Citadela
Citadela je pevnost. Pevností, citadelou našeho života v Pravdě a Řádu, svobodě a spravedlnosti je pravá katolická víra. Tam, do bezpečí přístavu Citadely, se naše korzárské lodě navracejí, aby čerpaly sílu pro své další boje.
"Citadelo, vystavím tě v srdci člověka."
"Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí.
A jeho oběti začnou dům bourat, protože už ho nepoznávají. Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí. A připadají si báječní, když o svátcích nedodržují zvyky, když zrazují své tradice a slaví nepřítele. Jistěže při té svatokrádeži v nitru přece jen cosi pociťují. Pokud je to ještě svatokrádež. Pokud je to ještě vzpoura proti čemusi, co na ně vyvíjí určitý tlak. A žijí z toho, že jejich nepřítel ještě dýchá. Stín zákonů jim dosud vadí natolik, aby měli pocit, že jsou proti zákonům. Brzy však zmizí i stín. A oni už potom nepocítí vůbec nic, protože zapomněli i na to, jak chutná vítězství. A zívají. Proměnili palác v tržiště, ale když vyprchala radost z toho, že tady mohou hulvátsky dupat, nevědí náhle, co na tom tržišti dělají. A začnou neurčitě snít o stavbě domu s tisíci dveřmi, se závěsy, jež kloužou po ramenech, s lenivými předpokoji. A dokonce sní i o tajné místnosti, která by vtiskla tajemství celému obydlí. A nevědomky, protože už na něj zapomněli, oplakávají otcův palác, kde měl každý krok smysl.
Nastoluji znovu řád tam, kam se lidé nakupili jako vody, vody, které se rozlily v močál. Spínám oblouky klenby. Na dnešním bezpráví buduji zítřejší spravedlnost. Znovu vytyčuji směry tam, kde se každý uvelebil na místě a nazývá to zahnívání štěstím. Pohrdám hnijícími vodami takové spravedlnosti a přináším svobodu pro člověka, zrozeného z krásné nespravedlnosti. Takto zušlechťuji říši.
Zakazuji se ptát: neboť vím, že není odpovědi, jež by uhasila žízeň. Kdo se ptá, hledá především propast."
Antoine de Saint-Exupéry: Citadela
Nicolás Gómez Dávila: Scholia
Nicolás Gómez Dávila patří k nedoceněným teoretikům dvacátého století. Jeho myšlenkový směr reakcionismu byl objeven poměrně pozdě, nicméně ukazuje se jako nosný pro tradiční katolíky, kteří chtějí najít nějakou solidní filosofickou základnu současnosti, na níž by mohli stavět. Nicolás Gómez toto nabízí v hojné míře, jak dokazují uvedené citáty z jeho Scholií:
„Dnešní svět nebude potrestán. On sám je trestem.“
„Současné dějiny jsou dialogem dvou lidí: Jeden věří v Boha, druhý, že on sám je bohem.“
„Spisovatel, který netýrá své myšlenky, týrá čtenáře.“
„Inteligentním optimismem nikdy není víra v pokrok, ale naděje na zázrak.“
„Nikdy neotravujte prameny, ale ukazujte, že jsou otrávené.“
„Dříve Církev udělovala rozhřešení hříšníkům, teď chce rozhřešovat i hříchy.“
„To, co dráždí moderního křesťana na středověku, je křesťanství.“
„Pokrokový klér umístil na věži dnešního kostela místo kříže korouhvičku.“
„Demokracie je politikou gnostické teologie.“
„Demokrat studuje veřejné mínění jako Písmo sv.“
„Středověk fascinuje jako paradigma anti-současnosti.“
„Slušnost je překážkou pokroku.“
„V demokratické, průmyslové a pokrokové společnosti je nejnebezpečnějším reakčním kvasem umění.“
„Hloupost starce se pokládá za moudrost, hloupost dospělého člověka za zkušenost, hloupost mladíka za genialitu.“
„Nebezpečnou není falešná idea, ale idea částečně správná.“
„Současný člověk nemá vnitřní život. Zůstaly mu jenom vnitřní konflikty.“
„Kde zmizely stopy staré křesťanské ‚caritas‘, tam i nejnormálnější upřímnost má v sobě cosi chladného, licoměrného a těžkého.“
Z MOUDROSTI SVATÝCH:
„Buď se naučíme nacházet našeho Pána v běžném každodenním životě, nebo ho nenajdeme nikdy.“
Svatý Jose María Escrivá de Balaguer ( 1902 - 1975 )