských utečenců, které je nutné zachránit. Velitelem jmenovali podplukovníka Wildnera, bývalého důstojníka slovenské armády, Volksdeutsche, přezdívaného též otec Wildner. Kulhal a vždy chodil s holí. Už 29. září vyložili v železniční stanici v Zemianských Kostolanech štáb, průzkumnou četu, velitelskou rotu, tři střelecké roty, rotu těžkých zbraní, četu ženistů, spojovací četu a baterii polního dělostřelectva - všech devět set důstojníků a mužů této bojové skupiny.

Z Oslian se přesunuli po vlastní ose do Pily, do blízkosti bojové skupiny Schill, nejelitnější německé jednotky, která se probíjela Pohroním, rozhodujícím úsekem povstání. Skupiny dobyly Žornovici a spojily se. Wildnerovci se vrhli na oddíly ještě nekompletní druhé paradesantní brigády. Útočili na Svátý Kříž, svedli těžký boj o Výhně, obsadili Banskou Štiavnici, Banskou Belou, Kozelník. To byl začátek jejich krvavé cesty přes Slovensko. Potom dobyli Krupinu, udělali vlevo v bok a obrátili se na sever, na Babinou a Zvolen.

Část štábu, který zůstal v Krupině, čekalo překvapení. Kolem půlnoci předvedla německá hlídka dva muže, jednoho s krajáčem na mléko v rukách. Představili se jako Ukrajinci z Haliče, farář Levickij a Dmitrij Osadčuk. Vypověděli, že jsou z vojenského tábora Oremov Laz, kde žijí desítky haličských rodin, mnozí z nich příbuzní vojáků z divize SS Galizien. Tábor zprvu hlídala slovenská jednotka, přešla však k partyzánům. Od té doby jsou bez ochrany, žijí v neustálém strachu a o hladu. Jejich baráky prohledávali jednou sovětští, podruhé slovenští partyzáni, zažili přestřelku s německými tanky, byli také mrtví. V zoufalství se vydali na cestu do Krupiny, jako že koupit mléko pro děti, protože se doslechli, že ve městě už jsou Němci. Prosili o rychlou pomoc; může se stát nejhorší.

Štáb vyslal do Oremova Lazu tři tanky a čtyřicet vojáků. Druhý den večer se vrátili. S nimi na vozech stovky utečenců. Ubytovali je v barácích nedalekého kamenolomu. Začátkem listopadu 1944 je převezli do Bratislavy. Skupinu, kterou dopravily do Oremova Lazu tři železniční transporty, byla jen jednou z mnoha, které přijely na Slovensko koncem léta 1944. Na základě dohody s Němci se dr. J. Tiso rozhodl přijmout k trvalému pobytu třicet tisíc utečenců z Haliče. Místem přechodu byl Mníšek nad Popradem, kam dva týdny směřoval nekonečný proud vozů, aut i pěších z pohraniční Krynice. Z Mníšku odjížděli do Staré Lubovni a odtud na nádraží do Podolínce. Utečenci si všimli, že slovenské orgány zabezpečují jejich transporty se zjevnou nechutí. Prověrka dokladů na hraničním přechodu trvala tak dlouho, že lidé spali i dvě tři noci pod holým nebem. Policie, financové, úředníci, železničáři jim dělali vyložené naschvály a doslova bojkotovali nařízení bratislavské vlády. Společně s civilním obyvatelstvem vyzývavě a výsměšně vyzvídali, co udělali, že se bojí Rusů a že před nimi utíkají. Na Slovensku se už nemohou Rusů dočkat. Otevřeně mluvili o ruských parašutistech v horách. Povídalo se o povstání, že už už začne. V polovině srpna se konečně podařilo z Podolínce vypravit první transport. Koně, vozy, dobytek, utečenci, všichni dohromady. Druhý den zastavil vlak na nádraží Pliešovce - Sása. Odtud je dovezli do vojenského tábora Oremov Laz. Další transport byl vypraven do Kokavy a Utěkáče a lidi rozmístili po okolních vesnicích. V prvním transportu byl také doktor teologie, člen vojenské rady a vrchní kněz divize Vasilij Laba, který tak zapáleně kázal, dokonce německy, při jejím slavnostním zakládání. Po Brodech přišel na to, že „vojna není kojná“, a před divizí dal přednost Tisově nabídce. Když na Slovensku zjistil, že každou chvíli vypukne povstání, hnaný strachem umluvil za úplatek tři sta korun slovenských přednostu stanice, aby odpojil vagón s jeho rodinou od transportu, připojil ho k vlaku na Bratislavu, kam taky šťastně proklouzl. Hned se převlékl do uniformy majora SS a vyřídil si odjezd do Vídně, kde se úspěšně ztratil.

Jeho krajané museli dál odpovídat na otázky, proč opustili domovy a utíkají do širého světa. Dali jim však práci, jedni u sedláků, jiní v horách, mnozí nastoupili do utekáčské továrny na žárovky. Když vypuklo Povstání, všechny hned dopravili do Oremova Lazu. Cestou potkali dva podobné transporty krajanů, které vezli neznámo kam. Nastala divoká doba. Objevili se ruští partyzáni a navrhovali jim, ať se vrátí domů. Mladé zase nabádali, aby se přidali k nim, což taky mnozí udělali. Až jednoho deštivého dne se objevila německá hlídka a od ní se dozvěděli, že Krupinu dobyli Němci. Vydali se proto hledat pomoc a tam skončilo první zastavení jejich dobrovolné kalvárie. Ne všichni ale měli takové štěstí jako oni.

V těch dnech divize, již v plném počtu 286 důstojníků a 13 999 poddůstojníků a mužstva, dosáhla území Slovenska. 8. října se začala rozvinovat Povážím od Púchova po Štrbu. Její štáb se usídlil v Žilině, velitelství 29. pěšího pluku v Kysuckém Nové Městě, 30. pluku ve Velké Bytči, 31. pluku v Martině, 14. dělostřeleckého v Povážské Bystrici a průzkumného oddílu v Rajci. Za dva dny dosáhla vojska Dolní Kubín, Terchovou, Rakovou, Kolárovice, Svátý Dur, Vrútky, Sklabinský Podzámok. Výcvikově-záložní pluk se rozmístil v Čadci. Za týden, 14. října, mohl už německý generál na Slovensku ve večerním hlášení oznámit: „14. divize zbraní SS granátníků Galizien uskutečnila úspěšně v celém prostoru několik trestných výprav stíhacími oddíly."

„Naši divizi vyslali na Slovensko," psal ve válečném deníku plukovník Pobiguščij, „aby zabezpečovala dopravní tepny a průmysl, bojovala s partyzány a současně se i cvičila. Za klad je možné považovat, že mužstvo uskutečnilo výcvik v opravdovém boji s bandity, i když nebyl tak systematický, jaký by byl v normálních podmínkách v týlu fronty. Naším dalším úkolem byla výstavba obranných postavení větších měst a důležitých dopravních tepen. Jako zástupce velitele záložního pluku rozmístěného v Čadci jsem měl kontrolovat výcvik a vybudovat obranu města. Druhý úkol byl dost těžký. Město obklopovaly kopce a lesy, z nich měl nepřítel velmi dobrý a blízký přístup k městu. Navíc mi denně hlásili nejrůznější sabotáže. Dělníci jednou vykopali obranný zákop tak hluboký, že by v něm voják musel stát na žebříku, aby mohl střílet. Jindy se místní horal silně vzpíral, když jsme chtěli vykácet les táhnoucí se téměř až k městu. Podnikal jsem také akce proti banditům. Obvykle s jednou setninou. Banditi však velmi dobře znali terén a vždy se vyvlékli z obklíčení, nebo se od nás odpoutali horskými stezkami, které jsme ani neměli na mapách.“ Výcvik komplikovaly časté stráže a hlídky, stejně jako ochrana nejrůznějších ,punktů´ na křižovatkách nebo na důležitých přístupech k městům. V ten samý den, kdy německý generál hlásil, že divize úspěšně pokračuje ve stíhacích akcích, musel též přiznat: „V prostoru Žilina se stupňuje činnost band. Ruský partyzánský velitel plukovník Popov se pokouší propagandou všemožně rozkládat mužstvo 14. divize. Do této chvíle máme padesát přeběhlíků.“

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 199 – 205.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/SS-divize-Galizien-na-Slovensku-170531.htm

Řádění ukrajinské SS divize Galizien na Slovensku

Do Prečína vstoupily první jednotky divize SS Galizien už 12. října. Nejbrutálněji se choval velitel Herasimovič, v bestiálnosti ho překonával pouze nějaký Horoško. Na veřejnou popravu neznámého partyzána, povoláním profesora, nakomandovali bubnováním celou obec. Před popravou chtěli říci cosi jako proslov, ale partyzán se jim vytrhl a utíkal směrem na Bodinou. Začali po něm pálit, rozstříleli ho, a když k němu doběhli, ještě do něho kopali. Poslední výstřel do hlavy vypálil z bezprostřední blízkosti jistý Spiš.

14. října obsadili esesáci z divize Galizien Košecké Rovné, Zliechov a Rovné. Při výpravách se dopustili řady zvrhlostí - už na začátku vystříleli cikánský tábor v Belé, přičemž vraždili odstrašujícími způsoby. 25. října vtrhli do Nižné Boci. Hned po příchodu zorganizovali ve škole soud, čtyři vojáky odsoudili k trestu smrti zastřelením. Odsouzence stříleli na mostě, odkud padali do vody. Jeden se však zachránil. Šestiletého chlapce zastřelili jen proto, že měl u sebe ruský slovníček a rubly. V sousední Vyšné Boce zastřelili Adolfa Králika, otce čtyř dětí. 29. října přepadli Mladoňov u Lazů pod Makytou. Obyvatelé byli ještě v postelích, když vtrhli mezi domky. Ženy a děti vyhnali ven. Muže stříleli na místě do týla. Potom rabovali, Brali peníze a cennosti, stejně jako vše, co se komu líbilo. Potom osadu vypálili do základů. Nikdo nesměl zachraňovat ani to nejpotřebnější. Pozůstalí se museli dívat, jak jejich mrtví manželé, otcové a synové leží v kalužích krvi a banditi ničí jejich celoroční úrodu, domy a všechny hodnoty nabyté vlastní prací. To vše podstoupili jen proto, že k nim k oddechu zavítali partyzáni.

„U nás“, píše se v obecní kronice obce Kunerad, „vystřídali Němci svoje jednotky jednotkami ukrajinských vojsk. Tihle velmi pečlivě slídili po horách za partyzány. Často posílali pod všelijakými záminkami do vesnic své vojáky, aby vyslídili o partyzánech, co se jen dalo. Někdy přišli dva až čtyři do krčmy, kupovali našim občanům pití, nadávali na Němce a na Hitlera, strhávali si německé odznaky, skákali, dupali a plivali na ně a potom vyzvídali, kde jsou partyzáni. Když se našel člověk, který jim uvěřil a zavedl je do hor k partyzánům, stávali se z nich naoko partyzáni, ale jen nakrátko, protože za pár dní utekli a potom vedli své jednotky proti partyzánům. Kromě toho udali také ty občany, kteří jim dali informace, odvezli je do Žiliny, kde je věznili, týrali, trýznili a nakonec je odeslali do koncentračních táborů v Německu.“

„Po dobytí Banské Bystrice nastal na Slovensku takový klid,“ zapsal si plukovník Pobiguščij, „že velitelé mohli jezdit ke svým jednotkám rozmístěným v horách sami, bez ochrany. Obyvatelstvo se chovalo velmi přívětivě, takže vánoční svátky oslavili mnozí z nás v pohostinných slovenských rodinách.“  Za klid, přívětivé chování obyvatelstva a slovenskou pohostinnost se divize odvděčovala takhle: „4. prosince přišla do naší obce Čičmany posádka skládající se převážně z Ukrajinců. Měla kolem tří set mužů. Ihned zatkli Andreja Radenu, předsedu RNV a notáře Karola Danielise. Předsedu později objevili zavražděného v Žilině. Notáře odvlekli do koncentračního tábora. 6. prosince nařídil velitel nástup všech mužů od šestnácti do šedesáti let, z nichž měl být každý desátý zastřelený. Až po úpěnlivých prosbách a po závazku třiceti majetných občanů, že ručí za životy členů posádky, ke krvavému masakru nedošlo.“

„30. prosince 1944 odpoledne přijela do naší obce Pružina skupina SS-manů z Fačkova. Všichni mluvili ukrajinsky. V hospodě udělali osobní prohlídku dělníka Ondřeje Sádeckého z obce Briestené. Našli u něho potvrzení, že je spolehlivým průvodcem partyzánů. Zatkli ho a odvezli do Fačkova, kde ho příšerným způsobem mučili. Vytrhali mu zuby, nařezali kůži na prstech a polámali údy. Mrtvola vykazovala hrůzné stopy násilí. V noci dvě čety esesáků naši obec a klidně spící obyvatelstvo zburcovaly ze spánku střelbou z kulometů, automatů, pušek a výbuchy ručních granátů. Divoká střelba trvala téměř celou hodinu. Když utichla, vydali se dva velitelé ke starostovi obce Antonovi Kardošovi, kterého odvedli z domu a přikázali mu, aby je zavedl k místnímu notáři Bohumilu Kubíčkovi. Oba zadrželi. Také všichni příslušníci tohoto oddílu SS hovořili ukrajinsky. Potom podpálili stodolu Martina Spitze, nacházející se v blízkosti obecního domu. Ráno odvedli starostu Kardoše k potoku a zákeřným způsobem, výstřelem do týla, zhasli jeho nevinný život. Když ještě jevil ubožák známky života, trápení tohoto chudáka ukončili sérií výstřelů. Velitel tehdy prohlásil, že jestli ještě vkročí do obce partyzán a nedostanou o tom ihned zprávu na velitelství SS v Domanicích a Fačkově, vypálí celou obec a chlapy postřílejí. Všichni také vyběhli ven, aby ukázali, jak se budou chovat. Pouze jediný z jejich velitelů, ukrajinský pop, který už sám nemohl snést bestiální počínání, se dalších akcí už nezúčastnil. Skupina nemilosrdných barbarů podpálila dům a hospodářské budovy nebohého starosty obce, stejně jako dům Emanuela Kardoše. Když si Kardoš klekl před velitele a prosil ho, aby jeho dům nepodpalovali, udeřili ho do hlavy a nemilosrdně odhodili.“

Divize rychle našla ospravedlnění barbarského řádění. Plukovník Pobiguščij ho ve svém deníku vysvětloval po svém: „Měli jsme i problémy. Jedním z nich byla brigáda Dirlevanger. Její mužstvo se dopouštělo různých násilností vůči slovenskému obyvatelstvu, všude za sebou zanechávalo špatnou pověst, a co bylo nejhorší, brigáda byla podřízena naší divizi, čímž její špatná pověst padala i na nás. Slovákům se těžko vysvětlovalo a dokazovalo, že je brigáda samostatnou vojenskou jednotkou, kterou pouze přidělili k naší divizi. Podobné to bylo také s východo-tureckou jednotkou. Velel jí standartenführer SS, Němec, který přijal islám, nechal se titulovat kníže a změnil si jméno na Harún ar-Rašid. Jeho jednotka se dopouštěla nejrůznějších zločinů vůči obyvatelstvu - a to vše šlo na náš účet.“

Výmluva však měla velkou chybu. Jak příslušníci brigády Dirlevanger, tak východo-turecké jednotky nemluvily ukrajinsky.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 205 – 207.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Radeni-ukrajinske-SS-divize-Galizien-170603.htm

Hlavní ukrajinská rada osvobození pro boj proti SSSR, Polsku, Německu a Československu

Měsíc poté, co banderovci zákeřně zavraždili v Karpatech dva naše svobodovce a přepadli pět našich nákladních aut, tři dny po tom, kdy první prapor divize SS Galizien dostal rozkaz napadnout slovenské partyzány, to znamená 25. září roku 1944, se stalo něco neslýchaného a nevídaného: Němci propustili S. Banderu ze Sachsenhausenu. Pár dní po Tarasu Bulbovi. Pár dní před Melnikem. Událo se to tak oficiálně, že dokonce nacisty kontrolované Denné správy o tom informovaly na předním místě: „Bratr Stěpan Bandera a tři sta členů OUN opustilo německé vězení a nacházejí se na svobodě. Bandera poslal představiteli Hlavní ukrajinské rady osvobození v zahraničí vřelé pozdravy.“ Byl to jeden z výjimečných případů, kdy Němci osvobodili z koncentračního tábora tak velikou skupinu vězňů. Tato sama o sobě neuvěřitelná událost měla zcela uvěřitelné důvody. Souvisely se záchrannými akcemi totálně zmobilizované Třetí říše. Nazývaly se novou politikou vůči východu. Rodila se pod tvrdým tlakem sovětskými ofenzívami ničené branné moci, která neodbytně žádala posily a zabezpečení fronty. A z podnětu vedoucích nacistů, kteří navrhovali, jako kdysi A. Rosenberg, neizolovat ukrajinské nacionalisty od evropské politiky, ale vtáhnout je do ní. Bylo však pozdě. Ukrajina s Haliči a částí Polska už byly za frontovou linií. Kubijovičova živořící organizace vzala nohy na ramena do slezské Lubiny. Hospodářské centrály evakuovali ze Lvova do Vídně. Další část exponentů se ocitla v Berlíně. Spolupráce ukrajinsko - německá se od útěku z Haliče stala vlastně jenom fikcí.

Byla tu však obrovská dvoumilionová armáda deportovaných ukrajinských dělníků, která otročila na celém území německé říše. Na jejím trpkém údělu se nezměnilo nic, jen to, že jim na hlavy padaly bomby častěji než předtím. Čekali jen na konec války a na návrat domů. A šlo právě o ně. Pokud se Němci rozhodli povolit ukrajinskou politickou reprezentaci, měli na mysli především vznik struktury, která by mohla dodat pod prapory hynoucí říše tento nesmírný biologický potenciál. Podle nacionalistů měli takovou reprezentaci Němci uznat hned na začátku války a všechno mohlo být jinak.

Hitlerovci nasadili na operaci to nejlepší, co měli. Především Bergera, kterého stáhli z Bratislavy, odkud sliboval H. Himmlerovi, že do čtyř dnů zlikviduje slovenské povstalce. Berger vzal na milost dr. Fritze Arita, odborníka na východní otázky, vyhnaného z úřadu Generálního gouvernementu, a posílil jím své řady. V horečném spěchu svolali řadu schůzek. V říjnu jednali téměř se všemi prominenty přicházejícími v úvahu. Kubijovič, potulující se vyplašeně mezi Krakovem a Lubinou, byl však zkompromitovaný. Mazepa, kterého přivezli zvlášť z jeho pražského zátiší, málo výrazný. Melnik, právě propuštěný ze Sachsenhausenu, nepřijatelný pro banderovce. Skoropadskij, který se opět vrátil do své vily ve Wannsee u Berlína, už nikoho nepředstavoval.

Zůstával Stěpan Bandera. Mohl být tou potřebnou mobilizující silou, tím nejvhodnějším kandidátem. To Berger uznával. Stejně tak však mohl být nebezpečný. Prokázal to nakonec během prvních rozhovorů. Berger rychle pochopil, že S. Banderu nepřesvědčí. Stěpan Bandera stejně jako před lety nadále žádal uznat lvovskou vládu a vytvořit samostatnou Ukrajinu. Znělo to paradoxně, protože celá Ukrajina byla opět sovětská, ale S. Bandera hrál svoji hru. Odůvodněně předpokládal, že ani v této katastrofální situaci nepřistoupí Němci na jeho podmínky. Ostatně, nemínil už vůbec jednat s těmi, kteří prohrávali. Dávno přehodil výhybku. Na závěry třetího sjezdu, sázejícího na porážku Německa a kalkulujícího s třetí světovou válkou, a na závěry dalšího, IV. sjezdu, svolaného v červnu 1944 a vyzývajícího bojovat proti Moskvě, ale také proti Berlínu.

Rozehrával také novou partii politického programu. Místo koncepce korporativní Ukrajiny z roku 1941, inspirované příkladem fašistické Itálie, chtěl nyní liberálně - buržoazní zřízení. I v samotné Organizaci ukrajinských nacionalistů se odehrály s jeho vědomím značné změny. Z vedení odešla část staré gardy, nositele neaktuálních názorů nahradili mladí, zejména vzdělanci z akademických kruhů.

Novou koncepci přijali v červenci 1944 představitelé většiny nacionalistických organizací. Na jejím základě vytvořili nadstranické centrum Hlavní ukrajinskou radu osvobození. Přijatou politickou platformu zakotvili v ústavě a ve výzvě k lidu. Především zdůraznili, že sjednocení nacionalistických skupin se uskutečnilo na základě všeobecných požadavků ozbrojeného boje proti čtyřem státům: Sovětskému svazu, Polsku, Německu a Československu.

Pro S. Banderu bylo rozhodující, že všechna klíčová místa v pětadvacetičlenné radě zaujali jeho lidé - tajemníka pro věci zahraniční Mykola Lebed, generálního sekretáře a tajemníka pro vojenské záležitosti Roman Szuchewicz. Stěpan Bandera myslel na budoucnost. A už vůbec se nemínil kompromitovat s Němci. Spíše se od nich chtěl distancovat. Proto vychytrale navrhl místo sebe doktora Horbového, v nacionalistických kruzích známou osobnost; kandidatura však nebyla přijata, protože místo pobytu navrhovaného bylo neznámé.

Bergerem znovu objevený dr. Arit přišel v této téměř bezvýchodné situaci se spásným návrhem: nabídnout spolupráci lidem, kteří byli do té doby mimo politiku. Jedním z nich byl bývalý plukovník polské armády, už ne nejmladší, málo známý, nevýrazný Pavol Šandruk. Přivezli ho v listopadu za zapadlých Skierniewic, kde žil v posledních měsících v ústraní. Měl pověst schopného důstojníka. Byl jedním z mála Ukrajinců v předválečné polské armádě s tak vysokou hodností. V bojích proti Němcům ho vyznamenali vysokým vyznamenáním, křížem Virtuti Military. Po porážce Polska ho gestapo uvěznilo. Po propuštění se přihlásil do Rollanda, pochodoval v jeho řadách jižní Ukrajinou, když ale Němci neuznali Stečkovu vládu, požádal o uvolnění. Když mu nacisté nabídli tak reprezentativní místo, celý týden se radil s Banderou, Melnikem, Hryňukem, Kubijovičem. Osmý den nabídku přijal. Mnozí nemohli pochopit, proč tento důstojník, který si na prstech jedné ruky mohl spočítat, že dny velkého Německa jsou sečtené, se dal v předvečer jeho porážky do Hitlerových služeb. Všichni však zapomněli na to hlavní. Byl přesvědčeným antikomunistou. Už v mládí velel petljurovské divizi vraždící kyjevské bolševiky. Dostal hodnost německého generála, „aby nebyl hodností níž než A. A. Vlasov“, povolení ukrajinizovat divizi SS Galizien, vytvořit další a zformovat Ukrajinskou národní armádu. Koncem února 1945 ho ve Weimaru slavnostně zvolili členem předsednictva Němci nakonec povoleného Ukrajinského národního výboru. V projevu potvrdil věrnost Říši a připravenost podporovat širokou protibolševickou frontu. Tato propagandistická groteska nestála nacisty ani groš. Nacionalistům však umožňovala demonstrovat světu, že jsou politickou silou, která se nezřekla boje o svůj samostatný stát. Jejich úlohu budou muset po válce respektovat také vítězné mocnosti a nebudou je moci považovat za bezdomovce bez státní příslušnosti, o které nikdo nestojí.

Autor: Bohuš Chňoupek, převzato z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 221 – 224.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Hlavni-ukrajinska-rada-osvobozeni-170607.htm

Část banderovců skládá zbraně

Banderovské útoky se neomezovaly jen na operace proti armádám. Nadále tyranizovali obyvatelstvo. Direktiva nacionalistického vedení nižším velitelům přikazovala: „V každém okresním středisku vytvořit speciální bojovou skupinu pro zvláštní úkoly. Ve vesnických sovětech nadále ničit knihy, spisy, dokumenty. Vedoucím vesnických a městských sovětů bránit v úřadování.“

Zabraňovat znamenalo likvidovat a na místě činu zanechat lístek: „Kdo vstoupí do sovětských orgánů a bude vykonávat jejich příkazy, bude takto potrestaný.“

Nebyla to slova do větru. Jen v listopadu roku 1944 napadli na Volyni více než osmsetkrát objekty vesnických sovětů. Zavraždili sto devadesát osm pracovníků a tři sta osmdesát osm aktivistů - sto v obvodě kamenecko-podolském a v téže době ve lvovském obvodu dvě stě osmnáct pracovníků. Zabíjeli také rodiny funkcionářů, milicionářů a pracovníků státního aparátu, stejně jako Poláky, kteří tam zůstali. „Válku vedeme bez pardonu,“ vyhrožovali v letáku. „Našim odvěkým nepřátelům Židům, Polákům, Maďarům smrt!“

Vesnice, kde zůstaly bezbranné ženy, děti, starci, čelily neustále hrozbám a zoufale prosily o pomoc:

K Pánu Poručíkovi českého štábu v Rovně!

Žádost

Mý niže podepsaní občani vesnici Dembrovska, Dembrovského selsověta Rovenského okresu, prosíme Pana Poručíka o pomoc, zejména sorhanizovati nam ochranu naši vesky, nápodobně jinich českých vesnic jak Pokosy, Omelany a jiné, poněvač časté napady v noci znepokojuji nás, naše rodiče, ženy a děti, rabujú nás bezlitostně, co popadlo. Máme naději, že Pan Poručík srozumí naši dnešní těžkou situaci neodkaže naší prosbě a dopomůže nam sorhanizovat ochranu naši vesky

Dembrovski Selsovět: Předseda Hamaček Jan, Krušina Vladimír; Stryja Josef, Havlíček Josef, Skalský Vjačeslav, Kubáček B.

Žádost

Naše česko ukrajinska kolonije Hraničná Kolodenka, která se nachází při hlavní cestě Rovno-Ostroh, dosti řídko rozložena, každé noci ohrožena banditama, napadama i hrabenim pozůstali doma staré lidi a zeni bezbrane nemohou se opovážit proti takavim vistupovať nemozlive. Proto prosíme čs. komandaturu v Rovně, nadporučíka Stránského, aby bil tak laskav a doporučil k nam aspoň dva vojnové čs. na řízení naši hlídki a rázem žadame pro hlídku zbraň aspoň 15 kusuch, doufáme že naše žádost nebude odmítnutá.

S krajanskim pozdravením občane: Dvořák, Glajch

Blížil se konec války. Došlo k rozhořčenému střetu názorů. Frakce se odtrhla. Založila pro-západní, zásadně proti-sovětskou, Lidově - osvobozeneckou revoluční organizaci. V jejím čele stál vedoucí Szuchewiczova týlu Vološin. Hodlal zlepšit vztahy s Poláky; během kontaktů se Západem počítal s Italy, kteří se během ústupu ocitli v jejich řadách, ale také s Jugoslávci, Francouzi a Holanďany. Vzal pod ochranu Židy, kteří se s touto koncepcí ztotožňovali. Szuchewicz - Čuprinka vylákal pod záminkou domluvit se vedení této frakce na jednání. Celé vedení uvěznil, označil za agenty NKVD a bolševické lotry. Pomsta byla hrozná. Katovi pacholci z jeho služby bezpečnosti je povraždili tak, že jim kolem krku omotali ostnatý drát a přikovali je ke kmenům. Oběti umíraly dva dny. V nelidských mukách, za nepříčetného křiku.

O všech těchto událostech měly sovětské orgány spolehlivé zprávy. Koncem listopadu roku 1944, po vzniku frakce, se Nejvyšší sovět, Rada lidových komisařů a Komunistická strana Ukrajiny již podruhé obrátily k západo-ukrajinské veřejnosti s výzvou. Jejím smyslem bylo pomoci porazit banderovce a současně umožnit těm, kteří se dobrovolně vzdají, návrat z bludné cesty k řádnému životu. Podobně jednala polská vláda.

Ohlas byl mimořádný. Stovky střelců složily zbraně. Jen ve Stanislawowském okresu jich napočítali dvě stě devadesát. V Tamopolském okrese vyšly z lesů celé oddíly. Amnestii využili dokonce velitelé praporů Rudyj, Očereď, Bystryj, Zeňuk. Nečekaně také členové zemské exekutivy Serhij, Doroš, Vyrovyj, Arsen, Dovbuš, Vereščak a Vore. Některým navrhli zúčastnit se shromáždění na podporu výzvy. Rozhodovali se těžce. Obavy jim stahovaly hrdlo. Z tribuny prvního, předvánočního shromáždění, svolaného stanislawowskou mládeží, však kajícně promluvilo dvacet čtyři včerejších hříšníků:

Rezoluce lvovských dělníků vyzývala: „Máme sílu, máme moc a nestrpíme fašistické svinstvo v naší zemi. Nedávejte banderovcům jíst, nedávejte jim pít, nepouštějte je do domů, organizujte proti nim sebeobranu! Pomáhejte je odhalovat!“

Podobně se obrátilo na veřejnost tisíc sto učitelů ze Lvova. Tamní děvčata prosila matky banderovců: „Obracíme se k Tobě, matko, jejíž syn a dcera jsou ještě v bandách. Je to Tvoje krev, matko! Jsou to Tvoje děti! Tvojí svátou povinností je ochránit je před velkou hanbou! Udělej všechno, aby se Ti vrátily!“

Rolníci z Tarnopolu přísahali: „Vynaložíme veškeré úsilí na to, abychom vymýtili z našich domovů fašistické zlo, ukrajinské buržoazní nacionalisty, a pomohli rychleji zahojit rány, které nám způsobil prokletý nepřítel!“

Vznikl promyšlený systém obrany. V Kolomyjském okrese vstoupilo do dvaceti šesti skupin dvě stě šedesát šest dobrovolníků. Ve Lvovské oblasti dosáhl jejich počet tří tisíc. Do března sedmi tisíc. Z nejodvážnějších se formovaly zvláštní útvary. „Všechny protibanderovské akce vykonaly pouze stíhací prapory,“ psalo se v hlášení už tentýž měsíc. Co si nalhávat: čtyři pětiny těchto ozbrojenců byli chlapci pod osmnáct let a šedesátníci.

R. Szuchewiczovi začalo být horko. V Krakově působila služebna abwehru 202. Velel jí kapitán Wenzel. Od jara v ní měl představitele. Zabezpečoval výcvik diverzantů a jejich výsadky do sovětského týlu. Pomáhal mu Mykola Lebed, ačkoliv dost času trávil v Bratislavě, a od prosince i S. Bandera se Stečkem. Podle Himmlerova pokynu měli diverzní operace organizovat bez ohledu na personální a materiální těžkosti jako část hnutí odporu v sovětském týlu.

R. Szuchewicz delegoval do systému Moltke čtyřicet pět střelců. Podle odhadů dopravil Moltke přes frontu okolo tisíce dvou set osob. Na přelomu roku mělo dvacet leteckých výsadků přesunout do určených oblastí dalších tři sta pět speciálních agentů. Operaci nevelel nikdo jiný než SS - obersturmbannfíihrer Otto Skorzeny, dobrodružný únosce Benita Mussoliniho. Abwehr připravil také celý prapor banderovců pod vedením jistého Bryhidera. Koněvova ofenzíva však tyto plány zkřížila. Prapor se vrátil na Slovensko, kde ho začlenili do divize SS Galizien.

Jestli nemohl být R. Szuchewicz v té době z něčeho nadšený, tak právě z této veřejné demonstrace jeho součinnosti s Němci. Chytal vítr. Jednomu kurýrovi vyslanému nacisty dokonce otevřeně sdělil, že je s Německem ve válečném stavu. „Jeho karta prohrála, dny jsou sečtené!“

Tak se také stalo. Bylo mu těžko. Stejně jako jeho rozložené armádě, které stále ještě velel. Stál na nejisté půdě a myslel jen na jediné: podařilo se navázat styky se západními mocnostmi? Vyslal šéfa svého štábu Hrycaje zjistit situaci. Věrný lokaj však nepochodil. Stěpan Bandera utíkal v panice i s rodinou do neznáma. Stečko jen taktak unikl smrti, když byl na útěku z Čech zraněn při náletu stíhaček.

A tak jediné, co R. Szuchewiczovi zůstalo, bylo čelit tvrdé realitě a čekat západní osvoboditele. A přepadat okolní vesnice, rabovat potraviny a krást dobytek. Jako poslední zloděj koní.

Autor: Bohuš Chňoupek, převzato z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 227 – 231.

Vydalo nakladatelství Futura.

Na konci války banderovci hledají kanály na Západ

Až bilo do očí, jak moc se banderismus tak či onak týkal Slovenska. Dejme tomu jen takový Witiska. Čeho se člověk dotkl, všude se jako přízrak zjevil tento Jago a Mefisto v jedné osobě. Tajné kontakty, nasazení agenti, rozeštvané skupiny, sledovaní vůdcové, podstrčené dezinformace, provokatéři, placení donašeči, to vše bylo dílem tohoto intrikána, velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby „distriktu Galizien“, obersturmbahnfuhrera SS, doktora Josefa Witisky. On slíbil vůdcům banderovců, že když vrátí dezertéry z divize SS Galizien, sicherheitsdienst zaručí, aby je neodsoudili k smrti, ačkoliv věděl, že na všechny čeká kulka. On přesvědčoval Berlín, aby se pro banderovce vybudovaly tajné sklady zbraní, které jim po ústupu Němců z Haliče poslouží k útokům na sovětský týl, a pokud by se akce časově nestihla, navrhoval shazovat zbraně z letadel komanda Zeppelin za sovětskou frontu.

A právě tohoto zloducha, jihlavského rodáka, rakouského důstojníka z první světové války a později vídeňského policejního úředníka vyslali do Bratislavy, jen co odjel z Haliče. Ze sídla na Palisádách 42, přímo napojený na Hlavní úřad říšské bezpečnosti, s nezávislým služebním stykem, velel od začátku Povstání pěti pětiset-členným pohotovostním oddílům a síti policejních služeben rozesetých po celém Slovensku. Stejně jako na Ukrajině vládl krůtě a nemilosrdně. Jako ze Lvova, tak i z Bratislavy horlivě zaplavoval Berlín proudem zpráv ze své - jak vypovídal před soudem Hoffle - „záchytné nádrže ze všech oblastí života Slovenska“. Nikdo, ani jeho velitel, neměl právo nahlížet do jeho šifer. Stejně jako v Haliči, také u nás tyto texty, psané břitkým, chladným jazykem, znamenaly rozsudky smrti, vězení, násilnosti, mimořádná opatření, zvláštní režimy, transporty smrti, vraždy. Distrikt Galizien, rozeštvávání nacionalistů, kupování banderovců, sliby melnikovcům, živené naděje - to byl pro tohoto nelidu s odlidštěným myšlením výcvikový polygon. Takto získanou atestaci u nás plně uplatnil.

Zmiňoval jsem už i jednoho nacistického výtečníka, esesáka Otto Skorzenyho. Když pominula sláva, kterou si vysloužil dobrodružnou záchranou Benita Mussoliniho, pověřili ho zdaleka ne tak přitažlivým úkolem - velel speciálně vycvičeným výsadkům do sovětského týlu, kde se měly spojovat s banderovci. Zachránci duceho přidali ještě další operaci - Hnědý medvěd. Zpoza frontové linie měl vyvést německé vojáky, kteří nestihli ustoupit a zachránili si kůži u banderovců. S nimi esesáky z divize Galizien, maďarské Němce, kteří přežili z divize SS Horst Wessel, stejně jako francouzské esesáky z divize Charlemagne, vycvičené v Neveklově u Prahy. Otto Skorzeny vytvořil komando ke všemu odhodlaných zabijáků. Mělo najít Szuchewicze - Čuprinku a splnit rozkaz: zdravé zařadit do skupin, které se probijí přes frontu, raněné dopravit letecky. Za velitele určili Hartmanna Kema z divize Brandenburg. Ostřílený diverzant ovládal ruštinu i polštinu. Zvláště vycvičenou skupinu, tucet německých poddůstojníků a dvacet přeběhlíků z Rudé armády, oblékl do sovětských uniforem, vybavil falešnými doklady, machorkou a ostříhal podle rudoarmejských zvyků.

Kernovo komando přešlo frontu v prosinci na východním Slovensku. Za dva týdny odeslalo první zprávu. Našlo Szuchewiczův štáb v hlubokém lese, jehož rozměry odhadlo na padesát krát dvacet kilometrů. R. Szuchewicz ale odmítl propustit německé důstojníky a poddůstojníky. Téměř všichni zastávali velitelské funkce. Souhlasil s evakuací raněných. Hned nechal vysekat přistávací plochu. Když ji dokončil, vyšlo najevo, že Skorzenyho letka nemá ani kapku benzinu. Z operace sešlo. Jediné, co mohl udělat, bylo zabezpečit dodávku léků, zdravotnického materiálu, zbraní a munice. Hnědý medvěd dostal rozkaz k návratu. Kemovi se podařilo přejít frontu až v březnu. Ztratil pět mužů. A duceho osvoboditeli nezůstalo nic jiného, než vzpomínat na doby, kdy sklízel slávu a dekorovali ho kříži za husarský kousek.

Nyní však z jiného soudku. Pozornost přitahovaly také ty banderovské tahy, které bylo možné označit jako zahraničně-politické akce. Když nacionalisté zavětřili, že se německý koráb potápí, snažili se ho rychle opustit. Vsadili na Rumunsko a Maďarsko. V prostoduché víře, že Západ udělá vše, aby nepustil na jejich území Rudou armádu, a vytvoří z nich jako v minulosti protisovětský sanitární kordon. Doufali, že dříve či později oba satelity rozvážou spojenectví s Berlínem a přejdou do tábora protivníků.

S tímto předpokladem vyslal R. Szuchewicz v srpnu 1944 do Bukurešti věrného Hryňuka. Byl zkušenější, uměl jazyky, vždyť studoval v Innsbrucku a znal svět. Hryňuk však přicestoval do Paříže východu v nejméně vhodnou dobu. Přijali ho vlažně. Hostitelé měli jiné starosti. Atmosféra byla napjatá. Stihl jen nabídnout informace o Rudé armádě za dodávky zbraní, když srpnový výbuch smetl Antonesca. Hodiny hrůzy, které prožili - jak zaznamenal Hrynukův adjutant - byly také koncem námluv.

V Maďarsku dopadl obdobně. V Budapešti se Hryňuk objevil v uniformě horthyovského oficíra a takto vyšňořený předstoupil před náčelníka generálního štábu a náčelníka vojenské rozvědky. Agenda byla obvyklá. Za informace o Rudé armádě a garantovaný návrat maďarských vojáků z banderovských řad dodávky zbraní, výzbroje a poskytnutí bezpečného přechodu nacionalistů, kteří budou přes Maďarsko ustupovat na západ. Všechno dopadlo tak, že to už ani horší být nemohlo. Přes noc převzal moc F. Szálasi. A všichni, se kterými Hryňuk jednal, do rána zmizeli ze scény.

Štěstí se na banderovce neusmálo ani na Balkáně. Jugoslávský důstojník, který utekl z německého zajetí, pomohl jejich emisarovi v říjnu 1944 dojít až na břeh Jadranu. Jenže místo toho, aby se dostali do tábora Mihajlovičových četniků, kde hledali členy britské mise působící zde od konce roku 1941, padli do rukou Titových partyzánů. Dostalo se jim zaslouženého trestu.

Banderovci se snažili různými cestami spojit s americkou a britskou rozvědkou. I s pomocí italských důstojníků, které evakuovali domů z východní fronty, a kteří za nekřesťanské peníze souhlasili, že vezmou s sebou emisary převlečené do italských uniforem a dopraví je na území osvobozené Američany a Brity. O tom, jak exkurze skončila, nezůstala žádná stopa.

Úkolem nacionalistů tehdy bylo hledat kanály na Západ. Plnili ho stejně horlivě jako přemalovávání fasád a zříkání se souručenství s nacisty. V tomto směru se horečně aktivizoval i s Němci vždy loajální Melnik. Doslova nenechal vydechnout svoji agenturu v Helsinkách, neustále žádal „navázat kontakty se zámořskými zeměmi". Gestapo samozřejmě vědělo o každém jeho kroku. Podezřelá čilost do té doby klidné Melnikovy skupiny, její vnitřní aktivizace, neobvyklá činnost agentury ve Skandinávii, zejména však pokyny k tajným rozhovorům se Západem, to vše bylo důvodem, aby Melnika bez ohledu na jeho zásluhy a oddanost poslalo do koncentráku.

Úměrně s blížícím se koncem se v nacionalistických kruzích šířil defétismus. Hlavní starostí jejich pohlavárů bylo vytvořit si podmínky k útěku s okupanty a legalizovat se v poválečné Evropě. Proto přibližně v době všech těchto diplomatických kroků podnikali také opatření uvnitř hnutí. Jeden z pokynů bandám zněl: „Shánět čisté i vyplněné doklady usnadňující výjezd do zahraničí, nejlépe staré polské, francouzské, rumunské, italské, ale i další cestovní pasy; vojenské doklady německých a spojeneckých vojsk; doklady překladatelů a železničářů umožňující výjezd do třetích zemí; různé cestovní pasy, propustky, stejně jako adresy a charakteristiky Ukrajinců, kteří žijí za hranicemi a na které bude možné se při legalizaci obrátit."

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 240 – 243.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Na-konci-valky-banderovci-170618.htm