Československo a Podkarpatská Rus

V čítankovém podání servírovali legendu následujícím způsobem: K události došlo v době, kdy Uherská Rus, duchovně zanedbaná, s lidem nevzdělaným, neschopným vládnout sobě sama, neviděla jiné východisko ze skličujícího stavu, než se spojit s některou z vnějších si. Takovou mohla najít pouze u blízkých Slovanů. Z nich nejbližší byli rusofilní Češi. Právě s nimi ji poutaly bohaté státnické tradice, plné přízně, úcty, vzájemné náklonnosti a porozumění. Kdo jiný než mistr Vinkentij, diplomat a v éře humanismu nejvýraznější duchovní postava mezi vysokým klérem, kterému Ján Hunyadi svěřil ochranu práv mukačevských obyvatel, vložil královskou korunu na hlavu Jiřího z Poděbrad. Kdo jiný než český kronikář Svatopluk Fiala, po husitských válkách vyhnaný z Krakova, založil v Zakarpatsku první tiskárnu, naučil tiskařskému umění Andreje Torysňavskěho, který později otevřel podobnou ruskou dílnu v Benátkách. Kdo jiný, než tak vynikající žena své doby, jakou byla Zuzana Lorantffyová, majitelka hradu Mukačeva, pozvala na své panství Jana Amose Komenského, aby zavedl svoji vyučovací metodu na tamní reformátorské škole. A co Duchnovič, zapálený syn svého slovanského kmene, který za práci nedostával ani mzdu, ani bydlení, žil z milosti ostatních, chodil ve starých šatech, seděl doma bosý, aby šetřil obuv, buditel, učitel, odpůrce veškeré poroby, který jako by po vzoru Kollára ve svém hymnu „Podkarpatskyje Rusyny, ostavte hlubokyj son!“ silně, přímo dle Slávy dcery deklamoval: „Já Rusín bol, som a budem, ja narodil sa Rusínom, čestný rod svoj nezabudnem, budem jeho synem.“ A co Dobrianskij, který vždy hledal oporu v kulturně vyspělém Slovensku, pomáhal zakládat Matici, účastnil se schůzí haličských Rusínů a dlouhých besed v českých kruzích během Slovanského sjezdu v Praze, přátelil se s F. Palackým i F. L. Riegrem, vážil si P. J. Šafaříka. Nebo Pavlovič, Slavík zpod Makovice, který pln víry v lepší budoucnost Rusínů a Slováků zpíval: „Peruni pominou, Slované nezahynou!" A když už uherští Rusíni nemohli na samostatnou existenci ani pomyslet, jako nejlepší řešení se jim zdálo spojení s Čechoslováky. Minulost i současnost tak velela.

Proto se úsilí obou stran zaměřilo tímto směrem. Klíčovou úlohu hráli američtí Rusíni. Již v červenci 1918, tři měsíce před porážkou Rakousko - Uherska, se radili v Homesteadu o budoucnosti své vlasti. Po vítězství spojeneckých mocností podepsali prezident T. G. Masaryk a mladý doktor Žatkovič, rodák z Golubného u Berezna, 26. října 1918 ve Filadelfii vyhlášení nezávislosti utlačovaných středoevropských národů. O dva týdny později, 12. listopadu 1918, se usnesla Americká národní rada v pensylvánském Scrantonu, aby se uherští Rusíni s nejobsáhlejšími autonomními právy připojili na federálním základě k Československu. Pro toto spojení se vyslovili i v Uherské Rusi. Na pařížskou mírovou konferenci vyslali delegaci, která tlumočila přání většiny občanů spojit se s Československem. Jejich přání vyhověli, když se smlouvou podepsanou v Saint-Germain-en-Laye zavázala nová republika desátým článkem mimo jiné „vytvořit rusínské území jižně od Karpat v hranicích určených vedoucími mocnostmi jako autonomní jednotku československého státu a ponechat mu nejvyšší míru samosprávy, jaká je slučitelná s jednotou státu“. Rozsah autonomie byl vymezen sněmem, guvernérem a zastoupením v Národním shromáždění podle ústavní listiny. Generální statut stanovil název Podkarpatská Rus podle Duchnovičových pokynů; jako vyučovací jazyk stanovil lidovou mluvu; potvrdil znak: rozpůlený štít, v levé části ve stříbrném poli rudý červený medvěd, znak Červené Rusi za knížete Daniela, v pravé části vodorovné zlaté a modré pruhy. Jako hranici se Slovenskem určil demarkační čáru podél toku řeky Uh. Vláda vyvinula úsilí o zvelebení této tak dlouho zanedbávané země. Přitom skutečná tíha uspořádání poměrů spočívala na exponovaných Češích, kteří všude zavedli řád a disciplínu, podporovali a vychovávali rusínský živel. Tato rozsáhlá obrodná činnost měla za cíl všeobecný rozvoj, blaho a dobro země. Tolik lyrika. Jako vždy a všude představovala ideologické lešení ke zdůvodnění politické konstrukce. V tomto případě záměrů pražské vlády.

Próza však zněla nekompromisněji. Pokud šlo, dejme tomu, o porady v Homesteadu, američtí Rusíni se vyslovili pro úplnou nezávislost své vlasti. Kdyby to však nebylo možné, měli se spojit v jeden stát s Haličí a Bukovinou. A kdyby se nepodařilo ani toto spojení, žádali autonomii. Nezmiňovali se však, v hranicích kterého státu. V tomto smyslu předložili memorandum prezidentu USA W. Wilsonovi. Až na schůzce ve Filadelfii se právní poradce koncernu General Motors Zatkovič dohodl s T. G. Masarykem o připojení k Československu. Pravda, o dva týdny později, onoho deštivého 12. listopadu 1918, zažilo sedmnáct členů Americké národní rady Uhrorusínů ve scrantonském hotelu Casay bouřlivou diskusi, než se sjednotilo v této zásadní otázce. Ctihodný pán Nikolaj Chopej ihned po Zatkovičově vystoupení požádal o slovo a vyslovil názor, že by „měli usilovat o sjednocení s karpatskými Rusíny a toto přání by se mělo stát povinností všech členů rady“. Jen co skončil, prohlásil předseda Július Gardoš, že je „nemožné spojit se s národností, která neexistuje, protože karpatské Rusíny neuznávají jako národnost, ale pouze jako politickou stranu, považují je za příslušníky ukrajinské národnosti. Proto je třeba volit mezi Ukrajinci a Čechoslováky". Zasedání nakonec vyústilo v jednomyslné rozhodnutí - jak Gregory Ignatius Zatkovič písemně potvrdil prezidentu W. Wilsonovi - „aby se Uhrorusíni s nejliberálnějšími autonomními samosprávními pravomocemi jako stát spojili na federativním základě s Československou republikou, s podmínkou, že k zemi budou patřit původní uhrorusínské kraje Spiš, Šariš, Zemplín, Gemer, Abauj, Borsód, Ung, Ugoča, Bereg a Marmaroš“. Dohodli také, že „toto rozhodnutí rady předloží Uhrorusínům ve Spojených státech, jejichž počet dosahuje přibližně půl milionu, aby do tří týdnů rozhodli plebiscitem, zda tento krok schválí, nebo ne“.

Hlasovat měla Řecko-katolická unie rusínských bratrstev s devadesáti tisíci členy a Sjednocená společnost řecko-katolického náboženství s devíti tisíci členy. Hlasovací formuláře rozeslali jednotlivým místním společnostem obou spolků, stejně jako všem řecko-katolickým uniatským obcím při jednotlivých kostelech nebo kongregacích. Každá společnost dostala jeden hlas na padesát členů a každá obec při kostelu nebo kongregaci - pokud tam nebyl spolek - jeden hlas na padesát rodin. Volební lístky rozvezli kurýři, nebo je poslali jako doporučené poštovní zásilky. Hlasovalo šedesát až sedmdesát tisíc osob, tedy necelých patnáct procent menšiny, s následujícím výsledkem: pro spojení s Československem 732 hlasů, s Ukrajinou 310, s Karpatorusíny 13, s Ruskem 10, s Maďarskem 9, s Haličí 1, za úplnou samostatnost 27. S tímto dosti zvláštním mandátem odcestovala delegace rady v čele se Zatkovičem do staré vlasti. Zastavila se v Paříži, kde jednala s E. Benešem, v Praze konferovala s T. G. Masarykem, v Bratislavě se Šrobárem, v Prešově s Národní radou a v polovině března už byla v Užhorodě.

Autor: Bohuš Chňoupek, kniha Banderovci.

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 86 – 89.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Ceskoslovensko-a-Podkarpatska-Rus-170414.htm

Protesty proti dělení Karpatské Rusi

Rozumí se, že na delegaci ( tj. zástupce Československé republiky na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 ) se neobraceli jen s peticemi. A jen oficiální osobnosti. Zahrnovali ji lidé obyčejní i známí, podepsaní i nepodepsaní pod výzvami, voláním po spravedlnosti, žádostmi, protesty. Rovněž takovýmito: „Z Paříže přišly zprávy, že Karpatská Rus, skládající se na jižní straně Karpat z ruského obyvatelstva v devíti severovýchodních stolicích bývalých Uher; nazývaných Spiš, Šariš, Zepmlín, Gemer, Abauj, Ung, Bereg, Ugoča, Marmaroš, tedy tzv. Uherská Rus, a severní straně Karpat obývaná ruským obyvatelstvem od věků usazeným v jihohaličském pohraničním pásmu Karpat od Noweho Targu a Noweho Saczu po Užok, tedy tzv. Lemkovská Rus, čili Lemkovčina, mají být rozdělené a od sebe odtržené, ačkoliv obě tyto ruské větve tvořily jeden historicko - etnografický i státně - politický celek už za Červené Rusi a později i za starého Rakouska až do zavedení dualismu. Čeho nedosáhla stoletá poroba Habsburků, to má uskutečnit mírová konference v Paříži! Karpatoruský lid má být zaživa rozčtvrcený! Jaká to vivisekce! Jaké protiřečení, hotové contradictio in adjecto: největší křivda tam, kde se očekává nejvyšší míra spravedlnosti. Summum jus - summa injuria. Veliká Rus, sama ztroskotavší ve válce a rozvrácená nástrahami germánských Hunů, nemůže přispěchat na pomoc své malé karpatské odnoži v lemkovské zemi. A tak vzniká zárodek nového mezinárodního konfliktu. Ó, ty lidská zaslepenosti! Jaká spravedlnost! Poté, co upíři slovanské krve z násilnické dynastie Habsburků rozštěpili Karpatskou Rus na cislajtansko - haličskou a translajtansko - uherskou část, obnovil nyní karpatoruský lid svoji národní a politickou jednotu na rozvalinách rakousko - uherské říše a chce ji zabezpečit ve svobodném bratrském státě Čechoslováků. Aby se zabránilo tomuto strašnému justičnímu omylu, této dějinné justiční vraždě, vydal národní orgán Karpatské Rusi, prešovský Golos russkogo naroda tento plamenný protest:

,Protestujeme proti dělení Karpatské Rusi! Žádáme odstranit starou rakousko - uherskou hranici mezi ruským obyvatelstvem žijícím v politických okresech haličských Nowy Targ, Nowy Sacz, Grybów, Gorlice, Jaslo, Krosno, Sanok a Lesko a v komitátech uherských Spiš, Šariš, Zemplín a Užhorod. Žádáme spravedlnost! Neodpírejte místo tomuto srdce rvoucímu výkřiku ohrožené národní duše lemkovských Rusů, aby si toto volání mohlo proklestit cestu k srdci všeho československého lidu, kterému Prozřetelnost místo Velké Rusi přidělila úlohu vzít pod ochranu ohrožený úlomek přikarpatské ruské větve pro její i vlastní prospěch!´“

Všechny tyto výzvy jen opakovaly první Manifest k Rusínům Uher o jednotě ukrajinského území a pozdější programovou rezoluci prešovské Ruské národní rady zdůrazňující regionální rámec národně - politických požadavků a protest proti záměrům rozdělit Ukrajince mezi více států. Ten samý měsíc však došlo v Maďarsku k nečekané události. Vzplála proletářská revoluce a podnítila novou vlnu bouří. Celé Zakarpatsko se postavilo na stranu Bély Kuna. Vznikaly oddíly rudých gard, moc přebíraly sověty. V Pešti vznikl Rusko - ukrajinský lidový komisariát. Udělil zemi rozsáhlou autonomii, svrhl guvernéra, rozpustil staré orgány, vydal dekrety o znárodnění průmyslových a obchodních podniků, bank, statkářské půdy, o zřízení revolučních soudů, občané dostali demokratická práva a všichni, které jmenovali do orgánů nové revoluční vlády, skládali přísahu věrnosti sovětské moci. Dohodové mocnosti přijaly rázná opatření. Vojska vyslaná zardousit první sovětskou republiku ve střední Evropě si počínala energicky. Rumunská vojenská skupina generála Olteanua pronikla na území Zakarpatska v polovině dubna a do deseti dnů dosáhla čáry Čop - Tisa - Polgár, kde se spojila s jednotkami 3. československé divize. Zakarpatsko se vzepřelo. Jednotlivá ohniska odporu odpovídala se zbraní v ruce. V květnu vytvořilo brigádu, která v řadách maďarské Rudé armády nastoupila proti československým, rumunským a maďarským plukům. Brigáda odrážela deset dní útoky na nádraží v Čope. Přesila zastavila pronikání bolševismu do střední Evropy.

Československé okupační vojsko se pohnulo z Užhorodu. Dobylo Čop, opět ho ztratilo, znovu ho dobylo a postoupilo až k Latorici. Už stačilo jen rozehnat sověty, z uniatského duchovenstva, továrníků, statkářů a temných živlů nejpestřejší provenience, kteří se ukryli před kunovci pod ochranná křídla Čechoslováků, narychlo poslepovat Ústřední ruskou národní radu a na jejím zasedání 8. května 1919 v Užhorodě, v budově obklopené československými legionáři a četníky, vyhlásit připojení Zakarpatska k Československu. Nedaleko - u čopského nádraží - umírali tehdy zakarpatští rudoarmějci. Zbytek ustoupil, aby bojoval dále. 23. května Ústřední ruská národní rada vyslala do Prahy stočlennou deputaci v čele s Beskidem, Vološinem a Žatkovičem, která doručila prezidentu T. G. Masarykovi přijatá usnesení. Pražská vláda je obratem poslala na mírovou konferenci. Tam reprezentovala přání zakarpatského lidu. Když Dohoda s konečnou platností svrhla rudou republiku rad a Praha v části a Budapešť ve většině Zakarpatska nastolila režim vojenské diktatury, mírová konference se přestala o problém zajímat. Cordon sanitaire proti bolševickému Rusku existoval.

Autor: Bohuš Chňoupek, kniha Banderovci.

Výňatky z první části, z kapitoly 11, ze stran 92 – 93.

Vydalo nakladatelství Futura.

Zdroj: ČNL, https://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/protesty-proti-deleni-Karpatske-Rusi-170418.htm