Druhý vatikánský koncil a komunismus 2. část
Odsouzení komunismu se nekoná
Konstituce Gaudium et spes byla 16. a posledním dokumentem, který byl oficiálně promulgován. Měla představovat zcela nové vymezení vztahu mezi Církví a světem. Církev se prohlásila za Svátost pro svět (41, 45) a stanovila si za úkol pochopit znamení času (4;11) a interpretovat je ve světle evangelia v dialogu se světem (43). Formulace zněla, že pravdu křesťanství je třeba žít uvnitř smýšlení současného světa, aby mohla být pro dnešního člověka srozumitelnější a přijatelnější. Josef Ratzinger, tehdy jako teolog, to označil za skutečnou závěť koncilu:
Hledáme li celkovou diagnózu pro tento text, můžeme říci, že (ve spojitosti s texty o náboženské svobodě a světových náboženstvích) představuje tento text revisi Sylabu Pia IX. a svého druhu anti-sylabus a ... dokonce pokus o oficiální smíření Církve se světem změněným v roce 1789 (Theologische Principienlehre 398-399).
I pro kardinála Königa představuje dokument převrat v pojetí dějinné církve, která znamená konec éry Sylabu a Pascendi. (F. König, Církvi, kam jdeš? 108)
Významný teolog Mons. Brunero Gherardini vynesl ovšem přísnější soud:
Tím, že II. vatikánský koncil postavil myšlení sv. Tomáše Akvinského na hlavu a v důsledku toho Bůh nemůže stvořit nic k jinému cíli, než k vlastní realitě tohoto tvora, udělal z člověka jediného tvora, kterého chtěl Bůh pro něho samého ( GS 24 ) ...
Tím bylo dosaženo nejzazších hranic idololatrického antropologismu. Nezáleží na tom, zda člověk věřil nebo ne, stačilo, že představuje střed a vrcholný bod všech stvořených hodnot (GS 12), které Bůh chtěl, aby mu sloužily úplnému rozvoji jeho osobnosti (GS 59). (B. Gherardini, Concilio Vaticano II) (vysvětlivka: idololatrie = modloslužba)
Hubert Jedin komentoval Gaudium et Spes slovy: Konstituce byla uvítána s nadšením, ale celý další dějinný vývoj již dokázal, že její význam byl nadmíru přeceněn, a sotva kdo tušil, jak hluboce onen ‚svět‘, který měl být získán pro Krista, sám pronikne do církve. (Das II Vatikanische Konzil in Handbuch der Kirchengeschichte sv. VII., 146.)
Gaudium et Spes postrádá jakoukoliv formu odsouzení komunismu. To mělo takovou odezvu, že dosud kolující dohady o dohodě mezi moskevským patriarchátem a Svatým stolcem se staly věrohodnými. Mlčení koncilu o komunismu představovalo ve skutečnosti nápadné selhání historického shromáždění. Helder Câmara se v listopadu 1965 vyjádřil: Druhý vatikánský koncil řekl mnoho, a to jak svými slovy, tak svým mlčením.
Plinio Corrêa de Oliveira si vzpomíná:
Pod předsednictvím Jana XXIII., a dále pak Pavla VI., sešel se početně největší ekumenický koncil v dějinách církve. Očekávalo se od něho, že projedná nejzávažnější témata přítomné doby, která se týkají katolické církve. Mezi nimi – naprosto absolutně – nemohl scházet postoj církve k jejímu tehdejšímu největšímu protivníku, který stál v naprostém protikladu k její nauce, byl protivníkem tak mocným, tak brutálním a tak lstivě zlomyslným, že k němu Církev nenachází v žádné srovnatelné formě podobného v celé své dvoutisícileté historii. Jednat o současných problémech náboženství a nejednat přitom o komunismu je něco tak scestného, jako uspořádat světový kongres lékařů, aby studoval nezávažnější choroby naší doby, a vynechat v programu jakoukoliv zmínku o AIDS. (P. C De Oliveira, Comunismo e anticomunismo alle soglie dell´ultima decade di questo millenio, Corriere della Sera 7. března 1990)
Gaudium et spes hledalo dialog s moderním světem v přesvědčení, jakoby cestu, kterou ušel od humanismu k protestantismu, až k Francouzské revoluci a k marxismu byl nevratný proces. Moderna se nacházela ve skutečnosti v předvečer hluboké krize a symptomy její dekadence se měly projevit již za několik málo let v revoluci ´68. Koncilní otcové měli raději provést toto prorocké gesto, místo aby objímali rozkládající se mrtvolu, jak se bohužel stalo.
Koncilní shromáždění mohlo být místem par excelence, kdyby bylo zahájilo proti komunismu proces podobný Norimberskému procesu proti národnímu socialismu: nikoliv proces s trestními výroky ani proces vítězů nad poraženými, jak tomu byl v Norimberku, ale kulturní a morální proces ex ante obětí proti pronásledovatelům, tak jako ho začali vést disidenti.
(Poznámka: Již ve dvacátých a třicátých letech minulého století obrátil obsáhlý spis pozornost veřejnosti na zločiny komunismu. Teprve v roce 1997 se objevila Černá kniha komunismu (Stefan Courtois a další ))
Plody ideologie koncilu se pak markantně projevily v tzv. „východní politice“ Vatikánu.
Mezinárodní politiku „uvolnění“ vůči komunismu začal J. F. Kennedy a v šedesátých letech v ní pokračoval prezident Nixon se svým ministrem zahraničí Kissingerem. Její cíl byl identický s politikou, kterou rozvinul sociálně demokratický německý kancléř Willy Brandt: úsilí o konvergenci mezi západním a komunistickým blokem.
Na poli církve ji praktikoval Mons. Agostino Casaroli, „ministr zahraničí“ Pavla VI. jako politiku porozumění s komunismem. Ve šlépějích jednání o účast pravoslavných pozorovatelů na koncilu cestoval Casaroli do Budapešti a Prahy (1963-1973), do Bělehradu (1966-1970), Varšavy (1967-1974), Moskvy (1971) a na Kubu (1974).
Sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko byl přijat ve Vatikánu 1966, 1970, 1974 a 1975. V roce 1970 přijal Pavel VI. v soukromé audienci vůdce komunistických geril z Angoly, Guiney a Mozambiku. 1971 přijal papež diktátora Tita a 1973 dalšího diktátora Ceaušesca.
Při setkání s Titem se při přijetí hosta Pavel VI. vyjádřil, že v jugoslávské ústavě jsou zakotveny významné principy jako „humanizace sociální oblasti“, „posílení solidarity a spolupráce lidí“, „respekt k lidské důstojnosti“ a „všeobecný rozvoj svobodné osobnosti“. Vyslovil přesvědčení, že mezi marxismem a křesťanstvím existují společné hodnoty, o které se můžeme opírat, abychom dosáhli jako cíle mezinárodního míru.
Novou strategii Svatého stolce prezentoval Casaroli rok po své cestě do Moskvy v proslovu nazvaném Svatý stolec a Evropa 20. ledna 1972 v Miláně. Zdůraznil, že pro Svatý stolec je prvořadým úkolem úsilí o humanitu a mír a také snaha zabránit atomové katastrofě.
Nejznámější obětí vatikánské východní politiky se stal kardinál József Mindszenty, maďarský primas a hrdina protikomunistického odporu, zajatec, který byl vězněn od 1948 do 1956, kdy při maďarském povstání uprchl na americké velvyslanectví a zůstal stále rozhodným protivníkem jakéhokoliv rozhovoru nebo spolupráce s komunistickým režimem v přesvědčení, že takové počínání komunismus jenom posiluje. Ostře napadal vatikánskou politiku a řekl státnímu sekretáři Villotovi: Proč jmenujete biskupy ve východních zemích? Bylo by lépe, aby nebyli žádní, než takoví biskupové, které vám vláda dovolila jmenovat. (A. Webger, Le cardinal Villot, 260). Když ho 1. listopadu 1973 papež Pavel VI. požádal, aby rezignoval na titul ostřihomského arcibiskupa a maďarského primase, zdvořile, ale rozhodně odmítl. Pavel VI. vzal odpovědnost na sebe, prohlásil primiciální diecézi za neobsazenou a sdělil kardinálu Mindszentymu 18. listopadu 1973, že byl zbaven arcibiskupského stolce. Když tuto zprávu přinesl L´Osservatore Romano, Giornale d´Italia uvedl, že Vatikán nabídl jeho hlavu na stříbrné míse jeho Herodovi, komunistické vládě Maďarska. Podobně Die Weltwoche v Curychu napsalo 13. února 1974, že sám Řím učinil z Mindszentyho mučedníka, protože mu šlo o to, aby odstranil ve jménu své východní politiky jeho „anachronickou“ postavu. Kardinál Mindszenty vydal komuniké, že se nezřekl ani svého úřadu, ani důstojnosti primase Maďarska a že je to rozhodnutí jedině Svatého stolce. (Memorie, 372)
Propagátoři východní politiky zastávali názor, že komunismus může trvat ještě velmi dlouho a že tedy jednání s komunismem umožní, aby se zbavil ateismu a vyvinul se v politický systém s lidskou tváří. Vedoucím komunistům bylo naopak jasno, že jejich systém stojí před zhroucením, a jen ve snaze o přežití navrhovali politiku dialogu a „podané pravice“. Neposkytovali však nikdy pražádnou záruku. Ujišťovali, ale svoje slovo nikdy nedodrželi. Východní politika skutečně byla podporou komunismu a odsouvala tak jen dobu jeho pádu.
Vatikánská východní politika měla mnoho kritiků na celém světě, počínaje právě těmi, kteří by z této politiky měli profitovat. P. Alessio Ulisse Floridi (1920-1986, jezuita, vysvěcen na kněze ve slovansko-byzantském ritu, sovětolog listu Civiltà Cattolica do roku 1965, kdy byl vyslán do Brazílie a působil mezi unionistickými katolíky) jako fundovaný sovětolog napsal knihu, ve které analyzoval vatikánskou strategii vůči komunistickým zemím ze zvláštního úhlu: sovětští disidenti stejně jako křesťané v zemích východní Evropy, kteří by měli mít z politiky uvolňování prospěch, ve skutečnosti se stali jejími obětmi. Absolutní nezbytnost zabránit propuknutí atomové války je něco, co nikdo nebude popírat, ale je tento požadavek tak absolutní, aby získal přednost pře Božím právem a byl použit k zotročování celých národů? (A.U. Floridi, Mosca e il Vaticano, 61)
Biskup a pozdější kardinál Ján Korec odsoudil vatikánskou východní politiku po pádu komunismu:
V naší zemi vyvolal fakt, že náš nejdrahocennější poklad, jímž byla podzemní církev, byl dán k dispozici, veliké nebezpečí. Já sám jsem obdržel pokyn, abych přestal se svěcením tajných kněží. Byla to pro nás úplná katastrofa, jako kdybychom se měli zcela vzdát ... Byla to největší bolest mého srdce. Komunisté měli tím způsobem veškerou veřejnou pastoraci ve svých rukou. Když se kněz ve své farnosti začal starat o ministranty, byl mu odňat státní souhlas a nemohl vykonávat svůj úřad. Církev byla odsouzena, aby zavírala své chrámy a tak jednou zmizela. ...Naší nadějí byla podzemní církev, která mlčky spolupracovala s kněžími ve farnostech a vychovávala obětischopné mladé muže: profesory, inženýry, lékaře, kteří se měli stát kněžími. Takových jsem vysvětil 120. Ti v podzemí pracovali mezi mládeží a v rodinách, publikovali tajně časopisy a knihy. Východní politika ve skutečnosti zaprodala naši činnost za cenu zcela pochybných komunistických příslibů. (Ján Korec, Interview in Il Giornale 18. července 2000)
V dubnu 1974, po cestě Casaroliho na Kubu, objevilo se v Brazílii ve Folha de S. Paulo jako veřejné oznámení prohlášení pod titulem Vatikánská politika uvolňování proti komunistickým režimům: Pro TFP: Nevměšovat se, nebo klást odpor? (TFP je zkratka tradice, rodina, soukromé vlastnictví a je to název hnutí, které založil P. C de Oliveira.) Plinio Corrêa de Oliveira v něm v uctivém, ale rozhodném tónu líčí duševní stav mnoha katolíků na celém světě:
Vatikánská politika uvolňování vůči komunistickým režimům vytváří pro antikomunisticky zaměřené katolíky situaci, která se jich hluboce dotýká, a to mnohem méně jako antikomunistů než jako katolíků. Ve skutečnosti mohou v každém okamžiku provést trýznivé konstatování: „Nevede naše protikomunistická činnost přesně k tomu výsledku, který odporuje vůli Náměstka Kristova na zemi?“ Jak si máme představit důsledného katolíka, jehož působení směřuje opačným směrem, než jednání Pastýře pastýřů? Tato otázka má za následek, že antikomunističtí katolíci se ocitají před alternativou: vzdát svůj boj, nebo setrvat ve svém postoji?
Vzdát tento boj nemůžeme. Nemůžeme to udělat vzhledem k příkazu našeho svědomí jakožto katolíků. Jestliže skutečně je povinností každého katolíka podporovat dobro a bojovat proti zlu, pak nám naše svědomí ukládá, abychom šířili tradiční nauku Církve a bojovali proti komunistické doktríně ... Církev není takový žalář svědomí, nikdy jím nebyla a nebude. Pouto poslušnosti vůči Petrovu nástupci bychom nikdy nezrušili, protože ho z hloubi duše milujeme, věnujeme mu svou nejlepší lásku a líbáme toto pouto každým okamžikem, ve kterém trýzněni bolestí trváme na svém postoji. Na kolenou s pohledem plným úcty na postavu Jeho Svatosti papeže Pavla VI. vyjadřujeme mu svou plnou věrnost.
Tímto úkonem dětské lásky říkáme Pastýři pastýřů: Náleží Vám naše duše, náleží Vám náš život. Poroučejte nám, jak si přejete. Ale nežádejte od nás, abychom skládali zbraně pře rudým vlkem. Takový požadavek se příčí našemu svědomí. (P. C. De Oliveira, La politica vaticana di distensione verso i governi comunisti, in Cristianità 5, 1974. Tento dokument byl uveřejněn ve 36 brazilských novinách a v dalších 73 časopisech jedenácti zemí, aniž by se někde objevily výhrady proti jeho pravověrnosti a kanonické korektnosti.)
Pramen: R. de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil, KU 2011
V Úvodu k dokumentům koncilu píše Karl Rahner: „Rozhodně se dá říct, že jak Jan XXIII., tak Pavel VI. dbali značně svědomitěji než Pius IX. na Prvním vatikánském koncilu, aby nenarušovali svobodu koncilu a jeho iniciativu.“ Pokud to snad platí o jiných problémech, v otázce odsouzení komunismu to rozhodně pravda není.
Jestliže o tomto fenoménu neměli koncilní otcové právo mluvit, tak je to jejich úplná degradace a trapný příklad zákulisních manipulací na půdě posvátného koncilu, při kterých hlavní roli sehrál sám papež Pavel VI. Jde o jeho evidentní úsilí jednat podle svého a nedat vůbec prostor pro hlas Ducha Svatého. Celá diskuze se stala vlastně pouhou maškarádou, protože před koncilem bylo dohodnuto, že se o koncil ke komunismu vůbec vyjadřovat nebude.
Jak však vůbec mohl koncil, který pokládal za svůj hlavní cíl vyjasnit otázku postavení církve v dnešním světě, zcela ponechat stranou to, co ji nejvíce ohrožuje?
Co je to vlastně komunismus? Je to militantní bezbožectví důkladně propracované do nejmenší podrobnosti jako nejen co do obsahu, ale i co do svých konečných záměrů a k tomu vedou taktiky a strategie, které hrdě nazývá „vědecký komunismus“. Jeho představitelé vystupují nejen jako praktičtí bezvěrci, ale jako aktivní a zapřisáhlí nepřátelé Boha a jeho církve s pevně vytyčeným cílem vyhubit na tomto světě vůbec veškeré náboženství a využívají k tomu všechny dostupné prostředky včetně státního zřízení a jeho mocenských prostředků, dnes i nadstátních institucí. Jejich taktika lži, lsti a podvody je tak záměrná a důsledná, že vylučuje jakoukoliv domluvu a soužití, natož dialog či dokonce dohodu. Je to manifestačně vyhlášená vzpoura člověka proti Bohu, výzva svrchovaně pyšná a drzá. Tuto revoluční pýchu a zvůli chce sugerovat všem lidem. Kdo přijímá komunismus, schvaluje jeho ideologii, cíle i politickou praxi včetně nejvyšší svrchovanosti lidu a bezmezné zvůli při šíření praktického materialismu.
Otázka, zda se koncil může mýlit nebo ne, je v tomto případě zodpovězena. I kdyby se nemýlil v ničem z toho, co řekl, kardinálně se zmýlil v tom, co neřekl a byl povinen říct. Vyvolal nesmírné zmatky v myslích věřících. Katolík, který v komunisty ovládané zemi právě rozvažoval, zda v zájmu své další kariéry smí vstoupit do komunistické strany nebo ne, si mohl klidně říct: Proč si dělat takové starosti, když nejvyššímu a největšímu církevnímu shromáždění nestojí tento fenomén ani za řeč?
Protože je velmi nepravděpodobné, že by legitimní postup a dobrou pověst koncilu dával papež v sázku jen proto, aby na něm mohli být přítomní dva pozorovatelé, kteří byli tak jako tak vysláni jako nástroj KGB, musela se za dohodou s Kremlem skrývat jiná mnohem závažnější otázka, která dosud ani nevyšla najevo a jejíž odhalení stojí před historiky jako otevřený úkol. Oprávněnost této domněnky potvrzuje skutečnost, že podivný servilně loajální postoj Vatikánu vůči Kremlu jako hlavě světové ateistické velmoci a úhlavnímu nepříteli katolické církve se projevil nejen v otázce účasti pozorovatelů na koncilu, ale i v dalším období v praktikování tzv. východní politiky Vatikánu, která církev těžce poškodila. Papež Montini si byl ovšem dobře vědom, že by před koncilem neobstál s pouhou záminkou účasti moskevských patriarchů, proto tento důvod na koncilu vůbec nezazněl a papež, rozhodl se zabránit jednání o komunismu i za cenu vážného porušení jednacího řádu koncilu. Mezi pletichami, které závažně ovlivnily výsledek koncilu, patří tato k nejtěžším nezávažnějším a vzhledem k postavení aktérů zcela neomluvitelným. Je to evidentní kapitulace před Satanem buďto z nevěry, ze zbabělosti nebo ze závazku. Způsob, jakým bylo vyloučeno odsouzení totalitního systému, byl vlastně uskutečněn totalitní komunistickou metodou.
Všichni otcové, kteří proti tomuto mlčení neprotestovali, dali najevo, že si vůbec nebyli vědomi míry ohrožení víry a církve. Stejně jako neprohlédli Teilhardovy bludy, tak jim uniklo smrtelné nebezpečí komunismu pro církev. Ve jménu nešťastného pacifismu došlo ke ztrátě vědomí, jakou hodnotu má autentická katolická nauka, která není lidským výmyslem, ale nesmírným darem Ducha svatého, kterého nám Pán poslal, aby nám všechno připomněl.
Není to náhoda, že právě jezuita Teilhard de Chardin tak glorifikuje komunismus a pokládá ho za vytouženou cestu spásy lidstva. V jeho podání nabývá oné přitažlivé podoby, která tak oslňuje, že se nesmírné zločiny a zhoubné charakteristiky ztrácejí ze zřetele jako bezvýznamné. Je to všechno součást rafinované Satanovy lži. Tento zvrácený jezuita a jeho ctitelé jsou konkrétním příkladem falešných proroků, které předpověděl jak Pán, tak svatý Pavel. Je to až neuvěřitelné, čeho všeho je odvěký Nepřítel schopen, když se mu podařilo taktikou vnitřního rozvratu obloudit i největší a nejvyšší církevní shromáždění. Jakou věrohodnost mu můžeme přikládat, když nerozpoznalo ani úhlavního nepřítele a vystavilo své věřící tolika pochybnostem, zmatkům i tragickým omylům. Za každým takovým omylem je ve hře spása velkého množství drahocenných duší.
Tak jako je tento koncil podle přiznání pozdějšího papeže Ratzingera vyvrácením nauky předchozího učitelského úřadu o bludech modernismu, tak svým mlčení ke komunismu odmítá také všechna jeho odsouzení v nauce předchozích papežů. Kontinuita či diskontinuita není tedy otázkou dodatečné interpretce, ale přístupu samotného koncilu, který sám kontinuitu fakticky ignoruje a je opojen svou „novotou“. Proměna kardinála Fringse je exemplární příklad, jak to dopadá, když preláta opustí Duch Svatý, takže si jeho „obrácení“ nemohou vynachválit církvi nepřátelské noviny.
Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké! (Izaiáš 5:20) Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ je výrok Hospodinův. (Jeremiáš 23:1)
Dnes církev sklízí plody tohoto mlčení. Všechno, co řekla bez odsouzení komunismu, jsou vlastně slova do větru, protože zdrojem současného materialistického smýšlení je marxismus. Jsou to ony bludy šířené z Ruska, před kterými varovala Panna Maria. Jako první příklad nám může posloužit malé ohlédnutí na pokoncilní politický vývoj přímo pod svícnem, v Římě a v Itálii.
Itálie po koncilu: na cestě ke komunismu
Pokoncilní doba se v Itálii projevuje více v politické akci než v teologické reflexi. Za „náboženskou volbu“ se pokládala spíše „politická volba“ církevních autorit a v jejich centru hrála hlavní roli především politická strana katolíků, která byla tehdy u moci.
Modernistické hnutí do ní pronikalo již od počátku století. Jeho postavou byl Romolo Murri (1870 – 1944), zakladatel Democrazia Cristiana. Jemu věnoval pozornost vedoucí komunistů Antonio Gramsci a podněcoval v něm revoluční potenciál. Modernistický časopis katolíků Nova et vetera zastával názor, že křesťanství přísluší úkol propůjčit marxismu náboženskou duši. Giulio Girardi, který byl jedním z autorů Gaudium et spes, byl také autorem knihy Marxismus a křesťanství a později zakladatelem hnutí Křestané pro socialismus. V době koncilu prosazoval syntézu obou těchto filozofií.
Ve stejné době opatrnějším způsobem, ale na základě stejného přesvědčení Civiltà Cattolica vyzývala k tomu jasně a chytře podstoupit riziko, jaké s sebou přináší dialog katolíků s komunisty, v naději, pokud ne v jistotě, že semeno zaseté do srdcí jednoho dne přinese plody.
Od roku 1972 měl papež v čele italské biskupské konference důvěryhodnou osobu v jejím sekretáři arcibiskupovi Enrico Bartolettim. Ten podle názoru svého blízkého spolupracovníka Bartolomea Sorgeho měl podstatný podíl na změně stran v italské církvi pokoncilní doby. Sorge popsal, že kdykoliv šel k Bartolettimu, vždy se potkal s několika katolickými rebelanty. Během jeho úřadování prohráli katolíci referendum o rozvodu (sekretář italské biskupské konference se při referendu nehodlal angažovat). Tradiční katolická sdružení se postupně rozcházela a končila svou činnost, zatímco P.C.I – komunistická strana Itálie narůstala. Počet členů italské Katolické akce poklesl ze 3 600 000 v roce 1963 na 1 600 000 v roce 1969 a její vedení se projevovalo faktickou demobilizací. Za dalších deset let zbylo pouhých 800 000 členů, ale velmi se rozmáhalo katolické disidentské hnutí.
Relativistická a laicistická mentalita byla na postupu. 1. prosince 1970 se Itálie v referendu vyslovila pro zákon o rozvodu. Následoval zákon o manželském právu, tedy o rovnostářském a liberálním feminismu. Když P. Giacomo Martina referoval studentům na papežské univerzitě Gregoriana o výsledku hlasování, řekl bez rozpaků, že tento poslední (ale nikoliv už poslední) akt je projevem nezvratného procesu sekularizace, který byl zahájen Francouzskou revolucí. Tento jezuitský historik byl stejně jako mnoho dalších zástupců katolického světa přesvědčen o tom, že dějiny nastoupily nezadržitelný pochod, který je třeba nezbytně podporovat, protože jde o přechod, který směřuje od převážně sociologické víry k silně osobní víře. To byl podle něho onen „dospělý katolicismus“, který pokládá za oprávněné vysvětlovat si modernismus ve světle a duchu koncilu.
V tomto klimatu relativismu a laicismu přišel sekretář P.C.I. Enrico Berlinguer s návrhem „historického kompromisu“ mezi katolíky a komunisty. Mezi léty 1974 až 1976 zaznamenala P.C.I. největší volební úspěchy. Po roce 1976 následovala řada vlád „národní solidarity“ pod vedením Giulia Andreottiho s rozhodující podporou P.C.I. pod vedením Berlinguera. Hlavním jeho cílem byl vstup komunistů do křesťansko- demokratické vlády. Po nezdaru chilského experimentu mohla být Itálie první zemí, kde se dostali komunisté k moci demokratickou cestou. Muž, který měl tuto choulostivou operaci přivést ke zdárnému konci, byl předseda Democrazia Cristiana Aldo Moro, který se ve své poslední řeči 28. února 1978 snažil přesvědčit senátory a poslance o nezbytnosti spojenectví s komunisty.
16. března 1978, v den, kdy se mělo hlasovat o důvěře vládě vedené Andreottim s podporou komunistů, unesly Rudé brigády na Via Fani prvního tajemníka Křesťanské demokracie Alda Mora a zastřelili pět členů jeho doprovodu. (Mezi těmito únosci byl syn ředitele vatikánského tiskového střediska Alessio Casimirri, který pak zamaskoval své stopy a odešel i s manželkou na Východ.)
Vatikán podnikal všemožné kroky k osvobození Alda Mora. Papež napsal otevřený dopis lidem Rudých brigád, jak nazýval teroristy, a prosil je na kolenou, aby Alda Mora bezpodmínečně propustili. (Samotná italská vláda a její předseda Andreotti odmítli cokoliv podniknout.) 9. května bylo tělo Alda Mora nalezeno s deseti průstřely v kufru auta několik metrů od sídla P.C.I. a DC.
Papežův projev na pohřbu zavražděného vyzníval takřka jako výtka Bohu, že nevyslyšel prosby o jeho záchranu. Jak vzpomíná jeho sekretář Mons. Machci, byla to tragická rána, která urychlila nemoc a smrt papeže koncilu.
Ani ne za měsíc pronesl Alexander Solženicyn v Harwardu svou památnou řeč Svět v troskách. Jako hlavní příčinu tragédie světa Západu i Východu uvedl odchod od teocentrismu a nástup k modernímu antropocentrismu a imanentismu ( modloslužebnictví ).
Pramen: Roberto de Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil KU 2011
Teologie osvobození
Nejvýraznějším projevem zpolitizování katolického světa v důsledku koncilu byl vznik, vývoj a praktické uplatňování tzv. „teologie osvobození“. (R. Gibellini: La nuova frontiera della teologia nell´America Latina, Řím 1977) Tento fenomén byl spojen se dvěma událostmi příznačnými pro pokoncilní dobu: Byla to encyklika Pavla VI. Populorum progressio a konference konaná v Medellíně.
Již v roce 1964 během koncilu se v únoru 1964 sešli v Petrópolis v Brazílii latinskoameričtí teologové s cílem aplikovat v Latinské Americe novoty koncilu a s pomocí evropských teologů organizovat kurzy na latinskoamerických fakultách. Mezi roky 1963 - 65 se s Římě sešla třikrát latinskoamerická biskupská konference CELAM (Conseio Episcopal Latino-americano). Její předseda Mons. Larraín označil tato shromáždění za první případ uskutečnění konceptu biskupské kolegiality v církevních dějinách a pro budoucnost za hybnou sílu pro ducha koncilu. (Criterio 1475 (1965) Jak informuje koncilní otec Mons. Marcos Grath, organizovala CELAM během koncilu osobní i pravidelná skupinová setkání s referenty k různým tématům koncilu a vypracovávala návrhy a dokumenty podporované mnoha biskupy.
První významný pokus integrovat 2. vatikánský koncil do kulturního, sociálního a politického kontextu Latinské Ameriky bylo zasedání CELAM od 11. do 16. října 1966 v Mar del Palata v Argentině. Téma znělo: Aktivní přítomnost církve při vývoji a integraci Latinské Ameriky. Směrnicí byl dokument Gaudium et spes. Podpora přišla od instituce CEPAL – nezávislé banky podporované OSN a od Aliance Pokroku, amerického pomocného programu.
Encyklika Populorum progressio
Téma „rozvoje“ se objevuje již v encyklikách Jana XXIII. Mater et Magistra a Pacem in terris, hlavně pak v konstituci Gaudium et spes.
V roce 1967 se objevila encyklika Populorum progressio. Papež v ní použil myšlenkový podklad koncilního experta. L. J. Lebreta, který zemřel několik měsíců předtím.
V encyklice stojí osudná věta, která odsuzuje revoluce s výjimkou případů, kdy zjevně a dlouhodobě trvá nadvláda násilí, která těžce uráží základní práva lidské osoby a přináší škody obecnému blahu země.
Tuto větu využili někteří teologové jako ospravedlnění ozbrojené revoluce v případě, že selhaly pokojné pokusy. Podle Gustava Gutiérreze zazněla encyklika Pavla VI. v Latinské Americe jako fanfára. (La Chiesa e i poveri visti dall´ America Latina, in: Il II Vaticano e la Chiesa, Brescia 1985, 213-260)
Gutiérrez líčí svá setkání se svým duchovním vůdcem konc. exp. Thilsem, s Congarem a Chenuem: Poprvé jsem našel v církvi onu teologii, o které se říkalo, že je „progresivistická“. Další teologové, kteří rozšířili jeho obzory, byli E. Schillebeeckx a Karl Rahner se svým anonymním křesťanstvím. Podle jejich pojetí existující i mezi ateisty lidé osvícení Duchem Svatým a ten je v nich přítomen jako nadpřirozená součást lidské přirozenosti. Každého člověka se dotýká existenciálně milost. Neexistuje rozdíl mezi profánními dějinami a dějinami spásy, je to jen jediný proces dokonalého osvobození člověka.
Konference v Medellínu
Tato konference CELAMU od 26. srpna do 6. září v Kolumbii byla cílovým bodem koncilu a vyústila do Teologie osvobození. Konferenci svolal Pavel VI. k tématu „Změna církve v Latinské Americe ve světle koncilu“. Konference měla své kořeny ve skupině zvané Církev chudých, která se začala organizovat od počátku koncilu v duchu projevu Jana XXIII. a navrhla tzv. Pakt z katakomb, který vypracovala 16. listopadu 1965 v Domiciliných katakombách. Podepsalo ho 40 biskupů Třetího světa. Signatáři se zavázali vést životní boj za chudé v duchu II. vatikánského koncilu. Koncil byl také podnětem setkání 17 biskupů bývalých koloniálních oblastí, kteří zpracovali Poselství 17 biskupů Třetího světa. Prvním signatářem a autorem byl Mons. Helder Câmara. Dokument označil feudalismus, kapitalismus a imperialismus za nelidské systémy a obvinil současný hospodářský systém, že dovoluje bohatým, aby se stále více obohacovali na úkor chudých. V tomto dokumentu by učiněn rozhodující krok od pozitivního hodnocení komunismu k jeho přijetí v Teologii osvobození. Revoluce je podle dokumentu jediným legitimním a vhodným prostředkem společenské reformy. Marxistická revoluce je ve shodě s evangeliem, protože v evangeliu je obsažen kvas změny lidstva. V přechodu od morálních změn, které vyvolalo křesťanství, až k revoluční radikálnímu převratu je křesťanství pokládáno za hlavní motor každého zvratu v lidském rodu. Z tohoto zřetele hodnotí Câmara Francouzkou revoluci jako povrchní, ale vidí v ní křesťanský podnět a stejně tak pozitivně hodnotí islámskou revoluci i VŘSR. Dokument požaduje sociální boj a nikoliv harmonické uspořádání. Podle dokumentu 17 biskupů církev může být jen ráda, že se v lidstvu objevil tento společenský systém, který je tak blízký morálce podle evangelia. Musíme být nyní schopní s radostným souhlasem přijmout tuto formu společenského života, která více odpovídá současné době a evangeliu. Autoři prokázali neznalost podstaty obou slučovaných prvků, jak marxismu, tak křesťanství.
Myšlenky obsažené v dokumentu 17 biskupů ovlivnily mentalitu mnoha dalších biskupů, kteří s ním souhlasí, i když ho nepodepsali. Hlásí se k němu různá hnutí a bojující revolucionáři.
Teologie osvobození našla největší ohlas v základních církevních buňkách a byla přijata po koncilu do pastoračních plánů některých biskupských konferencí. Tyto základní skupiny zahájily marxisticky pojatý ozbrojený třídní boj s cílem prosadit na zemi Boží království.
Leonardo Boff, františkánský kněz, žák Rahnerův a pak profesor v Petrópolis, byl hlavním ideologem a zakladatelem Teologie osvobození. V roce 1992 se vzdal kněžství, oženil se a přednášel na univerzitě v Rio de Janeiro. Podle jeho pojetí je nikoliv Bůh, nýbrž chudina prvním operativním principem teologie. Jedná se tedy o jedovatou nauku modernismu, o antropologický zvrat moderního myšlení, který dělá z člověka osu světa. Jsou to myšlenky pramenící z protestantismu, jejichž liberální formulace se ujal Schleiermacher a v této modernistické podobě ovlivnily Rahnerovu transcendentální teologii. Hnutí se rozšířilo, katolíci, některé kněze nevyjímaje, bojovali po boku revolučních geril v Kolumbii i v Chile. Náboženství mělo patřit k podstatným složkám revolučně státnického i válečného umění.
Dvacet let po koncilu Kongregace pro nauku víry odsoudila Teologii osvobození, ale zdaleka nedosáhla toto, aby zcela vymýtila v latinskoamerických zemích zásadní omyly z ní vyplývající. Zásady Teologie osvobození se dále hlásaly, z kazatelen, z řečnických pultů i sdělovacích prostředků slyšeli věřící, že evangelium neodsuzuje násilí v revolučním pojetí. ( viz např. La Fede oggi 29. srpna 1982, jejímž odpovědným redaktorem je Claudio Sorgi, teologický poradce italské biskupské konference! )
Prameny: R. De Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil, R. Amerio, Iota unum
A nyní něco ze současnosti, z doby padesát let po neblahém Druhém vatikánském koncilu – aneb důsledek koncilové příčiny:
Papež František jako vůdce nové komunistické „papistické“ internacionály
Prezidentské volby v Argentině, Bergogliově vlasti, staví do popředí politické vize papeže Františka. Jejich součástí je jeho nadšení pro „lidová hnutí“, populismus a utopie o nové komunistické a „papistické“ internacionále,
Předběžné prezidentské volby v Argentině nepřinesly jasno, zda „levicově peronistická kirchneriáda“ bude pokračovat nebo skončí. Papež František ji každopádně nepokrytě podporuje, bez ohledu na její zcela evidentní rozpory s katolickou mravní naukou. Revoluce proti kapitalismu je zřejmě nejvyšší prioritou.
Dva hlavní kandidáti jsou Daniel Scioli, kirchnerián z Partido Justicialista a jeho vyzyvatel Maurici Makrí z Propuesta Republicana. Františkův portrét je zatím pro oba dva kandidáty amuletem.
Při své poslední jihoamerické cestě demonstroval Bergoglio své sympatie především k populistickým prezidentům Ekvátoru a Bolívie, zatímco konzervativního prezidenta Paraguaye uctil trapným faux pas.
Podle jezuity Jamese V. Schalla z Georgetownské washingtonské univerzity avantgardou světové revoluce proti nadnárodnímu impériu peněz zůstává pro Františka „lid“ (kartonáři, překupníci, krejčí, rybáři, zedníci, horníci a řemeslníci ....), kterému patří budoucnost lidstva skrze „převzetí moci“, přehlížející logické postupy formální demokracie. Bergogliovy politické vize mají tak mnohem blíže k Jáchymovi z Fiore než k Augustinu z Hypo.
Již v březnu zorganizovala argentinská ministryně kultury Tereza Parodi v Cervantesově divadle v Buenos Aires mezinárodní fórum „Emancipace a rovnost“, které bylo přehlídkou prominentních představitelů levicové antikapitalistické kritiky.
Vystoupil zde také dobře známý Leonardo Boff, „teolog osvobození“, někdejší řeholník, nyní vyznavač náboženství „bohyně Země“, dále italský filozof Gianni Vattimo, zástupce antimetafyzické postmoderny jakožto jedné z forem nihilismu, který je zastáncem homosexuality a prohlašuje se za katolíka, ačkoliv nevěří v Boha. K nim se druží také všudypřítomný kuriální biskup a kancléř Papežské akademie věd a sociálních věd, „velký poradce papeže Bergoglia“ Sanchez Sorondo.
Vattimo ve svém vystoupení požadoval za frenetického potlesku vytvoření nové komunistické a současně „papistické“ internacionály a Sanchez Sorondo dával po jeho boku nadšeně najevo svůj souhlas a spokojenost s Vattimovým prohlášením, že nesporným leaderem nové krajně levicové internacionály je papež František jakožto jediný, kdo je podle jeho názoru schopen vést politickou, kulturní a náboženskou revoluci proti nadvládě peněz uvnitř třídního boje 21. století, který už celosvětově doutná ....
Komu se to jeví neuvěřitelné, může si vyslechnout Vattimův projev ze záznamu ( od 15. do 51. minuty). Po něm následují proslovy Soronda a Boffa.
Pramen: Katholisches.info
Zdroje: Lumen et Lumine, články Koncil o komunismu, 1 – 6.