Proč je pravá liturgie opravdu klíčem ke všemu

Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu

Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.

Sv. Jan Maria Vianney

Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.

Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ ( Jak 1, 17 ).

Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?

Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.

Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi … Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej ( Gn 4, 2 – 8 ).

„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.

Nevíme, co obětoval Kain – jen to, že „přinesl obětní dar z plodin země“. Z toho, co Hospodin Kainovi řekl, také víme, že se Kainova oběť Bohu mohla líbit, kdyby bývala byla velkorysá. Je tedy jasné, že Bůh nepohlíží na všechny oběti, které jsou Mu přinášeny, stejně. Existuje rozdíl mezi bohoslužbou, která se Mu líbí, a bohoslužbou, na niž „neshlíží“.

Od Boha není sobecké žádat od nás to nejlepší. Nejenže nám dává všechny dobré věci a nejenže nás udržuje při životě od našeho prvního nadechnutí, ale „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ ( Jan 3, 16 ). Bůh vyslal anděla, aby zadržel Abrahámovu ruku a zachránil Izákův život, ale dovolil nejkrutější mučení vlastního dokonale nevinného Syna, až po Kristovu potupnou smrt na kříži. Tento kalich utrpení, jak to sám Pán Ježíš nazval, vypil až do dna. Skutečně nemáme nic vzácnějšího než Eucharistii, Tělo a Krev, Duši a Božství Krista ukřižovaného. Bůh nás miloval tolik, že za naše vykoupení dal tento nevýslovně nesobecký dar. Neexistuje nic většího, neboť kdyby něco takového bylo, dal by nám i to, taková je Jeho láska k nám.

Zacházíme však s tímto největším darem tak, jak si zaslouží? Uctíváme Eucharistii jako to nejcennější v celém vesmíru? Uznáváme, že dar, v němž nám Bůh dává sám sebe, vyžaduje od nás na oplátku totéž?

Do tohoto cyklu sebe-darování nás znovu uvádí každá liturgie. Bůh nám dává to, co má nejlepšího, a na oplátku žádá to nejlepší od nás. My však ve skutečnosti nemáme nic, co by se dalo srovnat s tím, co jsme dostali. Protože nemáme odpovídající dar, Bůh nám dává k oběti sám sebe a stává se i tím, kdo obětuje – stává se současně knězem i obětí. Každý kněz, který stojí u oltáře, splývá s Kristem; to Kristus konsekruje Nejsvětější Svátost svého Těla a Krve, Kristus obětuje a je obětován Otci za nás, ubohé hříšníky.

Nejsvětější Oběť Mše svaté není jen nějaké jídlo. Je to oběť. Kněz neprostírá stůl k večeři. Na obětní oltář klade oběť, protože Kristus svou smrtí smrt – věčnou smrt hříchu – přemohl a svým zmrtvýchvstáním nás vzkřísil k životu věčnému. Mše svatá se přísně vzato neslaví; obětuje se Tomu, jehož hněv nad všemi našimi velkými a četnými hříchy je třeba smířit. Oběť je nejen dokonalá, ale je milovaná, a když Bůh shlíží na Něj a na nás, kteří Ho přijímáme, vylévá na nás svou milost, tak jako Kristus vylil svou krev.

Když jdeme na Mši svatou, je to nejdůvěrnější setkání s Bohem, jaké v tomto životě můžeme vůbec zažít. Přicházíme k oltáři, abychom měli účast na vzájemném sebe-darování. On nám dává všechno, co má, a i když je to nekonečně více, než co Mu můžeme vrátit, i my Mu dáváme všechno, co máme. Manžel a manželka lnou k sobě navzájem a stávají se jedním tělem v nedokonalém manželském spojení; zde nám Bůh dovoluje, abychom Ho požívali, a doslova, fyzicky se s námi stává jedním tělem a duší, a tak pohlcuje On nás. Je to prožitek, který bere dech.

Jakmile začneme opravdu chápat podstatu Mše svaté a toho, proč tam jsme, dokážeme také uznat, že je důležité, aby se konala odpovídajícím způsobem. Třebaže se říká, že Mše svatá byla stvořena pro člověka, byla také stvořena tak, aby člověk měl odpovídající prostředek uctívání našeho Pána. Předmětem naší bohoslužby je Bůh, nikoli my sami. Proto každá Mše, v níž se člověk stává středem pozornosti nebo základním těžištěm, představuje nebezpečné převrácení.

Někteří lidé argumentují tím, že na podobě liturgie nezáleží, pokud je v ní přítomen Kristus. Je pravda, že oběť Kristova je dokonalá vždycky, to však neznamená, že je dokonalá i naše bohoslužba nebo naše chápání oběti. Kristova přítomnost v Eucharistii se uskutečňuje Božím činem. Kristus - Kněz přináší Krista - Oběť nebeskému Otci mocí Ducha svatého. To, co se před našima očima děje na oltáři, je záblesk vnitřního života Nejsvětější Trojice, lásky a vzájemného vztahu mezi Božskými Osobami, na němž nemáme žádnou vlastní zásluhu. Jak říká kněz v modlitbě Quam Oblationem ve starobylé římské liturgii:

Kterouž oběť, prosíme, rač ty, Bože, ve všem požehnanou, přivlastněnou, platnou, důstojnou a příjemnou učiniti, aby se nám stala Tělem a Krví nejmilejšího Syna tvého, Pána našeho Ježíše Krista. [ 1 ]

Bůh působí to, že se oběť líbí Bohu, a to je možné proto, že sám Bůh je tu obětním darem.

To, co my vnášíme do liturgie, co my nabízíme Bohu, je naše zbožná úcta, prosby, kajícnost, klanění a chvála. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným, ty, Bože, nepohrdáš“ ( Ž 51, 19 ). Kněz, který konsekruje Eucharistii, to nedělá mocí, kterou vládne, nýbrž mocí, která vládne jemu: účastí na jediném pravém kněžství Kristově.

„Když sloužím Mši svatou,“ řekl mi jednou jeden mladý tradiční kněz, „jsem služebníkem liturgie. Církev mi říká, kde mám stát, jak mám držet ruce, kdy pokleknout, kdy políbit oltář … Já zmizím a skrze mě jedná Kristus.“ Oběť kněze je obětí pokornou, zbožnou, jež se vzdává sama sebe. „Zjednej mi právo, Bože,“ prosí slovy žalmisty u stupňů oltáře, „a rozhodni při mou proti bezbožnému lidu; od člověka nespravedlivého a lstivého mne vysvoboď. Neboť tys, Bože, síla má …“

Také my přicházíme jako pokorní prosebníci, ochotní přijímat a naslouchat. Liturgie se děje nezávisle na nás, ale uvádí nás do tajemství, poskytuje nám nebeské dary a tím nás zdokonaluje a pohání směrem k nebi. Svou modlitbu spojujeme s modlitbou kněze, který se modlí naším jménem a díky svému spojení s Kristem uskutečňuje to, co my uskutečnit nemůžeme.

Je to nejdůležitější a nejkrásnější věc na této straně nebe.

Je tedy nepopiratelné, že správné chápání liturgie je základem správného poznání našeho místa ve vesmíru. Liturgie, která zdůrazňuje Oběť našeho Pána a duševně a duchovně nás přivádí pod kříž na Kalvárii, nás vede k pokoře a k vnímání naší absolutní závislosti na Bohu, který nám dává všechny dobré věci, především spásu. Liturgie, při níž je kněz spolu s lidem obrácen k Bohu a posvátné je zahaleno tajemstvím a správně uctíváno, nás poučuje o tom, kým jsme a jaké povinnosti máme ve vztahu k Tomu, od něhož máme všechno a jemuž musíme důvěřovat, když nemáme jinou možnost, než spolehnout se víc na víru než na to, co vidíme. Liturgie by měla působit, abychom si připadali malí, stejně jako když vstupujeme do velkých křesťanských chrámů.

Útok na liturgii, jehož svědky jsme za poslední půl století, nelze chápat jinak než jako ďábelský pokus zasáhnout jádro nejdůležitějšího a nejdůvěrnějšího spojení s naším Stvořitelem – a také nás touto ztrátou perspektivy zmást a dezorientovat. Jsme vydáni modlo-službě – klanění se sami sobě, v němž svět vidíme jen skrze naše vlastní touhy. Kristovu oběť nahradilo jídlo a společenství; Jeho obětní oltář se změnil ve stůl; Jeho kněžství rozředily osoby, které pronikají do oblasti, jež náleží knězi, aniž by mohly jednat in persona Christi; společné obrácení kněze a lidu k Bohu se otočilo směrem dovnitř, takže v podstatě všichni mluvíme jen sami k sobě, a téměř každý projev zbožné úcty k tomu, co je posvátné, byl odstraněn.

V této přetvořené, banalizované, na člověka zaměřené liturgii je stále přítomen Kristus, je však ignorován, opomíjen, zneužíván a zatlačován do pozadí. Tak jako Kain už neobětujeme Bohu, co máme nejlepšího, ale necháváme si to pro sebe. Každý, kdo se jako Ábel snaží obětovat Mu to, co si zaslouží, se setkává se závistí, pohrdáním a dokonce násilím.

Krize v Církvi je zjevně krizí sobectví a antropocentrismu. Je to plod tohoto nového modlo-služebnictví. Začali jsme věřit, že víme lépe než Bůh, co je pro nás nejlepší. Druhý vatikánský koncil nám říká: „Všechno na světě má být zaměřeno k člověku jako svému středu a vyvrcholení“ ( Gaudium et spes, 12 ). Toto ( bez kontextu ) musíme odmítnout. [ 2 ] Všechno na světě má být zaměřeno ke Kristu jako svému středu a vyvrcholení. Neklaníme se člověku; klaníme se Ježíši Kristu a Nejsvětější Trojici! Není-li však v našich liturgiích předmětem adorace Bůh, jaký div, že jsme posedlí sami sebou? Bez ustání mluvíme o tom, jak se při liturgii „cítíme“, „co jsme si z ní odnesli“ a zda nás „dojala“ – ale kvůli Komu tam jsme?

Architekti „nové a vylepšené“ liturgie Církve přesně věděli, co dělají. A povedlo se. Celou liturgickou budovu Církve jediným zásahem přesunuli na základy z písku. Teď se tato budova hroutí k zemi a spolu s ní i víra, a jejich útok pokračuje: říkají nám, že ani další pravdy víry nejsou nic než „ideál“, příliš těžký, než aby se dal žít, že jelikož věci zašly tak daleko, musíme teď hledat způsoby, jak situaci akceptovat „takovou, jaká je“, a zařídit se podle toho. Zničili to, jak chápeme svůj vztah k Bohu vyjádřený ústředním aktem bohoslužby Církve, a tím podkopali i všechno ostatní. Po půlstoletí destrukce teď téměř bez odporu demontují to, co z víry zbylo.

Ti, kdo se s krizí v Církvi snaží nějak vypořádat, se občas ptají: „Jak to, že my vidíme, co se děje, a ostatní to nevidí? Proč se zdá, že to Bůh ukazuje jen hrstce lidí?“ Nemůže to náhodou být tím, co Bůh řekl Kainovi: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“

K rozšířenosti popírání toho, co se v Církvi děje, mezi katolíky, mi nedávno napsala jedna žena: „Jen to, že jsem začala chodit na tradiční Mši svatou, způsobilo, že jsem prohlédla.“

Ještě není pozdě. Milí spolu-katolíci, neztrácejte cestu. Nenechte se oklamat. Dobrá liturgie – tím myslím liturgii posvátnou, zbožnou, bohabojnou – změní váš život, i kdyby účast na ní vyžadovala oběti. Je pro vás něco důležitějšího než vlastní spása nebo spása vašich dětí? Nemůžete-li se účastnit dobré Mše svaté ve svém okolí, přestěhujte se! Nemůžete-li najít tradiční latinskou Mši svatou, obraťte se k Východu, který ničitelé do značné míry nechali bez povšimnutí!

Sabotéři měli k dispozici jen jednu ránu, a tak zamířili na formu liturgie, která se týkala největšího počtu katolíků. Snažili se, ale Bůh nedopustil smrtící úder. Stále je možné se Mu opravdu klanět. A kvůli Němu samotnému i pro svou spásu jsme povinni se k této pravé bohoslužbě připojit. Bez dalších výmluv.

I když je jistě pravda, že dobrá liturgie sama o sobě nikdy nebude všelékem, není nicméně nic účinnějšího, co můžete udělat pro svou víru, pro pochopení toho, co se děje ve světě, pro dobro své duše i duší svých blízkých, než bezodkladně se přestat účastnit liturgie, která byla vytvořena proto, aby vás oddělila od samotné Oběti, obřadu, který tuto Oběť jen domněle připomíná. Otrávenou vodu nemůžete pít bez zlých následků, ať jste jakkoli žízniví či odolní. Neživí, ale naopak vyčerpává. Nemá budoucnost.

Nové paradigma selhává samo od sebe už teď. Ještě za našeho života bude opuštěno, pouhá slupka toho, co bylo kdysi – nebo se spíše ukáže, že ho nikdo, kdo má víru, nemůže akceptovat, protože se stane výhradním územím nepřátel našeho Pána tak jako ariánské církve ve 4. století.

Liturgie je klíčem k celému našemu chápání toho, čemu čelíme, kým jsme a co musíme dělat. Jiný způsob, jak přečkat to, co už nastává, dost možná ani není. Co je ještě důležitější, je to nejzákladnější způsob naší komunikace s Bohem. Je naší povinností hledat místo, kde se kněz a lid klaní Bohu náležitě a způsobem, který se Mu líbí. Jakmile ho najdete, spěchejte tam. Držte se ho. Nelekejte se těžkostí, které kvůli tomu musíte podstoupit, neboť Bůh o nich ví a bude vám za ně žehnat.

Připomeňte si své místo ve vesmíru. Podřizujte se Tomu, kdo mu vládne. Milujte Ho celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou a klanějte se Mu, jak si zaslouží. Je to rozhodnutí, jehož nebudete nikdy litovat.

Autor: Steve Skojec

Překlad:  Lucie Cekotová

Zdroj: https://www.onepeterfive.com/liturgy-really-key-everything/

Poznámky:

[ 1 ] Římský misál, přel. P. Marian Schaller OSB, Praha: Česká katolická Charita, 1952.

[ 2 ] Text konstituce Gaudium et spes pokračuje: „Písmo svaté totiž učí, že člověk byl stvořen „k Božímu obrazu“, dostal schopnost poznávat a milovat svého Stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem ( srov. Gn 1, 26; Mdr 2, 23. ), aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě.“ Pozn. překladatelky.

Zdroj českého překladu: https://www.duseahvezdy.cz/2016/11/22/proc-je-liturgie-opravdu-klicem-ke-vsemu/