Pražské jaro

         Stojí a dívá se na ně. Ten  pronikavý pohled korunuje celkový dojem  jeho skoro až nelidské krásy. Krásy rytíře, přicházejícího zachránit princeznu, deus ex machina na pozadí zkázy, plamenů a výkřiků děsu a hrůzy. Rytíř přichází odseknout hlavu zlé sani ... 

         Vzduch již voněl jarem. Eva Weberová, oblečená pouze v lehkém kostýmku, otevřela okno kanceláře a s úsměvem se nadechla čerstvého ranního povětří. Měla tohle roční období ráda, vždy v ní vyvolávalo pocit jakési nespecifikované naděje. Ne nadarmo dříve slavili lidé začátek roku právě s příchodem jara, pomyslela si. Jako kdyby všechno začínalo od začátku. A tahle práce byla pro ni také novým začátkem. Líbilo se jí tady.

         Chvilku sledovala ruch dole na ulici, tu změť automobilů a tramvají, vždyť i tohle pro ni bylo nové. Prahu si zamilovala velice rychle a kvapně pulsující tep metropole stále zlepšoval její dojem z překrásného města. Jaká změna proti nudě v zešedlé okresní periferii tam nahoře, kde žila sama se všemi svými vzpomínkami a nočními můrami. Sbohem, minulosti!

         Pokoušela se pracovat, ale euforie ji nutila neustále vstávat a poletovat po kanceláři. I ten pohled z okna je nádherný – dívá se přímo na budovu nejkrásnějšího pražského nádraží. V minulosti vystřídalo mnohá jména, Pražáci ho znali jako nádraží Severozápadní dráhy, poté jako Vltavské, nyní nese cedule na nádherně vyřezávaných dveřích název Praha -Těšnov. A to všichni ti lidé, denně okolo proudící, netuší, co víme my, ne tak docela obyčejní jedinci – že tahle budova je vstupním portálem jinam, místem na rozhraní světů. Stejně jako je Praha průsečíkem tří evropských magických okruhů, proto byla vlastně založena, a že je celá česká kotlina strategickým místem, jehož získání znamená velice mnoho. Nejen naši panovníci, ale i sousedé to odjakživa moc dobře věděli – a tak se pravidelně stává tohle srdce Evropy častým střetem zájmů.

         A proto zrovna tady, na Těšnově, sídlíme i my, to ví Eva moc dobře a je za svou pozici v centrále Institutu moc vděčná. Teď může uplatnit své dlouholeté znalosti a dovednosti – a v neposlední řadě jí Praha dává šanci začít vést normální osobní život. Jen těch sympaťáků tady! Potřebovala by už lásku jako sůl. Přece jenom se čtyřicítka kvapem blíží a Gita maminku už moc potřebovat nebude – za tři měsíce maturuje, je o hlavu větší a Evě si už příliš srdíčko nevylévá, citové záležitosti obstarává ten chlapec, který ji každý večer doprovází až k jejich činžáku a se kterým se dole tak dlouho vášnivě loučí.

         Rytíř  přišel blíž k nim. Má krásnou, vzpřímenou postavu, na které se uniforma obzvlášť vyjímá. Přehlíží je pohledem vítěze, saň je přece udolána, vítěz bere vše. Přitiskla se k mamince. Chtěla chytnout i Ráchel, přitáhnout ji k nim, do bezpečí maminčiny náruče. Starší sestra ale vykročila vstříc rytířovi. Ví, co ji čeká. Je to její osud.

          Eva usedla do obstarožního ušáku a zaposlouchala se do melodie, linoucí se z gramofonové desky. Naštěstí dneska žádná mimořádka, jinak by byla v kanceláři zase až do noci. Vypadá to na obvyklý osamocený večer, Gita teď chodí domů pozdě, ale to nechává její matku klidnou. Ať je s tím klukem šťastnější, než jsem byla já s jejím otcem, pomyslí si.

         Sáhla po knize, do které se před několika dny hltavě zakousla. Nějaký Ondřej Kreidl v ní popisuje osudy obyčejné rodiny na pozadí fiktivních dějin Československa po roce 1945. V této sci-fi většinu země osvobodila v pětačtyřicátém Rudá armáda, takže se ČSR ocitla v sovětské sféře zájmů. Osvoboditeli zde byla dosazena loutková vláda, která v politických procesech padesátých let zlikvidovala veškerou opozici a přivedla zemi do naprostého područí Moskvy. Po Stalinově smrti, a zvláště potom od počátku šedesátých let, docházelo k pozvolným reformám, ale veškeré snahy o změnu poměrů byly utopeny v krvi sovětskou armádou v srpnu 1968, kdy při bojích s okupanty v ulicích Prahy padl i jeden z hlavních hrdinů příběhu. Tak tohle nám snad nehrozí, zamyslela se Eva nad téměř dočtenou knížkou. Máme jaro šedesát osm a Rusové jsou naštěstí daleko, vždyť v pětačtyřicátém došli horko těžko jen na linii svých předválečných hranic. Sice pak v rámci dělení kořisti dostali pašalíky v Rumunsku a Bulharsku, ale vyvolat povstání v Turecku se jim nepodařilo a v Řecku byli v občanské válce jejich chráněnci poraženi. A teď se jim impérium pomalu, ale jistě rozpadá na kousky – zkrátka bez pevné ruky nejde matičce Rusi vládnout, carové i nebožtík Stalin to věděl, jeho nástupci již zřejmě ne.

         Eva odložila brýle a promnula unavené oči. Podobnosti s naší historií tu jsou, jistě: v únoru 1948 se proruští politici pokusili o zvrat poměrů i v ČSR, ovšem konzervativní generál Lev Prchala jejich postup silou zastavil a nastolil sanační režim v čele s předválečným radikálem Jiřím Stříbrným. Oba muži vládli autoritářsky, ale ne totalitně jako rudí strýčkové v Moskvě. Pár hlav sice padlo, třeba v roce 1952 v procesu se šéfem komunistů Slánským pověsili 11 lidí, většinou Židů. Ale až na drobné výstřelky na počátku režimu země dýchala vcelku volně a většina lidí vládu konzervativců přijala – vždyť Československo bylo oázou klidu, stejně jako ostatní státy tohoto koridoru zemí mezi Východem a Západem, který byl americkými novináři nazván Varšavským paktem – Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Severoněmecký spolek, Maďarsko, Jugoslávie a Řecko. Zkrachovalý politik Edvard Beneš odkudsi z americké univerzity brojil proti poměrům ve své staré vlasti, snil o uvolňování napětí a sbližování Východu se Západem, ale názorům tohoto emigranta nikdo doma nepřikládal váhu. Američané si jeho knih vážili, on však byl od roku 1935, kdy prohrál prezidentské volby, doma vyřízenou veličinou. Ale dost politiky i dějepisu. Deska dohrála. A dcera se vrací. Rychle se vrhnout na večeři.

         Tiskne se k mamince a zacpává si uši. Nechce slyšet vzlykot své sestry, pro kterou si přišel její rytíř. Rytíř bez přilby a meče. Rytíř s Longinovým kopím na výložkách. Rytíř se smrtihlavem na přilbě. Stáváš se ženou, sestřičko. Ženou rytíře Smrtihlava. Tak, jak ti to vyšší moc napsala do tvého osudu.

         "Dostaneme nového kolegu,“ sdělila Evě hned ráno ředitelova sekretářka, zaručený zdroj a šiřitel všech informací a drbů v Institutu, "zdrží se v Praze pár týdnů. Přijede zítra rychlíkem přímo z Berlína. Počítám, že vám ho dají na starost, když jste taky Němka, paní Weberová."

         Bravo. Určitě zase nějaký mladý mág, který si mě okamžitě zařadí do škatulky  "mamča", pomyslela si Eva a nadšení v ní už vůbec nevyvolal fakt, že do kolektivu Institutu pro otázky magie přibude její téměř krajan.

         "Jakápak já jsem Němka, Janičko. U nás ve Slezsku se sice mluvilo německým dialektem, ale většina se považovala za Slezany, ne za Němce."

          No a dnes je tam Rzeczpospolita, od plání Ukrajiny až po Odru a Nisu. Velké Polsko. Nikdy neměla Poláky ráda. Ale vyhráli válku a vítěz bere vše. Po odsunu Němců se s mámou přestěhovaly do Československa, do pohraničí, odkud pocházel matčin otec a kde se domluvit německy nikdy nebyl problém. Češi obou jazyků byli mnohem tolerantnější než bigotní slezští protestanti. Ostatně celá tahle země je taková klidná, stabilní, hluboce prodchnutá náboženským duchem. Tady nikdy neměli fanatici naději rozšířit své myšlenky, konzervativnější národy než Čechy a Slováky bys v Evropě nenašel, snad jen Irové jsou prý podobní. Inu, třeba je to těmi společnými keltskými kořeny, které jim tu a tam někdo přisoudí! Ale spíše tou niternou vírou, hluboce podloženou sociálním učením církve, která se v Čechách tak obrodila díky druhému největšímu světci – sv. Janu z Husi – a jeho humanistickým následovníkům, zejména blahoslavenému Janu Komenskému. Žije se tady dobře. Alespoň mně ano, po tom všem z minulosti.

         "Ředitel říkal, že je to zkušený mág, působí v severoněmeckém Institutu přes dvacet let," pokračovala sekretářka Janička, "jako šéfova náměstkyně se máte zítra zúčastnit jeho uvítání na hlavním nádraží."

          Takže je mu nejméně čtyřicet! To budu muset zítra zapůsobit, řekla si Eva pro sebe a nalistovala v diáři telefonní číslo své kadeřnice. Musíte se dát do gala, paní náměstkyně.

         Na ten pohled nikdy nezapomene. Ráno, když bylo po všem, se vydaly s maminkou a ostatními ženami pod dohledem esesmanů na pochod. Nevěděly kam jdou, jak dlouho jejich cesta potrvá, věděly pouze, že tuhle cestu nepřežijí. Na konci vesnice spatřila výjev, který se jí často vracel v hrůzných snech. Na stromě viseli všichni místní muži. Tedy ti, kteří nedostali včera večer kulku do týla. Odvrátila oči, nedokázala se tam dívat. Avšak to, co uviděla na druhé straně zasněžené cesty, se jí vrylo do nočních můr nadosmrti. Ležela tam polonahá Ráchel. V bělostném sněhu, tak strašidelně ladícím s barvou jejího obličeje, se okolo ní rozpíjela zaschlá kaluž rudé krve. V ten den Eva dospěla z dítěte v ženu. S její duší se něco stalo.

         Rychlík Vindobonna na pravidelné lince Berlín – Vídeň měl podle hlášení amplionu asi půlhodinu zpoždění. Sedli si se šéfem do nádražní restaurace, číšník před ně postavil dva hrnky kávy.

         "Stejně je to skvělé, paní kolegyně, jak Praha s Berlínem úspěšně kooperují," usmál se na ni dobrácký profesor Vobořil. "Češi si paradoxně s Prušáky rozumějí o hodně lépe než s Poláky, našimi bratry v  jazyku a v katolické víře, to já poznávám při cestách jak do Berlína, tak do Varšavy."

          Souhlasila. Poláci byli pro Čechy příliš nesmiřitelní, nacionálně i nábožensky.

          "Mezi Němci a Poláky panovala vždycky řevnivost," usrkl starý profesor kávu a pokračoval, "a ta pomohla za války Rusům zastavit německo-polský útok na SSSR. Vždyť já tam byl, majorem ve Svobodově jednotce.“ Eva věděla, že profesor Vobořil se dodnes stýká s novým prezidentem Ludvíkem Svobodou, za války velitelem východní československé armády v rámci sil Osy.

           „Došli jsme až k Azovskému moři. Poláci nás na frontě nemuseli a my je taky ne, historická řevnivost se projevila. Naopak Němci odjakživa obdivovali českou kulturu, podívejte se třeba na wagnerovské opery z doby německého národního obrození, inspirace českým vzorem je zde asi nejpatrnější. A Hitlerova láska k Čechům, patrně založená na jeho českých kořenech a studiích malířství v Praze, zachránily nejgermánštější ze Slovanů, tedy Čechy, před okupací či loutkovým režimem jako ve Francii." Vobořil v sobě nezapřel profesora, rád poučoval.

          "Československo sice přistoupilo k paktu Osy podobně jako většina států okolo, za války však vedlo samostatnou zahraniční politiku a wehrmacht vstoupil do Prahy až ve čtyřiačtyřicátém, když se naše vláda pokusila o separátní mír se Západem. No a po válce se Čechoslováci stali patrony Severoněmeckého spolku," vyprávěl ředitel, jako by Eva byla studentka primy gymnázia.

           Znala přece dějiny. Severoněmecký spolek vznikl jako jeden ze tří států po rozdělení Německa na severovýchodě v oblasti západního Pruska a Durynska. Britský premiér Churchil a americký ministr Morgenthau ho prosadili vedle Porýnské republiky se sídlem v Bonnu, což byl satelit Londýna, a federace Rakouska, Bavorska a Württenberska, která zůstala neutrálním celkem a orientovala se na Francii. Prvním prezidentem severního Německa, samozřejmě člena Varšavského paktu, se stal hrdina východní fronty maršál Friedrich Paulus. Já to přece vím, pane profesore, ta válka se mě dotkla mimořádně krutě.

           Rozhlédla se po nádherně zdobené hale Fantovy nádražní budovy a stále hlouběji se nořila do svých úvah a vzpomínek, nevnímaje šéfův monolog. Poslední zimu války přitáhl do jejich vesnice ve Slezsku oddíl esesmanů. Hledali údajně partyzány, rudé diverzanty. Nevelká komunita, ke které patřila Evina rodina, byla již po staletí bigotními luterány ze vsi nenáviděna. A nyní nastala šance se těch divných čarodějů a čarodějnic zbavit – esesmani na základě udání od jednoho ze sousedů všechny muže pověsili na stromy či postříleli, pěkně ranou do týla a některé stříbrnou kulkou do srdce - und Ende schluss. Ženy odvlekli s sebou. A nejhůř dopadla Evina překrásná sestra Ráchel, šestnáctiletá černovláska. Velitel komanda SS ji znásilnil a poté podřízl. Eva se z tohoto traumatu dostávala mnoho let. Přízrak temného rytíře Smrtihlava, krásného nadlidského esesmana, ji pronásleduje ve snech dodnes. Ale na všechno dokáže člověk téměř zapomenout, utěšovala se, byť by to byl zážitek z předpeklí. A všechno přebolí, byť by to byla muka očistce.

          Eva se klepala zimou, nohy nepředstavitelně bolely, už nemohla jít dál. Matka, která již neměla sílu plakat, ji vlekla vysokým sněhem s sebou, v zádech výkřiky "schnell, schnell ". Kdo nemohl, zůstal ležet. Neohlížela se, slyšela vždy jen poslední výstřel. Další stříbro pro vampýrku. Už jich moc nezbývalo. Postupně ztratily všechny starší ženy. Většinou její tety, pratety. Eva pohlédla na rytíře Smrtihlava. V tu chvíli věděla jedno. Zabiju tě, ty zrůdo! Tvá bolest jednou odčiní všechno tohle utrpení! Budeš prosit, aby už peklo vyslyšelo tvoje prosby a přijalo tě konečně v náruč!

        Souprava zastavila u prvního nástupiště Hlavního nádraží dr. Bohumila Němce, pojmenovaného po předválečném prezidentovi ČSR. Je to tady všechno moc veliké. Zkrátka tohle není Evin zamilovaný Těšnov! Hlavní nádraží pulsuje, kdežto na Těšnově se tak nádherně snoubí majestátná budova s upadajícím nádražím vesnického typu.

         Profesor Vobořil vyšel naproti muži středního věku, který s kufrem v ruce vystoupil z vagónu. Společně potom došli až k Evě.

         "Dovolte, abych vás vzájemně představil. Má náměstkyně doktorka Eva Weberová, náš nový kolega doktor Roland Ackermann z Berlína."

         Elegantní padesátník aristokratického vzhledu, který podtrhovaly i pramínky stříbra ve světle hnědých kadeřích, jí s úklonou podal ruku. Eva oplatila pousmáním, potřásla mu pravačkou a pohlédli si z očí do očí. V tu chvíli se s ní svět zatočil a nohy málem vypověděly službu. Nevnímala, jak došla do vozu zaparkovaného před nádražím, ani jak dojeli do kanceláří Institutu. Jeho pohled poznala okamžitě. Byl to rytíř Smrtihlav.

         Gita pozorovala maminku, jak sedí s tupým výrazem v křesle, a v duchu se musela smát. Ona je z toho chlapa úplně mimo! Takovou ji ještě nezažila. Vždyť mamka naposledy s někým chodila snad před pěti lety, měla na mužské smůlu. A s tátou to taky zrovna nevyhrála. Brali se šíleně mladí, museli –  mamka byla v tom. Když bylo Gitušce pět, utekl táta za kopečky na Západ. Naštěstí. Mamka by se s ním utrápila. Dospělí nechápou, co všechno děti vnímají. Gita si pamatovala všechny ty hádky, neschopnost mamky postavit se ve sporech s tátou sama za sebe. Hlavně ať je klid, ať to děcko nic nepozná... ale Gita viděla vše a zatínala pěstičky. Už nikdy nenechá svojí mamce od nikoho ubližovat! Po rozvodu měla mamka snad jen jednu delší známost, jinak samé nepovedené vztahy na měsíc, dva. Burani to byli. Ale tenhle doktor z Berlína, to je něco jiného. Chytrý, sympatický, s vybranými způsoby. Zkrátka hotový šlechtic. Drží jí palce, mamce to musí vyjít! Gita ho schvaluje stoprocentně. Konečně ne zoufalec, ale krásný chlap na úrovni. Eva si všimla, jak ji v posledních dnech dcera pozoruje.

          Dnes nespala doma. Gita to samozřejmě ví, ale nekomentuje, zkrátka se máma po večeři s ním nevrátila domů, no. Eva byla liberální rodič, Gita zase tolerantní dcera.

          Byla až do rána u něj. Spala s ním. Dneska spolu poprvé strávili celou noc. Měla chuť ho uškrtit. Ležel na ní, pohyboval se v ní. Tak nějak to tehdy dělal Ráchelce. I já s tebou spím proto, abych tě mohla zabít, chlapče. Až to budeš nejméně čekat, zažiješ peklo. Takové, jaké prožila Ráchel. Takové, jaké zažívala naše maminka, než se pár roků po válce utrápila definitivně v léčebně. Takové peklo, jaké jsem prožívala já celá léta. Ze kterého jsem se téměř vysvobodila. A které jsi mi oživil. Osud nás svedl dohromady. Bohužel pro tebe, chlapče. Nenávidím tě. Bohužel pro mě. Miluji tě.

         Roland Ackermann si nalil sklenku whisky. Jsem v pasti. Ta ženská mě snad uhranula. Bude těžké z toho vybruslit. Jenže pro zábavu v Praze nejsi, mensch. Poupravil si límeček košile, oblékl světlé sako a zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Stále vypadáš dobře! Ale nic víc než románek si dovolit nemůžeš. Ty na tom, Evo, bohužel nic nezměníš. Každý máme knihu svého osudu už dávno napsanou. Jsi jen malá kapitolka, odbočka v příběhu. A já budu muset už brzo otočit stránku, miláčku. Promiň. Tahem prstu zkontroloval, zda má správně naleštěné polobotky, a s výrazem uspokojení opustil hotelový pokoj.

         Na Václavském náměstí panoval čilý ruch. Měl rád Prahu. Tohle město energií přímo sálá! Vydal se směrem dolů, na Příkopy, a všemi smysly do sebe vstřebával sílu všech těch lidí okolo. My, jiní, potřebujeme dobíjet baterky ještě víc než běžní smrtelníci. Lidé nás nabíjí, jejich emoce, štěstí i strasti. A nejvíc ze všeho nás nabíjí sex. I proto s tebou spím, Evo. Jsi čarodějka a s těmi je to nejlepší. A nejen z hlediska příjmu energie! Jen blázen by toho nevyužil. Škoda, že vás na světě neustále ubývá... Teda, tobě to dnes ale sluší!

         Zamávala na něj z protějšího chodníku. V krátkých šatičkách vůbec nevypadala na matku dospělé dcery, spíš sama připomínala maturantku. Políbil ji a vydali se pomalu směrem na Staroměstské náměstí, okolo Nosticova divadla a Karolina.

         Za zhruba půlhodinku, zavěšeni do sebe, vstoupili do knihkupectví v Kaprově ulici, kde za stolkem seděl sympatický pětatřicátník. Eva se usmála – tak tohle je tedy on, její oblíbený spisovatel! Ondřej Kreidl, profesí učitel gymnázia odkudsi z jižních Čech, tady dneska podepisuje svou novou knížku – tu, kterou Eva nedávno přečetla. Z kabelky vyňala svůj výtisk, a když na ni přišla řada, položila ho před toho sympaťáka a usmála se.

          "Napište tam Evě, prosím."

         Gita se snažila poslouchat příhodu, co její kluk vyprávěl, ale vůbec se na ta slova nesoustředila. Rozhovor s mamkou ji úplně rozhodil. Udělaly si včera siestu, otevřely vínko, pustily příjemnou muziku, mamka Gitě dokonce dovolila zapálit si – což se nestávalo často – a povídaly si. O škole, o plánech do budoucna, o chlapech. A potom se přiopilá Eva rozhovořila. Ach, mamko, teď už všechno chápu. Celá ta léta tvých depresí, záchvatů, nočního pláče z ložnice. Gita tušila, že se kdysi stalo něco strašlivého, ale nikdy neměla odvahu přímo se mamky zeptat. Až přijde čas, všechno mi řekne, utěšovala se. Teď to tedy konečně věděla.

         Když nedávno objevila v matčiných věcech pistoli, překvapilo ji to. Vlastně vůbec netušila, proč by mamka potřebovala zbraň, vždyť přece pracovala v jakési exportní firmě. Nebo že by ve skutečnosti byla u tajných? Ne, nesmím být paranoidní. To jen spolužáci, pobláznění studentskými revoltami v západní Evropě, neustále chrlí řeči o demokracii a svobodě, totalitě a tajných policajtech všude okolo nás.

          Mám teď ale strach, mami. Že budeš chtít toho mizeru zabít. A to já nedovolím. Obětí bys byla ty sama. Gita mamku milovala, vždyť byla jediným člověkem, kterého měla. Tatíček se pouze vždy před Vánoci a před narozeninami připomněl dopisem, ke kterému neopomněl přiložit stomarkovou bankovku. Předplatné na lásku, odškodnění za minulost. Zval ji sice často do porýnského Německa, kde žil se svou druhou rodinou, ale Gita ho okázale ignorovala. Milovala svou mamku. A bála se o ní. Jasně, ten člověk si zaslouží zemřít. Ale tebe, mami, by čekal kriminál. Nebo blázinec. Ani jedno bys nepřežila, se svou citlivou duší.

         Spisovatel seděl jako přimražený. Čas jako by rázem strnul v mrtvém bodě, jako by vteřina byla dlouhou minutou. Všude okolo stály mlhavé postavy, ovšem muž vyzařující přirozenou autoritu, tyčící se přímo nad ním, byl více než zřetelný.

         "Roland Ackermann, mistře. Omlouvám se za vaše rozpaky. Měl byste pro mě chvilku?"

         "Co se to k čertu stalo? Kde to jsme? Já nechápu ... " 

         Roland ho umlčel gestem ruky, takže mladý literát raději zaraženě seděl a modlil se, aby ten divný sen už skončil.

         "Jsme nyní v takzvané druhé realitě, což ovšem není podstatné. Ubezpečuji vás, že nikdo kolem si ničeho nevšimne, my dva si zatím nerušeně promluvíme. Podrobnosti tohoto prostředí vám vysvětlovat nebudu, ostatně po našem rozhovoru si stejně nebudete nic pamatovat. Takže nyní k věci. Vy připravujete, mistře, spolu s několika svými kolegy takové provolání, že?"

         "Vy jste od tajných? Tušili jsme, že se mezi nás vetře práskač!"

         "S jistými tajnými složkami mám co do činění, ovšem s těmi, které máte na mysli vy, vcelku nic společného nemám. Zkrátka těchto vašich Tisíc slov se nesmí zrodit, a vy zařídíte, že nevzniknou, mistře. Nic více, nic méně."

         "Co když vás neposlechnu? A budeme v psaní pokračovat?"

         "Vsadím se s vámi klidně o milion, o miliardu, že nebudete."

         "Říkáte to s ohromující jistotou."

         "Jsem si tím jistý, mladý muži.Toto provolání nikdy nevznikne. V našem světě ne. To je osud."

         "Proč se tedy snažíte? Když tak dobře znáte budoucnost, je vaše práce zbytečná, nemyslíte?"

         "I osud potřebuje svého hybatele. Jednou to pochopíte, věřte mi, znám váš životopis, budete úspěšný člověk. Já jsem momentálně tím hybatelem. Mým úkolem v již napsaném opusu bylo toto vám sdělit, vaším úkolem bude mou instrukci splnit. Nepřemýšlejte nad tím, vložím vám to do hlavy, stejně jako vám okolnosti našeho rozhovoru vymažu. Tuto disputaci berte jako bonus, pramenící z touhy bibliofila popovídat si s nadějným autorem."

         "Ale úkolem nás literátů a všech intelektuálů je burcovat, snažit se změnit společnost k lepšímu. Vy nevidíte, jak se konečně ty ledy hnuly, že je třeba vyvětrat i ten zatuchlý vzduch okolo nás?"

         "To, co na první pohled vypadá jako dobro, může být - nebo se snadno stát - zlem. Revoluce je násilí, které plodí pouze další násilí. Mladý muži, pište své knihy, které nutí lidi přemýšlet. Snažte se zlepšovat stávající situaci malými, přirozenými krůčky. Evoluce, nikoli revoluce. Reforma, nikoli destrukce a anarchie."

         "Ale jak by mohl pouhý manifest vyvolat násilí? Copak se tady od loňska v politice nedějí změny?"

         "Právě že ano. Udržte změny v mezích reforem! Jinak pohřbíte i ty malé vydobyté krůčky a všechno se vrátí k dřívějšku. Vaše knížka je skvělá, mistře. A ukazuje přesně to, co vám nyní říkám. Končí krveprolitím a takzvanou normalizací. I když Rusové jsou daleko, věřte mi, že scénář by mohl být totožný. Jen s jinými aktéry."

         "Nechápu."

         "Mladý muži, jsem značně zcestovalý a události posledních dvou let mě neustále nutí měnit působiště. Ubezpečuji vás, že v Berlíně je stále ještě dost starých prušáckých militaristů, kteří by zdvihli varovně prst s tím, že se pražské vládě vymyká situace z rukou. Poslali by k vám tanky. Ve Varšavě a Budapešti mají jestřábi vliv jakbysmet. A teď jsme to právě my dva, kteří držíme osud v rukou, my jsme ti drobní, ale důležití hybatelé. Můžeme udělat jen to, co nám autor napsal do scénáře. Nejste jediný, s kým se ohledně tohoto problému v Praze setkávám. Věřte, že mi naslouchají i významnější a vlivnější mužové než jste vy, při vší úctě. A s pochopením."

         "Jste blázen, pane. Šílenec. Odejděte, prosím. Ne, tohle je jenom hloupý sen."

         "Chápu vaše slova. Mnozí z těch, se kterými jsem zde jednal, takhle zprvu reagovali. Jen jedno vám ještě povím, stejně jako jsem to sdělil jim – nechtějte znovu Maďarsko 1956! To vám říká člověk, který tam bojoval na straně Maďarů proti intervenci sousedů. Tolik krve a jak zbytečně prolité! Začalo to tam stejně jako tady. To se již nesmí opakovat. Nikdy! Nashledanou, mladý muži. Přeji vám hodně tvůrčích nápadů."

         Roland Ackermann položil Ondřejovi dlaň na čelo, ten sykl bolestí a probudil se do normální reality. Úlekem nad několika vteřinami spánku sebou cukl, vzápětí opětoval úsměv krásné světlovlásce s aristokratickým partnerem po boku a podepsal knihu, kterou mu ta sympatická žena podala.

         Gita netušila, kde se v ní ty předtuchy berou, ale málokdy ji dokázaly oklamat. Dnes to bylo obzvláště silné. Úplně se klepala strachy. Seděla před televizní obrazovkou, zatímco mamka se připravovala k odchodu. Jde za ním, bezpochyby. Dneska se to určitě stane! Žaludek se jí svíral, večeři do sebe vůbec nemohla dostat.

         Mamka je právě v koupelně, Gita slyší zurčení sprchy. Tak teď, nebo nikdy! Rychle vrazila do ložnice a z matčiny kabelky vyndala pistoli, zabalenou do kusu látky. Tak přece, chce to udělat!  Ale to ti nedovolím, mamko, nechci abys skončila jako vražedkyně. Na to tě mám moc ráda. Místo revolveru strčila mamce dovnitř zabalené těžítko. Snad nebude kabelku kontrolovat!

         Když Eva vyšla po chvilce v župánku a s ručníkem okolo hlavy z koupelny, přišlo jí, že ji dcera nějak divně sleduje. Nelíbilo se jí to. Moc dobře věděla, že její předtuchy se zřídkakdy mýlí. A dnes to bylo obzvláště silné.

         Dneska to spolu dělali mimořádně dlouze. Eva se přistihla, jak ji vzrušuje představa, že by ho zabila přímo při sexu. Třeba nožem, sekáčkem na led, čímkoli. Uděláš se, lásko, a já tě vzápětí zabiju. Jenže to by nebylo fér. Nevěděl bys, proč umíráš. A bylo by to příliš rychlé. Ty si zasloužíš, abych si tě vychutnala. Tak, jako sis určitě vychutnal Ráchelku.

         Áaach, ty to tak umíš, Rolande! Nic naplat, čarodějku uspokojí vždycky zase jen čaroděj, proto mě manžel nedokázal nikdy rozohnit. Ale jinak mě ovládal znamenitě a já se mu podvolovala a ve všem ustupovala. Eva to už nevydržela, vykřikla a zatímco jí rozkoš škubavě prostupovala celým tělem, přitiskla se k Rolandovi. Jenže čím déle spolu spíme, tím méně jsem schopná svůj plán uskutečnit. Tím víc mi v hlavě vrtají pochybnosti a pocity, že je něco jinak. Ale ty jsi takový německý puntičkář. Na všechno si vedeš záznamy. Tak jako ti tví kamarádíčkové od gestapa – všechno evidovali, proto je bylo snadné po válce soudit. A já proti tobě důkazy získám, neboj. Včera jsem ve tvé kanceláři viděla místo, kam si všechno ukládáš. Všechny písemnosti a záznamy. A když jsi odešel, v papírech jsem našla složku pojmenovanou  Walzbrychovice 1944. Jaká náhoda! A to tě usvědčí. A mně to usnadní tvou exekuci. Už dnes. Už za chvíli. Vymyšleno to mám. Áaaach, už!

         Roland Ackermann měl nepěkný zvyk, který se nicméně Evě nyní hodil. Jakmile totiž chvilku po milování zabořil tvář do polštáře a usnul, tiše se oblékla, vzala svazek Rolandových klíčů a z hotelu se vydala ven, do tmavé noci. Víc než deset minut potřebovat nebudu, kanceláře Institutu jsou nedaleko, věděla. A v nich najdu, co hledám.

         V práci se Eva pozdravila s noční službou a vyběhla po schodech nahoru. Bylo běžné, že pracovníci museli do úřadu i v noci, strážného to tedy nepřekvapilo. V Rolandově kanceláři se orientovala, vždyť dříve patřila jí, a moc dobře věděla, za kterým obrazem se nachází trezor. I kde má Roland klíče odpozorovala. Odemkla, rychle odsunula několik svazků bankovek a vytáhla štos lejster v červených deskách, nadepsaných jménem její rodné obce a letopočtem, který se jí tak krvavě zaryl do osudu. Nedočkavě, ale zároveň i s napětím se začetla do textu. Když došla na konec, s ohromením padla do křesla. Pochopila absolutně všechno. Ještě že pracovna měla výborně zásobený bar, dvojitá whisky ji dokonale probrala.

         "Teď chcípneš, ty hnusná svině!" Roland hleděl přímo do hlavně revolveru. A ta, která zbraň v ruce držela, vypadala rozhodnutá střílet. Překvapila ho, měl ji vcelku rád a domníval se, že ona jeho taky. Nyní je všechno jinak.

         "Polož tu věc, zlato. Není na hraní." Roland zažil mnoho nečekaných zvratů ve svém životě, ostatně povolání zvláštního agenta Institutu rozhodně nebylo stereotypem. A věděl, že rána mnohdy přichází z míst, odkud ji nejméně čekáme.

         "Drž hubu, tyhle kecy si nech. A dej ruce nad hlavu." Nepříčetný výraz v jejích očích nevěstil sebemenší naději na nějakou dohodu.

         "Pojď si rozumně promluvit. Vůbec nechápu, co má tohle divadlo znamenat," snažil se získat čas. Ale nelhal, opravdu netušil, proč na něj míří pistolí. Ovšem za léta služby také poznal, že s hysterickými lidmi se vyjednává těžko.

         "Nechápeš? Kolik lidí jsi doteď zabil?"

         Nenávist v těch krásných očích ho ohromovala. Nevěděl, co odpovědět. Sám popravdě netušil kolik. Poprvé je zabít nejtěžší, potom už svědomí tolik nehryže. On je agent Institutu. Smrt k jeho povolání patří.

         "Tak kolik, ty hajzle?"

         "Mnoho. Ale výčitky na člověka přijdou, když to udělá poprvé. Kdo zabije jednou, zabije i podruhé. Takže ti upřímně radím – vyhni se tomu. Prosím. Polož tu bouchačku na stůl.“

         Paradoxní na celé věci Rolandovi připadalo, že ho ani tak nezaráží odhodlanost ženy prohnat mu kulku tělem, jako spíše lehkost, s jakou se tomu něžnému stvoření přes rty hrnou takové vulgární výrazy.

         "Tak já ti trochu oživím paměť, ty zrůdo! Jedna mladá holka podříznutá jako jehně, její máma utrápená žalem na psychárně, sestra s následky na celý život! Léčila to práškama, taky chlastem a totálně zkurvenýma vztahama! A to peklo s ní zažívala po většinu dětství i její dcera! To jsou aspoň některý tvý hnusárny! Stačí?" Oči jí plály nenávistí, tváře se rozpálily doruda. "Na trest smrti to bohatě stačí!"

         "Ty přece nejsi kat." Roland potřeboval dvě tři sekundy. Dostat se k talismanu! Proč ho jen odložil? Bez něj je bezmocný jako běžný smrtelník, ani do druhé reality se nedostane!

         "Pomodli se, jestli to umíš. Máš poslední příležitost!" Udělala dva kroky dopředu. Stála teď přímo pod skříní, na níž kdosi postavil těžkou amforu. Zavětřil šanci. Ne, holčičko, já se modlit nepotřebuju. Mě stejně tam nahoře moc rádi nemají, takže by to asi byla ztráta času. Ale ty se připrav na pořádnou ránu! Soustředil veškerou energii směrem k váze a vyslal impuls. Amfora se rozkývala a prudce se naklonila.

          Dusot na schodech. Couvla ke dveřím. Roland vyrazil ke stolu. Váza se zřítila na zem. Střepy se rozletěly. Vykřikla. Sáhl po talismanu. Zmáčkla spoušť.

         "Neeeee!" Eva Weberová vrazila do místnosti a strhla paži své dcery Gity. Střela se zaryla Rolandu Ackermannovi pod rameno. Padl k zemi.

          Eva ležela zavrtána v peřinách a četla si. Několik posledních dnů ji zmohlo, musela si vzít dovolenou, jinak by se nejspíš zhroutila. Gita kolem ní kmitala jako zdravotní sestřička, až ji musela poslat pryč. Přece nebude tak krásné odpoledne trávit se svou stárnoucí, psychopatickou matkou! I Gita potřebuje relaxaci, zažila dost vypětí na svůj mladičký věk.

         Otevřela knihu a rukou přejela po autogramu spisovatele. Ondřej Kreidl se jí líbil, dokonce moc. Chlap s ohromným sexappealem. Ach jo, takového mužského já mít nikdy nebudu, povzdychla si. Otočila na další stránku a hned ji to praštilo do očí. Někdo tam napsal telefonní číslo! To přece musel udělat on!

         Vůbec si nepřipadala jako matka dospělé dcery, spíš jako maturantka, když třesoucí se rukou vytáčela číslice telefonu.

         Roland Ackermann přešel z první třídy do jídelního vagónu a usadil se u volného stolečku. Sledoval malebnou krajinu v údolí Labe, kterým se rychlík blížil k hranicím u Hřenska.

         Úkol v Praze splněn. Kapitola uzavřena, otočme list a začněme číst novou. Dispozice hovoří jasně. Roland Ackermann, agent pro zvláštní úkoly, zde byl od toho, aby plnil rozkazy. Dlouholetá služba ho naučila nepozastavovat se nad ničím. Každý jsme součástí velkého, předem daného románu. Můžeme si pohrávat se slovy a větami, ale tím obsah nezměníme. A on měl v právě začínající kapitole napsáno, že se jako specialista pro cestování časem, tzv. chronik, přemístí v rámci své mise na sklonek druhé světové války. Služba totiž není jen bojem proti samozvaným vzývatelům Dobra, kteří se stávají podhoubím Zla. Služba je i bojem proti čistému Zlu, které je ukryto tak dobře, že nikdy nevyjde najevo jeho zrůdná podstata.

         Úkol zní jasně – ve Slezsku působí temný matriarchát, uzavřená sekta, praktikující tu nejhrůznější černou magii. Krvavé rituály, zvířecí a dokonce lidské oběti. Kněžkami jsou všechny ženy, které dosáhly patnácti let. A v jejich středu vyrůstá potenciální vědma. Veliká a temná, rodící se jednou za několik set let. Taková, která má dar přepisovat kapitoly v knize osudu, protože má svůj úděl zatím otevřený. Je nutno její řádky dopsat. S tečkou na konci, která nepřipustí pokračování, byť by to byla tečka krvavá.

         Roland si zvykl na nevděk, který vůči němu, agentovi často na tu nejšpinavější práci, vždy vládl a bezpochyby vládnout bude. Nerad četl úryvky budoucích kapitol. Eva mu však do jedné z nich dala nahlédnout. Ale kdo dnes ví, že údajná oběť chtěla mocnou sexuální magií ovládnout svého kata? A že nakonec obrátila všechno proti sobě, když nezvládla ty nejtemnější síly, které povolala na pomoc? Ovládly její tělo, její dívčí duši již nešlo zachránit a nezbývalo, než tu schránku plnou čirého zla zabít...

         Roland se smutně usmál. Ta kapitola byla už dávno napsaná, avšak jen pár lidí ví, jak ji číst doopravdy. Nemají návod. Ale to je svět. Nic není takové, jak vypadá na první pohled. Promiň, Evo. Úderem blesku jsem ti již podruhé změnil život, minulost se teď musíš naučit vnímat odlišně. Sestřičku ti bohužel vrátit nemůžu. Snad ti alespoň pomůže nová láska, která pro tebe právě začíná. V tom jsem ti mohl svými schopnostmi drobně pomoci, když ti pan spisovatel, veden mou silou, vepsal své telefonní číslo do knížky.

         Roland Ackermann se napil voňavé kávy a sledoval zpěněný tok Labe, plynoucí líně údolím.