Banderovci řádí ve Lvově

Jako všichni malí lidé ze sociálního podhoubí, z něhož nacionalismus vyšel, také oni byli velcí a silní zásluhou jeho moci, rozumí se, že pouze jeho moci. Němcům proto stačilo jen lhostejně přihlížet, jak tihle ničemníci ve velkém hubili lidi, jak vyháněli zkrvavené Poláky, Rusy a Židy z domovů, jak do nich nejednou začali beze slova střílet, jen co jim otevřeli dveře, jak na náměstích pořádali cosi na způsob pohanských krvavých slavností a židovských pogromů křišťálové noci podle zločinného pokynu: „Je třeba zlikvidovat všechna ta prasata!" Až mráz běhal po zádech.

Finále tragédie se blížilo. Podle seznamu vypracovaného za účasti Oberländera ještě v Krakově úřadovnou abwehru II, přepadla další skupina byty třiceti šesti vědců světového jména, pedagogy, rektory, geology, chirurgy, mezi nimi i profesora matematiky a bývalého předsedu polské vlády Kazimierza Bartla a publicistu Tadeusze Boye - Želeňského, svezli je na štáb, nelidsky mučili, v noci je vyhnali za město do Wuleckého háje, donutili je vykopat si společný hrob a tam je postříleli.

Barbarskou bouři represálií, dramatický přízrak šlehajících plamenů a probuzených zvířecích instinktů však neukončilo mravní selhání zvrácených tvorů, jejich zhnusení nad spáchanými činy, ani jejich fyzické vyčerpání z náročné operace či opadnutí vášní poté, co padly tři tisícovky polských a židovských hlav, ale jiný dobrodružný akt. I ten měl na svědomí Stěpan Bandera.

Protože právě ještě on v Krakově, kde nadále zůstával v domácím vězení, pověřil svého zástupce Jaroslava Stečka - Karbovyče splněním usnesení kongresu. Tedy ničím menším než vyhlášením ukrajinské státnosti a vytvořením vlády. Zplnomocněnce si nevybral náhodou. Znali se dávno a důvěrně, z lepší i horší stránky. O tři roky mladší Stečko, už od studentských let člen nacionalistické organizace, účastník proti-polských demonstrací, ideologický a politický vedoucí organizace v západní Haliči, posluchač univerzity, vydavatel ilegálních novin, jako jednadvacetiletý namočený do teroristického útoku na sovětský konzulát ve Lvově, kterému padl za oběť tajemník Andrej Majlov, později odsouzený na pět let do vězení za účast na vraždě ministra vnitra Pierackého, tak tedy tento Stečko se těšil Banderově přízni a plné důvěře. I navzdory drobným skandálům, které měl na svědomí. Zvláště z cesty po Itálii. Tajnou zprávu, kterou vypracoval pro Mussoliniho vedení, hodnotil propagandistický odbor OUN jako „zločin, nebo bláznovství“. Na Banderův pokyn nyní Stečko spěchal do Lvova. V utajení, v jedné z částí pěších skupin, překročil hranici v selském povoze schovaný pod senem. S falešnými doklady pokračoval v cestě na rozhrkaném nákladním autě, které označili nápisem Propaganda - Kompanie. Hořel nedočkavostí. Předjel dokonce německé jednotky a jen tak tak že nepadl do rukou Sovětům. Nakonec dohonil Nachtigall a pár hodin po něm, na úsvitu 30. června, vstoupil do rodného města. S ním Rebet, Staruch, Ravlyk, Lenkaskyj a Jaciuk, vůdci banderovské frakce. Velký souboj začínal. Na hracím poli číhali dva Němci s mnoha tahy propočtenými dopředu. Banderovci s herním prostorem značně skromnějším, dokonce bez nouzového východu. Věřili však, že jejich krok bude dostatečně mobilizující silou, aby se osvědčili, že unesou tolik moci.

Stečko neztrácel čas. Hned se pustil do práce. Místní nacionalisté pomáhali. Především obsadili místní rozhlas, elektrárnu a nádraží. V probouzející se atmosféře všeobecného strachu a hrůzy, posedlý vidinou velké Ukrajiny, stejně jako jeho vůdce, se rozhodl splnit rozkaz ještě téhož dne. Také jeho, stejně jako předtím S. Banderu v Krakově, varovala rozvážnější část vedení před riskantním krokem, obávala se následků. Tvrdohlavost, s jakou prosazoval tento krok jeho vůdce, popudlivost, s jakou reagoval na sebe menší odpor, který nebyl v souladu s jeho vůlí, se jako v zrcadle odrazily ve Stečkově chování. Rady neposlouchal. Trpělivost, základní předpoklad rozumného jednání, vynechal. A sebevědomě, ctižádostivě a pánovitě konal podle svého. Věřil ve svoji hvězdu.

V doprovodu polního kuráta Nachtigallu otce Hryňuka začal audiencí u metropolity Szeptyckého. Autorita „ukrajinského Mojžíše“ byla taková, že nebylo možné ho obejít. Šlo o požehnání historické události. Dostal ho. Takto pomazaný se vydal vyhledat scénu pro historický akt. Myslel na operu s příslušným důstojným prostředím. Zklamaný ji našel obsazenou frontovými jednotkami. Nezbývalo mu nic jiného, než se spokojit se skromným sálem stařičké Prosvity. Mezitím uvědomil místní nacionalisty o chytané události. Měla se rovnat začátku nového letopočtu.

O osmé hodině večerní 30. června 1941 se podařilo shromáždit kolem šesti desítek účastníků.

Otevřely se dveře a do sálu vstoupil Stečko. Drobná postava. Šedivá, nic neříkající tvář. Nevýrazný hlas. Nervózně vyjádřil poděkování Adolfu Hitlerovi, že umožnil Ukrajincům obrození národnosti. Politiku budeme provádět bez sentimentality, prohlásil. Zničíme všechny, kteří nám stojí v cestě, pohrozil. Všechny oblasti života budou řídit Ukrajinci, pouze Ukrajinci, ne cizinci, ne Židé, Poláci a Moskalové, slíbil. Naše moc bude politická a vojenská, strašlivá a neúprosná pro nepřátele. Poté povzneseným tónem začal předčítat akt o vytvoření samostatného státu a jeho vlády.

V tomto okamžiku vstoupil do sálu Koch.

Některým nebyl neznámý, tenhle vysoký německý důstojník, profesor doktor Hans Koch. V první světové válce nosil uniformu poručíka rakouské armády, potom uniformu příslušníka ukrajinských sičských střelců, od třicátých let býval v Haliči rok co rok jako doma, pracoval tehdy ve wroclawském Studijním centru pro výzkum západní Ukrajiny jako znalec pro tuto problematiku, zplnomocněnec vrchního velení branné moci pro spolupráci s Ukrajinci a spojovací důstojník mezi abwehrem a Alfredem Rosenbergem ve štábu polního maršála von Rundstedta, velitele jižní skupiny armád.

Překvapení byli oba, nedalo se říci, kdo víc. Stečko, všeho schopný terorista, nebyl zcela jistě zkušeným politikem. Ve tváři zbledl, strnul, lokajským pohledem hledal v Němcově tváři důvod, proč přišel. Když se vzpamatoval, přerývaně pokračoval v dalších řádcích prvního odstavce prohlášení: „Z vůle ukrajinského lidu vyhlašuje Organizace ukrajinských nacionalistů pod vedením Stěpana Bandery obnovení ukrajinského státu, kvůli němuž prolévaly celé generace nejlepších synů Ukrajiny svou krev.“  Připomněl světlou památku zakladatele a vůdce Konovalce, zmínil se o desetiletích krvavého útlaku, hrubě vynadal moskevským žido-bolševikům a slíbil přítomným a jejich prostřednictvím ukrajinskému lidu, že nově ustavená vláda přinese zemi změny i pořádek, rozvoj všech jejích sil a uspokojení jejích požadavků.

Odříkávaje větu po větě, probojoval se ke klauzuli číslo tři, která prošla v budoucnosti mnoha změnami a značným vývojem. Rozhodně ji přečetl následovně: „Znovu obnovený ukrajinský stát bude konat ruku v ruce s nacionálně - socialistickým Německem, které pod vedením vůdce Adolfa Hitlera vytváří nový řád v Evropě a na celém světě. Ukrajinská nacionálně-revoluční armáda, která se začíná tvořit na ukrajinské půdě, bude pokračovat v boji proti nepřátelům společně se svým spojencem - německou armádou. Ať žije samostatný ukrajinský stát! Ať dlouho žije vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů Stěpan Bandera!“ zajíkal se v závěru.

Rozpačitý potlesk utichl, když dr. Hans Koch nečekaně povstal. Byl dotčený a neskrýval se s tím. Tónem pruského feldvébla protestoval proti události, jejíhož závěru byl právě svědkem. S podobnými, a vůbec, s jakýmikoli politickými projekty se mělo počkat až na výslovné Vůdcovo svolení. To hlavní, co se od všech žádá, je naprostá poslušnost Říši a požadavek věnovat všechny síly na pomoc v boji, který rozhodne o osudu Evropy.  Stečko, osoba v podstatě nevýrazná a podružná, nepostřehl, nebo nechtěl postřehnout smysl této výstrahy, i když jí chyběly jakékoliv slovní mimikry, za kterými lze tak snadno skrýt řečníkovy myšlenkové pochody. Byla jasná a lakonická. Znamenala více než gesto nevole nebo nespokojenosti. Rozmetala všechny iluze o vysněném státu. Ale Stečko už byl rozjetý a pořád šel za svým cílem. Ještě ten večer osobně přednesl dokument ve lvovském rozhlase. Závěr vystoupení, ozdobený výkřikem „Ať dlouho žije Stěpan Bandera“, zněl jako ozvěna celý večer i v příštích hodinách na rozhlasových vlnách. Připomínal, z čí vůle se nový státní útvar zrodil. Jenže analogie se samozvancem, která se mimoděk drala posluchačům do povědomí, nebyla vůbec náhodná. Stečko v horečnatém chvatu jmenoval vládu. Do jejího čela skromně navrhl sebe. Od té chvíle se podepisoval a nechal titulovat jako její předseda. Mezi dvacet šest členů a jejich zástupce zařadil nejen banderovce, ale i socialisty, národní demokraty, katolíky a nestraníky. Byla to vláda, jaká má být, se všemi atributy, s ministry zahraničí, vnitra, policie, politické koordinace, hospodářství i lesů.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 178 – 181.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Banderovci-radi-ve-Lvove-170508.htm

Banderovci vráceni mezi lokaje hitlerovců

Jenže později, než ji po týdnu, tedy 6. července 1941, svolal k prvnímu zasedání, se zrodila ještě jedna politická základna ukrajinského nacionalismu. Provizorní parlament s čestným předsedou metropolitou Szeptyckým zvolil Ukrajinskou národní radu v čele s prezidentem dr. Levickým. Den nato rozeslal metropolita pastýřský list. Obsahoval i tento myšlenkový výkon: „Zdravím vítěznou německou armádu, naši osvoboditelku. Vzdávám poslušnou poctu ustavené vládě. Uznáváme pana Jaroslava Stečka za hlavu státní správy Ukrajiny. Oběti, které je třeba vynaložit, aby byl dosažen náš konečný cíl, vyžadují především plnit svědomitě rozhodnutí vlády, která nejsou v rozporu se zákony božími.“

Požehnání přečetl ihned v rozhlase také polní kurát Hryňuk. Vyvrátil jakékoliv pochyby, které mohli mít prominentní nacionalisté o dostatečné věrohodnosti vytvořené vlády.

Vše tedy běželo příznivě, i když zkušené ucho mohlo zaslechnout vzdálené hřmění a cvičené oko zahlédnout na obzoru temné mraky. Třetí den po vyhlášení aktu se totiž ve městě objevila einsatzgruppe a s ní prokazatelně melnikovci jako tlumočníci. Zatím se nic nedělo, banderovci jen dostali příkaz opustit budovu rozhlasu. J. Stečko pokračoval nerušeně v činnosti. Jmenoval starostu města. Dosadil městskou radu. Vytvořil bezpečnostní službu, cosi na způsob nacistické SS. Ta si hned začala vyřizovat účty s protivníky.

Protože včerejší nevraživost k melnikovcům přerostla do smrtelné nenávisti. Vyhrotila se na tolik, že ke slovu přišly zbraně. Padly první oběti. Melnikovci dráždili protivníky k nepříčetnosti. Prohlašovali s přesvědčivou jistotou, že Němci ne banderovce, ale je pověřili ukrajinskými záležitostmi, a v okamžiku, kdy padne Kyjev, ujmou se vlády, což, rozumí se, banderovci nemohli vyloučit. Navíc jejich odůvodněné obavy potvrzovala skutečnost, že dva významní členové melnikovského vedení, Senyk a Ščiborski, táhli jako stín směrem na hlavní město, ačkoli pro-melnikovský prapor Rolland postupoval na Oděsu. A taktéž pro-melnikovský naladění generálové Kurmanowicz, Kapustjanskij a Omeljanovič - Pavlenko se jim usadili v jejich lvovské baště, přímo pod nosem. Předseda vlády však na nic nehleděl a čile úřadoval. Především přednostně, již 3. července, vypracoval spis pro Benita Mussoliniho. Měl s ním zvlášť vřelé vztahy ještě z časů cesty po Itálii. Prominentnímu adresátovi muselo být hned z prvních řádků jasné, že autor má zcela zřejmě kladný vztah k takovým cílům, jako je porážka žido-bolševiků a plutokratů, vytvoření nové Evropy, velkého Německa a tisícileté říše. O dva dny později poslal podobně dlouhý telegram plný nechutného pochlebování Adolfu Hitlerovi. S přáním úspěchů v nastolování nového pořádku vyslovil poníženě naději, že Vůdcovo vítězství umožní ukrajinským nacionalistům zúčastnit se aktivně mezinárodního života nové Evropy.

Za další dva dny se neméně podlézavě obrátil na ministra zahraničí J. von Ribbentropa. Doslova se plazeje, nabízel své služby, které by mohly posilnit bratrské vztahy Ukrajiny s velkým Německem, jehož hrdinská armáda, nedbajíce na oběti na životech, ničí nepřítele v širých ukrajinských pláních. Zatím co J. Stečko telegrafoval uctivé supliky a vyznání H. Goeringovi, J. von Ribbentropovi a dalším nacistickým pohlavárům, zahřmělo a uhodil blesk. Z Krakova přišla zpráva, že Stěpana Banderu 5. července 1941 převezli z domácího vězení do opravdového. Hned na to generál Roques, velitel Lvova, odmítl vést rozhovory s předsedou vlády J. Stečkem, stále ještě nevěřícímu přicházejícím zprávám, a s jeho kumpány. O dva dny později odvolali Nachtigall z města a z Canarisova rozkazu ho poslali na frontu. Hitlerova odpověď na Stečkův telegram stále nepřicházela. Neozýval se ani Joachim von Ribbentrop. Události najednou nabraly opačný směr.

W. Canaris přikázal Oberlanderovi, aby přijel vysvětlit, co se vlastně ve Lvově událo. Dr. Hanse Kocha na rychlo povolali referovat do Krakova. A na J. Stečka 9. července okolo deváté večer, když se nechal odvézt k sestře do Vojtkovy ulice, někdo čtyřikrát vystřelil. Kulky zabily řidiče, samozvaný předseda vlády vypadl z auta a schoval se v nejbližších vratech. O dva dny později, 11. července, ho vyzvali, aby přišel do štábu einsatzkommanda, kde mu untersturmfuhrer Kolf stroze oznámil, že dostal rozkaz odstranit všechny, kteří byli zapleteni do událostí 30. června 1941. J. Stečka na místě zadržel. Část organizátorů aktu zatkl. Ostatní vypověděl z města. Uvěznil i členy vlády, ministra zahraničních věcí, politické koordinace a lesů. Ještě ten den J. Stečka vyslýchali, dali pod policejní dozor, druhý den ho odvezli kamionem do Przemyšlu, odtud autem do Rzeszowa a nakonec do Krakova. Hned si ho vzala do práce policie. Po druhém výslechu ho předali wehrmachtu. Důstojníci se chovali velkoryse, mohl se volně pohybovat, a to mu umožnilo setkat se s Lebeděm.

Od něho se dozvěděl, co se mezitím v Krakově stalo. Sotva dva dny po tom, co předsednictvo Národního sjednocení vydalo informační bulletin se správou o vyhlášení aktu, předvolal si zástupce generálního gubernátora Büller členy předsednictva. Jen co vstoupili do místnosti, předvedla policejní eskorta Stěpana Banderu. Büller ho rezolutně vybídl, aby nechal akt odvolat. S. Bandera podobně ostrými slovy odmítl. Rozhovor se postupně změnil v hádku. Předsednictvo bylo už přesvědčené, že půjde rovnou do vězení, ale Büller se najednou zarazil a všechny propustil. Na ulici vyšli společně. Rozešli se a nikomu se nezkřivil na hlavě ani vlas.

Z Krakova odvezli J. Stečka v doprovodu důstojníka wehrmachtu do Berlína. V budově vrchního velitelství branné moci ho vyslýchal vysoký důstojník. Nejzajímavější a nejpřekvapivější otázka se týkala profesora doktora Hanse Kocha. Jakou úlohu hrál ve vyhlášení samostatné Ukrajiny? Odpověď pečlivě zapsali. Zněla: žádnou, profesor Hans Koch se objevil až před závěrem schůze a vyzval přítomné, aby odešli domů a důvěřovali německému vedení. Tím výslech skončil. Plukovník Stolze předložil J. Stečkovi protokol: „Část výslechu týkající se armády tímto skončila. Nyní vás odevzdáme policii. Co ta s vámi udělá, nevím.“

Z Bendlerstrasse převezli J. Stečka dva policejní úředníci do úřadovny tajné policie na Lichterfelde. Vyslýchal ho důstojník SS. Nakonec řekl: „Bohužel, věci došly až tak daleko, že jsme vás museli uvěznit a odvézt z Ukrajiny. Abychom ochránili říši od podobných nepříjemných překvapení, přivezli jsme sem i Banderu.“

„Koho?“ polkl J. Stečko.

„Banderu. Vašeho vůdce," odpověděl esesák Weinmann. „Můžete jít!“ Výslech skončil.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 181 – 184.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Banderovci-vraceni-mezi-170510.htm

Hitler ukončil Banderův sen

Jen co se Bandera, Stečko a ministři lvovské vlády ( vyhlášené banderovci 30. 6. 1941 ve Lvově, bez povolení Němců ) ocitli za mřížemi, melnikovci nepromarnili jedinou příležitost říci si svoje. A pěkně od plic. Banderovci a političtí vězni? Naprostý nesmysl! Vždyť je pozavírali za krádeže, zlodějny a zbojnictví! Politické a policejní represálie? Hloupost! Páni ministři si stačili nahrabat i za tu krátkou dobu majetky, o jakých se nikomu ani nezdálo. Vyrabovali státní i družstevní obchody, židovské byty, soukromé sklady. Jednomu zrekvírovali celou hromadu kůží, druhému mouku, sádlo, slaninu, třetímu polovinu sklepa s látkami. Za to je Němci posadili. Za to je potrestali. Jako kriminálníky za přestupky. Ne jako politiky za účast ve společnosti pana Stečka. A kromě toho, už nejsou v žaláři. Žijí si volně jako ptáci. Ve vilách, v jedné hezčí než druhé, na březích jezer. Grófové! Ani doma se tak neměli!

Pravda to byla jen poloviční, napůl to byla pomluva. Protože současně ve vydaném prohlášení v šesti bodech roznesli banderovce na kopytech právě za jejich politické činy a spočítali jim smrtelné i nesmrtelné hříchy: způsob, jakým si ničemník Bandera prostřednictvím svého paznehta J. Stečka dovolil vyhlásit státnost Ukrajiny, byl krutým výsměchem nejsvětějších ideálů Ukrajinců, za které po celé generace bojovali nejlepší synové národa; vyhlášení státnosti bylo dílem politické sběře, vypočítaným na podkuřování jejich pohlavárům, a ne činem ukrajinského lidu. Pokud jde o právní stránku, státnost nebyla vyhlášena nařízením Ukrajinské národní rady, ale skupinkou podlých, kteří nikoho a nic nepředstavovali. Jedním slovem, akt byl nechutným dobrodružstvím několika odporných individuí a dobře, že je ruka boží za všechno potrestala.

Pravda, nešlo vůbec o boží ruku. Šlo o ruku zcela pozemskou. Hitlerovu. Když do hlavního stanu dorazily zprávy o událostech ve Lvově, führer během několika minut rozhodl v přítomnosti J. von Ribbentropa, W. Keitela a H. Himmlera o odvetném opatření. Donutit Banderu k poslušnosti. Okupační správa vydala ultimátum; ihned odvolat akt a všechny ukrajinské úředníky jménované Stečkem. Na své si přišlo i gestapo a sicherheitsdienst. Členové vlády, pokud nebyli ve vězení, museli opustit město a zůstat pod dohledem. Lvovského starostu nahradili Němcem. Pěší skupiny začali likvidovat.

Banderovi a Stečkovi zatím v Berlíně napravovali hlavy. Oba byli doopravdy na svobodě. A opravdu žili ve vilách. Jejich uvěznění a výslechy vyvolaly totiž mezi jejich přívrženci takové napětí, tolik protestních demarší, rezolucí a prohlášení, že Němci poměrně rychle vystřízlivěli z prvních emocí. Pochopili, že jejich drastická opatření, kterými mínili potlačit svévoli ukrajinského samozvance, mohou proti nim sjednotit vlivné politické, dobře zorganizované, jimi samotnými vycvičené hnutí, „připravené na všechno“. Nemohlo jim přece nezáležet na tom, jak se budou chovat Banderovi lidé v Nachtigallu, Rollandu, v administrativě, v civilní správě, nebo v jednotkách einsatzgruppen. Vždyť jen v Haliči převzali na šest tisíc policejních funkcionářů, z nichž mnozí se hlásili k Banderovi. Uvězněné proto propustili, s nimi i kapitána Szuchewizce, ukrajinského velitele Nachtigallu. Nechali je však pod dozorem a chtěli to ještě jednou zkusit u jednacího stolu. Dokonce na politické úrovni, jíž se Stěpan Bandera takovou dobu dožadoval. Pokus se konal v budově bývalého polského velvyslanectví v Berlíně. Cílem tohoto kroku bylo, aby Bandera a Stečko vyhlásili akt z 30. června za neplatný. Bandera úvodem úskočné připomněl, že mínil cestovat do Berlína, aby navrhl připojení Ukrajiny k Paktu tří. Koncepci samostatné Ukrajiny budoval výlučně v naději na jednoznačnou německou podporu a v tomto smyslu spolupracoval s německou výzvědnou službou. Domníval se, že touto spoluprací poskytl říši nezanedbatelné služby. Soudil, že s přesvědčením šířil mezi ukrajinským obyvatelstvem nacistickou ideologii, čímž významně vycházel vstříc říšské zahraniční politice. Ve válce proti Polsku a Sovětskému svazu přijal bez výhrad každý uložený úkol. Měl tedy pocit, že splnil svoji spojeneckou povinnost. Pokud šlo o akt 30. června, jednoduše nevěděl, co je možné dělat a co ne. V minulosti se vždy snažil jednat na politické úrovni, ale jednání se nikdy nedočkal. Pokud nastolil důležité politické otázky po linii zvláštních služeb, partneři je vždy přecházeli ledovým mlčením. Kromě toho 30. června nešlo o vyhlášení samostatného státu, ani jeho vlády, ale jen ukrajinské státnosti a jen zemské vlády, orgánu západních území Ukrajiny. Navazovali na nejlepší tradice rakouské Haliče a Západoukrajinské republiky, což zdůrazňovala také přítomnost účastníků shromáždění pocházejících výhradně z Haliče.

Nebylo však snadné mazat německým vyjednávačům med kolem pusy. Banderův úskok dávno prohlédli. Kdyby mu ve Lvově vyšel, opakoval by ho po dobytí Kyjeva v celo-ukrajinském měřítku, a to by už byl větší problém. Na pokyn nejvyšších míst si vyžádal schůzku s Banderou dr. Hans Koch. Varoval, radil z aktu vycouvat, jinak bude zle. Starý nacista věděl, co říká. Právě tehdy totiž, v polovině července, pronikaly německé kolony rychle do hloubky sovětského území. S ohledem na tuto situaci vydal A. Hitler zvlášť načasovaný pokyn realizovat své představy o východní politice. Týkaly se obyvatelstva a okupovaných území Sovětského svazu, nového lebensraumu. Na poradě v hlavním štábu, za přítomnosti Göringa, Himmlera, Bormanna, Keitela a Rosenberga, s megalomanií  jemu vlastní, vydal direktivu: „V zásadě jde o toto: rozdělit toto obrovské území, abychom ho za prvé ovládli, za druhé řídili, za třetí využili.“  Mělo se zabránit vytvoření jakékoliv vojenské síly na západ od Uralu, vyloučit, aby mohl mít na tomto území armádu kdokoliv kromě Němců, zejména ne Slované.  Halič, bývalé rakouské území, se přičleňovalo od Lvova, Tarnopolu, Stanislawowa, Prezemyšlu, Rzeszówa, Krosna až po Nowy Sacz ke Generálnímu gouvernementu. Ukrajina byla vyhlášena říšským komisariátem. Adolf Hitler podepsal tuto dispozici 17. června. Pokud tedy Hans Koch radil Banderovi, aby se zřekl aktu, že to jinak bude mít zlé následky, věděl, že nacistické vedení nikdy nepřipustí, aby se v kterékoliv části okupované Ukrajiny opakovala slovenská nebo chorvatská varianta. Ani samostatný stát, ani vláda, ani armáda. Nic. Na nejvýš „machorka, vodka a nagajka“, jak prohlásil čerstvě jmenovaný říšský komisař. Rozumí se, že Hans Koch zachraňoval také vlastní kůži. Ne nadarmo kladli Stečkovi a Banderovi při výsleších otázky, jak se choval na shromáždění ve Lvově. A protože se každý třásl před Hitlerovou trestající rukou, všichni se snažili umýt si ruce, svalit vinu jeden na druhého. Především se tvářit já nic, já muzikant. Zejména bylo nutné najít obětního beránka. Abwehr přísahal, že nacionalistům nikdy nesliboval nic podobajícího se samostatnosti; to přece přesahovalo rámec jeho kompetencí. Velitelé wehrmachtu tvrdili, že lvovské shromáždění považovali od samého počátku za akci organizovanou zvláštními službami. A Alfred Rosenberg, který Hansi Frankovi tvrdil, že zprvu byl pro vytvoření ukrajinského státu, později však změnil názor, protože takový útvar by se mohl snadno ocitnout pod ruským vlivem, ostře vystupoval proti představitelům frontových jednotek, že svým postupem po dobytí Lvova ulehčili proklamaci aktu. Od banderovců se všichni distancovali. Nikdo se jich nezastal.

„Bandera žádal, aby byl považovaný za rovnocenného partnera,“ vysvětloval H. Koch na poradě za účasti Himmlera a Heydricha. „Takový postoj je pro nás samozřejmě nepřijatelný!“

Stěpan Bandera však nechtěl prodat kůži lacino. Odmítal akt odvolat a ještě varoval: válka teprve začala a rozbití společenství může přijít Němce příliš draze; na Ukrajině není kromě jeho organizace významnější síla, o kterou by se mohli opřít. A navíc Němce rozzuřil poznámkou, že ve válce se může stát cokoli. Míra německé tolerance vůči Banderovi měla být výmluvnou zkouškou důvěry a přesným testem jejich budoucího chování. Bandera to nepochopil, nebo pochopit nechtěl. Dál spřádal své sny. Nezřekl se jich ani tehdy, když se Němci rozhodli politická jednání ukončit a opět je převést na bývalou úroveň zvláštních služeb.

Také abwehr se snažil rozetnout ukrajinský uzel. Samozřejmě na nižší úrovni. Od konce července se jednalo v Sulejkowě u Varšavy, přímo ve štábu abwehru Walla II. Za Ukrajince nesměl scházet Jaryj. Obě strany se navzájem obviňovaly. Nacionalisté vyčítali nacistům, že je využívali a podvedli. Nacisté upozorňovali, že abwehr s nimi nikdy o samostatné Ukrajině nejednal a jednat ani nemohl, protože Hitler byl od počátku proti takové myšlence. Navíc nebyl abwehr vůbec kompetentní rozhodnout o platnosti nebo neplatnosti takové ryze politické akce, jakou bylo vyhlášení samostatnosti. Nacisté rozzlobení banderovskými obstrukcemi udělali se včerejšími spojenci krátký proces. V Sulejkowě oznámili překvapeným partnerům, že se východní Halič připojuje k polskému Generálnímu gouvemementu jako autonomní distrikt. Současně jim dali na vědomí, že s nimi abwehr přerušuje všechny dosavadní styky. Žádá, aby ihned skončili s jakoukoliv politickou činností a bez výhrad se podřídili rozkazům okupační správy. V opačném případě se bude proti nim postupovat podle zásad vojenského práva.

Německý postup vůči banderovcům, uvěznění jejich vůdce a Stečkovy vlády vyvolaly zmatek v celé frakci. Vedení se ujal Lebed a narychlo svolal do budovy lvovské banky Dnistr poradu. Uložila, aby celá organizace nadále bojovala proti bolševismu, pracovala konspirativně a ne víc než omezenou spoluprací demonstrovala svůj postoj k Němcům.

Chaos vypukl také v obou praporech žoldnéřských vrahů. Nachtigall se mezitím dostal do Vinnice a rozzuřený kvůli zákroku proti vládě vraždil Židy a Poláky, jejichž zohavená těla lemovala jeho křižácké tažení na východ. Rolland se probojovával k Oděse. Po Banderově uvěznění poslali z obou jednotek vrchnímu veliteli wehrmachtu žádost o jeho osvobození, uznání aktu 30. června, možnost složit přísahu vládě, část důstojníků požádala pro změnu o uvolnění. Němci odpověděli okamžitým zákazem propagandistické činnosti. Dokonce se povídalo o likvidaci obou jednotek. Ale oficiální odpověď, která přišla za dva týdny, byla formulovaná jinak. Politické požadavky odmítli, každému však nabídli možnost podepsat kontrakt o vojenské službě na jeden rok, velmi připomínající starý žoldnéřský středověk. Od té chvíle jednotky přestaly být ukrajinskými prapory. Staly se placenými formacemi v německých službách. Koncem srpna je Němci stáhli na základnu v Neuhammeru a Saubersdorfu.

Autor: Bohuš Chňoupek, z knihy Banderovci.

Výňatky z druhé části, ze stran 184 – 188.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Hitler-ukoncil-Banderuv-sen-170512.htm