Alexandr Dugin a jeho Čtvrtá politická teorie 

Diskutovat s Duginem

(doslov Ladislava Zemánka k Duginově knize Velká válka kontinentů)

19.3.2016, převzato z blogu A. B. Bartoše,  https://abbartos.wordpress.com

Alexandr Geljevič Dugin je postavou kontroverzní a rozporuplnou. Za dlouhá léta si dokázal vysloužit označení fašisty, neonacisty, velkoruského nacionalisty či šovinisty, jindy zas bývá pro svůj vzhled připodobňován nechvalně proslulému mystiku Rasputinovi, což se na rozdíl od zmíněných politických nálepek realitě alespoň blíží. Duginova postava je obklopena řadou polopravd, mystifikací a nezřídka i účelových lží, vypouštěných nejen jeho nesmiřitelnými nepřáteli z liberálního tábora, ale rovněž těmi, kteří jsou objektivně schopni nalézt s jeho koncepcemi styčné plochy. Není cílem tohoto doslovu vyložit Duginovo dílo a myšlení jako takové, nýbrž vyzdvihnout ty body, které by pro současného českého čtenáře mohly být obzvláště důležité.

Alexandr Dugin se narodil 7. ledna 1962 v Moskvě v rodině generálporučíka sovětské vojenské rozvědky GRU. Nestal se však konformním synkem vysoce postaveného státního pracovníka, místo toho už v roce 1974 vstoupil do neformálního literárního a okultního Južinského kroužku, avšak až v době, kdy jeho guru, spisovatel Jurij Mamlejev ze Sovětského svazu emigroval. V roce 1980 se připojil k mysticko-tradicionalistickému kroužku s názvem Černý řád SS v čele s Jevgenijem Golovinem, jedním z prvních představitelů ruské tzv. nové pravice. O osm let později se na čas angažoval v nacionalistické, monarchistické a proti-židovské Národně-vlastenecké frontě „Paměť“ a následně se věnoval publicistické a badatelské činnosti. V letech 1993 až 1998 byl čelním představitelem Nacionálně-bolševické strany známého spisovatele Eduarda Limonova. Hned poté se mu však podařilo proniknout do řad vládnoucího establishmentu, když se stal poradcem předsedy Státní dumy Gennadije Selezňova z Komunistické strany Ruské federace a získal místo na vojenské akademii generálního štábu (tomu napomohlo vydání nejznámějšího Duginova díla Základy geopolitiky v roce 1997). Nakonec v roce 2003 založil Mezinárodní eurasijské hnutí, v jehož čele stojí dodnes a které má své pobočky v devětadvaceti zemích světa. Mezi lety 2008 a 2014 působil jako profesor na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, odkud byl propuštěn kvůli svým radikálním názorům na ukrajinskou otázku. Lze říci, že po nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce v roce 2000 přehodnotil své opoziční postoje, stal se jeho podporovatelem (byť rozhodně ne bezpodmínečným) a snaží se o usměrnění státní politiky v intencích svých neo-eurasijských geopolitických koncepcí. Těší se podpoře ze strany řady představitelů nejsilnější strany Jednotné Rusko i tradičně konzervativní armády a tajných služeb, díky čemuž si u některých vysloužil pověst šedé eminence putinovského režimu.

Existuje řada světonázorů, které vysvětlují svět a dějiny z určitého antagonistického principu. Mezi ně lze počítat manicheismus (a svým způsobem i křesťanství a další náboženství postavená na protikladu Dobra a Zla), marxismus (antagonismus vládnoucí a vykořisťované třídy), „žido-zednářské spiknutí“, jehož základem je boj Gójů a Židů, usilujících o světovládu, Duginovo neo-eurasijství a řadu dalších. V tomto případě máme co do činění s antagonismem souše, kontinentu a moře, oceánu čili s antagonismem euroasijců a atlantistů. Zatímco pevninský světonázor vyrůstá z tradicionalismu, konzervatismu, hierarchie, religiozity, autoritářství, mořský z pokroku, materialismu, liberalismu, ekonomismu, tržního uvažování. V 19. století tento protiklad ztělesňovala liberálně-konzervativní Anglie a revoluční Francie na jedné straně a Svatá aliance (pruské, ruské a rakouské císařství) na straně druhé, ve 20. století západní, kapitalistický tábor a východní, komunistický tábor.

Sovětský svaz byl podle Dugina kontinentální, pevninskou říší, jež navazovala na carské Rusko, byť měla odlišný ideologický základ. Protiklad mezi konzervativní, na křesťanských hodnotách postavenou carskou epochou a komunistickým sovětským impériem tak mizí.¹  Podobně Dugin podporuje spolupráci krajní pravice a krajní levice, nacionalistů a komunistů jak proti liberalismu a západnímu, tak i atlantistickému hegemonismu.²  Vůdčí ideologie moderního světa – liberalismus, komunismus a tzv. třetí cesta (nacionalismus, fašismus, nacionální socialismus) – však odmítá a mluví o potřebě ideologie nové, která by byla aktuální odpovědí na výzvy globalizujícího se světa počátku 21. století, charakterizovaného úpadkem dosavadních hodnot a prohlubujícím se odcizením člověka sobě samému a světu jako celku. Dokonce i dnes dominující liberalismus podle něho vstoupil do své závěrečné fáze, prodělal vnitřní transformaci, odtrhl se od svých racionalistických kořenů a přeměnil se v postmoderní nihilistickou ideologii, která hlásá diktát menšin většině, osvobození člověka od rasy, národa, společnosti, tradice, ratia i pohlaví, a blíží se tak svému konci.

Dugin mluví o potřebě zcela nového paradigmatu (tzv. čtvrté politické teorie), jehož subjektem by nebyl ani jedinec, ani třída, ani národ, rasa či stát, nýbrž heideggerovský Dasein. Dasein je povolán k rozvoji vlastní identity, identity individuální i kolektivní. S touto potřebou koresponduje koncepce multipolárního světa, již Dugin staví do protikladu západního hegemonismu, spojeného s prosazováním liberální demokracie na politické rovině a neomarxismu na rovině ideologické. Multipolární svět by měl zajišťovat ochranu jednotlivých identit, pluralitu kulturních okruhů i politicko-ekonomických systémů. Je nesporné, že právě tato koncepce je za současných podmínek výhodná pro všechny, kteří odmítají liberalismus a neomarxismus západních elit. V tomto ohledu lze jistě zvažovat i ryze pragmatickou spolupráci s levicovými silami vymezujícími se vůči Evropské unii či Severoatlantické alianci.

Mnohem problematičtější už je Duginova podpora evropské integrace. Rozhodně neplatí, že by byl zastáncem současného unijního modelu, v dlouhodobé perspektivě však v souladu s koncepcí multipolárního světa s integrovanou, sjednocenou Evropou počítá, neboť představu roztříštěné Evropy národních států považuje za překonanou a škodlivou eurasijskému kontinentálnímu projektu. Multipolární svět Dugin dělí do čtyř pásem: euro-afrického, eurasijského, anglo-amerického a pacificko-dálněvýchodního. Páteř „kontinentálního bloku“ by měla tvořit osa Berlín-Moskva-Teherán-Tokio; takové schéma je zcela logické, uvážíme-li, že Německo představuje hlavní evropskou (nadto přirozeně kontinentální) mocnost, Rusko ohnisko Eurasijské unie, Írán hlavní šíitský stát a nejsilnějšího oponenta sunnitské Saúdské Arábie a ropných monarchií, které jsou strategickými spojenci atlantistů, a Japonsko tradiční mocnost, již je třeba dostat z vlivu USA a využít ji k vyrovnávání moci Číny ohrožující Rusko politicky i demograficky.

Osa Berlín-Moskva je vůbec důležitou podmínkou nového uspořádání evropského kontinentu, a to bez ohledu na zde diskutovanou eurasijskou geopolitiku. Právě tyto dva státy totiž představují přirozené kontinentální velmoci, jejichž případné nepřátelství v zájmu Evropy, natož v zájmu Evropy střední rozhodně není. Aliance německo-ruská nabízí zajímavou perspektivu také proto, že by vedla k ekonomickému, a tudíž sociálnímu rozvoji, neboť by garantovala produkci špičkových technologií i dostatečnou surovinovou základnu; byla by syntézou kvality s kvantitou, vznešeného, hrdinského, „apollónského“ německého ducha s religiózním, srdečným, „dionýským“ duchem ruským. Osa německo-ruská má tak svůj smysl ekonomický, politický i duchovní. Právě Evropská unie ji však znemožňuje, protože slouží zájmům globálních elit a jejich projektu Nového světového řádu, jejž lze snad ztotožnit s duginovskou charakteristikou atlantismu.

Není možné přijmout wilsonovskou tezi o právu každého národa na sebeurčení, jelikož ta naprosto odporuje realitě politické i geopolitické. Následky realizace tohoto přístupu jsme viděli po první světové válce, která smetla konzervativní evropské monarchie, dlouho tvořící oporu evropského kontinentálního uspořádání; realizace práva na sebeurčení vedla k rozdrobení střední Evropy, její nestabilitě a vytvoření mocenského vakua. Je jen přirozené, že se ho po dvaceti letech, kdy sbíraly síly, rozhodly Třetí říše a Sovětský svaz zaplnit. Nelze akceptovat právo každého národa na sebeurčení, mělo by však být respektováno právo každého národa na důstojnou existenci a vlastní identitu. Duginova koncepce s tímto právem počítá.

Počítá ale také s tím, že středoevropské národní státy zmizí. Důvody jsou jasné a srozumitelné, přesto je zatěžko je přijmout. Hegemonní postavení Německa v Evropě odpovídá (geo)politické logice, avšak představitel „malého“ středoevropského národa musí stejně nutně cítit jisté obavy z možné marginalizace a naprosté bezvýznamnosti. Východisko snad nabízí rekonstrukce středoevropského prostoru v souladu s historickým vývojem, tradicemi a povahou národů v něm žijících, rekonstrukce, jež by uznávala jak přirozené (a svým způsobem vyšší) zájmy Berlína a Moskvy, tak potřeby slabších národů středoevropských. Dějiny nám podávají svědectví o habsburské monarchii jakožto jednom z existujících modelů a současnost nás stále silněji přesvědčuje o užitečnosti „visegrádské skupiny“; právě ona by se mohla stát základem rekonstrukce středoevropského prostoru v rámci nového evropského pořádku po zániku „atlantistické“ Evropské unie.

Alexandru Duginovi se často vytýká neserióznost, eklekticismus a nepevnost názorů. Bezesporu mají v těchto bodech jeho kritici část pravdy. S Duginem lze nesouhlasit, lze s ním polemizovat, nelze ho však přehlížet. Jeho vliv na současný ruský vládnoucí diskurs, na politiku Putinova Ruska totiž může zpochybňovat jen naprostý diletant. V každém případě je Duginovo dílo nesmírně zajímavým a podnětným příspěvkem do diskuse o minulosti, současnosti a budoucnosti nás všech.

1 Dugin se v tomto ohledu blíží pojetí personalistického filosofa Nikolaje Berďajeva, který na rozdíl od jiného významného ruského filosofa-emigranta Ivana Iljina chápal bolševismus jako ruský, nikoli západní, importovaný fenomén.

2 Něco podobného, a sice spojenectví nacionalistů s komunisty (maoistického typu) proti kapitalismu a americkému imperialismu, prosazoval přední představitel poválečné italské krajní pravice Franco Freda (viz knihu Rozmetání systému). Ten ovšem na rozdíl od Dugina sovětský komunismus jakožto jednu z forem (státního) kapitalismu odmítal.