Jak je to s poslušností?

Vyšlo: 17. 2. 2017 na stránkách Lumen de Lumine
 

V době šťastnější než ta, ve které žijeme, platilo rčení: Roma locuta, causa finita – Řím promluvil, je konec sporu. Toto heslo, hodné lepších katolíků, již padesát let neplatí. Často platí přímo opak: Řím promluvil, začínají rozpory, otvírá se propast zmatků, která vrhá věřící do těžkých pochybností svědomí. Z toho se pak rodí problém neposlušnosti.

Nový učitelský úřad nastolený 2. vatikánským koncilem pod záminkou nad míru opěvované pastorace, zavedl revoluční legislativu, jejíž charakteristikou je být pomíjivý, uvolněný a především schopný mlčet, aby se vyhnul pravdě, kterou má prohlásit. Tato faktická legislativa provozovaná mimo normy a fakta vhod i nevhod sdělovacími prostředky, neobsahuje v sobě zpravidla žádnou vazbu na předchozí Tradici a je uplatňována ve jménu poslušnosti. Argumentuje vždy s autoritou, používanou k zavedení revoluční legislativy. Abychom se mohli orientovat v tomto dilematu, které křesťany svírá, bude zapotřebí oprášit princip a ctnost poslušnosti ve světle trvale platné církevní nauky.

Poslušnost je vynikající ctnost, ale má jednu nepřekročitelnou mez: hřích. Když mluví světci o slepé a bez podmínečné poslušnosti vůči představeným, činí tak v těchto mezích: bezpodmínečná je pouze poslušnost vůči Božímu a přirozenému zákonu. Není však slepá, protože člověk, stvořený k Božímu obrazu a podobenství, je obdařen inteligencí a svobodou a poslouchá svobodně, nikoliv jako nějaký „robot“. Člověk stvořený k tomu, aby miloval Boha, má svobodu ho milovat nebo nemilovat, spasit sebe nebo nespasit.

Jestliže sám Bůh ve svém plánu spásy člověka respektuje jeho svobodu, kterou mu daroval, nechápe ji jako limitovaný podíl na božské moci, aby přiblížil poddané k Bohu. Nevyžaduje od člověka bezpodmínečnou poslušnost vůči sporným a dvojznačným příkazům, které vedou k porušení Božího zákona. V takovém případě se evidentně jedná o zneužití, kterému je třeba se vzepřít. Jestliže takové zneužití přichází od papeže, tedy toho, který by v oblasti víry a mravů neměl podporovat zneužití, nýbrž naopak je potlačovat, nabývá problém pro katolíka, ať je to kardinál, biskup, kněz nebo prostý věřící, úděsných rozměrů.

Odporovat Náměstku Kristovu má v sobě přirozeně něco znepokojujícího, co probouzí snahu to odmítat, protože se nám to jeví jako opozice, která nás staví mimo církev. Velký teolog Roger Thomas Calmel OP ( 1914 – 1975 ), veliký dominikánský teolog minulého století, rozlišuje »svrchovanou jistotu« a »řádnou jistotu« existence v Kristově církvi.

Ta první se zakládá na neomylnosti papeže v definicích ex cathedra a v řádném učitelském úřadě, tedy v hlásání v kontinuitě s Tradicí a tím, »co všude, vždy a všichni« věřili podle známé zásady sv. Vincence z Lerina. Jistota řádná se zakládá na osobních kvalitách papeže, jeho přirozených darech a milosti. Nikdo však nikdy netvrdil, že papež se nemůže zmýlit »ve svém mlčení, ve svých opomenutích a ve svých dvojznačnostech«. Jednou zabezpečená »svrchovaná jistota« vlastní příslušnosti k církvi, která se pevně opírá o Tradici, má právo posuzovat sporné úkony a dekrety a v »případě, kdy se odchylují od dogmat nebo božského kultu, vzepřít se jim, jistě s úctou, protože se jedná o papeže, ale s pevností, protože jde o to nebýt komplicem hříchu proti dogmatu nebo autentickému kultu. Na základě »slavnostních a neomylných definicí a na základě řádného hlásání v kontinuitě s Tradicí, je třeba odmítat chybné úkony, které evidentně narušují samotnou Tradici«. Bezprostřední obvinění z takového jednání se přibližuje svobodnému postoji protestanta. Avšak: Církev – pokračuje dominikánský teolog – nechápala nikdy Petrův primát ve smyslu svobodného rozhodnutí, kterému se křesťané mají bezpodmínečně podřídit nedůstojným způsobem papežských poddaných, nýbrž ve smyslu shodném s Tradicí.

V Pastor Aeternus čteme, že Duch Svatý neslíbil nástupci Petrovu právo publikovat novou nauku … nýbrž mu slíbil pomoc zachovat a s posvátností vykládat věrně svěřené Zjevení předané od apoštolů, tzn. poklad víry. Autorita, která chce překročit tento přesně vymezený úkol, zavazuje poddané k neposlušnosti. Jinými slovy, poslušnost křesťana je obsažena v přesně vymezených hranicích.

Evidentně, nejedná se o výzvu k neposlušnosti, naopak, o vysvětlení primátu poslušnosti vůči Bohu, jestliže autorita překračuje a zneužívá svou moc. Jinak řečeno, voluntaristickou poslušnost je třeba bez váhání zamítnout. Bezpodmínečná poslušnost vůči komukoliv – papežem počínaje - pod falešným názorem, že ten, kdo poslouchá, nechybuje, nemá s křesťanstvím nic společného, protože zapomíná, že ten, kdo přikazuje, ať je to kdokoliv, není při vydávání příkazu vyloučen z hříchu ani dispensován od poslušnosti vůči platným zákonům a Tradici. Svatý Řehoř Veliký jednoznačně říká: »Kdo se podřizuje z poslušnosti ke zlu, má blíže k rebelii než k podřízenosti«.

Je třeba přirozeně vždy zachovávat upřímnou podřízenost papeži, ale nikdo nemůže popřít, že direktivy dnešního papeže ukládají „nejednat tak, jak se jednalo ( nejméně ) patnáct století“. Je pro rozum pochopitelné, že taková poslušnost je krajně sporná. Každý pravý katolík se musí opírat o kořeny vlastní víry a pamatovat, že církev je hierarchická společnost křesťanského heroismu, nikoliv pohodlného konformismu, ve kterém je možno hřešit – bohužel – i z poslušnosti.

Církev je mystické Tělo Kristovo, jeho Snoubenka, společenství v rovině života podle teologických ctností a úcty svatých, společnost milosti, která předepisuje heroismus lásky v pravé poslušnosti, zcela odlišné od konformismu. Smysl a zkušenost této transcendence a tajemství církve dovoluje duším odmítnout poslušnost hierarchii, když evidentně jedná proti bezpečné Tradici.

Jen těmito zbraněmi a s jistotou o charakteru církve a znalostí hranic poslušnosti ve spojení s modlitbou a pokáním může každý věřící odmítnout poslušnost, která nás chce vést k proradné kapitulaci. Říkají nám: Neposloucháte papeže! »Základem modernismu je vystavovat věřící pod záminkou ctnosti lásky k Bohu nátlaku, aby šlapali - ve jménu ctnosti – po nezrušitelných zásadách víry. Modernismus chce, aby jeho oběti kráčely pod praporem poslušnosti a byly podezřívány z pýchy, když odmítají papežovy reformy misijní horlivosti, lásky a jednoty«.

Taktika vynucovat poslušnost má umlčet a paralyzovat křesťany pod pláštěm ctnosti. Tato koncepce se zakládá pouze na lidské autoritě. Kdo pochopí tuto strategii, musí ji nutně odmítnout s odvoláním na autentickou koncepci církve, která nemůže měnit svou nauku, svou mši, svůj apoštolát, aby se netečně přizpůsobovala modernímu světu. Naší povinností je odmítat taková ‚spojenectví‘, která vedou k destrukci, a opírat se o neměnná dogmata a Tradici.

Papež dal církvi dokument Amoris laetitia, který bourá manželství a rodinu způsobem, jakým ji chce současně udržovat. Je to klasický příklad revoluční legislativy a není to jediný případ. S takovým apokalyptickým scénářem nemůžeme spolupracovat a s hlubokou úctou a rozhodností opakujeme slova prvního Kristova náměstka: »Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha« ( Sk 4,19 ).

Cristiana de Magistris, Corrispondenza Romana

Zdroj: Lumen de Lumine, https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=jak-je-to-s-poslusnosti