Pravice - lze ji definovat a vymezit? ( 3 )

Sledoval jsem za poslední 2 roky několik debat, které o pravici pořádaly např. Centrum pro ekonomiku a politiku ( CEP ), Akce D.O.S.T. či konzervativně-liberální akademie CEVRO. Současného konzervatismu se dotkl i Debatní klub s hosty Romanem Jochem, bývalým ředitelem Občanského institutu a exporadcem premiéra Petra Nečase, a Michalem Semínem, konzervativním křesťanským aktivistou z Institutu Sv. Josefa a Akce D.O.S.T. 

Mnozí debatéři se dotkli fenoménu národního socialismu a zda ho lze považovat za pravicový směr. Monarchista, liberál a antidemokrat ( zajímavá kombinace! ) Leddin považuje národní socialismus za ryze český vynález, spojený s kontroverzní postavou anti-militaristy a volnomyšlenkáře Václava J. Klofáče, spoluzakladatele a předsedy České strany národně sociální ( posléze Čs. strany národně socialistické ). Teprve až poté vznikla v tehdejším německy mluvícím pohraničí ( tzv. Sudetech ) DNSAP, jejíž frenšízou se ve Vídni stala DAP, Německá dělnická strana. A tu po roce 1921 Adolf Hitler transformoval na známou NSDAP. Diskutující za současný klon tohoto směru považují v prostředí české politiky Levici 21 - Národní socialisty Jiřího Paroubka. Čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg do tohoto proudu zařazuje ze světových politiků i argentinského státníka J. D. Peróna, egyptského vůdce G. A. Násira, současný maďarský Jobbik či francouzskou FN ( která má za současného vedení Marine Le Penové vysloveně levicový ekonomický program ) a také veterána české radikální pravice dr. Miroslava Sládka. Kníže Schwarzenberg před spojením "klasické" pravice a národně socialistického směru varuje s tím, že kdykoli se s nimi konzervativci a liberálové spojili, byl to začátek jejich konce. Exšéf TOPky jako nepřítel ruské politiky upozorňuje i na čilé kontakty evropské tzv. krajní pravice ( Jobbik, řecký Zlatý Úsvit, rakouská FPÖ či němečtí "neonacisté" ) s ambasádami Ruska v jejich mateřských zemích. I česká radikálně pravicová Národní demokracie požaduje spojeneckou smlouvu s Ruskem. Karel Schwarzenberg se také ptá: lze vůbec v českých vodách nalézt štiku opravdové pravice? Nechci mu sahat do svědomí, ale on sám se svým hodnotovým lib-lab rozhodně pravičákem není! Asociální neoliberalismus, vyčpělý antikomunismus a nenávist k Rusku totiž k zařazení na pravici nestačí, pánové Kalousku, Schwarzenbergu a další TOPkaři. 

Hvězda skutečné antikomunistické pravice devadesátých let, expředsedkyně DEU Alena Hromádková si myslí, že pravici lze poznat podle respektu k historii a k transcendentnu, proto by současní pravicoví politici měli spíše něž mladočeský vzor ctít odkaz staročeské Národní strany a jejího spojení s nadnárodní státoprávní konzervativní šlechtou ve třetí čtvrtině 19. století. Hromádková vidí problém u jinak nadějné Strany svobodných občanů, že chce být spíše mladočeskou, tedy hodnotově liberální pravicovou stranou. Naopak předseda Svobodných Petr Mach kontruje konzervativními pohledy SSO např. na rodinnou politiku - děti podle něj nepatří státu a základem společnosti má být rodina! Dva olomoučtí politici ODS, Ivan Langer a Petr Sokol potom vnášejí své pohledy na českou pravicovou politickou scénu: Ivan Langer navrhuje vytvořit blok ODS, TOP 09 a Svobodných a tím vymazat ANO Andreje Babiše z české politické scény ( u ANO vidí za hlavní důvod voličské podpory emoce, nikoli vyhraněný program ), dokládá to i dohodou zmíněných tří subjektů ze senátních voleb v Praze, kde společně podpořili pravicového kandidáta Pavla Žáčka nominovaného ODS. Politolog Petr Sokol vidí jako vzor pro úspěch české pravice maďarského premiéra Viktora Orbána a jeho FIDESZ, kterému se podařilo sjednotit celý maďarský politický život od středu doprava. 

Jiní účastníci zmiňovaných disputací potom přímo odmítali označení "pravice" či "levice" jako pozůstatek Velké francouzské revoluce, vhodnější podle nich by bylo dělení na konzervativce a liberály. Dnešní konzervativce označují za ty, kteří se v rámci revoluce opozdili a "ujel jim vlak". Spor pravice s levicí má podle nich ( např. ředitel Institutu Sv. Josefa Michal Semín ) mnohasetleté kořeny v neustále se opakujícím klání konzervativců a chiliastických blouznivců, očekávajících Království Boží mylně již zde na zemi. Za čelné osobnosti evropského konzervatismu považuje např. politolog Roman Joch tři veliké ministerské předsedy devatenáctého věku - Metternicha, Bismarcka a Disraeliho ( který byl ovšem v ekonomických otázkách velikým paternalistou a "otcem dělníků" ). Semín i Joch se v podstatě shodují, že ačkoli např. ruský prezident V. V. Putin a turecký státník R. T. Erdogan jsou zajisté inspirováni konzervatismem, jedná se o jiný typ konzervativního myšlení než v Evropě, neboť Turecko ani Rusko nepatří do západního kulturního okruhu. Michal Semín s Romanem Jochem řešili i problém dnešního neoliberálního kapitalismu a jeho přitažlivosti pro neokonzervativce, mnohdy bývalé maoisty a trockisty. Liberální kapitalismus je totiž při svém globalizačním tažení světem mnohdy "relativně destruktivnější" než byl socialismus sovětského či čínského typu, má proto pro zastydlé revolucionáře vpravo i vlevo, ty levicové i ty neoliberální, své kouzlo "buldozeru" všeho starého a konzervativního. 

Nevím již, v jaké diskuzi jsem to zaslechl, ale účastníci připodobnili náš svět po pádu komunismu v roce 1989 k Francii po pádu Robespierrových jakobínů roku 1794. Tehdy také nastoupil bezbřehý kapitalismus bez skrupulí. Blíží se nové Jaro národů jako v roce 1848? Rozpadne se současný neoliberální korporativistický monolit v nové nacionální a liberální revoluci, která postihla Evropu v letech 1848 - 1849 a USA mezi roky 1861 a 1865? I ruský konzervativní myslitel A. Dugin předpokládá novou revoluci národů, či spíše kontrarevoluci vedoucí k nové Svaté alianci evropských států proti rozkladným silám neoliberalismu a morálního liberálně-levicového nihilismu. Alexandr Dugin proto navazuje kontakty zejména ve střední Evropě s národně-konzervativními silami ( např. s FPÖ v Rakousku ). 

V programatice současné národně-konzervativní pravice také můžeme najít řadu odlišností. DSSS je ekonomicky levicová, naopak Bartošova Národní demokracie požaduje ekonomicky malý stát s nízkými daněmi, liberální ekonomikou a návratu ke zlatému standardu koruny. Jinak se ovšem kritici současné pravice z národně-konzervativních pozic shodnou na nutnosti resuscitace české konzervativní politiky. Socialismus podle nich v ČR existuje stále se všemi omezeními, ovšem bez někdejších polštářků sociálních jistot! Parlamentní strany jsou pak snadno zaměnitelné, snad kromě části komunistů okolo stalinistky Semmelové a pár post-klausovských osobností v ODS. Podle konzervativní Akce D.O.S.T. je největším nepřítelem pravice tzv. pseudopravice liberálního europeistického střihu, tedy TOP 09 a většina současné ODS. Elitářská liberální levice pak již od dob Václava Havla útočí na svobodu jedince, k jehož autonomnímu rozhodování chová nedůvěru, vždyť osvícené elity to přece podle ní za něj rozhodnou nejlépe. Výkonný ředitel IVK doc. Jiří Weigl pak upozorňuje na tragický aspekt kolektivizace zemědělství po roce 1948, která z tradičně konzervativního venkova učinila zcela ahistoricky baštu levice. Levice také chce lidi korumpovat sociálními dávkami, učinit je tak závislé na státu a levice též preferuje nadnárodní globalizovaný kapitál. Kdo tedy stojí na pozicích ochrany "normálního malého člověka"? Pravice nebo levice? Ta druhá nikoli, ta první by mohla!

Cestou znovuzrození pravice se musí stát hodnotový konzervatismus. Jak řekl již klasik konzervativního myšlení Edmund Burke, jsme "společenstvím živých, mrtvých a těch ještě dosud nenarozených". Naší cestou budiž "měnit, aby zůstalo zachováno" podle příkladu prvních Římanů, vydělivších se z područí dekadentních Etrusků, z jejichž kultury to dobré přijali a to špatné odhodili. Pravice v České republice nikdy neexistovala, tak trošku nakročeno k ní měla za předsednictví Václava Klause ODS. Proto nelze pravici v ČR resuscitovat, ale vytvořit zcela novou na "zelené louce". Jeden z účastníků semináře Akce D.O.S.T. řekl odvážnou myšlenku, že kdyby měla pravice v České republice dobrý marketing, vyhrála by volby nad ČSSD v každém obvodě, kde v prezidentském klání porazil Miloš Zeman svého soupeře Karla Schwarzenberga. Zcela přirozená a pro budoucnost pravice nezbytná je i spolupráce ekonomických libertariánů s konzervativní pravicí, jak to v USA předvádí Ron a Rand Paulovi a jak tomu bylo i v Čechách 19. století, kdy se staročeši politicky spojili do aliance s českou konzervativní státoprávní šlechtou. Za muže pravice nemůže být považován sofista a morální relativista havlovského střihu ( např. Tomáš Halík aj. ), naopak Věci veřejné Víta Bárty prodělaly pravý opak, kdy přešly z role původního pravdoláskařského projektu na správnou stranu barikády. 

Sociolog Petr Hampl ( člen strany Svobodných, odkud ale čile kooperuje s Úsvitem - Blokem proti islámu ) vždy přijde s nějakou provokativní myšlenkou. Tak třeba jeho pohled na tolik dehonestovaná devadesátá léta - Petr Hampl tvrdí, že země vzkvétala a důkazem je tzv. podnikatelské baroko střední třídy, nebyl také žádný problém s nezaměstnaností a podnikáním, ovšem nyní přichází účelová negace úspěšných devadesátých let i jejího předstupně - tzv. normalizace. Termín kapitalismus považuje P. Hampl za nevhodné, marxistické pojmenování. Dnes je toto slovo zdiskreditováno korporativismem nadnárodních koncernů. Z toho těží levice, která tak je v podstatě tahounem současného nadnárodního korporátního kapitalismu stojícímu v opozici proti tržnímu hospodářství volné soutěže. Jsme tak svědky vykrádání tradičních pojmů. Tento "kapitalismus" se dnes ale stal v podstatě státním socialismem, kdy podnikatelé usilují nikoli o svobodu podnikání, ale o státní zakázky a dotace! Gustáv Husák za normalizace odstátnil společnost a soukromé životy si lidé "zprivatizovali", což je veliká Husákova ( zřejmě nechtěná ) zásluha. Zcela konzervativně též tento zatracovaný údajný "zrádce" Pražského jara podporoval matky s dětmi a pro-rodinnou politiku, rodinný život zažil v sedmdesátých a osmdesátých letech velikou renesanci, oproti bláznění padesátých let se ženské a mužské role opět tradičně rozdělily a navrátily se mnohé lidové tradice. Lidé si žili své životy a kdo nešel proti státu, toho režim nechal být. Chataření a chalupaření budiž příkladem. Petr Hampl také pozitivně hodnotí tzv. šedou zónu, melouchaření atd., neboť odtud vedla přímá linka k úspěchu ekonomické transformace Václava Klause a počátku např. svobody podnikání po roce 1989. 

Jan Skácel z Českého hnutí za národní jednotu v diskuzi navrhl, aby politické strany měly podle prvorepublikového vzoru své vlastní tiskoviny. Jeden z debatérů vyobcoval z české pravice exministra spravedlnosti a přeběhlíka z ODS do TOPky Jiřího Pospíšila, který zcela podle zadání evropské liberální levice chtěl např. vyčlenění státních zastupitelství mimo kontrolní rámec státu a tím podkopal českou suverenitu. Konzervatismus se jako k jednomu ze svých pilířů hlásí k římské právní tradici. Je nutné vrátit toto řecko-římské kulturní a právní povědomí do hlav občanů ČR, poté většina národa pochopí i smysl amnestie bývalého prezidenta České republiky V. Klause z roku 2013. 

Tak to ve zkratce k debatám o pravici v ČR a příště se zaměříme na konzervatismus v Evropě a na jeho velikou osobnost, Margaret Thatcherovou.