Adam B. Bartoš: Spiknutí proti kostelu Svatého Michaela Archanděla

NA SCÉNĚ HAVLISTÉ

V 90. letech pak přicházejí první havlistické pokusy kostel prodat zahraničním investorům. Říkám-li ´havlistické´, pak to neříkám v nadsázce. Byl to totiž mimo jiné i Václav Havel sám, kdo se v kauze kostela vydatně ( i když zákulisně, jak pro něho bylo typické ) angažoval. Ale nepředbíhejme. Nejprve se totiž na scéně objevil Michael Žantovský, pozdější český velvyslanec v USA. Chtěl údajně kostel dohodit americkým židovským kruhům, ke kterým má blízko a vedl v tom směru jednání. To ale bylo ještě před listopadem 1989, kdy M. Žantovský působil na Husákově Hradě jako přidělenec Pražské informační služby. Podle svědectví bývalých funkcionářů OV KSČ, jehož kabinet politické výchovy působil v prostorách přináležejících kostelu, to byl právě Žantovský, kdo jako první přišel a měl zájem o celý areál - prý pro nakladatelství Artia, které tehdy obchodovalo s cizinou. Po Žantovském se o prodej pokoušel dokonce nový československý prezident Václav Havel. Přes některé své lidi z Hradu zorganizoval na ministerstvu kultury ( tehdy byl ministrem Milan Uhde ) schůzku se zástupci britských knihařů, kteří plánovali zřídit v kostele skladiště levné paperbackové literatury, kterou by do něj ve velkém naváželi. Ve stejné době přitom probíhala jiná schůzka, kde se architekt Milan Pavlík naopak přimlouval pro adaptaci kostela na kulturní účely. Britové tehdy nepochodili, dokonce se i se zlou potázali, protože M. Uhde a jeho právníci se od jednání, které jim bylo z Hradu vnuceno, distancovali a dokonce britské obchodníky z ministerstva slušně vykázali, takže ti se museli pro své jednání přemístit do náhradních prostor. O návštěvě totiž na ministerstvu nevěděli, nebyla ministerstvem sjednána, šlo o záležitost Hradu, který se v tichosti snažil toto řešení ministerstvu vnutit. Zcela jistě tehdy šlo jen o kouřovou clonu, která měla zakrýt skutečný důvod zájmu o kostel. Je sice pravda, že ten jako skladiště kdysi sloužil, ale novodobým technickým požadavkům na skladiště už ve 20. století vyhovovat přestal. Kdo kostel a jeho okolí zná, ví, jak obtížně by se taková budova logisticky obsluhovala - protože je schován v křivolakých staroměstských uličkách, kterými neprojede větší nákladní automobil, stěží by mohl sloužit knihkupcům jako překladiště zboží. Architekt Milan Pavlík tehdy trefně argumentoval, že budova kostela je pro takové účely technicky nevhodná - ledaže by Britové chtěli knihy z kostela a do kostela vykládat za pomoci helikoptéry.

Dnes můžeme jen spekulovat, proč se prodejem kostela zabýval tehdejší prezident. Podle některých informačních pramenů / názorů byla jeho vstřícnost snahou odvděčit se svým britským chlebodárcům za benefity, které mu prokazovali v období příprav na jeho veřejné vystoupení ještě během komunistického režimu. Možná z něj chtěl mít to, co později učinil z jiného kostela, nedaleké sv. Anny, rovněž na Starém Městě - tzv. "Pražskou křižovatku", místo zednářských dostaveníček, duchovní centrum havlistického synkretismu. Ne náhodou má gotický kostel sv. Anny podobně zajímavou historii - ač je o 120 let mladší než Svatý Michael. Jako jeden z mála nebyl za husitských válek vypleněn, je v něm pohřben Václav Hájek z Libočan, po josefínské "reformě" v něm byla zřízena tiskárna. V první polovině 20. století měla kostel v pronájmu židovská firma Oskar Stein, velkoochod papírem, kde pracoval spisovatel Jaroslav Foglar - kostel se tak stal předlohou kostela sv. Jakuba v jeho Stínadlech. Jako byl ve 2. půli 20. století sv. Michael majetkem Národní knihovny, byla sv. Anna v majetku Národního divadla, které ho roku 2004 na 99 let za symbolickou cenu 1 korunu ročně ( ! ) pronajalo Havlových rodinné nadaci Vize 97. Ta zde po rekonstrukci zřídila "duchovní centrum" Pražská křižovatka, místo multi-kulturního střetávání se. Ne nadarmo si V. Havel vybral právě sv. Annu - i tento kostel je významný, podle kronikáře Václava Hájka z Libočan ( který je zde, jak jsme už zmínili, pohřbený ) byl údajně založen roku 927 knížetem sv. Václavem. Havla ale možná ještě více přitahovalo to, že kostel v minulosti sloužil templářům a inspirativní byl i pro svobodné zednáře.

Ale zpět ke kostelu Sv. Archanděla Michaela. Po M. Žantovském a V. Havlovi přichází vláda Václava Klause, která ho na podzim roku 1993 uvrhla do dražby; ta však byla anulována kvůli nezaplacení ceny vydražitelem a v polovině následujícího roku ( 1994 ) ho Národní knihovna pronajala panu Jerri Nowikovskému, o čemž už byla řeč v předchozím díle. Zde se dokonce nabízí či přímo vnucuje úvaha, zda vydražitel, jakýsi pan Milko z Liberce, nesplnil jen roli užitečného "mouřenína" či bílého koně, jehož úkolem bylo elegantně odfiltrovat nežádoucí konkurenty, aby pak ve "druhém kole" mohl být kostel pronajat Nowikovskému s výhledem na pozdější odprodej do jeho rukou ( dražbu totiž umožnilo stejné Klausovo usnesení vlády z 18. srpna 1993, které současně rozhodlo o prodeji tří zámků za předem stanovené výhodné ceny - opět Jerri Nowikovskému – viz v textu výše ). Obě rozhodnutí byla učiněna v režimu „výjimek ze zákona“ a Rada Zastupitelstva HMP také proti dražbě oficiálně protestovala a ve svém usnesení ( 26 / 10 / 1993 ) konstatovala, že vyhlášením dražby byl porušen zákon.

A CO NA TO CÍRKEV?

Jeden by si myslel, že proti takovému znesvěcení bude církev rezolutně protestovat. Ale církev nedělala téměř nic a to je na tom všem to nejsmutnější a vlastně i nejpozoruhodnější. Nečinnost a pasivita převládá až dodnes a zasahuje až do nejvyšších církevních pater. Podle jistých svědectví dokonce někteří vrcholní představitelé církve zakazují věřícím za záchranu kostela bojovat. Proč? Existuje zájem římsko - katolické církve do celé záležitosti nešťourat? Existuje zájem i nadále předvádět nezájem o to, co se s kostelem děje? Současný pražský arcibiskup a primas český, kardinál Dominik Duka, se po dlouhá léta v kauze chová víc než diplomaticky a mnozí jej vyzývají, aby zaujal jednoznačný postoj. Jeho předchůdce, Miloslav kardinál Vlk, udělal pro záchranu kostela v rozhodné době žalostně málo, vlastně naopak - zůstalo jen u jednoho ( jakkoli ostrého ) protestu, který zaslal v roce 1998 ministru kultury. Bohužel po přímém vyhrožování jednomu z protagonistů boje o záchranu kostela se však jeho dopis proměnil v bezcenný kus papíru - kardinál, zjevně pod velkým tlakem „skrytých sil“, dával dokonce instrukce vysokým politikům KDU - ČSL ( z řad poslanců i senátorů ): "dejte od kostela ruce pryč". Politici se pak na jeho negativní kampaň odvolávali, a s potěšením tak alibisticky ospravedlňovali vlastní lenost, neschopnost či programovou nevůli prosadit spravedlivé vyřešení kauzy. Kardinál M. Vlk se však po 10 letech nakonec "pochlapil" a ještě v roli primase potvrdil v plném rozsahu svůj původní protest v roce 2009. Vždy šlo ale o vyjádření doslova vyprošená tehdejšími bojovníky za záchranu kostela, ne o Vlkův aktivní a osobní postoj. A tak je to i dnes - když je už situace neúnosná a kauza se opakovaně propírá v médiích, církevní představitelé se dají umluvit k tomu, aby vydali prohlášení, které naoko působí jako jejich nesouhlas s przněním významné sakrální památky. Ve skutečnosti je ale věc nikterak netrápí a nic pro skutečnou záchranu kostela nedělají. M. Vlk mohl jako nejvyšší představitel katolické církve v zemi přece jen učinit mnohem více. Ale neučinil.

Pak jsou ale církevní představitelé, kteří své rozhořčení nad osudem kostela ani nepředstírají a na rovinu přiznávají, že jim je to jedno a že se záležitostí rozhodně zabývat nehodlají. Například biskup Václav Malý, Havlův kamarád a disident, který až panicky odmítá cokoli pro záchranu kostela Sv. Arch. Michaela učinit. Když mu bývalý diplomat ve Vatikánu a rytíř řádu SAM, Jiří Pavel Pešek ( KDU – ČSL ), angažující se v zápase za důstojné využití památky, napsal letos mailový dopis, ve kterém ho vybízel ke krokům ve prospěch kostela, biskup V. Malý mu odepsal: 

"Nebudu se tím zabývat. Už jsem Vám to sdělil mnohokrát v minulosti. Jsou mnohem naléhavější záležitosti k řešení, které se přímo týkají pastorace. Vše dobré." Zajímalo by mne, co je pro biskupa Václava  Malého důležitější. Zřejmě jeho vystupování v nudných debatách amerického agenta a esoterika Karla Janečka. Podobný postoj zaujal ke kostelu páter Tomáš Halík, který navenek tvrdí, že se ke kauze nechce vyjadřovat, ale v praxi maří kroky k jeho záchraně. Několikrát například přerušil či v samém počátku zabránil debatě o osudu chrámu - ať šlo o diskuzi na církevní půdě či o slibně se vyvíjející mediální zájem, který T. Halík šikovně uhasil. Malého reakce byla ovšem ještě jedna z mírnějších. To bývalý převor mnišského řádu Servitů, kterému kostel s přilehlými budovami patří od roku 1626, kdy mu ho věnoval císař Ferdinand II., jistý Gerhard M. Walder, na Jiřího P. Peška křičel jako smyslů zbavený. Když ho tento navštívil v Nových Hradech u Českých Budějovic s prosbou o zopakování ostrého protestu proti komercializaci kostela před připravovaným otevřením lunaparku v kostele, vyslechl si mnohá zlostná a výhružná slova.

"Vy chcete všechno zničit, co oni investovali. Mně se to líbí, je to krásné, já jsem to viděl! Aspoň to přitáhne lidi do kostela! Ven z mého domu! Já vás tady nechci!" křičel na J. P. Peška hromovou němčinou. "Stejně kostelu nepomůžete, kdyby to tam nebylo, přišlo by x lidí o práci! ( ... ) Vy jste říkal, že jste šel za ředitelem ČTV ( J. Puchalský, pozn. autora ), přestaňte s tím!" vyhrožoval dokonce. A aby nebylo pochyb, ve svých lovech v závěru přitvrdil: "Dejte od toho ruce pryč, nebo ..."

"Nebo co?" otázal se J. P. Pešek. Odpověděl: "Nebo ponesete důsledky!"

Walder musel být na celé záležitosti rovněž nějak pokoutně zainteresován, protože ač představitelé Servitů v roce 1993 vyjádřili důrazný protest proti komerčním aktivitám v chrámu ( stanovisko členů řádu podpořil i generální převor řádu v Římě, Hubert M. Moons ), Walder později, v roce 1998, zašle ministerstvu kultury jménem Konventu souhlas s rekonstrukcí a využitím kostela pro komerční účely, včetně převezení ostatků řádových spolubratří. Neměl ale žádné pověření cokoli v kauze podnikat, ani souhlas činit ve věci jakákoli samostatná rozhodnutí. Jak později potvrdilo stanovisko řádu z dubna 2002, bylo jeho tehdejší jednání výsledkem osobní iniciativy, bylo vydáno bez vědomí klášterní komunity a v rozporu s dřívějším zamítavým stanoviskem řádu. O něco později ( na svátek sv. Václava roku 2001 ) bude na J. P. Peška křičet i Daniel Herman, další havlista, sekretář Miloslava Vlka a mluvčí České biskupské konference, odpadlý katolický kněz, který se vrátil k židovské víře svých předků, kabalista, fokolarín, ještě nedávno ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, který nyní kandiduje za pražské lidovce jako jejich volební lídr. Po letech je prý ochoten vzít si téma záchrany kostela jako jeden z bodů blížící se volební kampaně, je ale otázka, zda se mu dá věřit, když víme, jak ho myšlenky na záchranu kostela v minulosti vedly téměř k agresivním citovým projevům. Mohlo to být způsobeno jeho profesní podřízeností? Uvidíme. Čas prokáže čistotu a poctivost jeho úmyslů.

CÍRKEVNÍ BRATŘI V ZÁSTĚRÁCH?

Zdá se tedy, jakoby nejvyšší katolické kruhy dostaly nějaký příslib protislužby či možná i finanční satisfakce výměnou za to, že kostel pustí ze zřetele a nebudou do dalšího vývoje kauzy nikterak zasahovat. Dost možná, že šlo ale ještě o něco mnohem temnějšího - jakýsi zednářský plán, komplot, kdy kostel má pro zednáře důležitou symboliku a specifický význam a rádi by ho využívali pro své účely, přičemž někteří vysocí katoličtí hodnostáři, rovněž nejspíše tajně přináležející k zednářům, pomáhají tento plán uskutečňovat. Pak by dávalo smysl, že světská ani duchovní moc není s to zabránit tomu, co se s budovou děje. V případě obou skupin totiž můžeme najít ty, kteří nehájí církevní zájmy ani zájmy občanů / Pražanů, ale nejspíše zájmy tajného spolku, který má o kostel eminentní zájem. Vždyť už dnes lze podle některých svědectví lidí, kteří se tématikou zabývají, vidět v novodobé adaptaci prostor kostela zednářskou symboliku - jakoby se kromě erotických služeb a nočních párty konaly v kostele i zednářské seance. Minimálně se mezi tradičními katolíky o něčem takovém mluví, stejně jako jdou po Praze zvěsti, že se v kostele konají satanistické mše. Na internetu je pak možné najít videa z akcí, které lze označit jako satanistické, protože oslavující peklo ( „Hell is coming to Prague“ ). Asi bychom neměli věřit každému tvrzení, ale "na každém šprochu, pravdy trochu". U vědomí toho, jak nenávistně se zednáři snaží potírat církev ( zvláště katolickou ), by nebyla taková myšlenka zcela bezpředmětná - zednářům by jistě činilo velké potěšení, kdyby své rejdy mohli provádět na bývalé církevní půdě - a stále posvátné, jakkoli opakovaně hanebně znesvěcované – , nad znovu vysvěceným pohřebištěm ( 1997 ), navíc v kostele s tak bohatou historií.

Lavírování vysokého kléru v této kauze pak dává podobným spekulacím jen za pravdu. Ve třetím díle si povíme o podivných politických machinacích v kauze kostela, v nichž může být jakousi spojovací linkou mezi různými politiky napříč politickým spektrem opět - zednářství. Ale člověk se nemůže zbavit dojmu, jakoby vše v tichosti jistili i zednáři uvnitř katolické církve. Není jistě bez zajímavosti, že někteří výše zmínění pánové v římsko - katolické církvi, mimochodem všichni přátelé Václava Havla, jsou ve velkém podezření z členství v tomto spolku.  

O Václavu Malém například víme, že se pohyboval kolem proto-zednářského řádu Ordo Lumen Templi, který založil zpěvák Daniel Landa. I to stačí, abychom pojali podezření, že jeho aktivity vyžitím se v podobném spolku zřejmě nekončí ( zde by se navíc slušelo připomenout, že Daniel Landa podpořil Karla Janečka - všimněme si opět linky V. Malý – K. Janeček). Tomáš Halík, ač to popírá, má mezi tradičními katolíky jednoznačně pověst vysoko zasvěceného zednáře, stojícího prý dokonce nad Miloslavem Vlkem, ač v profánním životě mu má být podřízen. Někteří lidé ho údajně slyšeli na M. Vlka křičet tónem, který by naznačoval, že jejich role jsou ve skutečnosti prohozené. Miloslav Vlk ( který mimochodem k Landově znesvěcení vyšehradské baziliky v rámci aktivit Ordo Lumen Templi udělil kdysi souhlas ) je zase členem české pobočky Rockefellerovy "Council on Foreign Relations" ( CFR - česky se to jmenuje Rada pro mezinárodní vztahy, RMV ) a patří k jedněm z nejmilitantnějších havlistů v římsko - katolické církvi. Jinak je také členem ( podobně jako D. Herman ) dalšího zednářsky laděného církevního hnutí - Fokoláre. M. Vlk se pozitivním vztahem k zednářství nikdy netajil. Když byl například kdysi na jedné besedě se studenty tázán, jak se mu komunikuje se zednářskými lóžemi a jaký je vztah české církve pod jeho vedením a zednářů, odpověděl, že si nemůže stěžovat, že komunikace s nimi je pozitivní, i když si trochu postěžoval na zednáře francouzské ( oproti zednářům skotského ritu  - ti jsou totiž na rozdíl od francouzských bratří v zástěrách více orientováni pro-křesťansky, poznámka SK. ). Jeho nástupce Dominik Duka sice dobře vycházel s Václavem Klausem, který je doslova Havlovým protipólem, a zdá se být ( D. Duka ) v některých ohledech konzervativnějším svého předchůdce, ale je to spíše optický klam. I on byl totiž zadobře s Václavem Havlem, se kterým ho pojilo přátelství, protože oba seděli za minulého režimu ve stejném vězení. Byl to právě Dominik Duka, kdo také Ivana Odilo Štampacha, dalšího odpadlého kněze, nasměroval ke svobodným zednářům, jak Štampach vzpomíná v jednom pořadu České televize: „Někdy začátkem listopadu 1990 navštívil nějaký mladý muž provinciála dominikánů, dnešního hradeckého biskupa D. Duku, a říkal mu, že je členem nějaké organizace, neřekl mu jaké, která obnovuje činnost, a že ho prosí, aby se dál neptal na to, a že ta organizace má také svůj rituál, ale že v komunistické éře všechny ty texty a věci a tak dále potřebné k tomu se prostě ztratily nebo jsou rozptýlené a bude třeba to všechno teprve dávat dohromady. A jeho by prosil, jestli by neposkytl tři svícny, protože svícny jsou také k tomu rituálu potřebné. On mi potom říkal, že pochopil, oč jde, ale neříkal to dál, ty svícny mu půjčil. Nechal si zjistit číslo toho auta, na které se to nakládalo, kdyby přece jenom to bylo něco jiného. A na mě se potom obrátil s tím, že tyhle věci mě přece zajímají a že kdesi má vizitku od toho pána a že mě to jistě bude zajímat dál sledovat,“ vypráví I. O. Štampach o své cestě ke svobodným zednářům. Někteří lidé se sice domnívají, že se tak jen D. Duka mohl obratně zbavit Štampacha, který byl stejně jednou nohou z církve venku a představoval v ní ideje s rozkladným potenciálem. Ale zarážející je, že Dominik Duka zednářům půjčoval církevní majetek, byť tušil, s kým má tu čest. Není jistě nezajímavá ani relativně nedávná Dukova téměř týdenní návštěva v USA, v rámci které se sešel například s členem Bilderberg Group a CFR, šedou eminencí americké zahraniční politiky, Zbiegniewem Brzezinskym a dalšími představiteli vlivných amerických kruhů.

Nemáme zde místo pro to, abychom se pravděpodobným zednářstvím ( či členstvím v jiných tajných společnostech ) těchto a dalších viditelných církevních hodnostářů více zabývali, chci tím jen upozornit, že možná odtud může pramenit jejich neochota aktivně se v kauze kostela SAM postavit na stranu těch, kteří požadují jeho navrácení do liturgického užívání.

Téma zednářů v souvislosti s kostelem tím ale není zdaleka vyčerpáno. Jak svůj plán na zhanobení kostela realizovali zednáři z řad politiků? Proč politici, kteří v opozici vystupovali ve prospěch záchrany kostela, ve vládních funkcích okamžitě otočili o 180 stupňů a stali se zarytými podporovateli komercionalizace tohoto svatostánku a mnozí z nich mají na zprznění kostela svou zásluhu? Jak kauza kostela souvisí se zamýšlenou iluminátskou stavbou Jana Kaplického? A má celá kauza souvislost i s plánovanou třetí světovou válkou, v jejímž předvečeru se nejspíše nacházíme? O tom v dalším díle ...

O kostel sv. archanděla Michaela na pražském Starém Městě se vede lítý boj. Je to boj primárně duchovní, jehož odrazem je boj vyjádřený v politické rovině, kdy se novodobá kauza kostela táhne od roku 1990 a dosud žádná politická reprezentace, žádný politik té či oné strany, nedovedl vývoj posunout kýženým směrem. Je to až s podivem, že v kauze kostela bylo využito všech možných nástrojů, které občan ( a ta tolik proklamovaná občanská společnost ) má k dispozici, ale nic nepomohlo. Dopisy, apely na politiky, veřejné výzvy, petice, demonstrace, interpelace ve Sněmovně i na magistrátu, veřejné slyšení v Senátu, schůzky s komunálními politiky, poslanci, ministry, premiéry či prezidenty, intervence známých osobností, expertů a odborníků ze zahraničí, soudy, trestní oznámení, mediální tlak, osvětová činnost, demonstrace, protestní pochody studentů, propagační filmy, stížnosti, podněty, policejní šetření – zkrátka nic. Ne že by se s kauzou kostela nehnulo, ne že by nebylo dosaženo dílčích vítězství ( stejně jako dílčích proher ), ale cíl zápasu o záchranu významné sakrální památky je stále v nedohlednu. Zdá se, jakoby duchovní ani světská moc nebyla s to na daném stavu něco změnit. Přesto je třeba pozitivně hodnotit alespoň to, že se vysoká hra o kostel stále hraje, protože to svědčí o tom, že ani po 23 letech není ještě vše ztraceno. Zopakujme, že zde existuje zřetelný zájem jistých skupin, byť poněkud ukrytých v oparu a na první pohled neviditelných, jednajících v skrytu, skupin, jejichž nejasné kontury můžeme spíše tušit, aby se kostel ke svému původnímu liturgickému užívání nevrátil. Tyto skupiny ale nejsou jen politicko - ekonomického rázu, jak bychom se mohli domnívat. V minulém díle jsem naznačil, že máme co do činění s tajnými společnostmi, které si uvědomují vysokou symbolický význam kostela a usilují o jeho co možná nejdůkladnější zničení. Nepřestřelíme, když roli těch, kteří v kauze tahají za nitky, přisoudíme svobodným zednářům. Jejich vliv sahá až do římsko - katolické církve, což by vysvětlovalo podivné mlčení církevních hodnostářů v celé kauze, kterému jsme se věnovali posledně. Spiknutí proti kostelu sv. arch. Michaela ale neprobíhá jen v církvi, ale především mimo ni. A právě o nestandardních politických tlacích, o zednářských intervencích, podivuhodných politických obratech a podrazech bude následující, předposlední, díl.

V našem příběhu, který vyprávím tak trochu proti proudu času, dnes udělám výjimku a podívám se na kauzu chronologicky. Pro začátek jen zopakuji, že ještě před listopadem 1989 měl o areál kláštera s kostelem zájem exponent havlistických kruhů Michael Žantovský, po Listopadu se pak dokonce Václav Havel sám zákulisně snažil dohodnout prodej kostela Britům. V 90. letech uděluje Klausova vláda výjimku, kostel jde do dražby, která ale neproběhla standardně – vítěz nakonec slíbenou částku nezaplatil, čímž dražba skončila fiaskem. Dost možná, že to tak bylo schválně připravené, aby si pak Národní knihovna, které areál patřil, mohla nad případem umýt ruce a v roce 1994 už kostel rovnou pronajmout firmě Kontakt Moravia a. s., později přejmenované na Kontakt Moravia Evropa a. s. ( KME ) a ještě později na Michal Praha s.r.o., firmě s neprůhlednou vlastnickou strukturou. V roce 2005 pak kostel včetně krypty, hrobů a pohřebiště – i přes protesty zástupců renomovaných kulturních, vzdělávacích a vědeckých institucí i široké veřejnosti – prodala neprůhledné firmě, většinovému spoluvlastníkovi T. I. P. T. Trust Vadúz v Lichtejštejnsku. Až posléze se v této společnosti stal stoprocentním vlastníkem už v minulých dílech představený rakousko - židovský podnikatel Jerri Nowikovsky. Jenže aby se toto vše mohlo stát, děly se na politické scéně neuvěřitelné věci, padaly hlavy, někteří lidé se museli poroučet a mnozí, třebaže mohli pomoci, pomoc odmítali.

PŘÍBĚH PRVNÍ. ZFUŠOVANÁ REKONSTRUKCE

Není pravda, že kostel byl ve chvíli, kdy ho KME přebírala, v dezolátním stavu. Děkan fakulty architektury, prof. Milan Pavlík, na námitku  novinářky, že zdi a trámoví kostela bylo natolik zchátralé, že by kostel nepřežil a hrozilo jeho zbourání, odpovídá:

„To jsou takové ty obyčejné lži. Ta zděná architektura byla naprosto v pořádku, klenby měly malé zanedbatelné trhliny, takže to byla normální rekonstrukce, která byla v podstatě velmi jednoduchá. To byla záminka jenom pro to ( … ), jako to bývá, aby se věc prostě mohla udělat za těžké peníze.“

Následná rekonstrukce kostel fyzicky zmrzačila, nechala pouze iluzi o jeho původní podobě v plášti vnější fasády. Dokonce i střecha je zdeformována sedmnácti tvarově zakázanými vikýři a pokryta špatným typem tašek – místo prejzové krytiny byly použity levnější ploché „bobrovky“. Byť byl kostel naoko opraven, po odborné stránce rekonstrukce znamenala nenávratné škody na historickém dědictví. I když podle původního Nowikovského tvrzení ( 1998 ) stála téměř 250 milionů a později ( 2001 – 2005 ) Nowikovsky toto číslo ve svých výrocích ještě zdvojnásobil, v konečném důsledku znamenala škody nesčetněkrát převyšující tuto částku. Stát, konkrétně ředitel Národní knihovny Balík, chyboval už ve chvíli, kdy uzavřel s Nowikovského firmou pro stát záměrně nevýhodnou smlouvu. Ta měla zaručit důkladnou ochranu kostela, avšak její vágní formulace vedla už od počátku k obavám odborníků, které se později jen potvrdily a překonaly dokonce i jejich nejčernější sny. Ocelo-betonová patra, která kostel rozdělovala, zničila stavbu architektonicky, necitlivý zásah do spodních částí stavby ji poškodil archeologicky. 

Třebaže v kryptě kostela odpočívá řada církevních i univerzitních hodnostářů, členů servitského řádu, ale také šlechticů ( například Petr Zmrzlík ze Svojšína, osobní rádce krále Václava IV. ) a představitelů města Prahy ( historicky významných konšelů, ba dokonce tělo slavného purkmistra, předchůdce primátorů, Mikuláše Turka, který pomáhal ubránit Staré Město pražské před Švédy, či Jana Hlavsy z Liboslavě ), došlo k rozvrácení hrobů a dokonce i k částečnému vyvezení kostí na skládku. Jeden z bojovníků za záchranu kostela odměňoval ukrajinské dělníky vínem, aby zabránil nejhoršímu – za každý pytel s ostatky, který měli odvést na skládku, ale neodvezli, je obdaroval lahví vína. Zachránil tak několik desítek pytlů s ostatky, které pak byly, alespoň provizorně, opět ukryty v kryptě. „Stálo mne to maljant, ale podařila se dobrá věc“, říká dnes po letech s uspokojením, i když si přeje zůstat v anonymitě. Nutno dodat, že bohabojní a poněkud konzervativněji smýšlející Ukrajinci nedovedli pochopit, jakého barbarství jsme schopni, když se takto chováme ke svým předkům …

PŘÍBĚH DRUHÝ. OBRÁCENÍ PAVLA DOSTÁLA

Po rekonstrukci nastupuje další fáze hanobení kostela – v příkrém rozporu s původním posláním i s podmínkami smlouvy o nájmu, které stanovily povinnost nájemce respektovat dobré mravy, se v kostele konají diskotéky, večírky, striptýzová show či laserová show. Mluvící busta Franze Kafky, socha Stalina či Michaela Jacksona v kryptě, maketa židovského hřbitova – to jsou jen některé ukázky toho, jak rouhačsky nový majitel k místu přistoupil. To ale nemělo být vše – ještě později se zde budou nabízet erotické služby, konat satanistické koncerty či probíhat reklamní akce, jako například prezentace nejnovějších automobilových modelů, které se – klidně i jeřábem skrze hlavní okno kostela – do budovy přestěhují.

Ministrem kultury, který k počátkům realizace tohoto prznění významné národní a křesťanské památky nejen mlčí, ale tzv. rekonstrukci a následný choromyslný labyrint hrůzy v kostele spojený s laserovou show ( „Saint Michael Mystery“ ) dokonce ve Sněmovně obhajuje, je tehdy Martin Stropnický. Havlista, herec, diplomat, politik v tehdejší úřednické vládě Josefa Tošovského. V současné době kandiduje do Sněmovny za stranu Andreje Babiše. Šokující nakládání s kostelem tehdy přiměje ( píše se rok 1998 ) tehdy opozičního poslance za ČSSD Pavla Dostála, aby na výzvu bojovníků za záchranu kostela souhlasil s interpelací na Stropnického. Interpelace proběhne, Pavel Dostál tvrdě kritizuje ministra kultury za liknavý přístup státu k této památce a při následném hlasování vyhraje poměrem 68 : 24 hlasům. Nic se ale neděje a nájemce se nemusí ničeho obávat. I přes flagrantní porušení podmínek pronájmu ( 1994 ) jedná s pronajímatelem o koupi kostela ( předkupní právo je ve smlouvě zmíněno ) přibližně od roku 2002. Koupě se nakonec uskutečnila – smlouva byla potvrzena podpisem 1. náměstka ministerstva kultury Zdeňka Nováka v roce 2005. Nutno dodat, že proti vůli památkářské a kulturní veřejnosti potvrdil prodej ke komerčním účelům — Pavel Dostál, který se stal ministrem kultury, tedy Stropnického nástupcem, pouhé dva měsíce po své skvělém interpelačním vystoupení v parlamentu. Pavel Dostál se paradoxně dostal velice brzy do přesně opačné role, kdy byl ve věci kostela interpelován poslancem Tomášem Kladívkem ( ODS ) v listopadu 2001, zatímco sám věc kostela obhajoval. Mimo jiné i prokazatelnou lží, když například v odpovědi poslanci tvrdil, že stížnosti ( na činnost v kostele ) jsou vždy prověřeny u vedení Národní knihovny. „Mohu vám sdělit,“ lhal ministr P. Dostál, „že zatím nedošlo k  porušení ustanovení smlouvy o nájmu.“

Jak se to mohlo stát, že Pavel Dostál v nové funkci tak rychle otočil? Je to jen proto, že – jak říkají některá svědectví – za Dostálem chodil lobbovat za Nowikovského ( rakouského občana ) tehdejší rakouský velvyslanec v Česku? A  nebo se už zde opět projevuje vliv zednářů? O Dostálově členství v tomto spolku se v té době dost spekulovalo. Minimálně je ale jisté, že Pavel Dostál měl s církví osobní problém. Církev nesnášel od dob, kdy ho katecheta na škole bil rákoskou, což ministr v žádném rozhovoru na téma církev nikdy nezapomněl zmínit.  Několik obránců kostela – včetně diplomata Jiřího P. Peška či bývalého děkana FF UK a ředitele ÚDU Jaromíra Homolky, kteří v roce 2000 založili institut za záchranu kostela ( ECSSU ) – ministr P. Dostál v podstatě vydíral: „Přineste mi půl miliardy, a budeme se o tom bavit ( … ) už vám to říkám čtyři roky, a ještě jsem je neviděl. S vámi se nebavím, vy jste případ pro psychiatra …,“ řekl jim. Při jiné příležitosti, na otázku, proč po jmenování ministrem kultury tak náhle dramaticky změnil postoj, jestliže se několik týdnů předtím coby opoziční poslanec dokázal za věc kostela bít, odpověděl: „To jsem ještě neměl informace ( … ) Tak na mě podejte žalobu! ( … ) Ať soud rozhodne!“  Jakkoli P. Dostál prodej nařídil, sám už zřejmě neměl sílu smlouvu podepsat – učinil to za něj jeho náměstek Zdeněk Novák 18. července 2005. O šest dní později Pavel Dostál v nemocnici – jako první ministr ve službě – umírá na rakovinu. Někdy v té době také začaly padat první hlavy – proti prodeji kostela se totiž tvrdě stavěl tehdejší generální ředitel Národního památkového ústavu Jiří T. Kotalík. Jeho odmítavý postoj ho stál v červnu roku 2004 toto křeslo. Odejít musel i ředitel Národní knihovny Vojtěch Balík. Bylo by však omylem považovat V. Balíka za oběť spiknutí proti kostelu. Balík sám se ve věci kostela velice angažoval – na nesprávné straně. Jednak často ani nevěděl, co se v „jeho“ objektu děje: například před pořádáním první erotické diskotéky v kostele ( 30. března 2011 ) se jeho asistent Michal Hora s údivem ptal novinářů: „Cože, u Michaela má být taneční party?“ Knihovna prý o této akci nemá žádné informace. „Pokud party proběhne, bude smlouva ze strany společnosti Michal Praha porušena. Je v ní totiž samozřejmě zahrnuta pasáž o dobrých mravech a adekvátním kulturním využití objektu,“ řekl podle MF Dnes. Později porušení podmínek nájemní smlouvy během telefonického hovoru s jedním novinářem potvrdil, aby o dva týdny později v jiném rozhovoru vše popíral a tvrdil, že se takové akce v kostele nikdy neuskutečnily. Jiným příkladem Balíkovy nevěrohodnosti je jeho tvrzení redaktorům České televize ( září 2002 ), že údajně nic nevěděl o požáru, který vypukl v trafostanici kostela během srpnových povodní; zatímco důvěryhodný zdroj uvádí, že V. Balík byl o této události bezodkladně informován předsedou správní rady Nadace Collegium Marianum, která sídlí v budově bývalého kláštera Servitů těsně sousedící s kostelem sv. Michaela Archanděla. Vojtěch Balík rovněž selhal ve chvíli, kdy firmě Kontakt Moravia, resp. Michal Praha uznal a potvrdil stavební investice do rekonstrukce budovy ve výši cca 370 milionů korun bez úroků, ačkoli nájemní smlouva hovoří o 250 milionech a první ředitel megashow v kostele M. Bloching oficiálně kvantifikoval výši nákladů na rekonstrukci objektu slovy „téměř 250 milionů“.

PŘÍBĚH TŘETÍ. KAPLICKÉHO ILUMINÁTSKÁ SVATYNĚ

Na Balíkovo místo pak přišel Vlastimil Ježek. Další fanatický havlista a nejspíše i člen různých tajných společností, protože není bez zajímavosti, s jakou vervou se bude tento ředitel o pár let později prát za podivný „blob“ Jana Kaplického. Krátce po Ježkově nástupu došlo k prodeji kostela – za věru podivných okolností. I když podle znaleckého posudku byla odhadní cena majetku vyčíslena na 173 milionů, ale V. Ježek kostel „střelil“ za 46 milionů, což neodpovídalo ani ceně pozemků, na kterých kostel stojí. Jsem přesvědčen, že oba zápasy ( o vydání kostela i o stavbu „chobotnice“ ) spolu do jisté míry souvisely – Kaplického národní knihovna měla být novým významným duchovním ( někdo by řekl energetickým ) centrem Prahy. Ne nadarmo usiloval architekt Kaplický o to, aby budova stála v blízkosti Pražského hradu. Když později pod vlivem prezidenta Václava Klause vzrostl proti této myšlence odpor, ze stavby sešlo. Blob na jiném místě Prahy byl rázem nezajímavý. Proč to? Zcela jistě nešlo jen o to, že se namyšlený architekt urazil a náhradní pozemek mu nebyl dost dobrý. Vysvětlení hledejme spíše v tom, že síly, které za celým podivným projektem stály, usilovaly právě o umístění knihovny do panoramatu Hradčan. Byla to opět věc symboliky, věc duchovní, ne pouze obyčejná architektonická soutěž. Když jim tento plán nevyšel a ukázal se jako politicky neprůchodný, zednářsko - iluminátské struktury zápas vzdaly a projekt odpískaly. Nebylo to bez křiku a bez emocí a ještě po všem tom vzedmutí vášní píše V. Havel Kaplického dcerce jako by do budoucnosti podivný dopis - závěť, ve kterém používá zvláštní číselnou symboliku. Tehdejší boj proti „nové“ Národní knihovně byl veden po dělící linii Klaus vs. Pravdo-láska. Zasluhoval by nyní – s odstupem času – podrobné zpracování. Jednou z věcí, které budou časem Václavu Klausovi přičteny k dobru, je právě fakt, že stavbě obludné pyramidy s okem na vrcholu zabránil.

Pyramidy? Ano. Řez budovou ukazuje, že šlo ve skutečnosti o pyramidu, byť dovedně maskovanou plastovou slupkou jakési rozplizlé měňavky. Do vrcholu pyramidy autor ještě navíc až téměř provokativně umístil oko, které mělo „bdít nad Prahou“ a osvětlovat ji ( svůj projekt zcela nepokrytě nazval „oko nad Prahou“ ). Dokonalý iluminátský projekt, který se ani nesnažil zastřít svoji skutečnou podstatu. Jeho součástí byla i snaha významově upozadit areál Klementina, odkud se měly knihy přemístit do nové Kaplického budovy. Nebude přílišnou spekulací, když napíšu, že takto uprázdněné Klementinum by se stalo snadnou kořistí developerů, kteří by lukrativní pozemek v centru Prahy ( svojí rozlohou se řadící hned za komplex Pražského hradu ) ihned zužitkovali. S významnou památkou ( a opět duchovním centrem ) se tak mělo stát něco podobného, jako s kostelem sv. arch. Michaela. Jako perličku dodávám, že v soutěžní komisi, která Kaplického návrh z několika desítek jiných soutěžních návrhů vybrala, byla i ( stejně jako on v Británii žijící ) architektka Eva Jiřičná. Nejenže ve svých mladších letech s J. Kaplickým chodila ( a nebyla tudíž při posuzování nestranná ), ale je to navíc tatáž Jiřičná, která provedla v minulém díle zmiňovanou rekonstrukci kostela sv. Anny na magickou a okultní Havlovu Pražskou křižovatku. Není také náhodou, že Eva Jiřičná bude stavět dům v proluce na Revoluční třídě, jak před několika dny oznámila společnost RSJ. Pokud je název společnosti někomu povědomý, nemýlí se – jedná se o medializovanou společnost Karla Janečka. Opět zde vidíme stále tytéž vazby:  – Havel – Jiřičná – Malý – Ježek – Janeček a spol. ( Poznámka SK – Eva Jiřičná dodělala i lávku v objektu klatovské jezuitské koleje a jezuitského kostela. ). Pro pořádek pak ještě doplňuji, že Vlastimil Ježek, který za iluminátský projekt hystericky bojoval do poslední chvíle, byl sice za svá pochybení v projektu Národní knihovny v roce 2008 odvolán ministrem kultury ( tehdy jím byl Václav Jehlička ), ale dnes ho opět najdeme v poměrně významné pozici – je ředitelem Obecního domu. Je to důkaz jeho skutečných manažerských kvalit, nebo spíše toho, že je pevně uchycen ve strukturách jakýchsi tajných společností, které se o své lidi umějí postarat? Podle dobře informovaných zdrojů je V. Ježek rovněž v blízkém vztahu s bývalým radním pro kulturu a nyní náměstkem primátora Prahy Tomáše Hudečka, Václavem Novotným ( TOP 09 ).

PŘÍBĚH ČTVRTÝ. ČEHO SE VŠICHNI BOJÍ?

Byl zmíněn ministr kultury Václav Jehlička. Jenže od chvíle podpisu smlouvy na prodej kostela až do Jehličkova nástupu se v křesle ministra kultury vystřídala ještě celá řada jeho předchůdců, i když někteří z nich tam vydrželi sotva pár dní. Pojďme se na ně stručně podívat. Smlouva o prodeji kostela byla podepsána v mezičase, kdy Pavel Dostál ( kultuře vládl v letech 1996 – 2005 ) už umíral na rakovinu a jeho řádně jmenovaný nástupce ještě nebyl na obzoru. Kdyby Vítězslav Jandák z ČSSD  nenastoupil až 17. srpna 2005, ale o něco dříve, mohlo by možná vše být jinak. 

V. Jandák věří v určitá spiknutí s cílem ovládnout svět, na mnoho věcí má jasný názor. Nesnáší pravdolásku a dá se předpokládat, že není svobodným zednářem. Jenže smlouva byla uzavřena ve chvíli, kdy moc na ministerstvu třímali ještě Dostálovi náměstci a V. Jandák s tím už mnoho dělat nemohl, byť v křesle vydržel celý rok. Připomeňme, že byl jediným ministrem kultury od roku 1990 ochotným v kauze SAM zjednat právo a pořádek. V tom smyslu také probíhala slibná jednání s jeho prvním náměstkem Františkem Formánkem. Téměř po roce přichází ministr kultury, který je přesným opakem V. Jandáka. I on věří ve světové spiknutí — ale proto, že je sám jeho součástí, i když to možná neví. Je totiž jedním z mála svobodných zednářů, kteří se k tomu veřejně přiznali. Herec Martin Štěpánek pochází ze zednářské rodiny ( zednářem byl už jeho otec, rovněž herec, Zdeněk Štěpánek ). Tehdejší premiér Mirek Topolánek si ho vybral do své první vlády, která ale nezískala důvěru, takže vládla v demisi jen pár měsíců. I M. Štěpánek zahyne a to za dost podivných okolností. Spáchá sebevraždu legálně drženou zbraní. Je to proto, že se přiznal ke svému zednářství? Zřejmě ne, protože i jeho pohřeb si zednáři vybrali jako příležitost pro své zviditelnění. Před jeho rakví i před zraky novinářů budou během jeho pohřbu tajemní muži v bílých rukavicích provádět zvláštní rituály. Ale kdo ví? I když se Martin Štěpánek v křesle moc neohřál, i on byl žádán o pomoc se záchranou kostela. Prezident ECSSU Jiří Pavel Pešek, bývalý diplomat ve Vatikánu a v Říme, však svědčí o tom, že M. Štěpánek nejenže nebyl těmto jednáním přístupný, ale J. P. Peška soustavně odmítal přijmout a při nečekaném setkání s ním před budovou ministerstva kultury jeho prosby kategoricky odmítl a arogantně prohlásil, že mu nepomůže.

Nebyl sám, kdo až hystericky odmítal pro záchranu kostela hnout prstem. Defilé podobně neochotných by bylo téměř nekonečně dlouhé. „Já vám pomáhat nebudu,“ pronesl rezolutně člen senátního Výboru pro kulturu, vzdělání, petice a lidská práva a rektor brněnské univerzity, další radikální havlista, Jiří Zlatuška ( dnes také v ANO ). Pomoc odmítla i Štěpánkova žena Jaroslava Tvrzníková, choť Vladimíra Špidly, stejně jako Dagmar Havlová. Ta sice díky písemné intervenci svého strýce, řeholníka z kongregace Petrýnů v Českých Budějovicích, na podzim 2001 podepsala mezinárodní petici za záchranu kostela, ale později už s kauzou nechtěla nic mít a setkání odmítala. Miroslava Němcová ( ODS ) zase vyzvala J. P. Peška, aby za ní s peticí ( kterou podepsali i někteří poslanci ODS, například MUDr. Jaroslav Zvěřina ) přišel následující poslaneckou schůzi, aby pak mu oznámila, že si vše rozmyslela a nic nepodepíše. Kromě politiků na municipální úrovni a úředníků - památkářů, o nichž promluvíme podrobněji v dalším díle, bylo ve věci kostela osloveno mnoho dalších politiků a úředníků, kteří ale často reagovali úprkem či obavami. Setkání s J. P. Peškem se vyhýbal i tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Pešek tvrdí, že ho dokonce nechal vyvést z Poslanecké sněmovny pod formálním důvodem, že v dané chvíli nebyl v doprovodu poslance. Nepomohlo ani setkání s ombudsmanem Otakarem Motejlem či s radním Prahy pro kulturu Igorem Němcem. Náměstek ministra kultury Vladimír Koronthály ( KDU – ČSL ) reagoval na námitku kritiků, že připravovaný program nemá dostatek pietní úcty k posvátnému místu, téměř výsměšnými slovy: „Ale Ministerstvo kultury při přípravě tohoto projektu velmi dbalo na to, aby nebyly dotčeny city věřících. Proto trvalo na tom, aby se ta show nejmenovala ´Show svatého Michala´, ale  ´Show u svatého Michala´…“

Nepřipomínají nám tyto postoje jednání zmíněná v minulém díle ( Vlk, Herman, Halík, Malý, Walder )? A není podezřelé, že tolik lidí v tolika různých pozicích jedná podobně? Pro úplnost je ale třeba říci, že někdy dochází i k obratům opačným. Třeba Daniel Herman, dnešní mluvčí lidovců a lidovecká jednička v Praze pro předčasné volby, se v předvolební kampani vyslovil pro záchranu kostela, třebaže dříve jakoukoli pomoc arogantně odmítal. Pomoc v poslední době přislíbili i někteří členové pražské židovské obce, kteří tvrdí, že s Nowikovským nemají nic společného a zprznění kostela odsuzují ( například ředitel židovského muzea Leo Pavlát ).

Ale zpět k ministrům. Po M. Štěpánkovi přišla Helena Třeštíková, opět havlistka. Na svém postu vydržela sotva dva týdny, sama rezignovala. Média tehdy její podivný krok vysvětlovala tím, že Třeštíková odmítala Topolánkovo ultimativní rozhodnutí, že jejím náměstkem bude už zmíněný František Formánek, Topolánkův člověk ( v jistém smyslu spíše Paroubkův, ale Topolánek si ho ponechal a dost na jeho rady dal, byl to ostatně F. Formánek, kdo Topolánkově vládě pomohl přežít, když zajistil přeběhlíky M. Melčáka s M. Pohankou ). Tak trochu zvláštní postava – muž napojený na americké republikány, vystupující jako zástupce americké republikánské strany pro celou střední Evropu, poradce senátora a amerického prezidentského kandidáta Johna McCaina. Postava rozporuplná, protože na jednu stranu evidentní neo-konzervativec bushovského ražení, na druhou stranu však člověk, který má přes rodinné vazby blízko k jezuitům a o pár let později bude prosazovat zachování jezuitského Klementina, které mu leží na srdci. Uvědomoval si, že v okamžiku, kdy se z něj knihy přestěhují do nové budovy Národní knihovny, bude s tímto komplexem konec. Proto sám vypracoval alternativní plán na obnovu klementinského areálu tím, že by právě tyto prostory využil jako hlavní sídlo Národní knihovny. Tedy ne nová stavba, ale naplno využít Klementinum, to byl jeho plán. V období krátkého „jandákovského jara“ ve vztahu k chrámu SAM začal F. Formánek korektně spolupracovat s aktivisty z ECSSU. František Formánek byl totiž prvním náměstkem ministra už za V. Jandáka. Ukazuje se tak, že tandem Jandák – Formánek musel určitým způsobem jednat proti zájmům pravdolásky, protože dokumentaristka H. Třeštíková určitě neměla úmysl rezignovat ze své hlavy. To, že je její pozice neudržitelná, pokud její pravou rukou bude Formánek, jí musel zřejmě někdo říci. Když pak přes Topolánkův úmysl prosadit Fr. Formánka jako náměstka nejel vlak, pravdoláska Třeštíkové zřejmě vzkázala, aby se za těchto okolností raději stáhla, což ona bleskurychle provedla. Na první pohled se tak nabízí vysvětlení, že zde do sebe narazily plány jezuitů a zednářů. Ale asi nic není tak jednoduché, jak to vypadá. František Formánek přesto na ministerstvu vydržel už jen chvíli – v roce 2007 sám od sebe odešel. „Na spoustu lidí toho spoustu vím,“ vysvětloval tvrdou mediální kampaň, kdy se na něj havlistická média sesypala kvůli tomu, že nezakročil proti zboření přerovské „revoluční památky“, Dělnického domu Komuna. Zvláštní je, že média, která tehdy tolik křičela, se nijak neozvala ve věci kostela sv. Michaela. „Mám rodinu a nechtěl bych, aby mne přejelo auto,“ řekl tehdy novinářům František Formánek a odcestoval do USA, kde se naplno zapojil do prezidentské kampaně Johna McCaina.

Že by se vrátil na své místo, se spekulovalo i v roce 2009, kdy kulturu vedl lidovecký senátor Václav Jehlička, ale M. Topolánek s ním byl nespokojen a chtěl ho nahradit právě tandemem Čunek - Formánek. V. Jehlička totiž měl nejspíše blíže opět k pravdolásce, protože jeho členství v KDU - ČSL předcházelo členství v ODA. A od lidovců pak přešel rovnou do Schwarzenbergovy TOP 09. V kauze SAM Václav Jehlička, tehdy ještě předseda senátního Podvýboru pro kulturní dědictví a následně i Výboru pro kulturu, odmítal žádosti o pomoc aktivistů za záchranu kostela i návrh na veřejné slyšení. Podobně jednání blokovala spolu s Jehličkou i havlistka senátorka Jaroslava Moserová ( UNESCO ). Jisté zlepšení přichází až s dalším ministrem kultury Václavem Riedlbauchem ( 2009 - 2010, Fischerova úřednická vláda ), který v roce 2009 ústy svého náměstka F. Mikeše ( ODS ) slíbil udělat klíčový krok k spravedlivému a důslednému vyřešení kauzy SAM – a sice podat určovací žalobu na neplatnost prodejní smlouvy od samého počátku, za podmínky, že Policie ČR konstatuje porušení zákona. Není jasné, čí zájmy na ministerstvu V. Riedlbauch hájil, jisté ale je, že v posledku ani on svůj slib nedodržel. Policie také, třebaže zjistila prokazatelná fakta o porušování zákona, pachatele zločinů podržela. Ačkoli audit tzv. rekonstrukce kostela z let 1995 - 1998 vyžádaný policií v roce 2006 prokázal rozdíl 105 milionů korun mezi teoreticky – „papírově“ – uváděnými a fakticky realizovanými investicemi pana Nowikovského, policie žádné kroky nepodnikla. Další audit byl uskutečněn v roce 2008, opět bez jakéhokoli dopadu. Po V. Riedlbauchovi navíc opět nastupují lidé z lóže TOP 09 – Jiří Besser ( 2010 – 2011 ) a Alena Hanáková ( 2011 – 2013 ).

A CO BUDE PŘÍŠTĚ?

Tím jsme se v čase posunuli až do současnosti. O tom, jak hanebně se pak k celému případu postavil „velmistr lóže TOP 09“ Karel Schwarzenberg a jeho lidé, stejně jako o podrazu starosty Prahy 1 Oldřicha Lomeckého z TOP 09, bude závěrečný díl. V něm se zároveň pokusím zodpovědět otázku, o co v případě kostela vlastně jde a proč se o něj boj vede. Co vše se chystá v ulicích přilehlých ke kostelu. O Mariánském sloupu, který je stále zahalen mnoha nejasnostmi a na který havlisté dokonce přivážejí kameny až odkudsi z Indie. O plánu zednářů na vybudování svatostánku nového náboženství pro novou Evropu. O boji konkurenčních zednářských lóží. O tom, jak s případem souvisela prapodivná rekonstrukce Karlova mostu. A v cestování proti proudu času se dostaneme až k prapočátku lidských dějin, nebo spíše ještě o trochu dál, kdy archanděl Michael svrhl Lucifera z nebe na zem …

Zdroje: https://monarchista.cz/clanky/souhlasime/451-adam-b-bartos-spiknuti-proti-kostelu-sv-arch-michaela-i

https://monarchista.cz/clanky/souhlasime/469-adam-b-bartos-spiknuti-proti-kostelu-sv-arch-michaela-ii, https://abbartos.wordpress.com/2013/11/17/spiknuti-proti-kostelu-3-jezuite-proti-zednarum/