Druhý vatikánský koncil a komunismus 1. část

2. vatikánský koncil o komunismu 

V době od zažehnání kubánské krize do smrti prezidenta Kennedyho zavládla ve světě atmosféra uvolnění. Encykliky Jana XXIII. a Pavla VI. vyvolaly dojem, že církev chce změnit svůj vztah ke komunismu a vystříhat se fakticky jakéhokoliv verbálního odsuzování. Symbolem nové východní politiky Vatikánu byl Mons. Agostino Casaroli. Komunistické země přešly od otevřeného pronásledování k omezené toleranci vůči kultu a svobodě slova.

Mnoho koncilních otců zastávalo názor, že katolíkům není dovolena dohoda s komunistickými režimy, a to ani za cenu zajištění určité kulturní svobody. Jiní se projevovali pragmatičtěji. Plinio Corrêa de Oliveira uveřejnil 1963 studii Svoboda církve v komunistickém státě. Poukázal v ní, že katolíci nemohou vyhledávat modus vivendi s komunismem, protože odmítá jejich obhajobu přirozeného práva a právo na soukromé vlastnictví, které stanoví sedmé a desáté přikázání. Materiál byl přeložen do španělštiny, francouzštiny a italštiny a rozdán 2200 koncilních otců a 450 novinářům přítomným v Římě. Zkrácená verze vyšla v listě Il Tempo a vzbudila velký ohlas ve veřejnosti i za železnou oponou. 9. ledna 1964 napsal koncilní otec Mons. Cicuttini papeži: Mohu říci, že všichni očekávají koncilní schéma o komunismu, které by bylo velmi prozřetelnostní. Podle mého pokorného soudu nemůže koncil v tomto okamžiku ignorovat tak velké nebezpečí a tak komplexní a závažná obvinění.

Spis Svoboda církve v komunistickém státě se spojí se dvěma dalšími iniciativami. První se týkala problému komunismu. Mons. Geraldo de Proença Sigaud a Mons. Antonio de Castro Mayer provedli před začátkem druhé periody koncilu mezi otci písemný průzkum, zda se naskýtá možnost, aby se koncil jasně a slavnostně vyslovil k otázce komunismu. Z 243 odpovědí 218 se vyslovilo pozitivně. 29. listopadu poslali požadavek kardinálu Cicognanimu s prosbou, aby ho předložil papeži. Kardinál tak učinil na audienci 9. prosince 1963 a na materiál poznamenal: Je třeba něco říct, krátce, slavnostně a jasně.

Vzhledem k rostoucí marxistické a komunistické expanzi a šíření bludů, které ovlivňovaly i mnoho katolíků k přijímání marxistické doktríny a sociálních struktur komunismu, pokládali signatáři apelu koncil za jedinečnou příležitost vyslovit se ke komunismu, neboť jde o důležitý problém týkající se významně blaha církve a spásy duší. Naléhali na papeže, aby dal zpracovat konstituci s tímto obsahem:

1. Vyložit s velkou jasností katolické sociální učení a bludy marxismu a komunismu z filozofického, sociologického a ekonomického hlediska.

2. Je třeba překonat ony bludy a mentalitu, která vede katolíky k přijímání socialismu a komunismu.

Státní sekretariát poslal petici 18. prosince 1963 Mons. Felicimu a ten ji postoupil redakční komisi schématu Církev v dnešním světě. Návrh však měl před sebou svízelnou cestu.

Druhá iniciativa, kterou podnikl Mons. Geraldo de Proença Sigaud byla petice podepsaná 510 biskupy ze 78 zemí, která žádala papeže, aby ve společenství se všemi biskupy světa zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie s výslovnou zmínkou o Rusku. Předal tuto petici osobně Pavlu VI. 3. února 1964.

Pater Congar napsal: Podnikám kampaň, JAK JEN MOHU proti zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, protože vidím nebezpečí, že se z toho vyvine v tomto směru hnutí. (Congar Journal, sv. II s. 143)

Spis prof. Corrêa de Oliveiry a dvě iniciativy otců tvořily organický celek, o kterém autor napsal: Ve svém celku tvoří tyto tři dokumenty, každý svým způsobem, tři epizody nedocenitelného významu v současném boji proti největšímu protivníkovi Svatého otce, katolické církve a křesťanství. (Corrêa de Oliveira, A mangem de três dokumentos providenciais, in Catolicismo159, (1964) s. 3)

V encyklice Ecclesiam suam ze 6. srpna 1964 si Pavel VI. stěžuje na ideologické systémy ve světě, které popírají Boha a utlačují církev, ale vyslovil přání, aby církev jednoho dne zahájila otevřený rozhovor, do kterého by nevstoupilo nic z toho, co dnes káráme a co nás nutí ke stížnostem.

Jak poznamenal historik A. Riccardi, poprvé se v encyklice objevila politika dialogu s nevěřícími a se socialistickými režimy.

Skutečnost, že koncilní schéma zcela pominulo jakoukoliv zmínku o komunismu, vyvolal v debatě vážné starosti mnoha koncilních otců. Dokonce německý biskup Stimpfle z Augšpurku a italský biskup Barbieri se s naléhavostí vrátili k otázce komunismu. Mons. Barbieri řekl: Tento koncil má podle svého cíle pastorační charakter a musí se proto pokud možno vyhýbat odsuzování: ale pro mnoho věřících by to bylo pohoršení, kdyby koncil budil dojem, že se bojí odsoudit největší zhoubu naší epochy, vědecký praktický ateismus, který se ve svých důsledcích projevuje v morální a duchovní oblasti hůře než atomová bomba.(AS III/5, 362 – 364, 363)

Následující den zaútočil čínský biskup v exilu jménem 70 biskupů na politiku „natažené ruky“ a žádal vydání nové kapitoly nebo alespoň slavnostní prohlášení o komunismu, aby tak koncil reagoval na očekávání národů, které těžce strádají pod jhem komunismu a touží po osvobození, a to z různých důvodů:

1. Odůvodnění znamení času: církev nemůže a nesmí ignorovat, že komunismus a marxistický materialismus představují největší a nejsmutnější charakteristické znamení naší doby.

2. Obrana pravdy: v komunismu, materialismu a bojovném ateismu vrcholí všechny hereze.

3. Obrana svobody: musíme alespoň připomenout, že pod komunismem se projevují stále krvavá nebo přinejmenším zničující pronásledování.

4. Musíme rozptýlit všechny iluze: Nauka o mírovém soužití, politika natažené ruky a koncepce tak zvaného katolického komunismu jsou prameny nebezpečných zmatků.

5. Musíme uspokojit očekávání národů, zvláště těch národů, které strádají pod komunistickým jhem, sténají a trpí bezpráví nevýslovných bolestí. (AS III/5, 378)

Mnoho dalších biskupů vystupovalo s požadavkem, aby schéma pranýřovalo komunismus. Byli to biskupové z Argentiny, Španělska, Jugoslávie, Spojených států.

Mons. Carli předal závažnou písemnou intervenci:

Veliký údiv vyvolává skutečnost, že schéma mlčí k fenoménu, který bohužel v našem světě existuje; fenoménu, který silně dotýká přirozeného řádu a s ním současně i nadpřirozeného; fenoménu, který musí vyvolávat bolest a nářek koncilu o nic méně než hlad a populační exploze, jak stojí v úvodu, protože zasáhl utrpením a smutkem již miliony lidí a dále je postihuje. Myslím tím fenomén marxismu, který je vnitřně zvrácený, protiví se a povyšuje se nade vše, co nese jméno Boží a čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha (2 Sol 2,4); marxismus, který se lstivě odívá do šatu hospodářství nebo politiky, používá fyzické násilí a sužuje tak krutě více než polovinu světa a zbývající části strojí úklady; který mezi katolíky, odloučenými křesťanskými bratry a nakonec i příslušníky všech náboženství rozsévá tolik smutku a bolesti. Jeho nauka a praxe proti Bohu, lidem, světu, eschatologii je v radikálním rozporu s křesťanskou naukou a praxí a je dokonce naprosto nepřátelská.

Dialog s marxismem se jeví jako nemožný; neměl by však scházet přinejmenším monolog. Katolická církev, která má takový fenomén před očima, která ho pociťuje na svém vlastním těle a trpí tím, nemůže mlčet nebo dokonce promlouvat eufemistickými slovy!

V této třetí koncilní periodě jsme slyšeli mnoho otců, kterým záleželo na tom, abychom provedli závěrečný soud o odpovědnosti židů za usmrcení našeho Pána Ježíše Krista. Takový proces, pokud ho nechceme přenechat jen Boží spravedlnosti a milosrdenství, se mi jeví jako velmi obtížný vzhledem k dlouhé uplynulé době a k velkému počtu biblických a patristických výroků, které by musely být podrobeny exegetickému zkoumání, aniž bychom přitom byli ovlivnění lidskou a křesťanskou pietou, jakou plným právem dlužíme národu, který byl v poslední válce vystaven ustavičnému pronásledování. Není proto s podivem, že náš koncil, který se tak stará o onen dějinný proces, neztratí ani slovo, nevysloví ani starost o ten nejžalostnější fenomén naší doby, který nese jméno marxistický komunismus?

Někdo snad řekne: Ale komunismus byl již papežským učitelským úřadem odsouzen. Na to odpovídám: To nepopírám, ale nebyl rovněž celý zbytek, který se v tomto schématu nebo v jiných nachází, hlásán papeži, zvláště Piem XII. ctihodné paměti, a to dokonce ještě s větší jasností, obšírností a přesností, a náš koncil přesto pokládá za dobré opakovat tyto věci slavnostně v koncilním rámci.

Proto žádám, aby tato největší hereze naší doby byla projednána explicitně a kompletně, aby potomci neměli důvod k názoru, že 2. vatikánský koncil se konal v době, kdy celý katolický svět žil v míru a pokoji.

Církev se nemůže spokojit s tím, že trpí, sténá a naříká, nýbrž podle příkladu Ženy z Apokalypsy (Zj 12,2), která při pohledu na rudého draka bez bázně křičí, měla by podat slavností a společné svědectví pravdě, neměla by svou ekumenickou službu a útěchu odmítnout nejen svým biskupům, kněžím a laikům, ale ani odloučeným křesťanským bratřím, ano ani osobám, které vyznávají jiná náboženství a trpí kvůli marxismu hladem, vězením, exilem, pronásledováním a smrtí; konečně měla by mateřské povzbuzení adresovat katolíkům, zvláště dělníkům a inteligenci, kteří pod záminkou ekonomického pokroku a lživědy jsou touto zvrácenou naukou sváděni a mohou být mlčením koncilu snadno upevněni ve svém bludu. Církev musí otevřeně vyložit, jakým způsobem se mají její děti zachovat vůči v současnosti existujícímu marxismu a jak sama zajišťuje, aby podvedené přivedla zpět na správnou cestu.

Ctihodní bratři, předložil jsem vám otevřeně své myšlenky k tomuto tématu. Když to dělám, jsem také vykonavatelem poslední vůle mého zemřelého spolubratra arcibiskupa Josefa Gawlina,⁽¹⁾ který před krátkou dobou zesnul (20. září 1964). Ten si mi několikrát před svou překvapující smrtí na základě svých vlastních poznatků a životních zkušeností v této věci stěžoval na nápadné mlčení koncilních schémat k tak důležitému naukovému a pastoračnímu problému. (AS III/5, 439-441)

⁽¹⁾ Arcibiskup Josef Gawlina byl vyhnán z Polska a působil jako ordinář Poláků v exilu.

V prosinci 1964 byl Mons Pierre Haubtmann spolu se salesiánem Giulio Girardim pověřen, aby zpracovali pro XIII. schéma kapitolu o ateismu. Girardiho text požadoval pozitivní přístup k marxistickému humanismu a dostal přednost před textem Mons. Wojtyły, který žádal jasné vyjádření ke svobodě církve ve společnosti.

Když Mons. Haubtmann představil Pavlu VI. „otevřenou“ a „dialogickou“ linii, která vylučuje jakékoliv odsuzování komunismu, povzbudil ho papež, aby v této linii pokračoval: Ano, řekl, je to současně delikátní a nevyhnutelné. Nový text, o kterém se diskutovalo v říjnu 1964, neobsahoval žádnou zmínku o komunismu. Podle redaktorů by to prý odporovalo pastoračnímu charakteru koncilu a bylo by to překážkou ‚dialogu‘ s komunistickými režimy. V diskuzi však vystoupilo mnoho otců, kteří s tím nebyli spokojeni a požadovali jasné odsouzení komunismu.

27. září však vystoupil libanonský patriarcha Maximos IV. Sagh s pojetím, že místo odsuzování marxismu je třeba uvést příčiny, které vyvolaly ateistický komunismus, předložit dynamickou mystiku mocné sociální morálky, a dokázat, že zdroj síly dělníků bojujících za osvobození leží v Kristu. My víme, že mnozí z nich, kteří se označují za ateisty, ve skutečnosti nejsou proti církvi, nýbrž stojí jí velmi blízko. Hledají, jak řekl Pavel VI., živou představu Boha, náboženství, které je v souladu s historickým vývojem lidstva, a především církev, která podporuje nejen chudé, ale i úsilí a solidaritu s chudými ... .Dokažme, že křesťanství je pravý socialismus, dokonale uskutečňuje spravedlivé rozdělení statků a zásadní rovnost všech lidí. (AS IV 2, 452).

Kardinál Franz König vyzval katolíky v zemích ovládaných komunisty, aby své svědectví o živém Bohu prokazovali tím, že budou s režimem spolupracovat na sociálním pokroku a dokážou tak, že náboženství uvolňuje větší síly než ateismus. (tamt. 455)

René Laurentin v Le Figaro a Clemente Riva v L´Avvenirre podpořili kardinála Königa a napsali, že kořeny ateismu je třeba hledat v křesťanství a vinu u křesťanů, kteří nemají správné znalosti o Bohu a jasný obraz o člověku a brání dialogu se světem.

Proti tomu se postavili biskup de Castro Mayer, kardinál Ermenegildo Florit a biskup Pavel Hnilica, který řekl, že schéma o ateismu říká o něm tak málo, že je to totéž, jako by neřekl vůbec nic. Dodal, že velká část církve trpí pod útlakem militantního ateismu, o čemž se schéma vůbec nezmiňuje, a přitom by chtělo mluvit o církvi v dnešním světě. Dějiny nás za toto mlčení právem odsoudí jako zaslepené zbabělce. Pak pokračoval, že nemluví o nějakém abstraktním tématu, protože sám byl se 700 kněžími a řeholníky v koncentračním pracovním táboře. Mluvím o své osobní zkušenosti a o zkušenosti těch kněží a řeholníků, které jsem poznal ve vězení a s nimiž jsem nesl břímě a nebezpečí pro Církev. (AS IV/2, 629-631)

Arcibiskup Florit uvedl jednoznačná svědectví, že ateistický ráz dialektického materialismu není nějaký vedlejší faktor. Existují katolíci, kteří se absurdně domnívají, že mohou být přívrženci ekonomické nauky marxistického systému, aniž by tím schvalovali ateismus, a proto je nezbytné, aby koncil jasně konstatoval nemožnost takového oddělování. Podle Mons. Elko z Pittsburghu je nezbytné hovořit o dialektickém materialismu jako o moru dnešní společnosti a odsoudit ho tak, jak mu to patří, aby nám budoucí staletí nemohla vyčítat zbabělost a strach, když o tom budeme jednat jen nepřímo. (tamt. 480-481)

Podobně se vyslovil Mons. Rusnack, pomocný biskup z Toronta pro Ukrajince v Kanadě: Byl by to skandál a akt zbabělosti, kdyby koncil ve 20. století opomenul před veřejností poukázat na bludy a lži komunismu. (tamt. 639-642)

Na generálním shromáždění koncilu 29. srpna 1965 promluvil kardinál Josef Slipyj, ukrajinský metropolita. V aule se mluvilo mnoho o ateismu podle západních představ, ale mnozí řečníci ignorují jeho skutečnou existenci v zemích Východní Evropy, kde byl pozdvižen na vládní systém a usiluje všemi způsoby o vyhlazení katolické církve a veškerého náboženství. A to není pro nikoho tajemství. (AS IV/3 106-110)

Kardinál Antonio Bacci zdůraznil: Pokaždé, když se sešel ekumenický koncil, řešil velké problémy, který byly žhavé v jeho době, a odsoudil bludy, které byly tehdy akutní. Mlčet o této věci byla by podle mého názoru neodpustitelná nedbalost, ba co více, kolektivní vina ... Jedná se o velkou teoretickou a praktickou herezi našich dnů, a pokud se jí koncil nebude zabývat, může koncil vyznít jako nezdařený. (AS IV/2, 669-670)

Rozeslání antikomunistické výzvy

7. října 1965 byla diskuze ke schématu konstituce Gaudium et spes ukončena a 8. října kardinál Felici oznámil, že otcové mohou ještě do příštího dne podávat písemné připomínky. Coetus Inaternationalis Patrum připravil písemný návrh, který požadoval doplnění schématu o problém ateismu a komunismu v tomto znění:

Vzorový návrh doplnění – Problém komunismu

Každá forma ateismu musí být zavržena, protože odporuje nauce Církve. Ale jeho forma, jaká má od minulých staletí až do našich dnů největší vliv ke škodě věřících křesťanů a příslušníků všech náboženství a působí tedy velké starosti pastýřům Církve, je jeho šíření pod názvem marxistický socialismus nebo komunismus. Pod záminkou ekonomického a společenského pokroku svedl politováníhodným způsobem mnoho lidí.

Skutečnost je taková, že komunismus svým popíráním existence Boha a veškerého náboženského tedy nadpřirozeného řádu, jak to dokládají dějiny, s logickou nutností podkopává také základní principy přirozeného řádu. A skutečně, abychom naznačili jen ty nejdůležitější, popírá duchovní charakter a nesmrtelnost lidské duše; odmítá pravou svobodu, zvláště v náboženských věcech; uráží v mnoha bodech pravou důstojnost lidské osoby, rodinu a manželský svazek; neuznává žádné pevné a neměnitelné normy mravního řádu a práva, spíše je pro něho správné a mravné jen to, co slouží diktatuře jedné strany; neuznává právo na soukromý majetek; pokládá boj mezi společenskými třídami za nezbytný prostředek k dosažení pozemských statků; má od státu totalitní charakter, který nepřiznává individuu nebo sociálním skupinám jako středním instancím žádné místo.

Ze všech těchto důvodů je třeba komunismus odmítnout, nejen proto, že je napaden morem ateismu, ale také proto, že pro závažné výše uvedené bludy byl učitelským úřadem prohlášen za zvrácený (viz enc. Divini Redemptoris).

Komunismus je nutno pokládat za nebezpečný ještě z toho závažného důvodu, že zvláště v naší době na mnoha místech ho politické a občanské autority všemi prostředky prosazují do praxe a je šířen a oktrojován také prostředky násilí a podlosti. Komunismus ujařmuje Boží a lidská práva a v důsledku toho je samotné katolické církvi, která tuto nauku a praxi nemůže akceptovat, zabraňováno v uskutečňování jejího božského poslání a její členové jsou vystaveni nejsmutnějšímu pronásledování.

Z těchto důvodů katolická církev podněcována pohledem na zkázu duší nikdy neustávala odrazovat věřící od nauky a praxe komunismu, a to také opakovaným odsuzováním a varováním. Také dnes se cítí zavázána svou vážnou pastorační úlohou vyslovit prostřednictvím ekumenického koncilu stejný ortel.

Zatímco zcela vnitřně prožívá účast na utrpení svých členů, kteří trpí různými formami komunistického pronásledování, zdůrazňuje slavnostně zjevné přirozené pravdy, proti kterým komunismus bojuje. Vnitřně zapřísahá své děti i všechny lidi s čestným svědomím, aby se nedali svést klamnými nadějemi, že mohou svou náboženskou víru dovoleným způsobem uvést do souladu se zásadami komunismu, alespoň v sociální a ekonomické oblasti. Církev prohlašuje, že cesta pravého pokroku nespočívá v doktríně a praxi komunismu, jak se již ukazuje na bolestných zkušenostech mnoha národů, nýbrž na zdravých politických principech, které jsou v souladu s Božím zákonem, a to zákonem jak přirozeným, tak pozitivním.

Nakonec vyzývá všechny odpovědné, aby prostředky spravedlnosti a blíženské lásky překonávali všechny nespravedlivé podmínky, které komunismu připravují cestu.

Důvody, které byly uvedeny na přiloženém listě, aby otcové podpořili tento návrh, byly pozitivního i negativního charakteru. Mezi pozitivními důvody bylo znovu opakováno: Jestliže koncil má především pastorační charakter, je možno najít naléhavější pastorační důvod, než zabránit, aby se věřící skrze komunismus stali ateisty? Mnoho je těch, kteří ve skutečnosti věří, že mohou patřit ke komunistům, protože nejsou ateisté. (L. M. Carli, Il comunismo e il Concilio Vaticano II. 222-223)

Mezi negativními důvody byly uvedeny tyto tři:

1. Jestliže by koncil o komunismu mlčel, bylo by toto mlčení v pojetí věřících bezprávím, ale s nevyhnutelnými důsledky by to také znamenalo odmítání všeho, co předchozí papežové o komunismu prohlásili, stejně jako mnoha odsouzení, která vyhlásilo Posvátné Oficium. Psychologické škody, jaké bychom zažili, by byly nesmírně těžké, protože by se rovnaly pohrdání učitelským úřadem Církve. Navíc mohla by být Církev snadno obviněna z oportunismu, protože si dělá větší starosti o židy než o křesťany, kteří trpí pronásledováním.

2. Komunismus po tom touží a očekává velmi dychtivě mlčení koncilu. Není pochyb o tom, že mlčení koncilu by využil k nesmírné propagační práci ve svůj prospěch, což by způsobilo politováníhodné zmatky v mysli věřících.

3. Tak jako je zcela neprávem Pius XII. blažené paměti obviňován z mlčení k obětem národního socialismu, tak by musel být právem obviněn koncil a biskupské kolegium za mlčení k obětem komunismu. (tamt. 223-224. Latinský text AS VI/2 899-900)

(pokračování)

Pramen: R. De Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil, KU 2011

Na pozvání CIP (Coetus Internationalis Patrum) odpovědělo v dané lhůtě 334 otců, jejichž návrhy předali na samostatných listech sekretariátu koncilu na Via Serristori 10 biskupové de Proença Sigaud a Marcel Lefebvre vlastnoručně ve středu 9. října, v poslední den, kdy mohly pozměňovací návrhy přicházet ještě v úvahu. K těmto 334 se přidalo dalších 71, a pak ještě 30 souhlasných vyjádření, jejichž návrhy již nebylo možno zařadit, ale souhlas s podaným materiálem bylo možno rovněž započítat, protože uzávěrka se týkala jen textu formulovaných návrhů.

Výzvu CIP tedy podpořilo celkem 435 koncilních otců. Je to velmi slušný počet, když uvážíme, že nebylo možno se obrátit na všechny, protože bydleli na více než 100 různých místech a otcové měli v těch dnech mnoho práce, protože obdrželi mnoho tiskovin, které bylo třeba pročíst, takže mnozí další ani neměli příležitost věnovat návrhu pozornost.

Kompletní návrh dostal 11. října do rukou Mons. Achille Glorieux, sekretář smíšené komise pro přípravu a revizi schématu o církvi v dnešním světě, který byl současně korespondentem francouzského katolického listu La Croix. Ten však přijatý materiál členům komise, která na návrhu právě pracovala, vůbec nepředal pod záminkou, že je nechce vyrušovat v práci. 435 prelátů z 896 zemí, kteří návrh podepsali, bylo konsternováno, když v sobotu 13. listopadu obdrželi nové znění schématu a o jejich návrhu zde nebylo ani zmínky. P. Wilgten to komentoval v ‚Divine World‘ slovy: Skutečnost, že jeden jediný muž mohl způsobit, aby komise neobdržela tak významný dokument, který byl adresován přímo jí, je jednou z největších tragédií II. vatikánského koncilu a to může vstoupit to dějin jako největší skandál, který ovlivnil závažné úvahy tohoto posvátného shromáždění.

Závažná vina Mons. Glorieuxe je zcela evidentní. Není možné mu přiznat nějakou dobrou vůli, spíše se můžeme domnívat, že šlo o úmysl materiál odstranit. Můžeme si vůbec představit, že mohl způsobit, aby návrh zmizel, aniž by se s někým poradil? A s kým? Jak ještě uvidíme, můžeme zcela vyloučit, že by se jednalo o koncilního sekretáře Mons. Feliciho. Logičtější je úvaha, že šlo o kardinála Tisseranta.

Ještě týž den 11. listopadu předal Mons. Carli prezidiu koncilu protestní dopis, ve kterém pranýřuje zvůli komise, která ignorovala materiál o velkém významu. Mons. Glorieux lživě tvrdil, že text CIP dorazil do komise včas, ale koncilní sekretář Mons. Felici na něho zapomněl. Bez ohledu na protesty zastával Mons. Arone v generálním shromáždění názor, že způsob jednání komise je v souladu s pastoračním cílem koncilu a výslovnou vůlí Jana XXIII. a Pavla VI. i s celkovým vyzněním diskuze v aule k tomuto tématu. Mons. Carli pak podal další stížnost, kterou předal tisku. Řád koncilu stanoví, že pozměňovací návrhy, i ty, jejichž text nebyl do schématu zařazen, musí být v každém případě vytištěny a musí s nimi být seznámeno celé shromáždění. Návrh 435 biskupů však záhadně zmizel.

Tentýž den poslal Mons Felici papeži zprávu o stížnosti Mons. Carliho. Odpoledne poslal papež Mons. Felicimu tuto nótu:

15-XI-65

Je stížnost oprávněná nebo ji stáhneme?

1. Bylo jednání smíšené komise ilegální?

2. Po intervenci iuxta modum měla být stížnost s příslušnými poznámkami dána ve známost otcům.

A) Co je moudré?

V případě odmítnutí: bude to vypadat, že konci odmítl odsouzení již odsouzeného komunismu.

V případě přijetí: Jaký osud čeká katolíky v komunistických zemích?

B) Souhlasí to vůbec se závazky koncilu?

- nedotýkat se žádných politických témat

- nevyhlašovat Anathema

- nemluvit vůbec o komunismu (1962) (srov. ASV Conc.Vat.II. Busta 343, Notiz Mons Felici 15. list. 2 nn)

Poslední bod je třeba zdůraznit, protože, jak se zdá, potvrzuje skutečnost, že Vatikán se zavázal vládě SSSR, že žádným způsobem nebude odsuzovat komunismus. To byla podmínka, kterou si Kreml vyhradil, aby se koncilu mohli účastnit pozorovatelé moskevského patriarchátu. Skutečnost, že tento kompromis byl ‚poloúřední‘ a nikoliv oficiální, na věci nic nemění.

Ráno 16. listopadu měl Mons. Felici podle přijatého pokynu schůzku s Mons. Carlim, který trval na tom, že koncil musí nějakým způsobem komunismus odsoudit. Felici potvrdil, že pozměňovací návrh byl regulérně předložen a že komise o tom musela vědět. V další nótě 20. listopadu opakoval Mons Felici papeži, že stížnost Mons. Carliho je oprávněná a že neregulérním postup komise nelze ospravedlňovat pozdním dodáním návrhu.

23. listopadu zveřejnil P. Wilgten dlouhé komuniké a v tisku propukl skandál. Nato svolal papež 26. listopadu schůzku, na které se sešli v papežově pracovně kardinálové Tisserant a Ciocognani, Mons. Garrone, Felici, a Dell´ Acqua. Kardinál Tisserant předal papeži psaní, kde mimo jiné říká:

Anathemata ještě nikoho neobrátila, a pokud byla potřebná na tridentském koncilu, kdy knížata nutila poddané k protestantismu, tak dnes už nejsou k ničemu, protože každý žije s vědomím své vlastní nezávislosti. Jak jsem již Vaší Svatosti řekl, odsouzení komunismu koncilem by většina lidí pokládala za gesto politické povahy a to by autoritě koncilu a církve způsobilo nesmírné škody.

Schůzku řídil Pavel VI., který přečetl list kardinála Tosseranta a předložil krátce status questionis. Byly zde dva problémy: metodický a věcný. Po metodické stránce bylo neregulérní nejen to, že Gloriesux petici otců nepředal presidiální radě, ale rada sama pod předsednictví Tissetanta stížnost nerespektovala. Tisserant se ospravedlňoval tím, že nesvolal radu k projednání proto, že by se jí musel účastnit také člen rady kardinál Wyszynski, který je ve svých postojích ke komunismu nekompromisní a prosazoval by jeho odsouzení. Nakonec všichni přítomní souhlasili s postojem Tisseranta a Pavla VI., že odsouzení komunismu není vhodné. Tisserant napsal 4. prosince Monsignoru Glorieuxovi, který byl veřejnosti prezentován jako hlavní viník: Vaši odpovědnost nebudou koncilní historikové nijak přehánět a ti, kteří mají dnešní smýšlení, Vám Vaši zapomnětlivost prominou.

Text schématu byl pak znovu předložen otcům a zůstal v podstatě beze změn, až na odst. 21. kde se praví:

Církev musí nadále plná bolesti s velkou rozhodností zavrhovat ony zvrácené nauky a jednání, která odporují rozumu a obecné lidské zkušenosti a zbavují člověka jeho vysoké vrozené důstojnosti. (AS IV/7 247)

Komise tedy postupovala podle linie, která byla pro koncil předem vytyčena, jak to bylo potvrzeno na schůzce za papežova předsednictví. Návrhy na zmínku a odsouzení komunismu nebyly akceptovány. Nebyla to náhoda, ale předem přesně stanovený záměr vyloučit odsouzení komunismu vzhledem k dohodě se sovětskou vládou. Mons. Carbone zastával názor, že v archivech Vatikánu o této dohodě není nikde ani stopy, ale v uvedené poznámce z 15. listopadu, kterou Carbone cituje, je mezi závazky koncilu výslovně uvedeno nemluvit o komunismu a v závorce je uveden rok 1962, z čehož je jasné, že se nejedná o pastorační zaměření koncilu, ale o jednání, která tehdy vedl kardinál Tisserant a metropolita Nikodim.