Pravice - lze ji definovat a vymezit? ( 2 )

Co vlastně historicky definovalo pravici? Dejme slovo myšlenkám Alaina de Benoista, který je k pravici otcovsky kritický a přináší ve svých myšlenkách spoustu neotřelých, po polemice volajících podnětů. 

"Pro pravici je charakteristický hlavně anti-individualistický a anti-utilitární myšlenkový systém, spojený s etikou cti, zděděnou od starého režimu před rokem 1789.  Tím stála pravice hodnotově v přímé opozici ideologii osvícenství, jejímiž hlavními silami byly individualismus, racionalismus, zjevné zájmy jedince a víra v pokrok. Hodnoty  přijaté pravicí byly zároveň aristokratické a lidové. Jejím historickým posláním bylo uskutečnění přirozeného spojení aristokracie a lidu proti společnému nepříteli: buržoazii, jejíž třídní hodnoty ospravedlňovaly osvícenské myšlení. Tohoto spojení těch "dole" a těch "nahoře" se však podařilo dosáhnout jen velmi krátce a přechodně. Mnozí pravici vyčítají, že nedokázala ani zformulovat skutečnou alternativní ekonomickou doktrínu k merkantilnímu systému.

Pro pravici je člověk přirozeně společenským, pro liberální oponenty autonomním jedincem ve všech ohledech. Místo podpory dělnického hnutí a rodícího se socialismu, představujících zdravou reakci proti pravicí taktéž odmítanému individualismu, až příliš často bránila pravice to nejhorší lidské vykořisťování a nejneospravedlnitelnější politickou nerovnost. Přidala se na stranu bohatých v třídním boji buržoazie proti případným „přerozdělovačům“ a „nebezpečným třídám“. Naskytly se výjimky, pohříchu vzácné. Pravicové teoretiky častěji vedlo jejich obecenstvo než naopak. Při obraně národa si pravice jen zřídka uvědomovala, že národ tvoří především lid.  Zapomínala na přirozenou komplementaritu aristokratických a lidových hodnot. Když byl zákonem schválen nárok pracujících na dovolenou, brojila pravice proti „dovolenkové kultuře“. Vždy upřednostňovala řád před spravedlností, aniž by si uvědomovala, že nespravedlnost představuje vrcholnou formu ne-řádu a že řád samotný často není víc než zavedený nepořádek.

Pravice mohla přijít s filozofií historie založené na kulturní rozmanitosti a potřebě uznat její univerzální hodnotu, která by ji nevyhnutelně dovedla k podpoře boje za autonomii a svobodu Třetího světa, jehož národy byly prvními obětmi ideologie pokroku. Namísto toho se stylizovala pravice do role obránce kolonialismu, který kdysi odsuzovala a obratem si začala stěžovat na obrácený směr kolonizace.

Pravice zapomněla, že jejím skutečným nepřítelem jsou Peníze. Všechno stojící proti systému peněz měla pokládat za svého spojence. Namísto toho se postupně přidala k druhé straně. Pravice byla lépe než kdokoliv jiný vybavena k vytvoření nové koncepce anti-utilitárních hodnot štědrosti a nesobeckosti i jejich obraně. Pravice se však krok za krokem poddala logice úroku a obraně trhu. Zároveň se zařadila do šiku militarismu a nacionalismu – což jsou v podstatě jen kolektivní individualismy, které jako takové odsuzovali už první kontrarevolucionáři. Nacionalismus dovedl pravici k metafyzice subjektivity, této nemoci ducha, systematizované moderním člověkem. To odcizilo pravici od pojmu pravdy. Měla se stát stranou štědrosti, "obecné slušnosti" a organických komunit – často však vystupovala coby strana vyloučení, kolektivního sobectví a zášti. Stručně řečeno zradila pravice sama sebe prvotním přijetím individualismu, buržoazního životního stylu, logiky peněz a tržního modelu.

Křesťanský socialismus hrál dílčí užitečnou roli, zpravidla se však překlopil do paternalismu. Sociální úspěchy „fašismů“ zdiskreditovaly jejich autoritářství, militarismus a agresivní nacionalismus. Korporativismus k ničemu nevedl a revoluční syndikalismus byl zahuben „fordovským kompromisem“, jenž vyústil v integraci stále větší části dělnické třídy do středostavovské buržoazie. Především však tyto aktivity nebyly nikdy spojeny s hlubokou analýzou Kapitálu. Odsudek „velkokapitálu“ pozbývá smyslu, když se zastaví před analýzou samotné povahy peněz a antropologického dopadu obecného tržního mechanismu, s jeho odosobněním sociálních vztahů a následného odcizení.

„Skutečná pravice“ se pak na svém ústupu do obskurity nikdy nezastavila. Stále více zapomnětliva své vlastní minulosti, lze její veškerý myšlenkový systém shrnout sloganem: „Dřív to bývalo lepší.“ Ať už „dřív“ odkazuje na 30. léta minulého století, Starý režim před rokem 1789, renesanci, středověk nebo antiku.

I když toto přesvědčení někdy není nepravdivé, vede buď k předem k nezdaru odsouzenému úsilí o restauraci, nebo čisté nostalgii. V každém případě se „skutečná pravice“ spokojila s tím, postavit proti skutečnému světu idealizovanou a vysněnou minulost: iluzi o původu a zašlém věku a nezkrotnou nostalgii po prvotní formě, odhalující neschopnost dospět.

Za cíl si dává konzervovat, uschovat, zpomalit nebo zadržet běh událostí, bez jasného povědomí o nevyhnutelné historické posloupnosti událostí. Velkolepou naději představuje reprodukce minulosti, návrat zpět do času, kdy bylo vše o tolik lepší. Jelikož toto je zjevně nemožné, spokojí se „skutečná pravice“ s etickým stanoviskem – aby učinila gesto. Politicky nesměřuje už tato „skutečná pravice“ k žádnému vlastnímu  telos, jelikož všechny její modely náleží minulosti. Dospěla do bodu, kdy si vlastně už ani není jista, jaký typ politického zřízení by ráda nastolila. Pravice nepochopila, že historie, již tak silně vzývá, může být i zdrcujícím závažím. Lidé totiž nemají nikdy větší hlad po dějinách, než když jsou neschopni je  tvořit a historie se odehrává bez nich či proti nim ( viz protektorát po roce 1939 či normalizace v ČSSR po roce 1969, pozn. ČB Korzára ). 

Konzervativci čelí budoucnosti s pohledem upřeným do zpětného zrcátka. Neumí vytvořit rodokmen nenáviděných fenoménů ani rozpoznat zlomové linie postmodernity. V rámci současného světa – jehož evoluci zapuzuje coby nekonečnou „dekadenci“ – nedokáže pochopit vůbec nic. Nejvýznačnějším rysem „skutečné pravice“ je politický a morální narcisismus, vyplývající z neměnného světonázoru, jehož dvě strany ( my jsme ti dobří, oni ti zlí ) představují jednoduše projekci duality v každém z nás. Tato dichotomie „my versus ti druzí“ – podávaná jako obecné vysvětlení všeho – ve skutečnosti spadá pod výše zmíněnou metafyziku subjektivity legitimizující všechny formy sobectví a exkluze. Pravice často a ráda mluví o obraně své „identity“, kterou však jen obtížně dokáže definovat. Zpravidla pak spočívá v tom, že není tím, co odsuzuje.  Nezbývá než vzpomínání na vlastní porážky, což se děje s takovou vytrvalostí, až si musíme klást otázku, zda je pravice tajně nemiluje více než vítězství – porážky totiž vždy bývají „heroičtější“ než vítězství.

Pravice si nikdy nevytkla jako prioritu boj proti svému úhlavnímu nepříteli – systému peněz. Nejprve – když bylo nabíledni, že z nebes posvěcená monarchie se nikdy nevrátí – bojovala proti Republice. Po roce 1871 se zasvětila odsudkům „Bošů“ (nebo dokonce „Žido-Bošů“ /„ Boches“ – hanlivé francouzské označení pro německé vojáky, potažmo Němce, pozn. DP/), což vedlo ve jménu „Svaté unie“ (Union sacrée) k ospravedlnění strašlivého masakru z let 1914-18, z nějž vzešly veškeré hrůzy 20. století. Po válce se oddala pravice boji proti komunismu a jeho „pohanskému divošství“ (jak to vyjádřil maršál Pétain). V průběhu Studené války se ze strachu před stejným komunismem –  který měla místo nepřítele považovat za soupeře – pravice připojila ke „svobodnému světu“, čímž posvětila americkou hegemonii, vládu buržoazie a celosvětovou nadvládu predátorského liberalismu – jako by snad hrůzy gulagů ospravedlňovaly perverze merkantilního systému. To dovedlo pravici k podpoře „atlanticismu“, ke schvalování masakrů Vietnamců, k projevům solidarity s nejsměšnějšími diktátory – od řeckých plukovníků a argentinských generálů až k Pinochetovi a jeho „Chicago Boys“, nemluvě pak o agentech Operace Kondor se zálibou v mučení, zaměřujících se na vraždy tzv. „subversivos“, jejichž provinění zpravidla spočívalo ve volání po větší sociální spravedlnosti. Když zkolaboval sovětský systém, čímž uvolnil prostor globalizaci, role „hrozby“ se jako na zavolanou ujali imigranti. Dopouštějíce se záměny imigrantů a islámu, později islámu s islamismem a nakonec islamismu s terorismem, činí dnes totéž s islamofobií – skutečně sebevražedný postup, který navíc z geopolitické perspektivy musíme považovat za naprosto nekonzistentní. 

„Skutečnou pravici“ je třeba v její podstatě vnímat jako fundamentálně ne-politickou. Je jí cizí samotná podstata politična. Plete si politiku s etikou podobně, jako levice směšuje politiku s morálkou. Pravice pokládá politiku za záležitost cti, statečnosti, ochoty obětovat se, heroismu – tedy v nejlepším případě ctností válečníka. V dokonalé inverzi Clausewitzova aforismu vnímá  politiku jako pokračování války jinými prostředky. Nechápe, že politika zůstává „jen“ povoláním, uměním, něčím, co usiluje o pečlivou definici nejlepší, nikoliv však ideální cesty k dosažení obecného blaha – blaha které nelze mimochodem jednoduše rozdělovat. Nedokáže pochopit, že politika slouží jako arbitrážní prostředek mezi protichůdnými tendencemi, odrážejícími lidskou přirozenost, navigace mezi nutností občanského soužití a nezbytností soukromých zájmů. 

Co se mě týče, už před více než čtvrt stoletím jsem se přestal pokládat za příslušníka kterékoliv z větví rodiny pravice a přestal s ní vyjadřovat solidaritu. Často ale bylo (a stále je) na místě obdivovat pravici pro její odvahu, vytrvalost, a ducha obětování. Přes všechny tyto kvality však dosáhla tak mizivých výsledků! Označil bych se nejspíše za „levicového pravičáka“ či člověka s levicovými myšlenkami a pravicovými hodnotami. Umožňuje mi to stejně dobře souhlasit s lidmi nalevo i napravo pokaždé, když se staví za myšlenky, které pokládám za spravedlivé. Ale na těchto nálepkách už mi nějaký čas nesejde. A záleží na tom tím méně, jak se levo-pravé dělení stává jako analytický nástroj stále více neefektivním. Jaká je „pravicová pozice“ ohledně americké okupace Iráku, a jaká pak „levicová“? Jednoduše není žádná: jak na levici, tak na pravici má okupace své příznivce i odpůrce. Stejně tak tomu je i u všech dalších otázek naší doby: evropské integrace, geopolitiky, ekologie, budoucí ropné krize atd. Jediné, na čem záleží, je co si lidé myslí o přesně vymezené otázce, bez ohledu na to, kam se sami (ne)řadí na tradičním politickém spektru. "

Tolik tedy skvělý Alain de Benoist. Mluví mi z duše, i já tento jeho pravo-levý zmatek v sobě mám a ztotožňuji se s velikým konzervativním myslitelem 20. a 21. století Patem Buchananem: "V současném světě se již nedělíme na pravici a levici, ale na vlastence a globalisty."