Úvod > Střípky z Jihozápadu > Jiří Dvořák: Vodní stavby Jižních Čech v plánech i v realitě

Jiří Dvořák: Vodní stavby Jižních Čech v plánech i v realitě

Z historické geografie jihočeského vodního hospodářství (do r. 1938, včetně plánu na výstavu tzv. Šumavského jezera - přehrady u Kienberku z r. 1892)^¹

Motto:

„S pozemkovými melioracemi souvisí úprava vodních toků, která má rovněž pro jižní Čechy velký význam. Rozvodněné potoky a řeky ztěžují hospodářský život nejen poškozováním pozemků a úrody na nich, ale i porušováním komunikací, zátopami obydlí a odnášením úrodné půdy. Účelnými úpravami vodních toků vykonáváme mírovou expansi ve vlastní zemi, rozšiřujíce prostor pro hospodářský život a znásobujíce možnosti technických prací a podnikání, které bez těchto základních úprav nejsou možny. Rozptýlené, nesoustavné provádění ochrany břehů v obcích a cenných pozemků byly poprvé upraveny v technicky účelnou soustavu roku 1903, kdy po vydání zemského zákona o regulaci přítoků splavných řek zřízena zemská komise pro úpravu řek v Čechách, nově organisována příslušná technická oddělení u zemského výboru, místodržitelství a zemědělské rady. Avšak podobně jako u plošných meliorací byla i v oboru vodních úprav činnost v jižních Čechách malá.“^²

Některé údaje jasně ukazují, že když se odhlédne od úprav, které byly uskutečňovány na voroplavných řekách pro zlepšení jejich splavnosti, bylo ostatních regulací vodních toků v jižních Čechách, jak co do počtu, tak i do významu a rozsahu, až do roku 1925 velice málo.^³

Vznikem Národohospodářského sboru jihočeského (dále jen NSJ)^⁴ a jeho značně vytrvalou činností se nakonec přece jen podařilo dosáhnout u rozhodujících představitelů samosprávy, zemské a státní správy patřičný zájem o jihočeskou regulaci potoků a řek. Podnítil i tolik potřebnou a nezbytnou podporu, vedoucí nakonec k tomu, že se zákon č. 49 z roku 1931 o státním fondu pro vodohospodářské regulace mohl v regionu NSJ dojít svého praktického a pro jižní Čechy přece jen patřičného naplnění.^⁵ Po roce 1925 byly zahájeny regulační práce. Nejdříve v podobě vytvoření potřebných plánů a teprve po jejich schválení došlo k postupné realizaci vlastních regulačních prací. Ty se koncentrovaly zejména do povodí řek Otavy a Lužnice.^⁶ Problémem bylo, že seznam postupně realizovaných prací mohl být mnohem větší, ale příchod hospodářské krize (1929-1933), následující ekonomická tíseň a nedostatek financí, zabránila zahájení staveb již v plánech připravených.^⁷ NSJ ve svých materiálech neustále u regulací navrhoval: „K tíživé nezaměstnanosti nechť jsou prováděny v rámci investičních prací úpravy řek a potoků, jejichž projekty, příp. přípravné práce jsou provedeny.“^⁸

NSJ se také musel starat, aby samostatný obor regulace toků - lesnické hrazení bystřin, se také náležitě uplatnil v jižních Čechách. Problém, jako vždy v regionu NSJ stále se stereotypně opakující, byl ten, že Státní fond pro vodohospodářské meliorace poskytoval pro značně rozlehlé území působnosti NSJ na hrazení bystřin částky poměrně nevelké, spíše až nepatrné.^⁹ Proto se nebylo co divit, že vlastní rozsah zahrazovacích prací nebyl nijak velký. Ročně to bylo v průměru 457 000 Kč.^¹⁰ Přesto měly tyto stavby pro značně chudé horské obce (zejména v oblasti Šumavy), ležící mnohdy v oblasti pramenišť potoků a řek, jak pro svůj celkem přírodní charakter (ráz), využití možností a přirozených schopností kraje, tak pro vegetační charakter míst, velký význam. Velice často byly právě tyto „zarážky“ toku vlastně úplně nezbytným předpokladem pro pozdější účelné a také úspěšné řešení výstavby a zvelebení obcí. Svůj účel naplňovaly i pro vyřešení komunikačních poměrů, kdy odstraňovaly časté a akutní nebezpečí nečekaných dešťových a bouřkových přívalů, které tak často tyto komunikace buď poškozovaly či mnohdy zcela zničily.^¹¹

Od července 1934 byla v regionu NSJ budována vodní nádrž na řece Blanici u Husince, která měla zachycovat především velké vody otavského přítoku Blanice. Tím měly být chráněny níže ležící pozemky od opakovaných záplav. V dobách sucha se předpokládalo, že vypouštěním zadržené^¹² vody by se zvětšilo její průtočné množství v řece. Souběžně s tím se mělo dosáhnout zavlažování pozemků pod přehradou při současném zlepšení napájení hladiny spodních vod, zlepšení zdravotních poměrů v údolí řeky. Stranou zájmu nemělo zůstat ani rybářství. Vlastní nádrž byla vytvořena zděnou hrází, která byla vysoká ode dna údolí 27 m, od základu 34 m. Obsah nádrže měl být 5.600.000 m³. Jezero mělo mít plochu 57 ha a mělo být dlouhé 3,2 km. Stavební náklad byl rozpočítán na 16.000.000 Kč, dokončena měla být v r. 1938.^¹³

„Nesmíme zapomenouti velkého odkazu našich předků, totiž důmyslně vybudovaných rybníků, které mají netoliko význam pro chov ryb, ale také vydatně přispívají k zmírňování povodní. Rozsáhlá soustava rybničná prospívá k vyrovnanému a stálému odtoku vod na Lužnici a Nežárce, kterážto krajina je klasickou oblastí českých vodních staveb. Jihočeské rybníky seskupeny jsou na Třeboňsku, Jindřichohradecku, Hlubocku, Blatensku a na Vodňansku.“^¹⁴ Pro oblast jižních Čech od 15. století byly a jsou typické rybníky.^¹⁵ Největším majitelem rybníků ve 20. století byl československý stát, který vlastnil v politických okresech (dále jen PO) Třeboň, Jindřichův Hradec, České Budějovice, Prachatice, Písek, Strakonice a Kaplice 763 rybníky o celkové ploše 12.350 ha a vodní ploše 9.686 ha.^¹⁶ Druhým největším majitelem jihočeských rybníků byl kníže Schwarzenberg, který obhospodařoval 2.812 ha rybníků s ročním výlovkem asi 2.400 q rozložených většinou v PO České Budějovice a Týn nad Vltavou. Na jihu sousedilo s rybničním hospodářstvím města Českých Budějovic, které obhospodařovalo 680 ha rybníků s ročním výlovkem 500 q ryb. Na čtvrtém místě bylo, co do velikosti rybniční plochy, panství velkostatkáře Buquoye na Nových Hradech, který měl 560 ha rybníků s ročním výlovkem 500q ryb. Vedle těchto majitelů následovali menší rybniční hospodářství menších majitelů, jako např. velkostatkáře Černína v Jindřichově Hradci, měst Třeboně, Vodňan a Písku. Zvláštní pozici zaujímalo Lnářsko s rozlohou 970 ha a výlovem 700 q a Blatná s plochou okolo 285 ha a výlovkem 200 q ryb.^¹⁷

„Celkově jest v jižních Čechách asi 20.000 ha rybníků, z celkového množství 42.000 ha v celé ČSR s roční produkcí asi 18.000 q ryb z celkové produkce 28.000 q. Jihočeské rybnikářství jest kaprové, chová se z 95 % kapr, zbytek tvoří lín, štika, candát, okoun pstruhový, maréna, cejn a sumec, mimo plevel, k němuž se počítá okoun říční, plotice a červenopeřice. V poslední době se též větší měrou uplatňuje pstruhařství, které před válkou mělo velmi pěkné výsledky.“^¹⁸ Mnohé, zejména menší a drobné rybníky, byly provozovány rolníky a sedláky,^¹⁹ zatímco větší a velké obhospodařovaly větší vlastníci, včetně nájemců. Všichni řešili otázky efektivity provozu ve snaze dosáhnout zisku, problémy údržby a čištění rybníků.^²⁰ Rybářství si žádalo své a ne vždy a všem se dařilo dle jejich představ a přání. Značná pozornost se musela věnovat chovu, zejména proslulého „Třeboňského kapra.“^²¹ Velkou, celkem vzato oprávněnou, pozornost k nim soustředila také akce za vypouštění a snížení hladiny (normálu) některých jihočeských rybníků, která probíhala v letech 1928-1930, včetně řešení otázky, zda by se jejich trvalým vysušením a zrušením nemohla získat chybějící zemědělská půda.^²² Proto také jejich problematice věnoval NSJ náležitou pozornost, včetně otázek výstavby rybářského školství.^²³

Nedílnou součástí vodního hospodářství byly vodovody - technická zařízení na účelné přivedení vody k obci a její rozvedení až do jednotlivých obydlí. Účelem bylo zásobování obyvatelstva vodou - pitnou i užitkovou.^²⁴ Zásobování obyvatelstva vodou bylo vždy v různé závislosti na hydrologických vlastnostech krajiny, a to opět, do značné míry, záviselo na geologickém složení jednotlivých zemských vrstev. A právě uvedené důvody způsobovaly, že pro oblast jižních Čech byly typické prameny o malé vydatnosti, takže naleznout takové vodní zdroje, které by stačily k náležitému zásobování celých obcí vodou bylo značně těžké a nesnadné. Proto se také v regionu NSJ budování vodovodů do značné míry opozdilo za jinými oblastmi Čech, kde zejména na vodu bohatý křídový útvar poskytoval značné množství pramenů pro pravidelné zásobování obyvatelstva vodou. Pro jižní Čechy však vždy platilo, že větší množství vody se soustřeďovalo jen v třetihorních náplavech, ale voda takto soustředěná většinou neměla takovou kvalitu, aby se bez úpravy mohla použít pro obyvatelstvo.^²⁵

Ke konci roku 1936 bylo v oblasti regionu NSJ zásobeno vodou z vodovodu celkem 344 obcí se 386.033 obyvateli a podle sčítání obyvatelstva z roku 1930 připadalo na jihočeské okresy 1.354.643 obyvatelů, což bylo pouze 28,46 % obyvatel zásobených vodou z vodovodů.^²⁶ Ve zprávách NSJ se neustále zdůrazňovalo, že přitom i v mnoha z 344 obcí měly staré a již nevyhovující vodovody, které bylo nutno buď znovuzřídit nebo nahradit zcela novými vodovody.^²⁷ O jistém rozvoji vodovodních staveb na teritoriu NSJ svědčily snad nejlépe náklady, které si tyto stavby vyžádaly ve dvanácti letech, od r. 1925 do r. 1936.

1925................................................................3.158.000 Kč

1926................................................................7.010.000 Kč

1927................................................................2.363.000 Kč

1928..............................................................12.448.000 Kč

1929................................................................6.186.000 Kč

1930..............................................................14.201.000 Kč

1931..............................................................15.419.000 Kč

1932................................................................6.059.000 Kč

1933................................................................3.557.000 Kč

1934................................................................2.586.000 Kč

1935................................................................9.065.000 Kč

1936................................................................6.388.000 Kč

Celkem..........................................................88.440.000 Kč

Z toho vyplývalo, že v období 12 let bylo zahájeno a v převážné většině již dokončeno 108 vodovodních staveb s uvedeným rozpočtovým nákladem. V přípravném stádiu bylo také 18 vodovodních projektů o rozpočtové částce 20.800.000, k jejich realizaci však mělo dojít v průběhu let 1937-1941.^²⁸ Porovnáním těchto čísel s jihočeským průměrem zjistíme, že se 25 jihočeských PO pohybovalo přibližně někde uprostřed, mezi zemí Slovenskou a Podkarpatoruskou i Moravskoslezskou, a že region NSJ s přibližně 32,5 % byl (jako obvykle) opět hluboko pod celočeským průměrem. Důležité je připomenout i tu závažnou skutečnost, že převážná většina vodovodů vybudovaných po roce 1918 byly tzv. vodovody samostatné, tj. vodovody zřízené pouze pro jednu obec.^²⁹ Přitom pro r. 1937 se jevilo zásobování obyvatelstva vodou z vodovodů jednotlivých zemí ČSR takto:^³⁰

	Počet obcí a osad	Počet obyvatel	%
Země Česká	1 699	3 611 912	50,8
Země Moravskoslezská	466	1 519 148	42,0
Země Slovenská a Podkarpatoruská	163	623 543	15,0

V jižních Čechách byly zřízeny pouze tři menší vodovodní skupiny, třebaže tento způsob opatřování pitné vody se pro chudé jižní Čechy jevil jako nejžádanější. Skupina bechyňská - částečně výtlakem a částečně gravitací byly zásobovány obce Bechyně, Černýšovice, Senožaty a Lhota Haškovcova se 3.000 obyvateli; skupina Trhové Sviny - gravitační vodovod zásoboval obce: Trhové Sviny, Dobrkov, Lhotka, Slavče, Mohuřice a Záluží se 3.400 obyvateli; skupina Kleťská - gravitační vodovod zásoboval obce: Chlum, Křemži a Chlumeček s 1.460 obyvateli.^³¹ Konečně ve druhé polovině 30. let 20. století byly již realizovány malé skupinové vodovody v oblasti měst České Budějovice, Tábor, Strakonice i napojení sousedních obcí na přívod pitné vody.^³²

Nesmíme zapomenout ani na tehdy velice zanedbávanou otázku kanalizace a zřizování čistíren odpadních vod. Aktivní hospodaření vodovodní tak přispívalo na úhradu udržovacích nákladů na kanalizaci, jinak označovanou dobovou terminologií jako odvodnění.^³³ V přípravě bylo dalších 12 projektů s rozpočtem 43.470.000 Kč. „V těchto asanačních pracích udržují jižní Čechy asi stejné tempo jako ostatní části země, dokonce podnik obce domažlické dal jim vůdčí postavení, kterého budou jistě následovati mnohá města jiná. Kanalisační práce jsou dosti drahé, ale v zájmu hygieny našich obcí je nutno označiti je za nezbytné a naléhavé.“^³⁴

Rok zahájení	Počet obcí	Rozpočtený stav náklad v Kč
1930	2	810 000
1932	3	6 800 000
1935	3	1 055 000
Celkem	8	8 665 000

Zde je na místě se zmínit i o tom, všechno vodohospodářské podnikání příslušelo podle zákona č. 125 1927 Sb. z. a. n. a také dle dohody ministerstva veřejných prací a zemědělství z téhož roku do kompetence ministerstva zemědělství, zatímco ostatní vodohospodářské práce patřily do kompetence ministerstva veřejných prací. Zcela zvláštní postavení zaujímaly jihočeské vodní cesty.^³⁵

V Českých Budějovicích stojí v parku pomník Vojtěcha Lanny. Vojtěch (Adalbert) Lanna (1805-1866) měl označení „vltavský admirál“. Byl jistě jedním z nejslavnějších českobudějovických rodáků. Začínal jako plavec u svého otce, loďmistra Thadeuse Lanny. Po otcově smrti získal do svého vlastnictví loděnici na levém břehu Vltavy za Dlouhým mostem a založil velice prosperující podnik. Mimořádně schopný a obchodně zdatný Lanna se do dějin dopravy zapsal splavněním Vltavy a Labe, působil i jako nájemce provozu na koněspřežné železnici České Budějovice - Linec. Jeho firma se proslavila stavbou několika mostů a železničních tratí.^³⁶ V. Lanna stál u vzniku paroplavby v Čechách, zakládal železárny na Kladně. Od roku 1850 byl prvním prezidentem českobudějovické OŽK, v roce 1856 se stal spoluzakladatelem městské spořitelny. Byl štědrým mecenášem mnoha dobročinných ústavů, zejména v Českých Budějovicích.^³⁷

„V jižních Čechách se plaví dříví po řekách, potocích a umělých náhonech ještě v nynější době, ačkoliv na ostatních českých řekách již tato plavba zanikla. Významné je plavení dříví svázaného ve vory, neboť tím se umožňuje levná jeho doprava do spotřebních středisk v Čechách i vývoz za hranice. Je tedy voroplavba charakteristickou vlastností jihočeských toků a zaslouží si pozornosti. Provozuje se dosud v oblasti pěti jihočeských řek: Otavy, Vltavy, Malše, Lužnice a Sázavy.“^³⁸

Jihočeské vodní cesty trpěly následujícím problémem. Správa těchto toků byla rozdělena mezi dvě ministerstva - veřejných prací a zemědělství, přičemž značnou délku 441 km udržovala též samotná země Česká.^³⁹ Nejdůležitější část, vodní cestu vltavskou, udržoval stát i země. Nikoliv však společně, ale horní Vltavu země Česká, střední Vltavu od Českých Budějovic ku Praze stát.^⁴⁰ Vodohospodářské podnikání ministerstva veřejných prací bylo upraveno zákonem č. 50 z roku 1931 Sb. z. a. n. o státním fondu pro splavnění řek, vybudování přístavů, výstavbu údolních přehrad a pro využitkování vodních sil, zkráceně též nazývaný „vodohospodářský fond ministerstva veřejných prací“, který tak právně a finančně zajišťoval vodohospodářské úpravy a stavby prováděné ministerstvem veřejných prací na účet tohoto fondu v oblasti regionu NSJ.^⁴¹ Program staveb vodohospodářského fondu byl rozvržen na dvě stavební období. První mělo trvat od r. 1931 do r. 1942, druhé od r. 1943 do r. 1956. Cílem bylo v regionu NSJ splnit tyto velice náročné úkoly: 1. Splavnění a úpravy řek (střední Vltavy od jezu v Rožnově u Českých Budějovic po Kamýk, vyústění řeky Malše v obvodu Českých Budějovic a Otavy od Písku po ústí u Zvíkova), 2. Vybudování údolních přehrad a jiných vodních staveb (určených buď výhradně nebo z části pro účely vodocestné nebo pro účely zužitkování vodních sil v rámci soustavné elektrifikace státu), 3. Využitkování vodních sil, 4. Úpravy místních štěrkonosných toků a bystřin (které vtékaly do Vltavy a jejichž úprava a údržba těsně souvisela s udržováním splavnosti vodních cest i příslušných zařízení), 5. Náhradní zařízení vodohospodářská a meliorační (odvodňovací příkopy a plošné meliorace, závlahové stavby, jejichž provedení bylo nutným následkem splavňovacích prací v přilehlém území a bylo ve veřejném zájmu), 6. Udržovací práce na Vltavě a Sázavě (v trati určené ke splavnění).^⁴² Přitom i podle samotných činovníků NSJ a jejího vodohospodářského referátu, který se ustanovil na své první schůzi 3. října 1927, přes všechnu snahu a přisuzovanou závažnost nakonec uznávala, že postupně vyvstávala celá škála nepříznivých okolností, které uzavíraly možnost jihočeských vodních cest vedoucí k náležitě efektivnímu a hlavně rentabilnímu dopravnímu, hospodářskému, tranzitnímu a ekonomickému použití.^⁴³

Neexistovala žádná přímá návaznost na nějaký přístav ve směru vývozu jihočeského zboží, výrobků a produktů.
Vysoké finanční náklady nutné na přijatelnou technickou úroveň vzdutí vodní hladiny pro překonání vodních překážek (skaliska, náplavy, mělčiny, regulace spádu, jezy) nebyly adekvátní ekonomickému zužitkování (rentabilitě nákladů a provozu) této dopravní vodní cesty.
Všechny tyto záměry byly v ostrém rozporu s plánem budoucího využití vodních toků (výstavba údolních přehrad na Vltavě) pro potřeby jihočeské elektrifikace.
Dokonce i jen částečná realizace vodní cesty by přinesla velké technické problémy a významné finanční náklady s velmi dlouhou dobou odpisování vynaložených investic (zejména u vorových propustí na přehradách).^⁴⁴

Vzhledem k technickým možnostem dané doby se měly vyřešit dva kardinální problémy.

jak dosáhnout, aby byla dostačující a bezpečná plavební hloubka po celém toku řeky - vodní trati - bez ohledu na roční stav vody, který značně kolísal v závislosti na roční době a srážkách, přičemž zejména přívalové srážky a záplavy značně komplikovaly celý projekt;
jak přitom odstranit spád řeky, který bránil efektivní plavbě proti proudu.

Technicky a ekonomicky přijatelných řešení nebylo mnoho.^⁴⁵ Nakonec zůstala pouze dvě. První varianta předpokládala vybudovat menší počet vysokých zdymadel. Druhá varianta předpokládala vybudovat větší počet nižších zdymadel.^⁴⁶ Pro jižní Čechy bylo ovšem velkou nevýhodou, že v případě realizace jedné či druhé varianty by se nenávratně ztratila hnací síla proudu řeky pro plavbu lodí a vorů po proudu.^⁴⁷ Tato ztráta měla být ovšem vyvážena možností plavby lodí proti proudu.^⁴⁸ Nakonec jako jediné možné a reálné východisko se jevilo řešení v podobě značně omezené a pouze jednosměrné dopravě. Doprava musela směřovat z jižních Čech ven.^⁴⁹ Tím se opět neřešila zásadní otázka, jak vyřešit vnitřní vodní dopravu v rámci regionu NSJ, zejména dovoz tolik potřebných paliv a surovin. Takže nakonec z veškerých návrhů na možnou realizaci zbyla jen otázka dopravy hlavní jihočeské (a také šumavské) exportní suroviny - dřeva, která se prováděla již v předchozích obdobích, ať se jednalo o polenové dříví či voroplavbu.^⁵⁰ Na závěr této části mého pojednání o jihočeských voroplavných řekách platí to, co napsal Josef Stocký: „Je z toho patrno, že ani v samostatném státu nedovedli jsem organicky vytvořiti jednotný vodohospodářský úřad, ačkoliv o něj usilovalo několik předválečných generací a všichni inženýři byli přesvědčeni, že sami si jej vybudujeme vzorně.“^⁵¹

Ze Šumavy^⁵² a jižních Čech se také vyvážela upravená a čistá tuha, jednak pomocí voroplavby a lodní dopravy po Vltavě^⁵³ a Labi, jednak za pomoci formanské dopravy a také koněspřežné dráhy České Budějovice - Linec.^⁵⁴ Závod knížete Schwarzenberka v Černé v Pošumaví^⁵⁵ (Schwarzbach in Böhmerwald)^⁵⁶ se stal největším tuhovým podnikem nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v první Československé republice. Pro export šumavského grafitu začal od r. 1892 využívat v letech 1890-1892 nově postavenou železniční trať České Budějovice - Kájov - Nová Pec.^⁵⁷ Přes Český Krumlov^⁵⁸ a České Budějovice se pak dopravovala do Prahy a do ostatních částí českých zemí, Rakousko-Uherska, Evropy i světa.^⁵⁹ Většina železniční trati Č. Budějovice - Volary je dodnes dochována ve své původní trase. Výjimku představuje pouze trasa vedoucí dnes na levém břehu Lipenské přehradní nádrže. Původní úsek vedl po pravém břehu řeky Vltavy a byl před napuštěním přehrady vodou zrušen. Na svou dnešní trasu vedoucí na levém břehu Lipna (a též řeky Vltavy) byl přestěhován až v padesátých letech 20. století. Také původní úzkokolejná železnice v délce asi 12 km, sloužící pro přepravu rašeliny těžené v údolí řeky Vltavy v rozsáhlých rašeliništích, již zcela a beze stopy zmizela.^⁶⁰ Zvláštností těžebního podniku a jednotlivých závodů knížete Schwarzenberga v Černé v Pošumaví^⁶¹ bylo využití rašeliny. Právě šumavská rašelina^⁶² byla po svém vytěžení, tzv. „píchání borek“,^⁶³ po prvotním usušení, k tomu účelu se využívalo především letních měsíců, přepravení a náležitém dosušení, využívána jako velmi levné, ale zato kaloricky málo vydatné topivo, používané v kotelnách knížecího podniku pro výrobu páry a elektřiny, nutné ke zpracování a při úpravě grafitu.^⁶⁴

Zpracovaná a upravená tuhová surovina, plavený a usušený čistý grafit,^⁶⁵ se v podobě zboží vyvážela v sudech (až 600 kg) a v pytlích po 100 kg.^⁶⁶ Expanze knížecího podniku byla zpomalena jistou stagnací po r. 1900, kterou způsobil velký rozvoj těžby tuhy na tehdy britském Ceylonu. Zato v letech tzv. „Velké války“ = první světové války 1914-1918 bylo tuhou z českých zemí zásobováno především císařské Německo i ostatní státy Ústředních (centrálních) mocností.^⁶⁷ Pro Německo to bylo, vzhledem k úspěšně prováděné obchodní blokádě zemí Dohody, životně důležité, protože jeho domácí zdroje v Bavorsku zdaleka nestačily na pokrytí jeho enormních válečných potřeb.^⁶⁸ Právě válečné období bylo ovšem z hlediska docílených finančních zisků jedním z nejúspěšnějších období v dlouhém vývoji Schwarzenberských tuhových dolů v Černé v Pošumaví (1812-1940).^⁶⁹ Ve dvacátých letech 20. století byla již i ta nejbohatší naleziště u Schwarzenberků vydolována a vyčerpána. Náklady na hrazení veškeré režie spojené s provozem dolování grafitu začaly neúměrně stoupat. Jeho dobývání a zpracování přestávalo být ziskovým, zejména se prodražoval nikdy nekončící boj se spodní vodou.^⁷⁰ Právě pod vlivem úspěšné konkurence mimoevropských nalezišť, v podobě sílícího dovozu ceylonské tuhy a výroby umělé tuhy, začal značný útlum těžby grafitu i jeho následného zpracování. Stalo se tak v důsledku úplného vyčerpání nejhodnotnějších grafitových partií a trvalého zaplavení většiny dolů spodní vodou. Vývoj nečekaně umocnil r. 1923, když Francie a Belgie obsadila německé Porúří a Německo, největší dovozce českého grafitu, přistoupilo k politice pasivní rezistence. Jistým řešením pro Schwarzenberské tuhové doly mělo být zakoupení dolů v Rakousku, ve Wappoldenreithu ve Waldviertelu.^⁷¹ Přesto r. 1930 ustává v Černé a v jejím okolí veškerá těžba a zpracovává se již dříve vytěžená surovina soustředěná na haldách v blízkosti jednotlivých dolů.^⁷² V důsledku postupující světové hospodářské krize se doly jeví ziskově již jako zcela nerentabilní. Proto se prováděly pouze nezbytně nutné udržovací a občas také příležitostné kutací práce. Mnichovskou dohodou 1938 se území okolo Černé stalo součástí nacistické Třetí říše a doly patřily do říšské župy Oberdonau se sídlem v Linci.^⁷³ Rozhodnutím z 23.11.1938 byl zrušen název Báňské ředitelství a zaveden název Báňská správa. Schwarzenberské doly byly likvidovány v letech 1941-1942.^⁷⁴ Naposledy se v nich grafit těžil ještě před napuštěním Lipenské údolní nádrže v letech 1953-1957. Definitivně většina památek na těžbu tuhy v Černé v Pošumaví a jejím okolí zanikla, některá již ve 40. letech 20. století, když byly veškeré terénní pozůstatky zlikvidovány napuštěním Lipna I. v roce 1960.^⁷⁵ Uvádí se, že celkem činil odbyt knížecích dolů v letech 1812-1934 asi 42 740 vagónů po 10 tunách, tedy něco kolem 427 400 tun grafitu.^⁷⁶

Dnes již málo kdo ví, že již v r. 1892 byl vypracován projekt na mimořádně velké Šumavské jezero s přehradou,^⁷⁷ které mělo zatopit značně rozsáhlé území Šumavy a tím také ohrozit samu existenci Schwarzenberských tuhových dolů v Černé v Pošumaví^⁷⁸ a všech dalších tuhových dolů v jejím okolí. Kouzelná krajina Šumavy^⁷⁹ tak mohla, v případě realizace připravovaného projektu, který se ovšem nevyskytuje v dosud reprodukovaných mapách v různých knihách,^⁸⁰ utrpět opravdu mimořádně velkou a rozsáhlou újmu, mnohem větší, než nakonec způsobila výstavba přehrady u Lipna nad Vltavou.^⁸¹ Lipno nad Vltavou byla původně nepatrná osada.^⁸² Dnes je střediskem turistického ruchu při dolní části přehrady.^⁸³ Největší vodní dílo v Čechách - Údolní nádrž Lipno I.,^⁸⁴ se budovalo v letech 1952-1960 jako horní stupeň vltavské kaskády.^⁸⁵ Celková délka hráze v koruně činí 296 m, maximální výška přehrady nad základy je 42 m, nad terénem údolí 25 m. Plochou hladiny patří Lipenská údolní nádrž k největším v dnešním Česku (platilo to i v bývalém Československu), protože při nejvyšším vzdutí hladiny ke kótě 720 m je vodní plocha dlouhá 42 km a má 48,7 km².^⁸⁶ V podélné ose nádrže má délku 48 km, ve směru této podélné osy nádrže dostaneme nejdelší průhled v délce 9 km, jinak se udává též největší šířka až 10 km. Šířka je ovšem proměnlivá podle jednotlivých zálivů, největší rozlití dosahuje v prostoru Kovářov - Černá v Pošumaví. Kolmo na velkou osu nádrže dostaneme maximální šířku, která je 5,2 km. Na břehové linii, která leží na kótě 726,00 m, dosahuje obvodu 118 km. Z toho na levý břeh Lipna připadá 68 km, na pravý břeh 50 km. Obsah nádrže obsahuje při maximálním vzdutí 306 miliónů m³ vody. Sama přehradní nádrž je poměrně mělká, jen o průměrné hloubce 6,5 m (což za teplých letních měsíců umožňuje prohřátí vody, včetně dlouhodobého koupání), zato v nejhlubším místě je to až 21,5 m. Lipenská údolní nádrž shromažďuje vodu z povodí, které dosahuje celkové plochy 950,56 km². Členitost pobřeží, která je charakterizovaná koeficientem vývoje pobřeží, což je délka obvodu vzhledem ke kruhu o stejné ploše, je 4,8. Nádrž je také rájem pro všechny druhy vodních sportů.^⁸⁷

Přehrada s hydrocentrálou byla vystavěna značným nákladem v letech 1951-1959. Se stavbou souvisely i rozsáhlé demoliční a odlesňovací práce, přeložka železniční trati ze stanice Černá v Pošumaví do Nové Pece a stavba nové silnice. Přehrada má sypanou zemní hráz s betonovým jádrem. Na její levé straně je betonový gravitační blok s přepady a výpustí. Přehradní zdí zadržená voda je odváděna do výpustí, které jí kolmými 170 m hlubokými šachtami přivádějí k podzemní hydroelektrárně, kde oběžná kola dvou Francisových turbín dosahují výkonu 120.000 kW.^⁸⁸ Z hydrocentrály je voda odváděna ve skále vylámaných podzemním tunelem dlouhým 3,5 km do řečiště Vltavy nad Vyšším Brodem. Zde byla vybudována malá vyrovnávací nádrž nazvaná Lipno II., která zachycuje vodu z hydroelektrárny při špičkovém provozu a následně vypouští rovnoměrně do říčního koryta. Také zde je elektrárna, která má jednu Kaplanovu turbínu o výkonu 1.500 kW. Nádrž je dlouhá 1,5 km a hluboká 10 m.^⁸⁹

Za tzv. éry totality platilo, že pro rekreační účely byl určen levý břeh přehradního jezera. Právě zde byla rozmístěna četná tábořiště, chatové osady a ubytovací zařízení. Horní Planou, Jenišov, Černou v Pošumaví, Větrník, Frymburk a Lipno spojovala sezónně provozovaná lodní doprava. Přes přehradní vody vedly tři přívozy: Horní Planá - Bližší Lhota, Dolní Vltavice - Kyselovský les, Frymburk - Frýdava. Turisté a návštěvníci mohli využívat písečné pláže na Lipně, pod Karlovými Dvory a v Horní Plané. Současně pro potřeby koupání sloužila i řada koupališť. Pravý břeh jezera, podobně jako celá okolní krajina, měl a dosud má rozmanitý ráz. Střídají se zde pole, pastviny a lesy. Na pravém břehu leželo pásmo hlubokých, převážně smrkových lesů a pohraničních hor, jako byl: Vítkův Kámen (1053 m), Smrčina (1332 m), Hraničník (1282 m), Studničná (1160 m), nejvyšší hora české části Šumavy Plechý (1378 m), včetně Jezerní stěny a pod ní se nalézajícím Plešným jezerem. Celá tato oblast byla v letech 1960-1990 pro naprostou většinu obyvatel Československa zcela nepřístupná. Pokud byl jedinec hloubkově prověřen orgány ministerstva vnitra a obdržel speciální propustku, stejně se mohl pohybovat jen v doprovodu ozbrojených příslušníků útvarů Pohraniční stráže. Nepřístupnost této oblasti vedla, mimo mnoho jiných aspektů, nejen k chátrání, ale i přímo k zániku, někdy i záměrnému a organizovanému, mnoha kulturních památek.^⁹⁰

Severozápadní část Lipenské přehradní nádrže se stalou součástí Chráněné krajinné oblasti Šumava (CHKO).^⁹¹ Byla zřízena výnosem ministerstva školství a kultury dne 27.12.1963. Byla největším chráněným územím tehdejší ČSSR. Sídlem jihočeské části CHKO Šumava se stal Vimperk. Celá CHKO Šumava měla 1.630 km², jinak 163.000 ha, na jihočeskou část připadalo 1.080 km², délka dosahovala 113 km a obvod měl 330 km.^⁹² Chráněná část zahrnovala vlastní Šumavu a část jejího předhůří. V r. 1991vznikl Národní park Šumava (NP), na který se převedlo 68.330 ha z CHKO Šumava, ve které tak zůstalo 99.851 ha. Správa NP Šumava sídlí ve Vimperku. Od r. 1990 patří pod biosférickou rezervaci UNESCO. Zaujímá centrální část pohoří Šumavy s nejhodnotnějšími partiemi.^⁹³

Mapa projektu na mimořádně velkou Šumavskou přehradu nese označení: „Karte des Böhmerwaldsee´s der Urzeit an den Quellen der Moldau vor dem Durchbruche der Thalsperre am Kienberg uterhalb dem jetzigen Friedberg von W. Daniel Jngenier.“^⁹⁴ Byla vypracována jako příloha ke knize „Flussgebiet der oberen Moldau und der Maltsch“, a patřila k mapě: „Karte des Flussgebietes der Moldau und Maltsch bis Budweis für die Anlage der Erforderlichen Thalsperren zur Beseitigung von Hochwassergefahren von W. Daniel Ingenier in Pilsen 1892.“^⁹⁵

Jestliže srovnáme plánovanou přehradu u Kienbergu / Loučovic z r. 1892, zjistíme, že měla mít hráz vysokou okolo 100 m. Připomínám, že proti tomu je maximální výška Lipenské přehrady nad základy 42 m a nad terénem údolí 25 m. Z toho vychází, jak velké území takto vzniklým přehradním jezerem mělo být zaplaveno. Přehrada měla dokonce zaplavit i rybník Olšina,^⁹⁶ který podle staršího názvu, převzatého ze jména blízké osady, ležící 5 km severovýchodně od Horní Plané, nesl též název Hodňovský. Olšina má rozlohu 138 ha, maximální hloubku 6 m a je největším šumavským rybníkem, neboť dosahuje nadmořské výšky 731 m. Přitom patří také k nejvýše položeným velkým rybníkům v Čechách (i Česku). Rybník byl založen koncem 14. století. A právě nečekaně velký příval vody z rozvodněného potoka Olšiny zaplavil tuhové doly.^⁹⁷ Pod bývalou osadou Květná v Želnavské hornatině pramení 19,3 km dlouhá Olšina, která je prvním větším levostranným vltavským přítokem. Její hydrologická charakteristika je následující: „Směřuje jižním směrem, na horním toku má horský spád s těsným údolím o spádu až 50 ‰, který klesá na středním toku až na 16 ‰. Potom se údolí rozšiřuje a potok vstupuje do rozlehlé kotliny, ve které protéká stejnojmenným rybníkem.“^⁹⁸

Z významných míst měl být postižen zcela a úplně: Frymburk, Dolní Vltavice, Černá v Pošumaví, Mokrá (a zdejší tuhové doly), Horní Planá, Nová Pec, Volary, Lenora, Stožec a mnoho ostatních obcí, osad a samot. Samotná mapa plánovaného jezera je popsána německy a obsahuje čtyři části. V dolní části mapy je napsáno: „Längeprojection im Moldauthale“ zachycující boční pohled na jezero, které mělo mít u přehradní hráze hloubko okolo 100 metrů! Celý nákres je v měřítku vzdáleností 1 : 150.000, ve výškovém 1 : 15.000. V pravé horní části je: „Projection der jetzigen Thalbildung I-V. unterhalb - a - d oberhalb Friedberg“. Pod ní je další menší část, která nese označení: „Projection des Moldau-Durchbruch am Kienberg ABC IV.“ A pod touto částí se nalézá poslední část: „Zeichen - Erklärung“ mající 15 položek.^⁹⁹

„Karte des Flussgebietes der Moldau und Maltsch bis Budweis...“ obsahuje čtyři části: první nese vlastní název, již výše uvedený, druhá část má název: Flächenmaße der Flussgebiete bis Budweis: (Masstab 1 : 150.000)

A) der Moldau - 1858.0 km² B) der Maltsch - 1000.0 k m²,

hievon entfallen:

a) auf die obere Moldau bis Ziering...1.224.0 km² a) auf das Maltschthal................404.0 km²

b) auf den Kalsching-Bach....................136.0 km² b) auf den Schwarzen-Bach........168.0 km²

c) auf den Kremser-Bach.......................205.0 km² c) auf den Strobnitz-Bach..........423.0 km²

d) auf die untere Moldau bis Budweis...243.0 km²

Zusammen...........................................1.858.0 km² Zusammen...............................1.000.0 km²

Gesammtfläche...................................2.858,0 km² oder 49.7  Meilen.^¹⁰⁰

Třetí část nese označení: Zeichen-Erklärung a zachycuje tato označení: Reiche und Landesgrenze, Strom-Wasserscheibe, Fluß und Bachscheibe, Regenmessungs-Station, Höhenlage der Pegel-Station, Regenmenge in Millimetern, Höhen-Coten.^¹⁰¹ Konečně poslední čtvrtá část vpravo dole nese označení: Bezeichnung der Stauanlagen (Thalsperren) - Bei Kuschwarda.^¹⁰²

Jak již bylo uvedeno, zamýšlená velká šumavská přehrada měla sloužit k zachycení každoročních záplav^¹⁰³ a současně zlepšit i plavební poměry na řece Vltavě v době, kdy se plánovala její kanalizace od Českých Budějovic do Prahy.^¹⁰⁴ Jak správně uvádí Ivan Jakubec: „Teprve na počátku 20. století se zdálo, že okolnosti přijetí vodocestného zákona jsou příznivé. Trůnní řečí Františka Josefa I. přednesené dne 4. února 1901 v poslanecké sněmovně naznačovala záměry vládní politiky, zejména v hospodářské a sociální sféře. Výslovně byl uveden zájem na plavbě po Dunaji a urychlení regulace řek, aby se zamezilo opakovaným povodním.“^¹⁰⁵

Nesmíme přitom zapomenout, že již v roce 1879 vypracoval ing. Deutsch ideový návrh průplavu Dunaj - Vltava - Labe (dále jen D.V.L.), odbočující od Dunaje asi 16 km nad Vídní, s vrcholovou zdrží kota 552 a sestupem do Vltavy u Budějovic. Pro výstup a sestup bylo tehdy navrženo 185 komor.^¹⁰⁶ Do všech těchto projektů ona obří Šumavská přehrada u Kienberga - Loučovic velice dobře a potřebně zapadala. Na druhé straně se nebylo co divit, že všichni přehradní výstavbou ohrožení jednotlivci i obce se pochopitelně postavili na aktivní odpor, který byl v dané době korunován pro ně tolik potřebným úspěchem.^¹⁰⁷ I když si i já v plné shodě s obsahem článku I. Jakubce myslím, že největší zásluhu sehrál, vedle mnoha jiných aspektů a důvodů v mém příspěvku nerozváděných (finanční nedotaženost projektu D.V.L., jeho celková finanční náročnost, nevyřešené technické obtíže, otázky zájmových skupin pro a proti projektu a jeho realizaci, atd.) především chronický nedostatek peněz potřebných na neobyčejně vysoké investiční akce, včetně jejich pomalé návratnosti a také neochota vídeňské vlády dostát důsledně všem svým slibům a z nich plynoucím závazkům.^¹⁰⁸

Představitelé NSJ se v rámci své mnohostranné činnosti chopili příležitosti a vždy znovu začali připomínat projektované přehrady^¹⁰⁹ a jejich předpokládaný přínos pro jižní (jihozápadní) Čechy. Uvažovalo se o tom (období 30. let 20. století), že řádný systém přehrad na důležitých tocích je základem řešení vodního hospodářství jižních Čech. Současně mělo dojít k zmírnění či úplnému omezení dvou extrémů: 1) zhoubných a nezvladatelných povodní, 2) zamezení negativních dopadů suchých období. Ziskem měla být: 1) výroba levné a čisté, tzv. „bílé“ elektrické energie, 2) umožnění potřebných zemědělských závlah, 3) možnost zředění odpadních vod vypouštěných do Vltavy dřevařským průmyslem, vyrábějícím zde celulosu, papír, lepenku a novinový papír, v Loučovicích (firma Bratří Porákové) a ve Větřní u Českého Krumlova (firma Hynek Spiro a synové),^¹¹⁰ 4) pomoc na splavnění Vltavy z Českých Budějovic do Prahy a následně Labe pod Střekovem a za hranicemi Československa.^¹¹¹ NSJ doslova uvádí: „Uskutečněním alespoň dvou šumavských přehrad, a to na Vltavě a na Křemelné, mělo by nejen blahodárný vliv na jihočeský kraj a na střední Vltavu vyrovnáním vodních odtoků, využitím vodní energie a umožněním zemědělských závlah, ale prospělo by velice k hospodářskému a turistickému oživení jižních Čech. Při stavbě nalezlo by pak práci na staveništi pouze jediné přehrady aspoň 500 dělníků po 4 roky, což by nemalou měrou zlepšilo zaměstnanost v tomto chudém horském kraji. Lze tedy říci, že výstavba šumavských přehrad jest jižním Čechám nutností a celým Čechám pak i státu dílem vysoce prospěšným.“^¹¹²

Pokud se týká jednotlivých přehrad, byly představy činovníků NSJ asi následující. Ve svém plánování NSJ vycházel z předchozích projektů. Pomineme-li neuskutečněný návrh z r. 1892 u Kienbergu / Loučovic, byl další z r. 1903, kdy měla vzniknout přehrada na Vltavě u Želnavy na říčním km. 377. Projektantem byl tehdejší Zemský správní výbor. Její cena se tehdy pohybovala ve výši 4,6 mil. rakouských korun. Vlivem odporu majitelů pozemků, lesů a realit, kteří v ní viděli ohrožení zájmu lesního hospodářství, však nebyla uskutečněna. Právě proto NSJ hledal řešení v novém a podrobnějším projektu, který měl mít pozměněné řešení. To spočívalo v uplatnění nejnovějších poznatků ve způsobu stavby zemních hrází. Proto se měla asi 9 km pod soutokem Studené a Teplé Vltavy vybudovat zemní hráz. Její výška měla dosáhnout 12,5 m a v koruně měla mít délku 680 m. Zemní hráz měla zvednout hladinu Vltavy asi o 10 m nad úroveň dna údolí. Obsah zadržené vody měl dosáhnout asi 26,4 mil. m3, což představovalo asi 9 % celkového průměrného ročního odtoku v místě přehrady. Zatopená plocha měla mít rozlohu asi 7,5 k m². Mělo vzniknout jezero o délce asi 10 km. Přibližná výše výdajů byla v rozpočtu uváděna ve výši 50 milionů Kč.^¹¹³ Protože by přehrada přerušila plavení dřeva na horním toku Vltavy, byla v délce 10 km navržena potřebná náhrada v podobě plavebního kanálu. Podmínky pro zřízení přehrady byly označovány jako poměrně příznivé a pro sypanou hráz byl v blízkosti vyhlédnutého staveniště dostatek potřebné zeminy. Přitom u přehrady postavená hydrocentrála měla využít vodní spád při tzv. „průběžném 24 hodinovém provozu.“^¹¹⁴

NSJ již tehdy také uvažoval o tom, že „velkého vlivu na tok Vltavy dalo by se docíliti zřízením přehrad buď nad Frymburkem anebo nad železniční stanicí Lipno, u nichž, ovšem za značných národohospodářských obětí, dalo by se docíliti velkých obsahů nádrže. Pro tato místa byly dosud vykonány pouze povšechné studie na základě topografických map.“^¹¹⁵ Ovšem velice důležité a potřebné bylo též upozornění na problémy spojené s výstavbou a provozem obou navrhovaných přehrad. 1) Společným negativním jmenovatelem byla jejich velká zátopová plocha, které by měla být zemědělcům odebrána a za kterou tehdy neexistovala odpovídající náhrada; 2) Dále byly v zátopové oblasti obou těchto přehrad rozsáhlá a mocná rašeliniště. Patřila pod panství knížecího rodu Schwarzenberků. Rašelina byla využívána k pohonu závodní elektrárny tuhových závodů v Černé v Pošumaví.^¹¹⁶

Pokud se jedná o technické parametry projektu, tak byly zhruba následující: Na říčním km 344 km měla stát nádrž nad Frymburkem. Zátopová plocha měla mít rozlohu 15,1 km², při zvednutí hladiny Vltavy o 5 m měla mít přehradní nádrž obsah asi 40 mil. m³. Celkový předpokládaný nutný náklad byl odhadnut na nejméně 60 mil. Kč. Na říčním km 335 měla stát přehradní nádrž u Lipna.^¹¹⁷ Zátopová plocha měla mít rozlohu asi 18,5 km², při zvednutí hladiny Vltavy o 11,50 m měla mít přehradní nádrž obsah asi 76 mil. m³. Celkový předpokládaný nutný náklad byl odhadnut na nejméně 77 mil. Kč. Vzdutí hladiny přehradní nádrže by sahalo až k železničnímu mostu u zastávky Stögenwald. Vytvořené přehradní jezero by mělo mít délku asi 22,5 km.^¹¹⁸

Všechno národohospodářské^¹¹⁹ úsilí NSJ (a nejen to vodohospodářské) poznamenal tragický vývoj v r. 1938. Vedl k zániku mladé demokracie a první československé republiky. Následovala mnichovská dohoda a odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu (1.-10. říjen 1938), vznik tzv. druhé, pomnichovské Česko-Slovenské republiky (říjen 1938-14. březen 1939), okupace českých zemí (15. březen 1939) a vytvoření tzv. Protektorátu Čechy a Morava (16. března 1939). Vývoj neodvratitelných událostí vyústil v druhou světovou válku (1.9.1939-8.5./2.9.1945) a v postupný úpadek regionalistického hnutí, včetně zániku NSJ v r. 1941.^¹²⁰

Na závěr je mou milou povinností poděkovat za umožnění publikovat obě mapy uložené v Mapové sbírce Jihočeského muzea v Českých Budějovicích těmto osobám: pan Mgr. Pavel Šafr, ředitel JčM, paní Mgr. Helena Stejskalová, vedoucí knihovny JčM, paní Helena Jakešová, fotografka JčM.

„Projekt byl realizován za finanční podpory ze státních prostředků prostřednictvím GA ČR č. 409 / 04/ 1213.“ Autor tímto děkuje GA ČR za poskytnutou finanční podporu.

Resumé:

Údaje z archivů ukazují, že až vznikem Národohospodářského sboru jihočeského (NSJ) a jeho činností v letech 1925-1941 se podařilo dosáhnout u představitelů samosprávy, zemské a státní správy náležitý zájem o jihočeskou regulaci potoků a řek. NSJ inicioval regulační práce ve vodním hospodářství, včetně vodních staveb. Spolupodílel se na organizaci mnoha vodohospodářských akcí, rozesílal programy, oběžníky, zprávy, memoranda, dotazníky, studie o vodním právu, o udržování a doplňování vodních knih. Aktivoval zájmové organizace, státní orgány vodohospodářské služby a poradní sbory. Vodohospodářské práce se koncentrovaly zejména do voroplavných řek, do povodí řek Vltavy, Malše, Otavy, Lužnice a Sázavy. Hospodářská krize 1929-1933 a následující ekonomická tíseň zabránila zahájení staveb již v plánech připravených, včetně přehrad na Vltavě. Pouze na řece Blanici u Husince se podařilo přehradu v letech 1934-1938 postavit.

V mapové sbírce Jihočeského muzea v Českých Budějovicích jsem objevil mapu projektu na mimořádně velkou Šumavskou přehradu, která nese označení: „Karte des Böhmerwaldsee´s der Urzeit an den Quellen der Moldau vor dem Durchbruche der Thalsperre am Kienberg uterhalb dem jetzigen Friedberg von W. Daniel Jngenier.“ Byla vypracována jako příloha ke knize „Flussgebiet der oberen Moldau und der Maltsch“, a patřila k mapě: „Karte des Flussgebietes der Moldau und Maltsch bis Budweis für die Anlage der Erforderlichen Thalsperren zur Beseitigung von Hochwassergefahren von W. Daniel Ingenier in Pilsen 1892.“ Přitom plánovaná přehrada u Kienbergu / Loučovic z r. 1892 měla mít hráz vysokou přes 100 m. (Proti tomu je maximální výška Lipenské přehrady nad základy 42 m a nad terénem údolí 25 m). Z toho vychází, jak velké území takto vzniklým přehradním jezerem mělo být zaplaveno. Přehrada měla dokonce zaplavit i rybník Olšina. Z významných míst měl být postižen zcela a úplně: Frymburk, Dolní Vltavice, Černá v Pošumaví, Mokrá (a zdejší tuhové doly), Horní Planá, Nová Pec, Volary, Lenora, Stožec a mnoho dalších obcí, osad a samot. Samotná mapa plánovaného jezera je popsána německy. Celý nákres je v měřítku vzdáleností 1 : 150.000, ve výškovém 1 : 15.000. V dolní části mapy je boční pohled na jezero. Již v roce 1879 vypracoval ing. Deutsch ideový návrh průplavu Dunaj - Vltava - Labe (D.V.L.). Odbočoval od Dunaje nad Vídní a sestupoval do Vltavy u Českých Budějovic. Pro výstup a sestup bylo tehdy navrženo 185 komor. Do těchto projektů plán obří Šumavské přehrady u Kienbergu / Loučovic velice dobře zapadal. Všichni výstavbou přehrady ohrožení jednotlivci (např. Schwarzenberkové a jejich tuhové doly) i obce se pochopitelně postavili na aktivní odpor korunovaný úspěchem. Největší zásluhu sehrála finanční nedotaženost projektu D.V.L. a jeho celková finanční náročnost, nevyřešené technické obtíže, nedostatek peněz a neochota vídeňské vlády dostát důsledně všem svým slibům a závazkům. Největší vodní dílo v Čechách - Údolní nádrž Lipno I. se vybudovalo až v letech 1951-1960 jako horní stupeň vltavské kaskády. Celková délka hráze v koruně činí 296 m. Plochou hladiny patří Lipenská údolní nádrž k největším v dnešním Česku, vodní plocha je dlouhá 42 km a má 48,7 km².

Mapové přílohy:

Jihočeské vodní cesty (voroplavné řeky) - převzato: Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy. Kulturní, hospodářský a sociální vývoj a stav. Program regionální páce, Praha 1937, s. 63.
Plavební spoje Dunaje s Labem, Odrou a Vislou - převzato: Antonín SMRČEK, Otázka čs. průplavů za posledních sedmdesát let, in: Josef STOCKÝ, Sedmdesát let technické práce, Praha 1935, s. 57.
„Karte des Böhmerwaldsee´s der Urzeit an den Quellen der Moldau vor dem Durchbruche der Thalsperre am Kienberg uterhalb dem jetzigen Friedberg von W. Daniel Jngenier.“ - převzato: Mapová sbírka Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, č. inv. MP 197, č. přír. 1397/56.
„Karte des Flussgebietes der Moldau und Maltsch bis Budweis für die Anlage der Erforderlichen Thalsperren zur Beseitigung von Hochwassergefahren von W. Daniel Ingenier in Pilsen 1892.“ - převzato: Mapová sbírka Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, č. inv. MP 198, č. přír. 1397/56.

1 V r. 2005 budeme vzpomínat 200. výročí narození německého spisovatele Šumavy Adalberta Stiftera (1805-1868). Současně je třeba připomenout i 80. výročí založení Národohospodářského sboru jihočeského (1925-1941) v Praze dne 19. května 1925. A nelze nepřipomenout ani 70. výročí pořádání I. Celostátní národohospodářské konference hospodářských sborů krajových (I. CNK HSK) ve dnech 14. a 15. dubna 1935 v Praze. Také tento článek se především plně opírá o materiály Národohospodářského sboru jihočeského uložené ve Státním oblastním archivu v Třeboni.

2 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy. Kulturní, hospodářský a sociální vývoj a stav. Program regionální páce, Praha 1937, s. 54 (Ponechávám křestní jména, aby nemohlo dojít k zaměnění obou bratrů Stockých! Pravopis dobových citací nechávám beze změn!).

3 Státní oblastní archiv Třeboň (dále jen SOA Třeboň), fond Národohospodářský sbor jihočeský - Praha 1925-1941 (dále jen NSJ), inv. č. 243, sign. VI A – 1a, kart. č. 64, Vodní hospodářství a vodní stavby. Vodní hospodářství. Všeobecně. Organizace vodohospodářských akcí - programy, oběžníky, zprávy, memoranda, dotazníky, studie, vodní právo, memorandum o udržování a doplňování vodních knih, zájmové organizace, memorandum o zřízení poradních sborů podle vodohospodářských zákonů, státní orgány vodohospodářské služby a jiné (1924-1940).

4 Jiří DVOŘÁK, K problematice vzniku, vývoje a zániku Národohospodářského sboru jihočeského (1925-1941), JSH 63, 1994, s. 132-150.

5 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 55; SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 243, sign. VI A – 1a, kart. č. 64, Vodní hospodářství a vodní stavby. Vodní hospodářství. Všeobecně. Studie vodohospodářského plánu pro jižní Čechy, finanční příspěvky, vodohospodářský fond (1924-1934), meliorační úvěr (1924-1940).

6 Tamtéž, tabulka na s. 55 ukázala přehled regulačních prací na obou řekách.

7 Tamtéž, s. 56. „Je z toho patrno, že postup prací úpravních nelze omezovati a zpomalovati, nemá-li dojíti k velkým hospodářským škodám na tocích, jejichž úprava je nutná.“ (U všech dobových ukázek ponechávám dobový pravopis!) Srov. SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 243, sign. VI A – 1a, kart. č. 64, Vodní hospodářství a vodní stavby, inv. č. 250, sign. VI C – 1a, kart. č. 65, Vodní stavby. Vodní stavby všeobecně. Finanční účast státu na zemědělsko-technických pracech v jižních Čechách, seznamy připravených státních vodohospodářských staveb, vodohospodářský plán pro jižní Čechy, programy vodohospodářských prací a jiné (1926-1941).

8 Soubor hospodářských opatření, o něž usilují jižní Čechy, Blatná, b. r. (asi 1932), s. 37-38. Na s. 38-40 následují přání jednotlivých politických okresů, vyvěrajících z jejich tehdejších potřeb, jež byly žádány prostřednictvím zvláštních podání u příslušných institucí. Na s. 38 se uvádí: „Benešov. Úprava Chotýšanky na Vlašimsku, jako pokračování úpravy provedené na témž potoce v okrese benešovském v letech 1908-1912, projekt jest úplně vypracován býv. Zemědělskou radou. Části v okrese vlašimském (u Pařezí a Bílkovic) byly již z něho provedeny. Provedení údolní přehrady na Blanici u Polanky nad Vlašimí. […] Budějovice České: Regulace Malše v Českých Budějovicích a sice rameno t. zv. „Mlýnské Malše“. Úprava řeky Vltavy v úseku České Budějovice – Hluboká n. Vlt. – Regulace potoka trhosvinenského. Započetí úpravy potoka stropnického.“

9 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 243, sign. VI A – 1a, kart. č. 64, Vodní hospodářství a vodní stavby. Vodní hospodářství. Všeobecně. Organizace vodohospodářských akcí - programy, oběžníky, zprávy (1924-1940); inv. č. 259, sign. VI C – 5a, kart. č. 69, Hrazení bystřin, nádrže, přehrady, rybníky. Hrazení bystřin - program v oboru hrazení bystřin, přehledy, finanční záležitosti, žádosti a jiné (1929-1936).

10 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 56. Josef Stocký vycházel ze zprávy vrchního zem. rady Ing. Milana Bučka.

11 Tamtéž, s. 56-58. Přehled vykonaných zahrazovacích akcí v jednotlivých politických okresech. Srov. SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 259, sign. VI C – 5a, kart. č. 69, Hrazení bystřin, nádrže, přehrady a rybníky. Hrazení bystřin - program v oboru hrazení bystřin, přehledy, finanční záležitosti, žádosti a jiné (1929-1936).

12 V dobové terminologii 30. let 20. století se používal výraz nadržené!

13 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 261, sign. VI C – 5c, kart. č. 69, Hrazení bystřin, nádrže, přehrady a rybníky. Přehrady: na Blanici u Husince (1926-1940).

14 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 58.

15 Jiří ANDRESKA, Rybářství a jeho tradice, Praha 1987; TÝŽ, Lesk a sláva českého rybářství, Padov 1997; Jaroslav FIŠER, Sláva ŠTOCHL, Rybářství v Československu, Praha 1964; Josef GREGORA, Rybníkářství, Písek 1914; Bohumil JIROUŠEK, Nestor cechu sv. Petra. Rybníkář Josef Šusta, České Budějovice 1998; TÝŽ, Josef Šusta, nestor českého rybníkářství, Historický obzor 9, 1998, č. 1-2, s. 33-34; Adolf KALNÝ, Jihočeské rybníky na starých mapách, České Budějovice 1989; Alois MÍKA, Slavná minulost českého rybníkářství, Praha 1955; Theodor MOKRÝ, Hospodářství rybniční, Písek 1935; Josef NOVOTNÝ, Jihočeské rybníky, České Budějovice; Josef ŠUSTA, Léta dětství a jinošství. Vzpomínky I., Praha 1947; TÝŽ, Pět století rybničního hospodaření v Třeboni, Třeboň 1995; TÝŽ, Výživa kapra a jeho družiny rybničné, Třeboň 1997; František ŠPATNÝ, Rybníkářství, čili hospodaření na rybnících, Praha 1870; Dagmar a Josef BLÜMLOVI (ed.), České Budějovice v paměti Josefa Šusty, Pelhřimov 2004; František TEPLÝ, Příspěvky k dějinám českého rybníkářství, Praha 1937; nejnověji: Miroslav HULE, Rybníkářství na Třeboňsku. Historický průvodce. Druhé upravené a doplněné vydání Povodeň r. 2000, Třeboň 2000, 2003. Autor na s. 2 napsal: „Tato kniha je sepsána zejména pro laiky - obdivovatele rybníkářství, a přece tak, aby poněkud obstála před bedlivým zrakem rybáře, inženýra i historika.“ Na s. 3 upozorňuje, že musíme rozlišovat mezi rybáři (rybáky) a rybníkáři. Rybáři se narodili současně s loveckým životem na naší planetě, leč rybníkáři objevili svou profesi z potřeby - postavit místo pro ryby - rybník!

16 Tyto rybníky spravovalo Ředitelství státních lesů a statků v Třeboni, podléhající Ústřednímu ředitelství státních lesů a statků v Praze. Ze 7 největších rybníků mu patřili v katastrální ploše v ha: 1. Rožmberský - 711, 3. Horusický - 438, 4. Dvořiště - 399, 5. Velký Tisý - 368, 6. Staňkovský - 349, 7. Záblatský - 338. Výjimkou byl rybník č. 2, Bezdrev - 522, který patřil rodině Schwarzenbergů.

17 Jindřich ŠIMAN, Rybnikářství v jižních Čechách s technického stanoviska, in: Sborník SIA, České Budějovice 1938, s. 213.

18 Tamtéž.

19 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 245, sign. VI B – 2a, kart. č. 64, Rybníky. Vlastnictví rybníků. Koupě, prodej a pronájem rybníků (1928-1939); J. ŠIMAN, Rybnikářství v jižních Čechách, in: Sborník SIA, s. 205-211, s. 211-214. Na s. 213 uvádí: „Aby produkce ryb byla rozhojněna, vedeno jest státní rybnikářství velmi intensivně. Hlavní péče jest věnována zvýšení přirozené produkce melioracemi rybníků, pak hnojením a krmením na základě moderních vědeckých poznatků o chovu kapra. Roční výlovek obnáší 11.000 q ryb, z toho 10.500 q „třeboňských kaprů“, zbytek činí lín, štika, candát, pstruhový okoun, muréna a sumec. Aby kapři vypěstovaní na státním rybnikářství v Třeboni nemohli být zaměňováni s kapry jiné provenience, jest značka „Třeboňský kapr“ chráněna zákonem.“

20 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 246, sign. VI B – 3a, kart. č. 64, Rybníky. Provoz na rybnících. Provoz, čištění a údržba (1929-1939).

21 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 247, sign. VI B – 4a, kart. č. 64, Rybníky. Subvencování a příděly násad, dovoz kaprové násady ze zahraničí, právní vymezení názvu „Třeboňský kapr“, chov perlorodky říční (1927-1940); inv. č. 243, sign. VI A – 1a, kart. č. 64, Vodní hospodářství a vodní stavby. Vodní hospodářství. Vodní právo. Dodávky ryb majitelům domů v Třeboni (1926-1940). I za tzv. reálného socialismu bylo Státním rybářstvím v Třeboni používáno heslo: „Kapr z Třeboně… je chloubou kuchyně.“ Srov. barevnou známku (ochranná známka) na zadní straně obálky knihy od Miroslava Huleho: Rybníkářství na Třeboňsku.

22 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 244, sign. VI B – 1a, kart. č. 64, Rybníky. Jihočeské rybníky všeobecně. Akce za vypouštění a snížení hladiny některých jihočeských rybníků 1928-1930 a její ohlasy v tisku, obhospodařování rolnických rybníků a jiné (1928-1941).

23 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 248, sign. VI B – 5a, kart. č. 64, Rybníky. Rybářské školství. Rybářská škola ve Vodňanech - vyúčtování stavby (1927-1928), inv. č. 250, sign. VI C – 1a, kart. č. 65, Vodní stavby všeobecně, vodohospodářská škola ve Vodňanech, inv. č. 249, sign. VI B – 6a, kar. č. 64, Státní rybniční a rybářské orgány a zájmové organizace. Seznam úředníků rybniční služby přidělených okresním úřadům a seznam rybářských ústavů a institucí, rybářské spolky - výkup potoků, rybolov, rybářské závody a jiné (1930-1940). Srov. M. HULE, Rybníkářství na Třeboňsku, s. 166-167 (Vodňanská rybářská škola).

24 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 252, sign. VI C – 3a , kart. č. 66, Vodovody a kanalizace. Vodovody všeobecně - zprávy, návrhy, příspěvky, žádosti a jiné (1927-1937).

25 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 59. „Obsahuje obyčejně sloučeniny železa i manganu, hojně kyseliny uhličité, a je tedy nutno zbavovati ji škodlivých látek cestou chemickou. Tato zařízení zase zdražují stavbu vodovodů a jejich provoz. Dalšími nepříznivými následky uvedených geologických a hydrologických poměrů jižních Čech je, že velká spotřebiště, ležící mimo oblast třetihorních náplavů, mohou získati potřebné množství spodní vody (z vývěrů a studnami) s velikými obtížemi a musí se proto spokojiti s náležitě upravenou vodou povrchovou.“

26 Tamtéž, s. 60. Srov. Otakar ŠULC, Stavby vodovodní v jižních Čechách od r. 1918, in: Sborník SIA, České Budějovice 1938, s. 230-235. Na s. 232 uvádí: „Ze 211 obcí, které byly zásobeny vodou z vodovodů již před r. 1918, přikročilo však k výstavbě nového vodovodu po uvedeném roce ve jmenovaných okresích 26 obcí, takže po roce 1918 bylo v jižních Čechách vybudováno celkem (133 + 26 =) 159 vodovodů. Podle statistiky z r. 1930 připadá na uvedené jihočeské okresy 1.354.643 obyvatel, z nichž jest ve 344 obcích zásobováno vodou z vodovodu dosud 382.033 - t. j. 28,46 %.“

27 Tamtéž, s. 60. SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 253, sign. VI C – 3b , kart. č. 66, Vodovody a kanalizace. Skupinové, městské a obecní vodovody, rekonstrukce a zřizování veřejných studní - zprávy, návrhy, subvenční žádosti, investiční půjčky, státní příspěvky, komunální zápůjčky a jiné - abecedně dle obcí B – Z (1926-1941).

28 Tamtéž, s. 61. Srov. O. ŠULC, Stavby vodovodní, in: Sborník SIA, s. 230-235. Na s. 232 uvádí: „... okrouhle 110 vodovodních staveb s rozpočtovým nákladem as 90.000.000 Kč - v přípravné stadiu jest nyní 18 projektů s rozpočtem okrouhle 21.000.000 Kč - a možno proto očekávati, že v dohledné době přiblíží se jižní Čechy v otázce zásobení obyvatelstva vodou z vodovodů alespoň poměrům, které vykazuje země Moravskoslezská.“

29 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 253, sign. VI C – 3b , kart. č. 66, Vodovody a kanalizace. Skupinové, městské a obecní vodovody, rekonstrukce a zřizování veřejných studní - zprávy, návrhy, subvenční žádosti, investiční půjčky, státní příspěvky, komunální zápůjčky a jiné - abecedně dle obcí B - Z (1926-1941).

30 Václav ČERNÝ, Vodárenství v republice Československé, in: katalog výstavy Plyn - voda a zdravotní technika, Praha 1937.

31 Otakar ŠULC, Stavby vodovodní v jižních Čechách od r. 1918, in: Sborník SIA, České Budějovice 1938, s. 232-233.

32 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 253, sign. VI C – 3b , kart. č. 66, Vodovody a kanalizace. Skupinové, městské a obecní vodovody - abecedně dle obcí B - Z (1926-1941). V případě města Českých Budějovice se jednalo o obce Suché Vrbné a Mladé.

33 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, Praha 1937, s. 62. „Odvodnění obcí je v jižních Čechách teprve v počátcích. Před rokem 1918 nebylo v jihočeských městech soustavné kanalisace, dokonale technicky vyřešené. Avšak v nové době uznává se obecně nutnost pečovati o řádné odvodnění obcí, zejména tam, kde postaven byl vodovod.Osm jihočeských obcí uskutečnilo v posledních letech kanalisační projekty, a z těch dvě odvodnění dovršily i zřízení čistíren: jsou to Přeštice a Domažlice. Zejména domažlická čistírna vyhovuje technickým požadavkům a bude jistě vzorem mnohým obcím ostatním.“

34 Tamtéž. SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 243, sign. VI A – 1a, kart. č. 64, Vodní hospodářství a vodní stavby. Vodní hospodářství. Všeobecně. Hydrologie - expertiza pro odpadní vody u zemského úřadu; inv. č. 250, sign. VI C – 1a, kart. č. 65, Vodní stavby. Vodní stavby všeobecně. Finanční účast státu na zemědělsko-technických pracech v jižních Čechách, seznamy připravených státních vodohospodářských staveb, vodohospodářský plán pro jižní Čechy, programy vodohospodářských prací, úpravy vodních toků a nádrží, investiční požadavky, subvence, úvěry, přednášky a jiné (1926-1941); inv. č. 254, sign. VI C – 3c, kart. č. 66, Kanalizace. Projekty, subvence, úvěry, žádosti, kolaudace, zprávy - abecedně dle obcí D - V (1931-1941).

35 Josef STOCKÝ, Jihočeské voroplavné řeky, in: Sborník SIA, s. 214-222; Střední Vltava, Zprávy jednoty povltavské, 1904, s. 28 uvádí závěrečné číselné údaje: Už roku 1869, kdy byla dobudována „Dráha císaře Františka Josefa“, se vodní doprava v jižních Čechách omezila výhradně na voroplavbu. Lodní doprava na střední Vltavě, která v roce 1860 činila 38 140 tun, klesla v roce 1871 už jen na 10 086 tun a v roce 1887 dokonce jen na 2 400 tun. Stalo se pravidlem, že se lodě nevracely zpět. Byly stavěny jako tzv. „naháče“ a prodávány v Polabí i s nákladem. Samotné potom sloužily jako materiál ke stavbě labských lodí. Pro lodní dopravu se využívalo pouze části řeky, a to v délce asi 100 km od Orlíka do Prahy.

36 Jan ČÁKA, Zmizelá Vltava, Beroun 1996.

37 Podrobněji viz: Daniel KOVÁŘ, Příběhy budějovických pomníků, České Budějovice 2000, s. 29-67.

38 Tamtéž, s. 214. SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 254, sign. VI C – 3c, kart. č. 66, Kanalizace. Projekty, subvence, úvěry, žádosti, kolaudace, zprávy - abecedně dle obcí D - V (1931-1941); inv. č. 255, sign. VI C – 4a, kart. č. 67, Regulace a meliorace. Regulace a meliorace všeobecně - projekty, návrhy, vodoprávní řízení, seznamy, přehledy, žádosti, zprávy, oběžníky, směrnice, memoranda a jiné (1926-1941); Josef ŠESTÁK, Vodní síly v jižních Čechách, in: Jan STOCKÝ, Rudolf Gustav ŠIMEK, Jižní Čechy v krajové práci, Praha 1939, s. 97.

39 Josef STOCKÝ, Jihočeské vodní hospodářství, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 62-63. „Jsou to voroplavné části řek Otavy od Srní až k dolní katastrálné hranici města Písku, Horní Vltavy od Lenory až k Rožnovu u Českých Budějovic, Malše s přítoky Černé a Puchéřským potokem od Dvořiště až k Českým Budějovicům, Nežárky od Stráže nad Nežárkou k soutoku s Lužnicí a této dále až k ústí do Vltavy.“

40 Tamtéž, s. 63. „Splavnost vyústních tratí Otavy a Malše jakož i ostatní jihočeskou část Vltavy udržuje a svými ústředními orgány spravuje ministerstvo veřejných prací. Tyto splavné trati jsou dlouhé 140 km.“ Zajímavé je srovnání nákladů, které byly vynaloženy na splavnění jihočeských toků v letech 1925-1936. Země Česká vydala v tomto období na Otavu 5.584.460 Kč, na horní Vltavu 3.816.700 Kč, na Malši 4.219.360 Kč, na Nežárku a Lužnici 4.117.860 Kč, celkem 17.738.420 Kč. V téže době vydal stát na splavnou střední Vltavu až do Kamýka 11.942.000 Kč a na dolní Otavu pod Pískem od r. 1929, kdy ji od 1.12. 1928 převzal do své správy, 1.890.000 Kč, celkem 13.832.000 Kč. Dohromady bylo státem i zemí Českou vydáno 31.570.420 Kč. SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 254, sign. VI C – 3c, kart. č. 66, Kanalizace. Projekty, subvence, úvěry, žádosti, kolaudace, zprávy - abecedně dle obcí D - V (1931-1941); inv. č. 255, sign. VI C – 4a, kart. č. 67, Regulace a meliorace. Regulace a meliorace všeobecně - projekty, návrhy, vodoprávní řízení, seznamy, přehledy, žádosti, zprávy, oběžníky, směrnice, memoranda a jiné (1926-1941).

41 Josef STOCKÝ, Vodohospodářské podnikání, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 65-77. Někdy se též používal název „lex Dostálek“ vzhledem k zásluhám ministra veřejných prací o uskutečnění fondu. Svým způsobem to byla i reakce na teoretické úvahy a následující rozsáhlé přípravy o využití jihočeských vodních toků. Ovšem přitom se ukázala právě jejich konečná nerealizovatelnost.

42 Tamtéž, s. 65. J. ŠESTÁK, Vodní síly v jižních Čechách, in: J. STOCKÝ, R. G. ŠIMEK, Jižní Čechy v krajové práci, s. 97-98 uvádí: „Z desetiletého přehledu voroplavby v období 1928-1937 je patrno, že maximum splaveného dříví na Vltavě u Budějovic bylo v roce 1930, kdy dosáhlo 47.300m³, minimum v roce 1933 hodnotou 3.120 m³; v roce 1937 bylo splaveno 8.160 m³. Na Malši bylo maximum v roce 1928 hodnotou 14.000 m³, minimum v roce 1931bylo 6.870 m³, v roce 1937 bylo splaveno 10.200 m³; jak patrno, bylo po Malši dopraveno v posledních letech více dříví, než na Vltavě.“ Při přepočtení koeficientem 0,6 to bylo v roce 1930 na Vltavě 28.380 tun dřeva, na Malši maximum bylo v roce 1928 v přepočtu 8.400 tun. Podle SOA Třeboň, fond OŽK, sign. 6 D – 11, kart. č. 303 dosáhla vorová doprava na střední Vltavě 148.934 tun dopraveného dříví v roce 1930. Ze zprávy Jednoty povltavské Střední Vltava, Zprávy jednoty povltavské, 1904, s. 40-41 uvádí, že celkový roční vývoz dřeva do Německa po Labi před první světovou válkou byl průměrně 600.000 m³, v rozpise na jednotlivé přítoky Vltavy se např. u Malše uvádí 35.000 m, což bylo přepočteno okolo 21.000 tun. Z toho nám vyplývá, že v roce 1928 dosažené maximum splaveného dřeva bylo vlastně pouhých 40 % splaveného dřeva před první světovou válkou na stejné řece.

43 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 16, sign. I A – 2l, kart. č. 2, Odbory ústředí. Vodohospodářský odbor (1926-1939); Srov. Antonín NIKENDEY, Schwarzenberský průplav, in: SIA. Jihočeská technická práce, České Budějovice 1938, s. 175-177. K osobě Josefa Rosenauera (1735-1804) viz: Josef WENZIG, Johann KREJČÍ, Der Böhmerwald, Praha 1860; František Adolf ŠUBERT, Karel LIEBSCHER, Čechy společnou prací spisovatelů a umělců českých, díl první, Šumava, Praha 2000 (reprint původního vydání). Zajímavé srovnání nabízí práce: Friedrich BERNAU, Der Böhmerwald, Praha 1900.

44 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 250, sign. VI C – 1a, kart. č. 65, Vodní stavby. Vodní stavby všeobecně. Seznamy připravených státních vodohospodářských staveb, vodohospodářský plán pro jižní Čechy, programy vodohospodářských prací, úpravy vodních toků a nádrží a jiné (1926-1941).

45 Josef STOCKÝ, Jihočeské voroplavné řeky, in: Sborník SIA, České Budějovice 1938, s. 214-222. Pět ing. napsalo tato pojednání: Václav ZUMR, O vzniku voroplavby na knížecích Schwarzeberských statcích na Vltavě, s. 214-217; Václav ŠROUBEK, Řeka Otava, s. 217-218; TÝŽ, Řeka Vltava, s. 218-219; Ladislav FRÖSSEL, Řeka Malše, s. 219; Karel ČIHÁK, Řeka Sázava, s. 220; Josef STOCKÝ, Řeka Lužnice, s. 220-222.

46 Střední Vltava, Zprávy jednoty povltavské, 1904, s. 49 uvádí: „Doprava opačným směrem by si nutně vyžádala řadu zdymadel. Například návrh ing, Deutsche v roce 1884 na dosažení splavnosti Vltavy až do Českých Budějovic předpokládal v délce 146 km 62 zdymadel.“

47 Tamtéž, s. 42, s. 62. V důsledku toho by se plavba vorů z Českých Budějovic do Prahy, která v průměru, při normálním stavu řeky, trvala 2-3 dny, zatímco z Vyššího Brodu do Prahy 4-5 dnů, protáhla na 12-14 dnů, tedy na velice dlouhou dobu, což by též vedlo k jejímu jistému zdražení.

48 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 250, sign. VI C – 1a, kart. č. 65, Vodní stavby. Vodní stavby všeobecně. Seznamy připravených státních vodohospodářských staveb, vodohospodářský plán pro jižní Čechy, programy vodohospodářských prací, úpravy vodních toků a nádrží a jiné (1926-1941). Dlouho se též diskutovala a zvažovala varianta o přímé dopravě dřeva na lodích na sever a zpět se měly lodě vracet naložené uhlím, především hnědým. Své rozhodující „slovo“ v podobě zamítnutí diskutované varianty však řekla nevyřešená finanční otázka značně velkých investic (a svým „způsobem“ také zcela nenávratných!). Je proto pochopitelné, že zvláštní zájmy ekonomicky i politicky slabších jihočeských podnikatelů a národohospodářů tak nebyly a ani nemohly být v souladu s tehdejšími ekonomickými zájmy a národohospodářskými problémy vyspělejších a hospodářsky i politicky zdatnějších podnikatelů z jiných regionů, tím pádem nebyly ani v možné a pro NSJ tolik potřebné relaci se zájmy země a státu (ČSR). Navíc vyvážené dřevo z regionu NSJ bylo dopravováno v podobě suroviny nebo, v lepším případě, jako hrubý produkt či polotovar, než v podobě kvalitních a dobře prodejných výrobků obsahujících větší množství lidské práce. Jinými slovy, převažovala kvantita nad kvalitou.

49 Srov. Theodor ŽÁKOVEC, Lanna. Příspěvek k dějinám hospodářského vývoje v Čechách a v Československu, Praha 1936. Kniha pojednává o počátcích technicky budované plavby na řece Vltavě a Lužnici. Srov. Václav ZUMR, O vzniku voroplavby na knížecích Schwarzenberských statcích na Vltavě, in: Sborník SIA, České Budějovice 1938, s. 214-217.

50 Josef STOCKÝ, Vodohospodářské podnikání, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 65 uvádí: „Řeka Vltava, tvořící osu Čech, byla odjakživa důležitou komunikační tepnou pro dopravu soli i jiného zboží z Rakouska ku Praze. Ještě dnes připomínají četné budovy t. zv. „solnice“, jakož i zbytky plavební komory u Županovic slávu této vltavské éry, do níž však rušivě zasáhl v druhé polovici minulého století nečekaně rozvoj železniční dopravy. Živý ruch na Vltavě od té doby ztichl a jen voroplavba obstála v konkurenci se zánovním dopravním prostředkem.“

51 Josef STOCKÝ, Jihočeské voroplavné řeky, in: SIA. Jihočeská technická práce, České Budějovice 1938, s. 214. Na s. 7 je ve stati „Na uvítanou účastníkům sjezdu SIA v Českých Budějovicích v roce 1938“ tehdejší starosta města Českých Budějovic dr. Alois Neuman uvedl tuto myšlenku: V jižních Čechách se cítila zvlášť silně pravda skrytá ve slovech prezidenta Beneše, která řekl československým technikům jako příkaz jejich poslání: „Musí - chápajíce poslední vývojové fáze techniky - spoluvytvářet vnitropoliticky s politiky, právníky, filosofy, lékaři a kulturními pracovníky, sociálně nové společenství národní a sociální solidarity, v němž všecky velké výsledky moderní techniky budou dány do služby nového všeobecného společenství, nové sociální mravnosti, nové účelné a spravedlivě spravované národní a státní společnosti“

52 Roman KARPAŠ, Jiří ZÁLOHA, Album starých pohlednic Českokrumlovsko. Album alter Ansichtskarten von Böhmisch Krumau und Umgebung, Liberec 2001; Z nepřeberné plejády památek např. Pozoruhodné vodní stavby na Šumavě - Schwarzenberský plavební kanál (Schwarzenberská stoka) vybudovaná (s přestávkami) v letech 1789-1822. Sloužila k plavení dřeva a zásobování palivovým i stavebním dřevem pro potřeby bývalého hlavního města rakousko-uherského mocnářství Vídně z kdysi tak těžko přístupných Schwarzenberských lesních komplexů na Šumavě. Projektantem a částečně i stavitelem byl chvalšinský rodák a schwarzenberský lesní inženýr Josef Rosenauer. Ten byl též projektantem druhého zdejšího plavebního kanálu na Šumavě. Ten je označován jako kanál Vchýnického (Vchýnicko-tetovského) a byl postaven v oblasti řek Vydry a Křemelné v letech 1799-1801. Stalo se tak po zakoupení prášilského panství knížetem Josefem Schwarzenberkem. Podrobněji: Stanislav CHÁBERA a kolektiv, Příroda na Šumavě. Přírodovědný průvodce, České Budějovice 1987, s. 70-72; nebo: KOLEKTIV autorů, Šumava. Příroda. Historie. Život, Praha 2003.

53 Jan ČÁKA, Zmizelá Vltava, Beroun 1996, 1997², Praha-Litomyšl 2002³, s. 56-69 (kapitola Šífy a šífaři). Zajímavé srovnání nabízí práce: Emanuel CHALUPNÝ, Vltava, Praha 1914, 1925 (druhé rozšířené vydání); TÝŽ, Vody, Praha 1929, 1935²; dále: Čeněk ZÍBRT, Dopisy týkající se prodeje a plavby soli po Vltavě v letech 1591-1599 (Z rukopisu dvorní knihovny mnichovské), Praha 1890; ČECHY. Díl II. Vltava. Společnou prací spisovatelů a umělců českých vede Fr. Ad. ŠUBERT. Spoluautor dílu II. F. A. BOROVSKÝ. Obrazovou část pořádá Karel Liebscher, Praha 1883, reprint Praha 2000²; Střední Vltava - výsledky pojížďky po Vltavě z Českých Budějovic do Prahy, pořádané r. 1903 Jednotou povltavskou. Zprávy Jednoty povltavské č. 6, České Budějovice 1904; Eduard CHARVÁT, Střední Povltaví (od Červené n. Vltavou ke Svatojánským proudům), Praha 1922; Cyril STRAKA, Svatojánské proudy a splavnění horní Vltavy (Rozpravy Česká akademie věd a umění, třída I., č. 68), Praha 1924; Z. TLAMICH, Svatojánské proudy a Posázavská stezka, Praha 1926; Josef SAKAŘ, Dějiny vltavské plavby (Ročenka spořitelny města Týna nad Vltavou), Týn nad Vltavou 1928; Střední Povltaví a jeho budoucnost (Svaz rodáckých spolků), Praha 1930; Vltavská vodní cesta z Prahy do Českých Budějovic, díl I., Střední Vltava (sborník), Praha 1942; Jaroslav DOSTÁL, Střední Povltaví - západní část, Praha 1948; Vladimír SCHEUFLER - Václav ŠOLC, Topografie střední Vltavy, Český lid 48/1961, s. 153-165; M. RIEDL, Střední Povltaví, Praha 1964; V. SCHEUFLER, Počátky voroplavby v Čechách, Český lid 49, 1962, s. 9-15; TÝŽ, Voroplavba na Vltavě a přítocích v období kapitalismu, Zprávy Čs. spol. pro dějin věd a techniky 6/1967, s. 38-47; V. SCHEUFLER – V. ŠOLC, Voroplavba na jihočeských tocích, Opera etnologica, sv. 5, ČSAV, Ústav pro etnologii a folkloristiku, Praha 1970; Josef HONS, Vodní cesta vltavská v mapách a pláncích. Údobí nástupu vědy v 18. století, Dějiny vědy a techniky 4/1972, s. 202-220; M. LUDVÍK, Střední Povltaví, Praha 1984; Milan HLAVAČKA, Dějiny dopravy v českých zemích v období průmyslové revoluce, Praha 1990, s. 176 - Mapa - Plavba a voroplavba v českých zemích koncem 70. let 19. století; V. SCHEUFLER - V. ŠOLC, Já jsem plavec od vody, České Budějovice 1986, J. DVOŘÁK, Vzpomínka na 90. výročí „pojížďky po Vltavě z Českých Budějovic do Prahy v květnu 1903“, JSH 62, 1993, s. 222-223; Dagmar BLÜMLOVÁ, Krajina v díle E. Chalupného - prostor pro rekonstrukci osobnosti tvůrce i syntézu jeho díla (Pokus o rehabilitaci knih Vltava a Vody), in: Josef ZUMR (ed.), Emanuel Chalupný, česká kultura, česká sociologie a Tábor (Sborník příspěvků ze stejnojmenného symposia, konaného ve dnech 2.-3. října 1998 v Táboře), Praha 1999, s. 193-200; SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 197, sign. VI A 8a, kart. č. 51, A. Doprava, 8. Říční doprava - Splavnost Vltavy k účelům říční dopravy, stavba zdymadel (1926-1937), voroplavba (1923-1938).

54 Miloš Vondruška (redigoval), Jihočeská technická práce. Sborník SIA 1938, České Budějovice 1938; Josef HONS, Dejiny dopravy na území ČSSR, Bratislava 1975; Otto ZWETTLER, Historickogeografický obraz jižních Čech v letech 1900-1914, Brno 1984; Ivo HAJN, Koněspřežní železnice České Budějovice - Linec - Gmunden, České Budějovice 2004.

55 Diderot. Velká všeobecná encyklopedie, díl 3., bur-daz, Praha 2000, s. 405; Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském. Napsali F. MAREŠ a J. SEDLÁČEK. Svazek první, okolí Krumlova. Praha 1918, s. 24-27, August SEDLÁČEK, Místopisný historický slovník království Českého, Praha 1909, s. 111, Václav KOTYŠKA, Úplný místopisný slovník Království Českého, Praha 1895, s. 168, ("pivovar (vár. 60 hl., 14 800 hl. roč.), zhotovování holí, doly na tuhu (největší v Rakousku, zaměstnáno 630 dělníků, kteří dobyli r. 1891 73 926 q tuhy v ceně 392 500 zl.). Obyvatelé mají hlavní výživu v tamních dolech na tuhu."), Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I., A-H, Praha 1954, s. 321, Emanuel POCHE a kol., Umělecké památky Čech. 1., [A-J], Praha 1977, s. 182, Jiří ZÁLOHA, Šumava od A do Z, České Budějovice 1984 (druhé vydání), s. 22, Hana HLUŠIČKOVÁ a kol., Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. díl, A-G, Praha 2001 (2002), s. 493 (heslo Černá v Pošumaví).

56 Das Dorf Stuben und das Grafitwerk Schwarzbach in Böhmerwalde, České Budějovice, b. d.; Za domovem. Vlastivěda Čech, Praha b. d., s. 104-105 (Názorná ukázka propojení obecných věcí spojených s těžbou, zpracováním a využitím tuhy - grafitu a potřebných vlastivědných informací!); J. DVOŘÁK, Z fondu Schwarzenberská báňská správa Černá v Pošumaví, (1835) - 1906 - 1945 ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Český Krumlov, HG 31. Zdeňku Boháčovi „in memoriam“, Praha 2001, s. 47-65.

57 Jaroslav CÍCHA, Jeskyně a historická důlní díla v jižních Čechách a na Šumavě. Höhlen und Historische Grubenbauten in Südböhmen und Böhmerwald. Caves und Historical Mine in South Bohemia and in Šumava Moutains, Plzeň 1999, s. 69-75, zde s. 79; František JERHOT, Jihočeské železnice, in: M. Vondruška, Jihočeská technická práce, s. 159- 161 (Jihočeské dopravnictví). Trať vedla z Českých Budějovic do Českého Krumlova (20.12.1891 byla do Kájova zahájena pravidelná přeprava), dále do Černé v Pošumaví a Nové Pece (4.7.1892) a dovedená nakonec (15.11.1910) až do bavorského Haidemühle.

58 Daniela NOVOTNÁ a kol., Navštivte ... Technické památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Praha 2004, tuhový důl v Českém Krumlově - s. 31; Historický atlas měst České republiky, sv. 11, Český Krumlov, Praha 2003, mapový list č. 11. Mapa č. 17: Mapa tuhových důlních polí na Českokrumlovsku, poč. 20. stol.; Region Český Krumlov. Interactive Guide, 2000, Vše o Českokrumlovsku, Everything About the Český Krumlov Region, Alles über Region Český Krumlov. Obsahuje tyto informace: Zámek, město a region, současnost a historie, aktuální dění, obce a města, ubytování, stravování, firmy a podniky, státní instituce, zdravotnictví, školství, společenská sdružení a zájmové organizace, kulturní a historické památky, turistické a přírodní zajímavosti, lokality specifického kulturního, turistického či přírodního významu, Českokrumlovsko ve třech jazykových mutacích – čeština, angličtina, němčina. Vše obsahují webové stránky: www.ckrumlov.cz

59 Vojtěch KOCOUREK, Železnice v jižních Čechách, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 29-31.

60 SOA Třeboň, pobočka ČK, Fond BS Č, inv. č. 115, sign. 201 S, kart. č. 16, Popis tuhových dolů,

61 Josef HONS, Doprava, in: František JÍLEK (ed.), Studie o technice v českých zemích 1800-1918. Díl III., Údobí průmyslové revoluce, Praha 1985, s. 239-296; Jan KOŘAN, Topografie a dějiny dolování grafitových ložisek jihočeských, 16, Praha 1949, s. 465-519 (Zvláštní otisk ve Sborníku státního geologického ústavu čsl. republiky, Svazek XVI., 1949, 56 s., s mapou tuhové oblasti v Černé v Pošumaví).

62 Srov. Hans SCHREIBER, Moore des Böhmerwaldes und des deutschen Südböhmens (Rašeliniště Šumavy a německých jižních Čech), Sebastiansberg 1924; J. ŠANOVEC, Rašeliny, jejich odvodnění a využití, Praha 1947; J. SPIRHANSL, Rašelina, její vznik, těžba a využití, Praha 1951.

63 Srov. Václav POLÁK, Těžba rašeliny, in: Šumava. Příroda. Historie. Život, s. 627-632. Na s. 629 uvádí, že těžař byl odměňován podle počtu vytěžených borek, jejich počet se pohyboval podle zdatnosti od 3.000 do 5.000 kusů za den při desetihodinové pracovní době. Vždy ale též hodně záleželo na velikosti borek i na pracovnících (většinou to byly ale ženy), které borky na trakařích či kolečkách odváželi k sušení. Přitom zkušený a zdatný těžař dokázal vytěžit až 6.000 borek. Většinou nejsou známé potřebné údaje o výši těžby rašeliny. V. Polák uvádí, že v grafitových závodech v Černé v Pošumaví bylo v r. 1900 spáleno asi 132.000 q rašeliny, což je v přepočtu 1.320.000 kilogramů nebo 13.200 tun!

64 Nikolaus HERRMANN, Die Fürst Schwarzenberg´schen Grafitwerke bei Schwarzbach in Südböhmen, 1812 - 28. September - 1912, Ein historischer Rückblick anlässlich des 100jährigen Bestandes, (Zusammengestellt von Bergdirektor Nikolaus Herrmann), Praha 1912.

65 Jiří MAJER, Hornictví, in: Ivan SMOLKA ve spolupráci s redakčním kolektivem a Jaroslavem FOLTOU, Studie o technice v českých zemích 1918-1945 - V. (1. část), Praha 1995, s. 63-112, zejména s. 96 (3.14.1. Tuha); František JÍLEK (ed.), Studie o technice v českých zemích 1800-1918. Díl I.-IV., Praha 1983-1986; Alois PARMA, Průmysl. Hornictví. Tuha, sůl, nafta, in: Československá vlastivěda. Technika, díl IX., Praha 1929, s. 32-34 (Tuha), citována s. 32. Srov. Československá vlastivěda. Příroda, díl I., Praha 1930, s. 293-294, dále též s. 339; 458; S. CHÁBERA, Šumavská ložiska grafitu, Šumava 12, Vimperk 1979, s. 3-4; Srov. J. MAJER, Hornictví, in: Hana HLUŠIČKOVÁ a kol., Technické památky, 1. díl, A-G, Praha 2001 (2002), s. 493 (heslo Černá v Pošumaví); KOLEKTIV autorů, Šumava. Příroda. Historie. Život, Praha 2003, s. 133-134, Nerostné suroviny, minerály a půdy. Ložiska nerudných surovin. Ložiska tuhy (oddíl Příroda, geologie a hydrologie, nerostné suroviny).

66 SOA Třeboň, pobočka ČK, Fond BS Č, inv. č. 158, sign. 2430 S, kart. č. 57.

67 Zdeněk JINDRA, První světová válka, Praha 1984; TÝŽ, Der Rüstungskonzern Fried. Krupp AG. 1914-1918. Die Kriegsmateriallieferungen für das deutsche Heer und die deutsche Marine, Praha 1986.

68 J. DVOŘÁK, Těžba a zpracování jihočeské tuhy v letech první světové války 1914-1918, in: Jiří PETRÁŠ, Regiony a první světová válka. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích dne 12. listopadu 1999, České Budějovice 2001, s. 52-58.

69 SOA Třeboň, pobočka ČK, Fond Báňská správa - Černá (dále jen BS Č), (1835) - 1906-1945, Inventář: II/ ČK 3, František Navrátil, Anna Mráčková - 1965.

70 J. DVOŘÁK, Těžba tuhy ve Schwarzenberských grafitových dolech v Černé v Pošumaví-Schwarzbachu v první polovině 20. století, in: Studie k moderním dějinám. Sborník prací k 70. narozeninám Vlastislava Laciny. Uspořádali Josef HARNA a Petr PROKŠ, Praha 2001, s. 279-289.

71 W. LEX, Die Schwarzenberg´schen Grafitwerke zu Schwarzbach in Böhmen und Wappoldenreith in Niederösterreich, Prag 1929.

72 SOA Třeboň, pobočka ČK, Fond BS Č, inv. č. 115, sign 201 S, krt. Č. 16, Dobrá zdání o rentabilitě tuhových dolů (Rentabilitäts-Berechnung).

73 Tamtéž, inv. č. 114, sign. 200 S, kart. č. 13, Okresní skupina Východní Marky, hospodářská skupina hornictví, Vídeň 1939-1940.

74 Tamtéž, inv. č. 114, sign. 200 S, kart. č. 13, Průmyslová a obchodní komora pro Horní Rakousy, Linec, 1938-1940; Okresní skupina Východní Marky, hospodářská skupina hornictví, Vídeň 1941; kart. č. 15, Průmyslové oddělení hospodářské komory v Horním Podunají, Linec 1939-1942.

75 J. CÍCHA, Jeskyně a historická důlní díla, s. 71 a 75.

76 SOA Třeboň, pobočka ČK, Fond BS Č, inv. č. 115, sign. 201 S, kart. č. 16, Popis tuhových dolů, Popis závodu k 1.5.1938 - Krátká historie Schwarzenberských grafitových dolů a hospodářsko-technický přehled (1938). S. CHÁBERA a kolektiv, Příroda na Šumavě, s. 25: „Odhaduje se, že se v okolí Černé v Pošumaví, Mokré a Hůrky vytěžilo okolo 700.000 tun grafitu, u Českého Krumlova asi 140.000 tun, celkem v rubanině přibližně 1,4 miliónu tun. V současné době je celková roční těžba kolem 30.000 tun grafitu (Jednalo se asi o rok 1986). Navíc v severním okolí Českého Krumlova asi 20 000 tun.“ Srov. Jan KOŘAN, Topografie a dějiny dolování grafitových ložisek jihočeských, 16, Praha 1949, s. 465-519 (Zvláštní otisk ve Sborníku státního geologického ústavu čsl. republiky, Svazek XVI., 1949, 56 s., s mapou tuhové oblasti v Černé v Pošumaví), zde s. 510-511; František HERCOG, Jihočeská grafitová ložiska. Sborník Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Přírodní vědy, 4, České Budějovice 1964, s. 57-71; J. DVOŘÁK, Pokus o komparaci českých tuhových dolů se světem (Od počátků těžby až do roku 1960), Dějiny vědy a techniky 11. Rozpravy Národního technického muzea v Praze, 2003, č. 182, s. 47-59, zde s. 55-56, poznámka č. 59 a 72. Též údaje v poznámce č. 135 tohoto textu. Asi 272 600 tun grafitu připadalo na jiné grafit těžící společnosti (A. Eggert et. Co., Českých tuhových závodů, Hořického, Hůreckého, Mokranského, Žlábeckého těžařstva, Zachovy a Stifterovy společnosti).

77 Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, mapová sbírka, „Karte des Böhmerwaldsee´s der Urzeit an den Quellen der Moldau vor dem Durchbruche der Thalsperre am Kienberg uterhalb dem jetzigen Friedberg von W. Daniel Jngenier.“ - č. inv. MP 197, č. přír. 1397/56.

78 Srov. J. DVOŘÁK, Jihočeská grafitová těžařstva v regionální paměti české krajiny (Návrh na propojení památek těžby a zpracování grafitu), in: Sborník příspěvků z kolokvia Ostrava 2004, Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, Fakulta ekonomická, Katedra managementu, Ostrava, říjen 2004, s. 57-65; TÝŽ, Úprava grafitu v 18.-20. století (v českých zemích ve světle dochovaných archivních materiálů a literatury), Dějiny vědy a techniky 12. Rozpravy Národního technického muzea v Praze, 2004, č. 189, s. 67-85.

79 Šumava se rozkládá od průsmyku sv. Kateřiny až k průsmyku Vyšebrodskému. Řadí se k našim nejrozsáhlejším a nejstarším pohořím. Člení se dále na několik dílčích jednotek. Její střední část vytvářejí Šumavské pláně. Železnorudská hornatina leží na severozápadě. Na jihovýchodě leží Boubínská, Želnavská, Trojmezenská hornatina s Vltavickou brázdou. Od vlastní Šumavy se rozlišuje do Čech povlovně spadající Šumavské podhůří. To vytváří Strážovskou, Svatoborskou, Vimperskou, Prachatickou, Českokrumlovskou a Bavorovskou vrchovinu. Současně připomínám, že německý název Böhmerwald zahrnuje mimo Šumavu také Český les, kdežto český název označuje jen tu část horstva nacházejícího se na území Česka. Ve Spolkové republice Německo se toto pohoří jmenuje Bayerischer Wald a ve Spolkové republice Rakousko se nazývá Mühlviertel. (Omlouvám se všem geografům, ale musel jsem to takto upřesnit!). Podrobněji viz: KOLEKTIV autorů, Šumava. Příroda. Historie. Život, Praha 2003.

80 Srov. Eva SEMOTANOVÁ, Kartografie v hospodářském vývoji českých zemí v 19. a na počátku 20. století, Praha 1993; TÁŽ, Historická geografie českých zemí, Praha 1998, 2002²; TÁŽ, Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí, Praha 2001; TÁŽ, Atlas zemí Koruny české, Praha 2002; Eva SEMOTANOVÁ, Robert ŠIMŮNEK, Katalog Mapové sbírky Historického ústavu Akademie věd České republiky do roku 1850. Fontes Cartographici Bohemiae, Moraviae atque Silesiae, Praha 2002.

81 Karel KUKLÍK, Šumava, Praha 1984; Jaromír BENEŠ, Vladimír BRŮNA, Archeologie a krajinná ekologie, Most 1994; Martin GOJDA, Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny, Praha 2000; Václav CÍLEK, Krajiny vnitřní a vnější. Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhledny, Praha 2002.

82 První zmínka o osadě Lipno pochází z roku 1530. Německý název byl Lippen a jiný používaný název byl Lippnerschwebe. Osada byla jednou z poddanských vesnic na panství kláštera ve Vyšším Brodě. Přifařena byla pod farnost Frymburk. V minulosti osada sloužila jako přístaviště vorů , které do těchto míst připlouvaly po řece Vltavě ze šumavských lesů. Protože další úsek koryta řeky Vltavy, zejména úsek pod Čertovou stěnou, byl pro ně zcela nesplavný, vory se zde rozebíraly a kmeny se vozily pomocí povozů tažených koňmi do Vyššího Brodu. Zde se kmeny znovu svazovaly do vorů, které pak pluly po Vltavě ku Praze. Mnohé z nich se však plavily po Labi až do Hamburku. Osada byla v letech 1850-1949, s přestávkou let nacistické okupace pohraničí 1938-1945, součástí politického okresu Kaplice a soudního okresu Vyšší Brod. Osada Lipno byla součástí obce Slupečná. V letech 1949-1960 byla součástí správního okresu Kaplice. Až v 50. letech 20. století se osada stala samostatnou obcí s názvem Lipno nad Vltavou (zdejší poštovní úřad nesl toto označení od 15.9.1957). Do osady vedla elektrická železniční trať z Rybníka. Provoz na ní byl zahájen od 17.12.1911. Právě železnice nahradila náročnou přepravu klád po cestách do Vyššího Brodu. Při výstavbě sypané hráze a betonové přehradní zdi byla koncová část trasy železnice přemístěna. Lipno nad Vltavou se mocně rozrostla a zalidnila během výstavby přehrady. Obec byla v letech 1960-2002 součástí okresu Český Krumlov. Od r. 2003 je součástí správního obvodu obce s rozšířenou působností Český Krumlov, pověřený obecní úřad Vyšší Brod. Podrobněji viz: Územní veřejná správa od 1. ledna 2003 po ukončení činnosti okresních úřadů. Kraj Jihočeský, Praha, březen 2003, druhé opravené vydání. Srov. např. Historický atlas měst České republiky, sv. 11, Český Krumlov, Praha 2003 (Historický ústav Akademie věd ČR Praha). Zejména mapové listy č. 18.-24. Mapový list č. 18. Mapa č. 29: Veselý, Jiří: Okres Český Krumlov. Územní obvody soudních a politických okresů v letech 1850-1938 a 1945-1949; Mapový list č. 19. Mapa č. 30: Veselý, Jiří: Územní působnost úředního soudu Český Krumlov v době od začátku října 1938 do 1. srpna 1939; Mapový list č. 20. Mapa č. 31: Veselý, Jiří: Politické okresy Český Krumlov a Kaplice v letech 1938-1945; Mapový list č. 21. Mapa č. 32: Mapa obecních hranic Protektorátu Čechy a Morava, 1942, Mapa č. 33: Veselý, Jiří: Obce politického okresu Kaplice spravované Okresní správní komisí Český Krumlov v době od 4. června 1945 do 21. července 1945; Mapový list č. 22. Mapa č. 34: Veselý, Jiří: Změny hranic okresů Český Krumlov a Kaplice k 1. únoru 1949; Mapový list č. 23. Mapa č. 35: Veselý, Jiří: Změny hranic okresů Český Krumlov a Kaplice po 1. únoru 1949; Mapový list č. 24. Mapa č. 36: Veselý, Jiří: Obvody pověřených obecních úřadů.

83 Jaroslav KOUCOUREK, Český atlas - Jižní Čechy. Obrazový vlastivědný průvodce, Praha 2004, Lipensko I., II., III., s. 72-77. (Atlas vydává nakladatelství freytag & berndt, údaje lze hledat: www.freytagberndt.cz). Další aktuální informace o Českém atlasu lze nalézt na internetové adrese: www.cesky-atlas.cz. Celá česká republika byla autory rozdělena do 8 částí, jižním Čechám je věnován díl čtvrtý, který má podrobně popisovat 35 jejich nejzajímavějších oblastí, 46 měst a 21 turisticky atraktivních objektů (zpřístupněné zámky, církevní objekty, technické památky). Jednotlivé oddíly knihy jsou pro přehlednost označeny písmeny (A - oblast, M - města, O - objekty, T - témata). Hlavní přínos publikace, mající 390 stran, je v obrazovém fotografickém materiálu, který přesahuje 4.000 fotografií 700 míst jižních Čech (Dle mého názoru by i tento druh knih měl mít důkladně odvedenou a kvalitní recenzní práci!).

84 Nazývané někdy též „šumavským mořem“ či „jihočeským mořem“ (a v době „komunistické totality“ 1960-1989 se běžně používal, zejména pak od těch, co nemohli do tehdejší Jugoslávie k Jaderskému moři, o tzv. kapitalistických zemích nemluvě, název „moře chudých“!).

85 Lipenská přehrada. Soubor turistických map, Praha 1982, s. 1 uvádí: „Záměr postavit v této oblasti přehradu a zabránit tak opakovaným velkým záplavám, datuje se již od konce minulého století (rozumí se 19. století!), teprve po 2. světové válce byly však vytvořeny podmínky pro jeho realizaci, kdy se stávalo naléhavým i energetické využití vltavských vod při značném výškovém rozdílu mezi Lipnem a Vyšším Brodem. S přípravnými pracemi na stavbě přehrady se začalo v roce 1951 a stavba dokončena r. 1959. Bylo třeba překonat nepřízeň terénu i nedostatek lidí.“

86 Tamtéž - „Vybudováním této první přehrady na horním toku Vltavy vznikla největší vodní plocha v ČSSR - 4650 ha - s nejvyšší polohou ve střední Evropě.“

87 Podrobnější údaje: S. CHÁBERA a kol., Příroda na Šumavě, s. 75; Srov. Lipenská přehrada. Statut rekreační oblasti. Měřítko 1 : 50 000, Praha 1967; Jiří ZÁLOHA, Krajem Lipna, České Budějovice 1980; R. KARPAŠ, J. ZÁLOHA, c. d., s. 30.

88 Roman PODHOLA, Výlety za zajímavostmi Českokrumlovska, Český Krumlov 2003, s. 95 uvádí: „Každý litr vody prý tady vyrobí 1.500 W.“

89 Lipenská přehrada. Soubor turistických map, Praha 1982, s. 1.

90 Srov. Jan PODLEŠÁK, Paměť krajiny. Šumava jako ztracený společný domov Čechů, Němců a Židů, in: Zapomenuté dědictví. Vergessenes Erbe. Oprava drobných kamenných památek na Šumavě. Renovierung der kleinen Steindenkmäler in Böhmerwald, Vimperk 2004, s. 11-15. Na s. 9 Jan Podlešák v Přání na cestu uvádí: „V letech 2000-2004 probíhaly na území Národního parku Šumava opravy drobných kamenných památek, většinou sakrálního charakteru. K jejich obnově, realizované Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, se spojilo úsilí a finanční prostředky českých, německých a rakouských institucí, domácích firem a jednotlivců. Vzniklo tak úctyhodné kulturní dílo, které chce tato kniha přiblížit české, německé a rakouské veřejnosti. Kniha, jež pojednává o obnově drobných šumavských památek, se zároveň dotýká i tragické historie vzájemných vztahů Čechů a Němců ve 20. století - s cílem přispět k zahojení ran na obou stranách Šumavy. Dějiny nelze změnit, ale je možno a nutno se z nich poučit. V tomto smyslu chce kniha být i malým vkladem do procesu dorozumění a usmíření mezi Čechy a německy mluvícími sousedy. Obrazová část publikace zachycuje krásu šumavské krajiny a obnovených památek v ní. Barevné fotografie nejen zobrazují opravené objekty, ale představují i samy o sobě umělecká díla. Dokumentární fotografie a mapy pak evokují zaniklou podobu Šumavy.“ Sborník vydala Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava ve Vimperku a Rotary klub Praha.

91 Universum. Všeobecná encyklopedie, 9. díl /Sp-T, Praha 2001, s. 334-336.

92 Lipenská přehrada. Soubor turistických map, Praha 1982, s. 4 uvádí: „Harmonický rozvoj oblasti zabezpečuje územní plán z r. 1969. Šumava má kromě funkce hospodářské, vědeckovýzkumné aj. i stále rostoucí význam jako rozsáhlá oblast rekreační, proto musí být chování návštěvníků upraveno návštěvním řádem. Táboření je dovoleno jen na vyhrazených tábořištích.“ Úplný obsah „Statutu rekreační oblast Lipno“ byl uveden ve vyhlášce, kterou vydal Okresní národní výbor (ONV) Český Krumlov a Prachatice. Vybrané části vyhlášky obsahovala i mapa: Lipenská přehrada. (Vyhláška pak byla vyvěšena na některých hodně navštěvovaných a významných místech oblasti).

93 Universum. Všeobecná encyklopedie, 9. díl /Sp-T, Praha 2001, s. 335.

94 Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, „Karte des Böhmerwaldsee´s der Urzeit an den Quellen der Moldau vor dem Durchbruche der Thalsperre am Kienberg uterhalb dem jetzigen Friedberg von W. Daniel Jngenier“, č. inv. MP 197, č. přír. 1397/56, Jižní Šumava - Vodopisná mapa, formát 590/500 mm, měřítko: 1 : 150.000, barevná litografie, příloha ke knize: „Flussgebiet der oberen Moldau und der Maltsch“, orientace: sever - jih, stup. rozdělení: D 31o – 32o10, Š 48o20 – 49o5 východně od Ferro, nakladatel: Gustav Neugebauer, Prag, tiskl: Schnellpressedruck Maasch, Pilsen, Henenmuehle, Mapa Šumavského jezera , Pro JčM bylo získáno ze zrušeného muzea v Horní Plané v r. 1958. Vedle toho ještě existuje č. inv. MP 212, č. přír. 1397/58, Jižní Šumava - Vodopisná mapa, Böhmerwaldsee der Urzeit an den Quellen der Moldau vor dem Durchbruche der Thalsperre am Kienberg uterhalb dem jetzigen Friedberg von W. Daniel, Jngenier. Uprostřed vlevo vytržen kus mapy. Poznámka: Řez vltavským údolím. Vedle toho ještě existuje č. inv. MP 802 - Karte des Böhmerwaldsee, 54/64,5 cm.

95 Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, „Karte des Flussgebietes der Moldau und Maltsch bis Budweis für die Anlage der Erforderlichen Thalsperren zur Besetigung von Hochwassergefahren von W. Daniel Ingenier in Pilsen 1892“, č. inv. MP 198, č. přír. 1397/56, Mapa povodí Vltavy a Malše - Vodopisná mapa, formát 775/485 mm, měřítko: 1 : 150.000, fotolitografie, orientace: sever - jih, stup. rozdělení: D 31o – 32o40, Š 48o25 – 49o5 východně od Ferro, Nakladatel: Commissionsverlag Gustav Neugebauer, k. u. k. Buchhandlung in Prag, Graben, Tiskl, Photolitographie und Druck in Wien, Mapa povodí Vltavy a Malše k Budějovicím jako příloha potřebných přehrad k odstranění nebezpečí velkých vod. Pro JčM bylo získáno ze zrušeného muzea v Horní Plané v r. 1958.

96 S. CHÁBERA a kol., Příroda na Šumavě, s. 74.

97 J. CÍCHA, Jeskyně a historická důlní díla, s. 70.

98 Olšina, spolu se svými přítoky Špičákem, Račínským potokem, Mokrou a Černým potokem odvodňuje povodí o ploše 86,46 km² a severně od Černé v Pošumaví přivádí do chobotu Lipenské nádrže průměrně 0,89 m³.s^-1 (specifický odtok 10,34 l.s^-1.km^-2, odtokový součinitel 0,43).“ Citováno dle S. CHÁBERA a kol., Příroda na Šumavě, s. 66 (Autorem části Vodopis byl S. Chábera).

99 Současné zemské hranice mezi Čechami, Horními Rakousy a Bavorskem (červená barva), rozvodí mezi povodím Labe a Dunaje (zelená), vrstevnice po sto metrech výšky (černá), nadmořská výška v metrech (černě), pobřeží jezera (černě, jezero - See modře), hloubka pod hladinou jezera (černě), odtok horských jezer dávnověku (šedě), místo proražení Vltavy u Kienbergu / Loučovic (černě v šedé), žula (červená), rula (zelená), slída (modrá), slatiny a navrstvená rašeliniště (černá), hlína a navrstvený štěrk (fialová).

100 Velikost říčního území až do Budějovic: A) Vltavy - 1858.0 km² B) Malše - 1000.0 k m²,

z toho připadající:

a) na horní Vltavu až do Ziering.........1.224.0 km² a) na údolí Malše........................................404.0 km²

b) na Chvalšinský potok.........................136.0 km² b) na Švarcavský potok (říčka Černá)........168.0 km²

c) na Křemžský potok.............................205.0 km² c) na Stropnický potok (říčka Stropnice)...423.0 km²

d)spodní Vltavu až po Budějovice..........243.0 km²

Dohromady...........................................1.858.0 km² Dohromady..............................................1.000.0 km²

Plocha dohromady................................2.858,0 km² nebo 49.7 čtverečních mílí.

101 Vysvětlení značek: Říšské a zemské hranice (růžová), vodní terč pro proud, řeku a potok (zeleně a čárky), stanice na měření množství deště (červené kolečko), vodoměrná stanice (červený bod), nadmořská výška vodoměrné stanice (červeně podtrženo), množství deště v mm (modře), nadmořská výška kóty (černě).

102 Označení polohy přehrad (údolních přehrad) - u Strážného.

103 Srov. Jan MUNZAR, Protipovodňové instrukce v českých zemích v minulosti, HG 31, Praha 2001, s. 163-189.

104 Podrobněji: Ivan JAKUBEC, Říšský vodocestný zákon č. 66/1901 jako fenomén hospodářských dějin a DVT?. Dějiny vědy a techniky 12. Rozpravy Národního technického muzea v Praze, 2004, č. 189, s. 52-58.

105 Tamtéž, s. 54. I. Jakubec připomíná jednání mladočechů s ministerským předsedou Ernstem von Koerberem a jeho příslib vyjít vstříc českým požadavkům v souvislosti s podporou výstavby alpských drah. To uvádí i Otto URBAN, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982, s. 511-512.

106 Antonín SMRČEK, Otázka čs. průplavů za posledních sedmdesát let, in: Josef STOCKÝ, Sedmdesát let technické práce, Praha 1935, s. 56-59, zde s. 56. Srov. I. JAKUBEC, Říšský vodocestný zákon, s. 53-55. V poznámkách 1-17 uvedeny patřičné prameny a literatura k problematice vodních cest a průplavů!

107 I. JAKUBEC, Říšský vodocestný zákon, s. 55-58, reakce pánů poslanců a vlády.

108 Tamtéž, zejména s. 55. Na druhé straně musíme připustit, že všechno špatné může být někdy i k něčemu dobré, a zase naopak, jak učí dialektika. V důsledku toho nebyla kanalizovaná řeka Vltava od Vyššího Brodu, Třeboňskem nevede kanál Dunaj - Vltava od Vídně, nebyly postaveny dva vedlejší průplavy z Českých Budějovic do Lince a na Untermühl na Dunaji. Ten první projekt předložil r. 1896 Ing. Urbanitzky a ten druhý továrník Poeschl v r. 1897. Pro překonání rozdílů výšek byly navrženy lodní železnice. Jak píše prof. ing. Antonín Smrček, byla po roce 1900 následující situace - „Tou dobou byla manie navrhovati k překonávání výšek lodní železnice o co největším spádu. Byla pro ně živena nálada takřka v celém technickém světě. Té podlehlo i vídeňské ředitelství vodocestné a pracovalo proto na projektu trasy zdvihadlové, aniž ještě znalo jeho typ!“ A. SMRČEK, Otázka čs. průplavů za posledních sedmdesát let, in: Josef STOCKÝ, Sedmdesát let technické práce, Praha 1935, s. 57.

109 Vodohospodářské podnikání ministerstva veřejných prací v oblastech jihočeských, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 65-77. Autor není u článku a ani v přehledu autorů a jejich příspěvků výslovně a přímo uveden! Osobně se ale domnívám, že autorem, který vycházel z několika dalších zdrojů, mohl být Josef Stocký (1890-1938), starší bratr Jana Stockého. I když nebyl zaměstnancem ministerstva veřejných prací, byl technickým radou Zemského úřadu, měl vodohospodářství ve svém referátu v rámci NSJ. Autor na s. 71 doslova uvádí: „Pokud se týče Vltavy, je klíčem k jejímu ovládnutí vybudování přehrad v jižních Čechách, hlavně na pramenech Vltavy a Otavy. Potřebnost těchto přehrad, a to zejména na Vltavě u Želnavy a v prameništi Otavy na Křemelné u Stodůlek, byla zjištěna již v letech předválečných, kdy také jejich výstavba již byla zamýšlena.“ (V letech předválečných = v letech před první světovou válkou 1914-1918).

110 Miroslav ZÁTKA, Průmysl jihočeský, předpoklady jeho udržení a rozvoje, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 108-115, zde s. 110.

111 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 250, sign. VI C – 1a, kart. č. 65, Vodní stavby. Vodní stavby všeobecně.

112 Vodohospodářské podnikání ministerstva veřejných prací v oblastech jihočeských, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 73.

113 Tamtéž, s. 72; SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 261, sign. VI C – 5c, kart. č. 69, Hrazení bystřin, nádrže, přehrady a rybníky. Přehrady: u Želnavy (1934-1937).

114 Tamtéž. Publikace dále uvádí: „Celkový roční průměrný odtok Vltavy v místě přehrady činí 292,5 mil. m³, čili průměrně 9,27 m³/vt., při čemž povodně přes 100 m³/vt. se objevují i po pěti letech, a naopak letní minima jsou velmi nízká (roku 1911 jen 1,14 m³/vt). Vlivem nádrže snížila by se většina katastrofálních velkých vod až k ústí Malše o 50 %. Letní minima by bylo možno zlepšiti na 3,4 m³/vt., normálně by byl pak odtok vyrovnán as na 7 m³/vt.“

115 Tamtéž. Zvýrazněná kurzíva odpovídá kurzívě v originálním textu!

116 W. LEX, Die Schwarzenberg´schen Grafitwerke zu Schwarzbach in Böhmen und Wappoldenreith in Niederösterreich, Prag 1929; Josef FORMÁNEK, Jaroslav KŘÍŽEK, Karel ŠTĚPÁN, Grafit, jeho těžba, úprava a použití v průmyslu, Praha 1963.

117 SOA Třeboň, fond NSJ, inv. č. 261, sign. VI C – 5c, kart. č. 69, Hrazení bystřin, nádrže, přehrady a rybníky. Přehrady: u Lipna (1937).

118 Vodohospodářské podnikání ministerstva veřejných prací v oblastech jihočeských, in: Jan STOCKÝ, Jižní Čechy, s. 72. Srov. J. KOUCOUREK, Český atlas - Jižní Čechy. Obrazový vlastivědný průvodce, Lipensko III., s. 76-77 (Původní tok Vltavy na mapě z roku 1936 - s. 76).

119 Dějiny hospodářství českých zemí od počátků industrializace do současnosti, III. díl, 1918-1945. Red. Vlastislav LACINA a Jaroslav PÁTEK, Praha 1995. Srov. též Jozef FALTUS - Václav PRŮCHA, Hospodářské dějiny, Praha 1992; Karel PŮLPÁN, Nástin českých a československých hospodářských dějin do roku 1990, I., II. díl, Praha 1993; Milan MYŠKA, Problémy a metody hospodářských dějin, Ostrava 1995; Zdeněk JINDRA, František SVÁTEK, Jiří ŠTAIF, Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin. Sv. 1., Praha 1997; Vlastislav LACINA - Lubomír SLEZÁK, Hospodářský vývoj první ČSR v největší historické literatuře, in: Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii, Praha, Historický ústav AV ČR 1998, s. 145-160; Kolektiv autorů za redakce Eduarda KUBŮ a Jaroslava PÁTKA, Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami, Praha 2000; Jana GERŠLOVÁ, Podnikatelské osobnosti 19. a první poloviny 20. století v Evropě, Karviná 1994; Jana GERŠLOVÁ, Milan SEKANINA, Zrození nové doby. Stručné hospodářské dějiny českých zemí do konce 80. let 20. století, Ostrava - Valašské Meziříčí 1999; J. GERŠLOVÁ, M. SEKANINA, Lexikon našich hospodářských dějin. 19. a 20. století v politických a společenských souvislostech, Praha 2003; Václav PRŮCHA a kolektiv, Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992, 1 díl, Období 1918-1945, Brno 2004; Vlastislav LACINA, Zlatá léta československého hospodářství /1918-1929/, Praha 2000; Eduard KUBŮ, Helga SCHULTZ (Hg.), Wirtschaftsnationalismus als Entwicklungsstrategie ostmitteleuropäischer Eliten. Die böhmischen Länder und die Tschochoslowakei in vergleichender Perspektive, Praha - Berlin 2004.

120 J. DVOŘÁK, K dějinám jihočeského regionalismu, JSH 64, 1995, s. 140-150.

Jiří Dvořák: Vodní stavby Jižních Čech v plánech i v realitě

Vyhledávání

Kontakt