Pravice - lze ji definovat a vymezit? ( 4 )

Pravice musí být ekonomicky liberální a společensky konzervativní. V našem středoevropském prostoru tak podle mnohých komentátorů a politologů ani pravice nikdy ve skutečnosti neexistovala. Vždy se nanejvýš jednalo o pravý střed. Pravice v anlosaském světě však také za časů svého největšího symbolu v devatenáctém století, britského ministerského předsedy Benjamina Disraeliho, vycházela z ekonomických paternalistických pozic. 

Ve střední Evropě můžeme za hlavní představitele konzervativní pravice chronologicky označit kancléře C. W. L. Metternicha, gen. Felixe Schwarzenberga, Eduarda Taafeho, pruského prvního ministra a zakladatele německé Druhé říše Otto von Bismarcka, ve dvacátém století pak nejvíce napravo stáli hlavně sjednotitel SRN Helmut Kohl, zakladatel CSU Franz Josef Strauss a s jistou rezervou sem můžeme počítat i polského politika Lecha Walesu. 

V devatenáctém století rozděloval pravici i vztah k nacionalismu - konzervativci byli většinou odpůrci nacionalismu a stoupenci nadnárodních říší, liberálové pak nacionalismus zahrnuli do svého politického rejstříku. Pro zajímavost - v současnosti patří např. německá aliance CDU / CSU k nenacionalistickým silám ( i z důvodů diskreditace nacionalismu ději v německé politice 20. století ), stejně jako vyhořelá Dzurindova SDKÚ na Slovensku, naopak polské Právo a spravedlnost či Orbánův maďarský FIDESZ nacionalismus v pozitivním slova smyslu běžně využívá. Česká ODS stojí někde mezi. Vztah k EHS - EU prošel také zajímavým vývojem, stejně jako celý koncept evropské integrace: politická pravice v 60. a 70. letech byla narozdíl od ochranářské levice pro politicko-ekonomické srůstání starého kontinentu, od dob veliké britské ministerské předsedkyně Margaret Thatcherové je pravice spíše euro-kritická. 

Pravicový volič je větším individualistou, z těchto důvodů se i pravicové spektrum nachází ve stavu větší fragmentace než šedá masa levice. Roger Scrutton, britský konzervativní myslitel současnosti, označuje pravici výstižným termínem "kontra-levice", tedy považuje ji nikoli za ideologii, ale za jakousi reakci na levici. 

Dalším velikým dělítkem v pravicovém táboře se po roce 1945 stal i přístup k ekonomickým otázkám. Ekonomicky liberálními silami ve středoevropském prostoru jsou CDU, CSU, ODS, polská Občanská platforma ( i její předchůdkyně UW - Unie svobody ), či slovenské mimoparlamentní subjekty SDKÚ a KDH ( to ovšem jak a v čem ). Na centristických až levostředových pozicích pak stojí polské PiS, FIDESZ Voktora Orbána, KDU - ČSL, rakouská ÖVP ( kromě období kancléře W. Schlüssela, který rakouské lidovce v koalici s FPÖ posunul více doprava ). 

Hodnotový konzervatismus vyznávají např. CDU, CSU, PiS, FIDESZ, KDU - ČSL a stále více i ODS, KDH. Naopak čistě liberálními jsou polská OP a její ekvivalenty v sousedních zemích. 

Velikým problémem nejen střední Evropy pak představoval konflikt mezi situačním a reakčním konzervatismem. Situační konzervativci totiž usilují o potvrzení momentálně platných hodnot, ty jsou však v čase velice proměnlivé a konzervativcem tak je v podstatě i marxista roku 1968 či 1989 nebo sociální demokrat současnosti. Mladočeši 19. století se tak dostali coby nacionalisté a liberálové do palby svých staročeských konkurentů ( situačních konzervativců ), avšak sami  mladočeši pak již coby národní demokraté První republiky zažili stejnou kritiku a sanaci středového nenacionalistického křídla své strany, blízkého Hradu a zosobňovaného jmény jako F. Peroutka, J. Stránský, K. Krofta či Josef Šusta. 

Konzervatismus situační je pak domovem v USA ve formě tzv. občanského středostavovského konzervatismu. Díky formě vzniku USA v podstatě vychází z osvícenství, revoluce a evropské reformace a je tedy zcela něčím jiným než kontinentální reakční konzervatismus evropské aristokracie! Za situačního konzervativce takovéhoto anglosaského typu pak můžeme označit i našeho T. G. Masaryka, jehož spis "Sebevražda" nastavil nemilosrdné kritické zrcadlo moderní společnosti s jejím trháním přirozených vazeb. Masaryk sám byl hluboce nábožensky založen v protestantském smyslu slova a v USA by rozhodně patřil do konzervativního tábora. Ne tak v Evropě a už vůbec ne v Předlitavsku. 

V meziválečné ČSR pak  v letech 1918 až 1938 existovaly tři tábory tzv. pravice: národně-liberální okolo již zmíněné ekonomicky liberální a hodnotově konzervativní Národní demokracie dr. Karla Kramáře, dále pravice katolická okolo ČSL ( s ekonomickým paternalismem a morálním konzervatismem ) a nakonec pravý střed okolo agrární strany, kterou ale podporoval a volil i český katolický klérus raději než lidovce. Jednotlivé proudy čs. pravice pak hodnotily různé věci velice odlišným způsobem, např. když Bulharský zemědělský lidový svaz prohrál svou radikální hru na očistu bulharského města plamenem konzervativního venkova a k moci se pučem roku 1923 dostala Cankovova vláda, mnozí bulharští malorolníci uprchli do ČSR. Švehlova agrární republikánská strana je podporovala ( stejně jako tehdejší čs. levice - ČSS a ČSSD ), zatímco národní demokraté naopak protestovali a velebili pravicovou vládu sofijských pučistů, stejně jako opatrné Benešovo ministerstvo zahraničí. 

V devadesátých letech pak v ČR být "pravičák" často znamenalo hlásit se k transformaci ekonomiky a morální aspekty tolik nehrály roli, postupně narůstalo i "třídní" hledisko, kdy pravici volili živnostníci, podnikatelé, vysokoškoláci - protože to bylo "in". I přání funkční federace a potom rozdělení ČSFR znamenalo zařadit se mezi pravicové podporovatele V. Klause, ODS svou pragmatickou politikou a důrazem na stabilitu navazovala na prvorepublikové agrárníky. I Václav Klaus se prý kdysi stylizoval do role nástupce konzervativního prvorepublikového premiéra Antonína Švehly. Vedle Klausovy ODS existovala i intelektuálská ODA, Ladislav Jakl kdysi rozdíl mezi nimi shrnul právě pohledem reálpolitiky: ODA si nejprve řekla, že je pravicovou silou a pak hledala náplň, kdežto ODS stvořila svůj program a postupně zjistila, že právě proto patří na pravici. Díky 40 letům komunismu chápala řada lidí pravici jako morálnější než levici, a to do poloviny 90. let a vzestupu zemanovské ČSSD. Tyto vratké kořeny českého "pravičáctví" nalézají své plody v dnešním upřímném zděšení předsedy ODS Petra Fialy, který po svém zvolení projel řadu místních sdružení a byl konsternován obrovským názorovým rozptylem členstva občanských demokratů. A jak dál? Jedna z variant budoucího vývoje pravice v České republice předpovídá, že ANO se stane novým hegemonem pravice, TOP 09 pak novou malou stranou typu ODA či US-DEU a ODS skončí v roli jakési "KSČM na pravici", smysl jejího členstva bude spočívat v ospravedlňování vlastních životů v post-komunistickém období a obhajobě změn devadesátých let. 

Naproti tomu v Polsku jako tradiční katolické zemi se rozdělení odehrávalo více na morálně-kulturních aspektech: liberální tábor měl svou kontinuitu v Demokratické unii, KLD, UW a OP, kdežto bratři Kaczynští jako hlavní osobnosti konzervativní pravice prošli od Dohody středu přes KLS až k současnému Právu a spravedlnosti. Národně-konzervativní tábor navazující na předválečnou Národní demokracii pak učinil cestu od Křesťanského národního sjednocení k Lize polských rodin. Fragmentace politické pravice v Polsku způsobila i její propad v roce 1993, kdy přišlo zcela vniveč 28 % pravicových hlasů, načež se pravice sjednotila do širokorozchodné AWS a vyhrála suverénně v roce 1997 parlamentní volby, po nichž opět přišel rozpad a prohra. V současnosti označují politologové proces na polské politické scéně za "irlandizaci" - proti sobě stojí konzervativní centristická PiS a liberálně-pravicová OP, kterým sekunduje zcela malá levicová strana. Právo a spravedlnost sebe samo nedefinuje jako konzervativní stranu a předseda Jaroslav Kaczynski to přímo odmítá. PiS daleko více připomíná populistickou křesťanskou stranu jednoho muže. Konzervatismus patřil v Polsku - a to i během meziválečného sanačního režimu a za londýnské emigrace během války - k marginálním proudům politiky Polska, již během Rakouska - Uherska byli konzervativci v polské Haliči slabí. V roce 1989 pak konzervativci zakládají Mladé Polsko. Polští konzervativci se ovšem vyskytují spíše v intelektuální polys, v časopisech a tisku než v politickém životě. Navazují na polskou politiku v 19. století a částečně i na Národní demokracii v čase mezi světovými válkami. Konzervativci jsou nejednotní v politice a díky svému vysokému individualismu i v názorech na jakýkoli aspekt veřejného života v Polsku, proto byli vždy rozptýleni a nikdy se nesešli v jedné jediné politické straně či hnutí. 

Na Slovensku pak osu pravice po roce 1989 představovalo KDH, stojící v morálních otázkách nejvíce napravo ( potraty, registrovaná partnerství ) a v ekonomických otázkách často nejvíce nalevo ze slovenských parlamentních sil ( např. požadavek tzv. základní, dané mzdy ). KDH však nikdy nedosáhlo závratných zisků ve volbách, na rozdíl od maďarského hnutí FIDESZ Viktora Orbána. Komentátoři popisují 4 cesty Orbánova úspěchu: ideologickou flexibilitu, likvidaci krajní pravice Istvána Csurky "vyluxováním" jeho MIÉP a jejího voličstva, dále navazování menších pravicových stran na své kandidátky a do volebních koalic ( MDF, křesťanští sociálové ) a nakonec vytvoření vhodného volebního systému pro FIDESZ. Viktor Orbán se vždy snažil udržet pravý politický střed, ale i nacionalisty heslem Antitrianonu "navrátit maďarskému národu jeho velikost". Hlavní konkurenci pro V. Orbána dnes nepředstavuje zdiskreditovaná proti-národní levice, ale radikální Jobbik - ten se nehlásí přímo k pravici, nýbrž k pozici Třetí cesty mezi pravicí a levicí, a to nejenom v ekonomické oblasti. Je také nutné mít stále na paměti, že v zemích jako Polsko a Maďarsko není pravice definována ekonomicky, ale hodnotově a nacionálně ( tedy vztahem k historické minulosti své vlasti ). Pravice je více pro-národní než post-komunistická levice. 

Na závěr se zmiňme o dalších pramenech evropské konzervativní pravice - např. Švýcarská lidová strana SVP vzešla ze středového agrárního hnutí, KLS v Norsku pak odpojením protestního křídla liberální strany Venstre, na protest proti malému zastoupení křesťanských kandidátů na volebních listinách. Křesťanská demokracie v Holandsku se pak řadí ke stranám středu, a ačkoli CDA má protestantský základ, dnes ji volí hlavně nizozemští katolíci na jihu země. Antiimigrantského politika Geerta Wilderse s jeho Stranou svobody podporují na severu Nizozemska protestantští ex-voliči socialistů, na katolickém jihu pak tvoří zprava hlavní konkurenci právě CDA, jíž charismatický politik přebírá katolické voliče. G. Wilders původně vzešel z konzervativního křídla anti-klerikální liberální strany. 

A historicky stáli konzervativci mnohdy na zcela různých pozicích - např. v tradičně katolickém konzervativním Španělsku caudilla Francisca Franca mnozí legalisté nejvyššího velitele neuznávali coby uzurpátora a monarchistické hnutí požadovalo obnovu konstitučního politického systému nejen se všemi občanskými právy, ale i se sociální spravedlností. Rumunský rolnický vůdce Iuliu Maniu společně s bulharským malorolnickým předákem BZLS Nikolou Petkovem v roce 1947 požadoval vytvoření široké středoevropské protikomunistické fronty v čele s československým prezidentem dr. Edvardem Benešem. 

A příště tedy již ta slibovaná Margaret Thatcherová!